Andor.cz - Dračí doupě online

Jedno pivo prosím

Cesta do vesnice proběhla v klidu a v tichosti. Prostor pro konverzaci bude u dobrého vychlazeného piva více než velký, takže nebylo důvod to zbytečně cestou přehánět.
Ve vesnici jsme s Eriou vzbudili malý rozruch, ono dvě samotné ženy s tím, že jedna nese na zádech slušně vypadající meč, není zrovna obvyklá záležitost. Dokonce jsem zahlédla, jak jeden mužský dostal od pravděpodobně své partnerky pohlavek. Možná za to, že na nás koukal moc chtivě a dlouze.
Hospodu není nikdy těžké najít. Je většinou ve středu vesnice a kolikrát k ní míří velké množství osob, takže jsme k ní došli prakticky intuitivně.

Vkročím do hospody jako první a rozhlédnu se. Málo osazenstva, za to velice zajímavého. Zaujmu stůl, tak abychom viděli, jak na sedláky s kostkami... Ach, kdy naposledy jsem zkusila trochu štěstí v hazardu ...tak na trpaslíky a zahaleného muže s elfem. Tahle poslední dvojice je asi nejvíce vyčnívající pro moje oči. Ale zatím se nechci do ničeho motat, ještě to dopadne jak ve vesnici předchozí.

"Pro mě pivo, milý hospodský, nějaké silnější jestli máš." Věnuji mu zářivý úsměv a konečně odložím meč vedle sebe na lavici, abych si mohla pohodlně sednout.

Chatrč za Reindorfem

„ Není to tak jednoduché. Většinou se váže k nějakému předmětu, osobě nebo tak. Ano, zatím mi pokaždé zachránil život, ale neumím vizi vyvolat cíleně. Nikdy jsem neměla nikoho, kdo by byl schopný mě to naučit. Ale zjevně někdo takový existuje, když po mě tak jdou úplně všichni.“
Otočila jsem se na bok a zadívala se na Seba.
„ Tolik šancí bych jí nedávala, ale má je větší než kdyby zůstala tam s nimi.“
Vydechla jsem. Viděla jsem jak zareagoval na téma rodiny, zjevně je bolestné pro nás oba. Položila jsem mu ruku na rameno.
„ Teď už patříš do mé rodiny také, ať se ti to líbí nebo ne.“
Ušklíbla jsem se i když tam bylo cosi bolestného někde v pozadí.
„ Neviděla jsem ho už… stovky let. Ale pořád doufám.“
Stáhla jsem z něj ruku a schoulila se do klubka. Když se rozpovídal o své budoucnosti, musela jsem se usmát.
„ Kdo ví, třeba už budeš mít šanci mě dostat.“
Uchechtla jsem se a pobaveně na něj vyplázla jazyk.
„ Každopádně mám pocit, že i když práci dokončíš nikdo ti nezaplatí… ti co po mě šli, střílí stříbrné šipky, takže nás loví… A tys byl jen návnada, která mě měla vylákat, abych si nedala pozor při útěku. A nebo tě zabila a pak se cítila víc v klidu… míň zranitelně.“
Pokrčila jsem rameny a na zmínku o špičácích jsem se jen ušklíbla a zuby mi trochu povyjely.
„ Myssslíšš tak?“
Přejela jsem po nich opatrně jazykem a zase je schovala.
„ Mluvit se s tím dá, ale je to hlavně k jídlu, ne k mluvení.“

V nočních službách mého pána

Solgjord

Jordick

Mlčel dokud jsem sama nedomluvila. Cítila jsem jeho pohled a i jej viděla. Sama jsem cítila ve svých tvářích lehce horkou krev, když mě takhle pozoroval. Nebylo to zcela obvyklé a já nevěděla co od toho všeho mám očekávat. Avšak k mému pobídnutí se jen usmál a splnil oč jsem jej požádala. I když se ke mě již otočil zády věděla jsem, že po celou dobu co mě pozoroval mohl slyšet mé srdce i dech. Byla jsem poměrně klidná, krom poslední otázky. Nechtěla jsem přiznat své sny sobě samotná, natož je říct nahlas před ním.

Z koupelny jsem si vzala bylinný olej, který měl velmi jemné aroma, až skoro žádné. Olejem jsem polila jeho záda než jsem lahvičku odložila na noční stolek a obkročmo se posadila na jeho kříž. Byla jsem oproti němu opravdu velmi drobná. I mé ruce na jeho zádech byly malinké, ale přesto jsem měla dost síly, alespoň jsem si to o sobě myslela. Rukama jsem vyjela od jeho kříže směrem vzhůru k lopatkám a ramenům, přičemž palci přejela po páteři. Konečky mého mokrého copu se houpaly vedle jeho paže a čas od času mohl cítit i mokré konečky. Jeho celá záda jsem takto párkrát přejela než jsem se začala věnovat jeho ramenům a krku.
,,Proč vás tolik zajímá čeho bych chtěla dosáhnout? Mám jedno z nejvyšších míst co se vašeho služebnictva týká. Mohu kdykoliv mít svobodu, ale v ten moment si nejsem jistá vůbec ničím. Jak jsem u řekla.. Strávila jsem zde celý svůj život od dětství, neznám nic jiného a neumím si nic jiného ani představit. Což neznamená, že bych netoužila poznat i svět okolo, ale stále jsem vázána ke své matce. Je pro mě vším a nemohu ji opustit.. Z toho důvodu není možné ať si jdu za svými sny.." má poslední slova byla pronesena lehce skleslým hlasem. Nic jsem své matce nevyčítala, ale protože jsem neznala svět bez ní neuměla jsem si jej představit. Vše jsem dělala pro ni a mé vlastní pohodlí a nyní i sny byly utlačeny. I když jsem je znala nerada jsem nad nimi myslela byla jsem pak akorát zklamána sama sebou.
,,Neznamená to, že nemám sny a cíle.. Jak jsem řekla snem a cílem je jednou porazit Katarinu, ale to je stejně nemožné jako další mé sny, takže radši zůstávám nohama pevně na zemi.." zasmála jsem se potichu abych se pokusila zakrýt svůj opět zrychlený tep. Palci jsem přejala přes ramena k temeni hlavy, než jsem se přesunula k lopatkám.
,,Ale pro inspiraci.. co je vaším snem, nebo přáním?.. " zeptala jsem se potichu a při zabráni se musela k němu trochu více přitisknout, takže jsem i já cítila jak se má tunika lepí k olejovým zádům. Doufala jsem pouze, že to půjde vyprat.

Svoresk

,,Šestiprstý Hal? Je to možné, nevím o něm prakticky nic. Měl jsem v plánu tu osobu vyhledat až tam. Ale takovému oslovení bych se asi měl vyhnout, co?" nadhodím, napůl se snažím dostat s obchodníkem na jednu notu, napůl proto, abych získal nějaké užitečné informace a pokračoval v hovoru. Když se zmíní, že by něco měl na krámě také, nezbývá mi, než pokračovat. A nakonec, třeba se z toho opravdu vyklube něco zajímavého. Zlehka se kouknu kolem, jakoby nás snad měl někdo odposlouchávat. Jakési mírně paranoidní gesto.

,,O co jde?" zeptám se s lehce tlumeným hlasem. Je to obchodník, určitě bude chtít udat i nějakou cetku, ke které si vymyslí smyšlený příběh a vydělá na ní víc, než by mu zaplatil běžný zákazník na tržišti. Nakonec, vždycky si od něj mohu koupit nějaké ty zásoby na cestu, kdyby žádný reálný obchod neproběhl.

Chatrč za Reindorfem
Artemis

"Divím se, že ten svůj dar nevyužíváš ve svůj vlastní prospěch."
Podotkl Sebastien věcně a pak pohlédl zpátky na dívku.
"Snad se najde někdo, kdo se o ní postará, aby to zvládla."
Pousmál se trošku smutně a pak se znovu narovnal v zádech a zadíval se opět na tebe.
"Máš syna? Hmm rodinu je mít hezké....snad se s ním shledáš."
Nejspíše se ho tohle téma trošku dotklo také, rodina bude nejspíše u Sebastiena choulostivé místo.
"Alespoň nejsem sám, komu se děje něco, co neočekával."
Zasmál se krátce a natáhl se vedle tebe. Dal si ruce za hlavu a zahleděl se do stropu.
"No asi je rozhodnuto, tak či tak minimálně nějakou dobu budu muset putovat s tebou. A pak se uvidí jestli si půjdu svou cestou, dokončím práci, kterou jsem začal, nebo budu dál chránit ten tvůj zadek."
Zašklebil se, jak moc myslel všechny možnosti vážně bylo velice těžké odhadnout. Dlouze vydechl.
"Na ty občasný špičáky si budu ještě nějakou dobu zvykat, jak s tím můžete mluvit."
Koukl na tebe pobaveně a zároveň zvědavě.

Večerní služba v Solgjoru
Ixin

Jordrick tě pozoroval při každém tvém slovu, zkoumal tvou tvář, tvé oči, tvé rty. Viděla jsi v jeho pohledu, že hodnotil každé tvé slovo, občasně se mírně usmál, ale dokud jsi nedomluvila, on mlčel a vyčkával. Až na tvé pobídnutí se usmál trochu déle a přikývl.
"To zní fér. Ale budu tvou odpověď očekávat ještě tento večer."
Upozornil tě vlídně a pak přešel k posteli a natáhl se na ní na břicho. Ruce spustil podél těla a nechal tě, abys dělala, co uznáš za vhodné. Projevoval ti až železnou důvěru, ač jste nejspíše oba dobře věděli, že zabít jej bys měla opravdu pramalou šanci. Z dnešního večera jsi měla lehce řečeno zvláštní pocit, ač jsi nedokázala určit, čeho se vlastně týkal. Bylo ti jasné, že si musel všimnout tvého rozbušeného srdce, i rychlejšího dechu. Byl to vlk a tyhle věci vnímal velice dobře. Zvířecí smysly jsou velice ostré a u vlkodlaků je to stejné, to ses mnohokrát přesvědčila i u své trenérky. Občas se zdálo, že slyšela tvůj pohyb ještě, než jsi jej udělala.

Chatrč za Reindorfem

„ Pokud by se jim povedlo rozvinout můj smysl, pokud by byli schopní mě naučit ho ovládat nebo hůř, ovládnout ho bez toho, abych byla při smyslech, byla by to neskutečná výhoda, vědět co se stane… představ si… Vize se mění při změně rozhodnutí. Ale pořád dopředu víš, co se stane. Už chápeš? Při válce by to byla neuvěřitelná výhoda, vědět, co se stane, ovlivňovat podle výsledku průběh ve svůj prospěch, protože víš, jak se to stane.“
Pozorovala jsem prameny.
„ Nevědí, že jsem tě proměnila. Není to u mě obvyklé, abych … proměňovala náhodné lidi. Na to jsem byla moc opatrná…“
Obrátila jsem pohled k němu a zadívala jsem se mu do očí.
„ Neočekávají, že bys to přežil. Je to tvoje šance, jak začít nový život a bohužel, pokud semnou zůstaneš moc dlouho, může se stát, že ji promarníš a staneš se stejným psancem jako já.“
Povzdechla jsem si tiše. Slyšela jsem dívku jak se vrtí. Brzy se probere a bude mít strach.
„ Bude si pamatovat dost na to, aby z toho měla noční můry do konce svých dní. Unesli ji… znásilnili… a ne jen jednou. Užívali si na ní až moc. Bude ráda, jestli jí někdo z nich neobtěžkal… A jeslti jo, pochybuju, že to zvládne.“
Zadívala jsem se na děvče a zachvěla jsem se.
„ Jsme osamělá… Kdysi tomu tak nebylo, ale to už je dávno. Mám už jen naději, že je na živu můj syn… To je to poslední, co mě tu drží.“
Zadívala jsem se do ohně.
„ A teď tak trochu i ty… aspoň do chvíle než si budu jistá, že se zvládneš ovládat mezi lidmi. Jakmile to zvládneš, budeš mít před sebou další šanci žít. Po svém. Bez toho aniž by ti někdo říkal, jak. Bude jen záležet na tvém rozhodnutí, co uděláš a jak s tím naložíš.“
Pohled mi přešel pomalu k němu. Nakonec jsem se natáhla na lůžko do jeho nohou a zadívala jsem se na strop.
„ Popravdě, taky jsem neočekávala, že mi vlastní vrah zachrání zadek.“
Uchechtla jsem se a zívla jsem.

Večerní zpověď

Jordrickův pokoj
Solgjord

Po povolení jsem vstoupila do pokoje a hned za sebou zavřela dveře. Zůstávala jsem stát tak krok od dveří prozatím pozorovala jeho záda když hleděl ven z okna. Ale velice rychle se ke mě otočil čelem a já měla lepší výhled než jen na jeho záda. Zdál se konečně trochu více uvolněný, což potvrdil i jeho úsměv.

,,Mě lichotit pane nemusíte, nejsem někdo kdo to si to zaslouží." pronesla jsem potichu, ale přesto se do mých tváří se nahrnula krev. Sice jen lehce, ale přeci.. Nebyla jsem zvyklá slyšet lichotky a už vůbec ne od někoho jako je on sám. Má tváře zrůžověly více, když se pomalu ke mě rozešel a já pozorovala jeho tělo.
Bože..Tohle by měli zakázat! Člověk z toho může mít infakrt..

Zkřížila jsem ruce na prsou a pobaveně pozvedla koutek rtů k úsměvu.
,,Asi se budu muset zeptat matky co vám přidala do jídla, že máte takovouto náladu." pronesla jsem pobaveně než se zastavil pár kroků přede mnou a já pozvedla zmateně obočí.
Proč se mě na tohle ptá?
Ucouvla jsem o jeden krok zpět a zády se opřela o zeď a pokrčila i jednu nohu, kterou si o zeď opřela také. Ruce jsem nechala stále skřížené na prsou. S první otázkou následovala další a poté ještě další dvě. Začínala jsem pociťovat zvláštní svrbění v břiše a mírně přivřela oči než jsem je zavřela a zhluboka se nadechla a vydechla.
,,Sloužím vaší smečce od svého narození pane. Narodila jsem se zde bez odpovědi na to kdo je můj otec. Byla jsem přijata do vašich služeb již jako nemluvně, protože dle matčiných slov ji máte rád a chtěl jste mi dopřát pocit domova za což vám jsem vděčná." odpověděla jsem na první otázku a sama lehce naklonila hlavu bokem a mokrý cop černých vlasů se zhoupl vedle mého těla.
,,Trénování trvá deset let pane, přesně od mých desátých narozenin, kdy mě Katrina načapala s dýkou v ruce. Přála jsem se naučit bojovat, ať mohu chránit svou matku. Až s věkem jsem si přála dosáhnout její porážky, i když je to stále marné." pousmála jsem se nad svými slovy. Věděla jsem, že vlka nejsem schopna nikdy porazit, alespoň ne jako člověk, kterým jsem nyní a nejspíše ještě velmi dlouho budu. Tedy alespoň do konce svých dnů.
,,Nemusím vám sloužit. Nikdo ze služebných tady není držen násilím. Každý z nás má svou vlastní vůli a máme možnost svobody. Ale jak jsem řekla již během odpovědi na vaši první otázku. Mám zde díky vám domov a něco takového nebudu schopna během svého života splatit." přiznala jsem vážně a sklopila pohled k zemi.
Poslední otázka byla těžká a velmi záludná. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem nebyla schopna mu přiznat své cíle. Neměla jsem tolik odvahy mu říct, že si přeji být vlkem a tát se součástí jeho smečky. Neměla jsem dost odvahy na to říct, že se v jeho přítomnosti cítit velmi příjemně, ale nejednalo se o zamilovanost. Byl pohledný a charismatický, ale vzhledem k jeho minulosti jsem věděla, že žádná žena natož člověk nemá šanci. Potřeboval po svém boku vlčici, která mu bude oporou.
,,Na tuhle odpověď chci více času. Přišla jsem vám namasírovat ztuhlé svaly ne se zpovídat." poznamenala jsem vesele a udělala nakonec směrem k němu pár kroků, že nás dělil přibližně jeden metr. Byl přibližně o hlavu vyšší než já a už nyní jsem musela svůj pohled lehce zaklánět.
,,Svá slova myslím bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů, ale jděte si lehnout do té postele a nechte mě dělat mou práci.." Stále jsem sama nechápala kde se ve mě brala odvaha takto s ním jednat. Stačil by jeden pohyb a byla bych mrtvá, pevně jsem tomu věřila. Vždy jsem, ale byla upřímná a čas od času mluvila dříve než mozek stačil zpracovat požadavek. ,,...Emm prosím." dodala jsem s nevinným úsměvem.

Večerní služba v Solgjoru
Ixin

"Dále."
Ozval se o okamžik později Jordrickův hlas zpoza dveří. Když jsi vešla všimla sis, že v jeho pokoji svítí několik svící a on sám se opírá u okna a hledí ven do tmy na svou vesnici. Byl bos, oděn jen do bílých plátěných kalhot. Jakmile uslyšel, že jsi za sebou zavřela dveře, obrátil se k oknu zády a spočinul na tobě pohledem. Lehce se na tebe usmál.
"Sluší ti to."
Pravil, jakoby mimoděk a holá hruď se mu nadouvala, když se pomalu nadechoval. Svaly, šlachy a také jizvy byly více, než patrné.
"Jsi tady tak akorát. Dnes mám pro tebe malé překvapení."
Začal tajemně a rozešel se pomalu k tobě. Nedal na sobě znát, co má vlastně v úmyslu. Zastavil se jen pár kroků před tebou a zadíval se ti do tváře.
"Jak dlouho už sloužíš smečce Ixin?"
Optal se s klidem a pozoroval tvou reakci.
"Jak dlouho už trénuješ po nocích?"
Přišla další otázka, stejně klidná, jako ta předchozí bez odhalení jejich smyslu.
"Proč sloužíš smečce?"
Naklonil pátravě hlavu na stranu. Z obyčejné noční návštěvy se zdá se stávala lehce řečeno zpověď.
"Čeho by sis přála dosáhnout?"
Po poslední otázka zavládlo ticho a tvůj pán tě pozoroval.

Chatrč za Reindorfem
Artemis

Sebastien tě poslouchal a chvíli pak mlčel. Nejspíše zpracovával informace, které jsi na něj vyvalila.
"Vidění záblesků budoucnosti? Zajímavé, že zrovna pro tohle chce někdo zabíjet."
Krátce si povzdechl a zadíval se do ohně také.
"No....tak teď ten lov budou mít trošku těžší, už nejdou jen po tobě."
Ušklíbl se nakonec a pokrčil lhostejně rameny.
"Spánek ještě chvíli počká."
Pousmál se a podíval se na dívku, která se zavrtěla.
"Má štěstí, s trochou štěstí si nebude nic pamatovat a vrátí se do normálního života, kde jí pronásledovat nikdo nebude."
Odtušil a složil si ruce do klína.
"Musíš být na svých cestách osamělá. Určitě to není lehké cestovat pořád takhle.....pořád mi to přijde dost zvláštní, že ses rozhodla kvůli riskovat a udělat tohle."
Zavrtěl nad tím hlavou s trpkým úsměvem.
"Nikdy mě nenapadlo, že budu sedět v jedné místnosti s někým koho jsem měl zabít."
Znělo to spíše pro pobavení, než vážnost.

Ve Svoresku
Nikolai

"To samozřejmě může, záleží, co potřebují a co je jim dovezeno....hmmm pán se vyzná."
Broukl hobit zvesela a promnul si bradu. Sledoval tě bedlivě, když jsi mluvil a bylo ti jasné, že hodnotí tvou mimiku a odhaduje zdali a jak moc se mu snažíš lhát. Nebyl bys asi ani první ani poslední, kdo se ho pokusil ojebat.
"Hmmm tak hledač pokladů říkáš?......Chech to mluvíš o šestiprstém Halovi, který tvrdí, že zbývající čtyři prsty na jedné ruce mu ukousla ropucha?"
Zasmál se hobit a úsměšně na tebe pohlédl, pak však náhle zvážněl.
"Jo von mívá někdy nějaký ty podivnosti, ale co si budeme povídat, to já na skladu taky."
Utrousil, jakoby nic a sledoval, jak hodně zvedne tvůj zájem.
"Hmmm, měl bych tu možná jednu speciální věcičku, pokud by měl pán zájem."
Povytáhl obočí a zhoupl se na patách, jako neviňátko, rozhodně tě chtěl na něco ulovit a rozhodil se hodit na háček pořádné sousto.

Plány u jezera Olfion
Lena

Eria se na tebe zazubila, jako malá holka a potřásla hlavou.
"Jasně, doufejme, že tu nemaj takovou břečku, jako tam, kde jsem byla naposledy."
A tak jste vyrazili do vsi. Vesnický život byl stále v plné míře a ti, kdož vás spatřili se na vás dívali. Ženy s podezřením, muži často se zalíbením. Přece jen byly jste dvě pěkná děvčata. Hospodu bylo snadné najít, byla to jedna z velkých místních budov se stáním pro koně a velkým vývěsním štítem, který pravil "U Boubela". Jestli to bylo jméno majitele, náhodně vymyšlený název, nebo to mělo jiný význam, kdo ví.
Vevnitř bylo jen pár lidí, přece jen ještě nebyl zrovna večer. Zahlédli jste tu sedět, dva sedláky hrající kostky. U dalšího stolu bandu trpaslíků, kteří se nalévali, jako diví a pak elfa, který se bavil s mužem zahaleným v kápi. Každý měl svou vlastní část hostince a co se týká hostinského, tak tenhle střízlík vypadal, že hostinec musel převzít relativně nedávno, skoro mu ještě ani nevyrostly vousy. Musel být dost mladý, pokud byl tak stár, jako vy dvě, byl by to div. S úsměvem vás však uvítal.
"Tak co to bude krásné slečny?"
Optal se zdvořile a přívětivě.

Svoresk - Obchodník

,,Myslím, že z hlediska obchodu i malá vesnička může představovat velký zisk. I větší, kvůli absenci konkurence." odvětím obchodníkovi. Vypadá příjemně, ale také až příliš legálně. Ale pořád je to obchodník a rozumí řeči peněz a tomu, co mohou dokázat.

,,Tak je to správné. Nikdo neříká, že obchod je jednoduchý. Jinak by ho dělal každý a kam by se potom přišlo. Tyhle věci....musejí být v určité rovnováze." udržuji hovor. Je potřeba držet obchodníka v zájmu, ale zase to příliš nenatahovat. Čas jsou peníze.
,,Hledám určité ztracené věci. Ne, žádná zlodějna," ohradím se hned, kdyby ho to snad napadlo: ,,ale spíše hledač pokladů. Staré mapy, hlavolamy, nákresy.....cokoliv, co na první pohled nemusí vypadat nijak zvlášť. Dokonce i knihy. I to je důvod, proč se chci brzy dostat do Ulgoru. V tom městečku by se měl nacházet někdo, kdo vlastní pár takových věcí. Pravda, většinou se to ukáže jako omyl a skutečně ta mapa nikam nevede. Podobně třeba v dřevěné truhličce najdete jen vydlabanou ořechovou skořápku. Ale občas......občas vás tyhle věci zavedou na zajímavá místa." pronesu záhadně a s přehnanou teatrálností, kterou určitě musí prokouknout. Ale celé to dává dojem, že mám jen trochu zvláštní cestovatelský koníček.

Chatrč za Reindorfem

Povzdechla jsem si, když prohlásil, že jeho mistr je mrtví. Jistě, to se dalo očekávat, jeho branže není pro ty, co doufají v extra dlouhý život.
„ Ty si dostal druhou šanci… Tu nemá jen tak každý.“
Zadívala jsem se mu do očí a dokud mluvil, nespustila jsem z něj oči. Smutně jsem se usmála a oči se mi trochu zaleskly, když se zeptal, proč po mě tak moc jdou.
„ Těžko se to … vysvětluje.“
Otočila jsem hlavu k dívce, která se zavrtěla a trošku jsem se zamračila, jeslti se náhodou nebudí, ale spala dál.
„ Jsem… výjimečná. A mé potencionální děti by mohly být taky. A tím myslím opravdu děti. Takové ty, co se narodí a vyrostou… ne ty jako ty… i když i u tebe by mohla být šance, že se na tebe přenese část mého genu…“
Vrátila jsem se pohledem k němu.
„ Vidím střípky budoucnosti. Někdy hodně vzdálené, někdy strašně blízké. Není to spolehlivé, jak si mohl vidět…“
Zadívala jsem se do ohně.
„ Nechtěl si spát?“