Andor.cz - Dračí doupě online

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Mamka ti věnovala zkoumavý a podezřívavý pohled.
"A odkdy zrovna ty děláš to, co ti řeknu?"
Povytáhla zvědavě obočí, ale pak se laskavě usmála. Její starostlivý pohled se však nezmírnil, spíše prohloubil, když ses šourala, jako hromádka neštěstí a viditelně se nechovala tak energicky, jak bylo zvykem.
"Copak se děje zlatíčko?"
Otázala se a na chvíli nechala krájení zeleniny, aby se ti mohla plně věnovat. Poslouchala tvé obavy a strasti a pak se zvonivě srdečně zasmála.
"Tak tohle tě trápí?"
S úsměvem ti zastrčila pramen vlasů za ucho a pohladila po tváři.
"Vyhýbat se problémům se budeš jen moudrými rozhodnutími a ty se naučíš dělat jen zkušenostmi a tím, že se poučíš ze svých chyb."
Znovu se na tebe usmála a slétla očima na své kulatící se bříško.
"Neboj budeš miminku dobrá sestra."
Ubezpečila tě hlasem tak jistým, jakoby o tom nemohlo být vůbec pochybováno.
"Určitě tě netrápí nic jiného? Nemusíš být před svým prvním lovem nervózní zvládneš to."
Usmívala se na tebe a pak vzala opět nůž a pokračovala v krájení mrkve do polévky.

Doma v Ciferinu

Nespokojeně si cestou trochu upravím vlasy. Ne teda proto, že by mě trápilo, jak vypadám, ale vím, že bych dostala od mamky vyhubováno, že chodím rozcuchaná jako divoženka. Krok nemám vůbec lehký a bezstarostný. Navíc se docela loudám cestou domů. Ačkoliv se nesnažím s nikým dát do řeči, čas od času se rozhlížím kolem. Sice jsem Roarkovi slíbila, že Kaye nepůjdu hledat, ale byla bych mnohem klidnější, kdybych ho viděla a věděla tak, že je v pořádku. Teda, asi bych byla klidnější. Vůbec netuším, jak bych s ním měla mluvit. Co bych mu měla říct. Ale prostě. Já nevím! Zoufale se podrbu za uchem, jak se snažím nad tím přemýšlet.

*Neudělala jsem nic hrozného. Byli jsme v jeskyni už mnohokrát. A vím, že si tam kdysi hráli i bráchové a starší děti ze vsi. Sice tam hráli něco, co se jmenovalo chvilka v nebi, ale tuhle hru já neznám. To nemění nic na tom, že jsem Kayovi nic neudělala naschvál! A Roark mi ještě řekl, že to, že se mi stávají věci, že za to nějak můžu já! Ale copak za to můžu?! Zase si beztak ze mě dělal srandu. On to jinak ani neumí... Určitě...*

S tím jsem už otvírala dveře do našeho domu. Nestačila jsem ani do plných plic nabrat vzduch našeho domu, když se ozvala mamka z kuchyně.

"No, říkala jsi, že se mám vrátit brzo," namítnu s pokrčením ramen a vyhnu se pohledem jejím očím, protože v nich vidím starost. Což je něco, co by znamenalo, že mě prokoukla! Přišourám se k ní se svěšenými rameny a žmoulám si konec haleny. "Nic mi není... Já jen..." zalžu a povzdychnu si znovu. Opřu se trochu o desku stolu a začnu do ní šťourat prstem.

"Jak se jeden naučí nedostávat se do problémů? Brácha říkal, že jestli chci být dospělá, tak se mi nesmí takové věci stávat, ale... Jak se něčemu takovýmu naučit?" zeptám se téměř mumlavě a částečně zoufale. "Nejsem přece už malá a no, když bude brzo prcek na světě, tak bych mu chtěla být dobrou velkou ségrou, když bráchové jsou... no... spíš jenom bručí a dělají si srandičky," dodám a kývnu hlavou směrem k mamky obřímu břichu.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark trošku nespokojeně nad vysvětlením zabručel a zavrtěl hlavou.
"Jo vlastně tvůj první lov.....být schopná znamená také nelítat z průseru do průseru."
Poznamenal a vypadalo to, jakoby na tvůj první lov úplně zapomněl. Když jsi se s ním chtěla hádat měřil si tě jen lehce zamračeným vážným pohledem. Byl o něco spokojenější, když jsi jej nakonec poslechla.
"Ne, máš pravdu, já jsem totiž ještě horší."
Ušklíbl se Roark a tvou velkou rukou ti nejprve rozcuchal vlasy a pak tě za hlavu od sebe jemně odtáhl.
"Upaluj, než si to rozmyslím."
Cuknul mu koutek, ještě chvíli jsi za sebou cítila, jeho pohled, než ses mu vzdálila. Cesta domů naštěstí proběhla bez dalšího setkání s Kayem, jen co jsi dovřela dveře koukla do světnice máma.
"Ach zlatíčko už jsi doma? Dnes nějak brzy, stalo se něco?"
Zadívala se na tebe starostlivě. Cítila jsi, že mateřský instinkt jí pracuje na plné obrátky.

Zoufalství v Ciferinu

Začnu vrtat nohou do země, když se mě zeptá, proč jsem šla za ním. Zamumlám mu odpověď.

"No, protože dneska v noci mám mít první lov. A kdyby se přišlo na to, že jsem něco zvrtala, tak by táta nejspíš řekl, že se to ruší. A já nechci dál být jen to malé štěně! Já jsem schopná být vlkodlakem se vším všudy jako vy," odpovídám tiše, ale vzrušeně, protože vím, jak to téma je tajné v naší komunitě.

"Ale!" chci začít protestovat. Jak mám teď sedět a nic nedělat? Jak mám jen čekat? A co když se Kayovi mezitím něco stane? Zakňučím zoufalstvím, když vidím jeho znavený pohled. Snaží se mi pomoct, to vím. "Tak... dobře. Budu doma a počkám co zjistíš," odvětím s povzdychem a svěsím ramena. Tohle řešení se mi vůbec nelíbí, ale hádám, že mi zatím nic jiného nezbývá.

"Doufám, je to přece Kay," kníknu naposled a pak v náhlém popudu emocí svého staršího bratra obejmu krátce, ale pevně obejmu a zarazím mu hlavu do hrudi. "Děkuju Roarku. Vůbec nejsi tak hroznej, jak o tobě někdy říkám," zamumlám. No, co, sourozenecké hádky a pošťuchování mezi námi probíhalo jako v každé jiné rodině. A navíc byl mezi námi určitý věkový rozdíl a oba starší bratři měli tendence si ze mě dělat prťouchlata. Ale v případě nouze jsme jako rodina drželi při sobě. Popotáhnu a odtáhnu se.

"Tak jo, jdu domů. Máma bude chtít určitě s něčím pomoct," zahuhlám a promnu si oči, kterými brouzdám po zemi, aby se mi Roark nevysmál, že mi tečou slzy. A pro jistotu se otočím na patě a rychle zamířím domů.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"Hmm stejně by ses měla naučit alespoň někdy být trošku v klidu a uvolnit se."
Usmál se na tebe přátelsky, jako by to byla rada nade vše. Následně ti věnoval zubatý úsměv...ne naštěstí žádné velké špičáky.
"Ale no tak, to si vážně myslíš, že by jsem tak špatnej?"
Povytáhl obočí a stiskl ti druhou rukou přátelsky ruku.
"Neboj chci jen pár koláčků, protože u nás jsem je musel krást a byl to daleký dovoz. Jednou jsem kvůli tomu málem přišel o dva prsty."
Zašklebil se. Když jste přijížděli do probíhajících oslav. Přitahovalo to zvědavé pohledy vesničanů. Patrně tady moc poutníků oděných zvláště, jako vy nemívali.
Byli obezřetní, ale jinak k vám nikdo nezamířil ani průběh oslav nebyl zastaven.
"Asi bychom měli sesednout ať někoho nepřejedem."
Navrhnul Seb a sám seskočil z koně a nabídl ti ruku, aby ti pomohl ze sedla dolů.
"Buďme alespoň dnes jen obyčejnými cestovateli a užijme si krás, které nám toto místo nabízí."
Navrhl ti možnost, která se zdála lákavější, ale nemálo obtížná.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Jak říkám, na lidi já mám čuch."
Zazubil se hobit a když ses představil zatvářil se o to více potěšeněji.
"Tak Nikolai, rád Vás poznávám. Já jsem Beni. Beni Horal."
Představil se ti přátelsky a nad tvou další otázkou se zamyslel a promnul si bradu.
"Hmmm dnes už moc daleko asik ne. Bohům žel v okolí žádné hostince nejsou a příhodných míst na táboření, zase tolik není.S trochou štěstí dnes ujedeme ještě pár mil a pak se někde utáboříme."
Se zívnutím se protáhl a začal se zvedat ze svého pohodlného místečka, aby uhasil oheň a vy jste se mohli pobalit znovu na cestu.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark si ztěžka povzdechla podrbal se s lehce bezradným výrazem ve vlasech.
"Hmm a proč si s tím, nešla třeba za tátou, nebo mámou. Třeba by si věděli lépe rady."
Nadhodil, ale pak si znovu povzdechl, když viděl tvůj pohled a promnul si pro změnu unaveně oči, jakoby pár dní nespal.
"Dobře chápu....zkusím se po něm podívat, ale až doděláme rozdělanou práci se strýčkem. Nepoděkoval by se mi, kdybych se teďka vytratil. Ty se teď pro jistotu drž od Kaye dál, třeba se zašij doma, nebo tak něco. Dám ti vědět jestli jsem něco zjistil."
Bylo vidět, že se mu to neříká lehko a že z toho čuje průser, ale i tak pořád to byl tvůj starší brácha, který se rozhodl tě v těch sračkách prostě nenechat. Tak jako vždy.
"Hlavně, klid určitě pro to bude dobré vysvětlení a bude to v pohodě."
Nebyla sis jistá, jestli se snažil uklidnit tebe, nebo sám sebe.

A teď brácho raď!

"Jo, přesně tak!" kývám souhlasně hlavou a div neposkočím nadšeně, že to Roark rozklíčoval! To je jasný, rozumí tomu, tak s tím určitě i pomůže! Rozhlédnu se kolem, jako kdyby tu měl Kay být. zarazím se. "No, on je někde v lese. Já jsem sem utíkala fakt rychle, abych se za váma dostala co nejrychlejc, a tak zůstal někde ... tam v lese. Jakože běžel za mnou. Ale pak jsem mu utekla." Obrátím se zpět na Roarka. "Ale říkal předtím, že půjde za tátou, aby se po něm nesháněl, tak možná někde... tam?" navrhnu a pokrčím rameny.

Znovu se zarazím, když mě očichá. Je to sice běžná věc mezi vlkodlaky, ale dojde mi, že vlastně já nevím, jestli smrdím jinak! Ale zase jsem to pořád já. Nebo.. ne? Jak poznám, že já jsem já? Začnu mělce dýchat a panikařit, když mě zarazí opět bratrův hlas. Jsme to já! Sílou vůle vytlačím slzy z koutků očí.

"No jo, ale my jsme se nudili a vy pořád jenom pracujete..." zakňourám vzápětí omluvně. Mám chuť se bránit ještě víc, ale vzhledem k tomu, jak moc bráchu potřebuju, tak další slova polknu. Místo toho ho vezmu prosebně za paži, když přestane poklepávat nohou a opět se na mě podívá.

"Musíme mu ňák pomoc! Je to přece Kay!" zakňourám prosebně a zatahám ho trochu za tu paži. "Ne, co jsem viděla, tak se ničím do hlavy netřísknul, a já taky ne. Myslím, že tam bylo něco špatnýho uvnitř tý jeskyně. Jako kdyby ho to posedlo. Nemohl ses na něj jít podívat, jestli je v pohodě? Třeba se jen můj čumák mýlí! A když ne, tak možná poznáš, co to je! A když ne, tak ho vezmeme k léčiteli! Třeba to je ňáká horečka, nebo tak!"

Cesta ze Svoresku

,,Těší mne, že máte ve mne tolik důvěry."
Odvětím a skutečně mne jeho slova potěší. A trochu mi dělají starosti. Mohl by na to jednou doplatit, důvěřivost a tak. Nakonec, sám s tím má už nějaké špatné zkušenosti.
,,Nepadlo?"
Zarazím se a kameny ve vzduchu zakolísají a poskočí. Lze si představit, že je někdo drží v rukou a taktak je pochytá než vypadnou z rukou na zem.
Chvíli trvá, než se mi podaří je znovu ustálit.
,,Já jsem Nikolai Gran."
Představím sebe. Nemyslím si, že by mé jméno z nějakého důvodu mohl znát, ale přeci jen je to obchodník a ti narazí na spoustu různých věcí.
,,Kam vlastně dnes chcete až dojet? Tyto končiny příliš neznám. Zda je někde cestou hostinec nebo něco podobného."
Zeptám se na plán cesty.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice

„ Ano Sebastiene, já vím. Ale až budeš na světě tak dlouho jako já, dost možná budeš reagovat stejně. Jsme lovení, kvůli tomu kdo jsme. Kvůli předsudkům. Budeš stejně jaká jen čekat, jestli tě vedle od stolu nezkusí někdo sejmou… co si vzpomínám, i tys to měl zkusit…“
Popíchla jsem ho. Přesto v tom bylo cosi… smutného.
„ Hmm Paranoidní? Když mi za zadkem sedí mládě, které se kdykoliv může urvat ze řetězu a stojíme uprostřed vsi? Ne.. vůbec nemám starost.“
Ušklíbla jsem se na něj a když jsem zaslechla poznámku o jídle, zachvěla jsem se a pro jistotu jsem ho chytila za ruku. Pevně.
„ Víš… tato poznámka mě znervóznila ještě víc… Vím, jak je to těžké a v tuhle chvíli opravdu hodně riskuji, když tě sem beru.“
Šeptla jsem tiše. Opravdu ustaraná. Jestli se urve, pozabíjí všechny bez jakéhokoliv rozdílu a já ho dost možná ani nezastavím. A pak po nás půjdou lovci…
Pobídla jsem koně znovu do kroku.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark si založil ruce na prsou a pozvedl tázavě jedno obočí. Rozhodně tvé obhajobě moc nevěřil, znal tě až příliš dobře. Mlčky poslouchal celý tvůj kulometný výklad, až zhruba do půlky.
"Hej hej hej Nurry no tak zpomal přece skoro tě nestíhám vnímat...."
Marná snaha, protože jsi pouštěla další přival slov a on, nějaké přerušování vzdal. Když jsi konečně umlkla zamyšleně si promnul čelo a mírně se mračil.
"V jakým průseru to zase lítáš."
Povzdechl si. Tohle jsi od něj slyšela už tolikrát. To zoufalství z toho, co zase za tebe budou muset s bráchou řešit.
"Takže mi chceš říct, že se mu stalo něco v jeskyni a najednou smrdí divně a chová se jinak? A kde teď vlastně je?"
Zadíval se na tebe tázavě a nasál vzduch do plic.
"Ty smrdíš furt stejně, jako provinilý štěně."
Utrousil, možná aby ujistil sebe, nebo snad tebe.
"Já ti říkal, abys do těch jeskyní bez nás nechodila a vidíš, jak to dopadlo."
Další povzdech a promnutí si brady. Zamyšlené poklepávání nohou o zem a pohled na tvé štěněcí já.
"Jooo holka, tak to teda nevím, co s tím budeme dělat. Zvláště, když ani nevíme, co se mu stalo. A jsi si tím jistá? Neztřískal se tam jen něčím?"
Snažil se najít normálnější vysvětlení, ale nejspíše jste oba tušili, že tak jednoduché to nebude.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hmmm nejspíše pravda. Ale jsou věci, na který se připravit moc nedá."
Broukl hobit a slétl pohledem k tobě. Velmi dobře tě pozoroval, když sis začal hrát a trénovat s kamínky. Nehnul ani brvou, jen tě sledoval. Nevypadalo to, že bys jej nějak moc zneklidněl. Nakonec se jen přátelsky usmál.
"Nemám důvod se děsit. Věřím, že k tomu není důvod. Kdybyste mi chtěl ublížit a okrást mne, nebylo by zapotřebí čekat takový kus cesty, až budeme odpočívat po jídle."
Zasmál se lehce hobit ale pak zase na okamžik zvážněl a z kamenů přeskočily jeho oči na tebe, aniž by se zvednul ze své lenošivé polohy.
"Teď tak vlastně přemýšlím. Možná už začíná být i senilní, ale domnívám se, že dosud nepadlo Vaše jméno, že?"
Zkoumavě tě pozoroval, jako by se snad snažil přijít na tvé jméno podle toho, jak vypadáš. Co se týkalo kamínků, tak ty jej, spíše zajímaly, fascinovaly a nutily přemýšlet, než že by jej tento druh magie nějak děsil.