Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice

„ Ano Sebastiene, já vím. Ale až budeš na světě tak dlouho jako já, dost možná budeš reagovat stejně. Jsme lovení, kvůli tomu kdo jsme. Kvůli předsudkům. Budeš stejně jaká jen čekat, jestli tě vedle od stolu nezkusí někdo sejmou… co si vzpomínám, i tys to měl zkusit…“
Popíchla jsem ho. Přesto v tom bylo cosi… smutného.
„ Hmm Paranoidní? Když mi za zadkem sedí mládě, které se kdykoliv může urvat ze řetězu a stojíme uprostřed vsi? Ne.. vůbec nemám starost.“
Ušklíbla jsem se na něj a když jsem zaslechla poznámku o jídle, zachvěla jsem se a pro jistotu jsem ho chytila za ruku. Pevně.
„ Víš… tato poznámka mě znervóznila ještě víc… Vím, jak je to těžké a v tuhle chvíli opravdu hodně riskuji, když tě sem beru.“
Šeptla jsem tiše. Opravdu ustaraná. Jestli se urve, pozabíjí všechny bez jakéhokoliv rozdílu a já ho dost možná ani nezastavím. A pak po nás půjdou lovci…
Pobídla jsem koně znovu do kroku.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark si založil ruce na prsou a pozvedl tázavě jedno obočí. Rozhodně tvé obhajobě moc nevěřil, znal tě až příliš dobře. Mlčky poslouchal celý tvůj kulometný výklad, až zhruba do půlky.
"Hej hej hej Nurry no tak zpomal přece skoro tě nestíhám vnímat...."
Marná snaha, protože jsi pouštěla další přival slov a on, nějaké přerušování vzdal. Když jsi konečně umlkla zamyšleně si promnul čelo a mírně se mračil.
"V jakým průseru to zase lítáš."
Povzdechl si. Tohle jsi od něj slyšela už tolikrát. To zoufalství z toho, co zase za tebe budou muset s bráchou řešit.
"Takže mi chceš říct, že se mu stalo něco v jeskyni a najednou smrdí divně a chová se jinak? A kde teď vlastně je?"
Zadíval se na tebe tázavě a nasál vzduch do plic.
"Ty smrdíš furt stejně, jako provinilý štěně."
Utrousil, možná aby ujistil sebe, nebo snad tebe.
"Já ti říkal, abys do těch jeskyní bez nás nechodila a vidíš, jak to dopadlo."
Další povzdech a promnutí si brady. Zamyšlené poklepávání nohou o zem a pohled na tvé štěněcí já.
"Jooo holka, tak to teda nevím, co s tím budeme dělat. Zvláště, když ani nevíme, co se mu stalo. A jsi si tím jistá? Neztřískal se tam jen něčím?"
Snažil se najít normálnější vysvětlení, ale nejspíše jste oba tušili, že tak jednoduché to nebude.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hmmm nejspíše pravda. Ale jsou věci, na který se připravit moc nedá."
Broukl hobit a slétl pohledem k tobě. Velmi dobře tě pozoroval, když sis začal hrát a trénovat s kamínky. Nehnul ani brvou, jen tě sledoval. Nevypadalo to, že bys jej nějak moc zneklidněl. Nakonec se jen přátelsky usmál.
"Nemám důvod se děsit. Věřím, že k tomu není důvod. Kdybyste mi chtěl ublížit a okrást mne, nebylo by zapotřebí čekat takový kus cesty, až budeme odpočívat po jídle."
Zasmál se lehce hobit ale pak zase na okamžik zvážněl a z kamenů přeskočily jeho oči na tebe, aniž by se zvednul ze své lenošivé polohy.
"Teď tak vlastně přemýšlím. Možná už začíná být i senilní, ale domnívám se, že dosud nepadlo Vaše jméno, že?"
Zkoumavě tě pozoroval, jako by se snad snažil přijít na tvé jméno podle toho, jak vypadáš. Co se týkalo kamínků, tak ty jej, spíše zajímaly, fascinovaly a nutily přemýšlet, než že by jej tento druh magie nějak děsil.

Cesta ze Svoresku

,,Nehezké časy. Hezký způsob, jak to označit. Nevím co, ale něco se určitě blíží, v tom máte pravdu."
Chvíli pozoruji obchodníka, jak se natáhl a založil si ruce za hlavou. Zdá se, že chce trávit. Což můžeme každý využít po svém.
,,Paranoia je docela užitečná věc. Pokud to s ní nepřeháníme. Strach je bezpečnostní mechanismus, který nás varuje, že je něco špatně. Rozum už pak musí vybrat, které ty věci jsou logické a které ne. Jediné co můžeme udělat, je připravit se na různé možnosti. I když se nelze nikdy připravit na všechno. Ale je pravda, že poslední dobou jsem asi zanedbával vlastní cvičení. Měl bych se k tomu vrátit víc, až se dostanu domů."
Z trávy zvednu telekinezí trojici kamenů. Pomalu s nimi začnu pohybovat svisle na střídačku, snažíc se udržet předchozí kámen ve stejné výšce. S nepravidelnými tvary je to těžší, než s objekty, které jsou stejné. Jako snažit se postavit zeď s nepravidelných kamenů a zarovnat je maltou, aby byly vodorovné.
,,Doufám, že jsem vás nevyděsil. Tohle....nemám v úmyslu použít jako zbraň a okrást vás o náklad."
Uvědomím si, že by si to mohl obchodník špatně vyložit. Přeci jen, je to něco jako vzít do ruky kámen. A s kamenem může člověk napáchat hodně škody.

Jak zase?! No teda... vlastně i jo...

"Jasně, děkuju!" houknu na strýce nadšeně, že se neptá dál a nechá mě si Roarka na chvíli vypůjčit.

Přesně dle očekávání je brácha napůl zvědavý a napůl otrávený z toho, že ho tahám pryč. Ne, že by to byl takový dříč, ale prostě jsme jeho mladší sestra a s těmi se asi netráví volný čas, nebo co. Na druhou stranu, já už za ním taky nelezu, když nemusím. Ale zrovna Roark je jeden z těch mála, co mám pocit, že by mě mohl pochopit a hlavně mi mohl pomoct to vyřešit, aniž by se o tom dozvěděla máma. A to je ten důvod, proč se nadechnu k tomu, abych mu odporovala, že já jsem žádný průser neprovedla. Ale pak rozhořčení ze mě vyprchá, když mi dojde, že to tak trochu můj průser je. A tak jen nespokojeně zamumlám, že takhle to není. Naposledy se rozhlédnu kolem jestli tu není žádný z dospěláků, než se obrátím na bráchu a spustím.

"Něco se stalo s Kayem. Byli jsme si hrát v jeskyni. No ty víš jaký. Takový tý, jak máma nechce, abychom tam lezli, ale lozíme tam s ostatníma pravidelně. Hrát na schovku a tak. A no tak jsme tam s Kayem byli, nevím, chvíli jsme se navzájem hledali a pak jsem přišla do takový divný vobrovitý černý jeskyně, kterou jsem tam faktys nikdy neviděla. A to jsem si myslela, že jsem tam viděla všechno. Ale asi ne. Nebo nevím. Ale prostě, byla jsem tam. Divně to smrdělo, nevím jak. Prostě divně. Špatně. Rychle jsem zdrhla, protože mi můj instinkt říkal, že je něco špatně. A no cestou jsem narazila na Kaye. Ale von to nebyl Kay. Teda, vypadal jako Kay a mluvil jako Kay, ale smrděl jinak. A v jednu chvíli v jeho očích se něco špatně zalesklo. Ale teď už to tam nemá. Ale pořád smrdí divně, i když jsme vylezli z jeskyně. A já nevím co s tím. Nikdo jiný tak divně nesmrdí. A tak jsem utekla do vesnice před Kayem, abych se s váma poradila, co mám dělat. Protože, co když se s Kayem něco stalo? Von to fakt není Kay. Něco na něm neštimuje," vyklopím všechno najednou na bratra na jeden nádech. Jedině, když zmíním instinkt, tak to pronesu důležitě a poklepu si na nos. Na konec svojí řeči rozhodím rukama.

"Co s tím, Roarku?" zeptám se pak, téměř to zakňučím, a zadívám se na něj štěněčím pohledem.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

¨
Když jsi cestou nasávala pachy ostatních vesničanů, nepřišlo ti, že by se na nich něco na rozdíl od Kaye změnilo. Neměli tak divný nepříjemný pach, jako on. Takže dle tvého čenichu nebylo pochyb, byl to neKay!
Strejda se na tebe přátelsky a pobaveně usmál, hlavně nad tvými rozpaky a pak se poškrábal na bradě.
"Roarka? Hmmm...tak běž chvíli to tu s tvým bratrem zvládneme sami. Ale necourejte se dlouho ta střecha se sama nedodělá."
Roark povytáhl tázavě obočí směrem k tobě, dal si ruce v bok a nakonec vypustil z plic táhlý povzdech.
"Fajn, hned jsem zpátky."
Zavolal na své příbuzné a pak zamířil za tebou.
"Tak co tak hoří, že to nepočká Prcku? Jaký průser jsi zase vyvedla?"
Zastavil bokem za jedním z domů a složil ruce na prsou. Bedlivě si tě prohlížel a čekal, co na něj vysypeš tentokrát. Tví bratři byli na problémy, které jsi dokázala působit....neúmyslně samozřejmě.....docela zvyklí. Ale bude tohle jeden z těch obvyklých problémů?

Rodinná rada

Je to tak zvláštní! Všichni se chovali tak normálně! Snažila jsem se jim pozdravit oplatit a netvářit se nápadně, že někam spěchám, ale šlo mi to jen těžko. V žaludku jako kdybych měla kamení a úsměv vytvořit na tváři bylo těžší a těžší s každým sousedem, co mě potkal a chtěl si povídat. Cítila jsem takový divný tlak a chtěla jsem se pořád otáčet, abych zjistila, jestli Kay se neobjeví. Ale pak jsem si uvědomila! Musím čichat! A tak se během krátkého nezáživného pozdravení se sousedy začnu soustředit i na to, jak voní. Jsou cítit stejně? A nebo jsou stejně jako Kay cítit něčím, jiným? Ať vím, jestli se můj čumák zbláznil a nebo je to fakt neKay!

"Ahoj strejdo!" houknu na něj a donutím se na něj usmát. Když zmíní svačinu, zmateně se podívám na svoje prázdné ruce. Jo, já zapomněla, že budu muset kluky odsud nějak nenápadně dostat! Sakra!

"Eh, to ne, já jen..." zarazím se, protože vidím, že oba dva jsou plně zaměstnáni pomocí strejdovi. Ale Roark má na chvíli volnější ruce. A tak si zvolím jeho. Ruce si otřu do látky na stehnech. Potí se mi, nebo se mi to zdá? "Potřebovala bych od Roarka pomoct. Na chvíli. Já... Roarku, mohl bys? Prosííím, je to důležitý, fakticky." Protáhnu poslední slova a doširoka rozevírám oči, abych na to dala důraz. A pak čekám, jestli můj bratr svolí a půjde za mnou, abych ho mohla vzít stranou od zvědavých očí a uší ostatních.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

A tak jsi (ne)Kaye setřásla a zamířila do vesnice. Ještě stále trochu udýchaná jsi se rychle vydala hledat své bratry. Když jsi procházela vsí, někteří sousedé, cos potkala tě zdravili, nebo se tě ptali, jaký máš den, tak jako by se nic nedělo, jako by tohle byl jen další obvyklý den, jako všechny jiné.
Tví bratři zrovna pomáhali vytahovat trámy na střechu, protože co si budeme patřili mezi ty, kteří měli opravdu páru. Derek byl zrovna na střeše a společně se strýcem ustavovali trám, který jim Roark podával. Když slyšeli tebe všichni se ohlédli směrem, ze kterého jsi se objevila.
"Ach malá Nurry, neseš bratrům svačinu?"
Zasmál se srdečně strýc ze střechy a začal trám upevňovat provazem za drážku.
"Co se děje prcku?"
Houkl na tebe Roark, když se zbavil trámu a oprášil si ruce, aby se ti mohl na chvíli věnovat. Derek mezitím pomáhal strýci přidržovat trám, aby náhodou nesjel a neudělal z vás dvou dole lívance. Zahlédla jsi taky ještě pár dalším pomocníků na stavbě, se kterými se strýc znal a kteří mu nabídli, že přiloží ruku k dílu ať to jde rychleji.
A jak jsi mohla okem zhodnotit dílo se opravdu dařilo, protože za poslední 3 dny postavili velkou část nového domku. Sice to nebude žádné letní sídlo, ale útulno tam určitě bude dostatečně.

Konečně zpátky v Ciferinu

To bylo fakt děsný! Slyšela jsem ustaraného Kaye za sebou, ale věděla jsem, že to není on! Nechtěla jsem mu dělat starosti, nechtěla jsem ho nechávat o samotě, ale on nebyl on! Teda, vypadal, mluvil a choval se jako on, ale nebyl to on! Nevím jak, ale nějak jo! Cestou jsem nepřemýšlela. Běžela jsem, co moje lidské tělo zvládlo. Vím, že bych dokázala běžet ještě rychleji, ale to bych se musela přeměnit. A to máme zakázané. Mohl by nás přes den někdo viděl. A pravidla se mu dodržovat, abychom neohrozili nás a lidi, co s námi žijí.

*A teď dost možná je Kay v ohrožení toho něčeho! Co když je stále v té jeskyni?!* Ta myšlenka mi pomohla udržet zběsilé tempo až do vesnice. Na jejím kraji se předkloním a hladovým doušky vtahuji vzduch do plic. Předloktím si otřu zpocené čelo a začnu se rozhlížet. Nejdřív se podívám zpět do lesa, ale (ne)Kaye nikde nevidím. Potom se podívám po vesnici. Je dobře, že nikomu nemusím vysvětlovat, odkud tak prchám. Ale zase bych potřebovala, abych viděla bráchy.

"Kde budou pracovat teď Derek a Roark?" zamyslím se a rozběhnu se dál do vesnice. Tentokrát běžím normálním lidským tempem a mířím přesně tam, kde by měli bráchové přes den vypomáhat. Je pro mě těžké neběžet ze všech sil, ale vím, že tak bych na sebe přitáhla moc pozornosti.

"Dereku! Roarku!" houknu, když se blížím k nové budově, kterou pro strejdu pomáhají stavět.