Andor.cz - Dračí doupě online

Jak zase?! No teda... vlastně i jo...

"Jasně, děkuju!" houknu na strýce nadšeně, že se neptá dál a nechá mě si Roarka na chvíli vypůjčit.

Přesně dle očekávání je brácha napůl zvědavý a napůl otrávený z toho, že ho tahám pryč. Ne, že by to byl takový dříč, ale prostě jsme jeho mladší sestra a s těmi se asi netráví volný čas, nebo co. Na druhou stranu, já už za ním taky nelezu, když nemusím. Ale zrovna Roark je jeden z těch mála, co mám pocit, že by mě mohl pochopit a hlavně mi mohl pomoct to vyřešit, aniž by se o tom dozvěděla máma. A to je ten důvod, proč se nadechnu k tomu, abych mu odporovala, že já jsem žádný průser neprovedla. Ale pak rozhořčení ze mě vyprchá, když mi dojde, že to tak trochu můj průser je. A tak jen nespokojeně zamumlám, že takhle to není. Naposledy se rozhlédnu kolem jestli tu není žádný z dospěláků, než se obrátím na bráchu a spustím.

"Něco se stalo s Kayem. Byli jsme si hrát v jeskyni. No ty víš jaký. Takový tý, jak máma nechce, abychom tam lezli, ale lozíme tam s ostatníma pravidelně. Hrát na schovku a tak. A no tak jsme tam s Kayem byli, nevím, chvíli jsme se navzájem hledali a pak jsem přišla do takový divný vobrovitý černý jeskyně, kterou jsem tam faktys nikdy neviděla. A to jsem si myslela, že jsem tam viděla všechno. Ale asi ne. Nebo nevím. Ale prostě, byla jsem tam. Divně to smrdělo, nevím jak. Prostě divně. Špatně. Rychle jsem zdrhla, protože mi můj instinkt říkal, že je něco špatně. A no cestou jsem narazila na Kaye. Ale von to nebyl Kay. Teda, vypadal jako Kay a mluvil jako Kay, ale smrděl jinak. A v jednu chvíli v jeho očích se něco špatně zalesklo. Ale teď už to tam nemá. Ale pořád smrdí divně, i když jsme vylezli z jeskyně. A já nevím co s tím. Nikdo jiný tak divně nesmrdí. A tak jsem utekla do vesnice před Kayem, abych se s váma poradila, co mám dělat. Protože, co když se s Kayem něco stalo? Von to fakt není Kay. Něco na něm neštimuje," vyklopím všechno najednou na bratra na jeden nádech. Jedině, když zmíním instinkt, tak to pronesu důležitě a poklepu si na nos. Na konec svojí řeči rozhodím rukama.

"Co s tím, Roarku?" zeptám se pak, téměř to zakňučím, a zadívám se na něj štěněčím pohledem.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

¨
Když jsi cestou nasávala pachy ostatních vesničanů, nepřišlo ti, že by se na nich něco na rozdíl od Kaye změnilo. Neměli tak divný nepříjemný pach, jako on. Takže dle tvého čenichu nebylo pochyb, byl to neKay!
Strejda se na tebe přátelsky a pobaveně usmál, hlavně nad tvými rozpaky a pak se poškrábal na bradě.
"Roarka? Hmmm...tak běž chvíli to tu s tvým bratrem zvládneme sami. Ale necourejte se dlouho ta střecha se sama nedodělá."
Roark povytáhl tázavě obočí směrem k tobě, dal si ruce v bok a nakonec vypustil z plic táhlý povzdech.
"Fajn, hned jsem zpátky."
Zavolal na své příbuzné a pak zamířil za tebou.
"Tak co tak hoří, že to nepočká Prcku? Jaký průser jsi zase vyvedla?"
Zastavil bokem za jedním z domů a složil ruce na prsou. Bedlivě si tě prohlížel a čekal, co na něj vysypeš tentokrát. Tví bratři byli na problémy, které jsi dokázala působit....neúmyslně samozřejmě.....docela zvyklí. Ale bude tohle jeden z těch obvyklých problémů?

Rodinná rada

Je to tak zvláštní! Všichni se chovali tak normálně! Snažila jsem se jim pozdravit oplatit a netvářit se nápadně, že někam spěchám, ale šlo mi to jen těžko. V žaludku jako kdybych měla kamení a úsměv vytvořit na tváři bylo těžší a těžší s každým sousedem, co mě potkal a chtěl si povídat. Cítila jsem takový divný tlak a chtěla jsem se pořád otáčet, abych zjistila, jestli Kay se neobjeví. Ale pak jsem si uvědomila! Musím čichat! A tak se během krátkého nezáživného pozdravení se sousedy začnu soustředit i na to, jak voní. Jsou cítit stejně? A nebo jsou stejně jako Kay cítit něčím, jiným? Ať vím, jestli se můj čumák zbláznil a nebo je to fakt neKay!

"Ahoj strejdo!" houknu na něj a donutím se na něj usmát. Když zmíní svačinu, zmateně se podívám na svoje prázdné ruce. Jo, já zapomněla, že budu muset kluky odsud nějak nenápadně dostat! Sakra!

"Eh, to ne, já jen..." zarazím se, protože vidím, že oba dva jsou plně zaměstnáni pomocí strejdovi. Ale Roark má na chvíli volnější ruce. A tak si zvolím jeho. Ruce si otřu do látky na stehnech. Potí se mi, nebo se mi to zdá? "Potřebovala bych od Roarka pomoct. Na chvíli. Já... Roarku, mohl bys? Prosííím, je to důležitý, fakticky." Protáhnu poslední slova a doširoka rozevírám oči, abych na to dala důraz. A pak čekám, jestli můj bratr svolí a půjde za mnou, abych ho mohla vzít stranou od zvědavých očí a uší ostatních.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

A tak jsi (ne)Kaye setřásla a zamířila do vesnice. Ještě stále trochu udýchaná jsi se rychle vydala hledat své bratry. Když jsi procházela vsí, někteří sousedé, cos potkala tě zdravili, nebo se tě ptali, jaký máš den, tak jako by se nic nedělo, jako by tohle byl jen další obvyklý den, jako všechny jiné.
Tví bratři zrovna pomáhali vytahovat trámy na střechu, protože co si budeme patřili mezi ty, kteří měli opravdu páru. Derek byl zrovna na střeše a společně se strýcem ustavovali trám, který jim Roark podával. Když slyšeli tebe všichni se ohlédli směrem, ze kterého jsi se objevila.
"Ach malá Nurry, neseš bratrům svačinu?"
Zasmál se srdečně strýc ze střechy a začal trám upevňovat provazem za drážku.
"Co se děje prcku?"
Houkl na tebe Roark, když se zbavil trámu a oprášil si ruce, aby se ti mohl na chvíli věnovat. Derek mezitím pomáhal strýci přidržovat trám, aby náhodou nesjel a neudělal z vás dvou dole lívance. Zahlédla jsi taky ještě pár dalším pomocníků na stavbě, se kterými se strýc znal a kteří mu nabídli, že přiloží ruku k dílu ať to jde rychleji.
A jak jsi mohla okem zhodnotit dílo se opravdu dařilo, protože za poslední 3 dny postavili velkou část nového domku. Sice to nebude žádné letní sídlo, ale útulno tam určitě bude dostatečně.

Konečně zpátky v Ciferinu

To bylo fakt děsný! Slyšela jsem ustaraného Kaye za sebou, ale věděla jsem, že to není on! Nechtěla jsem mu dělat starosti, nechtěla jsem ho nechávat o samotě, ale on nebyl on! Teda, vypadal, mluvil a choval se jako on, ale nebyl to on! Nevím jak, ale nějak jo! Cestou jsem nepřemýšlela. Běžela jsem, co moje lidské tělo zvládlo. Vím, že bych dokázala běžet ještě rychleji, ale to bych se musela přeměnit. A to máme zakázané. Mohl by nás přes den někdo viděl. A pravidla se mu dodržovat, abychom neohrozili nás a lidi, co s námi žijí.

*A teď dost možná je Kay v ohrožení toho něčeho! Co když je stále v té jeskyni?!* Ta myšlenka mi pomohla udržet zběsilé tempo až do vesnice. Na jejím kraji se předkloním a hladovým doušky vtahuji vzduch do plic. Předloktím si otřu zpocené čelo a začnu se rozhlížet. Nejdřív se podívám zpět do lesa, ale (ne)Kaye nikde nevidím. Potom se podívám po vesnici. Je dobře, že nikomu nemusím vysvětlovat, odkud tak prchám. Ale zase bych potřebovala, abych viděla bráchy.

"Kde budou pracovat teď Derek a Roark?" zamyslím se a rozběhnu se dál do vesnice. Tentokrát běžím normálním lidským tempem a mířím přesně tam, kde by měli bráchové přes den vypomáhat. Je pro mě těžké neběžet ze všech sil, ale vím, že tak bych na sebe přitáhla moc pozornosti.

"Dereku! Roarku!" houknu, když se blížím k nové budově, kterou pro strejdu pomáhají stavět.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ale no tak Nurry co to zas do tebe vjelo!"
Houkl za tebou Kay, nebo alespoň ten, co se tvářil, jako on, když jsi z ničeho nic vyběhla pryč od něj. Slyšela jsi jeho zrychlený dech a dusot jeho kroků, když běžel za tebou.
"Neblbni Nurry! Nežeň se tak někde zakopneš a srazíš si vaz!"
Slyšela jsi jeho hlas někde za sebou, však vzdálený, tvá vitalita byla trošku někde jinde, než ta lidská, takže i když byl Kay fyzicky zdatný, nemohl ti stačit, když se v tobě probudila trocha vlčího instinktu. Samozřejmě byl to jen zlomek toho, co bys mohla dokázat ve své plné podobě.
Ani jsi nevěděla jak, a celá udýchaná jsi se objevila na okraji vesnice. Pot ti stékal po tváři, možná více stresem, než únavou, ale Kaye jsi nikde za sebou neviděla. Píchl tě osten výčitek, že jsi ho tam možná jen tak nechala. Třeba tě jen šálí smysly. Ale ne věděla jsi dobře, cos cítila a tvůj čumák tě ještě nikdy nezklamal. Pořád ti však nedávalo smysl, jak to bylo možné a co se vlastně stalo.
K tvému nebetyčnému štěstí si tě zatím nikdo z obyvatel nepovšiml, aby se začal vyptávat odkud se tak řítíš.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice
Artemis

Povzdechl si a přestal do tebe rýt, stejně ubylo příležitostí, když jste potkali výkvět místní mládeže.
"Jsou to jen vesnické děti Artemis, ne každému se dostane patřičného vzdělání, jako tobě."
Odpověděl Sebastian tiše lehkou výtkou. Děti mezi tím se smíchem odběhly hrát si zase někam jinam, leč vám věnovaly na chvíli zkoumavé pohledy.
Když se váš kůň opět rozešel a vy jste vjeli pomalu do vsi, nikde jsi žádné vlkodlaky necítila. Tedy, ne že bys je musela notně poznat, kdyby se zde chtěli skrývat, přece jen stejně, jako upíři i vlkodlaci dokáží být nenápadní a za ty generace se naučili, jak se maskovat, pokud jsou v lidské podobě.
"Nebuď tak paranoidní."
Chlácholil tě a pak slétl očima ke kašně vesnice, kde právě probíhaly jakési asi slavnosti, byly tady stánky hromada lidí, smíchu, hrála i nějaká ta hudba. Možná oslavy pozdní sklizně nebo tak něco.
"Páni tady je ale jídla."
Poznamenal Seb k tvému úděsu, protože sis nebyla jistá jestli myslí množství lidí kolem, nebo vůni linoucí se z nejrůznějších koláčků, chlebů a pečeného ovoce.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hehe řekl bych, že úplně stejné touhy, jako kohokoli jiného."
Zasmál se hobit srdečně, jako by snad neexistovala jasnější odpověď než tato. Nakonec však jen pokrčil rameny a povzdechl si.
"No jo, chamtivost a touha po větším podílu, než jednomu náleželo dokáže strávit leckoho."
Souhlasil skoro učeným a světským hlasem, jako by se jej to vůbec netýkalo.
"Však jsem říkal, že vhodného obchodního partnera, aby jeden v dnešní době pohledal."
Zazubil se a rozložil si cestovní plášť na který se u ohně natáhl.
"Tak tak, moje řeč."
Souhlasně na tebe zakýval ukazováčkem. Pak si rukama podložil hlavu a zadíval se na oblohu.
"Stejně mi přijde, že se blíží nehezké časy. Je to..hmmm jak bych řekl cítit ve vzduchu už nějakou dobu a není to jen těmi divnými zprávami a událostmi, které se šíří kraji, bude v tom něco víc. Bahh možná jsem už jen starý a paranoidní."
Zasmál se hobit ale pak znovu zvážněl.
"Ale i tak, stejně se tomu pocitu nedokážu ubránit."
Svraštil podmračeně čelo.

Na okraji vesnice

„ Jistě, že si to myslí o upírech.. tedy něco podobného…“
Odpověděla jsem mu naprosto klidně.
„ Říkám ti, dokud nedělali potíže, nebojovali jsme s nimi na našem panství. Když ale přišel konflikt, bylo nutné ho řešit. A že jejich mladí bývají vážně dost konfliktní. Málokdy mají štěňata rozum… stejně jako malý pejři.“
Zašklebila jsem se na něj vítězoslavně. Přeci jen, on je malej pejr sotva dva dny... ani ne. Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla ten hlas. Prudce jsem obrátila hlavu, jako by mě bodla vosa a napjala jsem se. Zadívala jsem se na děti. Trochu se mi sevřel žaludek, takže jsem od nich nakonec odvrátila pohled.
„ Já jsem si hrála s vyšíváním, učila se tanci a dějepravě, zeměpravě. Počtům a slušnému vychování. Neměla jsem čas učit se zabíjet upíry.“
Dívala jsem se přímo před sebe, se vší svou hrdostí, přesto jsem koutkem oka pozorovala, co se děje kolem mě. Napjatá a pozorná ke všemu, co bylo kolem mě. Párkrát jsem se nadechla, a vydechla, abych zjistila, jestli kolem jsou mokří psi…