Andor.cz - Dračí doupě online

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ale no tak Nurry co to zas do tebe vjelo!"
Houkl za tebou Kay, nebo alespoň ten, co se tvářil, jako on, když jsi z ničeho nic vyběhla pryč od něj. Slyšela jsi jeho zrychlený dech a dusot jeho kroků, když běžel za tebou.
"Neblbni Nurry! Nežeň se tak někde zakopneš a srazíš si vaz!"
Slyšela jsi jeho hlas někde za sebou, však vzdálený, tvá vitalita byla trošku někde jinde, než ta lidská, takže i když byl Kay fyzicky zdatný, nemohl ti stačit, když se v tobě probudila trocha vlčího instinktu. Samozřejmě byl to jen zlomek toho, co bys mohla dokázat ve své plné podobě.
Ani jsi nevěděla jak, a celá udýchaná jsi se objevila na okraji vesnice. Pot ti stékal po tváři, možná více stresem, než únavou, ale Kaye jsi nikde za sebou neviděla. Píchl tě osten výčitek, že jsi ho tam možná jen tak nechala. Třeba tě jen šálí smysly. Ale ne věděla jsi dobře, cos cítila a tvůj čumák tě ještě nikdy nezklamal. Pořád ti však nedávalo smysl, jak to bylo možné a co se vlastně stalo.
K tvému nebetyčnému štěstí si tě zatím nikdo z obyvatel nepovšiml, aby se začal vyptávat odkud se tak řítíš.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice
Artemis

Povzdechl si a přestal do tebe rýt, stejně ubylo příležitostí, když jste potkali výkvět místní mládeže.
"Jsou to jen vesnické děti Artemis, ne každému se dostane patřičného vzdělání, jako tobě."
Odpověděl Sebastian tiše lehkou výtkou. Děti mezi tím se smíchem odběhly hrát si zase někam jinam, leč vám věnovaly na chvíli zkoumavé pohledy.
Když se váš kůň opět rozešel a vy jste vjeli pomalu do vsi, nikde jsi žádné vlkodlaky necítila. Tedy, ne že bys je musela notně poznat, kdyby se zde chtěli skrývat, přece jen stejně, jako upíři i vlkodlaci dokáží být nenápadní a za ty generace se naučili, jak se maskovat, pokud jsou v lidské podobě.
"Nebuď tak paranoidní."
Chlácholil tě a pak slétl očima ke kašně vesnice, kde právě probíhaly jakési asi slavnosti, byly tady stánky hromada lidí, smíchu, hrála i nějaká ta hudba. Možná oslavy pozdní sklizně nebo tak něco.
"Páni tady je ale jídla."
Poznamenal Seb k tvému úděsu, protože sis nebyla jistá jestli myslí množství lidí kolem, nebo vůni linoucí se z nejrůznějších koláčků, chlebů a pečeného ovoce.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hehe řekl bych, že úplně stejné touhy, jako kohokoli jiného."
Zasmál se hobit srdečně, jako by snad neexistovala jasnější odpověď než tato. Nakonec však jen pokrčil rameny a povzdechl si.
"No jo, chamtivost a touha po větším podílu, než jednomu náleželo dokáže strávit leckoho."
Souhlasil skoro učeným a světským hlasem, jako by se jej to vůbec netýkalo.
"Však jsem říkal, že vhodného obchodního partnera, aby jeden v dnešní době pohledal."
Zazubil se a rozložil si cestovní plášť na který se u ohně natáhl.
"Tak tak, moje řeč."
Souhlasně na tebe zakýval ukazováčkem. Pak si rukama podložil hlavu a zadíval se na oblohu.
"Stejně mi přijde, že se blíží nehezké časy. Je to..hmmm jak bych řekl cítit ve vzduchu už nějakou dobu a není to jen těmi divnými zprávami a událostmi, které se šíří kraji, bude v tom něco víc. Bahh možná jsem už jen starý a paranoidní."
Zasmál se hobit ale pak znovu zvážněl.
"Ale i tak, stejně se tomu pocitu nedokážu ubránit."
Svraštil podmračeně čelo.

Na okraji vesnice

„ Jistě, že si to myslí o upírech.. tedy něco podobného…“
Odpověděla jsem mu naprosto klidně.
„ Říkám ti, dokud nedělali potíže, nebojovali jsme s nimi na našem panství. Když ale přišel konflikt, bylo nutné ho řešit. A že jejich mladí bývají vážně dost konfliktní. Málokdy mají štěňata rozum… stejně jako malý pejři.“
Zašklebila jsem se na něj vítězoslavně. Přeci jen, on je malej pejr sotva dva dny... ani ne. Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla ten hlas. Prudce jsem obrátila hlavu, jako by mě bodla vosa a napjala jsem se. Zadívala jsem se na děti. Trochu se mi sevřel žaludek, takže jsem od nich nakonec odvrátila pohled.
„ Já jsem si hrála s vyšíváním, učila se tanci a dějepravě, zeměpravě. Počtům a slušnému vychování. Neměla jsem čas učit se zabíjet upíry.“
Dívala jsem se přímo před sebe, se vší svou hrdostí, přesto jsem koutkem oka pozorovala, co se děje kolem mě. Napjatá a pozorná ke všemu, co bylo kolem mě. Párkrát jsem se nadechla, a vydechla, abych zjistila, jestli kolem jsou mokří psi…

Nad moje síly

Obrátím se zpět k jeskyni a čekám, že vyjde zmatený Kay, který nejen že bude znít jako on, ale bude kompletně vypadat jako on a vonět jako on. Kay, co přihne z jeskyně sice rýpe do mě jako můj Kay, ale není to on. Střípek čehosi, co zahlédnu v jeho očích mě vyděsí. Nakrčím nos a cítím, jak se mi chce brečet. Brečet a křičet.

*Co tohle má znamenat?*

Natáhnu i nosem jeho vůni, ale ta je pořád špatně. Oh, jak moc jsem doufala, že bude už správná, nebo méně... špatná! Ale co si teď počnu s (ne)Kayem? Co je zač? Je nebezpečný? Moje vlčí já mi radí, že ano. A tak od něj ustoupím další krok. Na chvíli jej neposlouchám, protože se snažím najít odpověď. Ale žádnou nemám. Nevím, co si počít! Na tohle mě nikdy nikdo nepřipravoval! Vzdálím se od něj další krok a vrtím hlavou. Musím se soustředit na to, abych se před ním teď a tady nepřeměnila. To je proti pravidlům. A pravidla jsou to, co nás udržuje v bezpečí. Nemůžu ohrozit jen tak sebe a mou rodinu... Počkat! Rodinu! Myšlenka se zformovala těsně před tím, než mi mávnul rukou před obličejem. Ruku mu odplácnu stranou, aby jí neměl tak blízko mě.

"Hm, jo," zabručím zamyšleně. Moje máma by mě přetrhla jako hada, kdyby zjistila, že jsme se tu poflakovali. A to přitom nevím proč kvůli té jeskyni tak moc vyvádí. Proto jí tyhle věci neříkám. Stejně jako bráchové. Bráchové taky mají před rodiči tajemství. Takže, jsou to právě oni, za kým můžu jít a můžu se zeptat, co to sakra s Kayem je! Jsou to sice tupouni, ale v tomhle by mi mohli poradit!

"Musíme domů," hlesnu a znovu se na něj znepokojeně zadívám. Pak nakrčím znovu noc a zavrtím hlavou. Pořád smrdí. Tohle není můj kamarád Kay. Rozběhnu se cestou k naší vesnici. Nechci být s tímhle (ne)Kayem o samotě. Touha přeměnit se do nebezpečnější podoby ve mě čím dál tím víc roste.

Cesta ze Svoresku

,,Upřímně? Příliš neznám. Ale mám představivost a pár dobrodružných jedinců takového typu jsem již potkal." odpovím obchodníkovi upřímně s pokýváním hlavy. ,,V mém věku ještě přemýšlet o vztazích, rodinách.....asi přenechám jiným. Co myslíte, že může ženu donutit, aby se vydala na takovou životní cestu? Myslím tím, cestovat po světě, hledat kdovíjaké věci, vzácné i méně vzácné a trávit život putováním?" nadhodím téma, kterého by se mohl chytit a které příliš nemám zmapované. Mohl bych se tak něco dozvědět i z toho obecného hlediska.
Poté mi vysvětlí, jak bylo naloženo s jeho minulým obchodním společníkem.
,,To tedy nezní jako příliš dobrá promoce pro možné potenciální společníky. Když tedy odhlédneme od toho, že se vás pokusil okrást. A nakonec skončil tak, jak většina lapků. Rozdíl je v tom, že tohohle jste znal. Ale jinak to bývá dost častý osud podobných lidí." nezní to jako nějaká omluvná řeč a o to by mi ani nešlo. Vlastně ani o nějakou útěchu. Stalo se to dávno a obchodník to už určitě strávil.
,,Neradi vzpomínáme, to asi ano. Ačkoliv můj život je prozatím příliš krátký, abych mohl posuzovat, co přesně by mohlo být v něm považováno za něco vyloženě špatného. Nakonec, vždycky se musíme sebrat a jít dál." zhodnotím svůj dosavadní život. Nebyl úplně jednoduchý, ale také jsem se rozhodně nebrodil bahnem. Obrazně. Reálně už ano.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

S těžkým polknutím ses konečně rychle protáhla kolem Kaye a rozběhla se k lesu. Zmateně se za tebou ohlédl. Jeho nechápavý výraz jsi dokázala pochopit. Nikdy ses k němu takto divně nechovala, ale co si budeme ani on se většinou nechoval úplně divně, jako dnes a rozhodně neměl takový podivný pach.
Když ses zastavila a ohlédla viděla jsi, jak Kay spěchal za tebou.
"Co blbneš? To se ti tak chce čůrat nebo co?"
Zatvářil se tázavě s úšklebkem na rtech. Vše bylo tak strašně matoucí, protože jsi jasně rozpoznávala slova, která by Kay použil, aby tě pozlobil, nebo rozesmál, či si do tebe prostě jen rýpnul, ale i když jste byli z té jindy příjemné jeskyně pryč, stále jsi cítila, že na Kayovi ulpíval ten divný nepříjemný pach. A pak ty oči na okamžik se ti zdálo, že měly....zlatavou barvu? Ne to se ti muselo jen zdát, protože když ses podívala znovu byla takové, jaké měl vždycky.
"Halo Prcku vnímáš, nebo si zase lítáš někde na obláčku?"
Zamával ti rukou před obličejem.
"Říkám, že nás budou hledat. A dobře víš, jaký by to byl průser, kdyby tvoje máma zjistila, kde jsme byli."
Upozornil tě, pochopitelně ani nezmínil, jaký průšvih by měl doma on, kdo ví jestli ho už tak nemá, že se tu s tebou poflakuje. Tvá vlčí podstata se však i přes přátelská slova a to, že se Kay choval v podstatě, jako Kay, bouřila, byla nervózní, nesvá a ostražitá. Doslova jsi cítila, jak bys byla raději ve své vlčí podobě.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice
Artemis

"Jsi vždy tak úzkoprsá? Nenapadlo tě, třeba to, že si oni to samé myslí o upírech?"
Ušklíbl se Sebastian nad tvým výrokem a lehce zavrtěl hlavou.
"Jo taky jsem si všiml. Ale to je dobře ne?"
Koukl po tobě a naklonil se ti mírně přes rameno. Čím blíže jste byli tím zřetelnější byly vaše hlasy.
"Zmiz ty ohavná upírko! Jinak zaplatíš za své hříchy!"
Uslyšela jsi zakřičet nedaleko dětský hlásek. Instinktivně jsi sebou cuknula v očekávání útoku, ale místo toho jsi o chvíli později viděl vesnickou dívenku, které mohlo být tak osm, jak se krčí v hraném úděsu před druhou dívenkou obdobného věku, která měla v puse dva klacíky, místo ostrých zubů a dělala grimasy na druhé děvče.
"Eeeee.....yšaju ti eeevvv!"
Šišlalo přes náhražky zubů. Obě děvčata se smála, než si všimla vás dvou na koni.
"No jako bych viděl tvé mladší já."
Naklonil se ti Seb k uchu a zazubil se potichu. Opravdu využíval každé příležitosti, aby tě mohl provokovat.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"I tak by se to dalo nazvat."
Zazubil se hobit a poklidně vydech.
"Inu záleží, na jakou ženskou jeden narazí. Jsou i takový, které by se tahaly po takových výpravách, ale znáte to, není to obvyklé."
Souhlasil nakonec s tvým výkladem ohledně manželství. Nakonec se na tebe omluvně zazubil a pokrčil rameny.
"Eh, chápu, ale znáte to, když vidím dobrou příležitost snažím se jí chopit."
Nad poslední otázkou se na krátko zastavil a zamyslel. Vypadalo to, že chvíli vzpomíná na časy minulé a jen tak vyfukoval obláčky kouře, než znovu zvedl pohled k tobě.
"Měl jednou, před dlouhým časem, když jsem jako obchodník začínal. Byl to někdo, koho jsem považoval za přítele, ale pak mě ten zmetek zkusil obrat o všechno."
Dlouze potáhl, podržel kouř v plicích a pak vyfoukl další oblak, který připomínal bouřkový mrak.
"Bylo to jeho poslední špatné rozhodnutí. Našel jsem ho utopil v řece, jako kotě."
Pousmál se hobit, ale bylo v jeho hlase cítit i závan smutku.
"Každý máme něco, nač neradi vzpomínáme nemám pravdu?"
Přátelsky na tebe znovu pohlédl a dokuřoval spokojeně svou dýmku.

Hovory o rodině

,,To skoro zní jako špatná zkušenost?" naznačím, zda se nechce obchodník podělit o nějaké vlastní dobrodružství z manželského života.
,,Já vám v tomto nemohu sdělit žádný pořádný názor, protože jak říkáte, se svým povoláním jen těžko mohu zakládat rodinu a někde dřepět v křesle u krbu. Sice neumím číst myšlenky, ale myslím si, že po manželství se většinou očekává něco jako.....zklidnění tempa. Žádné dobrodružné výpravy do jeskyní za pokladem a tak podobně." vysvětlím mu svůj pohled na celý institut manželství.

,,Lichotí mi, že stále tolik usilujete o moji společnost, ale i já mám své povinnosti, kterých se musím držet a splnit. Třeba někdy v budoucnu na sebe znovu narazíme a situace bude jiná. Teď mám však úkoly, které mne plně zaměstnávají." zavrtím znovu hlavou, odmítajíc jeho nabídku na společné obchodování. Jeden by si na to určitě zvykl, podnikat v něčem stabilním. Což směnný obchod určitě je. Lidé budou stále chtít nové a nové věci, až je ty staré omrzí. Jak jinak by se dostala ta čelenka do rukou obchodníka.
,,Už jste někdy dříve měl nějakého obchodního partnera?" zeptám se, spíše pro ukrácení dlouhé chvíle.