Andor.cz - Dračí doupě online

Nad moje síly

Obrátím se zpět k jeskyni a čekám, že vyjde zmatený Kay, který nejen že bude znít jako on, ale bude kompletně vypadat jako on a vonět jako on. Kay, co přihne z jeskyně sice rýpe do mě jako můj Kay, ale není to on. Střípek čehosi, co zahlédnu v jeho očích mě vyděsí. Nakrčím nos a cítím, jak se mi chce brečet. Brečet a křičet.

*Co tohle má znamenat?*

Natáhnu i nosem jeho vůni, ale ta je pořád špatně. Oh, jak moc jsem doufala, že bude už správná, nebo méně... špatná! Ale co si teď počnu s (ne)Kayem? Co je zač? Je nebezpečný? Moje vlčí já mi radí, že ano. A tak od něj ustoupím další krok. Na chvíli jej neposlouchám, protože se snažím najít odpověď. Ale žádnou nemám. Nevím, co si počít! Na tohle mě nikdy nikdo nepřipravoval! Vzdálím se od něj další krok a vrtím hlavou. Musím se soustředit na to, abych se před ním teď a tady nepřeměnila. To je proti pravidlům. A pravidla jsou to, co nás udržuje v bezpečí. Nemůžu ohrozit jen tak sebe a mou rodinu... Počkat! Rodinu! Myšlenka se zformovala těsně před tím, než mi mávnul rukou před obličejem. Ruku mu odplácnu stranou, aby jí neměl tak blízko mě.

"Hm, jo," zabručím zamyšleně. Moje máma by mě přetrhla jako hada, kdyby zjistila, že jsme se tu poflakovali. A to přitom nevím proč kvůli té jeskyni tak moc vyvádí. Proto jí tyhle věci neříkám. Stejně jako bráchové. Bráchové taky mají před rodiči tajemství. Takže, jsou to právě oni, za kým můžu jít a můžu se zeptat, co to sakra s Kayem je! Jsou to sice tupouni, ale v tomhle by mi mohli poradit!

"Musíme domů," hlesnu a znovu se na něj znepokojeně zadívám. Pak nakrčím znovu noc a zavrtím hlavou. Pořád smrdí. Tohle není můj kamarád Kay. Rozběhnu se cestou k naší vesnici. Nechci být s tímhle (ne)Kayem o samotě. Touha přeměnit se do nebezpečnější podoby ve mě čím dál tím víc roste.

Cesta ze Svoresku

,,Upřímně? Příliš neznám. Ale mám představivost a pár dobrodružných jedinců takového typu jsem již potkal." odpovím obchodníkovi upřímně s pokýváním hlavy. ,,V mém věku ještě přemýšlet o vztazích, rodinách.....asi přenechám jiným. Co myslíte, že může ženu donutit, aby se vydala na takovou životní cestu? Myslím tím, cestovat po světě, hledat kdovíjaké věci, vzácné i méně vzácné a trávit život putováním?" nadhodím téma, kterého by se mohl chytit a které příliš nemám zmapované. Mohl bych se tak něco dozvědět i z toho obecného hlediska.
Poté mi vysvětlí, jak bylo naloženo s jeho minulým obchodním společníkem.
,,To tedy nezní jako příliš dobrá promoce pro možné potenciální společníky. Když tedy odhlédneme od toho, že se vás pokusil okrást. A nakonec skončil tak, jak většina lapků. Rozdíl je v tom, že tohohle jste znal. Ale jinak to bývá dost častý osud podobných lidí." nezní to jako nějaká omluvná řeč a o to by mi ani nešlo. Vlastně ani o nějakou útěchu. Stalo se to dávno a obchodník to už určitě strávil.
,,Neradi vzpomínáme, to asi ano. Ačkoliv můj život je prozatím příliš krátký, abych mohl posuzovat, co přesně by mohlo být v něm považováno za něco vyloženě špatného. Nakonec, vždycky se musíme sebrat a jít dál." zhodnotím svůj dosavadní život. Nebyl úplně jednoduchý, ale také jsem se rozhodně nebrodil bahnem. Obrazně. Reálně už ano.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

S těžkým polknutím ses konečně rychle protáhla kolem Kaye a rozběhla se k lesu. Zmateně se za tebou ohlédl. Jeho nechápavý výraz jsi dokázala pochopit. Nikdy ses k němu takto divně nechovala, ale co si budeme ani on se většinou nechoval úplně divně, jako dnes a rozhodně neměl takový podivný pach.
Když ses zastavila a ohlédla viděla jsi, jak Kay spěchal za tebou.
"Co blbneš? To se ti tak chce čůrat nebo co?"
Zatvářil se tázavě s úšklebkem na rtech. Vše bylo tak strašně matoucí, protože jsi jasně rozpoznávala slova, která by Kay použil, aby tě pozlobil, nebo rozesmál, či si do tebe prostě jen rýpnul, ale i když jste byli z té jindy příjemné jeskyně pryč, stále jsi cítila, že na Kayovi ulpíval ten divný nepříjemný pach. A pak ty oči na okamžik se ti zdálo, že měly....zlatavou barvu? Ne to se ti muselo jen zdát, protože když ses podívala znovu byla takové, jaké měl vždycky.
"Halo Prcku vnímáš, nebo si zase lítáš někde na obláčku?"
Zamával ti rukou před obličejem.
"Říkám, že nás budou hledat. A dobře víš, jaký by to byl průser, kdyby tvoje máma zjistila, kde jsme byli."
Upozornil tě, pochopitelně ani nezmínil, jaký průšvih by měl doma on, kdo ví jestli ho už tak nemá, že se tu s tebou poflakuje. Tvá vlčí podstata se však i přes přátelská slova a to, že se Kay choval v podstatě, jako Kay, bouřila, byla nervózní, nesvá a ostražitá. Doslova jsi cítila, jak bys byla raději ve své vlčí podobě.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice
Artemis

"Jsi vždy tak úzkoprsá? Nenapadlo tě, třeba to, že si oni to samé myslí o upírech?"
Ušklíbl se Sebastian nad tvým výrokem a lehce zavrtěl hlavou.
"Jo taky jsem si všiml. Ale to je dobře ne?"
Koukl po tobě a naklonil se ti mírně přes rameno. Čím blíže jste byli tím zřetelnější byly vaše hlasy.
"Zmiz ty ohavná upírko! Jinak zaplatíš za své hříchy!"
Uslyšela jsi zakřičet nedaleko dětský hlásek. Instinktivně jsi sebou cuknula v očekávání útoku, ale místo toho jsi o chvíli později viděl vesnickou dívenku, které mohlo být tak osm, jak se krčí v hraném úděsu před druhou dívenkou obdobného věku, která měla v puse dva klacíky, místo ostrých zubů a dělala grimasy na druhé děvče.
"Eeeee.....yšaju ti eeevvv!"
Šišlalo přes náhražky zubů. Obě děvčata se smála, než si všimla vás dvou na koni.
"No jako bych viděl tvé mladší já."
Naklonil se ti Seb k uchu a zazubil se potichu. Opravdu využíval každé příležitosti, aby tě mohl provokovat.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"I tak by se to dalo nazvat."
Zazubil se hobit a poklidně vydech.
"Inu záleží, na jakou ženskou jeden narazí. Jsou i takový, které by se tahaly po takových výpravách, ale znáte to, není to obvyklé."
Souhlasil nakonec s tvým výkladem ohledně manželství. Nakonec se na tebe omluvně zazubil a pokrčil rameny.
"Eh, chápu, ale znáte to, když vidím dobrou příležitost snažím se jí chopit."
Nad poslední otázkou se na krátko zastavil a zamyslel. Vypadalo to, že chvíli vzpomíná na časy minulé a jen tak vyfukoval obláčky kouře, než znovu zvedl pohled k tobě.
"Měl jednou, před dlouhým časem, když jsem jako obchodník začínal. Byl to někdo, koho jsem považoval za přítele, ale pak mě ten zmetek zkusil obrat o všechno."
Dlouze potáhl, podržel kouř v plicích a pak vyfoukl další oblak, který připomínal bouřkový mrak.
"Bylo to jeho poslední špatné rozhodnutí. Našel jsem ho utopil v řece, jako kotě."
Pousmál se hobit, ale bylo v jeho hlase cítit i závan smutku.
"Každý máme něco, nač neradi vzpomínáme nemám pravdu?"
Přátelsky na tebe znovu pohlédl a dokuřoval spokojeně svou dýmku.

Hovory o rodině

,,To skoro zní jako špatná zkušenost?" naznačím, zda se nechce obchodník podělit o nějaké vlastní dobrodružství z manželského života.
,,Já vám v tomto nemohu sdělit žádný pořádný názor, protože jak říkáte, se svým povoláním jen těžko mohu zakládat rodinu a někde dřepět v křesle u krbu. Sice neumím číst myšlenky, ale myslím si, že po manželství se většinou očekává něco jako.....zklidnění tempa. Žádné dobrodružné výpravy do jeskyní za pokladem a tak podobně." vysvětlím mu svůj pohled na celý institut manželství.

,,Lichotí mi, že stále tolik usilujete o moji společnost, ale i já mám své povinnosti, kterých se musím držet a splnit. Třeba někdy v budoucnu na sebe znovu narazíme a situace bude jiná. Teď mám však úkoly, které mne plně zaměstnávají." zavrtím znovu hlavou, odmítajíc jeho nabídku na společné obchodování. Jeden by si na to určitě zvykl, podnikat v něčem stabilním. Což směnný obchod určitě je. Lidé budou stále chtít nové a nové věci, až je ty staré omrzí. Jak jinak by se dostala ta čelenka do rukou obchodníka.
,,Už jste někdy dříve měl nějakého obchodního partnera?" zeptám se, spíše pro ukrácení dlouhé chvíle.

Příkrov stromů

„ Přátelskou návštěvu vlkodlaků jsem ještě nezažila. Dají se tolerovat, pokud nedělají hovadiny, ale ne moc dlouhodobě, protože nakonec nějakou botu prostě provedou… a když se staráš o panství a přistěhuje se ti smečka do blízkosti, nakonec to skončí bojem…“
Povzdechla jsem si tiše. Posunula jsem mu ruku trochu výše. Pozorovala jsem naše okolí, co se kde mihlo, jak se krajina postupně měnila a ožívala.
„ Blížíme se k vesnici…“
Prolomila jsem po čase ticho. Poslouchala jsem její ruch, to, co se v ní děje. Byla jsem napjatá, trochu nesvá. Nevím, jak dobrý nápad je jet k vlkodlačí smečce na návštěvu. Za mě moc dobrý není…

Zmatení v jeskyních

Zamračím se ještě víc. Jeho podobnost s Kayem byla děsivá. Vypadal jako on. Mluvil jako on. Ale pach měl naprosto jiný a to, jak se mu zle leskly oči! To nemohl být Kay. Kay nikdy nebyl zlý, škodolibý trochu možná. Občas i maličko mrzout. Ale zábavu nikdy nezkazil a nikdy se na mě nedíval tímhle způsobem. Lámu si nad tím hlavu a poslouchám ho, jak mi odpovídá. Hledám nápovědy k tomu, abych poznala, že to není on. Ale přesto! Všechno, co říká, zní jako od Kaye!

Připadám si jako tehdy, kdy jsem si myslela, že koušu do jablka a přitom jsem kousla do cibule. Oči mi říkaly jednu věc, jazyk druhou. A já z toho byla najednou zmatená, než jsem pochopila, který ze smyslů mě obelhával. Ale teď netuším, co z možností si vybrat. Jeho poznámky na to, že jsem se praštila a bála, automaticky způsobí, že zvednu bojovně bradu a pak si odfrknu. Tak, jako obvykle, když mě Kay obviní z něčeho, co není pravda.

Trochu překvapeně se podívám na jeho nataženou ruku ke mně. Normálně by mi nevadilo, kdyby mi chtěl Kay takhle pomoct a rychle bych jeho ruku přijala. Ale teď? Teď nevím! A to se mi nelíbí. Nemám ráda složité věci. Jsou moc... no kdo se v nich má vyznat?! A já se v tomhle nevyznám. Vím jen, že chci být z jeskyně venku, co nejdřív. Buď mě šálí zrak v jeskyni kvůli tomu divnému pachu a venku se toho smradu v nose zbavím, a nebo uvidím, co je na Kayovi přede mnou špatně. Ať tak či tak, je jasné, že potřebuju ven z jeskyně.

"Fajn," zabručím jenom. Jsem naštvaná na to, že je to tak komplikované. A na to, že nevím, co s tím. Nabízenou ruku nepřijmu, ani mu neodpovím. Místo toho se rychle vystartuji ven z jeskyně. I kdyby to znamenalo, že se musím kolem Kaye prosmýknout. Tentokrát už vyloženě z jeskyně běžím. Kay by určitě cestu z jeskyně našel a jestli to je jen nějaký přelud, nebo co já vím co, tak tím lépe bude, když se od toho dostanu co nejdál. Mám v plánu se zastavit až v bezpečí dál od vchodu do jeskyně. Venku, kde je světlo, normální vůně a hřejivý, přívětiví les. Až pak se plánuji zastavit, otočit na Kaye a čelit jeho možným otázkám.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Kay naklonil hlavu ke straně v tázavém gestu a zatvářil se zmateně.
"O čem to mluvíš Nurry? Co by mělo být se mnou špatně? To jediný, co bylo špatně, je žes mě nechala kdo ví kde v těch jeskyních."
Zaškaredil se, na okamžik ti připadal, jako Kay, kterého jsi znala. Bručoun, ale jen naoko takovým tím správným způsobem, ale jeho pach jsi nevnímala, jen ten divný temný, co jsi našla v jeskyni. Jsi se začala chovat podrážděně a nepřívětivě s tím, že se nejedná o tvého kamaráda zatvářil se o to více zmateně a pobouřeně.
"Praštila ses do hlavy Prcku? A kdo bych jako měl být strašidlo? Báf! To ses tam tak sama bála?"
Zacukal mu koutek. Choval se, jako Kay, vypadal tak, nesmrděl tak a měl v očích zvláštní výraz, nebo jiskru, něco, co tě děsilo.
"Přestaň blbnout, musíme se vrátit, než nás začnou hledat pojď."
Natáhl k tobě ruku, aby ti pomohl vyjít z jeskyně. Mohla jsi mu však věřit? Byl to opravdu ten kluk, kterého jsi znala? Hrála si s tebou tvá představivost, nebo je opravdu něco špatně? Nebo snad takový byl vždy?

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"Zase tak dobří přátelé to nejsou. Hele neměj strach dobře to dopadne. Jeden by řekl, že jsi už zažila i horší dny, než návštěvu u vlkodlaků."
Zazubil se Sebastian a chytl jednou rukou otěž, kterou jsi mu dala a druhou si tě k sobě přitiskl a nechal ti jí položenou na bříšku, ale proklatě nízko. Určitě to udělal úmyslně.
"Dobrá, jak chceš, ale ne, že toho pak budeš litovat a plísnit mě za to."
Zazubil se ti do ucha a pobídl koně. Kopyta vesele klapkaly po zbytcích sněhu, které pomalu ale jistě ustupovaly a zůstávalo jen chladné podnebí. Čím méně sněhu v lese bylo, tím živěji tu bylo, co se týkalo rostlin i zvěře. Samozřejmě nic moc tu nekvetlo, na druhou stranu bylo příjemnější vidět trochu zeleně a ne jen bílý sníh, toho jste si za poslední dny užili až až.
A jak jste tak jeli, tak tvé bystré uši z dálky zaslechly hluk. Byl to hluk z vesnice. Kroky, hlasy, zvuk pily, nebo sekery, kvokání slepic a tak. Museli jste být už docela blízko, třeba by tam mohli mít trošku tepla i pro dva upíry na cestách. No zní to sice divně, ale snad jsou i divnější cestovatelé no ne?