Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Magický svět - enkláva

Příspěvků: 1367


Hraje se Domluvený termín -  Vypravěč Holycherryblossomwizard je offlineHolycherryblossomwizard
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Klea je offline, naposledy online byla 21. října 2017 19:29Klea
 Postava Maddeline Nerion je offline, naposledy online byla 22. října 2017 23:17Maddeline Nerion
 Postava Elleine je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:57Elleine
 Postava Asalar je offline, naposledy online byla 23. října 2017 16:13Asalar
 Postava Keyla je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:19Keyla
 Postava Andryr Raolet je offline, naposledy online byla 25. září 2017 13:50Andryr Raolet
 Postava Bellanaris je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:05Bellanaris
 Postava Varissa "Riss" je offline, naposledy online byla 23. října 2017 23:26Varissa "Riss"
 Postava Mistr Jagob je offline, naposledy online byla 08. října 2017 19:54Mistr Jagob
 Postava Azopad je offline, naposledy online byla 13. srpna 2017 18:56Azopad
 Postava Tajana ot Iskren je offline, naposledy online byla 23. října 2017 19:43Tajana ot Iskren
 Postava Edvord Hadeon je offline, naposledy online byla 23. října 2017 10:09Edvord Hadeon
 Postava Crystom Dries je offline, naposledy online byla 08. října 2017 19:54Crystom Dries
 Postava Slinta (PPJ) je offline, naposledy online byla 23. října 2017 10:09Slinta (PPJ)
 Postava Semyon Munira je offline, naposledy online byla 24. října 2017 0:26Semyon Munira
 Postava Akharon je offline, naposledy online byla 08. října 2017 19:54Akharon
 Postava Margon je offline, naposledy online byla 09. října 2017 19:39Margon
 Postava Mistr Vardim je offline, naposledy online byla 08. října 2017 19:54Mistr Vardim
 Postava Mistr Parsifal je offline, naposledy online byla 23. října 2017 10:09Mistr Parsifal
 Postava Maud je offline, naposledy online byla 23. října 2017 21:59Maud
 Postava Timotej Anko je offline, naposledy online byla 08. října 2017 21:19Timotej Anko
 Postava Louny je offline, naposledy online byla 23. října 2017 13:44Louny
 Postava Rouz je offline, naposledy online byla 03. října 2017 17:52Rouz
 Postava Cayrath je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:19Cayrath
 Postava Kwen Redast je offline, naposledy online byla 08. října 2017 19:54Kwen Redast
 Postava Krassus Nerion je offline, naposledy online byla 23. října 2017 23:14Krassus Nerion
 Postava Julitta Arguin je offline, naposledy online byla 23. října 2017 21:15Julitta Arguin
 Postava Rina je offline, naposledy online byla 14. října 2017 21:49Rina
 Postava Egon Balder je offline, naposledy online byla 23. října 2017 18:40Egon Balder
 Postava Mattajos ot Iskren je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:01Mattajos ot Iskren
 Postava Roalanava je offline, naposledy online byla 23. října 2017 21:54Roalanava
 Postava Vivien je offline, naposledy online byla 23. října 2017 21:21Vivien
 Postava Marcus Galupin je offline, naposledy online byla 21. září 2017 22:43Marcus Galupin
 Postava Velmistr Caxius je offline, naposledy online byla 23. října 2017 23:44Velmistr Caxius
 Postava Welas je offline, naposledy online byla 23. října 2017 23:59Welas
 Postava Šedák je offline, naposledy online byla 23. října 2017 18:47Šedák
 Postava Nyra je offline, naposledy online byla 23. října 2017 22:11Nyra
 Postava Gerhem je offline, naposledy online byla 13. října 2017 9:01Gerhem
 Postava Luna je offline, naposledy online byla 23. října 2017 0:41Luna
 Postava Tornjak je offline, naposledy online byla 23. října 2017 12:16Tornjak
 Postava Thauciel je offline, naposledy online byla 24. října 2017 2:04Thauciel
 
Julitta Arguin - 22. října 2017 13:15
juliette9574.jpg

Smrt navštívila Žabku


Zmatek. Rachot vrzajícího a rozbíjeného nábytku. Zvuk kovu narážejícího o jiný kov. Křik a panika. Krev. To vše doprovázelo rvačku, která se strhla v hostinci. Situace je v tak stísněném prostoru nepřehledná, bojující jsou jen změtí pohybujících se těl. Kdo s kým a proti komu? Proč a jak k té rvačce došlo? Netuším a na dlouhé přemýšlení není čas. Myšlení mi ani dvakrát nedovoluje únava a bolest tepající v rameni a hlavě, u níž mám dojem, že se mi snad rozskočí. Jiným vodítkem je mi brnění rytířů Stolce, kteří ale padali jako hrušky ze stromu. V tento moment je nejdůležitější odrážet útočníky a dostat se k Valkýře.

V celé té motanici nelze přehlédnout malého chlapce, který se nějakou podivnou shodou okolností přimotal do tohoto šíleného zmatku. Naštěstí si jej ale všiml muž schovaný pod pultem, který jej čapnul a odtáhnul do relativního bezpečí pod stolem.
Jen díky výcviku a adrenalinu, který se mi rozlije do těla, jsem schopna odrazit a zlikvidovat ty, kteří na mě zaútočí. Po mém boku se objeví muž, který při boji utrží silný úder jílcem meče do hlavy. I přes zranění, které musel při takové ráně utrpět pokračoval v boji až do krajnosti, kdy se nakonec zhroutil do rohu a zvracel.

Najednou se celým lokálem rozlehne ticho. Veškerý boj utichne. S hlubokým dýcháním se rozhlédnu po zkáze, jež po boji zůstala. Meč mi vypadne z ruky. Na jedné straně únavou a na druhé straně šokem, když spatřím Valkýru v kaluži krve. Chci se za ní vydat, ale muž vedle mě má problém rovnováhu. Chytnu jej za paži, když se křečovitě drží opěradla židle. „Sedni si,“ řeknu a pomohu mu sednout si. „Potřebuješ ranhojiče, je tady nějaký?“ zeptám se ho.

Jakmile s mužem dokončím rozhovor, chci zamířit k Valkýře, ale muž, který mě zachytil při vstupu do hostince, ji vynese ven. Místo toho tedy, klopýtavě dojdu ke stolu, po nějž se schoval muž s oním dítětem. Při cestě zvednu svůj meč a vrátit jej zpět do pochvy.
„Je po všem, můžeme vylézt,“ oznámím jim prostě a nahlédnu pod stůl. Chyba! Velká chyba! Před očima se objeví mžitky a hlava se mi zamotá, a rychlé narovnání tomu ani v nejmenším nepomohlo. Pevně se chytnu hrany stolu a silně stisknu víčka, dokud pocit motání neodezní.

Klopýtavě dojdu k místu, kde padla Valkýra. Ze země seberu Valkýřin meč a zamířím ven. „Měla by ho mít u sebe,“ řeknu onomu muži po chvilce ticha a hlas se mi při těch slovech zlomí.

 
Welas - 21. října 2017 01:00
welas420.jpg
Duchové minulosti
Stařík Caxius


Ušklíbl jsem se, když stařec promluvil. Ne ke mně, to ne. Spíš k mrtvole v hrobě, nebo možná sám k sobě. Vlastně to bylo jedno. To bych neudělal ani já a já už ve svém životě udělal hodně blbostí. I když některé – dobře, většina z nich – za to stály. Do čeho jsem se to ale dostal tentokrát? Letmo jsem si povzdechal, ale nechal jsem čaroděje být. Rozhlédl jsem se po pevnosti. Kdybych byl pověrčivej, nejspíše bych si myslel, že je Hadeona prokletá nebo tak něco. V podobném stavu už jsem ji jednou viděl, i když... obři byli novinka.
Když byl stařec hotov s promluvou k duchu Meratha, nebo co to tam vlastně dělal, zamířili jsme do jídelny. S talířem jsem se usadil blízko krbu... a naraženého sudu vína. Nejspíš snaha pozvednout morálku, v tom byl Berrath dobrej, ale nakonec to stejně nepomohlo. Hořkosladký vzpomínky vyplouvaly na povrch mé mysli – ty s děvkami, nemravnými vtipy a korbely piva. Stará i nová Hadeona v mé mysli splývala, kolikrát musela ještě padnout? No, na podobné myšlenky existoval zaručený všelék a já se ho rozhodně neštítil.
Přesto jsem naslouchal čaroději, ač pravda, neměl jsem dvakrát na výběr. Zdálo se ale, že mě dobře odhadl. Při správné motivaci jsem mu skutečně byl ochoten pomoci... aspoň prozatím. Nakonec jsem ale zabručel něco o vyprazdňování měchýře a nechal starce o samotě. Je to velký kluk, však on se sám zabaví. Ještě letmo jsem ho zahlédl u schodů, které mířily k Merrathově skleníku. No, mrtvým na soukromí zrovna asi nezáleželo.

Chvíli o samotě jsem mimo jiné využil k obstarání si zbraně, kterou jsem zastrčil do pouzdra v botě. Starci to ostatně mohlo být jedno, co mohla jedna maličká dýka udělat velkému čaroději? No... nejspíše to samé, co většině z nás. Ale pokud ho měli důvod poslouchat obři, nehodlal jsem pokoušet osud. Dneska nás zemřelo až-až.
Když jsem se navrátil ke starci, ve vzduchu kolem něj poletovalo nějaké... cosi a jeho pozornost byla u jedné z knih z Merrathovy sbírky. Až potom jsem si povšiml obrazu madam na zdi, málem bych na něj zapomněl. Osobně jsem mu nikdy nepřiřazoval takovou váhu, ale Merrathovi nejspíše přirostl k srdci.
Nad starcovou otázkou jsem se krátce uchechtl.
"Ale samozřejmě... protože to je přesně to, co jsme tu celé ty roky dělali. Seděli na zadku, usrkávali čaj a vyměňovali si naše tragické příběhy. Merrathův byl obzvláště zajímavej. Vyrostl v cirkusu a vystupoval jako cvičená opička. Ale ne. Nikdy mě to nezajímalo. Hadeon to nebyl, pokud tě napadlo zrovna tohle. A pokud náhodou jo, tak je to mrtvej Hadeon stejně jako všichni ostatní. No... všichni, na nichž záleželo," pokrčil jsem rameny.
 
Bellanaris - 19. října 2017 19:33
image749.jpeg

Probuzení


Andryr, Louny, Tornjak



Temnota.
Nicota.
Prázdno.
Život mi protéká mezi prsty a není nic, čím bych to mohl zastavit. Nemohu se bránit a nejsem si ani jist, že bych chtěl. Není to na mě. Už ne.
Blíží se to, je to tu a -

Světlo.
Bolest.
To by tu nemělo být, ne? To bych neměl cítit, ne když jsem mrtvý, zničený, bez dechu a bez tlukotu srdce. Neměl bych cítit, ne bolest a už vůbec ne něčí horké dlaně na mém těle. Mé tělo. Neměl bych ho mít. Neměl bych spoustu věcí, neměl bych -
Vzpomínat.

Pohled do mrtvolně bledé tváře. Tváře rozpůlené ve dví, tváře, která mi bývala vzorem i přítelem,
rodinou a důvěrníkem. Vypadá jinak, jinak než předtím, jinak než dnešního rána. Bylo to dnešní ráno? Nejsem si jist, již nic nedává smysl. Klid a mír byl vystřídán nenávistí a křikem, zoufalstvím a smrtí. Krev zbarvila zemi, krev vpila se pryč - a někdy tu i zůstává, kaluže, hluboké kaluže, čvachtání a smrad.
Pohroma.
Kamkoliv pohlédnu, tam je najdu. Mrtvá těla, co bývala mým kmenem. V uších zní mi ještě jejich nářek, zvuk kterého se nikdy nezbavím a který navrátí se každou nocí, každým zavřením očí.
Pokud mě nezabijí.
Pokud i já neskončím s končetinami daleko od sebe, s vyhřezlými střevy a rty zkřivenými smrtí.

Mrtvá těla již nemluví a přesto jako bych slyšel hlas muže jehož obě poloviny leží přede mnou.
Uteč, Bellanarisi, uteč a skryj se, přežij.
Jedny z jeho posledních slov. Poslední věty před tím, než jsem poslechl, předtím než jsem se otočil zády a schoval se, schoval se a nic nedělal, sledoval jeho smrt, nebránil ho, plakal v zákoutí.
Teď aby žil s tou vinnou přeživšího, teď abych žádal o odpuštění někoho, kdo mi nemůže odpustit i kdyby chtěl.
Dobře mi tak.

Trhnu sebou, když uslyším zvuk nebezpečí. Vrací se a opět budou vraždit. Zničí nás, do jednoho nás povraždí. Měl bych tu zůstat a počkat si na svou smrt, na své rozhřešení, na své vykoupení. Měl bych skončit po jeho boku, měl bych se postarat o jeho odchod na jiný svět, měl bych -
Uteč. Zachraň se. Skryj se.

Zapálit oheň není problém a tělo stařešiny vzplane mocným plamenem. Lepší než hnít. Lepší než nestat se součástí této země.
Pak se již otáčím a kráčím pryč, pryč od těchto lidí, pryč za těmi, co ještě žijí. Třeba se nám podaří se skrýt a přežít. Třeba máme ještě naději.
Ne.
Jen nechci zemřít. Ne teď a tady. Omlouvám se.
...
"Vylez, ty parchante, ty bezvěrče, vylez ty zbabělče." Hlas mého budoucího vraha vrývá se mi do paměti i srdce. Jsem unavený, jsem na pokraji svých sil, přesto odmítám poslechnout a vzdát se. Ne když to stálo životy mé rodiny, životy všech.
Uteč. Uteč a skryj se. Přežij.
Žiji, zatím žiji, teď mě však najdou a popraví, už nemám kam utíkat, ne když za mými zády je skála a přede mnou jistojistá smrt.
Kolik času mi zbývá? Minuty? Vteřiny?
Už vidím jeho tvář a slyším jeho čepel. Myslí si, že je v právu. Ach ti hloupí lidé, ach ti bez znalostí a svědomí.
Odsoudil bych je, proklel, nenáviděl, na to vše bych však potřeboval sílu, takovou sílu, kterou už nemám.
Sbohem, světe. Sbohem, živote. Sbohem...

Zvuk smrti, ne však té mé. Další kroky a cizí tvář pokrytá krví. "Je to v pořádku. Už je to v pořádku." Utekl jsem, skryl jsem se, přežil. Pro jednou.


* * *

Se zalapáním po dechu probouzím se do současného světa, něčí pevný stisk přidržuje mě u zemi a já se snažím pochopit, porozumět. Tvář archanděla, stále ještě s bělostnou září, visí kus nade mnou a já skoro cítím tu novou životní sílu, která mi byla stlačena do žil. Druhá šance. Nebo třetí?
Hledím Andryrovi do očí, neschopný jakékoliv reakce.
Vděk?
Zlost?
Odevzdání?
Je to až pohled na Reda, který mě donutí se vzpamatovat a urovnat si myšlenky. Vděk, rozhodně vděk a láska a slib, který nebude porušen.
"Vrátil jsem se." Jsou třeba další slova? "Jsem zpět." Pokusím se posadit, opírajíce se o Redovo vlastní tělo. "Žiji. Už zase." Uteč, skryj se, přežij.
Jsou věci, kterých se nezbavím.
Duše, které zemřou, zatímco já sám žiji.
Proč?

"Je třeba pokračovat dál." Kam? S kým? Proč?
Hlava mi spadne na Redovo rameno. Únavou, ano, rozhodně únavou. "Je třeba vzít přeživší a jít." Najít si novou budoucnost. Být silní, vstát a pokračovat. Čím dříve, tím lépe.

 
Tornjak - 19. října 2017 18:01
9d72c7e611_104412984_o25664.jpg
Po bouři
Louny, částečně Gerhem, vzdáleně zbytek


Poslouchám Lounyho s jeho argumenty. "Ano, měli bychom být vděční, ano bylo toho dnes hodně a ano málem jsme dnes umřeli. Ale tady jde o to že můžemě předat zprávu Mistu Jagobovi. Že mu můžeme říct že jsme v pořádku, že se hodláme přemístit a zeptat se ho kdy se vrátí, nebo ke je.
Copak to Louny nechápe?"
Pomyslím si pro sebe ale nahlas řeknu jen "Díky, nevím jsestli jsme ti někdy poděkovali ale díky ze vše, co jsi pro nás udělal. A co se týká kontaktování Mista, s tím počkám. Máš je možné že už tam nebude ale i tak by to mohlo být nebezpečné."

Nechám Lounyho odejít kam potřebuje. Jen sedím a dívám se na svoje ruce, popálené od exploze magie. "Připadám si jako kdybych byl k ničemu. Jediné co jsem dokázal bylo to že jsem vytvořil kamennou barieru a i u té jsem zkolaboval. Nevím jestli to dokážu, chránit své bratry tak jak to dělá Louny pro nás. Kdybych neuměl kouzlit, v této situaci bych asi nebyl. Ale kouzlit umím a slíbil jsem mistrovi, že na bratry dohlédnu!" Chvíli si mluvím sám pro sebe a pak se vzchopím. Vstanu a dojdu za bratry. Pomohu jim jestli bude třeba a připravíme se na cestu. Přemýšlím jak jim povědět o mistru, že žije. Poradím se o tom s Lounym.
 
Velmistr Caxius - 12. října 2017 16:51
b0c4acd499502b633a3534f13406d0420.jpg

Z čaroděje luštitelem záhad


Jako většina duší, které zahynuly násilnou smrtí, i ta Merrathova opustí tělo tak rychle, že si ani nemůže být jistá, co se děje. Proto cítím, že zůstává na tomto světě. S drobným úsměvem se otočím tam, kde ji cítím a rukama naznačím odchod. „Tenhle svět už není pro tebe, Merrathe. Měl by ses posunout dál.“ Zamručím. Ignoruju případné otázky Welase a počkám na Merrathovu odpověď, než se ozve žaludek. I když jsem umění půstu ovládl už dávno, přeci jen docela rád jím. A tak se rychlým krokem vydám do jídelny.

O pár minut později jsem připravil trochu brambor s bylinkami a cibulí a sedl si s Welasem. Nalil jsem si víno a pak se s ním pustil do debaty. Rozhodně se mi bude hodit. Svým způsobem je to neutrál. Ano, možná způsobil dost zla, ale nikdy ne z touhy šířit zlo. Ne, že by ho to omlouvalo, ale pro mě to znamenalo dobrou zprávu. Totiž, že když mu dám dostatečnou odměnu, bude ochotný mi pomáhat. Ne, že by měl na vybranou. Ačkoli se zdá jako velmi schopný mladík, právě jsem mu zničil jeho jediný domov. Mimoto, ne, že bych mu chtěl vyhrožovat, ale jen těžko můžu hlídat každého jednoho obra, jestli po něm náhodou nejde. A obři rozhodně nejsou moji sluhové. Jen… náhlí spojenci.

Nasycen a posilněn vínem se vydám do Merrathova pokoje. Tiše hvízdnu nad sbírkou vědomostí a prsty začnu přejíždět po hřbetech některých knih a tiše si mumlat jejich názvy. Některé evokují dávné vzpomínky. Tak dávné, že rozhodně nemůžou být moje. Čtení, ale i psaní těchto svazků. Fascinující. Dobrý základ pro knihovnu.

Můj pohled po chvíli padne na přichystanou knihu. Spolu se silným pocitem Merrathovi aury mám před sebou hádanku. A protože nemá cenu začít budovat takhle brzo, rád se pokusím tuhle záhadu vyřešit. Naučeným pohybem ruky povolám bludičku, která se rychle zaměří na jeden z listů pergamenu. Se zdviženým obočím si přečtu jeho obsah, když mě vyruší Welas.

Sleduji jeho pohled k portrétu ženy. „Další Hadeon.“ Zamručím tiše a chvíli přemýšlím. „Netušíš, proč se Merrath tak soustředil na rodokmen Hadeonských?“ Zeptám se Welase. Hlavou mi projde drobné podezření. „Nevíš něco o jeho rodičích?“ Zvednu obočí.
 
Mattajos ot Iskren - 08. října 2017 21:26
e6e15a00816456feeb04ea76031b33e08692.jpg

Dvě ztracené duše v temnotě

Rina



Cesta krok za krokem okousává moje vědomí. Vlk se pouze snaží utéct, zachránit vše co může. Se sebevražedným odhodláním ženeme se dopředu, Rina a obě mé poloviny. Pokud by vlk musel, běžel by až do rozedrání nohou, raději by umřel než se vzdal.
Pohlédne-li zvíře do očí tak strašné temnotě, má na výběr jen poslední boj nebo nekonečný útěk. Obojí dotáhne na své nejzazší hranice, protože jediné, co je na mysli zvířete, je přežití.
Ale člověk uvažuje jinak. Myslí na budoucnost a hledí kupředu. Používá logiky a své inteligence aby určil co je třeba udělat dále. Někdy je lépe zastavit se, aby člověk mohl běžet dál. Nebo aby mohl lépe bojovat.

Když mi mým ospalým vědomým, které se houpalo na monotónně dupajících vlčích tlapách, proběhla vzpomínka na mou dávno zapomenutou minulost, probudil jsem se a nasměřoval jsem znaveného vlka směrem k rozpadlému mlýn.
Toto býval náš kraj. Žili jsme tady, zem byla naše a my jsme byli její. Pak přišel Vardim a náš konec. A celé panství upadlo. Lány vydané napospas lupičům a banditům rychle vyhnaly své původní obyvatele. A tak tu teď stojíme pod vrzajícím mlýnem, jen starou ruinou, která tiše zpívá svou smutnou ódu na minulost.

Je to dobré místo na odpočinek. Pevné kamenné zdi. Vysoké, otevřené prostranství. A hlína pod nohama, kterou tak dobře znám.
Tiše doklopýtáme, já a vlk, k rozpadlému mlýnu. Téměř si neuvědomujeme, že z našich zad sklouzla Rina, ale cítíme jak se naše těla prolínají, neschopná v únavě najít tu správnou formu. Holá a zjizvená vlčí bestie, zarostlý chlap pokrytý hustým černým kožichem, jedna forma strašnější než druhá. Po chvíli ale spadne vlk nehybně na zem a konečně se vzdá své touhy bojovat a utíkat do posledních sil.
Znaveně funím, už celý člověk, špinavé zablácené nahé tělo na studených kamenech starého mlýna. Část únavy mě s vlkem opustila. Lidská mysl a lidské tělo je jiné, snad se někde v nějakém koutku trocha energie schovala. Možná, že jen vím, že je třeba se postarat o naše bezpečí.

Jako ve snu slyším Rinu a s podivnou cizostí ve vlastním těle se zvednu. Váhavě přikývnu.
,,Ano. Noc pro nás byla dobrým úkrytem, ale to co nás pronásleduje, čerpá svojí sílu ze všeho špatného, z naší beznaděje a z našeho strachu.
Takže dnes večer budeme mít oheň. Musíme se zahřát. A zahřát taky naše srdce a duše."

Zamrkám a klopýtavým krokem se vydám pro dřevo. Pod starým zpuchřelým přístřeškem u mlýna je dost dřevěných trosek na pořádný oheň. Ve hře v temnotách Vardima nikdy neporazíme a nemá cenu se skrývat, neboť vždy budeme nalezeni.
Člověk, narozdíl od vlka, bojuje svou inteligencí. Nikdy neudělejte to, co váš protivník očekává.

Smysly jiné než mé cosi zaslechly. Ohlédnu se a krvavý zrak vlčí uvidí kořist. Na okraji lesa. Příliš daleko pro jakéhokoliv lidského lovce, ve zdání bezpečí stojí vyhublá laň. V mých očích se snad i zaleskne na moment slza, tak ubohé a smutné zvíře to je, vyděšené a slabé. Podobné nám samotným.
Jenže vlk má hlad. Vlk si soucit dovolit nesmí.

Nevzpomínám si na nic. Vlkodlak měl alespoň tu slušnost sežrat syrovou hlavu dřív, než jsem si mohl prohlédnout smutně nehybné oči laně. K mlýnu jsem se vrátil jen o pár okamžiků později. Jako bych se ani nepohnul.
Ale hrdlo, krk a ústa jsem měl pokrytá čerstvou krví a v mých rukách, které před okamžikem byly spáry, je vyhublé torso nevinného lesního tvora.
Znechuceně jsem maso odhodil ke dveřím mlýna. Pohlédl jsem dovnitř a na moment jsem hleděl do očí Riny a uvědomil jsem si, proč jsem se ještě nepřipravil o svůj mrzký život. Možná jsem zakrvácený na kůži i na duši, ale támhle stojí mé vykoupení, má jediná záchrana. Má poslední šance. Můj poslední strážný anděl, který hlídá mou duši. Vyděšená a unavená, křehká a slabá a přece je tolikrát mocnější než já.

Otřel jsem krev do trávy a do starých pytlů a rozdělal jsem obrovský oheň, jehož hladové jazyky plápolali k nočnímu nebi.
Svalil jsem se k němu, za zády vyvrácené dveře a starý mlýn, příhodná ukázka toho, co zbylo z velikosti mé minulosti. Jenže mezi strachem a námi teď plápolal mocný žár. A za zády jsem cítil všechno dobré, co v naší rodině zbylo ale také to, co může být. Pobídl jsem Rinu, aby se ke mě usadila. Oba jsme byli špinaví a unavení, ale to nám nemohlo zabránit. Objal jsem jí rukou a zadíval jsem se do očistného požáru před sebou.
,,Rino... má nejdražší. Za tímhle ohněm a v tomhle objetí na nás nikdo nemůže." Snad to není úplná pravda, ale duše potřebuje posílit stejně jako tělo.

Když nemáme světlo, uděláme si své vlastní.
 
Rina - 08. října 2017 16:15
145319355004414637460.jpg
Relativně v bezpečí
Mattajos

Krajina se kolem nás míhala vysokou rychlostí. Vlk neúnavně téměř letěl, přes pole a louky, dál a dál od panství Iskrenů.
Slunce nám přeplulo nad hlavami od východu k západu a teprve s přicházejícím šerem se Matt konečně zastavil u zchátralého mlýna.
Vypadal naprosto opuštěný, velmi dlouho neužívaný. Příroda si ho začala přetvářet k obrazu svému, ale i tak se zdálo, že by mohl posloužit jako útočiště aspoň na jednu noc.

S přicházejícím soumrakem začala země a okolní vzduch chladnout. Bylo třeba sehnat dřevo a rozdělat oheň, opatřit si potravu.

Rozhodla jsem se, že prozkoumám mlýn, zda nenajdu nějaký starší kus nábytku, který by nám pohl posloužit na podpal; zdálo se však, že kromě starých hrnců a dřevěných šroubů se zde nic dalšího použitelného nenachází.

Obrátila jsem se tedy na Matta.

„Musíme sehnat nějaké větve, abychom mohli založit oheň," sdělila jsem mu, i když mi bylo jasné, že to sám určitě dobře ví.

Chtěla jsem navázat rozhovor, aspoň krátký, ale příjemný, který by se netýkal jen toho, že zlo je všude kolem nás.
 
Krassus Nerion - 06. října 2017 10:52
0_9b0ff_9e10048e_orig2160.jpg

Očekávání

Maddeline





„Chci pryč.“ řekla Maddeline a já na ni pyšně pohlédl. Na malý moment mne potěšila její odpověď a já se cítil spokojeně klidně. Nehodlal jsem to však říkat. Stále jsem byl v jakémsi klidném transu ze smrti mladší sestry a nějak to nedokázal přijmout jako realitu. Zmínit v takové chvíli, že jsem dokonce šťastný, by bylo mírně netaktní a vysvětlovat se mi to nechtělo.
„Dobře.“ odpovím jí jediným slovem, abych jí dal vědět, že to chápu. Přece jen také se zde nemůžu zdržovat.


Opatrným pohledem si měřím soudce Sizdara. Přestože zde formálně vykonával pozici určující spravedlnost, nemohl jsem mu věřit. 'Mohl by spolupracovat se Stolcem? Je tu možnost, že by se o mně měl jak dozvědět?' Začínal jsem být krapet paranoidní. 'Doslova jsem se přemístil z přes velkou část země. Nemohou o mně vědět.' Uklidnil jsem se, ale i přesto mu nedůvěřoval z mnoha důvodů.
Zatím, co jsem už postupně odhadoval jeho základní pohyby a schopnosti jsme se pozastavili u vysvětlování události, která se tu odehrála. Byl jsem rád, že jsem nic opakovat nemusel, už tak mi je celá tato záležitost otravná a znepokojující. Cítil jsem zvláštní neklid na tomto místě, proč tady vlastně jsem?
„Jen dobrovolný pomocník.“ s naprosto klidným hlasem zalžu, když se zeptá, zda jsem byl vyučen v ranhojiče. Tato myšlenka mi uvízla v hlavě. Kdybych se nemusel stát tím, kým jsem, určitě bych se z vlastní vůle stal léčitelem. Jaké ironické, že začínám být pravým opakem, ale osud bych tomu neříkal. Jen shoda nešťastných náhod.
Víc mě zneklidňovalo, že se vůbec neptal na popáleniny. Dotýkal se jeho kůže, musel poznat, že je to čerstvé. Přesto o tom nezmínil jediné slovo. Je možné, že mé historce nevěřil?
Se zvědavostí jsem si prohlížel pozlacenou rukojeť jeho meče. Přestože se zdálo, že si rozumíme, vypadalo to jako velká lež. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout konfliktu s kapitulem. Vypadal jako mnohem horší soupeř než korzár a já mám boje pro dnešek dost.
„Poděkovat můžete poličce, kdyby ho nezruinovala, nejspíš bych byl mrtvý.“ Zavtipkoval jsem zpět a zároveň předstíral slabost.

Falešný úsměv mně z tváře spadl, když po nás chtěl, ať zůstaneme dokud neskončí soud.
Bylo to podezřelé a já začal pečlivě zvažovat každé slovo, neboť jsem měl pocit, že by se mne tu snad mohl pokusit zadržet na základě svých pravomocí.
„Pospícháme. Mám mnoho práce a nemohu si dovolit zůstat déle.“ Už varovnějším tónem mu dám jasně najevo, že nezůstaneme. Rád bych se zde jednou vrátil, ale pokud se to nestane během mé cesty, nestane se to nikdy. Při úspěchu i neúspěchu svých plánů zde pravděpodobně nebudu moct jít.
Opět jsem si kapitula měřil pohledem. Tentokrát už připravený bojovat, pokud se mne tu bude chtít pokusit držet násilím.
 
Cayrath - 30. září 2017 20:49
cayrath5244.jpg

Svet nemá zmysel...



Don't tear me down for all I need
Make my heart a better place
Give me something I can believe
Don't tear me down
You've opened the door now, don't let it close...


Pozorujem ho. Po celý čas, čo hovorím, mám pocit, že to všetko rozprávam múru. I ten by ukázal viac citu či pochopenia. Čarodejove tmavé oči sú studené ako psí čumák. A potom... sa ospravedlnil. Takže ľutuješ? Ty niečo ľutuješ?!
Krv mi znovu zovrela v žilách. Týmto tónom by som to povedala červovi, ktorého by som nedopatrením zašliapla, a i vtedy by bolo v mojich slovách viac skutočnej ľútosti! A ešte sa tvári, ako keby mi robil neviem akú láskavosť!
Jeho nasledujúce gesto a slová len priliali olej do ohňa. On sa to snáď nenaučí... Koľko krát som mu už povedala, že mňa si nekúpi?! Že si nenechám zalepiť ústa cukríkom? A... naozaj sa tváril, že by nezaváhal ma udrieť? To vážne? Nedovolila som, aby na mňa niekto týmto spôsobom položil ruky kým som šlapala ulice. Rozhodne to neplánujem začínať tolerovať tu a teraz...
Stojí ma vskutku veľké premáhanie, aby som prijala jeho rameno. V jednom mal pravdu. Množstvo divákov, o ktorých nestojím. Ostatne... keby bol rozumný, ušetrili by sme si všetku túto pozornosť v tichu jeho komnát.
Vtedy ako keby šibol čarovný prútik a z Vardima sa stal hrkútajúci holub. Jeho telo príjemne hrialo, každý dotyk prinášal rozkoš a útechu, po ktorej moje telo pišťalo. S mysľou... to bolo horšie. Celá táto situácia mi spôsobovala v hlave hrozný zmätok. Ktorý z týchto dvoch Vardimov je skutočný? Prečo sa v jednu chvíľu správa ako prvotriedny bastard, a v nasledujúcej chvíli je z neho muž, ktorého hodno milovať? Prečo mi tak hrozne ubližuje? Nevidí to? Je mu to ľahostajné? Myslí si, že pár sladkých sľubov to spraví? To sa veľmi mýli...
Nejako mi ušiel fakt, kedy a ako som sa ocitla v tej malej miestnosti za spálňou. Prebral ma až pach vonných olejov a teplej vlhkosti v nose. Musím byť viac unavená, než som si myslela. Od včera som nič nezjedla. V noci som nič nespala a moje ráno... moje ráno bolo zlatý klinec programu. Je vlastne až divné, že som ešte vždy na nohách.
Keď v zámku cvakne kľúč, vystrašene mnou šklbne. Som v pasci! Objal ma presne tým spôsobom, ako keď sme sa stretli prvý krát. Rozbúcha sa mi srdce. Nedokážem pomenovať, čo cítim. Je to zmes paniky zvieraťa v pasci, ozveny zúrivosti nad jeho reakciou tam v záhrade, a jednoduchej túžby po nehe.
Nemám inú možnosť, podriadim sa jeho dotyku a zvrátim hlavu. Zamrazí ma, keď ucítim jeho pery na svojom hrdle. Prepaľujú sa skrz moju kožu a nútia ma dýchať rýchlejšie. Načúvam jeho slovám. Je to naozaj tak? Alebo sú to iba prázdne slová, ako celé to jeho ospravedlnenie tam v záhrade?
Netuším. Neviem, čomu mám veriť. Nevyznám sa v ňom, nevyznám sa v sebe. Prečo mu proste nevyškriabem oči? V hrudi sa mi rodí bolesť. Obrovská, neznesiteľná bolesť, ako vtedy, keď sa k mojej skrýši rútila Maud a ja som si bola istá, že ma chce zabiť.
Po tvári sa rozbehla osamotená slza.
Drž ma v náručí. Šepkaj mi slová o láske. A ja... ja budem predstierať, že je všetko v poriadku a že svet má zmysel...
 
Maud - 29. září 2017 08:57
497d5f4172868dd08d41455a11689b713020.jpg
Lovkyně ve službách regenta

To by ušlo.
Zhodnotím svůj hod a okamžitě se otočím na kapitána, který se ze své pozice pohnul.
Pozoruji jak mi nese nůž, který si převezmu a lehce natočím hlavu na stranu, zatímco poslouchám jeho poučky.
Zajímavé.
Pohled mi sklouzne k noži a lépe pozoruji rozdíly, porovnávajíc nůž s tím, nač jsem zvyklá.

Mezitím se Hochun opět vzdálí a když se podívám jeho směrem, vidím jen naprosto nádherně odhalená záda. Nebudu lhát, že mě nenapadlo, jaká je to krásná příležitost, ale... čemu?
Nevěřím mu a budu si ho hlídat, ale já nebudu ta, kdo zaútočí první.
Na druhou stranu, buď je tak arogantní nebo tak důvěřivý a s tím by se mělo něco udělat. Odhalit záda cizince a pak ze sebe dobrovolně udělat terč?
Zkus to znovu, řekl. A pak se postavil před dveře, jež skloužily jako terč... Jestli tohle není výzva, tak nevím.

"Jo, zní to dost dobře."
Pokývu hlavou a pohodím si nůž v ruce. Hned na to se na kapitána vesele zašklebím a vrhnu nůž proti dveřím, kde stojí. Mým záměrem je trefit se nad jeho rameno do dveří, ale i mistrovi to může uletět, že?
V případě, že se trefím do dveří a nikoli do kapitána, hodím ještě další dva, jeden mířím nad druhé rameno a druhý vedle levého boku.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.11389207839966 sekund

na začátek stránky