Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Magický svět - enkláva

Příspěvků: 1245


Hraje se Domluvený termín 30. duben 2017  Vypravěč Holycherryblossomwizard je onlineHolycherryblossomwizard
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Klea je offline, naposledy online byla 17. června 2017 15:34Klea
 Postava Maddeline Nerion je offline, naposledy online byla 21. června 2017 10:01Maddeline Nerion
 Postava Elleine je offline, naposledy online byla 22. června 2017 23:55Elleine
 Postava Keyla je offline, naposledy online byla 23. června 2017 12:01Keyla
 Postava Andryr Raolet je offline, naposledy online byla 22. června 2017 21:23Andryr Raolet
 Postava Bellanaris je offline, naposledy online byla 23. června 2017 12:26Bellanaris
 Postava Valkýra je offline, naposledy online byla 23. června 2017 10:11Valkýra
 Postava Varissa "Riss" je onlineVarissa "Riss"
 Postava Mistr Jagob je onlineMistr Jagob
 Postava Azopad je offline, naposledy online byla 22. června 2017 17:49Azopad
 Postava Tajana ot Iskren je onlineTajana ot Iskren
 Postava Edvord Hadeon je offline, naposledy online byla 23. června 2017 8:11Edvord Hadeon
 Postava Crystom Dries je onlineCrystom Dries
 Postava Slinta (PPJ) je offline, naposledy online byla 23. června 2017 8:11Slinta (PPJ)
 Postava Semyon Munira je onlineSemyon Munira
 Postava Akharon je onlineAkharon
 Postava Margon je onlineMargon
 Postava Mistr Vardim je onlineMistr Vardim
 Postava Mistr Parsifal je offline, naposledy online byla 23. června 2017 8:11Mistr Parsifal
 Postava Maud je offline, naposledy online byla 22. června 2017 13:11Maud
 Postava Coios je offline, naposledy online byla 30. května 2017 18:52Coios
 Postava Timotej Anko je onlineTimotej Anko
 Postava Louny je offline, naposledy online byla 23. června 2017 14:11Louny
 Postava Rouz je offline, naposledy online byla 19. června 2017 21:05Rouz
 Postava Cayrath je onlineCayrath
 Postava Kwen Redast je onlineKwen Redast
 Postava Fingayn je offline, naposledy online byla 01. června 2017 22:44Fingayn
 Postava Krassus Nerion je onlineKrassus Nerion
 Postava Julitta Arguin je offline, naposledy online byla 23. června 2017 12:12Julitta Arguin
 Postava Rina je offline, naposledy online byla 22. června 2017 21:12Rina
 Postava Egon Balder je offline, naposledy online byla 23. června 2017 12:57Egon Balder
 Postava Mattajos ot Iskren je offline, naposledy online byla 20. června 2017 20:13Mattajos ot Iskren
 Postava Edrik je offline, naposledy online byla 21. června 2017 16:10Edrik
 Postava Merrath je offline, naposledy online byla 20. června 2017 20:34Merrath
 Postava Roalanava je offline, naposledy online byla 23. června 2017 8:31Roalanava
 Postava Vivien je onlineVivien
 Postava Marcus Galupin je offline, naposledy online byla 22. června 2017 21:52Marcus Galupin
 Postava Svědomí světa je offline, naposledy online byla 21. června 2017 17:59Svědomí světa
 Postava Ruka je offline, naposledy online byla 17. června 2017 12:24Ruka
 Postava Velmistr Caxius je offline, naposledy online byla 23. června 2017 6:58Velmistr Caxius
 Postava Welas je offline, naposledy online byla 23. června 2017 13:48Welas
 Postava Šedák je offline, naposledy online byla 22. června 2017 21:56Šedák
 Postava Alzedar Crumm je offline, naposledy online byla 22. června 2017 8:55Alzedar Crumm
 
Bellanaris - 22. června 2017 21:29
image749.jpeg

Hříchy minulosti



Andryr, Louny



Nebyl čas rozjímat, přemýšlet či váhat. Naše cesty mohly vést všemi směry a každý z těch směrů mohl vést k tragédii či štěstí. Kam vedla ta cesta, kterou jsme si vybrali? Byla to cesta ke tragédii, ke smutku, zoufalství a bolestivé smrti? Byla to špatná cesta či to byla ta jediná schůdná, ta jediná vhodná, ta jediná, která má ještě východisko?
A má? Má východisko nebo jsme již všichni ztraceni? Zvolili jsme si dobře - či jsme měli vyjít jinam, jinak a jindy?
Teď už nic nezměníme. Nikdo již nic nezmění a jediné, co zbývá, je bojovat s následky. Vše mohlo probíhat úplně jinak a přesto neprobíhá - a my s tím již nic nezmůžeme.
Už není cesty zpátky. Už není možnosti.
A ubývá i naděje.

Mohl bych se skrýt do svého stanu, uzavřít se před světem a zdejšími lidmi a být jen sám sebou.
Mohl bych je nechat napospas svému osudu a boji, který nás očekává. Mohl bych - ale byl bych zbabělec, kdybych se tak zachoval. Možná nejsem jedním z nich a možná budu vždy někým cizím, jiným, je to však můj kmen, má zodpovědnost a můj Redast. Nemohu se k nim otočit zády, obzvláště ne ve chvílích jako je ta nynější.
A tak svůj den věnuji těmto lidem. Pomáhám tam kde se dá, dodávám odvahy i síly, hovořím s lidmi, poslouchám je a snažím se rozmělnit jejich obavy. Obavy, které jsou na místě. Vše se změnilo a čeká nás svět, který neznáme a který nás děsí. Oni potřebují vidět někoho, kdo se nebojí. A to přestože není nic co by mě děsilo více než svět tam venku. Ten krutý svět plný nenávisti a zloby, bolesti a utrpení. To není náš svět. To není můj svět. Nebo snad už ano?

Chlad. Chlad jak z vnějšku, tak i pomalu se šířící chlad mým tělem. Hrůza a děs, co všechno se ještě stane? Tato noc nebude jednoduchá a - a možná bude poslední. Poslední noc našich životů, poslední noc našeho kmene.
Ostatní to ještě asi netuší, já to ale cítím, já to tuším a vím. Přijde to. To co bylo probuzeno se blíží a není nic, jak bychom to mohli zastavit. Musíme trpět za naše hříchy, za naši lakotu a za - za jejich lidskost.
Scházíme se uvnitř Redova stanu v marné snaze přijít s východiskem. Náš nepřítel je ale mnohem blíže. Poslouchám slova naše vůdce, silná slova, kterými se snaží přesvědčit i sám sebe. Nebo především sám sebe. Připomíná mi chvíle v minulosti, chvíle kdy byl ještě mladý chlapec, kdy chtěl pochválit a povzbudit, kdy chtěl slyšet slova, že všechno bude v pořádku. Že se vše vyřeší a zlepší. Taková slova ti ale nemohu poskytnout. Rád bych, můj milovaný, rád bych ti pomohl. Pravda je ale jiná, pravda je bolest a slzy, které ani jeden z nás nikdy neuroní.
Hledím mu do očí a mlčím. Slova nejsou potřeba, ne když si vše může přečíst v mé duši. Ať se stane, co se stane, budu s tebou až do konce. Vybral jsem si svou cestu a nemíním se otočit zády a změnit směr.

Andryr sděluje návrh, který by rozhodně byl na místě, kdyby naším prvotním problémem byla jen ta skutečnost, že nemáme kam jít. Nevím co přesně vidí za svými slovy, zda to říká z dobrého srdce či jako odměnu za naši shovívavost, či jako součást plánu blížících se dnů, kdy by se i on rád vrátil domů a naplnil svůj osud, nemohu však nad tím uvažovat. Výkřik té tulačky, Julz je prvotním znakem toho, co očekávám již celý den.
Je to tady.
Přicházejí.

Dívka křičí a její tělo se zmítá v ukrutných bolestech. Nebude to trvat dlouho a padne k zemi mrtva. Vytáhnou z ní veškerý život a pak - pak budou pokračovat dál. Nespokojí se jen s jedním tělem, jen s jednou duší. Dostali se ven, dostali se mezi nás a teď znají jediné. Pomstu a trest.
Hříchy minulosti.
Bylo by jednoduché nechat je pustošit a brát a lhal bych, kdyby tvrdil, že mě to ani na chvíli nenapadlo. Bylo by to jednoduché a možná by to bylo i správné. To býval můj svět. To bývali mí lidé. Mí předci. Má rodina. Tak proč jim bránit? Chtějí jen to, na co mají právo. Jen to, po čem celou dobu toužili -

Křik přeruší ticho tábořiště a Julz již není jediná, kdo zaplatil.
Vezmou si všechny. Vezmou si kohokoliv. Vezmou si to dítě, kterému jsem dnes věnoval pochvalný úsměv poté, co mi ukázalo, jak se dokáže ohánět svou neumělou zbraní. Vezmou si jeho matku, která potřebovala několik vlídných slov, aby dodala odvahu všem okolo. Vezmou si i Tornaka, který mi byl dnes tichým společníkem.
A nakonec... Nakonec si vezmou i Reda, který ale bude už dávno pryč. Zemře spolu se svými lidmi a jediné, co zde zbude, bude prach, mrtvá těla a nové hříchy. Nová touha po pomstě a vraždění, po nikdy nekončícím trestu.
Tomu nemohu dopustit.
Mohu s tím ale něco dělat?
Mohu smlouvat a prosit? Mám na to právo?

Pohled mi spadne na Redastovu zachmuřenou tvář plnou zoufalství a vím, co chci dělat. Vím, co musím udělat a to i kdyby mě to mělo stát můj život. Což by stálo tak jako tak. Už nikdy nechci stát nad hroby svých bližních, nad hroby své rodiny.

Zavírám oči a vnímám svůj dech, vnímám svou duši. Překonat ten strach. Překonat sám sebe a své tělo. Dostat se do podvědomí a pak - pak natáhnout ruku. Natáhnout ruku a dotknout se stínu, který nás obklopuje. Spojit se s těmi, kteří přišli a ničí, s těmi, kteří chtějí jen trochu spravedlnosti a přesto tropí více a více nepráví.
Prosím vás, slyšte. Vyslyšte mé prosby a má slova. Dopřejte nám milosrdenství, dopřejte nám naděje. Buďte lepší než všichni zde okolo." Snažím se k nim hovořit, najít ta správná slova, ten správný tón. Mnohem více jsou ale vypovídající mé emoce, můj smutek a má touha ukončit všechno toto vraždění a cyklus, který prozatím nebyl porušen.

(41 %)
 
Varissa "Riss" - 22. června 2017 11:32
riss2844.jpg

Čekání na smrt

-Marcus, Elleine

Farewell Life


Měli pravdu! Projede mi zuřivě hlavou. Rodiče měli pravdu! Lidi mě nikdy nebudou vidět jako někoho sobě rovného. Jsme pro ně míň než zvířata. Jen loutky, otroci, panenky, se kterými si můžou hrát a kdy se jim zachce zahodit. A já je tak chtěla poznat. Věřila jsem, že jsou jiný. Že se najdou výjimky a lidé, se kterými mi bude dobře. Ale lidé se nemají rádi ani navzájem. Jen si vzpomeň ty huso, co se stalo s karavanou. Rozkradená, opuštěná. Ničeho si neváží, natož pak života nějaké elfky.
„Trváš na tom abych přežila? Proč?! Proč?! Zabij mě radši rovnou ty slizká potvoro. Tohle že je bezpečí? Tohle, že je spravedlnost?!“ Zakřičím kapitánčiným směrem. Jestli mě slyšela, nejspíš ano i přes hluk davu. Jestli mi věnovala víc pozornosti než zhnusené odfrknutí, těžko.
V pažích mi docházejí síly, ale tělo napumpované adrenalinem sebou stále ještě zmítá proti nechtěnému pohybu vstříc pomalé a bolestivé smrti. Bolest v naražených palcích a nateklých nehtech momentálně ani nedokážu vnímat. Agresivita a nenávist davu jako by podněcovala mou vlastní. Krev se mi v žilách vaří a když se ozve známý hlas, prudce otočím hlavu i přes bolest, co mi to v krku způsobí. Zlostí zatnuté zuby a přivřené oči se zabodnou do dálky, protože Esbena nevidím. Nevím, co řekne, ale už se neodvažuju doufat, zdá se, jako bych to dočista zapomněla. „Leda useknutím, že?!“ Můj hlas už nemá žádnou sílu. Esben ho pravděpodobně ani neslyšel. Je sice stále plný jedu, ale vznesl se sotva dál než na pár kroků ode mě. I on mě zradil. Ne, že bych potřebovala, aspoň nebude slyšet můj bolestivý řev až se mnou budou provádět kdo ví co.
Při posledních pár krocích. V momentě, kdy vidím masivní dveře otevřené a čekající jen na to až mě navždy pohltí, tehdy mě veškerá zlost opustí. Taky veškerá síla. V cele, kam míříme není žádné světlo. Nic, co by mi dalo směr, spadnu. Zřítím se do temné propasti zoufalství, bolesti nebo šílenství. Celá ochabnu. Co se mnou bude? Dovolím si poslední myšlenku, než narazím bokem na tvrdou podlahu.
Ani jsem si nevšimla, že mě dovnitř strčili. Náraz mi vyrazí na chvilku dech, ale hlasité bouchnutí mohutných dveří mě přinutí vyskočit na nohy. „Ne, počkejte. Neodcházejte, nenechávejte mě tady. Nic jsem neprovedla. Nic...“ Zakňučím dosluhujícím hlasem a zabuším pěstí na ocel. Nic. Jen dutý, kovový zvuk a narůstající bolest v zápěstí a kloubech.
Vyrůstat v městském ghettu obklopená narychlo stlučenými boudami a střechami hrozícími každým okamžikem svým pádem mě naučilo životu ve stísněných prostorách malých domů a úzkých ulic.
Nedokázala bych přežívat v lese, jako to dělala kdysi babička, vidět nad sebou každý večer nebe pokryté tisícem hvězd a každé ráno okolí zahalené do zeleného hávu. V žilách mi ale stále kolovala její krev. Krev, která, stejně jako v tom ztrouchnivělém domku toužila po svobodě i teď. Téměř každý den pro mě začínal rozevřenými dveřmi a plným douškem jakž takž čerstvého vzduchu. O to víc, poté, co jsem se přidala ke karavaně. Ale teď…
Se zoufalým výrazem elfa, který se marně snaží rozfoukat ten zhasínající uhlík naděje, přecházím podél zdí své cely. Ruce, na kterých se popáleniny nestihly ani v nejmenším zahojit jsou nyní rozškrábané do krve. Tenká, poraněná kůže nevydržela nápor odírání o drsné kamenné stěny.
Už nevím, jak dlouho chodím do kolečka a marně se snažím nalézt něco… Možná malou rostlinku, která by se uchytila v mokvajících spárách, možná závan vzduchu pronikající zvenku skrze kameny. Možná nehledám vůbec nic, ale je to lepší než sedět a čekat na smrt.
Mysl mám prázdnou, naprosto ochromenou strachem. U uších mi hučí a hlava se mi motá, ale sladké bezvědomí ne a ne přijít. Chci spát, spát tak hluboko, že až se probudím, tohle všechno bude pryč. Budu zase zpátky, klidně doma, žádné dobrodružství se přeci vůbec nekonalo. To jsem si musela jen vymyslet abych unikla nudě každodenního života v ghettu. Kde bych sebrala tolik odvahy a ochotné lidi, kteří by mě vzali s sebou. To přeci nemohla být pravda, určitě si to jen představuju. Chytám se posledního stébla, které ještě nebylo vyrváno z říčního břehu, jehož proud mě nyní unáší čím dál rychleji směrem k dunícímu vodopádu.
 
Mistr Jagob - 22. června 2017 09:07
jagob4637.jpg
Krocení divoké zvěře
- navázání pro Rouz a Šedáka

Škrobeně jsem povytáhl obočí nad Rouziným zklamaným výrazem. Chovala se, jako bych jí sebral její nejoblíbenější hračku. Stejně dobře tady mohla sedět nafouknutá jako mýdlová bublina. Trucovitě by si objímala kolena a lítostivě po mě loupala očkem, dokud bych jí nedovolil si hrát. Tolik mi připomínala roky strávené na cestách s chlapci, že bych se nedokázal opravdu zlobit, což mě paradoxně rozličovalo víc, než situace, v které jsme se ocitli. Trocha toho podráždění prosákla ven, když jsem při čištění a obírání lístků přelomil snítku. Díval jsem se na to dílo, jako bych nemohl uvěřit, že to byly mé ruce, které tohle způsobily.
Tornjak, Alon, Markh, Gerhem, Kefir, Jurko a Omar. Stále jsem si pamatoval každého z nich jménem. Nejstaršímu teď bude čtrnáct let, nejmladšímu tři roky, možná čtyři. Tolik jsem toho promeškal. A ona tady sedí a hledá svého otce…
Prodleva v činnosti byla najednou patrná i mě samotnému. Nechal jsem se unést myšlenkami, přitom bylo načase zkontrolovat Rouzinu popálenou ruku.
Zamračil jsem se a přitlačil na listy ve svých dlaních. Pustily šťávu a zvlhly, v nose mě zalechtala povědomá vůně.
“Říká si Šedák, protnul jsem zarputilé ticho, obrátil se k Rouz a vzal její poraněnou ruku do své. ”Je to jméno, kterým ho poznávali v jeho smečce. Je daleko od domova. Jako ty.” Vyhrnul jsem rukáv a nahlédl pod provizorní obvaz. Mokvající boláky se zdály patrně menší, to byla první dobrá zpráva dne. Souhlasně jsem přikývl a pustil se do pomalého odlupování zaschlých nečistot.
”Hodně toho zažil a viděl,” navázal jsem. ”Ale nikdy předtím nebyl s člověkem. Děsí ho náš pach, a pokud má i nadále přežít, měl by u toho zůstat.” Nacvičeným pohybem jsem přiložil nové listy a přitlačil je k poraněné kůži. Nezáleželo na tom, jestli jí to štípá a bolí, za své chyby si může sama. ”Zvážila jsi důsledek svého rozhodnutí? Zhodnotila i jeho potřeby? Víš vůbec, jak se o takové zvíře postarat? To bych se divil,“ dodal jsem a zvedl k ní přísné oči. “Nesnaž se ho ochočit, Rouz, není to štěňátko na hraní. Vlk je potomkem lesa. Tohle tady… je svět, kam patří. Jestli se z něj rozhodne odejít a následovat tě, musí tak učinit z vlastní vůle.“
Konec debaty. Sáhl jsem do své brašnu a vytáhl malý hmoždíř. Podal jsem ho Rouz s pokynem, aby do něj nasypala zbytek bylin a rozedřela je na vazkou kaši. ”Pak přiliješ za nehet tohoto odvaru,” podal jsem jí malou, průhlednou lahvičku s čirým lektvarem. ”Je to silná desinfekce. Vypálí nečistoty a zánět. Nakládej s ní opatrně. Až budeš hotová, dej mi vědět.”
Zapřel jsem se dlaní o koleno a namáhavě postavil. Bolest kyčle byla čím dál horší, přespáváním na tvrdé zemi bez možnosti samoléčby skrz meditace jsem trpěl jako zvíře. Budu považovat za svůj malý, soukromý zázrak, jestli zítra dokážu vstát.
Zachmuřeně jsem se dobelhal k opačné straně vyvráceného kmene, svalil se do listí a rozhodl se na chvíli zdřímnout.
 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:55
boskprozetelnost5792.jpg
Vyjednávání
- navázání pro Caxiuse, Merratha a Welase

Rozzuření obři se jako pod neviditelným příkazem zastavili, když se mezi nimi objevil velký člověk. Nespokojeně mručeli, ale zároveň očekávali, k čemu budou pozváni. Někteří z nich nejspíš považovali příchod velkého člověka za snahu připojit se k hostině. Obři byli - alespoň co se týkalo jídla - velmi sdílní. Řídili se hesle “moje stehenní kost je i tvoje stehenní kost”. Žádný spor a vzájemná nevraživost se nevyřídila snáz, než když se rodina sesedla ke společnému obírání.
Grul byl ovšem chytřejší než jeho soukmenovci. To byl nejspíš důvod, proč s velkým člověkem “mluvil” nejčastěji. Učil se a chápal obrazy, který k němu velký člověk posílal. Proto byl také jediný, kdo s touhle situací nesouhlasil. Pootočil se, podlaha pod jeho krokem zaduněla, a ukázal prstem jako poleno k velkému muži. Zavrčel. Jeho jednoduchou mysl naplnily znepokojené výjevy zrady. Vlastní vzpomínky i převyprávěné zážitky ostatních. A pak dost výstižná představa toho, co by Grul nejraději udělal s hlavou rychlonohého muže, zavřeného uvnitř. Zároveň doufal, že k tomu dostane patřičné svolení.
Obři kolem něj začínali vykazovat známky netrpělivosti, zachytili Grulovy emoce, a přestože neviděli jediný obraz, nebyli z nich kdovíjak nadšení. Napadlo je, že velký člověk, jindy tolik nápomocný, se o jídlo nechce dělit, nejspíš jim ho chce vzít, nechat si rychlonohého pro sebe. Něco takového se rovnalo urážce, jako když přistoupíte k samici svého vůdce a plivnete jí do tělních otvorů.
Největší obr skupiny - Gurak - to vzal obzvlášť osobně. Zařval, několikrát se udeřil pěstmi do hrudi a pak se znovu pustil do vylamování dveří. A stačily mu dva údery. Mohutná pěst prošla skrz a vytáhla se ven. Vzniklým otvorem bylo vidět rychlonohého muže, který postával v podivném výklenku ve zdi. Grul tušil, že to bylo stejné místo, kterým odešel malý člověk s člověčicí. Neuhlídal své reakce a vrhl se vpřed. Vlastně ani nevěděl proč, jestli chtěl Guraka zastavit, nebo zastavit rychlonohého muže, aby měl velký muž radost… Kdo to vlastně ví, co je hnací silou obra-muže? Grul ne. Grul jen rád loupe dveře, když se dobývá do lidských obydlí, rád láme kosti rychlonohým človíčkům, rád trhá pečené maso klektáky a - v neposlední řadě - Grul má rád svou rodinu. A tak dělal všechno proto, aby byl u rychlonohého první. Ve veřejích se srazil s Gurakem, začali se přetahovat pěstmi.
Kdo v tu chvíli neustoupil do bezpečné vzdálenosti, byl buď rozdrcen, rozmáčknut, nebo stržen vírem bitvy a nedobrovolně zapojen.
Tou dobou scházel do přízemí i čaroděj Merrath, který si konečně mohl položit tu správnou otázku, a sice, jestli ta rána do hlavy nebyla přece jen o dost vážnější a on se neocitl v nějaké nejasné halucinaci. Nemohl vědět, že dotek šamanky způsobil, že i jeho myšlenky a obrazy, které posílal, měly zvláštní moc. Ze svého místa jasně viděl zoufalého Welase, který se pokoušel prchnout tajnou chodbou, a první věc, která Merratha napadla, byla jasnější, než si kdy dokázal připustit.

// Čarodějové si hodí, prosím. Komu padne více procent, ten bude mít větší vliv na rozzuřené obry. A doufejte, že vám rychlonohý zloděj mezitím neuprchne ;)

 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:54
boskprozetelnost5792.jpg
Odevzdanost
- navázání pro Krassuse a Maddeline

Denmar viděl podobných scén stovky. Když děláte léčitele v tomhle Stvořitelem zapomenutém kraji, do kterého zavítají klerikové jen sporadicky, a vy se musíte spolehnout tak akorát na znalost bylin a lektvarů - jste prostě jen lidi - není možné vyhnout se ztrátám. Lidé umírají pořád. Především pak kvůli banálním věcem, nebo zanedbání péče. Denmar si dobře vzpomínal na horečku, která se rozšířila v malé vesnici asi den cesty odtud. Nemocní prohlašovali, že jsou posedlí démonem. Přitom za to mohla žumpa, která prosákla do studně a kontaminovala vodu. Nikdo nepřežil, mimochodem. Denmar tenhle objev učinil náhodou a bohužel v době, kdy už bylo pozdě. Občas se ale stalo, že lidé umírali kvůli nehodám, do kterých se zapletli nedobrovolně. Řízení náhody, jinak to říct ani nešlo.
Naklonil hlavu ke straně a sledoval, jak utrpení a žal měnily dívčiny rysy do podivné, zkroucené masy svalů a slz. Pláč byl hrozně zajímavá věc. Emoce… dokázaly toho spoustu napovědět. A on přemýšlel nad tím, jestli by měl nějak zasáhnout. Dotknout se Maddeline. Nějaké to “poplácání po ramenou”, útěcha a tak. Denmar si tím nikdy nebyl jistý. Nemocní a jejich rodiny stáli o jeho rady obvykle ještě za života, ale jakmile přišla smrt, byl najednou obtížnou připomínkou jejich selhání. Rodina se semkla k sobě a jemu zůstala mrtvola, kterou buď musel odnést a spálit, nebo nahlásit hrobaři.
Tady v mokřadech to s pohřbíváním chodilo jinak, hlavně kvůli prevenci.
Najednou věděl, co udělat. Sebral tělíčko malé Lil a zvedl se na nohy.
”Vezmeš mou tašku, prosím? A když budeš v tom, podívej se dovnitř. Je tam hnědá lahvička se zátkou ze světlého korku. Zavdej si. Udělá ti lépe.”
Denmar si pohodil mrtvolu v náručí, aby se mu lépe nesla, a obrátil se k odchodu.
”Pojď se mou, odneseme tvoji sestru do márnice, a pak dáme vědět tvému opatrovníkovi. Hádám, že se bude chtít nějak… rozloučit.”
Cestou zpátky se léčitel snažil vyhnout nechtěné pozornosti, plížil se kolem zadních stran domů a připomínal si, aby příště nezapomněl na kárku. U řeznictví se mezitím shromáždilo hodně lidí, což ho znepokojilo natolik, aby zastavil a nahlédl do uličky. Ať se tam dělo cokoliv - pokud byly v sázce životy - musel zasáhnout, i kdyby to znamenalo odložit Lilien někam do stínu. A to se mu dvakrát nechtělo. Trochu bezradně pohlédl na uslzenou Maddeline, jako by to mohla rozhodnout za něj.

Speciálně pro Krassuse
Stále dokola jsi opakoval jeho jméno, v každé větě, v každé myšlence. Chtěl jsi, aby se cítil zodpovědný za bolest, kterou velmi pravděpodobně způsobil tvým sestrám, anebo tomu alespoň hodně napomohl. Účinek to mělo přesně takový, v jaký jsi doufal. Bau se pod tvými slovy krčil jako spráskaný elementál nebo démon. Slova byla magie. A znamenala velkou moc. Čarodějové bičovali svými nařízeními každou entitu, kterou dokázali zkrotit, a stařičkej řezník pocítil trochu toho šlehání na vlastní kůži.
A pak jsi přiznal, kdo vlastně jsi. Bau zesinal hrůzou, ale Gilla jsi tím zaujal.
”Kolaborant,” vyplivl zle a posměšně zároveň.
Bylo to tak. Byl jsi zbraní Stolce proti těm, které bys v Dómu vědění nazýval svými bratry a otci, ale nebylo nic bratrského na tom, když čaroděj zradí sám sebe a upíše svou duši démonu. Kacíři si očistu na hranici zasloužili. Alespoň ti ztracení kacíři, pro jejichž duše už nebylo záchrany. Ač to znělo tvrdě, nebyl spolehlivější způsob, jak ochránit svět, než upéct démona v božském ohni.
Ještě v Melarky ses dočetl v historických záznamech o “vyobcování černých mágů z enklávy”. Bílí a neutrální se spojili a jednoduše zapudili zlo. Uměli vytvořit cejch, podobně jako si Inkvizitoři značkovali své dlužníky, který otiskli černému mágovi na tělo. Stal se tak vyvrhelem pro celé magické splečenství. Neutrálové a elementární entity s nimi nechtěli spolupracovat, bílý čarodějové je vyloženě lovili a zabíjeli. Takhle vyděšený a osamělý člověk tím spíš sklouzne do větších sraček. Docházelo k dalšímu povolávání démonů, zaklínání a posednutí. Díky tomu zachovávali magistři neutralitu, dokud nepřišla církev a její vlastní podmínky.
Nejen díky tomuto jsi nespatřoval nic špatného na tom, že jsi pomáhal Inkvizici s lovením svobodných mágů. Popravdě jsi neznal čaroděje, který by byl podroben a svou práci nedělal rád. Zato pochybnosti… ty byly denním chlebem každého z nich.
Pohyb meče vystřídal Gillův výkřik. Pokusil se tvou ránu blokovat, ale přece jen toho vypil o trochu víc a už jednou s tebou svoji sílu poměřil. Možná tady dole zemře, na loď si ale sáhnout nenechá.
Gill zachrčel a plivnul ti do obličeje. Trefit se uměl dobře. Levé oko ti slepily hleny žluklé od tabáku. Korzár se zařechtal a méně přívětivěji dodal: “Proč tady ztrácíš čas a nezeptáš se jich sám, co?”
Řezník své přežití dávno vzdal. Výhrůžkami smrtí jsi z něj nevydoloval víc, než odevzdané přikývnutí.

// Pokud se chcete potkat, je nejvyšší čas, jinak se na poslední chvíli těsně minete a zamíříte každý vlastní cestou. Oboje zní jako dobrý námět pro další příběhy, ale šťastnému rodinnému setkání se nebráním.

 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:53
boskprozetelnost5792.jpg
Démon
- navázání pro Rinu a Mattajose

Začali jste se rychle balit k odchodu. Příliš věcí jste neměli, sotva pár drobností, které s sebou Mattajos vynesl při odchodu ze svého rodného panství. Snědli jste dokonce pár ryb, které se bestii povedlo nalovit v přilehlém jezeře. S vyhlídkou na zřícenou stavbu a zapadající slunce nad hladinou se táboření stalo romantickou záležitostí. Sotva ale zapadlo slunce a vy jste usnuli, zavanul k vám letní vánek chlad.
Bestie si neuvědomovala ohrožení, dokud nezačala Rina křičet ze spánku. A teď, když bylo nebezpečí zlého snu relativně zažehnáno, pociťovala jasné rozdíly každého pachu. Něco vonělo jako hlína, něco dalšího zase páchlo zatuchlou Vardimovy laboratoře, a něco… připomínalo Vardima takového, jakým uměl být.
Během sbírání věcí si bestie uvědomila, že ten pach zná, stejně jako pocit, který s ním přicházel. Byl tady už předtím, při lovu vesničanů, při probuzení z nočních můr. Bestie uměla ten pach a pocit pojmenovat. Akharon...
Sotva tu myšlenku připustila, věděla, že ji našel. Akharon byl synem iskrenského kapitána stráže Borgha, a ještě jako člověk pouštěl hrůzu. Vardim jej posedl, obětoval démonovi hněvu. To, co se z Akharona stalo pak, mělo jen ždibec lidskosti. Vysoký a mohutný chlap zakrýval svou zrůdnost pod fasádou z masa a kostí. A když se v něm probudila krutost, nebylo před tvrdými spáry úniku.
Bestie se ustrašeně ohlédla. Nedokázala vlivu pekelníka vzdorovat. Mattajos možná, pokud ovládne svůj strach. Ale ona? Byla svému pánu dlouhé roky oddaná. Akharon měl Vardimovo srdce. Skrze něj upevňoval kacíř vládu nad Světadílem.
Bestie se vyděšeně rozhlížela všemi směry, připravená zaútočit, pokud se netvor objeví, a zároveň nejistá sama sebou, jestli by to vůbec dokázala. Rina byla jejím světlem, její spásou, jejím důvodem, proč se bít až do úmoru. A tehdy se zhmotnil na paloučku, zdánlivě prostý jako chudý žoldák, který se vracel z dlouhé a namáhavé bitvy domů. Koneckonců, tohle býval i jeho domov. Akharon zde nechal spoustu vzpomínek stejně jako Mattajos.
Tvrdá a nekompromisní tvář, která se snažila udržet dojem lidskosti, se bezhlesně obrátila ke dvojici u vyhaslého ohniště. Neřekla nic, démon udělal sotva krok vpřed. A pak další, další a další. Nespěchal. Lovec, který si byl jistý svým úlovkem, čekal jen na správnou chvíli k závěrečnému výpadu.

// Je to na tobě, Matte, ochraň svoji smečku ;) Jenom pamatuj, že přímý boj by nemusel dobře dopadnout. A také mysli na to, že Akharon je démon, rozsévá jenom ty nejhorší myšlenky, pocity a představy. Vedle něj si budeš připadat zbytečný, budeš mít strach, budeš si přát zemřít… ale nic z toho není skutečné. A když si to uvědomíš, bude mnohem snadnější postavit se na odpor.

 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:41
boskprozetelnost5792.jpg
Nesnadné volby
- navázání pro Cayrath a Maud

Jednu věc měl Vardim raději než úspěch – to, když byl bez odmluvy na slovo poslechnut. Dnes ráno, ačkoliv nezačalo zrovna nejšťastněji, se tyto dvě věci spojily v jednu. S úsměvem, který byl v lepším případě samolibý, upažil před kapitánem a naznačil mu, aby ustoupil. Nebylo třeba druhého vyzvání, Hochun něco takového dosud neviděl zblízka. Občas slyšel pleskot upírčiných křídel, hvízdot dechu mezi jejími zuby. Slyšel žalostné vytí k úplňkové noci, vrčení a zběsilý řev. Viděl psovitou kreaturu, jak se vrhá proti čarodějovým nepřátelům. Viděl pružné tělo kočky a rýhy od jejích spárů na mrtvých tělech. Viděl, co ta obluda udělala s rusovlasou Meran, ale zatím neviděl a neslyšel Maud.
Její proměna nebyla zdaleka tak nepříjemná jako napoprvé. Svaly a kosti se ohýbaly způsobem, který jim byl vnucen, ale na který si s každou uplynulou vteřinou zvykaly čím dál víc. Jednou, až se zotaví a nabere dostatek zkušeností, objeví se vráně podobná žena stejně graciézně, jako vychází slunce, o tom Hochun nepochyboval.
S respektem před silami, jimiž jeho pán a vládce obdařil tuto ženu, udělal několik dalších kroků vzad. Vardim se ocitnul před ním, triumfální ve svém postoji. Pozvedl ruku a trávou kolem pohnul neviditelný proud vzduchu. Zatočil se vráně kolem pevných nohou, opřel se do lesklých perutí, vyzvedl ji a tlačil vzhůru. A pak ji propustil. Vrána trochu zakolísala, ale další poryv ji vytáhl zase o něco výš. Napěchoval její křídla odhodláním, které způsobilo, že za chvíli nepotřebovala pomoc a letěla vstříc obloze. Jenže pak… Hochun něco zahlédl.
“Excelence!“ zvolal a ukázal vysoko na střechu, po které zrovna klouzala kočce podobná žena. Kapitán ji dobře poznal a soudě podle toho, jak regent ztuhl, nebyl jediný.
Stalo se přesně to, co se dalo čekat. Vardim nechal vránu svému osudu a zkoncentroval veškerou pozornost na Cayrath. Zachytil ji, ale padající těleso mělo vlastní pohybovou energii, s kterou tlačilo proti té jeho. Čarodějovou tváří otřáslo vypjetí, z hrdla se mu vydralo zavrčení. V tom okamžiku jako by se uvolnilo enormní množství magie, dokonce i tráva pod regentovýma nohama zčernala opařená horkem. Vzduch zavířil směrem k průčelí a ovládl celou scénu.
Kočka, která se řítila dolů příliš rychle, se pokusila zabrzdit pád zachycením o římsu oken. Mohutný vítr ji doslova urval a snesl bezpečně k zemi. Také vrány se dotkl; ať už měla v úmyslu zalétnout kočce na pomoc anebo ne, pohyb elementu ji vtáhl a udeřil s ní proti budově.

// Malý pamlsek pro vás, děvčátka, za ty báječně napsané příspěvky ;) Hlavně se mi nezmrzačte a nezabijte. Maud, pokud chceš, můžeš si hodit na záchranu. Způsob vyhodnocení procent je v homepage. Kdybys potřebovala, prodiskutujeme to.

 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:39
boskprozetelnost5792.jpg
Kdo slouží a pomáhá, je šťastný
- navázání pro Roalanavu

Chladná tvář kanovníka Anona Rafaela viditelně zjihla, když se tvé rty dotkly jeho pečetního prstenu. Souhlasně pokýval hlavou a téměř laskavě ti naznačil, aby ses k němu připojila na procházce zahradou. Aedyt se tak ocitla někde za tvými zády a ty bys přísahala, že jsi zahlédla jednoho ze strážných, jak se k ní naklonil a cosi jí pošeptal. Ať šlo o cokoliv, kanovníkův hlas odlákal tvou pozornost.
“Vítám tě v Melarky, Ctěná dcero Roalanavo, sídelním městě inkvizičního Stolce, Stvořitelova svatého Řádu, jehož se brzy staneš nedílnou součástí.“ Nic než prázdná slova muže, který našlapoval velice opatrně a chladnýma očima hleděl kamsi do ztracena.
Téměř ses na něj neodvažovala pohlédnout, jako by tě mohl obvinit z kacířství a necudných myšlenek. Pravda ovšem byla, že tento neduživý chlapík, zabalený do vrstveného hávu, se brzy stane otcem tvého dítěte, otcem příštího archanděla. Nikdy nebudete sezdáni, nikdy nebudete pravá rodina a on nikdy nebude tvou oporou jako manžel, až na ten jeden jediný den, až na ten jeden jediný okamžik spojení, který měl změnit všechno.
“Líbí se ti ve tvém novém domově?“ otázka přišla nečekaně. Kanovník se jemně pousmál. “Slyšel jsem vaše radovánky. Tvůj čistý a laskavý smích. Již dlouho něco takového neprozářilo zahrady paláce. V kamenných zdech již léta přebývá smutek, má dcero. Válka s kacíři a temnou magií vypadá nekonečná. A bere si příliš vysokou daň. I proto hluboce lituji, že ti musím říci, že tvůj ochránce, Inkvizitor Kazimír, dnes před polednem podlehl svému zranění. Byl nakažen. A nebyl způsob, jak ho zachránit. Přijmi prosím mou upřímnou soustrast.“
Kanovník se zastavil a obrátil k tobě. Tvářil se docela laskavě. Dokonce zdvihl ruku, uchopil tu tvoji a procítěně ji stiskl. Měl ledové prsty, ale pokožka dlaně byla měkká a příjemná. Byla to ruka člověka, který nikdy nesáhl na tvrdou práci, ale která zároveň rozsévala mír a blahobyt. Naplňovala tě podivným ujištěním, že ať se stane cokoliv, všechno bude v pořádku.
“Nyní potřebuji tvou pomoc. Jako léčitelka z Chrámu vody vládneš schopnostmi, o které máme nouzi. Pojď, dcero, není čas.“
Zvyklá poslouchat, následovala jsi kanovníka s pokorou sobě vlastní. Vysoké schody vás zavedly opět do paláce, kde bylo chladněji než venku na slunci. Rytíři v bělostných zástavách hlídali každé dveře a sráželi podpatky, jenom co kanovníka a jeho eskortu zahlédli. Připadala sis jako ve snách, umrtvena zjištěním, že démon z Liregunu dosáhl až sem.
Anon k tobě mezitím promlouval sotva slyšitelných hlasem, líčil hrůzy, k nimž došlo krátce poté, co jste s Kazimírem překročili okruží magického portálu. Celou dobu jsi spokojeně dřímala ve svém pokoji, a přitom dál umírali nevinní lidé. Opravdu ses tomu snažila porozumět, před očima kanovníkovu vysokou postavu v rouchu potřísněném krvavými šmouhami, jichž sis všimla teprve teď. Celou dobu, co jsi spokojeně dřímala ve svém pokoji, on rozdával poslední pomazáním mužům a ženám, pro které už svými schopnostmi nemohl udělat víc. A to byl světem považován za rovného svatému Kazateli. Která bezbožná síla mohla způsobit, že ani nejvyšší klerik ji nedokázal potlačit? Odpověď jsi dobře znala. Démon. Ten pekelný výjev zahubil v tu noc téměř všechny. A ti, kteří tam zůstali…? Co se stalo s nimi?
Lazaret byl nedílnou součástí Stolce a podle inkvizičního práva měl poskytnout útočiště a první pomoc každému nemocnému, bez rozdílu rasy, pohlaví nebo vyznání. Možná proto sis nedokázala vysvětlit lůžka, které jste cestou potkávali uložené mezi sloupovím na studené chodbě. Účel ti vysvětlil sám kanovník, jako by četl tvé pohoršené myšlenky.
“Umírají. Tihle lidé tady… jsou na tom nejlépe. Snažíme se je udržet mimo stěny lazaretu a potlačit nákazu, která tam vypukla. Zde potřebuji tvou pomoc. Připoj se ke mně a pomoz ulevit těmto týraným duším.“
Kanovníkova slova překypovala soucitem navzdory hlasu, kterými byla vyslovena. Ten byl ledově klidný. Zavedl tě pod vysoké okno, kde se na lůžku svíjela žena s novorozencem, které si křečovitě přidržovala v náruči. Měla hluboký šrám pod klíční kostí, ale něco na tom zranění nebylo v pořádku. Rána pod obvazem stále krvácela a mokvala. Naběhlé žíly, které protínaly zranění, z něj vycházely tmavomodré až černé. Dítě se zdálo v pořádku, ale nejspíš celou dobu strašlivě naříkalo, protože mělo opuchlá a zarudlá víčka. Usnulo vyčerpáním a neklidně se vrtělo v matčině bojácném sevření.
Kanovník položil ženě dlaň na paži, kterou tiskla nemluvně, probudil ji tím a přiměl, aby mu pohlédla do tváře. Pak teprve chápavě přikývl a promluvil.
“Ženo, tohle je Ctěná dcera Roalanava, dej jí to dítě, postará se o něj.“
 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:38
boskprozetelnost5792.jpg
Prokletá krev
- navázání pro Prasifala s Ankem a Vivien

Za pár desítek let budou kronikáři Stolce hovořit o bitvě v Liregunu jako o “neštěstí, které předznamenávalo konec všeho”, a bezpochyby budou mít pravdu, ale co pro většinu znamenalo porážku, rovnalo se pro hrstku vítězství...

Speciálně pro Vivien
Byla to otázka rychlého úsudku a posouzení možností. Přesně, jak tě to učil otec. Sklonila ses, sebrala ze země dýku, kterou tam musel upustit nějaký vyděšený kněz, zaklínila její hrot mezi mříže a zámek, a zatlačila v protisměru. Jílec se ti zakousl do dlaně, klouby zbělaly přemáháním, ale nakonec kov praskl. Nečekala jsi na nic, sevřela branku a prudce ji otevřela. V tu chvíli se z ní už řítili vyděšení klerikové. Jejich zběsilý úprk tě přitlačil na skálu a ošklivě skřípl. Nebránila ses, rozčílená jsi počítala těla jedno za druhým, jestli v chumlu svalů a křiků nezahlédneš otce. Nebyl tam. Musel být uvnitř.
Jakmile byl průchod uvolněn, vběhla si s taseným mečem dovnitř. Tvůj výcvik zaručil kvardiánovi Esteře vítanou podporu. Její posvěcená čepel roztavila každého pekelníka, který ji přišel pod ruku. Zuřila k nepříčetnosti. V zápalu hněvu nekontrolovala ani sebe, natož své okolí. Kreatura, která se neobrátila a zavčas neuprchla, byla zničena. Na udusané zemi zůstala ležet těla zraněných a mrtvých. Pro žádného z nich Estera tolik neplýtvala zájmem, natožpak ochotou pomoci, jako pro svého čaroděje, kterého si naložila přes ramena a zamířila ven. Připojila ses k ní a pomohla muže v modrém rouchu vynést.
Byl těžce zraněný. Na hrudi měl několik živých ran. Obličej potřísněný krví, která jako by vytékala i z jeho zavřených očí. Pravé předloktí hyzdil hluboký šrám. V tomhle případě zbýval čas tak akorát na poslední pomazání, jenže kvardián Estera nepatřila k lidem, kteří by utíkali z předem prohnané bitvy. Složila čaroděje k zemi a přinutila každého schopného léčitele, aby se pustil do práce.
Přehlížela jsi tomu s rostoucím nesouhlasem. V tunelu mohli stále ještě zůstávat rytíři, které mělo smysl zachraňovat, nehledě na skutečnost, že tam mohl být i tvůj otec, a ona plýtvala duchovní pomocí na inkvizičního čaroděje? To se ti příliš nelíbilo, Stolec měl hájit především své vlastní, a teprve potom ty podrobené.
Pobouřeně ses odebrala zpátky a nechala předramatizovanou scénu za hlavou. Pomocnou ruku ti nabídl mladý rytíř Anko, který stejně jako ty hledal zraněné. Přišli jste ovšem pozdě. Žádný další z rytířů útok nepřežil. Bylo zde i velmi mnoho rozsápaných nebo udupaných kleriků a léčitelek. Dohromady přežilo sotva deset utečenců. A po tvém otci nebylo ani památky. Možná za to mohlo tvoje rozčílení, nebo Ankova důvěřivá tvář, že ses rozhodla svěřit ve svých obavách. A stačil ti druhý pohled, abys konečně pochopila, že svého otce už nikdy neuvidíš.
”V-vy jste inkviz-zitorova d-dcera? M-moc mě t-to mrzí, ale inkviz-zitor G-gajetan z-zemřel chvíli p-předtím než.. jsme ustoupili. M-mistr P-parsifal d-dělal v-všechno, c-co m-mohl, a-ale… M-měl z-zkaženou krev.”
Zkaženou krev. To by odpovídalo. Odmala jsi slýchávala řeči o tom, že tvá rodina byla prokletá. A část toho prokletí jste prý měli s otcem v krvi. Teď se z toho stala hořká pravda, z jejíchž úvah tě vytrhl Ankův hlas. ”Inkviz-zitor vám n-něco z-zanechal. D-dopis. P-předal ho m-mistru P-parsifalovi.”

Speciálně pro Parsifala
Svět se zdál najednou o tolik hlučnější a barvitější, když jsi slyšel každé škobrtnutí těžké boty o větev, pohyb kroužků a destiček zbroje, ocel narážející na ocel, a další uměle vytvořené zvuky doprovázené šuměním lesa a klokotem blízké řeky. Démon byl zahnán pryč a jeho převrácení služebníci rozprášeni kvardiánovým posvěceným mečem, ale život se vracel do okolí Liregunu jen krajně nedůvěřivě, jako by věděl, že nebylo všem bitvám konec.
Démoni jenom tak neodcházejí, a když nakrásně odejdou, je to akorát lest, po které následuje mnohem drtivější útok.
Vyděšený a zlomený jsi ho čekal každou chvíli, ale on nepřicházel.
Sotva jsi nabral vědomí, řekl ti jeden z léčitelů, že jsi málem umřel. Popravdě sis vzpomínal jedině na pocit ohrožení, který tě vehnal Esteře na pomoc. V dalším momentu se ti do zápěstí zakously pekelníkovy spáry a roztrhly ti tepnu. Krev vystříkla všude. Oslepila tě. Měl jsi tam umřít. Ale černá magie, která otrávila a pokroutila ty nebohé lidské tvory, otrávila a pokroutila tebe. Nedokázal sis nevzpomenout na Gajetána a klubko špatné energie v jeho srdci. Proč napadla zrovna tvé oči, to jsi netušil. Důsledkem toho jsi každopádně přišel o zrak. Inkvizitor Gajetan umřel, přetvořil se. Staneš se s příštím západem slunce dalším převráceným mužem a pochutnáš si na svých spolubojovnících, než tě Estera konečně milostivě sprovodí ze světa? A jaký je to asi pocit, když vám démon stáhne kůži a vnitřnosti obrátí naruby?
Za sebou jsi uslyšel pohyb, následovaný dotekem železné rukavice na hraně čelisti. Kvardián Estera. Nikdo jiný tě takhle “chlapsky” nepovzbuzoval.
”Jak se cítíš?” zeptala se skoro provinile. Vzápětí velitelsky dodala: ”Musíme vyrazit. Probrala jsem naše možnosti s ostatními. Už vím, co je třeba, ale nesmíš to teď vzdát. Potřebuji tě.”

// Parsifale a Vivien, napsala jsem vám takový malý rozjezd, abychom po té dlouhé prodlevě snadněji navázali.

 
Prozřetelnost - 22. června 2017 08:36
boskprozetelnost5792.jpg
Dubzluch
- navázání pro Egona

Během zběsilého volání a přemetů sis uvědomil hned několik věcí. První z nich se týkala dívčiny kůže. Dotýkal ses jí, ale nebyla cítit, jako by ses pokoušel polapit vzduch. Tou druhou věcí byla změna chování dětského tělíčka, které reagovalo na tvé vzpomínky a přizpůsobovalo se jim. Pokožka najednou zteplala, stala se hmotnou, měkkou. Téměř bys mohl cítit zrychlený klokot krve na zápěstí. A kdybys v tu chvíli pomyslel na něco neskutečného, třeba na rybí šupiny, vyrašily by přesně takové dívence mezi jemnými chloupky. A pod tvým palcem se jako na povel objevil bílý otisk stlačeného svalu, který zrůžověl, jenom cos ho uvolnil.
V malých ústech se zablýskly zuby. Chodidla se přímo před tvýma očima zbarvila bahnem a špínou prašné cesty, ačkoliv byly ještě před chvilkou novorozenecky čisté.
“Nech mě jít!“ škemrala ta bytost, mrštná jako ještěrka. Chybělo jen, aby se jí utrhl ocas. “Tak na TO teda rychle zapomeň, sráči.“
A tohle byla třetí věc. Něžný a roztomilý hlásek, který by i kámen přiměl ronit potoky slz, náhle zhrubnul a zestaral, jako by s tebou nehovořilo malé dítě, ale čtyřicetiletý chlap, který se našlukal příliš mnoho omamného koření.
Odstoupil jsi stranou a popadal dech. V úžasu jsi sledoval zámotek svalů, který se měnil a bublal, přetvářel v něco nelidského, neznámého a nepodobného ničemu, co kdy kráčelo po tomto světě. Končetiny se protáhly a nezdravě zeštíhlely. Šatičky ztmavly, srostly do kůže a pokryly ji. Záda se zakulatila a přihrbila, z hrbu vyrašila srst. A mezi půlkami a kulkami se zavlnil dlouhý ocas. Bytost se ohlédla přes rameno. Z širokého čela na tebe zahlížely nepřiměřeně velké a tmavé bulvy, v kterých jasně svítila zřítelnice. V protáhlé čelisti jsi uviděl řadu ostrých zoubků, o které se tu a tam mlaskavě otřel rozeklaný jazyk.
“Co tak vejráš, kluku? Si nikdy neviděl neutrála, nebo co? A to si říká čárofuk…“ napodobil otrávené povzdychnutí a obrátil se k tobě celý, až se klouby ohýbaly a ocas zakmital. “Nezačneš doufám vřeštět jako holka, že ne? To fakt nesnáším. Sedni na prdel a zavři tu svojí klapačku, než ti do ní vletí nějakej chcípak a posedne tě. Věř mi, to není dobrý na pleť. A jestli nebudeš vyvádět, řeknu ti všechno, co potřebuješ vědět…“
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.14571690559387 sekund

na začátek stránky