Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Magický svět - enkláva

Příspěvků: 1118


Hraje se Domluvený termín leden 2017  Vypravěč Holycherryblossomwizard je offlineHolycherryblossomwizard
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Maddeline Nerion je offline, naposledy online byla 28. března 2017 17:01Maddeline Nerion
 Postava Elleine je offline, naposledy online byla 29. března 2017 1:05Elleine
 Postava Keyla je offline, naposledy online byla 29. března 2017 0:30Keyla
 Postava Andryr Raolet je offline, naposledy online byla 14. března 2017 21:38Andryr Raolet
 Postava Bellanaris je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:04Bellanaris
 Postava Valkýra je offline, naposledy online byla 13. března 2017 16:50Valkýra
 Postava Varissa "Riss" je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:59Varissa "Riss"
 Postava Mistr Jagob je offline, naposledy online byla 28. března 2017 13:17Mistr Jagob
 Postava Azopad je offline, naposledy online byla 28. března 2017 15:53Azopad
 Postava Tajana ot Iskren je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:45Tajana ot Iskren
 Postava Edvord Hadeon je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:56Edvord Hadeon
 Postava Crystom Dries je offline, naposledy online byla 28. března 2017 13:17Crystom Dries
 Postava Slinta (PPJ) je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:56Slinta (PPJ)
 Postava Semyon Munira je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:17Semyon Munira
 Postava Akharon je offline, naposledy online byla 28. března 2017 13:17Akharon
 Postava Margon je offline, naposledy online byla 29. března 2017 1:34Margon
 Postava Mistr Vardim je offline, naposledy online byla 28. března 2017 13:17Mistr Vardim
 Postava Mistr Parsifal je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:56Mistr Parsifal
 Postava Maud je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:32Maud
 Postava Coios je offline, naposledy online byla 06. února 2017 19:10Coios
 Postava Timotej Anko je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:57Timotej Anko
 Postava Louny je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:32Louny
 Postava Rouz je offline, naposledy online byla 29. března 2017 0:58Rouz
 Postava Cayrath je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:42Cayrath
 Postava Kwen Redast je offline, naposledy online byla 28. března 2017 13:17Kwen Redast
 Postava Fingayn je offline, naposledy online byla 27. března 2017 22:56Fingayn
 Postava Inkvizitor Kazimír je offline, naposledy online byla 28. března 2017 23:32Inkvizitor Kazimír
 Postava Krassus Nerion je offline, naposledy online byla 29. března 2017 0:20Krassus Nerion
 Postava Julitta Arguin je offline, naposledy online byla 28. března 2017 23:56Julitta Arguin
 Postava Rina je offline, naposledy online byla 15. března 2017 13:01Rina
 Postava Rich je offline, naposledy online byla 19. března 2017 0:38Rich
 Postava Egon Balder je offline, naposledy online byla 28. března 2017 21:42Egon Balder
 Postava Mattajos ot Iskren je offline, naposledy online byla 28. března 2017 16:30Mattajos ot Iskren
 Postava Edrik je offline, naposledy online byla 28. března 2017 23:40Edrik
 Postava Merrath je offline, naposledy online byla 28. března 2017 21:45Merrath
 Postava Roalanava je offline, naposledy online byla 28. března 2017 21:17Roalanava
 Postava Vivien je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:50Vivien
 Postava Marcus Galupin je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:42Marcus Galupin
 Postava Svědomí světa je offline, naposledy online byla 24. března 2017 14:43Svědomí světa
 Postava Ruka je offline, naposledy online byla 28. března 2017 8:36Ruka
 Postava Aedyt je offline, naposledy online byla 29. března 2017 0:07Aedyt
 Postava Velmistr Caxius je offline, naposledy online byla 28. března 2017 23:03Velmistr Caxius
 
Aedyt - 28. března 2017 12:22
aedyt_045155.jpg

Život ve službě:
Roalanava



Již dlouho jsem přemýšlela nad tím, proč tuhle práci svěřili zrovna mně. Práci snadnou, prestižní a důležitou, ale přesto... ne úplně v pořádku. Vždy jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že se ode mně očekává jen abych umožnila osudu jít si svou cestou, která má jasný a velmi důležitý cíl. Budu u zrodu nového čistého života. Snažila jsem se nemyslet na to z druhé strany - že mě nutí balamutit tu dívku a že stejně jako se jeden život zrodí, druhý zanikne. Ne vždy mi to ale šlo. Proto jsem se snažila udržet si od ní odstup, jakkoli to bylo těžké. Pak, až to všechno započne i skončí, třeba nebudu mít tolik výčitek. Třeba na ni i zapomenu...
Ale pokaždé, kdy jsem se na ni podívala, jsem věděla, že její líbeznou tvář budu mít před očima po celý zbytek svého života. Ale co mi bude připomínat? Život, a nebo smrt?
Ach, proč zrovna já...

Své povinnosti jsem splnila, jak se ode mne čekalo a v souladu se svojí pracovní filosofií jsem omezila svůj kontakt s ní na nezbytnou nutnost. Místo toho, abych ji pozorovala, jsem se raději zabývala již perfektně ustlanou postelí, jako bych na ní snad ještě mohla objevit nějakou nedokonalost. Stejně tak i koupel jsem odbyla, nepřítomna duchem. Její stydlivost byla rozkošná, ale já se ji snažila nevnímat. Řekla jsem si prostě že je pochopitelná. Dokud ještě byla v chrámu, nic takového řešit nemusela. A čím méně se o ni budu zajímat, tím lépe. A nakonec jsem ji nechala v klidu spát. Sama jsem sice vůbec unavená nebyla, ale ona dobýt energii dozajista potřebuje.
Mé povinnosti pro teď skončily. Ale teď, během jejího spánku, jem se dlouhému pohledu na ní ubránit nedokázala. Sedla jsem si na kraj postele a pozorovala ji. Snad se hned tak nevzbudí...

 
Maddeline Nerion - 27. března 2017 19:54
maddeline1447.jpg
Rychle do bezpečí

Srdce mi tepalo až ve spáncích. Dýchala jsem přerývavě, doléhaje na mě šok a strach o svou malou sestřičku. Byla v pořádku. Podařilo se mi ji z vody vytáhnout včas. Nechtěla jsem myslet na to, co by se stalo, nebýt návnady, kterou představovala prasnice. Řezník určitě pochopí, proč skončila jako potrava pro kažála. Určitě... sama jsem svým myšlenkám nevěřila. Tolikrát jsem sebe i sestru přesvědčovala, že vše bude v pořádku. Bratr se vrátí a odvede nás pryč. Neměla jsem řezníkovi za zlé, že sebou nechal takto vláčet. Ani já neměla tolik sil se bránit. Mohla jsem jen doufat. Časem se i čepel ztupí, jako mé odhodlání věřit. Nedělala jsem to pro sebe, ale pro svou sestru. Kdyby se zhroutila, kdo by jí podpořil. Kdo by jí držel za ruku za nocí, kdy jsme seděly v koutě po návštěvě Gilla.

Na chvíli jsem před sebou uviděla jeho tvář. Zavřela jsem prudce oči a stiskla sestře ruku o něco silněji. Čekala jsem, že mi stisk opětuje, ale nestalo se. Ohlédla jsem se a přidušeně vyjekla, když mi sklouzla k nohám. Rychle jsem ji chytla, ale neměla jsem tolik sil, abych ji udržela, a obě jsme spadly do trávy.
"Lil!" špitla jsem její jméno a zmateně si sestru prohlížela. Byla v pořádku! Šetrně jsem ji prohledávala a hledala příčinu jejího zkolabování. Nic z jejích zranění nevypadalo na příčinu, dokud jsem se nedotkla boku. V tu ránu se sestra probrala. Něco bylo špatně. Uviděla jsem krev a potrhanou látku. Tep ve spáncích se stupňoval.

"Nesahej si na to!" okřikla jsem sestru až příliš příkře. Chytila jsem její zápěstí. Musela jsem něco udělat, ale co? Neuměla jsem takovou ránu ošetřit a sama ji zpět domů neodnesu. Nechávat samotnou jsem jí tu nechtěla. Co mám dělat!! rozhlédla jsem se kolem sebe. Tepání bylo už nesnesitelné a v očích se mi hromadily slzy. Pevně jsem skousla spodní ret. Ucítila jsem železitou pachuť krve v ústech. Třásla jsem se. Takhle sestře nikdy nepomůžu.

Musím zajít pro pomoc, vyhýbala jsem se pohledu do sestřiných očí. Kdyby v nich uviděla mou paniku, začala by panikařit taky. Potřebovala jsem ránu něčím obvázat, jinak by mi do příchodu pomoci vykrvácela. Největší překážkou tu teď byl můj panický stav, kdy mé tělo dokonale vypovědělo službu. Myslet jsem mohla, ale to bylo všechno.
 
Maud - 26. března 2017 23:29
497d5f4172868dd08d41455a11689b713020.jpg
Vrána k vráně...
- Vardim, okrajově Cayrath -

Trhaně jsem oddechovala. Znehybnění Karta mě stálo hodně sil, ale i přes vážnost zranění jsem to zvládla. Krev po pramínkách stékající z mého boku lechtala, ale nenechala jsem se tím rozptýlit. Povolila jsem stisk, když se poddal a vyčkávala na regentova slova.
Pozorovala jsem jakékoli známky toho, kdyby chtěl znovu vyrazit k útoku a proto, jak se nadechl, jsem mu na krk opět zatlačila. Místo útoku však natočil hlavu k čaroději a tak jsem šla po jeho vzoru. Vardima vývoj situace, zdá se, překvapil a pobavil, což mě podivně potěšilo.
Smrt.
Rozsudek vynesen, ale svou odpověď jsem nedostala. Cítím zahořklé zklamání.
Kolik z vás se se mnou ještě bude snažit vyběhnout? Už zase mi někdo nebude chtít zaplatit?! Ženská musí z něčeho žít!
Zatnu čelist a svůj hněv otočím proti Kartovi. Loket v jeho krku povolí stisk, aby mu dal šanci nadechnout se a druhá ruka vrazí do šipky v jeho těle tak, aby v něm nejlépe celá zmizela. Na probodnutou plíci se neumírá hned a je to bolestivé. Kart se začne dusit vlastní krví, kroutí se bolestí a může se snažit o další obranu, ale marně. Zručně mu vykloubím pár prstů a už se o obranu nemá jak snažit.
Nechala jsem ho pod sebou vzpínat a zaplavil mě zvláštní pocit zadostiučinění. Jako kdybych se všem, co se mě kdy pokoušeli ošidit, právě dokonale pomstia. Bohužel, racionální část mě věděla, že to není pravda.
Pokusila jsem se z umírajícího vstát, ale nešlo to moc dobře. Opřela jsem se o místo, kterým do těla vstoupila šipka a chroptící gardista se pokusil vykřiknout bolestí.
Na závěr jsem mu zlomila vaz, ale cítila jsem velmi jasně, že to nebyl akt milosrdenství, nýbrž čin někoho, koho ta fraška už začala nudit.
Blbej den, co, Karte?
Ušklíbnu se k mrtvému a vložím ruku do nabízené dlaně. Opatrně vstanu, adrenalin začal opadávat a mě bylo zle. Citila jsem, jak se mé svaly klepou, jako kdyby mi byla zima, a myšlenka na to, že bych se prostě schoulila do kouta se zavřenýma očima, se zdála býti velmi lákavou.

Opřu se o pracovní stůl, ke kterému jsem dovedena. Zaplavil mě pocit bezpečí, což samo o sobě byl pro mou osobu velmi vzácný moment. Očekávala jsem, že teď konečně uslyším co chci slyšet a budeme doopravdy bavit obchodně.
Místo toho se jal utopit přítomnou vránu, což mě na krátký moment vytrhlo ze strnulosti, ve které jsem se, zmámená vyčepáním, nacházela a byla schopná odkývat i to, že následující den půjdu na popravu zpívajíc u toho veselé písně.

Vardim natáhl ruku se slovy, která by se mi za normálních okolností přestala líbit a nejspíš by mě tón jeho hlasu varoval. Možná bych si už při Kartově smrti uvědomila, že asi není dobrý nápad poslouchat čaroděje a že se se mnou děje něco divného.
Jenže tohle nejsou normální okolnosti.
Zvířený vzduch se otírá o mé tělo a nakonec mě zvedá do vzduchu. Rána mi křiví tvář bolestí, ale i přes to je levitování příjemně uklidňující. Jak moc jsem ptákům záviděla jejich volnost a schopnost letět si kam se jim zachce... Vážně by to bylo krásné.

Povznášející pocit stejně jako ticho protíná Vardimův přísný hlas, hovoří si věcnoucně o všem, co se stalo.
Věděl to. Takže skutečně past...
Necítila jsem se nijak překvapeně, jen mi po rtech přelétl jakýsi úšklebek. Opravdu jsem si mohla jen na vteřinu myslet, že by to čaroděj nevěděl? Ach, říkala jsem přece tomu klukovi, že jeho slavný plán je nanejvýš absurdní. Za blbost se platí, já o tom vím své.

Poslouchám ho a pozoruji pramínek krve na jeho ruce. Přemýšlím. Kdyby mě chtěl zabít, udělá to bez váhání. Kdyby mě chtěl mučit, pracoval by na tom a nechal by si monology k práci mezi mé výkřiky. Ano, nedělám si iluze, že bych nekřičela. Čaroděj čeká, že mu něco řeknu, něco, co ho přinutí věřit mi... Jenže. Co říct někomu, kdo nevěří ani vlastnímu stínu, jak sám podotkl?
Mé schopnosti viděl, stejně tak jako fakt, že důvěryhodná zrovna nejsem. Na druhou stranu, když si vezmu svůj dosavadní život, tak bych ho klidně byla schopná nechat být a nevracet se k němu, mít stálý příjem a střechu nad hlavou. Pro začátek. Což čaroděje zajímat nebude.
Škodná zvěř se zabíjí.
Má pravdu. Nejsem pro něj nic víc, než škodná, co toho v tuhle chvíli ví až moc. Jenže když už se nadechnu k nějaké odpovědi, vydere se mi ze rtů akorát výkřik bolesti. Klouby vyskočí ze svých míst a umožní rukám dostat se do úhlů, kde by neměly co dělat. Svaly se natahují tak, že čekám kdy se pod kůží roztrhnou, až mi z toho vyhrknou slzy do očí. Tělo samo od sebe celé ztuhne a snaží se proti čarodějově síle bojovat, aby si zachovalo původní tvar.
Slzavým zrakem vzhlédnu k jedné ruce a teď mi konečně dochází, co se mnou chce dělat. Lovec se stane tím, co dříve lovil. Skvělé zakončení dne.
Za předpokladu že rituál dokončí a nechce mě jen celou zpřelámat aby se mi veselejc umíralo.
Mé myšlenky jsou čím dál optimističtější, až by z tomu jednoho bylo do breku.

"Takže..." využiji drobné pauzy v mučení, abych zkusila něco říct. "... Měla jsem... zkoušet třetí neúspěšný útok na tebe...?" kdybych to udělala, dalo by se mi ve Vardimových očích více věřit? Sama o tom pochybuji, což je znát i na mé otázce. V tomto testu nebyla správná odpověď. Kdybych šla s Kartem proti Vardimovi by čaroděje vedlo k přesvědčení, že půjdu po něm. To že jsem šla proti Kartovi mu zase evokuje možnost zrady.
"Dobrá věc. Tsche... Návrh se kterým přišel v sobě neměl dobrého zhola nic." možná měl mladý gardista ušlectilý cíl, ale snaha o jeho dosažení byla nad jeho síly. "Možná je Kartova smrt na mých rukou, ale zabil ho tvůj pokyn." obrátím svůj čin na Vardima vztekle. Nezabila bych ho, kdyby mi o to neřekl a samotnou mě děsí jak snadno jsem si nechala poručit, jako kdybych to v té chvíli snad ani nebyla já.

Cena za jakousi plynulost mé řeči není malá, slova jsou tišší a snažím se je chrlit rychle, dokud mám možnost je říci.
"Pokud tak rád dáváš další šance." upřu na něj svůj šedý pohled se zasychajícími slzami a chci aby věděl, že to, co říkám myslím vážně. Chci aby pochopil, že se mu vyplatím, tak jak žádal. A chci, aby pochopil, že pokud mě učiní alespoň trochu spokojenou, nebudu mít nejmenší důvod od něj utíkat. "Dej mi ještě jednu... nech mluvit mé... budoucí činy, neb slova tě nepřesvědčí."
... a zabít mě můžeš kdykoli jindy.

Magii jsem nikdy pořádně nerozumněla ani jsem jí rozumět nepotřebovala. Věděla jsem jednu nejdůležitější informaci a to, že Magie má svou cenu, ať už jde o energii vyměnou za vyvolání kouzla, nebo zlaťáky za ochranné amulety.
Že se mé představy o rituálech neslušovaly s tíživou realitou bylo to nejmenší, co mě trápilo. Dost jasně jsem cítila, že za tohle budeme platit oba, každý po svém a je otázka, jak moc se takový hazard vyplatí.
"Pokračuj." vyzvu ho pevně. Možná to by s ním mohlo nějak hnout. Sice jsem souhlasila s jakoukoli jeho nabídkou, ale jen pokud mi bude náležitě platit. O penězích pořád nepadlo jediné slovo a pominu-li bolest, tak to je přesně to, co mě nenechává chladnou. Kol a kolem, řešit to mohu i později, pokud celý ten proces skončí dobře a já přežiji. To je vlastně to, co chci nejvíc. Přežít. Někdy to tak asi nevypadá, ale už jsem se smířila se svým divným myšlením i přístupem k životu.

Nová vlna bolesti se svezla útrobami celého mého těla, cítila jsem, jak se kostra začala přeskládávat do nové formy a nutí vše okolo nich k přizpůsobení se. Svaly se instinktivně zatnuly v jedné velké křeči.
Mám pocit, že jsem na chvíli ztratila vědomí, protože jsem všechno to, co mě svíralo, přestala cítit. Bohužel proměna ještě neskončila a mě na okamžik proletí hlavou, jestli by nebylo lepší, kdybych si tohe všechno ušetřila a prostě umřela. Jenže... já přece chci žít a to je to, co mě přivedlo do těhle muk.
Dýka opouští mé tělo a nahradila ji zakrvácená ruka čaroděje. Vlna energie proběhla skrz celou mou maličkost a přes pevně sevřenou čelist jsem stejně zakňučela, jak otupující bolest znovu nabírala na ostrosti.
Nevzdoruj...
Opakovala jsem si v duchu. Snadno se to řekne, ale těžce aplikuje.
Nevzdoruj... Nevzdoruj... Nevzdoruj...
Opakuji si jako matru a nutím tělo, aby se podvolilo. Velmi pomalu se uvolňuji, i když se svaly v bolestných křečích stahují. Nebojuji s Vardimovým kouzlem, duševně jej přijímám a to s čím bojuji je vlastní tělo, aby se přestalo vzpírat a spolupracovalo. Poddávám se a má mysl vychází vstříc celému kouzlu s otevřenou náručí.

Zatnutá čelist mi náhle nejde povolit, tuhne ještě víc. Cítím jako bych nos a ústa měla náhle z kamene a fascinovaně sleduji vyrůstající zobák. Vnímám jak ostré drápy prořezávají kůži bot a jak mi na obnažených rukou raší peří. Utrpení s tím spojené jsem se snažila přijmout, protože jen tak to všechno bolelo o trochu méně. Natočila jsem hlavu k rukám a spatřila křídla. I přes vše, co jsem za rituál prožila, se mi srdce zachvalo jakýmsi radostným pocitem. Možná jsem se zbláznila, možná ne, ale vize jak letím noční krajinou měla v sobě kouzlo naplňující mě vším o čem se mi kdy mohlo jen zdát.
Všechna bolest se pomalu vytrácela a já si užívala chladný vítr kolem sebe, spokojená sama se sebou.

Nevím kolik času uplynulo, ale vítr ustal a kouzlo mě propustilo do reality. Stále jsem byla ve vězení, seděla jsem na jedné straně stolu a pozorovala zchváceného čaroděje na straně druhé. Zkoumavě jsem natočila hlavu věnovala mu něco jako tázavý pohled, ovšem roztěkaná vraní mysl neudržela pozornost na vardimovi dlouho. Roztáhnu paže a zahledním se na křídla.
Mmmm....
Rozbákem začnu probírat peří na levém křídle - potřebuje načechrat. Zachytím na sobě Vardimův pohled, což mě přinutí přestat v činnosti. Usmívá se na mě, to beru jako milé gesto a mávnu roztaženými křídly. Vyzval mě k hostině a já si až teď uvědomím ten zříravý hlad. Vydám ze sebe krátké zakrákání a seskočím ze stolu. Drápy nehezky zaškrábaly o zem, ale mě ten zvuk nevadil, oči jsem měla přišpendlené na jídlu a nic jiného neexistovalo.

Ani jsem nepostřehla kdy čaroděj zmizel z cely. Tak moc jsem byla zaujatá očima mrtvého, které mi připadaly nejlákavější. Lidská mysl, jako by byla odstrčená v pozadí, ale přesně jsem věděla, co se se mnou stalo.
Jsem vrána. Nebo spíš něco, co vránu připomíná.
Zhodnotila jsem situaci a s tím jsem začala hostinu očima. Vrány takové věci dělají a rozhodně není čas ani prostor na to, abych ohrnovala zobák nad něčím, co se mé lidské mysli zrovna nepozdává.
Zobák snadno otevírá i další části těla, jen dostat se pod zbroj mrtvého není jednoduché. Zabírá to příliš mnoho času a veškeré mé soustředění patří této jediné činnosti. Pozůstatky bot mi teď byly víc na obtíž a v drápy přestransformované prsty čouhající z vrcholků křídel jsem nebyla schopná hned plnohodnotně využít. Spojit myšlení vrány, která na to šla zobákem a drápy na nohou, a mysl člověka, který takové věci dělal rukama, bylo obtížné, nikoli však nemožné. Roztěkané myšlenky obou našly stejný cíl a pak už to šlo samo.

Jak dlouho mi krmení zabralo si ani netroufám odhadovat, ale stejně jsem nemohla říct, že bych se najedla do maximální sytosti, protože jsem ucítila Vardimovo pouto. Zaplavoval mě pocit úzkosti, na který jsem z prvu nedala a nechtěla jsem se tím nechat vyrušit, jenže čím dál víc s každým spolknutým soustem ve mě rostl a nabýval na intenzivitě, než mi došlo, co to znamená. Čaroděj potřeboval pomoc... Přecenil své síly, že by? Umírá? Ne! Nesmí!
Kousek masa pouštím ze zobáku a neobratnými skoky s doprovodným máváním křídly připomínajíc tak ptáče vypadlé z hnízda, se dostanu ke dveřím.
Žalostně zakrákám, když zjistím, že jsou zamčené. Narážím do nich zobákem, škrábu drápy na rukou i nohou. chci ven. Sice nevím jak přesně bych mu zrovna teď mohla pomoci, ale svírá mě hrůza z myšlenek na co, co by se mohlo stát, kdyby kvůli mě zemřel.

Rezignovaně zůstávám stát u dveří, opírám se o ně čelem a vydácám tiché nekonkrétní zvuky, jako kdybych se tím vardimovi snažila naznačit, že hlavně nemá chodit za světlem a ať nezavírá oči, či podobné žvásty, které se říkají. Vím, že se z cely nejspíš nedostanu, určitě byla stavěná tak, aby se příšery nedostaly ven, kdyby chtěly ohrozit svého stvořitele. Dokud nepřijde někdo další, není šance, že bych se dostala ven, nebo že by Vardimovi někdo pomohl.
Ale nakonec přece jen se děje zázrak a přibíhá někdo další. Sdílí mé obavy o čaroděje a když jej oslovuje cítím, že její strach je podtrhnutý hlubšími emocemi, než vnímám já. Poznávám ten hlas a vrána poznává dravce v ní. Přesvědčuji sebe samu, že nemusím mít strach a zaškrábáním na dveře dám znát, že jsem tu také, ale už ne tak naléhavě jako před tím. Klidně počkám, jen ať dohlédne na to, aby byl čaroděj v pořádku.
Vědět jak se proměnit zpět, mohla bych jí alespoň pomoci ho někam odnést, ale takhle?
Kraaaa...
 
Rouz - 26. března 2017 17:58
beznzvu83437844.jpg

Trampoty cestování



Od samého začátku jsem věděla, že se z téhle šaškárny nedá vyváznout se zdravým rozumem. Opravdu jsem se vztekala, že mě tu Egon nechal? Vždyť to je čaroděj! Už dávno jsem věděla, že ti se zajímají jenom o svoje věci. Bylo přece jasné, že zůstane jenom dokud to bude vyhovovat jeho zámerům. Nejspíš mi vadil jenom ten princip. To je jasný.

Brumlat a kopat do kamenů na cestě přestanu až po pár hodinách chůze. Jagob za tu dobu necekl ani slovo a nedal mi jedinou příležitost si na něm vybít zlost. Tak to prostě vzdám. S povzdechem se najednou začnu více věnovat svému okolí, než frustraci ve svojí hlavě a cesta se mi zdá hned příjemnější. Natrhám pár lesních bobulí, které hned hážu do pusy. O nějaké se i podělím. Jagob se nežene nijak rychle, docela mi to vyhovuje.
Jeho upozornění na pasti na zvěř nevěnuji moc pozornosti. Nejsem přece dítě. Vím kam šlapu. Jinak pokračujeme v tichosti.

Klid v lese je přerušen až v okamžiku, kdy zaslechnu řinčení řetězů. V první moment střelím rychlým pohledem po Jagobovi, jako bych potřebovala utvrzení v tom, co budeme teď dělat. Nejradši bych si za to nafackovala. Možná i právě proto nevěnuji další pozornost jeho varovnému pohledu a jako bych mu potřebovala dokázat, že mám i vlastní mozek, tak otálím na místě a sleduji směr, ze kterého zvuky vycházejí. Jen šumění řetězu a listí. Žádné nadávky nebo hlasitý dech, upozorňující na člověka. A jestli je to jen zvíře, tak bychom mohli mít aspoň masitou večeři.
Obejdu pár stromů a leknutím strnu. V pasti nebyl chycený žádný králík, ale vlk. Vycenil tesáky v momentě, kdy se naše pohledy střetly. Stihnu si všimnout, že má nohu ošklivě potrhanou, musí to pekelně bolet. Zamračím se. Kdybych zvládla dostat mu tlapku ze sevření, třeba by se mu rány po čase zahojily.
Udělám krok vpřed, ale zarazí mě tichý hlas v zádech. Vztekle se na Jagoba otočím, rozzlobená z jeho slov. "To ho tu jen tak necháme, aby čekal, až ho někdo stáhne z kůže a nebo ho prostě podřízneme my? Jiný možnosti nemá? Udělej něco, jsi čaroděj sakra." Vyzývavě zvednu bradu. "Nebo to prostě udělám já." Nepočítala jsem s tím, že mi pomůže. Ale za zkoušku nic nedám. Vážně se mi nelíbila možnost se jenom otočit a odejít.
 
Keyla - 24. března 2017 14:26
1000_by_tsvetkada7xxah3870.jpg

Dnešok nie je o nič lepší ako včerajšok


Semyon, Tajana, Edvord, Slinta

Počas jazdy mi viac ako jeden krát ujde ľútostivý pohľad smerom na zeleného draka. Keby mám ako, v momente by som mu spravila najväčší brusnicový koláč, aký kedy videl. Keď jazdím na Edvordovom koni, dokonca sa odvážim natiahnuť prsty a skúsiť Slintu aspoň utešiť jemným, letmým dotykom. Ak sa však mykne alebo nejako inak, na prvý pohľad negatívne, zareaguje, ucuknem s rukou a radšej sa tvárim, že som nič nechcela urobiť. Relatívnym prázdnom v žalúdku si vieme asi všetci predstaviť, ako sa približne cíti. Koňom sa čím ďalej, tým menej chce pridávať do kroku a ja si ráno plášť nezabalím do vaku, ale nechám na sebe.

Deň sa chýli ku koncu, keď Semyon zavelí k zastávke. Zošuchnem sa z konského chrbta a najskôr si začnem trochu masírovať stehná. Nie že by som predtým nejazdievala na koni, ale nikdy nie takto intenzívne, každý deň. Pokukávam po vodcovi našej skupinky, ako sa zastaví pri kameni. S Kleou, ktorá sa mi zjaví pri boku s čumákom pri zemi, prejdem vedľa neho.
To nie je len hocijaký kameň. Náhrobný?
Zdvihnem oči k Semyonovi a keď spomenie krvavý mor, nasucho prehltnem. Na rozdiel od Tajany, ktorá mala ako zakaždým na perách štipľavú poznámku, ja som nemala chuť žartovať. Ako obyvateľ malej dediny som vedela, že podobné pohromy síce nemusia, ale môžu vyhladiť takmer všetkých, v takých podmienkach v akých sa žije v lese, ak sa na ne nepríde v momente prepuknutia. Smutne sa pozriem na zem, na ktorej stojím.
Ktovie, či išli všetci hore, alebo tu niektoré duše ešte blúdia...sú nahádzané do jednej veľkej jamy v zemi?
S tichou motlitbou za mŕtvych odstúpim od náhrobného kameňa späť ku koňom.
Myslím že nájsť nejakých iných ľudí by potešilo nás všetkých. Teplé jedlo, voda...
Oliznem si suché pery a začujem Edvordove a Slintove doťahovanie.
Okúpe? On sa snáď nerád kúpe? Ja by som teraz trochu vody na zošúchanie prachu z kože teda určite brala.
Sledujem ako Edvord ustupuje a na rozdiel od neho si všimne prekážky za ním.
Edvord po...
Ozve sa nepríjemný zvuk, keď sa kameň posunie.
...zor.
Dopoviem už zbytočne. Pri pohľade na jeho výraz tváre, ktorý mi pripomenie malého chlapca ktorý práve rozbil maminu vázu mi vyskočí na chvíľku kútik úst nahor.
Si v poriadku?
Spýtam sa hneď. Potom sa pozriem na Semyona.
Chcel sa tu poobzerať, či nenájdeme cestu alebo nejaký znak života, však?
Tiež súhlasím. Rozdelíme sa...?
Zdvihnem na konci hlas v otázke. Nevedela som, ako to chcela spraviť, či každý pôjdeme pozrieť do iného smeru a potom sa tu stretneme a povieme si, kto čo zistil či našiel, alebo ma na mysli niečo iné.



 
Vivien - 22. března 2017 22:47
862b8c88007c57b7d5c9f5e867f64a245303.jpg
Strach a hrůza
Tohle není dobré,od mého proskočení portálem jsem si jistá že tohle není dobré.
Ano přežila jsem ovšem jenom protože si mně ten démon nevšiml.Ale můj úmysl je dobrý,být inkvizitorem znamená dělat správné věci i když se zrovna nezdají být správné.
Rozhlížím se a zjišťuji že jsem ztratila směr,nikdy jsme neopustila Peregral a teď je to znát.Rozhlížím se a snažím se najít detaily které by mi pomohly najít cestu dovnitř,vím že i kdyby se ty bytosti dostaly do kostelce očistná magie promění jejich tělo v prach.
Ale i tak čas se mi krátí nám všem ...
Z mého hledání mně odvedou rány které vycházejí z únikové cesty a opět vím že to není dobré.Z toho pocitu mně mrazí a na chvíli se i pozastavím nad tím odkud tohle tušení pochází,vím že důležité při střetu s nečistými silami je pečlivě chránit svou mysl.
Umožní vám vidět věci které tu jinak nejsou.Ta cesta tu je,ale já ji nevidím.
Konečně mám pocit že jsem našla správný směr a tak se rozeběhnu vstříc stromům,jistě minulost se opakuje,ale i tak to nakonec dopadne stejně.
Konec bude dobrý jako předtím i nyní ...
Prodírám se mezi stromy a větev které mně šlehají nevnímám.Nakonec dorazím k brance která je taky skutečná,ale to co se děje za ní o tom si tak jistá nejsem..
Ne to není skutečné.Jistě jedná se o kletbu ... někdo chce město zpět ... to je ono ,,, vidím co mám vidět.Je obraz podobný tomu co jsme viděl po příchodu nebo před ním jen nyní uzpůsobený této nové situaci.
„Tohle není skutečné ... slyšíte?Není to skutečné!“
 
Fingayn - 21. března 2017 20:36
13288831_1222696054437287_1973865823_n3319.jpg

Zvrat událostí


Cayrath


Fingayn čekal na vyjádření velitelů. Jak to vypadalo, tak se zapletl do sporu o kompetence, a čí rozkazy mají větší váhu. Ve městě umírají lidé, masový vrah s neskutečnou mocí je na svobodě. A tato trojice spíše připomíná děti, které se přetahují o hračky. Najednou velitel městské gardy promluvil.
“Přesně tak, elfe,“ přitakal městský gardista. “Ale protože jsi zaútočil na mou hlídku, nemohu tě nechat odejít beztrestně. Dávám tě na starost tady císařským. Odčiň své prohřešky tím, že pomůžeš v pátrání po té pekelné zrůdě, a doufej, že pak bude právo milosrdnější – pokud někdo z nás vůbec přežije,“
Fingayn si odechl. Může pokračovat v pátrání. Ale při zmínce o napadení se musel kousnout do jazyka. To ten člověk předpokládá, že se nechá urážet a jen tak lehce se vzdá, když má být zatčen za něco, s čím nemá nic dočinění. Po odemčení pout si Fingayn promnul zápěstí. Kontakt s kovem, který zpracovali lidé, byl pro Fingayna nepříjemný. Když se konečně vydali na cestu. Tak Fingayn uvažoval, co se stalo s Lutrou. Ve vězení náhle pocítil, že jejich pouto bylo přetrženo. V prvním okamžiku si myslel, že zemřela. Pokusil se najít vysvětlení v přílišném množství kovu, silných emocí, a že byl v podzemí. Nyní, když byl pod širým, když měl čas se na spojení soustředit, zjistil, že je pryč. Ta, která byla, jeho téměř sestrou musela zemřít. To zjištění bylo pro Fingayna těžkou ranou. A o to více chtěl dopadnout vraha. Cestou skrze křivolaké uličky lidského města, chtěl čím dál víc opustit jej. Směsice vůní, pachů, hluku, který doprovází místa, kde na příliš malém prostoru žijí příliš velké množství lidí. I když ulice zely prázdnotou a město zdánlivě vypadalo klidně, tak to stále bylo na Fingaynovi smysly příliš. Stále nedovedl pochopit, co lidi vede k tomuto způsobu života. Po projití hradbami nápor na Fingaynovi smysly polevil a s rostoucí vzdáleností na cestě mezi poli a loukami se cítil čím dál lépe. I když se navzdory svému předsevzetí vrací do své vesnice. Ale nebylo jiné cesty. Bude se muset postavit vzpomínkám na mrtvé, které pohřbil a co ve vesnici viděl. Protože se tam daly najít odpovědi ohledně Kostěje. Při pohledu na Cayrath si musel přiznat, že jej lákala i vyhlídka na společné pátrání. Přestože byla člověkem, tak z ní něco vyzařovalo…. Náhle si uvědomil, že všichni se zastavili. Cayrath se upřeně dívala zpět městu a na jejím postoji bylo něco zvláštního. Také ucítil impuls. Lehký, téměř nepostřehnutelný. Ale byl tu. Kapitán městské gardy se rozhodl že ji chytne za ruku, když nereagovala na oslovení. Ale jakmile se Cayrath otočila, bylo vidět, že to byl velmi špatný nápad. Protože najednou vypadala jako šelma před útokem. Gardista si náhlé změny ve výrazu také všimnul a rychle zvětšil vzájemnou vzdálenost. Fingayn čekal, že žena kapitána napadne. Místo toho se rozběhla se vzrůstající rychlostí zpět k městu.
„Vypadá to, že naše vyšetřování je přerušené.“
Konstatoval suše Fingayn.
„Doporučoval bych zjistit příčinu neobvyklého jednání naší Paní Cayrath.“
Jak kapitán městské gardy tak císařské. Stály v šoku na náhlý obrat situace.
 
Krassus Nerion - 20. března 2017 23:13
royaldress405.jpg

Skutky svědčí o lidech


Prozřetelnost




Byl to úspěch a nebo selhání? Nehoda nebo vnitřní touha? Důsledek chaosu a nebo pevného řádu v mé mysli? K výsledku vyvolaného kouzla se pojily otázky kladu a záporu. Jak paradoxní, že ztráta jistých pocitů vyvolá v duši kouzelníka jiný zvláštní pocit. Pocit ze ztráty? Zapomnění? Nebo snad ze strachu z odcizení? Lítost ze ztráty vzpomínky na člověka, s kterým si už nemohu udělat další? Kdo ví. Nebyl čas věnovat pozornost těmto filozofickým myšlenkám. Měl jsem svůj pádný důvod zde někoho ožehnout. Možná by se dal nazvat zbrklým či nerozvážným. Dokonce v hloubi duše jsem nevěděl, zda to bylo kvůli osobní ochraně nebo touze pomoci jiným. Kdo ví.

Chvíli jsem s překvapením (skoro až šokem) koukal prázdným pohledem na to ugrilované prase. Mé vyjádření jako 'varování' by si nyní zasloužilo extra body za eufemizmus.
Vteřiny ubíhaly a já stále cítil tupou bolest ve tváři po ráně toho hloupého divocha. 'Za blbost se platí...' pomyslel jsem si, ale netušil, zda to bylo víc mířené na něj a nebo na mě. Nejspíš na oba.
Probral mě až odporný pach spálené kůže a potu. Uběhlo třicet vteřin? Možná celá minuta? Neměl jsem pojem o čase. Věděl jsem však, že v této situaci se to rozhodně nedá považovat za málo.
V rychlosti jsem z ramen shodil brašnu i šerpu na zem. Prudkými kroky jsem zamířil k muži, který mne před několika okamžiky napadl. Za chůze jsem sundal plášť a jediným elegantním pohybem jej přehodil přes onoho chlápka a jeho doutnající kazajku. Začal jsem ho poplacávat, abych jakýkoli náznak ohně uhasil a zamezil mu přístup vzduchu. 'Mrtev je obrovský býk jen po malém kousnutí hada...'
Možná by si tento člověk zasloužil prostě umřít, ale mohla by to odnést i celá budova. Pokud tento násilník přežije, bude souzen zdejšími lidmi, ne mnou.

Už jsem mu nechtěl věnovat další pozornost. Jeho hrozba byla eliminována. Alespoň dočasně. Byl v bezvědomí, a kdyby se náhodou probral, určitě by se s jeho psychickým stavem nebyl schopný postavit čelem zrovna mně.
S tímto racionálním úsudkem jsem se rychle vrátil pro brašnu a s těžkým dechem vydal k zadním dvířkům. Měl jsem strach. Byl to řezník, kdo to volal o pomoc? Byl vážně zraněn? Byl to jen on nebo i jeho žena a mé sestry? Byl někdo z nich snad dokonce mrtvý?
Prudce jsem vtrhl do zadních dvířek a doufal, že neuvidím žádný masakr. V této chvíli jsem si ještě neuvědomoval, zda bude mé použití magie mít velký vliv na budoucnost spojenou s Inkvizicí.
 
Mistr Parsifal - 19. března 2017 18:11
image6973.jpeg
Teď už to cítím
odkaz
- Anko


Když mne důstojník hrubě vytáhl na nohy, nereagoval jsem, ani jsem se neohradil. Důstojníci a já, to nikdy nefungovalo dobře. Po boku kvardiána jsem narušoval přirozený řád jejich hodností.
Odstrčil mne stranou. Unaveně jsem se zapotácel, čísi správně umístěná ruka mi zabránila spadnout. Nevěděl jsem, jestli se smiloval kaplan nebo mladý rytíř. Ostatní mne horlivě vytlačili stranou. Nebo spíš jsem jim sám šel z cesty, abych jim udělal místo u branky.
Udělal jsem, co jsem mohl, ale nemůžu je nutit podřídit se mým možnostem. Litoval jsem jenom toho, že démon se stále prochází po povrchu. A životů, které nebyly ušetřeny.
Slyšel jsem ruch, jak mříže odolávaly náporům hrubé síly. Opřel jsem se o stěnu tunelu, abych si odpočinul.
Jenže Prozřetelnost měla jiné plány.
Strašlivý řev a rány mne přinutili obrátit hlavu. Ticho, které nastalo vzápětí, mi drásalo nervy. Ať skončí, ať to celé skončí, pomyslel jsem si v duchu zoufale.
V černočerné temnotě se vynořily siluety a komíhající se pochodeň. Nedokázal jsem se nadechnout, ani mrknout, jen sledovat matně se zjevující stínohru. Potom už i mně bylo jasné, že jsme boj prohráli. Panikařící přeživší narazili do naší skupiny jako příboj tříštící se o skály. Mladý rytíř i já jsme byli strženi davem.
Snažil jsem se prodat skrz. Výkřiky a nářek rezonovaly tunelem. Narážel jsem do lidí a každému jsem pokládal stejnou vyděšenou otázku: "Kde je Kvardián?!"
Věděl jsem, že by mi na tom nemělo záležet víc než na lidech okolo. Ale záleželo. Splnila svou povinnost a já bych měl splnit svou. Jenže mou povinností bylo zůstat na bojišti až do poslední možné chvíli. Získat čas na ústup obětí, to jediné ode mne Inkvizice očekávala. A já bych vyměnil svůj život za šechny ostatní. Vyměnil bych ho za ten její.
Zakrvácená postava v ústí tunelu se konečně objevila natolik, že jsem rozeznal Kvardiána.
"Estero!" vykřiknul jsem zoufale.
Nikdy jsem si víc neuvědomoval, jak moc ji chci pomoct. Ohlédl jsem se naposledy k brance na rytíře a ošetřovatele. A pak se odvrátil, abych se prodral k ní.
Zoufalství a strach o ni mi dodaly novou energii, se kterou jsem prošel příbojem lidí. Proti mrtvým jsem zkusil vykřesat aspoň jedno kouzlo, ale na to jsem byl příliš nesoustředěný a příliš unavený.
"Estero!" zvolal jsem znovu, tentokrát s nepatřičnou úlevou. Náhle jsem věděl, že jsem připravený zemřít po jejím boku, nebo pro ni. Celé ty dny v sedle a v jejím lůžku jsem si to nemyslel, ale teď jsem čelil realitě a neváhal.
Miloval jsem Esteru, Kvardiána Inkvizice.
Vložil jsem sebe mezi ní a chumel těl. A jako po poslední naději sáhl po dýce.
 
Elleine - 17. března 2017 17:06
commission_rhea_by_zipporad64amrua4092.jpg
Těžký den

Můj košík byl s každým krokem čím dál těžší a těžší. Byl plný věcí z našeho domu, který nepřežil minulou noc. Minulou děsivou noc. Nikdy jsem se tak nebála o život svůj nebo otcův jako včera. Přišli jsme o svůj domov, o místo, kde jsem vyrůstala, o místo, kde jsem měla uložené všechny své vzpomínky. Nyní je z něj pouze hromada haraburdí a spáleného dřeva. Celé ráno jsem se snažila místo alespoň trochu prohledat, zda se nenajde nějaká věc, která celou tu událost přečkala bez úhony. Avšak jde to pouze obtížně, když to člověk musí dělat sám.

Vešla jsem do otcovy kovárny, které pouze chyběla část střechy. Pohled mi padl na otce. Samozřejmě, že byl opilý, jak jinak. A ještě k tomu spí. Dveře jsem za sebou zavřela co nejhlasitěji, snad abych jej probudila. Když jsem ale zjistila, že se mi to nepovedlo, povzdechla jsem si a pokračovala jsem vpřed. Musím pracovat sama, otec mi nepomůže. Od té doby, co zemřela matka, toho vlastně příliš mnoho neudělal, hlavně hodně pil, a tím utrácel i to málo, co vydělal. Byl to výborný kovář, ale trpasličí díla jsou více žádaná. Bylo na mně, abych se o něj postarala, když to nemůže udělat matka. Nemohu se vdát a opustit ho.

Trhla jsem hlavou, když jsem zaslechla hluk. Vycházel zvenčí. Položila jsem košík na zem a běžela jsem se podívat k oknu, co se děje. Šermíři. Nebo alespoň to, co z nich zbylo. A vezou... vezou elfku? Přejel mi mráz po zádech a já se instinktivně otřepala. Umí čarovat? Mohla by být ona zodpovědná za ta démonická stvoření? Při pohledu na ni jsem si to nechtěla ale připustit. Nevypadala nebezpečně. Pohled mých zlatavých očí padl na mladého Ztua. Věděla jsem, že tam nechce být, nikdy takový nebyl. Litovala jsem ho. I za to, co se mu tu noc stalo. Nedokázala bych si představit, jak bych se v jeho kůži cítila já, a abych pravdu řekla, ani nechci. Vedl za sebou nějakého rudovláska. Chvíli jsem zaváhala, jestli ho odněkud neznám. Otevřela jsem okno. Přede mnou proběhlo něco černého. Na první pohled to vypadalo jako krysa, jenže... tohle nemělo ocas. Během chvilky to zase zmizelo a já od toho místa nedokázala odtrhnout zrak. Chtěla jsem to zvíře znovu vidět.

Lekla jsem se, když na mé rameno dopadla ruka, a při otáčení jsem sáhla po své dýce, kterou jsem měla připevněnou na svém opasku. Jakmile mi došlo, že to je jen otec, uvolnila jsem se. Jeho slova mě přinutila ke krátkému úšklebku.

"No to doufám, že postavíš," skoro jsem na něj štěkla, naštvaná a zoufalá. Alkohol z něj táhl, vypadal zdrceně. Ne. Nedokážu se na něj dívat. Ne teď. Bojovala jsem s vlastními slzami, zlaté oči se začaly skelně lesknout. Rychle jsem se otočila zase zpátky ven. Průvod už zmizel. To zvíře jsem také neviděla. Avšak při pohledu na místo, kde zmizelo, se mi nedělalo zrovna příjemně. Zakroutila jsem hlavou, lehce jsem ji sklopila a vrátila jsem se zpátky pro svůj košík, který ležel kdesi v místnosti. Sebrala jsem ho, ačkoliv to bylo těžké, a vynesla jsem ho ven, kde jsem si sedla a začala jsem z něj vybírat předměty z domu, které vypadaly ještě použitelně. Některé byly až příliš zničené, aby se daly opět použít. Nechtěla jsem tu být. Pohled mi zabloudil znovu na místo, kde zmizelo to divné zvíře. Možná bych se po něm mohla zkusit podívat...
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.10989499092102 sekund

na začátek stránky