| |||
Směr Hagridova hájenka => Ošetřovna ”To by tak odpovídalo.” Pronesu pobaveně na Christininu poznámku ohledně mazlíčků. Že je Hagrid poněkud měkkosrdcatý, co se týče veškeré havěti, může být sice roztomilé, stále ale nerozumím tomu, proč pak musíme ty vzteklý potvory fasovat zrovna my. Když je mu jich tak líto, ať se o ně stará sám! Alespoň v tomhle byla moje bývalá škola lepší, sice tam byly mazlíčci srovnatelně vypelichaní, ale alespoň byli postaveni do latě. Ne jako tady Emil, který kouše jako smyslů zbavený. Snad nemá vzteklinu… Pomyslím si zneklidněně. Naše cesta ubíhá klidně, každá jsme ponořená v toku svých myšlenek. Christina promluví až ve chvíli, kdy máme Hagridovu barabiznu na dohled. Její rozpačité poděkování více než dobře značí, že v takové situaci se nenachází zrovna denně. Okamžitě mě přepadne myšlenka, zdali je to proto, že ve Zmijozelu se takové projevy sounáležitosti jednoduše nenosí, a nebo se do takových situací moc nedostává. Dynamika Zmijozelu mi ještě není natolik blízká, abych mohla v tomhle ohledu mít jasný úsudek. Je to každopádně zajímavé téma, které bych mohla rozebrat se svým nejdražším. Je pro mě důležité znát jeho kolej a vědět, jak se mu v ní daří. Jako správná dáma musím dbát na to, abych měla s lidmi, kteří jsou mu blízcí, dostatečně společného, aby naše budoucí interakce nebyly trapné a nevhodné. Kdyby jenom věděl, jak dokonalou přítelkyní se mu snažím být, jistě by byl dojatý… Pomyslím si s domýšlivým úšklebkem. ”Jsem ráda, že ti to malé gesto přineslo alespoň trochu útěchy. Není třeba o tom více mluvit.” Přijmu její díky s klidným přehledem. ”Včerejší situaci jsi zvládla obstojně.” Pronesu povzbudivě a nadhodím si krabici, ve které přenáším Emila. Trochu lituji toho, že Domenico musel s Dianou pro novou hůlku. Mohly jsme jej s Christinou využít jako potřebné svaly, ten by si s dvěma krabicemi poradil raz dva. Návštěva u Hagrida je příjemně rychlá. Obě potvory s Christinou s vděčností předáme, osobně doufám, že už dlouho zase mazlíčka potřebovat nebudu. Pozvání na čaj se zdvořilým díky odmítnu. Jak moc bych musela být zoufalá, abych chtěla svou obědovou pauzu trávit s osamělým obrem v zatuchlé hájence nad hrnkem žluklého čaje? V takové fázi nejsem a jestli někdy budu, pravděpodobně bude na čase něco rapidně změnit. Není tomu tedy ani pět minut a míříme s Christinou zpátky do hradu. ”Do knihovny.” Odpovím prostě na její otázku o mé cílové destinaci. Hodlám se tam v klidu posadit, učit se na opravné zkoušení a přitom po očku sledovat, jak se Angele líbí doučování s mým přítelem. Samozřejmě jí dopřeju každou minutu, musí si jej pořádně užít, protože má jenom omezený čas, který s ním může trávit. Narozdíl ode mně. Nejsem sobec a náš vztah - ať se to může jevit jakkoliv - stojí na tak silných základech, že je rozhodně neohrozí nějaká zrzka z Nebelvíru. Jsem si jistá, svou jistotu si jdu tak do knihovny jenom potvrdit. Zamyslím se nad její poznámkou o ošetřovně, přičemž sleduji její významný pohled na mé ruce. Už si ani neuvědomuji, jak hrozně mi je Emil pokousal, což mě přivádí zpátky k mému znepokojení ze vztekliny. ”Pokud ti to nevadí, doprovodím tě. Nechci riskovat, že se mi kousance od té krysy zanítí.” Vyčkám na její souhlas a jakmile si ujasníme, že ani jedné nastolená situace nevadí, vyrazím s ní směrem k ošetřovně. ”Později se chceme s Richardem učit na DČAK, testy se nám zrovna dvakrát nepovedly, tak přemýšlíme nad nějakým přezkoušením. Nechceš se k nám přidat?” Zaplaví mě pocit vítězství. Jak prozíravá jsem, když zvu Christinu na dnešní doučování s Richardem. Nejenom, že tak budu mít možnost poznat více Domenicových spolužáků a dozvědět se tak o jeho prostředí a o něm samotném více. Dostojím tak ale i všeobecné obezřetnosti, o kterou mě dnes Domenico prosil. ”Můžu ti také pomoci s učivem, které jsi dnes zameškala.” Přisadím si, nyní už se jedná o nabídku, kterou snad ani nelze odmítnout. Když dorazíme na ošetřovnu, nejistě se rozhlédnu po okolí. Na ošetřovně poslední dobou bývám více, než by se mi líbilo a to jsem si ani nemusela skutečnosti nijak přikrášlovat. Jakmile si nás Ettariel všimne, s bezradným obličejem ukážu pokousané ruce. ”Mám podezření, že ta krysa, kterou mi Hagrid půjčil, měla vzteklinu.” |
| |||
Hlavní síň > Pokoj15. října, Čtvrtek Jordyn a Maurice + Barbara Na vcelku zjednodušený popis trestání šikany, který mi Maurice tak šarmantně poskytne, s úsměvem zakroutím hlavou. Ne, vážně s tím nemám žádný problém. Na jednu stranu je to vlastně geniální. Vražedný úmysl maskovaný za totální neschopnost. “Tak to bys to v tom případě mohl dělat v trochu širším měřítku. I když utopení všech zmetků na škole by někdo mohl považovat za trochu drastické řešení.” Pár adeptů bych vyhlídnutých měla. Minimálně těch, co by si to podle mého měřítka, rozhodně zasloužili. “Je rozdíl mezi zralou krásou a rozkladem.” popíchnu ho, ale dál už se k tomuhle tématu vyjadřovat nehodlám. Za prvé je to nakonec jeho věc a za druhé mi to přijde fakt nechutné. Jenom ta představa mi bere veškerou chuť k jídlu. Muzika je oproti tomu téma, o kterém se budu bavit velice ráda. “Rozhodit sítě nemám problém. Můžu se ti poptat. Zvlášť ve sboru. Někdo se určitě najde. Případně pak mezi nižšími ročníky…” zrovna tahle maličkost pro mě fakt není žádný problém. Dokonce jsem do teď byla i trochu nakloněná tomu to sama zkusit, ale rychle mě to přešlo. “Abych byla upřímná, tak Rockabilly a Hororbilly mě zrovna vůbec neberou. A i kdyby ano, tak nemám zrovna moc volnýho času. Když neřeším famfrpál, tak se musím učit. Nevím, jestli jste si všimli, ale musela jsem hodně pohnout se známkama. Kdo by řekl, že prefekt, i když jenom na chvíli, musí jít příkladem. Nejen chováním, ale i průměrem." Původně to vypadalo jako tak dobrý nápad, ale teď si říkám, že těch pár výhod vůbec nestojí za tu námahu a stres. “A když už jsem zmínila ten famfrpál, došlo mi, že odpoledne máme trénink a já ještě úplně nemám doladěné všechny detaily.” trpce si povzdychnu. A to jsem se tak těšila na volno. Odevzdaně pokrčím rameny a odložím příbor. Beztak už jíst nebudu. Myšlenka na Goggy s Mauricem mi na jazyku zanechala dost trpkou příchuť. “Takže ať už budete dělat cokoliv, budu vás muset bohužel opustit. Povinnosti volají.” Otřu si pusu ubrouskem a do tašky si narvu hned několik hrstí houbičkových bobónů. "Na posilněnou, až začnu ztrácet rozum nad tím, že Alex si dovolila z ničeho nic odjet a nechala mi to všechno na krku. Bez jediné rady." Vysvětlím jak Jordyn tak Mauricovi, kdyby náhodou neměli pochopení. “Každopádně vy dva si to užijte. Uvidíme se na další hodině.” S tím se otráveně odporoučím. Měla bych na to mít klid, jinak se nebudu schopná soustředit a nic nevymyslím. V knihovně poslední dobou bývá celkem narváno a navíc tam nemůžu jíst, takže moje kroky vedou na kolej a následně do pokoje. |
| |||
Veľká sieň Štvrtok 15. října Kenji Počúvam Kenjiho návrh o šálovej móde a hneď aj prikyvujem, lebo na blbosti ma je, to je jasné. "No a teda, to sa vyplatí. Len teda by sa to muselo nevydariť správne. Lebo čo keď by tam ostali nohy a ten šál mi zdrhal?" Pritakám a smejem sa na tom. Kšeftovať s nepodareným kúzlením môže v správnom smere priniesť aj nejaký ten... úžitok. A to aj hneď Kenji potvrdzuje. Svojím spôsobom. "To by šlo. Ja som síce chcela páliť Absinth, ale prečo to nerobiť pri biznise s módou. V jednom kšefte sa môže uplatniť aj nejaký iný. Pokiaľ je človek šikovný a vie to vychytať..." Trepem a premietam, ako by bol z Kenjiho lovec konkurencie. Což by možno nemuselo byť až tak veľmi márne. |
| |||
Čtvrtek 15. říjnaHlavní síň - Havraspárský stůlMirelleZdá se, že jsem si sedl dobře. Mirelle proti mé přítomnosti nic nenamítá a dokonce se ochotně zapojí do rozhovoru. Jsem jí za to neskutečně vděčný, protože vážně nemám náladu na to, abych tu z ní tahal slova jak z chlupatý deky. Od toho tu máme jiné lidi, třeba Angelu, nebo Barbaru, i když ta se poslední dobou celkem snaží, to bych jí zas křivdil. Myslím, že má na ní Maurice vážně dobrý vliv a kdo ví, třeba jí na stará kolena ještě pořádně rozkecá. A nejenom to. Třeba z nich bude časem i nový školní páreček, ale to už možná moc fantazíruju. „Náhodou, měnit vrány na šály mi připadá super. Kdyby se ti to kouzlo totiž nepovedlo a šále zůstaly křídla, tak alespoň nemusíš shánět ramínko, protože se bude vznášet sama,” nadhodím s úsměvem jeden ze svých fantasmagorických nápadů. Ani nevím, kde se ve mně takový ptákoviny berou. „Já vyfasoval od Sebastiana tykadlatku a bylo to docela fiasko, to ti povím. Ta šála měla ocas, vrtěla tím jak pes sem a tam a do toho kvákala,” rozesměju se, když si na to vzpomenu. „Víš ty co? Otevřeme si krámek s hadrama v Příčný a zkusíme rozjet kariéru. Celej život chci být sice bystrozor, ale musím mít nějakej náhradní plán, kdyby to náhodou nevyšlo.” Vlastní slova mě donutí na malou chvíli zapřemýšlet nad mými školními výsledky. Pokud budu v příštích letech jen průměrný a nebudu v ničem dostatečně dobrý, můžu na bystrozorství zapomenout. Možná bych měl vážně trochu přidat, jinak moje zářná budoucnost skutečně skončí někde v obchodě s oblečením a to nikoliv jako návrhář, ale někde za pokladnou, nebo na skladě. Fakt super. „Ty houby u vchodu maj styl. Myslíš, že se taky dají jíst?” zeptám se, načež se zarazím. Dojde mi, že to jsou muchomůrky a ty opravdu jedlé nejsou. Nebo vlastně jsou, ostatně jako každá houba, ale jen jednou. „U Merlina, co to tu melu, vždyť je to jedovatý.” Mám chuť sám sobě poklepat na čelo. Dneska mi to vážně nemyslí. „Unitato si užívá snad úplně všechno, to je věčnej optimista,” pousměju se, když vidím, jak zaujatě Mirelle sleduje kluběnku a přihrává k ní prsty několik sladkých hříbků. „Vážně by mě zajímalo, jak to dělá, že má pořád tak dobrou náladu. Víš jak, každej občas vstane levou nohou a má náladu na prd, ale kluběnku jsem snad ještě neviděl jinak, než šťastnou. A to jsem jí koupil na začátku roku, takže už jí víc jak měsíc mám. Safra, ten čas ale letí.” Je to až k nevíře. Kluběnka mi dělá společnost už tak dlouho a stejně tak dlouhý čas uběhl od smrti Jackie a napadení Cor. Proč jsem si na to sakra zase vzpomněl? Slíbil jsem si přece, že na to nebudu myslet! Celkem se mi uleví, když Mirelle potvrdí, že má stejně mizerný den, jako já. Ne, že bych jí to snad přál, to vůbec, ale člověku je vždycky tak nějak líp, když ví, že na to není sám. „Mám to dost podobně, ta magie v domácnosti to totálně celý zazdila,” přitakám a sleduji, jak si sundavá rukavice. Kůže pod nimi je plná jizev, které nevypadají zrovna hezky, ale to už je holt daň za to, když často nosíte na ruce ptáka. A ke všemu tak těžkýho. Já mám v tomhle relativně štěstí, protože moje sova Shiro je kulíšek nejmenší, tudíž váží velký kulový. Je to sice pořád dravec, takže dá rozum, že má ostré drápy a může mě kdykoliv poškrábat, ale tohle v sovinci vždycky řeším rukavicemi, které tam bývají pověšené. „Budou v pohodě? Tvé ruce,” upřesním a kývnu hlavou směrem, kde jsem si všiml zaschlé krve. Pochopitelně mi do toho nic není, takže mě může Mirelle hezky poslat do háje s tím, ať se nestarám, ale to bych asi nebyl já, kdybych se alespoň nezeptal. „To se vůbec nedivím, snad to ta chuděra brzo rozdejchá,” polituju nebohou vránu, která si musela na hodině užít své. „Nemáš ještě kočku? Proč jsi vlastně nevzala tu?” Pobaví mě zmínka o plísňákovi. Sbíráním mazlíčků jsem byl proslulý, o tom žádná, ale tohle nebylo zrovna zvířátko, které bych ve své sbírce toužil mít. „Blázníš? Víš jakej bordel a smrad je u nás v pokoji? S Danielem a Ryanem je to docela peklo a ty jejich ponožky po celým dni občas táhnou tak, že by i ten plísňák chcípnul smrady,” rozesměju se. Pochopitelně trochu přeháním, i když… Hm, asi bychom si v tom pokoji čas od času mohli vyvětrat. „Takže ne, žádnýho sem sebou nebral. Ty potvory byly tak rychlý, že by se beztak nedaly chytit. I když takovej Patrick vypadal, že by si jednoho sebou vzal hned,” vzpomenu si, jak se nad nimi spolužák rozplýval. Nazval je roztomilými, ale přešlo ho to dost rychle ve chvíli, kdy mu jeden z nich vlezl do batohu. „Což o to, kouzlení nebylo až tak špatný,” přitakám, když se mě Mir zeptá, proč mám špatný den prozměnu já. „Určitě to znáš, když se těch věcí nahromadí víc, tak ti pak jde na nervy úplně všechno a všichni,” povzdechnu si. „Na tý hodině jsem se zrovna dvakrát nepohodl s Acai kvůli Ryanovi. Měl zase nějaký ty svoje přiblblý poznámky, asi to nemyslel zle, ale ona se toho chytla a… no, to je už teď asi jedno. A pak, aby toho nebylo málo, mi plísňák naflusal do ksichtu,” postěžuju si. Rád bych dodal i to, že se nejvíc trápím kvůli Coraline, u které nevím, jak se k ní vlastně chovat a děsím se toho, kdy na ní znovu narazím, ale nemyslím si, že bych to měl před Mirelle vytahovat. O mých citech vědělo jen minimum lidí a čím míň, tím líp. Bál jsem se, aby téhle informace někdo nezneužil. Člověk totiž nikdy neví. „Ryan je bůhví kde, ten na přeměňování ani nebyl. Je posranej z koček, takže si myslím, že šel simulovat na ošetřovnu, jen aby na tu hodinu nemusel. A Daniel je… čoveče, ani nevím.” Po skončení hodiny jsem s ním vůbec nemluvil, vlastně jsem si na něj ani nevzpomněl. To jsem to ale kamarád! „Možná líp, že tu nejsou, lidi maj pak občas tendenci z toho vyvozovat divný věci,” zašklebím se. Třeba to, že jsme teplý, protože jsme vážně chodili téměř všude spolu. „Na druhou stranu, potřebujem je tady k něčemu? Od Ryana by ses stejně nedozvěděla nic jinýho, než várku nejnovějších drbů.” A ty se z devadesáti procent stejně nezakládaly na pravdě, nebo nedávaly absolutně žádný smysl, takže Mirelle vážně o nic nepřichází. |
| |||
Veľká sieň Štvrtok 15. října Kenji Vcelku znudene až otrávene sedím za stolom (teda skôr napolovicu ležím na stole), len tak čumím niekam ku vchodu s myšlienkami dakde v letných mesiacoch a neprítomne užieram hranolky s kečupom. Na hríby som sa vybodla už niekde za prvým vyprážaným. |
| |||
Čtvrtek 15. říjnaPřeměňování >> Hlavní síňSeb, Mirelle, okrajově Becca a zmínění u stoluHodinu přeměňování bych ohodnotil jako poměrně úspěšnou. Co se týče poháru, tam nebylo co řešit. Můj výsledek byl naprosto excelentní a i samotná profesorka valila oči nad tím, jak se mi kouzlo povedlo. Je sice fakt, že to byla asi z tak z devadesáti procent jen z prdele klika, ale to nic nemění na tom, že můj pohár byl ve finále stejně tak dobrý, jako Gonagalčin, ne-li lepší. U šály už to tak slavné nebylo. Vážně doufám, že Sebova tykadlatka nebude mít z dnešního dne trauma a opravdu na vše zapomene, protože to, co jsem té chuděře provedl, bych nepřál žádnému zvířeti. Když jí Sebovi na konci hodiny vracím, tvářím se dost provinile. On si z toho ale překvapivě nic nedělá. Můj výtvor - nevýtvor se mu asi i celkem líbí a přirovnává ho k šále svojí babičky. „Fakt jo? To moje babička zelenou nesnáší, ta by na sebe něco takovýho nevzala. Ale kdyby to bylo něco s jarním motivem, nebo kytkama, tak to by brala hned,” zazubím se a opatrně položím tykadlatku Sebovi na lavici. „Vážně doufám, že bude v pohodě,” řeknu a jako bonus přidám k tykadlatce ještě všechny mandelinky, které se mi nepodařilo přeměnit na kuličky. „To je dárek za statečnost,” dodám a jednu jí rovnou nabídnu. Neváhá a s jakýsi prapodivným bublavým skřekem jí slupne jako malinu. Zdá se, že ať už jsem jí při přeměně na šálu provedl cokoliv, tímhle to bylo zapomenuto a prominuto. Vážně mi tím padá kámen ze srdce. Ještě než učebnu opustím, vezmu si od Beccy kluběnku. Pak se otočím zpátky na Seba. Ptá se, jestli jdeme do Hlavní síně. Přikývnu. „Mám hlad jako vlk, takže tam jdu stopro. A co máme potom za hodinu ti nepovím, možná bylinkářství? Jasnovidectví? Nevím, to bych kecal.” Rozvrh jsem samozřejmě ani koutkem oka neviděl, ale to u mě nebylo nic nového. Byl jsem spíše volnomyšlenkářský typ studenta, než takový, co hltá každou informaci a leží v knihách od rána do večera. „S tím hřištěm taky nevím, proč to vlastně potřebuješ vědět?” věnuji Sebastianovi tázavý pohled. Pokud vím, tak v týmu nebyl, takže to muselo mít nějaký jiný důvod, jinak by se neptal. Že by byla mezi hráči nějaká slečna, kterou by rád viděl na koštěti? Pokud ano, tak to z něj musíme s Beccou vypáčit a zjistit, kdo ta ona vyvolená je! Nehledě na to, jestli Seb stihne odpovědět, začne mi škrundat v břiše. Je to trapné a tak se trochu začervenám, protože zvuk mého žaludku je momentálně k nerozeznání od tykadlatčiných bublavých skřeků. „No, jdu napřed, jinak tady pojdu hlady,” s těmito slovy si položím Unitato na rameno a vydám se pryč. Cestou přemýšlím, co bych si dal k jídlu. „Asi polívku, ne? Pořádnej rámen a do toho udon na kari. Dáme si do nosa, Unitato, co?” přemýšlím nahlas a do toho se mi sbíhají sliny tak, že přidám do kroku ještě víc, abych byl v síni co nejrychleji. Tam mě ale čeká cosi zvláštního, nad čím mi zůstává rozum stát. Nejen, že u vchodu se tyčí muchomůrky v životní velikosti a naproti nim tančí další houba, ale všude na stolech je jen houbové jídlo. Není tu nic, co by nevypadalo nebo nechutnalo jako houba. Překvapeně zamrkám. Zdá se, že rámen dnes k obědu nebude. Nu, co se dá dělat. Rozhlédnu se, ve snaze najít někoho známého. U Mrzimorských vidím Barbaru, Maurice, Acai a Jordyn. Ne, že bych proti některému z nich něco měl, ale Barbara nikdy příliš nemluvila, pokud tedy tématem nebyly kočky, Jordyn ta řešila jen učení, nebo achala a ochala nad Caylusem, Maurice achal a ochal prozměnu nad Gonagallovou a jejím kloboukem a Acai… s tou jsem se zrovna dvakrát nepohodl na dnešní magii v domácnosti, kvůli Ryanovi. Navíc dost reálně hrozilo, že se k téhle skupince co nevidět přidá Cor a to jsem nechtěl riskovat. Pořád jsem si nebyl tak uplně jistý, o čem bych s ní měl mluvit. Pohled mi spočine na osamocené Mirelle u Havraspárského stolu. Vypadá trochu rozladěně a tak se rozhodnu si k ní přisednout a zjistit, co to způsobilo. „Ahoj, tak jak sis užila přeměňování? Měnit vránu za vránu,” nadhodím, protože jsem si předtím všiml, že její výměna mazlíčků byla poněkud nešťastná. Nejen, že Domenicův výbuch všechny zvířata a hlavně ptáky vyděsil, ale ke všemu Mirelle měnila Umbru za Willow, což byla Annina vrána. „A to dnešní jídlo je teda taky úlet,” dodám a položím na stůl kluběnku. Té se narozdíl od nás houbové menu líbí a ihned skočí do skleněné mísy, ve které jsou čokoládové a marshmallow houbičky. Spokojeně je začne chroustat a já na malou chvíli zapřemýšlím nad tím, jestli je v pořádku nechat mazlíčka válet v misce s jídlem No, čert to vem… „Taky máš dneska tak mizernej den? Já mám dneska den blbec,” postěžuju si, protože mi připadá, že zrovna Mirelle by tohle pochopit mohla. Každý občas vstanem levou nohou, no ne? Při čekání na odpověď se rozhlédnu po obsahu stolu, načež narážím na misku s nudlemi. Pravda, jsou v ní sice samé žampiony a ne typické asijské houby, na které jsem zvyklý já, ale to by snad neměl být takový problém. „Tohle celkem ujde,” ukážu na své jídlo, zatímco přežvykuji. |
| |||
Hlavní síň Acai, Maurice,Barbara Když mi Acai odpoví přidá se k nám i Maurice. Jsem z toho trochu překvapena, protože jsem si myslela že má rande s Barčou. Hned přihodí vcelku nechutnou poznámku o profesorce. Nechám Acai mluvit a jen poslouchám její nápady. "Jo, už je to lepší." OdpovímAcai na otázku kterou bych zrovna od ní ani nečekala. Já také nebeški nažádný nástroj, jen zpívám ve zboru. Odpovím Mauricovi. Jsem jen průměrná zpěvačka a nevím jestli je kapela pro mě to pravé. "Jo, jezero se zdá jako dobrý nápad. Nemám teď nic na práci a procvičit si to co jsem z vyučování zameškala se mi zdá jako dobrý nápad. |
| |||
|
| |||
Hlavní síň15. října, Čtvrtek Jordyn a Maurice + Barbara Vlastně mě ani nepřekvapí, že Jordyn nesdílí mou tichou závist nad výletem do Prasinek místo učení. Mohlo mě napadnout, že zrovna u ní se sympatií nedočkám. Ta se snad učí i ze spaní. Nekomentuji to. Nemá to cenu. Jen mlčky sleduji, jak si opisuje zápisky. Divím se, že po mně ten škrabopis vůbec přečte, ale pravděpodobně má roky praxe s horšími. Pokud si dobře pamatuji, tak Fabian píše jako prase. Než dopíše, co potřebuje, obrátím svou pozornost na Maurice. Zdá se mi, že na rande s Barčou zatím moc úspěchu nemá. Věnuje víc pozornosti nám než její osobě. Ona ale byla vždycky tichá, možná to tak preferuje. “Takže říkáš, že když nás bude někdo obtěžovat, tak ho za nás vykoupeš v jezeře? Mám pro tebe pár adeptů na ne úplně dobrovolnou plavbu, ale pokud se už nevrátí, tak jsem ti je nedohodila já.” zasměju se, ale pusu mám plnou smažených hub, takže kdo ví, jak to ve skutečnosti vypadá pro ostatní. I kdybych vypadala jako malomocná, tak na to u našeho stolu musí být už všichni zvyklí. Jordyn se opět zapojuje do konverzace. Nevypadá, že by jí skutečně zajímalo, jak se vypůjčený sklípkan jmenuje, ale pro jednou je to téma, co mám ráda, takže mi to ani nevadí. “Wilbert. Je fakt nádhernej. Caylus z něj byl úplně odvařenej. Asi si to obrečím, až ho budu vracet Hagridovi. Je to sice malá ukousaná potvora, ale snadno se na něj zvykne. Na hodině dostal zabrat. Chudák.” slova doprovodím procíteným povzdychem, načež zkřivím obličej v hraném pohoršení. “Ale notak. Ještě jím.” postěžuji si Mauricovým směrem. Jeho představy o zástupkyni mi vždycky přišly spíš vtipné, ale zrovna u jídla bych je slyšet nemusela. Co mě ale zaujme, je jeho další zmínka o kapele. “Jo, četla jsem o tom na nástěnce. Ptal ses vedoucí školního sboru? Možná by ti pomohla. Nemyslím, že by dělala vyloženě frontmana, ale určitě by tě mohla poposunout správným směrem, co se lidí týče. Nebo by mohla něco zahlásit na zkoušce.” radou asi neurazím. “Máš představu o tom, co bys chtěl s tou kapelou hrát? Zpívat umím, ale hudební nástroj bych nejspíš nezvládla.” ani na to nemám prachy a to už vůbec nemluvím o tom, že má nová - díky bohu jen prozatímní - pozice kolejního prefekta mě časově dost zatěžuje. Mimoděk pohlédnu na Jordyn. “A teď už je ti líp?” Nepřipadala mi nemocná. Ale v poslední době jsem se jí snažila spíš vyhýbat, takže je dost možné, že už to prostě jenom nepoznám. V tichosti si od ní vezmu sešit zpátky a hodím ho do brašny. “Já teď v plánu nemám nic. Chtěla jsem vzít Nuru na lov, ale je tam strašný vítr a ona není ještě tak zdatný letec. Mám takový pocit, že by jí to někam odneslo. Takže pokud máš v plánu něco zajímavýho - mimo plachtění - ráda se přidám.” |
doba vygenerování stránky: 0.90577602386475 sekund