| |||
Hlavní síň > N62 14. října, Středa Havrstůl + osazenstvo třídy N62 Kayle se trochu ulevilo, ale že prý budeme taktiku probírat až na tréninku. No, proč ne. Schovám zase svůj notes a jelikož to vypadá, že dnešní enní proce dramatu už byla vyplýtvána, zakousnu se do moučníku a naliju si čaj. Proč si něco odpírat, když před sebou mám ještě dlouhý den, který bude zakončený zatím asi největším dobrodružstvím mého života. Pořád ještě platí, že se těším, ale někde vzadu v hlavě mi slabý hlásek říká, že bych měl začít panikařit. Dojím moučník, dopiju čaj a vyrazím ze síně. Cestou si ještě prohlédnu nástěnku. Kočičku nechci a o práce redaktora nevím, co si mám myslet. Možná, kdyby se jednalo o článek "Nejhezčí holky v Bradavicích." a pod tím fotka všech holek v bikinách. V čele s Christinou, samozřejmě. Do toho bych šel. Do třídy N62 se dostavím jako jeden z posledních, ale ještě v limitu. Sednu si do lavice a vyčkám začátku hodiny. Co se týče opáčka, mám štěstí a nemusím jej podstupovat. Jiní takové štěstí neměli, třeba Allan, který kouzlí, až se z něj kouří. Je to holt takový náš malý šikula. Ray zase něco šeptá Isaacovi do ouška. To si to kluci nemůžou nechat na přestávku? A samozřejmě mi nemůže ujít Christina, které se podařilo vyvolat něco jako hopíka. Mírně zčervenám. "Je prostě úžasná." Pomyslím si a odvrátím zrak. Už tak je až moc očividné, že jsem do ní blázen. Položím se na lavici a pohledem se zadívám přímo do zad Dee, která sedí přede mnou. "Nůůů-dááá." Protáhnu tiše, takže to slyší jen ona, Avan a Sebastian, pokud se už pán uráčil dostavit. |
| |||
Hlavní síň > N6214. října, Středa Caylus, Colette, Deirdre, Richard, Angie + označení Vděčnost je emocionální odpovědí na dar. Je kladným zhodnocením toho, co se stalo, když byl někdo obdarován altruistickým činem. Je to cit, který nás okamžitě a přímo, bezprostředně vede k tomu, abychom odměnili dárce. Poděkováním, například. Je ale těžké projevovat upřímnou radost z daru, jestliže v nás není postoj či duch vděčnosti zakořeněn. Římský filozof Cicero, který o tomto pozoruhodném úkazu sepsal celou knihu, prohlásil, že je matkou všech ctností. Kdyby jen věděl, jak hrubě jsem za své dobrodiní byla odbytá, otáčel by se v hrobě. Co jsem ale mohla čekat jiného, že ano. To by se musel stát zázrak, abych se ve zmijozelu dočkala nějakého uznání. Se vším tím prvotřídním vychováním a noblesou, se kterou se Zmijozel tak chlubí, by jeden očekával, že primitivní slůvka jako prosím a děkuji budou tvořit základ našeho slovníku. Vždyť i opice v Mrzimoru to zvládají. Ne. Nad to se Zmijozel povznesl, to je pod jeho úroveň. Vlídného slova, aby tu člověk pohledal. Nic nového. Má chyba. Poučila jsem se. Příště si své dobré skutky nechám pro ty, co si je zaslouží. Takže zatím, co Lawsonovo ego spustilo svou obvyklou dávku dotčeného jedu, já poklidně dojídala svůj oběd. Odvádět pozornost jiným směrem, aby nemusel připustit, že má někdo jiný pravdu, je u něj celkem běžná věc. Za ty roky bych od něj nečekala jinou reakci. Stejně tak mě příliš nepřekvapí Richard, který ale naprosto nemístně začne vytahovat mé soukromí a zcela nonšalantně mi oznamuje, že mi zařídil kočku. Málem mi u toho zaskočí a chvilku po tom, co ta slova opustila jeho ústa, na něj jen prázdně zírám, abych to zpracovala. On ovšem pokračuje. Zdá se, že to myslí smrtelně vážně. To dřív budou padat trakaře, než si já, JÁ, přitáhnu na pokoj nějaký chlupatý bordel. Už takhle se to tam hemží všemi možnými škůdci, které pravidelně vyhazuji ze své postele. S ledovým klidem polknu a odložím příbor na stůl. Richardův projev přirozeně přitáhne pozornost našich spolužáků a jen někteří odolají nutkání se k tomu nevyjadřovat. Caylus mezi ně samozřejmě nepatří. “Víš co, Caylusi? Máš pravdu. Raději zůstaň u sportu a starosti dospělých přenech mně, ano? Děkuji.” Tónem přetažené matky se zbavím toho nenažraného hulváta, abych se mohla plně věnovat svému vzrůstajícímu vzteku k našemu drahému prefektovi. Kotě je samozřejmě jen jedním z mnoha způsobů, jak mě podráždit. Nepřestává mě udivovat jeho kreativita. Každý den přijde s něčím jiným, ale co mě na tom štve nejvíc je to, že většinou uspěje. Jako teď, když mu pohledem propaluji díru do hlavy. Colette s Deirdre mi přispěchají na pomoc s tím, že se o kotě postarají za mě. Skoro nevěřícně se po nich ohlédnu. Jako by snad opravdu počítaly s tím, že něco takového dopustím. “To je od vás velmi milé, dámy, ale nebude to nutné. Kromě toho, že jsem velmi zaneprázdněná studiem a přípravou zásnub, jsem nikdy necítila potřebu si pořizovat mazlíčka. A to trvá.” S poslední větou se Richardovi podívám přímo do očí. Jen přes mou mrtvolu. “Bylo to od tebe velmi hezké gesto Richarde. Jsem polichocena, že ti tak záleží na mé budoucnosti, leč by to nebylo vůči tomu nevinnému tvorečkovi fér. Nemohla bych mu dopřát takovou péči, jakou si zaslouží. Je tu určitě spousta studentů, u kterých by mu bylo lépe. Ale neboj se. Osobně za Cassandrou dojdu a situaci jí vysvětlím, takže to můžeš vypustit z hlavy.” Věnuji mu sladký úsměv jako třešničku na dortu a zvednu se dříve, než stihne protestovat. I kdybych je měla všechny osobně utopit v jezeře, tak nepřekročí práh zmijozelské koleje. Cestou do učebny bloumám nad tím, jak snadno všichni přijali mou situaci. Stále to berou jen jako žert? Nedochází jim to? Je jim to jedno? Ať tak či onak, chovají se stále stejně. Je to jen další námět k nekonečnému popichování. Musím ale uznat, že něco z toho, co Richard říkal o mém budoucím těhotenství, smysl dávalo. Nemám nejmenší tušení, jak se starat o dítě. Děsím se chvíle, kdy toto téma bude aktuální a já budu muset čelit nátlaku ze strany manžela. Musím napsat mamá. Nepřipadá v úvahu, abych otěhotněla v průběhu studia. To je prostě nepřípustné. Ve třídě se usadím k jedinému člověku, se kterým budu schopná se celou hodinu soustředit bez zbytečného vyrušování. Angela měla tu krásnou vlastnost, že zbytečně netlachala. Po společensky vyčerpávajícím obědě to byla vítaná změna. Zrovna si vykládám pomůcky na lavici, když se k nám přitočí Diana. Mluví a mluví a mluví. Pusa jí jede jako kolovrátek, infantilně žvatlá a na lavici odkládá zbytky od oběda, jako by snad Angela byla nějaké děcko, které potřebuje dohled. Je mi jedno, jestli nezvládá své stravovací návyky, to je její věc, jsem jen ráda, když se hlučné Blackové zbaví a jídlo si uklidí, než začne hodina. Jako každý si od profesorky vezmu vajíčko a poslušně se pustím do kouzlení hned, jak v něm objevím červenou stuhu. (5) “Sphaera rutilus.” (71% + 10% = 81%) vždycky jsem ve vyvolávání patřila k průměru. Nevynikala jsem, šly mi spíš teoreticky zaměřené předměty, ale nebyla jsem nejhorší. Objevila se přede mnou krásná rudá kulička. Na pohled dokonalá. Jenže na omak byla až příliš měkká. Po bližším prozkoumání byla spíš jako z gumy. Několikrát jsem ji pustila na desku stolu a přesně tolikrát se mi vrátila zpět do dlaně. Jako hopsakoule. Nespokojeně mlasknu nad svým selháním, ale nepochybuji, že se najdou i tací, co odvedou mnohem horší práci než já. |
| |||
|
| |||
14. října Převážně Kayla Mezitím, co se Kayla horoucně upravuje a otírá slzy, hlavní síní se ozve písknutí. Nick zvedne hlavu od své přítelkyně a rozhlédne se po síni, dokud mu zrak nespočine na Alex, která se na něho culila a laškovně pohazovala svou rudou hřívou. Nick se neubránil úsměvu, který patřil jedině Alex. Za jiných okolností by možná zareagoval i zdvihnutým palcem a mrknutím, ale takhle v blízkosti rozrušené Kayly si to nedovolil. Ostatně - kdo by si troufl? Dýňového džusu bylo dnes víc než dost. ,,Ehhh.." zaskočí ho její otázka. ,,S tebou." Nejistě se usměje a podá ji ruku. Pokud ho za ni vezme, vydá se s ní ven z hlavní síně. ,,Můžeme si promluvit alespoň cestou." Drží tě za ruku a jde s tebou k hlavnímu schodišti. ,,Co se stalo v hlavní síni? Proč si Sinestře vylila na hlavu džus?" Podívá se na tebe. ,,Neudělala jsi posledně něco podobného Rebecce?" Připomene ti. To už dupete schody do prvního patra. ,,Děje se něco Kaylo?" |
| |||
Velká síň -> N62 14.10. Nathaniel, Collete, zbytek v učebně Stejně jako se Aida neochotně vzdává mě, stejně neochotně se i já vzdávám Aidy. Udělám na Nata oči, jako kdyby mi právě v Osvětimi odebíral moji prvorozenou dceru, ale nakonec Aidu nechám, aby mě opustila. Teatrálně si u toho povzdechnu a zakousnu se do jablka, které v puse držím, zatímco sbírám svoje věci. Na hodinu odcházím se zbytkem mrzimorského stolu. V učebně se na chvilku zastavím, nejsem si jistá, kam se posadit. Tentokrát si chci dávat pozor, pamatuju si, jak mě jednou moje nepozornost zavedla mezi hady a já málem sejmula Richarda knihou...chudák, ještě že má tak rychlé reflexy. Rychle dojídám jablko a hážu ohryzek do koše. Když se na mě ale Colette usměje a řekne, ať si sednu vedle ní, je přece neslušné jí odmítnout, ne? I když skončím zase jako minule. Vedle mě Colette a za mnou Sinestra s Richardem. Pokusím se zachytit Alexin pohled, jestli si všímá, že minulost se opakuje, ale ještě tu není. Achjo. Alespoň přes uličku sedí Avan taky s Dee, která kope za zelené. Když si sedám, s plachým úsměvem kývnu na pozdrav Sinestře a Richardovi, ale na Colette se usměju už normálně. "Ahoj! Díky," řeknu a snažím se udělat co nejmenší, aby přes mě Sin viděla. Pak začne hodina a já počkám, až si Colette vezme vajíčko, než z košíku taky jedno vyberu. Bylo mi tak nějak jedno, co si vytáhnu, ve vyvolávání jsem nijak nevynikala, ale ani jsem z něj neměla hrůzu. Když vajíčko otevřu, je v něm stužka (5). Mrknu Colette pod ruce, ale ona ho nemá. "No...holt štěstí," řeknu, ale nespecifikuju, která z nás je ta šťastná. "Minule se mi to povedlo až na třetí pokus (64%), tak snad to tentokrát půjde rychleji," řeknu vesele s nadějí. Zkusím se chvilku soustředit. "Sphaera rutilus!" pronesu a kulička se skutečně objeví, ale když ji vezmu mezi prsty, je měkká, jako kdyby byla naplněná tekutinou (59%). "Asi bych se tím nemohla živit," přiznám se bez mučení a zvednu si kuličku do úrovně očí, abych si ji blíž prohlédla. |
| |||
Základy vyvolávání 14.10. Na profesorku Kearney nečekáme dlouho. V učebně se usadím dopředu, abych dobře viděla na tabuli - a taky proto, aby mi neblokoval výhled nějaký čahoun. Čas do začátku hodiny si krátím koukáním z okna a svého okolí si zrovna dvakrát nevšímám. Když ale sahám do tašky pro láhev s vodou, abych se napila, všimnu si nejisté Nairy, která asi před chvílkou přišla a rozmýšlí, kam si sednout. "Ahoj," usměju se na ni. "Jestli chceš, klidně si pojď sednout sem." Potěší mě, když moji nabídku přijme, a ještě víc mě potěší to, že vedle sebe tím pádem nemusím mít nějakýho užvaněnýho debila. Profesorka začne rozdávat vajíčka, která mají rozhodnout o tom, jestli budeme nebo nebudeme zkoušeni. Divný, vyhodnotím, ale vajíčko si s tichým "děkuji" vezmu. Upřímně doufám, že se mi zkoušení z vyvolávání kuličky vyhne, protože minule to rozhodně nedopadlo slavně (25%) a i když jsem si během týdne zkoušela kouzlo procvičit, bohužel to nikdy nemělo valné výsledky a nejlepší, co se mi povedlo, byla malinká kulička struktury žužu. Jakmile jsou vajíčka rozdána a je nám vysvětlen princip - stužka uvnitř vajíčka znamená "vyvoláváš" - bez zbytečných průtahů otevřu to svoje. (4) No uf. Super. Hned poté, co se dozvím svůj potěšující výsledek, kouknu po Nai, jestli měla stejné štěstí a jestli se jí zkoušení taky vyhnulo. |
| |||
Hlavní síň > N6214. října, Středa Ray, Caylus + označení “Myslím si, že ses narodil jako spousta věcí, zlato.” dokončím debatu o Rayových svalech. Ty jeho párátka si snad ani další komentáře nezasloužily. Ne, že bych měla něco proti vyhublým klukům. Takový Rory svalstvem neoplýval, jenže narozdíl od Raye to kompenzoval v jiných… směrech. K infantilnímu divadlu na záchranu mrzimorského koláče, kterou začal Isy, se postupně přidal snad každý v dosahu. Dokonce i Nathaniel, co se většinou drží zpět a zachmuřeně mlčí. Nebudu lhát, bavila jsem se. Nestává se často, že by k našemu stolu zavítal někdo cizí, nejsem zase tak populární, takže každá návštěva způsobí pozdvižení. No a po tom, co Ray u našeho stolu předváděl, si nic jinýho než posměch nezasloužil. Kor když si do huby začal brát Cayluse při svém nikým neposlouchaném monologu o nepodstatnosti povahy. Můj první instinkt mi poroučel reagovat a narcisku usadit, ale pusa plná koláče mi v tom zabránila, takže jsem se spokojila s nevraživým pohledem. Měla jsem chuť po něm něco mrsknout nebo mu hezky barvitě vykreslit, jak moc se s Cayem nemůže srovnávat. Nakonec jedině dobře, že jsem nemohla. Už několikrát jsme se přesvědčili, že osobní problémy se v hlavní síni prostě neřeší. Nikdo na to není zvědavej a proč bych se vůbec měla snažit, že jo. Od toho je tu Jordyn, navíc mluvit na tohohle kluka je jak mluvit do zdi, nemělo by to efekt. Jede si svojí, i když tu z něj všichni maj prdel. Jestli mu to jako nedochází nebo má prostě jenom hroší kůži jako Ruby… ti dva by si mohli celkem rozumět, škoda, že tu zrovna není. Čas nehlídám, takže jakmile se zvedne Benji s Isym, zvedám se taky. Na Isyho jenom mávnu, beztak se ještě uvidíme. Naposledy se napiju, abych zahnala tu odpornou pachuť meruněk, a když mám pusu konečně volnou, otočím se na Aurela. “Hlavu vzhůru, Rayi, dělá se ti druhá brada.” se škodolibým úsměvem pak opouštím hlavní síň směr učebna. Ta se pomalu zaplňuje. Většina lidí, se kterými bych chtěla hodinu prokecat, už je zabraná, takže zalezu do první volné lavice a pěstěnými nehty netrpělivě ťukám do desky stolu. Minule jsem moc nezazářila, takže doufám, že dneska to bude lepší. Při zvuku mně až příliš známému hlasu pomalu otočím hlavu. Pozoruji, jak si skládá věci a přisedá si ke mně. Do nosu mě praští povědomá vůně a ať chci nebo ne, reaguji na ni. Týdny odpírání a vyhýbání, jen abych po pár vteřinách byla zas tam, kde jsem začala. Super. Jen matně zaznamenávám, že se mě ptá na Avana. “Změna je život.” odpovím bez pozdravu, přičemž odolávám nutkání se rozhlédnout po třídě, jestli mě náhodou nesledují žárlivé oči jisté macatější blondýny. “Proč ty nesedíš s Jordyn?” opáčím tentokrát už s úsměvem, když si bradu podepírám dlaní. I kdyby sledovaly, tak se holka musí naučit sebeovládání. Sotva mi ale stihne odpovědět, protože do dveří vkráčí profesorka. Nese si ošatku s vajíčky jako velikonoční zajíček. Ani zdaleka nejsem tak nadšená jako Caylus, když si z košíku ono vajíčko beru. Při slově opakování se mi totiž ježí všechny vlasy a tak se mi neskutečně uleví, když se mu zásahem mého anděla strážného vyhnu. (6) Cay takové štěstí nemá, ale krom dětinského zklamání, že nedostal čokoládu, to nevypadá, že by si ze zkoušení něco dělal. Musím na moment otočit hlavu, abych zadusila smích. Nechci se mu smát, fakt ne. Jen mi některé jeho reakce přijdou naprosto rozkošné. Pak už vytahuje hůlku a kouzlí. Teda nejspíš. Místo kuličky se na lavici objeví červený flek, ale ani z toho si nic nedělá. Naopak z toho má ještě srandu. Skloním hlavu, abych onu rudou hmotu bez zápachu prozkoumala blíž. Namočím si do ní bříško prstu. Fuj to je humus. “Až po tobě, génie.” S pobaveným smíchem mu máznu falešný puding na tvář, čímž si prst i očistím. |
| |||
Měsíc předtím -> Ranní hodiny -> Velká síň -> N62 14.10. všichni na hodině vyvoláváníAni jsem si nevšiml, že se měsíc najednou překlopil. Září vystřídal říjen - a já naštěstí zase najel do školního módu, místo svého poprázdninového spacího. Takže na hodiny už zase většinou dojdu včas, stejně jako jsem schopen zvládat veškeré domácí úkoly. Hurá. Využil jsem několik těch krásných podzimních dní, co mi drsná Skotská pahorkatina dokázala nadělit před obvyklými pošmournými přeháňkami, a několikrát si vyrazil na procházku kolem jezera. Jinak to prostě zůstalo... školou. Předměty, přestávky, oběd, předměty, přestávky, domácí úkoly, večeře a všechen koloběh furt dokola. Pomalu ale jistě to splynulo v jedno a už si nepamatuju, co jsme kdy na které hodině probírali. Možná z mých přepečlivých poznámek by to vyčíst šlo, ale ty budu potřebovat až přijdou... "Sakra, dneska je test z Dějin." to ráno jsem se probudil s šokem a okamžitě si přitáhl svazek pergamenů, na které jsem si včera vypracovával nejdůležitější body k dnešnímu testu. Zrovna šíralo, tak jsem měl ještě chvíli, než budu muset vyrazit na snídani. K mému zklamání se Runy přesunuly jen na kroužek. Roztrpčeně jsem si udělal poznámku, že si musím nastavit další upozornění, než jsem vyrazil na Dějiny, s nosem znova zabořeným do poznámek. Bylo to marné - prostě se mi to slilo všechno v jeden velký kašovitý mišmaš dat a tak jsem prostě psal všechno, co mi k tematice Starověkého Egypta přišlo relevantní - (8-1 = 7) - a zbytek hodiny strávil tvořením poznámek z referátu o čarodějnických procesech kombinovaných s mučivou nejistotou nad výsledky testu. Konečně ta hodina skončila, a já, ač stále bez nálady a vystresnutý, zamířím uprostřed spousty žáků do hlavní síně na oběd, víceméně osamocen se svými poznámkami. Při obědě moc nedávám pozor na to, co se děje kolem - obvyklá směs halasu a cinkoty příborů mě po dobrém jídle uspává a tak do sebe většinou stejně jídlo jen nahážu a jdu jinam - teď jsem zamířil do knihovny, kde je klid a před vyvoláváním se mi určitě podaří najít to kouzlo, které by mi umožnilo přepisovat si poznámky - tedy, mazat chyby z pergamenu, abych nemusel pořád přepisovat věci, které mám už správně. Ale nakonec jsem stejně usnul - takže na vyvolávání dorazím pozdě. Naštěstí jen o pár minut, takže stihnu proběhnout dveřmi těsně před profesorkou Kearney s rychlým "Promiňte prosím, ještě já." zamumlaným se sklopenýma očima. Málem jsem jí přitom rozsypal ten košík vajec. Urychleně zapadnu na své místo, které je naštěstí hned za dveřmi, a vytáhnu si učebnici na stůl, než si mohu "vybrat" ze zbývajících vajec v košíku. Co jiného mi taky zbývá, smutně na něj koukám. "Tenhle den je vážně za trest..." - 1 - přijde mi, že na mě rudá stužka syčí jako had, když jsem vajíčko opatrně rozloupl. Neochotně si vyhrnu rukáv, nemotorně sevřu hůlku v pěsti a snažím se nic nedbat na minulou hodinu, kdy mi vyvolávání rudé kuličky vůbec nešlo a místo toho jsem vyvolal... narudlé rozpláclé cosi, co se pokoušelo utéct z lavice (31%). Teď jsem pozvedl ruku, zavřel oči, představil si malou rudou kuličku s povzdechem generála v předem prohrané bitvě, a s rozechvělým zadeklamováním zaklínadla mávl hůlkou v tom, o čem jsem si myslel, že by tak třeba mohl být předepsaný pohyb. "Sphaera rutilus!" rozpačitě jsem zamrkal na dění před sebou - a náhle se přede mnou zformovala krásná červená kulička (97%). "Ehm." nesměle jsem si odkašlal, pak natáhl levou ruku, kuličku zvedl a se zrychlujícím se zaťukáním ji nechal dopadnout na stůl a pak ji neohrabaně chytil, když mi málem utekla a spadla na zem. Radši jsem ji položil zpátky a odložil hůlku. "Tak mám asi hotovo?" rozhlédl jsem se po Nebelvírských kolem, kdo ze spolužáků v mé těsné blízkosti ještě nafasoval černého petra jako já a jak si s tím poradili. |
| |||
|
| |||
Velká síň -> N62 14. října, středa Kayla, Beccs, Al, Diana, profesorka Kearney Uf, Kayla se začíná uklidňovat a je z ní cítit i jakési odhodlání. Ano! Výborně… můžeme se v klidu najíst. Je na čase, za chvíli bude hodina. Ještě přikyvuju k tomu, co říká, a láduju se u toho polévkou. Na Charlie se pobaveně zazubím. “Tak právě proto to říkám, ne?“ řeknu andělíčkovsky. Měla jsem jíst rychleji, protože po mé naprosto nevinné otázce na koblihu, kterou dostala ona za dobré chování, přistává kulička vína v polévce a část polévky na mně! Strašně se leknu a hned začnu zkoumat, jak je to zlé. Hodím po Becce dotčený a nespokojený výraz, ale koutky už mi cukají do úsměvu. “Takže sladká jako med? Nebo kyselá a nechutná jako jed?“ zeptám se a tergeem se rychle očistím. Bůh žehnej magii! Když si představím, že doma bych se musela jindy kvůli tomuhle jít převléct! Dát to vyprat, vysušit a vyžehlit… kvůli pár kapkám mastné polévky! A tady stačí říct slůvko a je po všem. Dobrá věcička. Když obě konečně dojíme, tak je pomalu čas se zvednout a jít na hodinu. Poberu věci a zamíříme ze síně pryč. Za dveřmi ale Beccs uviděla Kenjiho a dala mi košem. Pobaveně na ni mávnu, uvidíme se za chvíli ve třídě, kam tedy pokračuju sama. Rozhlédnu se po třídě, kde kdo sedí, a všimnu si Alastora, jak mě zve k sobě. Hned se široce usměju a jdu se složit vedle něj. “Ahoj, těšíš se na trénink?“ vytahuju si věci. Ani jsem si nevšimla, že vlastně sedím za Dianou, když přikráčela až s profesorkou. Na její poznámku se jenom uculím. Však musíme dávat pozor! Soustředím se na profesorčin výklad a opakování z minula. Ano, to se mi k mému nemalému překvapení i zadařilo (76%)! Sice nebyla kulička dokonalá, ale byla! S jistým očekáváním zalovím v košíku a vytáhnu vajíčko. A stužka červená není (6), takže mám teď od kouzlení chvilku pauzu. Asi škoda… Měla bych trénovat… Chvíli sleduju spolužáky, pak začnu zírat na Dianiny vlasy. Ty se najednou začnou hýbat i s celou jejich nositelkou! A najednou už se na mě zubí! Vrátím jí nejistý úsměv. Pak se ale otočí znovu a podává mi mandarinku! Tedy ne celou, jen malý kousíček. Ale zarazí mě to, sama krade jídlo, kde se dá, a teď sama nabízí? Zaváhám jen malou vteřinku, než s někým „dík“ sáhnu po měsíčku a strčím ho do pusy. Mm… pěkně sladký. Snad není otrávený! |
doba vygenerování stránky: 0.83108401298523 sekund