| |||
Stručné shrnutí Kdo by to byl řekl, že ten čas tady tak šíleně poletí. Ale člověk se ráno probudí a je zas o měsíc starší. Za tu dobu se ale nic výrazného nestalo. Přišel akorát podzim a pěkně se ochladilo. Tělocvik venku už nebyl taková zábava a já byl celkem rád, i přes svou lásku k plavání, že nás Hoochová do jezera už víckrát nevzala. Ale bylo to fajn. Bylo to fajn až na ty ďasovce. Spoustu času jsem trávil se svejma nejepšíma kámošema Ryanem a Kenjim s kterýma jsme vymýšleli jednu lumpárnu za druhou. Několikrát jsme Snapea během lektvarů zas vytočili a Babblingová nám na runách strhla neoprávněně body. Jak jinak. Jako kdyby mluvení v hodině byl kdovíjaký zločin. Kde je vlastně ve školním řádě napsaný, že se to nesmí? Thomasovi jsme asi dvakrát do postele nanosili rozmočený, zablácený listí a aby to Christianovi nebylo líto, tak tomu jsme zase ustavičně schovávali prefektský odznak. Kdybyste ho slyšeli se ráno vždycky rozčilovat, když ho nemohl najít. Mezitím jsem se neustále snažil rozluštit největší záhadu Bradavic - jestli si Christina ty nohy holí nebo ne. Ale co mi tak říkal Ryan, že mu říkala Sinestra, tak prej nejsou nohy jediný, co nevidělo žiletku. Angela se pořád s nikým nebavila a pořád se všem vyhýbala. Akorát už alespoň dostávala záchvaty vzteku a řevu a furt jen nemlčela. To je pokrok! Takhle živá se mi líbila o dost víc. No a pak samozřejmě proběhl famfrpálový zápas, kdy jsme vyhrávali na počtu střel. Zmijozelští jsou totiž všichni do jednoho hrozný jelita a nebejt toho, že Caylus se zlatonkou určitě podváděl, tak bychom vyhráli. A protože jsem byl odhodlán příští zápas shodit toho namyšlenýho Cornigruma z koštěte, přihlásil jsem se do náboru jako potenciální náhradník. Náhradníkem jsem nebyl dlouho, protože ten blb Seamus si zlomil nohu, tak jsem šel na střelce místo něho. Hlavní síň 14. října Ráno jsem se vzbudil překvapivě dřív, než Kenji. No překvapivě.. Ono to bylo jak kdy. Většinou byl první vzhůru Ryan, protože Kenji je líný prase, co nemá přirozený budík v těle. Ten by chrápal až do oběda. Protáhl jsem se na posteli a otočil hlavu k posteli svýho spícího kámoše. Vstal jsem, v rychlosti zkontroloval nehybného Bruce v terárku a pak potichu přikročil k nočnímu stolku Chrise, kde se válel jeho psací brk a inkoust. Obojí jsem vzal do ruky a opatrně, jako myška se rozešel ke Kenjiho posteli. Jakmile bylo dílo hotovo, odložil jsem brk a mé obvyklé ráno pokračovalo. Jakmile Kenji nedorazil ani na snídani, bylo mi jasný, že zaspal a pravděpodobně až vzbudí a bude pospíchat na hodinu, do zrcadla se ani nepodívá. A taky žejo, na hodinu starodávných run přišel s pomalovaným ksichtem a už tak naštvaná Batsheda ho pak poslala si ho umýt. Mohl jsem se protrhnout smíchy. Na hodině dčak nás ten hnusnej průsvitnej opar překvapil neohlášeným testem. Jak já jsem tenhle předmět vždycky nenáviděl. Snažil jsem se vzpomenout aspoň na něco! Nebo minimálně něco opsat od naší fistingový královny, ale ta věděla ještě větší hovno než já, takže jsem napsal jen pár odpovědí vycucaných z prstu. (3) A pochybuju, že byly vůbec dobře. Jakmile hodina skončila, naštvaně jsem si posbíral svoje věci a s vražedným pohledem, patřícím profesorovi jsem učebnu opustil. Dědek hnusnej plesnivej. Jestlipak můžou duchové vůbec oficiálně učit. Nástěnkou jsem se nezdržoval a aniž bych se u ní zastavil, jsem zamířil rovnou do hlavní síně. Pořád jsem byl trochu nabručený kvůli tomu testu. Takovej špinavej podraz. Už cestou k našemu stolu vidím Ryana, jak něco rychle skládá a s rozhlížením schovává do kapsy. Dosedl jsem vedle něj a kývnul hlavou ke kapse, odkud vyčuhoval kus papíru. ,,Co to máš? Hm? Ukaž!" Udělám posunek prsty. ,,Snad nemáš nějaký tajnosti! Jestli je to usvědčující fotka o tom, že má Spontinová chlupatý bradavky, tak to si v zájmu veřejného mínění nemůžeš nechat pro sebe." ,,Jinak - ten test jo, to byl pěknej podraz. Skoro nic jsem tam nenapsal." Povzdychnu si a podepřu si tvář rukou. ,,Kdybych věděl, že ten test bude, tak se na to naučím, ale takhle? Tch." Natáhnu se pro kuřecí stehno a ještě než do něj kousnu, pohled mi automaticky spočine na Naiře. Zářivě se na ni zazubím a stehýnkem ji zamávám. Hrozně rád jsem ji provokoval. Nemyslel jsem to zle, ale chápejte. Vegan. Jakmile máte vedle sebe vegana, tohle je zkrátka přirozený. ,,Hej Chrisi, kde máš odznak?" Zakřením se na něj, když nevidím, že by ho měl někde připnutý. |
| |||
Shrnutí měsíce Je skoro až k nevíře, co všechno se za jeden jediný měsíc na škole událo. Pravda, některé dny se tak moc vlekly, že ani nestojí za zmínku, zato ty zbylé byly plné adrenalinu a vzrušení, které v některých (u mě nevyjímaje) přetrvávalo doteď. Ukázkovým příkladem bylo vítězství Zmijozelu proti Nebelvíru, i když těžko říci, za jak úspěšný se dal zápas vlastně považovat. To, co totiž někteří předváděli (nebo spíš nepředváděli) bylo leda tak k pláči, a co hůř, já nebyl tentokrát o moc lepší. Horší než Domenico sice nebyl už nikdo, ale co si budeme nalhávat… Dvě střelené branky a z toho jen jedna mou zásluhou bylo opravdu málo. Vážně nevím, co bychom dělali, nebýt Cayluse a jeho z prdele kliky. Ač jsem navenek vypadal s výsledky zápasu spokojeně a dokonce svůj tým pochválil, uvnitř jsem nebyl spokojený ani trochu. Neustále mi vrtalo hlavou, kde nastala fatální chyba, ale ať už jsem nad tím přemýšlel jakkoliv, pokaždé jsem došel ke stejnému závěru. Nebelvírský brankář byl ve skvělé formě, kdežto ten náš byl levější jak šavle. A co se týče střelců? Inu… prostě potřebujeme víc trénovat. Takhle by to vážně nešlo. Zbylé dny jsem se snažil famfrpál alespoň na chvíli vytěsnit z hlavy a raději se věnoval prefektským povinnostem. K mému překvapení se prvňáci orientovali po hradu už mnohem lépe a nepotřebovali ani tak často pomoc. Dokonce jsem za své služby dostal dárek. Jedna malá žába, která se kolem mě pravidelně motala s tím, že nemůže najít tuhle a támhletu učebnu a dokonce ani záchod, mi jednoho večera vtiskla do ruky černo-zelený zápisník. Netřeba říkat, že mě to trochu vykolejilo. Nebyl jsem zvyklý od malejch děcek cokoliv dostávat a tak jsem jí tu věc chtěl pochopitelně se slovy "A co já s tím mám jako dělat?" vrátit zpátky. Jenže než jsem se vůbec stačil nadechnout, byla pryč. Sklonil jsem tedy hlavu k zápisníku, který jsem stále držel v rukách a znovu si ho prohlédl. Byl poměrně hezký, v barvách naší koleje, s výrazným hadím emblémem. Za normálních okolností bych ho rovnou vyhodil a dál se tím nezabýval, jenže jakýsi pocit mě nutil si ho nechat. Možná to bylo tím, že se ta žába až příliš podobala Mirvelle, nebo taky tím, že se tvářila stejně jako ona, když mi něco dávala. "No… Třeba se to bude k něčemu hodit." Minimálně bych se mohl pokusit to nějak využít. Na takovýhle věci jsem sice nikdy nebyl, ale Wolfram si přeci taky psal do deníku, ne? A kor teď, co skončil na ošetřovně, kde beztak neměl (když nepočítám to, že vyměnil moje přátelství za paktování se Sheehanem) co jinýho na práci.
|
| |||
|
| |||
Velká síň 14.10. Henry a Rolanda, banda u havraspárského stolu Teprve pár minut před obědem si uvědomím, že dneska mám sloužit jako dozor ve Velké síni. Ups! Rychle uklízím svůj pracovní stůl v kabinetu a zvedám se, div nezakopnu o Sušenku, která se mi do té doby válela pod nohama. Odměnou je mi protivný zvuk, něco mezi mňouknutím a kočičím zaječením. "No, no," pravím a sehnu se, abych ji pohladila. Sušenka se mi odmění zasyčením a jakmile otevřu dveře, vyběhne na chodbu. Snad někoho zase nekousne. Nějaký třeťák se mojí kočce prozřetelně vyhne a já se na něj usměju. K Velké síni přijdu v okamžiku, když už se studenti hrnou dovnitř a Henry věší na nástěnkách něco o koťátkách. Nejdřív se úplně iracionálně leknu, že jsou Sušenky, než mi o půl sekundy později dojde, že moje kočka z pekel je vlastně kastrovaná. Bůhví proč si odlehčeně oddechnu. Chci kolegu pozdravit, ale v tu chvíli ke mě dolehnou zvýšené hlasy. Nějací prváci se hádají před Velkou síní, ani nevím o čem. Jdu tedy k nim a snažím se je spravedlivě rozsoudit, i když i tak oba odcházejí na oběd trochu načuření. Nemůžete se zavděčit všem. Konečně vejdu dovnitř a všechny čtyři stoly přejedu zběžným pohledem. Pere se někdo? Nehoří někomu vlasy? Nehážou po sobě studenti jídlo? S potěšením můžu říct, že to vypadá dobře. Až když můj pohled doputuje k havraspárského stolu, trochu znervózním. Slečna Harper-Burnsová vypadá, že právě brečela, nebo že za chvilku začne. Sevře se mi srdce, ale jsou tam s ní její spolužáci, takže prozatím se rozhodnu situaci jen z dálky sledovat, než abych ihned zasahovala. Nejsou přece malé děti, Sago, nemusíš jim pořád stát za zadkem, uklidňuju se v duchu, zatímco jdu k učitelskému stolu. "Dobrou chuť," pozdravím kolegy čiperně a posadím se vedle Henryho. "Viděla jsem na nástěnce ty koťátka. Nevěděla jsem, že Cassandřina kočka je těhotná," zavedu řeč, zatímco si nandavám oběd. |
| |||
Havraspárský stůl 14. října Spokojeně se na Seba usměju, když se do mé hry přidá a začne souhlasně přikyvovat. Otočím se zpátky na Kaylu. V té makovičce ji to teď viditelně šrotovalo a mě vážně zajímalo, nad čím zrovna přemýšlí. I přes mou zvědavost jsem ji dala dostatečný prostor ke vstřebání informací a mezitím jsem nerušeně pokračovala v jídle. Jasně, že všechno co jsem řekla byly planý kecy. Nicolas o Angele nikdy neřekl ani slovo. Vlastně neznám nikoho, komu by její divná osobnost imponovala. Když jsem znovu zvedla zrak od talíře s rýží, Kayle se už po tváři kutálely slzy. Trochu zaraženě na ní zůstanu civět. Její pláč mě trochu vyvedl z míry. Věděla jsem, že je to hysterka, ale netušila jsem, že začne brečet taky brzy! Zmateně pohlédnu na Seba a pak zpátky na Kaylu, které se střídaly různé barvy v obličeji. V rychlosti jsem očima přeběhla, co všechno se skrývá po její ruce na stole. Mám dojem, že jsem slyšela, že jednou někomu hodila do ksichtu chobotnici. Nevím sice už komu, ale na to, aby to zopakovala je šílená dostatečně. Vkládám své naděje do Seba, že jakýkoliv pokus o útok chobotnicí nebo jiným hnusem na mě gentlemansky vykreje! ,,O co mi jde?" Zopakuji napůl šokovaně a napůl dotčeně a na hruď si teatrálně položím ruku. ,,Já se ti přece snažím pomoct!" Stále mám na obličeji naprosto dotčený a zrazený výraz, kterým se ji snažím donutit alespoň k malým výčitkám svědomí, že je na mě takhle nepříjemná. ,,Cožpak ty to nechápeš?"Zakroutím nad ní hlavou. ,,Nicolas si stěžuje, že se mu málo věnuješ. Tak se ti snažím naznačit, abys nedělala všechno co po tobě chce." Odložím příbor a založím ruce na hruď. Ano, já jsem ta nejlepší volba v milostných radách. ,,Přesně jak říká Seb. Nemyslíš, že jsi pro Nicolase až příliš," mlasknu, protože netuším, s jakými slovy nadále pokračovat - ,, jednoduše získatelná?" Podívám se ji do zarudlých očí. ,,Hmmm? Qué piensas?" odolám nutkání se ušklíbnout. ,,Třeba tě Angela ten svůj styl naučí. Ale hlavně se sebou něco dělej nebo Nickovi úplně pomotá hlavu. Připadá mi po něm úplně hladová." Tu poslední větu dramatický zašeptám. Povytáhnu překvapeně obočí, když začne mluvit o podvádění. ,,Ale Kaylo, na co ty hned nemyslíš? Netušila jsem, že se ti Sebastian líbí TAK moc." Zakroutím nad ní hlavou. Kdo by to byl do věrné a loajální Kayly řekl. Stačí málo a už by skočila po někom dalším! ,,Měla jsem na mysli nějaké nevinné divadýlko, které Nicolase trochu donutí žárlit a víc si tě vážit." Upřesním ji to ochotně. Podám ji ze stolu kapesníky a otočím se na všechny strany. ,,A přestaň bulet. Vypadáš hrozně." Poradím ji. ,,Snad nechceš, aby tě takhle viděl. Sedí přímo támhle." Ukážu směrem k zmijozelskému stolu. To už ale dorazily Cassandra s Rebeccou. Přátelsky se na obě usměju. ,,Ahoj! Ale, jen jsme si přišli popovídat. Kayla tu seděla tak sama." Vysvětlím situaci a poplácáním na místo vedle sebe jim pokynu, aby si sedly taky. Mezitím stihla dorazit i Blacková. ,,Sedneš si k nám taky?" Uculím se. Takhle nabízet místa k havraspárskému stolu je celkem sranda. U Zmijozelských je to nemyslitelné, to je jediný stůl, který zůstane neposkvrněn. Teda.. Pokud si tam nekydne ten svůj kostnatý zadek třeba ten šprt Krimmer. |
| |||
Shrnutí měsíce Vlastně to byl docela fajn měsíc. Šla jsem na famfrpálový zápas mezi Nebelvírem a Zmijozelem hlavně proto, abych co nejlépe okoukala jejich taktiku a pak ji mohla proti jejich brankářům využít. Kayla by ze mě měla radost! Sice jsme se tenkrát na oslavě usmířily, ale pořád mi připadalo, že mezi námi vládne trochu napětí...co se dá dělat, přece jenom mě přetáhla chobotnicí. Má štěstí, že z toho nemám trauma. Jeden den se ale probudím načuřená, protože mě bolí hlava. Celý den mlčím a straním se lidem, ale Diana samozřejmě nedokážu mlčet déle než půl sekundy a mluvit v nějaké normální hlasitosti, proto už jsem po obědě připravená jí vyškrábat oči pokaždé, když ji zaslechnu. Proto to už o přestávku mezi hodinami nevydržím a sladkým hláskem ji provokuju (možná jsem naznačila, že její tatínek má určitě celu pro tři, tak se tam vejdou jako jedna šťastná rodinka) tak dlouho, dokud ji Thomas nemusí držet, aby mi jednu nevrazila, přičemž já kolem ní s potěšeným úsměvem jen propluju na další hodinu. Nebudu lhát, její výbuch mi zlepšil náladu a připadá mi, že se mi dvojčata po zbytek týdne vyhýbají. Takže výhra! S Cass se párkrát vydáme do Prasinek, kde jí nadšeně v Medovém ráji ukazuju, kolik toho dokážu sníst, aniž bych praskla. Taky se z ní snažím vymámit, kdo se jí z našich spolužáků líbí a o koho by si ani koště neopřela. Samozřejmě mi nic neřekne, ale to mi nebrání v tom, abych se pořád vyptávala. Dlouho do noci si potom povídáme, já jí ochotně zaplétám copánky a rozněžňujeme se nad koťaty. Při jedné takové seanci se mě zeptá na ten incident s Dianou a já se přiznám, že mi lvíče už prostě lezlo na nervy tak, že to bylo k nevydržení. Ale slíbím, že se zkusím polepšit. Zkusím. Velká síň 14.10. Kayla, Cass, Sin, Sebastian, Diana Ten den jsem se probudila s dobrou náladou, kterou jen umocnilo zrušení runové magie. Juchů! Koho asi tak zajímaly runy? Mě určitě ne. Acai s Domenicem svoje nadšení dají najevo o trochu víc než ostatní, nad jejich zkoušením se tedy pochechtávám, protože oba trochu tápou (a to je ještě slabé slovo). Smích mě ale přejde na další hodině, kdy dostaneme nečekaný test (6-1=5). Něco tam napíšu a doufám, že to bude stačit k tomu, abych prošla. Jsem na sebe naštvaná, že nedávám při hodinách větší pozor a zařeknu se, že tohle už se nebude opakovat. Proto dávám při následném referátu pozor a dokonce si i píšu přehledné poznámky. Když Binns další referát přidělí Cass a Dianě, sama sebe se v duchu zeptám, jestli to není karma za provokování incesťačky. Po konci hodiny čekám, až si Cass sbalí věci. "Myslíš, že bys mi pomohla vybrat nějakou pěknou čepici, až půjdeme do Prasinek? Už mi začíná být zima na uši," ptám se jí, když vycházíme z učebny a já oknem koukám na ten nečas. V duchu počítám, kolik měsíců do léta. Nakonec docházím k jednoduchému výsledku - hodně. "Nebo možná deštník," zasměju se. Čím víc se vzdalujeme od učebny a přibližujeme k obědu, tím víc mám dobrou náladu. Ve Velké síni si hned všimnu, jak u našeho stolu stojí Sinestra s Sebastienem a mluví s Kaylou. Šťouchnu opatrně do Cass a trhnu směrem k nim bradou. "Co tam dělaj?" zamumlám, ale je to spíš řečnická otázka, než abych očekávala, že mi na ni někdo odpoví. Když ale přijdeme blíž, je mi jasné, že Kayla je připravena přeskočit stůl a zakroutit jednomu z háďat krkem. Nebo oběma? "Ahoj," řeknu s úsměvem. "Co vy tady?" zeptám Sin se Sebem se pořád s tím veselým tónem, kterým se snažím uklidnit situaci. Podívám se při tom na Kaylu a můj pohled říká jediné - všechno v pohodě? Ale v tu chvíli se objeví incesťačka, která má fakt výborný smysl pro načasování. Stojí mě to veškerou vůli, abych neprotočila oči a neposlala ji do hájku zeleného. Jen se na ní kysele usměju, ale nic neřeknu. Koneckonců nejsem Cass opatrovník, nepotřebuje můj souhlas a taky jsem jí slíbila, že se budu chovat slušně. Tak to jsem já, chovám se slušně! Podívám se na Cass, jestli si mého slušného vychování všímá. Trochu u toho zvednu obočí a pobaveně se zašklebím. A taky chci zadržet Kaylu, kdyby se rozhodla zase někoho přetáhnout. Rychle zkontroluju stůl, jestli tam není chobotnice, i když Kayla by možná nepohrdla ani kuřecím stehnem. Proto se nenechám Dianou rozptýlit víc, než je nutné. Člověk musí být rychlý a pořád ve střehu! Jako když krotíte tygra. |
| |||
Velká síň Kayla, Sinestra 14. října, středa Odložím pohár s džusem a sleduji Kaylinu reakci. Povytáhnu obočí a trochu se zarazím, když vidím ty známé lesklé oči, co holky mívají. Nejhorší atomová zbraň, kterou na vás holka může hodit, je začít brečet. Vydírací technika. Už si představuji, jak ji začnu uklidňovat a nadechuji se: „Že si-“ přeruší mě španělština, za kterou otočím hlavu. Sinestra se přiřítila jako lavina a začne probírat své konspirační teorie a všechno dává Kayle sežrat takovým způsobem, že nebude muset ještě tak týden nic jíst. Chtěl jsem říct něco o tom, jak jsem slyšel, že Kayla je nudná, ale tohle je o něco rozsáhlejší verze toho stejného. Nejdřív chvíli pochybuji, jestli Sinestra lže stejně jako jsem chtěl lhát já, pak mi to potvrdí, když se zeptá na Angelu. Už mi ani nevadí, že se tolik rozkecala. Jasně, že se mu líbí. Pousměju se a blahosklonně pokývu hlavou, jako že jsem slyšel, jak o Angele Nick mluví. A jestli se líbí mně? „Tak jako, ujde, že jo,“ přitakám na pohled té kruté ženy. Pak mě Sin lehce odkloní hlavu stranou, na to se jen zazubím a hraju její hru, natáhnu se pro džus ve sklenici a napiju se. Zamrkám zpátky na ty dvě, až když je řeč otočená zpátky ke mě. Sinestra na to jde teda rychle, pomyslím si, jakmile se tak zářivě usmívá. Proč se na mě takhle neusmívá normálně, obyčejně se spíš jen vysmívá. Pozvednu sklenici s džusem ke Kayle jako kdybych si s ní připíjel „na zdraví“ a široce se usměji, protože jsem připraven na každou špatnost. To už Kayla spustí slzy jako vodopád. „No... Kaylo, neber si to tak, já myslím, že zrovna třeba taková Angela se mu líbí jen proto, že pořád říká všem „ne“. Mně taky jednou řekla, že se mnou nepůjde na rande, ale pak dodala, že mám fakt pěkný vlasy a hned sem jí chtěl dát opsat svůj domácí úkol, jestli víš, co tim myslím,“ dodám důležitě svou vymyšlenou historku a pokrčím rameny. „Umí to dávkovat a umí se chlapům dobře věnovat,“ zopakuji slovo věnovat, abych to trochu doplnil. „Ani málo ani moc a to je to strašně tajemný.“ A taky že její zadek si zaslouží zvukový efekty z komiksu – bum, prásk, plesk! „Nemusíš ho přece hned podvádět. Mně říkal, že ho trochu nudíš. To mi teda nepřijde, že bys byla nudná, ale asi je pro něj někdy fajn to nadšení střídat. Nebo si tě prostě jen nezaslouží.“ Podívám se zpátky na Sin, jestli to tak bere taky a hlavně se chci trochu vyhnout pohledu na ubrečený obličej Kayly. Letmo se ohlédnu i k našemu kolejnímu stolu. |
| |||
Velká síň 14. října, Sebastian, Satanestra Ze čtení o vážně zajímavé kospirační teorii, podle které jsou potlouky nabité emocemi ukradenými mudlům, kteří prošli kurzem zvládání vzteku, mě zničehonic vyrušil Sebastian. A pak na mě shodil atomovku. Prostě jen tak. Jakoby nic. Prostě si jen tak sedne a prohlásí, že o mě Nick mluvil. S ním? Proč proboha? S kým ještě o mě jako Nick mluvil?? Co si o sobě vůbec myslí, přijít za mnou, tvářit se jakoby nic a takhle mě mystifikovat? Další zmijozelská sviňárna?? Nebo mě chce jakože "varovat"? O co mu jde?? Jede po mně?? Jeho vážné zavrtění hlavou jako by otřáslo celým světem. Moje bezmračná nálada byla v okamžení fuč a vystřídalo ji tornádo možností, jak by ta věta mohla pokračovat, jedna horší než druhá: No jo ale... spí s Alex. No jo ale... spí s Helen. No jo ale... spí s Beccou. No jo ale... spí s Alex, Helen a Beccou. Najednou. A všechny jsou těhotný. No jo ale... nestojí o tebe! Nick tě nemiluje! Jdi se zahrabat do díry a umři! Tvoje existence je ostudou pro Havraspár, tuhle školu a celou kouzelnickou komunitu! Nikdy tě nikdo nebude milovat! Nestojíš za to! Nikdy stát nebudeš! O co se tu vlastně snažíš?! NICK TĚ NEMILUJE! Potlačila jsem chuť praštit Sebovi hlavou o stůl a následně vystřílet celou školu, jak to Amerika ještě neviděla. Jen stěží jsem potlačila slzy, zatímco on si úplně v klidu naléval džus. "A-ale co?" vymáčkla jsem ze sebe slabě. Možná mě ani neslyšel, možná prostě nestihl odpovědět, protože se u nás zjevila Sinestra a začala mluvit hadím jazykem. Já že se Nickovi nevěnuju? Že se mu vyhýbám?? Cože? Jak by něco takového mohl říct! Proč by to vůbec říkal JÍ? Teď už jsem slzy neudržela a skoro jsem si ani neuvědomovala, že mám pusu napůl otevřenou v údivu. Jak bych mohla mít někoho jiného? Nikdo jiný není! Nikdy bych mu nic takovýho neudělala! A vzápětí mi díky Sin do hlavy skočila nová věta: No jo ale... spí s Angelou. Trochu připitoměle jsem následovala její pohled na Seba. No jo ale... spí s ANGELOU! Ta myšlenka se mi v hlavě stále točila a točila a mlátila mi zevnitř do lebky. O Angele jsem toho věděla tak málo. Nicméně... "Ty m-myslíš, že by něco takovýho vážně mohlo pomoct?" fňukla jsem skrz závoj slz. "V-vždyť to vůbec nedává smysl! Nejdřív řekneš, že Nickovi v-vadí, že se mu málo věnuju a vzápětí mi radíš, ať si ho všímám ještě míň než p-předtím a podvádím ho? O co ti vlastně jde, Sinestro?!" Moje zoufalství se pomaličku začínalo měnit na vztek. |
| |||
Shrnutí uplynulého měsíceOznačeníKaždý den se nesl v podobném duchu. Nestalo se v podstatě nic, co by stálo za zmínku. Hodiny probíhaly v klidu s pravidelným narušením v podobně fňukání některých našich zdivočelých spolužáků. Za ta léta bych se divila, kdyby se byť jen jeden den obešel bez ztracených bodů kvůli něčímu temperamentu. Nebo bez trestů. Profesorka Babblingová by měla zvážit změnu kariéry nebo alespoň návštěvu psychologického poradce. Test a zkoušení je v pořádku. Jeden za všechny, všichni za jednoho, praktikuje to tak více kantorů. Jen mi nejde do hlavy, jak snadno ztrácí kontrolu sama nad sebou, že ji vykolejí jen taková hloupost jako povídání při výuce. Za ty dekády, co tu pracuje přeci musí mít vybudovanou nějakou imunitu. Z Péče o kouzelné tvory jsem nějakým nedopatřením vyfasovala referát. Jedinou útěchou mi bylo spárování se Sinestrou, která má v tomhle oboru jistě obsáhlejší znalosti než já. Nakonec to mají v rodině. Přesto jsem si vypůjčila pár knih, jen pro jistotu. A zatím, co celá škola šílela nad famfrpálovým zápasem, Chouette měla plná křídla práce s vyřizováním mé korespondence. Kromě listu od strýce, jež obsahoval naprosto rozkošnou kresbičku mé drahé sestřenky, psaní od mamá, se štědrým kapesným a povolením do Prasinek, mi přišel i milostný dopis od pana Kingspina. Nepotěšil mne, skutečně ne. Představa toho Shreka, jak slintá nad mou fotkou, mi přinejmenším hnula s žaludkem. O to více mne rozladil fakt, že se nenechal odbýt. Copak jejich generace nemá žádnou hrdost? Nicméně by bylo hrubé, kdybych po takovém vyčerpávajícím výlevu emocí odmítla jeho žádost. Byla to nakonec i má šance, jak se Ruperta zbavit na dobro. Nepředpokládala jsem, že by bylo nutné se zmiňovat o tom, že naše schůzka bude čistě z těchto důvodů. Vyznání přirozeně zavazuje k vděčnosti, a kdybych vděčnost cítila, poděkovala bych mu už v dopise. Nemohu to však učinit. Nikdy jsem o jeho náklonnost nestála a on jí podlehl ze své vlastní vůle. Velmi nerada působím někomu bolest. Stalo se to však naprosto neúmyslně. Jsem si jistá, že tento platonický cit založený pouze na jedné jediné pohyblivé fotce a pochybném vyprávění mé mamá, nebude mít dlouhého trvání. A když už jsme u platonických citů, Patrick byl skutečně vytrvalý. Po neustávajícím nátlaku z jeho strany, jsem nakonec svolila a nechala se jím pozvat na schůzku. Když nad tím tak uvažuji, ani jsem neměla důvod odmítnout. Deirdre s Reginou byly nyní plně obeznámeny s mou situací. Po tom incidentu v hlavní síni jsem se před nimi nemohla dále tvářit, že je vše v pořádku. Samozřejmě jsem určité detaily vynechala. Důležité bylo, že se vztah mezi námi nijak nezměnil a pokud to mohu tvrdit, ještě ho to posílilo. Pár nocí strávených jen v jejich společnosti nad pohárkem vína nám jen prospělo. V jedno krásné podzimní odpoledne mě Deirdre pozvala do Prasinek. Zašly jsme si na oběd, prolezly pár krámků, přičemž jsme celou dobu vedly velmi podnětnou konverzaci v podstatě o všem, co se v našich životech momentálně odehrává. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik chlapců se kolem mé přítelkyně vlastně motá. Byl to velice příjemný den. To s ní jsem konzultovala svou korespondenci s Rupertem. Nebyla z toho o nic nadšenější než já. Holt ne každý je jako její bratr Nikolas. Několikrát jsem si s ním přes Dee vyměnila pozdravy, ale to je tak nejdál, co se náš vztah kdy dostal. A také dostane. Bohužel. Hlavní síň14. října, Středa Domenico, Colette + ostatníHned po probuzení jsem vzdala jakékoli pokusy o ranní běh. Venku bylo nanejvýš odporně, takže jsem jen s tichým obdivem sledovala Colette a její odhodlání se do toho nečasu vydat. Na své postavě si sice zakládám, ale nejsem takový fanatik, abych se nutila do takových extrémů. Navíc… Přeci si nezničím boty. Osobně jsem nehodlala ven vyjít dříve, než bude nezbytně nutné. Snad se to do odpoledne trochu vybere, jinak budu Patrickovi muset naznačit, abychom to nechali na jiný den. První hodina byla jedna z mých nejoblíbenějších, proto jsem nesdílela Domenicovo nadšení nad jejím zrušením. A už vůbec jsem nebyla nadšená z toho, jak se k profesorce choval. Kdyby se uměl ovládat, vůbec by k nějakému zkoušení nedošlo. Italové. Nezvladatelné temperamenty a obří ego k tomu. Stržené body jsou jen logické vzhledem k povaze profesorky Babblingové. To i Luqueba měla dostatek rozumu, aby se při zkoušení vyhnula nejapných poznámek. Ne. Domenico vždycky musí mít poslední slovo a pak to takhle dopadá. Mohla bych nad ním kroutit hlavou donekonečna a stejně by to nic nezměnilo, proto jsem se v tichosti odebrala na další hodinu a jeho kárání nechala na Parkové. Nešlo si nevšimnout, jak se kolem něj ona mrzimorka motala. Podle mého názoru jsou tu i lepší partie. Vždycky jsem si myslela, že má Domenico blíž k Helen, ale asi jsem se pletla. Inu, mohlo to být horší. Mnohem horší. Test z Dějin byl sice neočekávaný, ale ani zdaleka mě nezastihl nepřipravenou. S radostí jsem vyplnila každou otázku i o doplňující informace a učebnu opustila v dobré náladě, že jsem zajisté prošla na více než výborou. (10 + 1 = 11) Mé kroky mířily rovnou do Hlavní síně. Vzala jsem to kolem nástěnky, kde jsem se dodatečně dopsala na Magii v domácnosti. Na runách jsem již zapsaná byla a volné místo na jezdectví mi vyfoukl Domenico. V rychlosti jsem si ještě opsala rozvrh kroužků a pak se připojila ke svým spolužákům u zmijozelského stolu. Sinestry se Sebastianem jsem si všimla až v momentu, kdy jsem dosedala vedle Domenica. Je snad u Havraspárů dnes nějaký sraz nebo co? Třeba se jim zastesklo po jejich pravidelných návštěvách u našeho stolu. “Colette, Domenico.” pozdravím oba své spolužáky a položím si učivo vedle sebe na lavičku. “Dobrou chuť.” nandám si jídlo na talíř, naplním si pohárek vodou a povytáhnu obočí, když si všimnu, jak naším směrem zírá kdosi od mrzimorského stolu. “Myslím, že se někdo dožaduje tvé pozornosti, Domenico.” utrousím pobaveným tónem. Těch pohledů by si nevšiml jen slepec. |
| |||
Před měsícem |
doba vygenerování stránky: 0.84932422637939 sekund