| |||
Shrnutí uplynulého měsíceZaprvé: vyhráli jsme zápas. Jupí! Nebudu lhát, že to bylo mou zásluhou, i když bych si ji ráda připsala. Co se týče střílení, máme všichni tři co dohánět. Co se týče brankaření, Dom má co dohánět snad ještě víc. Je na čase, aby to můj tým začal brát trochu vážně, protože Caylus příště už takový štěstí, jako měl tentokrát, mít nemusí. Nebelvírům se ale samozřejmě společně s ostatními vysměju, když zuří a slibují, jak nám příště dají co proto. Oslavy se zúčastním, protože nechci kazit partu, ale kolem jedenácté odejdu spát a ostatním doporučím, aby nechlastali, a když už, tak ne moc, protože jejich játra jim za to rozhodně nepoděkují. Zadruhé: podzim je tady. Nejupí. Déšť i mlhavé počasí mám sice ráda, ale všechno ostatní, co s sebou podzim přináší, jako třeba bahno a vstávání za tmy, nesnášim. Od běhání před snídaní mě to ale stejně neodradí (protože jsem si vědoma toho, jak je důležité udržovat zdravé návyky). Na snídaně nicméně chodím kvůli debilní zimě a tmě zachmuřená. Jídlo mi ovšem spolehlivě zvedne náladu, aspoň do té míry, že nemám nutkavou touhu někomu rozbít talíř o hlavu. Vzhledem k tomu, že je podzim a nikdo mě kvůli tomu rozmoklému bordelu na zemi nedostane ven častěji, než je nutné - takže jsem najednou získala nějaký ten volný čas, udělala jsem také radikální rozhodnutí zapsat se na kroužek. Samozřejmě jsem chtěla něco, kde se budu moct hýbat, a vzhledem k tomu, že Jezdectví už bylo obsazené, Šerm byl jasnou volbou. Normálně bych byla proti čemukoli, kde je riziko toho, že bych musela spolupracovat s Deirdre, jejíž jméno je mezi zapsanými a která mi pravděpodobně nikdy neodpustí to, že mí rodiče měli tu drzost nenarodit se s kouzelnickou krví - a navíc jsem nucena být v její přítomnosti mimo jiné i při famfrpálu - ale šerm je dostatečně epickej sport na to, abych přehlédla tuto nemilou skutečnost. Nedávno mě našla v knihovně Naira, když jsem byla úplně zoufalá z úkolu z bylinkářství. Mám ten předmět fakt ráda, o to víc mě mrzelo, že nemám znalosti, které k jeho vypracování potřebuju - a jedna z mála lidí z ročníku, kdo bylinkám rozumí o dost líp než já, je právě ona. Byla jsem jí fakt vděčná, že mi pomohla, a zjistila jsem, že krom toho svého chaotického zjevu je vlastně fajn. Jediná věc kromě naší výhry famfrpálového zápasu a záchrany od Nairy, díky které se pro mě podzim stal o něco míň nesnesitelným, byla hodina Péče o kouzelné tvory a nádherní maličcí dráčci. Kdybych jednoho takového přivezla Max, určitě by ho milovala, ale nepochybuju o tom, že by se v mudlovském světě trápil, takže se nakonec ani nezajímám o to, kde nějakého takového sehnat. Vyučování + obídek ve Velké síni14.10., hlavně Zmijozelský stůl Jako obvykle jsem dneska vstala v půl šesté a šla si zaběhat. Déšť mi ani nevadil, cítím se trochu jak superhrdina, když sportuju v dešti, ale to hnusný bláto na rozmočený zemi mě začalo vytáčet už po pár minutách. Před snídaní jsem ale osprchovaná, oblečená do uniformy, původně nechutně zablácené botičky jsou jako nové (za pomoci Tergea, což je úleva oproti hadru a kapesníčkům, kterými tohle musím řešit doma) a úhledně uklizené pod mou postelí, která je vzorně ustlaná. Všechno je, jak má být. Nádhera. Už na snídani si beru učení na dnešní dopoledne, abych se pak nemusela zdržovat jeho přípravou a mohla se najíst v klidu. Hned poté totiž máme Starodávné runy. Je to fajn předmět, takže když se dozvíme, že se předmět spojuje s Runovou magií, umíním si, že se na ni o přestávce zapíšu. Pobaveně se ušklíbnu, když se profesorka Babbling rozhodne vyzkoušet Domenica s Acai, ale humor mě přejde přesně ve chvíli, kdy za Domenicovy nejapné poznámky přijdeme o 10 bodů. Kdyby to nebyl jeden z mála lidí ve Zmijozelu, které snesu, při nejbližší příležitosti by ode mě dostal pěknou sodu. A když si vzpomenu, že je to těch 10 bodů, které jsem nám tak pracně vybojovala při zápasu s Nebelvírem...! Přestávku využiju k tomu, abych se zapsala na Runovou magii, jak jsem si slíbila, a při tom si všimnu rozpisu, který na nástěnku pověsila kapitánka mrzimorského famfrpálového týmu. Takže už si nemůžeme vybrat časy, v jaké chceme trénovat. Paráda, další věc, která rozjasnila můj den, díky, Ríšo. Dějiny čar a kouzel jsou - pozor, překvápko - nuda. Opravdu jsem se tenhle předmět ze všech sil snažila mít ráda, ale s někým, jako je Binns, to jednoduše nejde. I dějepis na základce byl větší zábava. Psali jsme test na Starověký Egypt, během kterého mě trochu zachránilo jedině to, že jsem si včera pročítala zápisky. (8-1=7) Nejlepší, co jsem ze sebe mohla vydat, to určitě nebylo - ale zrovna u Dějin mě to tolik nemrzí a s relativním klidem přenechám excelentní výsledky lidem, kteří si je narozdíl ode mě zaslouží. Zbytek hodiny zčásti trochu zpestří referát Charlotte a Angely, ale většinu samozřejmě zabere profesor a jeho nudný výklad. Snažím se chovat vzorně kvůli bodům, které nám Babblingová strhla díky panu Nechápupročmězkoušítezrunkdyžsetenpředmětpřeceruší, ale kdybych se mohla svobodně projevit, rozhodně bych si během Binnsova výkladu zdřímla. Je to neuvěřitelné, ale i hodina Dějin má konec, i když trvala tak 5 000 let. Jsem mezi prvními, kdo vyrazil z učebny směrem do Velké síně, protože už mám pořádný hlad. Už plánuju, co si dám k obědu, a hrnu se směr jídlo, když do něčeho kopnu. Kouknu na zem a zjistím, že tady nějakej kretén pohodil zmuchlanej papír. Odpadky?!! No tak to asi ne. Zvláštní, že to ještě nikdo nepošlapal a neroztrhal, jak je tady na té škole plné pobudů zvykem. Chystám se dát si papír do kapsy a při nejbližší příležitosti vyhodit, ale všimnu si, že trošku vykukuje obrázek. Rozbalím ho - a co nevidím. KOŤÁTKA. K.O.Ť.Á.T.K.A. První instinkt mi velí najít Cassandru a jednoho z těch ňuňíčků si zamluvit. Pak si ale vzpomenu, že už jednoho chlupáče mám. Sice se mi schovává všude možně a za poslední týden jsem ji potkala jen dvakrát - ale mám. Určitě se najdou lidi, kteří si vždycky přáli kočku a teď se jim konečně naskytla příležitost jednu mít. Nechám tedy rozhodnout osud: pokud tu nabídka bude viset ještě zítra ráno, za Cass zajdu a jedno kotě si u ní zamluvím. Pokud ne - taky dobře. Rozhodnu se, že inzerát byl původně vyvěšený na nástěnce, takže papír vyrovnám, jak nejlíp umím, a připíchnu zpátky na nástěnku. Fakt mě zajímá, kdo tady tak nenávidí kočky, že udělal tohle. Bohužel si všimnu další, už zdaleka ne tak milé věci: rozpisu od Kayly. Tím pádem jediní, kdo si nezamluvil hřiště, jsme my a Nebelvír, kteří si po prohře určitě už aspoň domluvili nějaký plán. Vývojem famfrpálové situace jsem sice otrávená, ale rozhodnu se nejdřív najíst a pak teprve něco podnikat. Dojdu tedy konečně do Velké síně a sednu si na první volné místo, které vidím, což je u Domenica. Mimoděk se ohlédnu k Mrzimorskému stolu, protože mi poslední dobou nemohlo uniknout, jak po něm jistá dívenka jde jako slepice po flusu - a samozřejmě na něj zrovna vrhá zamilovaný pohled. Sladce se na ni usměju, mrknu a usadím se naproti Nicovi, čímž má výhled aspoň zčásti zakrytý a může se konečně naplno věnovat svým spolužákům. Jsem já to ale pomocnice a řešitelka mezilidských vztahů! "Čau," pozdravím svého momentálně jediného spolustolovníka a naberu si hromadu těstovin s rajčatovou omáčkou a k nim hezkou porci salátu. "Co to mělo bejt, těch strženejch deset bodů na Runách? Jak malej. Neuvěřitelný," protočím oči, ale to už není hlavní věc, co mě trápí, takže mu ani pořádně nedám prostor k odpovědi a hned mluvím dál. "Ale to je teď jedno. Jsme poslední, kdo nemá na nástěnce rozpis tréninků," vynechám pro větší dramatičnost a zdůraznění naléhavosti situace fakt, že Nebelvírští ho tam taky ještě nevyvěsili, "takže doufám, že Richard se vzpamatuje a sepíše ten náš. Doufám, že ho PRÁVĚ sepisuje, ale to je asi jenom zbožný přání." Zavrtím hlavou, doprovodím to povzdechem, jako kdyby na mých ramenou ležela tíha celých Bradavic, a dám si do pusy sousto. "A ty jsi ho taky mohl popohnat, na co seš zástupce," bručím, aby jako bylo jasné, že on v tom taky není nevinně. Zatímco mluvím, vyhlížím našeho pana kapitána a jakmile ho uvidím, nezapomenu se na něj zamračit. |
| |||
Shrnutí měsíce Bradavice jsou jako jakákoliv jiná škola. To, že se tu kouzlí a dělají jiné magické kraviny neznamená, že školní dny nezačnou být po čase nuda, hodiny stereotyp a čas tu lítá stejně rychle jako pohlavní nemoci od Cayluse. Nadešel čas podzimu a venku začínala být odporná zima. Foukalo, mrholilo, pršelo. Boty jsem měla věčné mokré a zpátky do školy jsem chodila s nafoukaným listím ve vlasech. Vážně hnus. S každým dnem tohohle anglického počasí se mi víc a víc stýskalo po Španělsku. Vážně nevím, proč ti čtyři senilní kouzelníci založili Bradavice zrovna tady. Ani na koleji se nic zajímavého nedělo. Dee byla věčně s Caylusem, Barbara zalezlá v tom největším rohu pokoje, který měl, Christina se furt přehrabovala fotkama svých nastávajících (které schovává pod polštářem, btw - vážně nevím proč, asi čeká, že to bude fungovat stejně jako zoubková víla) a Regina si neustále stěžovala na veškerý existující testosteron ve škole. Občas jsem se šla podívat na Alex, která zuřivě trénovala za každého počasí a když zrovna neseděla na koštěti, tak jsem si ji bez pardonu rezervovala pro sebe, protože spolu máme ještě nějaké plány. Dokonce jsem se šla podívat na famfrpálový zápas a svoji přítomností podpořit náš tým. V půlce, kdy jsme prohrávali na počtu branek, protože Domenico pravděpodobně zapomněl co je za den, jak se jmenuje a co má v té brance dělat , jsem odešla a o následné výhře jsem se dozvěděla až později. Moc jsem nechápala, co chtěl Richard mimo neuvěřitelný Caylusovo štěstí slavit, protože žádný mimořádný výkon to teda nebyl, ale radši jsem nic neříkala a ani jsem ten zápas nijak nekomentovala. Ostatně - Helen to zvládla i za mě, když s jazykem svěšeným až na zemi Richarda vychvalovala tak, že by si nejeden nezaujatý posluchač mohl myslet, že zrovna vyhrál národní famfrpálovou ligu. Tož tak. Ranní hodiny - hlavní síň (havraspárský stůl) 14. října Ráno jsem jen rychle doběhla na snídani - vzala jednu mandarinku a mazala rovnou na hodinu, jelikož se mi povedlo krásně zaspat (že by mě někdo vzbudil, to ne). Na starodávných runách jsme se akorát dozvěděli, že se ruší a zůstanou jen jako kroužek s Rhiannon. Což mi, i když mám runy ráda, vůbec nevadilo, protože Batshedu jako vyučující skoro nikdo neměl rád. A Domenico už tuplem ne, zvlášť po tom, co mu na místě strhla deset bodů. Jen jsem mírně pozvedla obočí, protože každá zbytečná ztráta bodů je na lepáka, ale s těmi sto body navíc s tím dnes nějak usnu. Po poslední hodině run následovala historie čar a kouzel, kde nás Binns překvapil testem. Nechápavě jsem koukala na kus pergamenu s otázkami před sebou. ,,Cože? On měl být test?" Otáčela jsem se zmateně a snažila si vzpomenout, kdy to ten smrdutý duch ohlašoval. Nakonec jsem se pokusila celý test opsat od Charlotte, která seděla vedle mě. (10-2=8) Asi si vedle ní budu sedat častěji. Zbytek hodiny mi šel jako obvykle jedním uchem tam a druhým dovnitř. Referáty jsem vnímala tak částečně, přestože byly rozhodně zajímavější vsuvkou do jinak Binnsova nechutně monotónního monologu. Ihned po skončení hodiny jsem vyrazila směr hlavní síň, kde jsem se ještě na moment zastavila u nástěnky. Studentský magazín? Kdo by se na tohle hlásil. Zbytečná další práce navíc. Co dál. Hodina se Snapem v Zapovězeným v lese. Večer. Ve tmě. Bezva. Co dál. Změny v předmětech - neochotně jsem se zapsala na jasnovidectví (a už teď se náramně těším na věštění z koulí) a pár nových kroužků jako crafting a magii v domácnosti, která by mi mohla výrazně usnadnit život, pokud mi taky nebude posluhovat nějaký domácí skřítek (třeba Acai). Jen koutkem oka jsem viděla nějaký zmuchlaný papír kousek od nástěnky, ale co bych se tomu víc věnovala, že jo. Já zmuchlaný papíry ze špinavý podlahy nesbírám. Otočím se k nástěnce zády a zamířím rovnou do hlavní síně. U zmijozelského stolu seděl Domenico a další had seděl u havraspárských s Kaylou. Pro dnešní oběd nechám Domovi oči pro pláč a zakempím hned vedle Sebastiana. Pobaveně se uculím, když uslyším o čem mluví. ,,Aaah sí, Nicolas le gustas mucho perooo...", přikyvuju a natáhnu se pro španělskou rýži, ,,prý mu přijde, že se mu tolik nevěnuješ." Podívám se na Kaylu s naprosto přesvědčivým výrazem. ,,No zrovna včera jsme se o tobě bavili a on říkal, že mu přijde jakoby ses mu vyhýbala. Chtěl by s tebou trávit víc času, ale asi nemáš zájem. Máš snad někoho jiného?" Nakloním se zvědavě k ní a mile se usměju. Nicolas bude určitě nadšený, to je jasné. Naberu si do pusy rýži a po chvíli pokračuju. ,,Navíc teď začal i dost mluvit o Angele, viď?" Otočím se na Seba. ,,Prý se mu líbí jak je tajemná. No já osobně nevím, co na ní vidí, ty jsi mnohem hezčí, ale asi je to ideální materiál na dobývání." Rozhodím rukama, že málem Sebovi vypíchnu oko. ,,Líbí se ti Angela Sebe? Čistě z klučičího pohledu." Zastavím na něm svůj pohled a čekám, jestli mě podrží nebo to celé zvorá. ,,Možná to Angela dělá naschvál a čeká, až za ní Nicolas sám přijde. Ty sis nevšimla, jak se na něho pořád dívá?" Podívám se na Kaylu naprosto nechápavě, jako by by byla poslední člověk na škole, kdo si toho nevšiml. ,,Víš, jen tak mezi náma holkama," jemně odstrčím Sebovu hlavu symbolicky od nás dál ,,co kdyby jsi v něm trochu probudila žárlivost? Nech se vidět s pár klukama a uvidíš jak pak za tebou přiběhne. Tady Sebastian ti určitě pomůže před Nickem něco sehrát, viď?" Zářivě se na svého spolužáka usměju. ,,Je to fešák, na něj bude Nicolas určitě žárlit. Líbí se ti Seb ne?" |
| |||
|
| |||
|
| |||
Shrnutí měsíce a navázání Půlka září - 14.10. Měsíc utekl jako voda a kdybych se za ním zpětně neohlédl, nejspíš bych si toho ani nevšiml. Jak se člověk stále modlí, aby ty hodiny utíkaly rychleji a rychleji, utíkají spolu s nimi vlastně i dny a týdny. Dokonce mi přijde, že se vůbec nic nikam neposunulo. Ani se Sinestrou jsme se ve finále nikam dál nedostali a já jsem ztroskotal na stále stejném místě. To tedy ne. Takhle z toho nikdy nic nebude a já dřív tuhle školu vyjdu, než se s ní s tímhle přístupem sblížím. Tentokrát to změním a nahodím své ostré lokty, kterými vystrčím všechny potencionální hrozby - především toho vydebilněnýho Wolframa. A Cayluse. A jako největší předsevzetí si dávám likvidaci Dragona. Nesnáším ho ještě víc, než před tím. Ten jeho přehnaně dobrácký výraz a vlezlost, kterou se snaží každého získat, je nechutná a překvapuje mě, že mu na to vždycky všichni naletí. Ale já tedy ne, já se nedám. Pěkně mu to spočítám, že nebude schopen slova a radši přejde na Krásnohůlky, jen aby měl klid. Celý měsíc mi přišlo, jako kdyby na mě v nestřežené okamžiky čuměl a snažil se na mě najít nějakou špínu. Ano, přesně to určitě dělá, a pak chodí za Erikou a vypráví jí své vymyšlené bludy, jen aby ji mohl mít pro sebe. A nejen Erice, prdelí to každému, koho potká, a všichni mu věří, protože je to přeci ten dobrák Dragon. Určitě mě pomlouvá i u Sinestry! To nerozdýchám. Tohle tedy ne. Sejmu ho dřív, než proti mně stihne poštvat všechny lidi, kteří mě už takhle jistě velice milují. Když to shrnu, nic převratného se tedy za ten měsíc vlastně nestalo. S Danem a Kenjim jsme samozřejmě vymysleli nespočet vtípků, které nám přišly naprosto geniální, ale kterými jsme určitě moc lidí nepotěšili. Jinak vše stagnuje, což je rozhodně potřeba změnit a dát věci do pohybu. Především rozpohybovat ten Dragonův nudný a ubohý život. Hm, a abych nezapomněl, taky mě celkem začali srát ty přiblblí sourozenci, hlavně Diana. Zřejmě budu muset zlikvidovat všechny, jejichž jméno obsahuje minimálně písmeno D. A co je nejsilnější zbraň? Drby, ty zničí každého. Ale musím na to jít strategicky, uvěřitelně, ne jako doposud... Jako velký úspěch beru zasažení Wittelsbacha potloukem. Naneštěstí přežil a nyní má zajištěnou dovolenou na ošetřovně. Doufám, že tam zůstane dost dlouho, abych ho nemusel potkávat. Tím se mi tedy jeden nepřítel eliminoval a já byl v takové euforii, že mi ani nevadila naše prohra, i když jindy bych ji prožíval víc. Za to hodina starodávných run se mi moc nepodařila, respektive nám s Danem. Z nějakého mnou neznámého důvodu se profesorka strašně rozčílila a strhla nám body, což nikdy nepochopim jako. Beztak je to proto, že naši kolej nemá ráda, protože jsme si s Danem úplně normálně povídali a nebyl žádný důvod k tomu cokoliv strhávat! Trochu se nám začaly pohybovat kroužky, různě se rušit, slučovat a já nevím co všechno, v čemž se mi udělal docela velký zmatek a já už nevěděl, kam jít, nebo nejít. Snažil jsem se tedy držet spolužáků a tak nějak se pohybovat jako oni, protože ve všem mám takovej bordel, že bych se nejradši zavřel na pokoji a zůstal tam do konce svého života. Občas se mi i stalo, že jsem seděl na nějaké hodině a vlastně ani nevěděl, co za hodinu to je. A jestli tam mám vůbec co dělat. Jediné, co se mi v hlavě zaseklo, byl test z dějin čar a kouzel, z kterého jsem měl ve finále celkem dobrý pocit (9). Aspoň z něčeho, když už mi nic jiného nepřálo. Měl jsem natolik dobrý pocit, že mi ani nevadilo poslouchat Angely a Charlotty nudný referát, který jsem bojkotoval svým nepřítomným výrazem. Hodina naštěstí skončila a my měli čas na oběd, což bylo fajn, protože moje kručení v břiše bylo hlasitější, než ten Angely upištěný hlásek, který přednášel cosi o upalování čarodějek. Jelikož má cesta vedla okolo nástěnky, nedalo mi to a nakrátko jsem se u ní zastavil, abych se taky pro jednou podíval, co to na ní vlastně visí. Psalo se tu cosi o změnách těch předmětů, v nichž jsem měl ten bordel. Pořád jsem to ale nechápal, a tak jsem se rozhodl, že se na to zeptám kluků. Snad si o mně nebudou myslet, že jsem úplný vypatlanec. Dále mě na nástěnce zaujaly dva další inzeráty - jeden mile, druhý nemile. Shání se redaktoři pro studentský magazín? Je potřeba kreativní duch a přehled o školním dění? To je přímo pro mě! To vůbec nemuseli tohle vyvěšovat a mohli za mnou přijít rovnou! To si za tím Kwangem co nevidět skočím, než mi to místo někdo vyfoukne a já si na svůj list nežádoucích lidí budu muset připsat někoho dalšího. Kromě toho, studentský magazín je přesně ta skvělá zbraň... Druhý inzerát byl značně nechutný. Byl až tak nechutný, že se mi z toho objevila husina a možná i trochu tiky do očí. Koťata? Někdo daruje odporná, hnusná koťata? A co s nimi kdo hodlá jako dělat? Vlastnit je, chodit tu s nimi po škole a obtěžovat mě jejich přítomností? To nikdy nepřipustím a radši skočím z naší veže, než aby tu těch koček bylo víc. Pitomá Cassandra, kde ty kočky jako vzala? To neví, že se tu pohybují lidé, kterým by třeba mohly vadit? A co když si ty kočky vezme někdo z Nebelvíru, nebo ještě lépe, někdo z našeho pokoje? Kluci jsou na to vtipní dost a Dragonův nevyvinutý mozek by ho zřejmě morálně nezarazil. Neudržel jsem se a ten papír z nástěnky strhl, zmuchlal do kuličky a pohodil na chodbě. Samozřejmě jsem se před tím ujistil, že nejsem viděn při tomto trestuhodném činu. Následně jsem rychle zaplul do Síně, abych se vyhnul případnému podezření, a posadil se co nejblíž lidem, se kterými se bavím. Na nic jsem nečekal a hned se pustil do jídla, abych ten hlad zahnal. Netrvalo dlouho a od jídla mě vyrušila sova s jakousi poštou. Chvilku jsem nechápal, kdo by mi mohl psát. Mám snad nějaký průser, nebo co? Nebo tajnou ctitelku a v tom dopise je sáhodlouhý román o tom, jak jsem dokonalý, mám krásné oči a hrozně mě od prváku miluje? Třeba od Sinestry? Nebo... Od Eriky? Nebo by v tom mohla být fotka nahaté Ruby, která si hůlkama pochutnává na drahém, asijském jídle, a jejíž bradavky by pro případnou cenzuru byly přelepené průsvitnou lepící páskou? Aspoň bych měl co použít do toho studentského magazínu. Naneštěstí to nebyla ani jedna varianta a "pouze" dopis od mé sestry, která mi napíše jen tehdy, když potřebuje žalovat na rodiče. Snížili kapesné? Nová prsa? Oblečení? Ach, stále se nic nezměnilo. Rychle jsem ten dopis projel, načež jsem ho zase složil a schoval do kapsy, aby ho případní zvědavci nechtěli vidět. Nehodlám jim vysvětlovat, proč si má sestra šetří na nový kozy. |
| |||
Shrnutí měsíce Celý měsíc doopravdy utekl jako voda, až jsem se toho děsila. Na famfrpálový zápas jsem šla, akorát jsem ze sebe nedokázala vydolovat potřebné nadšení, protože jsme přeci jenom nebyli jedním z týmů my. Hadi si nevedli moc dobře, dokud je nezachránil Caylus a nechytil zlatonku. Mohli tedy mluvit hlavně o štěstí než o něčem jiném. Když v půlce měsíce připravili skřítci masové hody, ostentativně jsem tam seděla a každému vykládala, že jedí živou bytost a jestli jim to jako nevadí?! Bylo mi jedno, jestli to chtějí poslouchat nebo ne. Poslední kapkou byla Helen, která se na mě přes Velkou síň šklebila. Zrudla jsem a po zbytek hodů jsem se směrem ke zmijozelskému stolu už nepodívala. Dokázala jsem na to zapomenout až na oslavě narozenin Acai, kde jsem se totálně "zbořila", jak by řekla moje mamka. Dokonce natolik, abych si od Acai nechala propíchnout uši, i když Avan po jejím zásahu vypadal, že bude ještě pár let potřebovat terapeuta. Naštěstí to netrvá dlouho a bolí to tak středně. Nic až tak hrozného. Celá to oslava rozhodně byla nejlepší událostí celého měsíce. Ke konci září potkám v knihovně Colette, která se moří s úkolem z bylinkářství. Protože bylinkářství je můj oblíbený předmět (jak jde asi vidět, protože když přijdu do knihovny, jsem ověšená různým jetelem - vyhýbám se tedy knihovnici, aby mě zase nevyrazila ven.), nabídnu jí pomoc, kterou přijme. I když fantazíruju o tom, že nás zahlédne Helen, mám smůlu. Ale i tak Colette ráda pomůžu, narozdíl od většiny jejích spolužáků jsem se kolem ní necítila nervózní a nepřipadala si, že se mě snaží s každým slovem zmanipulovat. Nakonec se ukáže, se Colette je v bylinkářství vlastně docela dobrá, akorát jí unikla menší souvislost. Velká síň 14.10. všichni u mrzimorského stolu Při starodávných runách jsem se snažila Acai s Domenicem všemožně upozornit, aby se začali trochu chovat, ale bezúspěšně. Proto tiše zaúpím a schovám hlavu v dlaních, když je profesorka vytáhne před tabuli na zkoušení. Ohledně Acaiíných znalostí si nedělám žádné naděje a rozhodně se nemýlím. Naštěstí to nakonec schytá spíš Zmijozel, když Domenicovi strhne profesorka body. Po hodině se zapíšu na runovou magii a crafting a zbytek přestávky krafu s každým, kdo mi přijde do cesty. Profesor Binns nás tedy rozhodně taky nešetří. Dějiny čar a kouzel nepatřily mezi moje silné stránky. Kdybych mohla, nervózně okusuju brk jako tužku, akorát nechci mít peří v puse. Na moc si toho nevzpomínám (4-1=3), ale alespoň něco tam napíšu, i kdyby to měla být úplná blbost. Třeba plný pergamen Binnse ošálí a bude si myslet, že to vlastně umím! Po testu přijdou na řadu referáty, ale já nedávám moc pozor. Dějiny? Nudá. Ale konečně je oběd! U našeho stolu už sedí někteří moji spolužáci. Ještě rychle se zastavím u nástěnky a rozněžním se nad koťátky, ale Opál mi stačí, takže nakonec se od náštěnky odtrhnu a skoro běžím k mrzistoru. "Ahoj!" řeknu vesele, když dopadnu na lavici mezi Nataniela a Avana a všimnu si Ruby, která se kouká k zmijozelskému stolu, směr, který už pár týdnů ignoruju. "Podle vašich veselých výrazů si myslím, že test nic moc," řeknu neméně vesele a automaticky nandám na menší talířek nakrájené jablko, který pak postrčím směrem k Acai. To by bylo, abych do ní nenarvala nějaké vitamíny! "Víte, jak se to říká...když nejde o život...," zasměju se, ale okamžitě přimhouřím oči, když si všimnu, co si Benji nandavá. Hovězí, jo? Sama si nandám červenou čočku s tofu. Rozhodně nebudu podporovat vraždu, i když byla některým mým spolužákům ukradená. "Co máme po tomhle? Základy vyvolávání?" snažím si vzpomenout, zatímco si prsty volné ruky zamyšleně přejíždím po čerstvě píchlém tragusu, což je můj nový zvyk. Pak si ale všimnu, že Natanielovi se něco hýbe v kapuci a on to krmí. "Jééé," nadchnu se okamžitě a v tu chvíli je mi nějaká čočka nebo piercing fuk. "Můžu?" zeptám se ho opatrně a kdovíjak se mi v ruce objeví kulička vína, která tam před sekundou ještě nebyla. |
| |||
Velká síň Kayla 14. října, středa Chvíli žvýkám sousto koláče, než si všimnu, že zde někdo od rána nechal noviny. Čapnu je a na okamžik se do nich začtu. Pak zvednu hlavu, pohledem se zarazím na Kayle z Havraspáru. Sama je zažraná do nějaké knihy, tak ji jen pozoruji a v hlavě mi to šrotuje. Netrvá dlouho, než noviny zase odložím, vstanu a obejdu náš kolejní stůl, abych se dostal blíž k ní. Přes rameno mám svou brašnu, v druhé ruce talíř s nedojedeným masovým koláčem. „Čau, co čteš?“ zeptám se, ale zní to spíš jako řečnická otázka nebo mě odpověď moc nezajímá, protože hned potom se posadím naproti ní a nenechám ji odpovědět. „Nick o tobě mluvil,“ konstatuji a přikývnu. „No jo, ale...“ dodám neurčité „ale“, které nevěstí nic dobrého, nic dalšího, pak jen pomalu zavrtím hlavou. Mezitím položím svůj talíř s jídlem na stůl, brašna s pár učebnicemi žuchne vedle mě na lavici. Drby o těch dvou už se ke mě samozřejmě donesli, tak proč nepřidat něco navíc. A když to nevyjde, aspoň jí budu dělat společnost a popovídáme si. Rozhlédnu se po stole, natáhnu se pro sklenici a naliji si ovocný džus, vezmu čistou vidličku, abych mohl dokončit oběd. |
| |||
|
| |||
Hlavní síň 14. října Oběd očividně neměl proběhnout v klidu, čemuž už se vlastně ani trochu nedivím – jsme přeci u stolu Mrzimorů, jestli jste někdo zapomněl. Nedám si do pusy ani první lžíci své porce a už zmerčím, že se cosi pohybuje Natanielovi na rameni a on tomu dokonce podává jídlo ze stolu. Málem po tom v prvotní reakci hodím lžíci, jak se té malé potvory leknu, ale naštěstí jsem se zastavila, takže sebou jenom nepatrně trhnu. Chápu, že takový asociál potřebuje své zvířecí (a taky jediné) kamarády, aby se necítil tak sám, ale vážně tu havěť musí tahat i do jídelny? Zrovna tak beru, že Mrzimor je kolej buranů, ale tohle je přeci jenom už trochu moc! Zatvářím se nanejvýš nesouhlasně a v mysli přitom to stvoření shazuji jednou dobře mířenou trefou na zem, ale mou pozornost opět získává Acai, která se rozhodla mi mou poznámku vrátit. Pobaveně se na ni pousměji. Že ona to vůbec pořád zkouší... “Tak zaprvé, neříkej mi Prdelko.“ Zamračím se nespokojeně, protože taková familiární označení od nějaký Africký divoženky si vážně vyprošuju. Jsme snad kamarádky? No tak to asi těžko, že ano! “Zadruhé, stejně jako já musím trpět tvůj bordel, ty budeš muset vytrpět tohle.“ Jak si vůbec může dovolit mě napadat z něčeho takového, když se bláto z jejích kecek zrovna tak běžně roznáší po celém pokoji? Jednou jsem dokonce měla na posteli její zpocený tričko, a to byl teda hnus! Acainy hygienické a pořádkové návyky zakořenily někde v době kamenný, čemuž se asi člověk nemůže divit vzhledem k jejímu původu. “No a zatřetí je mi vlastně úplně fuk, jak ses vyspala.“ Pokrčím nad ní rameny a přehodím si jedním elegantním gestem rozpuštěné vlasy na záda, přičemž se na Acai samolibě zaculím. Tu část o svém strachu ze tmy naprosto odignoruji, protože o tom se tu přeci vůbec bavit nemusíme a já rozhodně nehodlám divožence dopřát tu radost, abych se nějak obhajovala. Navíc jí do toho vůbec nic není a nemá jediné právo o tom mluvit – v čemž jí rozhodně nehodlám podporovat. Její následující výlev musím chvíli sledovat v tichosti s udiveně nadzvednutým obočím, protože si musím v hlavě přebrat, jestli právě myslela vážně to, co řekla. Asi se mi nechce úplně polemizovat nad tím, kde se dozvěděla, jak smrdí výpary starého kamionisty, protože se vlastně celkem bojím výsledných závěrů. Ale spíš jsem tak nějak přemýšlela nad tím, kdy vlastně mi tyhle rádoby vtipy přestaly připadat směsné a mám takový dojem, že tak maximálně v páté třídě základní školy. “Páni Acai, já se přímo za břicho popadám, jak strašně jsi vtipná.“ Pronesu s naprosto vážnou tváří až nakonec teatrálně zakoulím očima a pohodím hlavou. “Seš vážně dětinská.“ Přisadím si ještě, protože samozřejmě musím mít poslední slovo. Tím mám naši hádku za uzavřenou, protože Acai už začala zase ze zoufalosti házet nejapné žertíky, které ani nejsou vtipné. Jsem natolik šlechetná, že s ní občas pár slov prohodím, ale zbytečně s ní ztrácet čas nebudu. Otočím se se strojeným úsměvem k Avanovi, který se mne ptal na výsledky mého testu. “Asi to nebyl ten nejlepší výkon, ale věřím, že mi profesor Binns minimálně umožní si test opravit.“ Oznámím mu a hodím přitom po Acai významným pohledem. A brečím tady snad? Pak už se začnu konečně věnovat svému talíři, přičemž si občas divoženku prohlédnu od hlavy až k pasu nicneříkajícím pohledem. Když se Avan nabídne s rozléváním džusu – byl by z něj rozkošný pikolík, jednoduše k němu přisunu svou sklenici s prostým “Díky.“ Ohlédnu se přitom ke Zmijozelskému stolu, abych zjistila, jak je na tom Domenico. Musíme dnes spolu probrat ještě spoustu věcí a čas byl neúprosný, proto se jej pokusím pohledem trochu popohnat. Navíc jsem si dnes už užila společnosti lidí z Mrzimoru dosytosti. |
doba vygenerování stránky: 0.78213405609131 sekund