| |||
Shrnutí uplynulého měsíce Den za dnem plynuly jako voda. Jak postupoval čas a blížil se podzim, zrovna tak přibývalo bláta na koberci před mou postelí. Opravdu nevím, jestli Acai má takový problém zvyknout si na boty, které očividně u toho svého Afrického kmene neměla a neví, že před vstupem do budovy by si je měla očistit anebo je tak nechutný prase. Každopádně mi tím začala neskutečně pít krev, a proto se ani jeden týden nevyhnul nějaké naší potyčce, kterou jsem samozřejmě s přehledem vyhrála a Acai zbyla jenom potupa a oči pro pláč. Mrzimorská kolej byla celá rozjařená z Acainých narozenin (jako kdyby to byl nějaký důvod k oslavám nebo co), Naiřiných chybných lesbických představ (bez komentáře) a návratu Coralin (třikrát sláva). Naše divoženka je zase o rok starší, hurá hurá. Vzhledem k tomu, že se všeobecně my dvě zrovna dvakrát nemusíme, neobtěžovala jsem se ani se slavením a už vůbec ne s dárkem. Už normálně mám ke spolužákům ze své koleje poměrně odpor, to všechno se ale tak ztrojnásobí, když jsou ještě k tomu totálně nadraní. Tolik hluku, idiotských nápadů a ryku byste na jiném místě hledali jenom těžko. Ve společenské místnosti se ani nedalo sedět, protože se tam po vás někdo pořád sápal a chtěl si opilecky povídat. Ba co hůř, dokonce po mně chtěli, abych pila s nimi (JÁ! Ha!), po čemž jsem opravdu netoužila, a tak jsem se odebrala do pokoje, kam beztak do pozdních nočních hodin pronikal hluk ze společenky. Ráno pak všichni smrděli jako nějaká zaplivaná putyka a společenská místnost byla v naprosto dezolátním stavu. Ten bordel! Ten puch! Raději jsem ani moc nezkoumala, jestli náhodou neleží nějaký obnaženec na gauči a co je támhleta smrdutá hromádka v rohu, protože to by bylo na jedno nevyspalé ráno až moc. Vítejte na Mrzimorské koleji vážení, takhle těžké to mám! Rozhodla jsem si trochu zpravit chuť hned brzy ráno, když ještě všichni po oslavě vyspávali vopici. Kotě Jordyn a Fabiana se mi věčně válelo na posteli (NA MOJÍ POSTELI), tudíž se stalo ideálním terčem. Černým inkoustem jsem se mu rozhodla namalovat knír a na záda srdce, ale smýkalo se mi tolik, že to bylo jenom těžce rozpoznatelné. Což se mi nakonec celkem hodilo, když to měl malovat někdo, kdo byl opilý. Zrovna tak jsem vzala jednu z Acainých bot (ani nejhoršímu nepříteli bych tohle nedala pod nos) a bez pardonu ji hodím do něčích blitek, které byly v rohu místnosti. Haha, to máš za všechno to bláto, ty jedna! Když jsem se pak po svém každodenním běhu vracela na kolej, zrovna se rozjížděla pátrací akce ‚Kdo nám počmáral kočku‘. Nenápadně jsem nadhodila směrem k sourozencům, že se mě v noci Avan ptal, jestli nemám černý inkoust navíc, ale že víc nevím. Nechala jsem spekulace plout a spokojená sama se sebou jsem si to namířila do koupelny. Zatímco jsem další rok trpěla na té nejhorší koleji na celé škole, do které jsem ani náhodou nepatřila, podařilo se mi lehce se sblížit s Domenicem. Několikrát jsem se nechala vidět po jeho boku a sama jsem tak nějak ‚nenápadně‘ naznačila, že by se mezi námi mohlo jednat i o něco víc. Zrovna tak jsem se nechala slyšet, že to bylo vzhledem k mému původu více než očekávatelné, ale že zrovna zástupce kapitána famfrpálového Zmijozelského družstva, a ještě k tomu takový ukázkový student, co doučuje všechny ty roztomilé drobečky z nižších ročníků, to byl prostě osud. Škola se táhla v takovém rutinním standardu, nic, co by vyloženě překvapilo, ale ani se nejednalo o žádné šílené období. Famfrpál je mi ukradený, proto jsem se ani nijak zvlášť nezajímala, co se dělo v tomhle okruhu – snad jenom že Domenico měl obě ruce levý a pustil všechny balony, které na něj letěly, což jsem mu nezapomněla v následujících dnech několikrát připomenout. Hlavní síň Další z nekonečných školních dní plných rutiny. Dnešek se nezdál nijak zvlášť zajímavý, snad kromě faktu, že si Domenico vysloužil bodový postih za drzost – což by se samozřejmě vzornému studentovi stávat nemělo, to všichni víme. Šlo to s tím klukem od desíti k pěti, nejdřív má při famfrpálu ruce jako cedník a teď tohle? Po hodině jsem si na něj taky počkala před učebnou a oznámila jsem mu, že po obědě s ním chci mluvit, takže se uvidíme před Hlavní síní. Ani jsem nečekala na nějaké jeho vyjádření – protože jeho odpověď jsem beztak věděla; a vydala jsem se vstříc dalšímu předmětu. Nemůžu říct, že by mě Dějiny čar a kouzel nějak příjemně překvapily, ba právě naopak. Nečekaný test mě nachytal nepřipravenou a kromě faktu, že Egypt je kolébka magie jsem si nevzpomněla snad vůbec na nic. (4 – 1 = 3) Inu nedalo se svítit. Ihned jsem si napsala do diáře rozvrh, ve kterém si hodlám danou látku zopakovat, abych byla případně připravená na možnost si to opravit. Domenico mi v tomhle směru jistě bude nápomocný, ať už byl úspěšný nebo nikoliv. A jsem si zcela jistá, že bude nadšený! Z hodiny Dějin čar a kouzel si to namířím rovnou do Hlavní síně. Omylem se přitom nachomýtnu mezi hloučkem svých Mrzimorských spolužáků, což je velmi nemilé. Snažím se s nimi nebýt viděna víc, než je nezbytně nutné. Ovšem když už se to všechno tak sešlo, rozhodnu se pro tentokrát nechat to být. Alespoň se mezi nimi bude pohybovat konečně někdo na úrovni, že ano a všeobecně tak zvedat laťku. Když jsme vešli do místnosti, pohledem jsem vyhledala Domenica a jakmile se naše pohledy střetly, s úsměvem tak sladkým, až by jednomu zatrnulo v zubech, mu zamávám. Jenom abych mu připomněla, že spolu dnes ještě máme nějaké plány. Pak už si to mířím k Mrzimorskému stolu (ach jo), v závěsu za Avanem a Acai, která zrovna něco horlivě vykládá. Zaposlouchám se do jejích slov, stačilo mi toho jenom trochu abych pochopila, že naše malá chudinka z kmene Waka Waka si stěžuje na fakt, že se vykašlala na test, ale je to samozřejmě chyba ostatních, že neuspěla. Normálně bych nad tím asi jenom protočila oči a nechala to být, protože co na to říct… ale vzhledem k tomu, že ji tenhle rok už od začátku nemůžu vystát, rozhodla jsem se do jejího naříkání vmísit s jednou upřímnou myšlenkou. “A co jako čekáš, když ses na to vykašlala? Že dostaneš jedničku třikrát podtrženou?“ Posměšně se na ni ušklíbnu a pobaveně zakroutím hlavou, jako kdyby byla snad úplně blbá – ehm, ehm. Acai byla přesně ten typ, který hledal chybu kdekoliv jinde než v sobě a už s tím začínala být opravdu nesnesitelná. Navíc by ráda měla všechno, hned a nejlépe aniž by musela hnout byť jediným prstíkem – možná proto je má tak buclatý. Posadím se ke stolu a na talíř si nandám rýži společně s dušeným hovězím s mrkví a spokojeně se pustím do jídla. Sedět s Acai u jednoho stolu je sice vždycky za trest, ale chuť k jídlu si tím zkazit nenechám. |
| |||
Shrnutí uplynulého měsíce označení Čas někdy ubíhá jako voda, takže stačí zamrkat, a najednou je půlka října. Uplynul celý měsíc, který jsem strávila jako kapitánka našeho famfrpálového týmu. Sice jsme si nestanovili pevně dané tréninky, ale stejně jsme odvedli pěkný kus práce. Snažila jsem se to brát zodpovědněji, než když jsem byla jenom člen týmu. Velkou většinu zápasu Nebelvíru proti Zmijozelu jsem strávila psaním poznámek k jednotlivým hráčům, týmům jako celku, a malováním malinkých srdíček kolem Nickova jména. Nakonec jsem sice měla víc poznámek o něm než o těch ostatních, ale tak aspoň něco. Stejně jsem neměla pořádně komu fandit. Taky jsem se v poslední době hodně bavila s Nickem, byl na mě zase milejší. Sice jsem si pořád nebyla jistá, jak to tedy je nebo není s Beccou, nicméně celá ta záležitost přešla zcela do pozadí, když jsem si všimla, jak se pořád lepí na Alex. Ta si možná všimla mých pohledů, ale bylo mi to jedno. Becca, Helen, Alex... Prostě jsem si nemohla být jistá, jestli s nimi Nick opravdu něco měl, nebo mě jen tak provokoval, ale byla jsem z toho dost nervózní a žárlila jsem. Tedy kromě chvil, kdy na mě byl zrovna hodný. Byla jsem v sedmém nebi, co by ne. Alex mě ovšem neštvala jenom sezením s Nickem. Když nás při posledním tréninku vyhodila z hřiště, měla jsem opravdu chuť ji zabít. Opravdu. V ten moment se nedalo nic dělat, ale rozhodně jsem jí to nezapomněla. Z vyučování mi obzvlášť v paměti utkvěla hodina s malinkými dráčky, to bylo něco báječného. Nějakého takového by určitě ocenila moje prababička. Rozhodla jsem se jí takového někde opatřit, pokud to půjde a v nejbližší době se na ně zeptat profesora Kwanga. Velká síň 14. října, přítomní, madam Hoochová Ten den jsem se moc nevyspala. Zdál se mi hrozný sen, o famfrpálu. V tom snu Richard zabral hřiště permanentně pro Zmijozel a nikdo jiný tam nesměl. Madam Hoochová měla z nějakého důvodu Snapeovy vlasy a hábit a všechno odsouhlasila. A mě a mému týmu se pak celá škola posmívala. Pak jsem nad tím musela pořád přemýšlet, byla jsem jako mátoha. Starodávné runy jsem skoro ani nevnímala a Dějiny čar a kouzel už vůbec ne. Do písemky jsem nenapsala v podstatě nic, jen pár tipů a odvozených věcí, co mě tak napadly, že by mohly sedět, takže jsem si nedělala moc velké naděje, že bych dostala hezkou známku. Měla jsem prostě celou dobu takový nepříjemný pocit a nemohla se soustředit na nic jiného. Byla tu možnost, že je to znamení. Zvlášť když jsem k tomu připočetla jak mi Alex vmetla do tváře, že ona už zarezervované termíny má. Doteď jsme trénovali dost nepravidelně, takže na mě nejspíš začal skrz sen mluvit můj pocit viny. Jako kapitán jsem se zatím přece jen moc neosvědčila. A náš zápas s Mrzimorem se blížil... Pro jistotu jsem se při první přestávce rozhodla napsat dopis pro madam Hoochovou. Úhledně jsem na kus pergamenu sepsala pár termínů, ve kterých jsem si byla jistá, že je hřiště volné. Takhle jí ho budu moct předat při obědě. Když konečně začala pauza na oběd, vydala jsem se s ostatními do Velké síně. Cestou jsem v ruce žmoulala svůj dopis a rozhlížela se, jestli Hučku někde neuvidím. Doufala jsem, že tam bude, abych jí ho hned mohla dát. Když jsem ji nenašla, postavila jsem se před Velkou síň a číhala na ni. Přece taky musí jíst, ne? Byla jsem odhodlaná se na ni vrhnout, hned jak ji uvidím. Chtěla jsem se konečně zbavit toho hrozného stínu, co nade mnou už od rána visel. |
| |||
...aneb o měsíc později Měsíc utekl jako voda a než jste se stačili rozkoukat, byl tu další stereotypní školní den. Venku se za ten měsíc pořádně ochladilo a do naší školy čar a kouzel přišel podzim. Listy stromů se zbarvily do oranžova a postupně spadávaly z větví na zem nebo je ze stromů odvlál přímo vítr a proháněl po pozemcích. Nebelvírští s Havraspárskými měli za okny věže tolik navátého listí, že by si v nich mohly sovy udělat hnízdo. Vrba mlátička shodila svou pokrývku najednou a nyní se ve studeném větru ošívá svými zcela holými šlahouny. S příchodem podzimu také přišlo typické britské počasí s častými dešťovými přeháňkami. Ne, že by to snad Alex donutilo zrušit trénink a tak mrzimorští často trénovali v pláštěnkách a zpět na pokoje chodili unavení, promoklí a někdy dokonce s botama od bláta. Posledně, když si Acai zapomněla boty očistit a v pokoji tak udělala zabahněné stopy - Ruby klasicky nešetřila jedovatými poznámkami a nepřátelskými pohledy. A aby toho nebylo málo, Alex, která se stala podtrženým jménem v Kaylině deníčku "dívek k eliminaci" s ní čelila konfrontaci přímo na hřišti, když Kayla se svým týmem chtěla trénovat. K její smůle však měla Alex hodiny na hřišti už zamluvené. Alex ji tedy s vítězným úšklebkem doporučila přečíst si jejich rozpis tréninků na nástěnce a v jejich trénování je příště nevyrušovat. A když jsme u toho famfrpálu - poražení Nebelvírští slibují Zmijozelským drtivou odvetu a v čele se svou kapitánkou Erikou a jejich novým střelcem Danielem, nelítostivým odpůrcem zmijozelů, jsou odhodláni je příště roznést na kopytech. Zmijozelští se nad jejich řečmi pouze pobaveně usmívají a nevypadá to, že by se cítili byť sebemíň ohroženi. Richard po vítězném zápase všechny hráče pochválil, předně tedy neopomenul, byť trochu neochotně pochválit i záslužného chytače Cayluse a navrhl, že by výhru mohli oslavit. Také, vzhledem k tomu, že v počtu střelených branek byli slabší, svému týmu oznámil, že v nejbližší době s Domenicem vymyslí pravidelné tréningy, které budou pro všechny v týmu povinné. Dnes je středa 14. října, dalším z nekončících školních dnů. Venku to vypadá jako klasický podzim. Sychravo, zataženo a na už tak promoklou půdu dopadají další jemné kapky deště. Tráva pod nohama nepříjemně čvachtá a i ty nejkvalitnější boty jsou brzy promočené. Dnes jste ale ještě neměli čas se venku příliš dlouho zdržovat. Hned po snídani vás čekala hodina starodávných run s Batshedou Babbling, která vám oznámila, že je toto vaše poslední společná hodina a od příště se starodávné runy spojují s kroužkem runové magie, který vede profesorka Rhiannon Kearney. Těm, pro které je runová magie a starodávná síla run zajímavá nezbývá nic jiného, než si je zapsat jako kroužek. Pro ostatní - pro které byly hodiny run utrpení, to byla jistě velmi dobrá zpráva! Když však viděla, jak se Acai s Domenicem spokojeně usmívají a zbytek hodiny měli očividně jak se lidově říká - "na háku", neodpustila si je tak trochu zákeřně vyzkoušet z run Ansuz, Eihwaz a Pertho, kdy je po nich chtěla správně na tabuli vyznačit, říct význam, užití a historii. A protože Domenico hlasitě nechápal, proč ho z toho ještě zkouší, když se tento předmět v podstatě ruší a už mu to je stejně k ničemu - tak mu Batsheda, bublající rozčileností, strhla rovnou na místě 10 bodů za drzost! Po skončení testu přišel na řadu referát Angely a Charlotte o upalování čarodějek (historie, význam, letopočty, slavná jména, země, a místa, kde se upalovalo nejvíce) a v tomto duchu pokračoval až do konce hodiny. Každá z prednášejících si odnesla pro svou kolej +5 bodů. Na další hodinu stanovil referát Cassandře a Dianě, aby vypracovaly referát o Sumérských kouzelnících, kteří byli vynikající čarodějové a ještě lepší tvůrci léčivých a obranných lektvarů. A taky tentokrát přidal ještě jednu dvojici - Sebastiana a Nataniela, protože Nataniel nedával po zbytek hodiny pozor, aby mu na jeden pergamen zpracovali legendu o Gilgamešovi o kterém si mudlové mylně myslí, že byl napůl bůh a napůl člověk. Ve skutečnosti to byl samozřejmě čaroděj. Samozřejmě mají také dohledat informace o Humbabě nebo také Huwawě, proti které Gilgameš bojoval. |
| |||
SHRNUTÍ KROUŽKŮ Hodina jezdectví probíhala až do konce poměrně klidně. Nikdo už nikoho nenapíchl na vidle, kolečka s hnojem se nepřevracela a ani koně, kterým se nechtělo z pastvy pryč, nedělali po odvedení do stájí žádné větší potíže. Hagrid mezitím chodil od jednoho boxu k druhému a kontroloval, jak moc důkladní studenti při kydání byli. Pakliže byl spokojený, nešetřil chválou, v opačném případě apeloval na větší pečlivost. Nakonec každému přidělil jednoho koně, kterého si každý sám vyhřebelcoval a osedlal. Ke smůle většiny tím hodina jezdectví skončila, protože na následnou vyjížďku už nezbyl čas. Během jasnovidectví se studenti rozdělili do dvojic a hádali pod dohledem profesorky Primrose znamení zvěrokruhu svých protějšků. Hádání nakonec zabralo téměř celou hodinu, kterou zakončil Nataniel svou otázkou o Hadonošovi, třináctém znamení. Profesorka mu alespoň částečně nastínila pohled zkušených astrologů na danou tématiku a zároveň mu doporučila odbornou literaturu, kterou si mohl zapůjčit u madam Pinceové v knihovně. Na konci hodiny Rosalie slíbila, že se k tématu třináctého znamení příště vrátí. FAMFRPÁLOVÝ ZÁPAS V půlce září se konal famfrpálový zápas Zmijozelu proti Nebelvíru, který si nenechal ujít snad žádný fanoušek tohoto adrenalinového sportu. A že se bylo na co dívat! Tribuny byly plné a křik fandících studentů se společně s doprovodnou hudbou rozléhal všude kolem. Začátek zápasu přitom vypadal poměrně nevinně, ale jen do té chvíle, než padl zásluhou Christiana první gól. Než se stačili protivníci vzpamatovat, prosvištěl jejich brankou další camrál, tentokrát díky křesťance Marii. INFORMACE Z HODIN
LETEM SVĚTEM STUDENTSTVEM - Po skončení famfrpálu se dal dohromady Dandy s Eleanor (bývalá Nebelvírská prefektka). Dandyho výkon na ní nejspíš zapůsobil tak, že mu vyznala své city a od té doby spolu randí. |
doba vygenerování stránky: 0.87934613227844 sekund