| |||
Hlavní síň => Ošetřovna => Hlavní síň => K04: Jasnovidectví Domenico, prof. Primrose, Kayla “Dávej přeci pozor!“ Plácnu Domenica přes hřbet ruky, když se mi snaží pocuchat vlasy. NA VLASY SE DÁMĚ NESAHÁ, NIKDY! Nespokojeně si uhladím několika zkušenými pohyby ruky svůj jinak vždy dokonalý zevnějšek a věnuji mu káravý pohled. Nejsme žádné děti, aby mi takhle na veřejnosti hrabal do vlasů. Jeho ubezpečení, že už je mu dobře mě přeci jenom trochu uchlácholí a proto mu tenhle jemný přešlap odpustím. S pobavením pak sleduji druhý pokus, kde přeci jenom Domenico znovu zaváhá, i když tentokrát už jenom jednou. Nakonec to s Deirdre zvládnou, což je dobrá zpráva. Podruhé už bych se nenamáhala ho sbírat ze země. Stačilo mi. Obočí mi vyletí skoro až do nebes, když přijde s takovou okázalou nabubřelostí, jako kdyby ho Dee nemusela zachraňovat. “Na druhý pokus? Čekala jsem to lepší. Ale neskončil jsi na zemi, to je plus.“ Dobírám si jej pobaveně, ale nakonec na něj jenom uznale pokývám. Bylo fajn jej ustavičně popichovat, Domenico byl se svou shovívavou povahou dokonalý cíl, který mi to sotva někdy vrátí. A rozhodně ho to nerozhodí. Což pro mě byla ideální konstelace. Ne každému musela dnešní hodina sednout jako mně a Christině. Aspoň vypadáme o to lépe, že ano. I když zrovna moji spolužáci ze Zmijozelu to být nemuseli. Hodina nakonec končí, s domácím úkolem od Snapea navíc. Inu. Radost to zrovna není, ale když má člověk někoho takového jako vedoucího koleje, pravděpodobně už si na to prostě zvykne. Takže mě to nikterak nepřekvapilo, možná požádám Domenica, jestli bychom si ten úkol nenapsali spolu. S jeho nutkavou potřebou pomáhat všem se vším bych vcelku jednoduše a nepozorovaně mohla docílit toho, že onen úkol vlastně udělá za mě. Ale ještě uvidím, jak se mi bude chtít. Každopádně je to plán! Volný čas mezi hodinou a obědem využiji k návštěvě ošetřovny, kde už se nadobro zbavím veškerých obvazů. A upřímně doufám, že tohle místo zase nebude muset nějakou dobu navštěvovat. Uctivě se tedy rozloučím se zdravotnicí a vydám se na oběd. Už ve dveřích si všimnu hnědovlasé kštice, která nemá u Zmijozelského stolu co dělat. Ne, že bych proti Patrickovi něco mělo – až na tu jeho neskutečnou ukecanost to byl vlastně celkem milý kluk; ale řekla bych, že na mě všeho toho dramatu bylo nějak moc. Rozhodně jsem nepotřebovala celý oběd poslouchat, jak se do něj ostatní strefují. Pro jednou jsem chtěla klidné jídlo s nějakou milou konverzací bez všelijakých výkrutů a nápadných narážek. Proto pro mě byl Domenico u Mrzimorského stolu jasnou volbou. Společně s Norou – kterou náhodou potkám ve dveřích – se usadíme k němu. Střídavě pak poslouchám látku prvního ročníku, která je v mých mozkových vodách už dávno zapomenuta a první dojmy samotného prváka. Zrovna tak jsem se dozvěděla, že Snape je pěkně hnusnej (jakýpak to překvapení) a že ten chlapec Lucas ze druháku je děsnej fešák, nad čímž div neprotočím oči. “Nejsi náhodou trochu mladá na takové věci, Noro? Raději se věnuj studiu.“ Zpražím její nadšení hned v zárodku, ale přeci jenom se musím trochu pousmát nad jejím dětinským nadšením. Jo holka, realita je trošičku jinačí. Ovšem zrovna Nora už měla tolik dětských představ zničených vinou mého otce, že jsem jí ani náhodou nechtěla připravit o další. Očima zabloudím k jejím rukám, abych zkontrolovala, že modřiny už jsou zcela zahojené. Vlastně se i dost stydím, že to kontroluji především proto, aby si toho nikdo nevšiml. Domenicovu pozornost během oběda přijímám s nenuceností a pokaždé mu za ni poděkuji. Ráda se nechám obskakovat galantním gentlemanem, když má tu potřebu. Je čas zvednout se na mou další hodinu – proto se rozloučím s Domenicem a po boku Nory se vydám k učebně, kde mělo probíhat jasnovidectví. Následně se rozloučím i s ní, která až podezřele začala pro změnu básnit o Domenicovi. Slečna míří trochu vysoko, co si budeme povídat. S pobaveným úsměvem ji cvrknu do tváře s příslibem, že ji možná někdy přizvu, abychom společně poobědvali, a vydám se na Jasnovidectví. Mám po obědě mnohem lepší pocit. Domenicova pozornost je milá a Nořina přítomnost osvěžující. Sice mám ještě pořád černé myšlenky ohledně včerejší večeře, moc tomu nepřidaly ani dnešní souboje, ale aspoň se mi podařilo je na chvíli zatlačit do pozadí. V učebně už několik lidí je a překvapivě se po obědě řeší opět jídlo. Snaha prof. Primrose zavděčit se v podobě koláčků, se očividně setkává s úspěchem. Všimnu si, že jedním z much, které se kolem jídla semkli je i Sebastian. “Dobré odpoledne.“ Pozdravím především profesorku. Ladným krokem se vydám na místo, které je pro dnešek vedle Kayli. Inu. Doufala jsem v někoho kultivovanějšího, ale co nadělám, že ano. Profesoři jsou nemilosrdní a tak je mým údělem spolupracovat s hloupoučkou baculkou. Jsem silná holka, zvládnu to. “Ahoj Kaylo.“ Roztáhnu rty do zářivého úsměvu. Tak trochu jsem doufala, že si vybaví naší včerejší záležitost s Nickovou bundou. To by mi náladu ještě trochu zvedlo, co si budeme povídat. |
| |||
Hlavní síň => Kolej => Hlavní síň => N62: Studium mudlů 15. Září Jak se Alastor snaží odrazit mou pomoc a já se o to vehementněji snažím ho na nohy vytáhnout, vypadá to chvíli spíš jako směšná přetahovaná. Nezdál se zrovna spokojený, to se ale dá pochopit vzhledem k tomu, že je na zemi. “Fakt promiň.“ Zamumlám rozpačitě ještě jednou. To už přidává do mlýnku i Sebastian, který mě přirovnává k potlouku. Úplně nevím, jak si tuhle informaci mám přebrat a tak ze mě vyleze jenom nervózní: “Ehehehehehehe.“ Což mi na dojmu zrovna dvakrát nepřidá. Naštěstí celou situaci zachraňuje Rory a to ne zrovna ideálním způsobem – prostě jsem odvlečena pryč. A jsem za to opravdu dost ráda. Ještě ze sebe otřepávám první dojmy a taky se nepříjemně ošívám pod zlým pohledem Deirdre, proto se na svého kolegu v nouzi obrátím až ve chvíli, kdy se mě ptá, jak na tom jsem. “Moje tělo už je absolutně odolný proti jakýmkoliv pádům, neměj obavy.“ Zazubím se na něj pobaveně, protože kdybych nad tím měla ustavičně plakat, Bradavice už jsou pod vodou. Prohlédnu si jeho, ale jelikož se zdá být bez jediného škrábanečku, zdvořilé otázání nazpět nechám být. “Jsem vážně ráda, že nemáš další mojí fotku, jak někam padám. Beztak už jich máš plný dvě alba!“ Drknu do něj pobaveně. Už vlastně ani nebylo žádné umění zachytit mě při takové příležitosti. Byl to jev víc než běžný. Hodina nakonec končí a k mému překvapení nepřijde ani od Snapa žádná velká výtka. Není nemocný nebo tak? Pomyslím si překvapeně, protože tohle rozhodně nebyl jeho styl. Ne, že bych si hodlala stěžovat zase na druhou stranu. Domácí úkol je to poslední, co by mi mohlo vadit. Aspoň budu mít co dělat, až ostatní budou zase podrobováni mučení Alex v podobě famfrpálového tréninku. Dřív, než se vůbec někam pořádně rozejdu, zastaví mě právě kapitánka našeho týmu. Dřív, než vůbec dokončí svou otázku, už jí horlivě přikyvuji na srozuměnou. “No to je jasný, že si ji můžeš půjčit.“ Usměji se na ni vesele a vlastně mám fakt radost, že si ji chce půjčit zrovna ode mě. Alex důvěřuji a proto by mě ani nenapadlo myslet na to, že by mohla mojí myšce nějak ublížit. Zvířata měla vždycky ráda, a pokud by měl mým zvířátkům někdo ublížit svou nešikovností, byla bych to já, nikoliv ona. “Bude mít radost, že nebude v kleci sama.“ Usměji se spokojeně, sociální život mých dvou myšek pro mě byl opravdu důležitý. A moc dobře vím, že samotné nejsou úplně spokojené. “Vybrala jsem si studium mudlů. Jsem zvědavá, jak se ta hodina povede. Jelikož jsem celý rok tady a za tátou jezdím jenom na prázdniny, nechci z jeho světa úplně vypadnout. A navíc mi ho to tak mile připomene. Co sis vybrala ty?“ Usměji se na ni, automaticky se připojím k ní a zabřednu do rozhovoru, kdy se ptám na všemožné detaily o koních a jejích jezdeckých dovednostech. Oběd proběhl klidně – překvapivě. Dokonce i džus zůstal ve skleničkách a všichni jsme měli tu čest se pro jednou zase v klidu najíst. Měla jsem chuť se po obědě poplácat po rameni a říct si něco jako – „Dobrá práce Maureen, jsi fakt třída.“ A vlastně to pak i potají udělám. Snad bude takových obědů víc. Všeobecně se nic moc nedělo. Každý jsme si tak nějak hleděli svého a tak jsem pro jednou i já držela pusu. I když to byl vlastně dost nadlidský výkon a stejně jsem se dvakrát svých přísedících zeptala (a především Alex, kterou jsem od její otázky ohledně mých myšek neopouštěla – ano, to je půjčovné, milá zlatá), jak se dneska baví a jestli jim chutná bramborová kaše. Protože to ticho bylo prostě moc velké a mně se v tichu nejí dobře a ani všeobecný nesrozumitelný mumraj Hlavní síně mi v tom nepomohl. I oběd uběhl jako voda a bylo na čase vydat se na další hodinu. Překvapivě jsem na ní byla zapsaná jako jediná z Mrzimoru, což mě trochu znervóznělo. Cítila jsem se dobře mezi svými, zatímco u ostatních kolejí jsem musela být trochu ostražitá. Jsem si jistá, že moji spolukolejníci si na mou náturu už zvykli, to samé si ale netroufnu říct o ostatních. Když vejdu dovnitř, několik lidí už tu je. Nervózně se ošiju, ale přesto se na všechny mile usměju, především pak na profesorku McGregor. “Hezké odpoledne! Pozdravím a pohledem vyhledám určené místo. Zjištění, že jsem ve dvojici s Alastorem, mě znervózní ještě o něco víc. Moje taktika, že se mu budu několik dní prostě vyhýbat tím pádem vzala tak trochu za své. Omylem při své nepozornosti nakopnu židličku, která se s hlasitým zvukem odsune o kousek dál. “Pardon, pardon.“ Omluvím se okamžitě a zrudnu jako rajče, jak na sebe přilákám nechtěnou pozornost. Pěkný začátek Maureen, moc hezký! |
| |||
|
| |||
Veľká sieň --> izba --> jazdectvo, ohrada Siník, Dee, Acai, Angela, Erika, Rory Hagrid Počas jedenia sa rozhovor pri stole zvrtol viac menej smerom k nadchádzajúcej hodine jazdectva, počas ktorého sa dozviem o ozname na nástenke. Alebo, lepšie povedané, ja som ho tam zvrtla. Pár krát sa dokonca stane, že sa mi na chvíľku zmení tvár na niekoho iného, ako mi prichádazjúce emócie berú opraty mojej schopnosti. Každou minútou vo mne viac narastalo vzrušenie z toho, čo za chvíľu sa vyšplhám na koňa a budem na ňom jazdiť a popritom ho neustále hladkať po krku a zadu a kam dočiahnem. Akonáhle sa ku mne dostalo nejaké zviera, nevedela som si pomôcť. Páni, dalo by sa vybaviť, keď sa to naučím, že by som mohla chodiť jazdiť aj mimo hodín? Ihneď sa tú otázku aj spýtam ostatných okolo mňa, no to ma hneď napadne iná myšlienka. Ako si vyberiem medzi tým, či budem chcieť ísť jazdiť alebo lietať na metle? Nemám toľko času aby som stihla obe. Na pár sekúnd zmätene a rozhodene žmurkám do taniera, kde už takmer nič nie je, no potom sa znova pustím do jedla. Lietať sa dá aj v noci, no nie? Posledné sústa jedla do seba doslova hodím keď zistím, že som presedela na obede dlhšie ako som chcela a so slovami, že sa idem prezliecť vyletím zo siene a utekám do izby. Ak prídem skôr, možno sa stihnem s nimi aj pomaznať. Zo skrine zhrabnem prvé veci, ktoré mi prídu ako vhodné na jazdu na koni- džíny, čierny sveter, na to staršiu bundu ktorú nosím občas do lesa, na nohy šnurovacie kožené topánky a keby fúka, červený šál na voľno omotaný okolo krku. Nato vystrelím von z hradu. |
| |||
Hlavní síň -> N62, Studium mudlů Helen, Mirabel + kdokoli okolo Středa 15. září Poslední dobou se mi čas nějak táhne. Zbytek soubojů jsem nějak přežil. Hlavně díky Helen, která mi ve své snaze okatě ignorovat Richardovo ignorování krátila dlouhou chvíli příjemnou konverzací, ale tu půl hodinu před obědem jsem protrpěl. Znuděně jsem bloumal po chodbách, zdravil každého, kdo se na mě trochu usmál, a vlastně jsem počítal minuty do oběda. V břiše mi kručelo, protože snídani jsem moc nedal, hlady jsem skoro šilhal. Jakmile padla hodina oběda, usadil jsem se u našeho stolu mezi prváky. Nijak jsem se k našemu ročníku nehrnul, když jsem zjistil, že máme návštěvníka. Chtěl jsem se najíst v relativním klidu a už vůbec jsem nechtěl řešit nějaké drama. Nejsem konfliktní typ. Všechno bych nejraději řešil kompromisem nebo nějakou příjemnější cestou. Rozhodně si nelibuji v bezcílném mučení nevinných oveček, jejich urážení nebo snad shazování jejich křehkého ega. Osobně spíš zastávám heslo: Žij a nech žít. Na rozdíl od některých mých vrstevníků. Umím si představit, co se teď u stolu řeší. Pokud to není Christina a dopis, který se nějakým nedopatřením dostal do nesprávných rukou, tak to bude Patrick. Havraspárská návštěva u zmijozelu nikdy nevěstila nic dobrého. Vlastně jakákoli návštěva. Zmijozel má tu zvláštní vlastnost nesnášet úplně každého, kdo nenosí zelené barvy. A zároveň nenávidět všechny, kdo tu barvu nosí. Nedivím se, že se pak těšíme takové pověsti, kterou tu máme. Ani jsem se nijak nehrnul Patrickovi na pomoc. Je dospělý, dokáže si pomoct sám. Navíc moc dobře věděl, do čeho jde, když se k té skupince dobrovolně posadil. První ročník nebyl ani zdaleka tak zaujatý svou vlastní důležitostí. Z velké části to byly ještě nevinné děti, proto se mi v jejich přítomnosti jedlo o mnoho lépe. Někteří využili tuto příležitost k tomu, aby mě nepřímo požádali o pomoc, čemuž jsem velmi rád vyhověl. V zápalu výkladu základních kouzel jsem málem nezaregistroval, že se Helen usadila kousek ode mě. Nejspíš aby unikla napjaté atmosféře našeho ročníku, která byla cítit na metry daleko. Někteří byli dostatečně hluční na to, aby k nám nějaké to jejich slovo doletělo. Naštěstí jim stejně nebylo rozumět kvůli všudypřítomnému šumu, který v síni byl. Díky bohu za něj. Jedním pohledem zkontroluji, zda má Helen ruce v pořádku. Chybějící obvazy dávaly jasně najevo, že léčba proběhla úspěšně, což mě opravdu potěšilo. I tak jsem to ale byl já, kdo jí nalil pití do pohárku a podal jí všechny věci, na které by nemusela dosáhnout. Nutno dodat, že oběd proběhl v naprostém a hlavně příjemném klidu. Hlavní síň jsem opouštěl v dobré náladě, ačkoli jsem myšlenkami byl už úplně někde jinde. Myslel jsem na famfrpál. V sobotu máme první zápas a trochu mě znervózňuje, že jsme neměli ani jeden oficiální trénink. Jistě, nějaké létání na koštěti tu bylo, ale bylo jen rekreační a rozhodně nezahrnovalo celý tým. Nevím, jestli v nás má Richard takovou důvěru, že by zápas risknul bez přípravy, každopádně by stálo za to se s ním dohodnout. Mrzimorští trénují jako o život a to v nejbližší době žádné utkání nemají. Zamluvit hřiště přeci není tak těžké, i když touhle dobou už by nemuselo být volné. Prohrát první zápas v roce se mi moc nechce. Richard ale bohužel na mém volitelném předmětu není, tudíž to bude muset počkat potom. Jsem odhodlaný si ho po hodině odchytit, ale právě teď mé kroky míří do učebny N62. „Dobré odpoledne, paní profesorko. Krásná barva šatů.“ uculím se na Mirabel hned, jak vlezu do třídy. Kývnu na ostatní přítomné a usadím se na předem určené místo. Runa tu ještě není, ale jsem si jistý, že brzy dorazí, takže v zájmu zahnání nudy se mezitím ze všech sil snažím dostat pod modrou látku položenou na lavici. |
| |||
Hlavní síň > Studium mudlů
Caylus, Deirdre, Patrick, Richard, Sebastian, Sinestra 15. září, Středa Přijde mi to jako běžný den u našeho stolu. Jen s tím rozdílem, že veškerá pozornost se tentokrát neupírá jen na mě, ale svou část si přivlastnil i Patrick. Na jednu stranu jsem snad i ráda, že tu je, protože tak rozdělil obvyklou dávku jízlivosti a sarkasmu na dvě půlky. Na tu druhou stranu bych možná byla raději, kdyby se nesnažil mě bránit. Nejen, že to zvládnu sama, ale hlavně to není potřeba. Už to dávno není to, co to bývalo. Přijde mi, že s postupem času se urážky a narážky mých spolužáků zeslabují. Nejsou ani zdaleka tak kreativní jako bývaly, i když musím uznat, že dnes se opravdu snaží. Novinky z mého soukromí jim nejspíš vlily trochu života do žil. Skoro jako by se předháněli v nějaké soutěži. Inu takhle to vypadá, když někdo nemá dostatečně uspokojivý vlastní život. Pobaveně vytáhnu obočí nad Richardovým plánovaným přeřeknutím. Musím uznat, že jsem trochu zklamaná. Bývaly doby, kdy se v kramflecích pohyboval mnohem... ladněji. „Lady Regina by zaplakala nad více věcmi. Tvé vyjadřování by jistě bylo jedno z nich.“ odpovím mu sladce aniž bych k němu vůbec vzhlédla. Stejně tak reaguji na Sinestru, která pro změnu komentuje moje oblečení a připravovanou garderobu na ples. „To je od tebe sice velmi milé, Sinestro, ale nemusíš si dělat násilí. Každý rok mi chodí šaty od strýce, ani tento rok nebude výjimkou.“ odpovím jí ledabyle. Za to, jak jsem se oblékala, jsem se nikdy nemusela stydět. Je sice pravda, že některé modely nosím více než jiné, ale to jen proto, že jsou mé oblíbené. Krom toho nejsem rozhazovačná. Proč vyhazovat oblečení, které jednak dobře vypadá a jednak stále plní svou funkci. Nijak nereaguji, když se řeší moji nápadníci. Plně se soustředím na své jídlo a v duchu si dělám poznámky. Je sice pravda, že mám vybráno, ale pro případ, že by můj plán nevyšel, se vyplatí mít názory ostatních. I když nejsou ani zdaleka objektivní a rozhodně nejsou řečeny pro mé dobro. Tiše přitom oceňuji fakt, že Deirdre se celou dobu ani jednou nevyjádřila a Patrick ani jednou nevytáhl návrh své schůzky. Když už nic jiného, tak má alespoň všech pět pohromadě. Přesto šlehnu varovným pohledem po Richardovi, když zmíní naše dluhy. Moc dobře ví, že tyhle věci nemá řešit před ostatními. „Naprostou.“ odpovím strojeným klidem a chvilku trvá, než z něj svůj pohled přesunu na Patricka. Rozebírá islám a já se musím opravdu snažit, abych ho nahlas neopravila. Pokud si totiž dobře pamatuji, tak je Rupert z Moldavska a tam velí pravoslavná církev. Jeho dojemný závěr počastuji nepatrným úsměvem, který mi ale nevydrží příliš dlouho. Sinestra a její dramatický odchod od stolu mě naprosto pobouří. Že je útočná a náladová, to všichni víme. Ale vulgarita u dámy je něco naprosto nepřístojného. I když je to někdo, kdo si z velké části na dámu jen hraje. Speciálně ve společnosti. A ano, velmi dobře jsem rozuměla tomu, co právě ve své rodné řeči procedila skrz zuby. Ledovým pohledem sleduji její vzdalující se siluetu, přičemž na jedno ucho poslouchám, co se děje u stolu. Proto se pomalu otočím na Cayluse, který se rozhodl zapojit do konverzace tím, že ze mě bez okolků udělal prostitutku. „Žertuješ.“ Nejdřív na něj nevěřícně zírám a chvilku zvažuji, zda je tohle ta chvíle, kdy mi přeskočí, zahodím své slušné vychování, urvu mu všechny visící části těla a narvu mu je do krku. Lawson mi ani nedává čas si pořádně rozmyslet mou reakci, protože pokračuje a je to čím dál lepší. Zhrozeně zjišťuji, že to skutečně myslí vážně. Pohled, co mi věnuje Deirdre mě v tom jen utvrzuje, a nebudu lhát, dotkne se mě víc, než slova, která padají z Cayluse. Jako kdyby si opravdu myslela, že bych to byť jen na vteřinu zvažovala. Zhluboka se nadechnu a malou chvilku zavřu oči. Tohle se mi snad jenom zdá, tohle nemůže být pravda. Jsem zvyklá na poznámky a narážky všeho druhu, ale je jen tolik, kolik toho má hrdost unese. Hned po Deirdre se tedy velmi pomalu zvednu od stolu. Stačilo mi. Pro dnešek mi opravdu stačilo. Místo toho, abych na Cayluse spustila veškerý svůj vroucí hněv, popadnu první pohárek s limonádou a chrstnu mu ji do tváře. „Věřím, že tato odpověď bude dostačující.“ zasyčím na něj nenávistně a je pro mě nemožné skrýt své znechucení pod obvyklou dávku mrazivehého klidu. Vzteky se celá třesu a kdyby pohled zabíjel, ležela by mi Lawsonova mrtvola u nohou. Jak moc bych si to vychutnala. „Teď, když mne omluvíte.“ podívám se na Richarda s Patrickem a pak se od stolu ladně vzdálím. Je sice pravda, že vdavky čistě pro peníze nejsou ničím, z čeho bych byla nadšená nebo na to mohla být pyšná, ovšem je to naprosto nezbytné zlo. Vždy jsem manželství brala jako něco posvátného a čistého. Ačkoli bude můj manžel notně starší než já, jsem odhodlána mu být věrnou a milující manželkou do konce jeho dní. Jak dlouhé ty dny budou, už se uvidí. To, že si někdo, kdokoli, mohl myslet, že prostituce s tím dobytkem, který by vlezl na všechno, co se hýbe, je lepší, mi zvedá žaludek. Přijdu si pošpiněná už jen tou představou. A za všechno může ta opice z nebelvíru. Do třídy dorazím jako jedna z prvních. Překvapivě. Domenico tu ještě nebyl a já s nelibostí zjišťuji, že s ním ani nebudu sedět. Místo toho jsem v obklopení jiných kolejí. „Dobré odpoledne.“ pozdravím profesorku a usadím se na své místo. Na Allana, který tu už byl, se ani nepodívám. Místo toho upřu pohled na modrou látku před sebou. Nesnažím se na ni sahat. Pokud něco skrývá, tak je proto nejspíš důvod. Navíc mě to ani nezajímá. Jsem tu jen proto, že Jezdectví bylo obsazené a Jasnovidectví je k ničemu. Nemám teď vůbec náladu, takže upřímně doufám, že až sem dorazí Patrick, nebude se k obědu vůbec vracet. |
| |||
Sluneční zahrada > Pokoj > JezdectvíRory, Angela, Erika, Sinestra, Deirdre + Hagrid15. září, Středa Zpozorním, když ke mně Rory natáhne ruku a pomalu mě obejme kolem ramen. Nemám ráda přílišný fyzický kontakt a vzhledem k tématu, které tu teď probíráme, si jeho gesto můžu vyložit hned několika různými způsoby. Přičemž jedno vysvětlení je s jeho nevinnou povahou naprosto nepravděpodobné a druhé ve mně vyvolává mírnou paniku. Rozhodnu se tedy pro třetí, zlatou střední cestu, která nikterak neohrožuje ani jednoho z nás. Nakonec už vím, že Rory příliš nepřemýšlí nad tím, co dělá. Tak proč bych to teď měla dělat já. Nechám jeho ruku tam, kde jí položil, a čekám, co z něj vypadne. Trvá mu to. Mám chuť se znovu nadechnout a trochu ho popohnat, protože to čekání mě přivádí k šílenství, ale nakonec se přece jenom rozmluví. Ani tak ale nemohu říct, že jsem úplně pochopila, co mi vlastně chce říct. Ve skutečnosti jsem byla zmatená ještě víc než předtím. Bez hnutí a s nečitelným výrazem zírám na jeho spokojený úsměv, jako kdyby celou naší situaci vyřešil těmi čtyřmi větami, které mi vůbec, ale vůbec nedávaly smysl. Takhle není naprogramovaný? What? Bylo to fajn? WHAT? Co si z tohohle mám jako odnést? Normálně bych se ozvala nahlas, dokonce už se nadechuji, že to udělám, ale nakonec si to rozmyslím a jen mlčky sklopím pohled. Nope. Takhle je to lepší. Rory vypadá v klidu, takže není důvod nad tím víc přemýšlet. Žádná zlá krev, to je nejdůležitější. Spokojeně si oddechnu a dál se k tomu nevracím. Na chvilku je ticho. Rory je ztracený v myšlenkách a mě sluneční paprsky pomalu uspávají. Poloha, ve které sedíme mi ale po chvilce přijde celkem nepohodlná. Bolí mě z ní nejen záda, ale především rameno, na kterém spočívá Roryho paže. Naštěstí mi ubíhající čas dá záminku k tomu, abych se z plynule a hlavně přirozeně mohla z jeho dosahu vymanit. Protáhnu se a nahlas zívnu. Rory se mezi tím znovu rozpovídá, což mou mysl mi zaplaví obrazy Roryho a Alastora ve stejné situaci, do které jsme se s Rorym dostali. Lépe řečeno – do které nás dostalo moje libido. „Ježiš. Teď se tý představy nezbavím.“ zašklebím se na havraspára a vyhoupnu se na nohy, abych si oprášila zadek. „Ale co ty víš. Třeba by tě Alastor překvapil. Slyšela jsem, že tyhle tichý typy v sobě dusí nezkrotnou vášeň.“ dramaticky přitom zakroutím očima, ale jen ta myšlenka mi zkřiví tvář v pobavený úsměv. „No nic hele. Za chvilku začíná hodina. Musím se jít ještě převlíct a mám takovej pocit, že i ty bys už touhle dobou měl bejt někde jinde,ne?“ S tím mu pomůžu na nohy a ještě mu trochu upravím kravatu, kterou měl vždycky záhadným způsobem nakřivo. Využiji ten krátký moment, kdy jsme si zase blízko, k tomu, abych k němu s vážnou tváří vzhlédla. „Jsem ráda, že jsme si to vyříkali. Že jsme v pohodě. Jsme, nebo ne?“ nechám se od něj ujistit, než zamířím přímo na pokoj. Chvilku podmračeně zírám do ne-příliš-objemné skříně. Co se normálně nosí na jezdectví? Něco teplého a pevnou obuv. Něco, co se nebojím si zašpinit. No, to mi moc nepomůže, když jsem schopná si umazat v podstatě cokoli. Nakonec na sebe hodím první tmavé legíny, co mi přijdou pod ruku, stejně tmavé botasky a přes tílko hodím svojí starou teplou bundu sytě červené barvy. Vlasy si zapletu do hustého copu, aby mi nepřekážely, a s pocitem nadšení se dostavím k ohradě. Nejsem tam první, ale naštěstí jsem nepřišla ani poslední. Na tváři se mi automaticky objeví široký úsměv, když zmerčím dvě velká zvířata světlé barvy a Hagrida, který do nich cpe mrkev. „Zdravím.“ zakřením se na všechny přítomné a postavím se k holkám z nebelvíru, protože Alex tu ještě není a se Sinestrou a Dee si tak nějak nemám co říct. Očima jsem přilepená k dvojici koní, která mi zblízka přijde mnohem větší než z dálky. Fascinovaně sleduji, jak si jeden z nich očuchává Angelu a odolávám pokušení si čtyřnohého tvora pohladit. „Jsou nádherný.“ utrousím tiše k Erice než se otočím na Angelu. „Máš výhodu, že tě znají, když sem chodíš tak často. Já na ně vždycky koukala jenom z dálky.“ promluvím, zatím co si opírám hlavu o předloktí položená na hrazení. |
doba vygenerování stránky: 0.8762149810791 sekund