| |||
Mrzimorská ložnice --> Úprk školou --> Učebna K04: Jasnovidectví15. září, středa odpoledne nikdo konkrétní, poté prof. Primrose a spolužáci „Tááák,“ zabodl jsem brko do pergamenu, abych udělal významnou tečku za tou patlaninou, které jsem hodlal říkat domácí úkol na jasnovidectví. „No, tohle asi Rosalie pozná...,“ s úsměvem jsem si prohlížel své zbrklé písmo a totální žblebty. Naposledy jsem zkontroloval Xaviera, který byl uhnízděný pod postelí. Naštěstí se ani nehnul. „Pašák,“ zazubil jsem se a lehce ho pohladil. Pak jsem zkontroloval čas. „No, nazdar!“ Rychle jsem si sbalil věci a ještě po cestě je soukal do tašky. |
| |||
Oběd - Studium mudlůstředa 15. září Runa, Alastor, Cassandra, profesorka McGregorová Došoural jsem se za Runou k obědu a usadil se na volné místo u stolu, když ještě byl téměř poloprázdný. Přisunul jsem si k sobě misku s vařenými žampiony a slanou kaši, o které jsem vzápětí zjistil, že je z cizrny, do ní si hodil dvě vejce na tvrdo a pak úspěšně na zbytek světa pozapomněl, protože zhruba v půlce oběda se mi oči zase začaly zavírat - a o chvíli později jsem jen tak tak neskončil nosem ve svém talíři. S trhnutím jsem se probral na poslední chvíli a zmateně se rozhlédl kolem - Runa ještě obědvala, teď se přitočil Alastor a trochu nervózní Cassandra. Takže další hodina ještě nezačala - to mám štěstí. Moje mikrospánky prostě korigovat moc nejdou. Prázdným výrazem člověka, kterému chybí nějaké to kolečko, odpovím na Cassandřin zvědavý pohled - stud při těchto situacích, kdy se probudím a zírám na svět jako čerstvě vyoraná myš, mě už dávno přešel. Když jsem z několika slov konverzace vedle zjistil, že stávajícím tématem je famfrpál, radši jsem zdlábl několika rychlými sousty zbytek svého oběda, sebral svou neuspořádanou tašku i vizáž a se zamumlaným "Ahoj." přestal kolem Runy zaclánět. Když jsem dorazil do třídy, nemohl jsem si nevšimnout nezvyklého uspořádání lavic. "Dobrý den." pozdravil jsem profesorku McGregorovou, a trochu nesvůj se ohlédl po svém místě. Našel jsem ho vcelku rychle, ale trochu mě zarazilo. Sedávám na studiu mudlů vzadu, protože učitelé nemají úplně rádi, když jim spí žák v první nebo druhé lavici, a protože mi to doteď bylo víceméně tolerováno. V tomto uspořádání lavic ale žádné vzadu není... Znovu jsem se ohlédl ke katedře, ale profesorka se tvářila, že to tak má být a jen listovala v nějakých svých lejstrech. "Kdo chce kam... " pomyslel jsem si a sesunul se na svou židli, brašnu zasunul pod lavici a vylovil z ní aspoň pro-forma učebnici a hůlku. Ani jsem se nesnažil látku skrývající cosi na mém stole sundat, jen jsem namátkou otevřel učebnici kdekoliv a za chvíli usnul v krasopisné pozici "na čtenáře", i přes přítomnost samotné profesorky McGregorové. |
| |||
Shrnutí dopoledne, Dějiny čar a kouzel, Souboje, Oběd... Ráno jako každé jiné, když jsem se dostal na snídani, nedělo se nic jiného než obvykle...Drby, drby a zase ty drby... Měl sem jiné myšlenky, asi jako vždy. Posadil sem se zase do skupinky spolužáků a najedl se. Během toho sem si četl dopis od matky tudíž sem skoro nevnímal co se děje. Zato po konci snídaně sem vnímal jen to jediné...jak neusnout. Hodina čar a kouzel proběhla jako už tradičně tak nudně a fádně jak se jen dalo od našeho drahého pana profesora čekat.Stejně jsem si vždy myslel že zemřel nudou... Jediné vzrušení bylo když začal dávat tresty těm co neměli úkol...na tváři se mi na chvíli zračilo sarkastické šklebení se. Naštěstí sem ale úkol měl. I když tento předmět považuji za jakousi inkviziční pomstu všem čarodějům. Když končil hodinu s tím že Acai a Lexí mají mít do příště referát, skoro sem se zasmál nahlas. No jo to ty pravé, určitě se nemůžou dočkat toho jak ho z někoho vymámí, protože psát referát na Dějiny je jako umřít a probudit se za pár hodin, za pár zbytečně ztracených hodin.... Po té se šlo na souboje. Což bylo pro mě potěšující... Oba profesoři tentokrát nezklamali. Praxe je prostě praxe. A jak Snape tak Lupin uměli zařídit aby stála za to... U mě obvzlaště když sem vyfasoval do dvojice Isiho. Jako vždy přišel pozdě, zase si zapomněl hůlku. Chvíli sem uvažoval jakou zvolit strategii, ale věděl sem že mu praxe nikdy moc nešla, proto jsem zvolil postup ve dvojici s tím že sem se ho snažil korigovat a pomoci mu. Proti Snapovi se jde vždy alespoň pro mě dobře. Je to výzva. A on dobře ví co dělá...tentokrát byla dvakrát tak větší, protože Isiho korigovat bylo vcelku obtížné...dopadlo to jak mohlo...nemastně a neslaně... Další fáze, po nějáké době s Lupinem již byla o něco slavnější...ale pořád to nebylo ono... Kdybys chtěl můžeme si někdy zatrénovat, aby sme se oba procvičili... navrhl sem po hodině Issacovi Přeci jen se Protego i Expelliarmus hodí vždy... Vnímal sem jen okrajově co se tam řeší, někdo kdo se může asi udělat ze zakázaných kleteb se na ně začal ptát či je chtěl vidět, už ani nevím. Byl to idiot...jak říká táta...nehraj si na hrdinu..a má pravdu. V době kdy v Bradavicích byl smutek...prostě debil...chvíli sem sledoval ostatní skupinky, hlavně Sin s Lexí.. ale pak jsem zase začal svou pozornost věnovat alespoň v myšlenkách jiným věcem. Ani nevím kdy hodina skončila. Vím jen že na oběd sem šel brzy, vzal jsem to rychle a zmizel sem na chvíli ven. Něco si zapsat a vyzkoušet...A pak už jsem si to mířil přímo na Jasnovidectví... |
| |||
Shrnutí dopoledního vyučování - Dějiny čar a kouzel (HS3), Souboje (Velká síň); Oběd Christian, Snape, Lupin, Patrick Po dramatických událostech na snídani, byla dnešní hodina Dějin čar a kouzel ještě nudnější než obvykle. Ze začátku se mi sice zdálo, že jsou všichni nějak živější než obvykle, ale drbání Christiny rychle ustoupilo všeubíjejícímu drmolení profesora Binnse. Odevzdala jsem svůj úkol, a pak jsem zcela beze studu složila hlavu na lavici a zbytek hodiny prospala. Probudila jsem chvíli po začátku přestávky a chvíli panikařila, jestli jsem nezaspala až moc, ale naštěstí jsem měla ještě dost času dostat se do Velké síně. Cestou jsem se snažila probudit a trochu se rozhýbat. Měla jsem úplně ztuhlý krk. Únava ze mě úplně opadla, když jsem uviděla pódium a dva profesory na něm. Těšila jsem se, že tahle hodina bude úplně jiná, než ta předchozí. Přitočil se ke mně Patrick, který mě okamžitě vyděsil, svými řečmi o chrápání. Jestli chrápal on, jsem sice neměla tušení, ale začala jsem se bát, jestli jsem náhodou nechrápala já. To by bylo dost trapný. Chvíli jsem se rozrušeně rozhlížela, ale zdálo se, že mi nikdo nevěnuje pozornost, ani se mi neposmívá, tak jsem se pomalu zase uklidnila. Hodinu zahájil Lupin a okamžitě nás začal rozdělovat do skupin. Skončila jsem ve trojici s Lin a s Christianem. Naše pozornost se ale vzápětí obrátila ke Snapeovi, který si prostě nemohl nechat ujít tu skvělou příležitost zase někoho šikanovat. Pozorně jsem sledovala jeho ukázku. Sice jsem pro teď byla přiřazena k Lupinovi, ale bylo jasné, že se asi budeme střídat a já ze sebe nechtěla dělat blbce. Stejnou pozornost jsem ale věnovala i Lupinově ukázce. Trochu mě mrzelo, že si ta kouzla nemůžeme nejdřív vyzkoušet mezi sebou, než se začneme ztrapňovat před profesory. Ochotně jsem přenechala vedení nad naší malou skvadrou Christianovi a společně jsme se více či méně úspěšně snažili bránit kouzlem protego. Chrisovi se několikrát povedlo opravdu dobře, takže jsem mu věnovala pár uznalých úsměvů a snažila se, abych taky byla co k čemu. Pak byl čas se vyměnit začít procvičovat expelliarmus. Obrnila jsem se radši už předem před případnými Snapeovými komentáři a opravdu usilovně jsem se snažila se neztrapnit. Jako vždy ale zcela zjevně nadržoval zmijozelským, bohužel. Hodinu ukončil Snape... a zadal nám úkol. Super, myslela jsem si zamračeně, zatímco jsme s ostatními vyklidili pole a čekali, až se do Velké síně budeme moci vrátit na oběd. Ten jsem strávila poklidným čtením knihy, kterou jsem si opřela o mísu se salátem. Ve srovnání se snídaní tu panoval svat klid. Dala jsem si hezky načas a pak se pomalu vydala na Jasnovidectví. Jasnovidectví (K04) přítomní Celá místnost krásně voněla. Ne těžkým dusivým kadidlem, ale nějakou bylinkou, a to se mi moc líbilo. Nadšeně jsem se vrhla na své přidělené místo k jednomu ze šálků a koláčkům a začala je zkoumat. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to všechno můžu bez okolků sežrat, nebo ne, tak jsem se prozatím jen rozhlížela po třídě. Docela se mi ale ulevilo. Pořád jsem byla dost rozmrzelá, že se mi nepodařilo se dostat na jezdectví, ale tohle nakonec nevypadalo tak hrozně, jak jsem si představovala. Z tašky jsem vytáhla svůj vypracovaný horoskop a čekala, co bude dál. |
| |||
Patrick, Hagrid, Zmijozelští Středa 15. září Ani nevím, jestli se mi chce nad začínající slovní přestřelkou mezi Patrickem a mými spolužáky reagovat. Na jednu stranu je to velmi zábavné a hned z fleku bych se sama přidala. Na druhou mě to ale ruší od jídla, zvlášť po tom, co začne Patrick plácat ty svoje nesmysly. Koho to zajímá? Nikoho... Teprve teď si uvědomím, že už nějakou dobu zírám na zúčastněné s otevřenou pusou, do které jsem se chystala vložit lžíci s napůl vychladlou polévkou, která mezitím stihla napůl vytéct na ubrus. Rychle strčím lžíci do pusy a pustím se do zbytku. Nad Sebovým vtipem se pousměju a nechám Patrickovy vlasy napokoji. S úsměvem si naložím talíř marinovaným masem, které mě a Sin nabídl Richard a pustím se do jídla. Potěšilo mě, že se k nám mezitím připojil Caylus, kterého odměním širokým úsměvem. Na jídlo totiž slyším vždy. "No jasně! Mám hlad jako vlk!" Pustím se s chutí do jídla a odpovím i na Patrickův dotaz. "Rottovou? Tady? Děláš si srandu?" Zavrtím pohoršeně hlavou. Kdo u všech svatých by tu socku zval sem? Jsem sice zastáncem charity, ale když už, radši bych sem pozvala takového Maxwella. "Alastor si může dělat, co chce. Když je teď tím prefektem..." Ušklíbnu se a ukousnu si další sousto. Zachytím Týnin pohled a omluvně pokrčím rameny, i když je mi to ve skutečnosti ukradené. V tuhle chvíli pro mě existuje jen jídlo. Týna je sice moje kamarádka, ale narozdíl od ní jsem Alastora pozvala i z jiného důvodu. Není v tom vidina majetku nebo uznání od koleje. Moc dobře jsem věděla, jak na něj budou mí spolužáci reagovat, a to mě na tom baví nejvíc. Je to zábava. Z celé té dědické debaty sem tam zachytím jen Sininy poznámky, nad kterými se zasměju. S plnou pusou, samozřejmě. Nejhorší je to ve chvíli, kdy se začne smát Caylus a vyprskne jídlo na Sin. Džus, který mám v puse, skončí na mé košili. Nic si z toho ale nedělám a pokračuji v jídle vesele dál. Je mi Patricka celkem líto. Narozdíl od mých spolužáků má nutkání neustále sebe i Týnu obhajovat a tahá k obědu témata, která by se měla probírat někde u sklenky vína v soukromí, ne před celou kolejí. Během jídla mi ruka sklouzne nevědomky na Princovo koleno a jemně ho stiskne. Brzy se ale stáhne zpět, jelikož Caylus Týně nabídne finanční kompenzaci za sex. Pomalu dokončím sousto, které mám právě v puse a pomalu otočím hlavu. Navenek se může zdát, že se stále usmívám, moje oči ale vyprávějí jiný příběh a právě teď propalují Princovi díru do čela. Dokonce se mi i omluví, protože ví moc dobře, že jsem schopná vyvolat scénu jen kvůli blbosti. Se vší falší se zasměju a laškovně mu stisknu rameno. Se vší silou, co svedu. "To je dobrý nápad, Caylusi. Co na to říkáš, Týno?" Otočím se na svou kamarádku se stejným pohledem, kterým jsem častovala Prince. Znovu se nahlas zasměju a nakloním se k Princovi tak, aby mě slyšel šeptat pouze on. "Nemyslím si, že by otce nadchlo, kdyby se dozvěděl, že spíš s dědičkou tak známé rodiny, jako jsou Spontinovi. Ještě když vezmu v potaz, že se na mě přijede v sobotu podívat..." Trochu se odtáhnu, aby Caylus viděl, že to myslím smrtelně vážně. Poté se opět nakloním zpět a opět šeptám. "Ty tvoje mudlovský děvky ještě nějak zkousnu, ale naše kolej je něco úplně jiného..." S tím se odtáhnu, dokončím oběd a přidám se k Sin, která se právě zvedá. Následuji ji na kolej, kde se převléknu do podobného oblečení jako má Sin, sváži si vlasy do culíku a následuji ji na hodinu jezdectví, které máme s Hagridem. Na místě už stojí Angela, která si od nás drží vzdálenost. Věnuji jí pouze zběžný pohled. "Dobré odpoledne, Hagride." Pozdravím hajného a postavím se vedle Sin. |
| |||
Souboje -> Oběd -> Stáje Středa 15. 9. Když se všichni prostřídáme u obou kouzel, Snape zadá úkol. Protočím nad ním oči v sloup. On vážně dokáže člověku zkazit i ten asi jediný předmět, který ho ve škole doopravdy baví. Upřímně doufám, že si Lupin na příště podobná potěšení odpustí. Bylo sice fajn vyrazit mu hůlku z ruky, ale tohle lehce přehnal. K čemu mi bude nějaký sloh o bránění se, když to nebudu umět dát do praxe, že jo… Ale ten poslední průšvih mi stačil, abych spolkla poznámku i opravdu zlý a otrávený pohled a raději se sbalila a vzdálila se z hodiny. Mám sice hlad a těším se na oběd, ale vezmu to přes ložnici, odložit si učebnice a dát Galainovi trochu mrkve a sena, podrbat ho za ušima a na chvíli se natáhnout na postel. Pokud se nemýlím, po obědě by mělo být jezdectví. Na koni jsem sice nikdy neseděla, ale hrozně se těším. Koně jsou tak nádherná a ušlechtilá zvířata. Skoro jako vlci! Skoro… Jakmile si trochu odpočinu, vydám se na oběd. Teprve teď si všimnu vzkazu od Hagrida, že máme přijít ve sportovním. No… teď už se zdržovat nebudu, nejdřív se naobědvám. U jídla se s nikým moc nebavím, což je u mě poněkud divné, ale nejspíš za to pořád můžou poslední události a ranní zpráva v novinách. Naházím do sebe jídlo a vrátím se převléknout do nějakých obyčejných tepláků, trika a mikiny, aby mi nebyla zima. Načež se vydám ke stájím. |
| |||
Na cestě ke stájím --> Stáje: Jezdectví15. září, středa po poledni zprvu nikdo konkrétní, poté Hagrid a Sinestra Nespěchala jsem. Vyrazila jsem tak brzy, když jsem vynechala oběd, a i když jsem zprvu myslela, že dorazím hned do stájí a přiložím ruku k dílu, ale nakonec jsem se loudala jak hlemýžď. Snad jsem si chtěla vyčistit hlavu. Na chvíli zapomenout na to, že bolest nemizí mávnutím kouzelného proutku, že sbližování je hazard s vlastním srdcem, že... |
| |||
Středa, 15. září Hlavní síň > Ohrada Oběd - Jezdectví Zmijozelští, Patrick, Hagrid Pobaveně se zakřením, když se Christina snaží "omluvit" mé chování k Patrickovi. ,,Má naprostou pravdu. Nemohu si pomoct. Je to silnější než já." Ušklíbnu se na Patricka. Christinina finanční situace mi zlepšila den. Já jsem si říkala, že pro neustálou recyklaci toho obnošeného oblečení musí mít nějaký důvod. ,,Copak si vezmeš letos na ples? Budou to ty šaty co loni? Zmíním se o tobě své matce. Má máti sem tam pošle něco i na dobročinné účely, tak bych ti mohla něco sehnat." Dál si z ní bezostyšně utahuji, přičemž Richardova následná připomínka k druhému adeptu mě rozesměje. ,,Takoví lidé jsou většinou jako švábi. Nedivila bych se, kdyby nakonec žil déle jak ona. Stále si stojím za tím prvním. Dokážu si je vedle sebe i představit. Budou se navzájem doplňovat." Všechno vypadalo celkem dobře, alespoň do té doby, kdy na mně přistály zbytky jídla. Znechuceně Caylusovy drobky ze sebe kapesníčkem smetu a věnuji mu jeden ze svých nepříjemných pohledů. Ačkoliv byly jeho narážky vtipné a trefné, jeho vesnické stolování mi už tak zábavné nepřišlo. A aby toho nebylo málo, dokonce i nevítaný host měl nutkání se nějak projevovat, i když by udělal mnohem lépe, kdyby prostě zůstal zticha. Patrickova zoufalá snaha zalíbit se Christině byla až politováníhodná. Nevím, jestli bych se mu měla smát nebo ho spíš litovat. Působil dojmem, že se snaží zůstat nad věcí a naše strefování s naoko netečným výrazem ignorovat, i když všichni tady víme, že je to jen maska. Pěkně chabá maska. On byl přesně ten učebnicový příklad člověka, za kterého je trapně vám. S nechápavým výrazem, kdy se sama sebe ptám, jestli mu ten obarvený mozek vůbec trochu pracuje, sleduji, jak opravuje Richarda a spouští svůj sáhodlouhý a bezcenný monolog, kterým obtěžoval už na astronomii. Nevím, co mu dává neustálou potřebu žvanit, ale zdá se, že jsme našli jeden z mnoha Patrickových zlozvyků. ,,Ježiši, už sklapni Andersone." Přeruším ho dřív, než stihne vůbec svou řeč dokončit. Stejně pochybuji o tom, že ho tu vůbec někdo poslouchal. Otráveně si přiložím prst na spánek, jakoby mě z jeho řečí rozbolela hlava. ,,Nikoho nezajímá, co ty si myslíš, okej? Ty a tvůj názor je tady asi stejně tak cenný, jako ty zbytky jídla, co na mě Caylus vyprskl, takže pokud se chceš před svojí Týnkou aspoň trochu vytáhnout, tak pro jednou zmlkni." Ať už se pokusí říct cokoli, jen protočím oči a se sykavým přízvukem cosi poznamenám - ,,Este pendejo es peor que una rata." S tím se začnu zvedat od stolu a pohlédnu na Dee a Richarda - ,,Jdu na hodinu." Záleží na nich, jestli se přidají nebo ne. Tak či tak se vydám k východu, kde se zastavím u nástěnky, abych si přečetla co je nového. Vzkaz od Hagrida je sice pěkný, ale to, že se máme převléknout a vzít si něco teplého by napadlo i Patricka. Na pokoji jsem na sebe hodila pevné legíny z hrubšího materiálu, aby na sedle neklouzaly a místo mikiny zvolím svou běhací termobundu. Jezdecké oblečení jsem si nevzala, nepočítala jsem s tím, že by se letos jezdectví otevřelo nebo jsem se tam vůbec dostala. Podívám se pak do Prasinek, jestli tam něco neprodávají, přinejhorším napíšu matce. ,,Zdravím Hagride." Pozdravím našeho hájného, který na mě zuřivě mával už od půlky cesty. Zvědavě si prohlédnu dvojici koní, kterou zrovna krmil. Byli rozkošní a navíc vypadali přátelsky. Alespoň k Hagridovi. |
doba vygenerování stránky: 0.81904006004333 sekund