| |||
Hagridova chatrč -> Hlavní síň15. října, Čtvrtek Bob, Seb, Hagrid O to, co Robert chce s vypůjčenou dýní dělat, se přirozeně zajímáme všichni. Nikdo se ale v hádání pravdě ani nepřiblíží a Bob je očividně pevně rozhodnutý si to nechat pro sebe. Dál tedy nenaléhám. Ať se tím třeba udáví, že jo. Dokud se ta dýně nebude válet někde ve společence a nezasmradí celou kolej, tak je mi to více méně asi jedno. S úsměvem si od Hagrida převezmu krabici, do které uložím Wilberta. Dám si velký pozor, aby byla správně zavřená a zajištěná. To poslední, co bych chtěla, je hledat vypůjčeného sklípkana někde venku v trávě nebo hůř - honit ho po hradě. Tyhle potvory jsou rychlejší než vypadají. A tenhle k tomu ještě kouše. “Díky za pomoc a za čaj. Po hodině ho přijdu vrátit.” slíbím, jakmile se náš obří přítel zeptá, zda máme ještě nějaké přání. Očividně má nějakou svojí práci a my ho svým tlacháním zdržujeme. Nebo už se mu začalo dělat špatně z toho, jak smrdíme. I když v tom jeho krcálku by se to mělo dost snadno ztratit. Snad jedině Tesákovi je naprosto ukradené celé jeho okolí. Spokojeně si chrápe na svém křesle a dost nechutně slintá. Pomalu se zvednu ze svého místa, krabici držím pevně oběma rukama, a prosmyknu se mezi dveřmi, když je Seb tak elegantně přidržuje svým pozadím, aby svou tykadlatku nechtíc nezmáčkl. Sotva sejdu těch pár schodů z tepla a pohodlí Hagridovy chatrče, plesknou mě přes obličej moje vlasy. Pod náporem silného ledového větru si i můj hábit dělá, co se mu zachce a já nemůžu krotit ani jedno, protože prostě držím toho debilního pavouka. Vidím velký kulový, takže se orientuji spíš podle hlasů přede mnou. “Navrhuju Snapa. Po tom včerejšku si nic jinýho nezaslouží.” přisadím si svoje na Sebův nápad. “Kdyby ses třeba o jeho hodině omluvil, že potřebuješ na záchod, tak bys mu mohl vlízt do kabinetu a měl bys jistotu, že u toho nebude. Navíc by ti jako zmijozelskému strhnul míň bodů, kdyby na to nějakou náhodou přišel.” Ušklíbnu se. Není to špatný nápad. Udělat by se to dalo různými způsoby, možností je bezpočet a popravdě se ani nebudu snažit zakrýt, že bych do toho šla, kdyby se to fakt rozhodl udělat a potřeboval by s tím pomoct. To už se ale začne zaobírat jmény našich “mazlíčků”. Upřímně jsem nad tím moc nepřemýšlela. Nebudu mít Wilberta tak dlouho, aby mi vadila jeho přezdívka, i když je fakt, že to je asi stejně tvořivé jméno pro pavouka jako Pája. Kdo přišel s nápadem, aby se zvířata pojmenovávala podle lidí? “Lapis by asi seděl víc. Ladilo by mu to s barvou.” opatrně nakouknu do krabice skrz jednu z malých dírek. Choulí se v rohu a nebezpečně vyhlíží okamžik svého útěku. “Já vždycky byla toho názoru, že jména by se měla dávat podle nějakých vlastností. Kdybych si ho měla nechat, tak bych mu asi říkala Vzteklina.” nebo Zmetek, podle okolností. Pohledem sjedu k zelenému rosolu, co tak opatrně svírá v náručí. “Poznal to podle zbarvení.” odpovím automaticky. Není to tak dlouho, co jsme s Kwangem zrovna tenhle druh probírali. Péče o kouzelné tvory mě vždycky zajímala. Dost si toho pamatuji i bez přípravy. “Samičky jsou světle zelené s tmavě zelenými skvrnami. Samci to mají naopak. Podle těch skvrn poznáš i její věk. Každej rok se jim tvoří jedna.” Svěřím se, kdyby ho to náhodou zajímalo. Vypadal, že si k tykadlatce udělal i za tak krátkou chvilku vztah. Šišlá na ní jako na novorozeně. Je to vlastně celkem roztomilé. “Za to Ferdinand je podle mě docela trefný. Zatim i vypadá, že se mu líbíš.” zakřením se na Boba, aby se necítil vynechaný z konverzace. Jeho černý potkan je o dost klidnější, než jsem původně předpokládala. Alespoň tak soudím podle toho, jak je v krabici potichu. Moc nevnímám cestu do hradu. S očima upřenýma pod nohy, abych se o něco nepřizabila, mi uteče dost rychle. Do hodiny je ještě překvapivě dost času, takže se ho rozhodnu zabít v jídelně u něčeho teplého. Wilbert taky chvilku klidu a tepla určitě uvítá. “Jdu ještě do síně.” prohlásím v momentu, kdy nás konečně obklopí pevné stěny hradu. Hodím hlavou do strany, abych vlasy dostala z očí a pokud se kluci rozhodnou jít si svou cestou, rozloučím se s nimi a rychlými kroky zamířím ho jídelny. Zakotvím to u prvního stolu, kde vidím konvičku s čajem. “Ráda bych ti taky něco dala, ale obávám se, že sušenky by ti asi nechutnaly.” promluvím na Wilberta, zatímco si nalévám čaj do pohárku. Teplo mu dělá dobře. Jen podle zvuků, co se začaly ozývat z papírové krabice na stole, znatelně ožil. “A mouchy běžně po kapsách nenosím, promiň.” |
| |||
Nástěnka - ložnice - chodba před E215 Čtvrtek 15. 10. Hodina skončila a Mirabel nás konečně zbavila velice příjemné společnosti plísňáků. Vzduch se vyčistil, ale stejně jsem se radši rychle klidila ven, pro případ, že by některého z plísňáků minula. Vrátila jsem s k nástěnce, pro případ, že by tam byl nějaký nový vzkaz od Binnse, ale bohužel se tam od něj nic nového neobjevilo, a ani odpověď na můj dopis ještě nepřišla. Nervózně jsem si okusovala ret a přelétla pohledem zbytek vzkazů. Tak Maurice zakládá kapelu, jo? Jak dlouho asi bude trvat než svýma poznámkama způsobí nějaký skandál? myslela jsem si pobaveně. Napadlo mě, že bych se mohla přidat, ale nijak pevně jsem rozhodnutá nebyla. Kdo ještě tam asi bude? Nebo je tam zatím jen on? Pak jsem si přečetla vzkaz od McGonagallové, že si na Přeměňování máme přinést mazlíčky. Ježišmarja, já na to úplně zapomněla! Plácla jsem se do čela a vydala se na pokoj pro Myšáčka. Našla jsem ho, jak nepřekvapivě chrápe v mé posteli. Když jsem ho probudila, tak nejdřív začal přátelsky příst, ale když jsem začala jeho desetikilový zadek strkat do přepravky na kolečkách, začal se kroutit jak přerostlá žížala. O pár minut urputného boje později byl konečně uvnitř, načuřeně na mě zíral a na protest hlasitě mňoukal. Prostrčila jsem mu dovnitř děkolik ňaminek, abych ho uchlácholila, zbytek balení strčila do kapsy a pomalu se s ním vydala směr Přeměňování. Po schodech jsem ho musela nést, takže mě za chvilku vzhledem k jeho váze pěkně bolely ruce, ale alespoň po chodbách jsem přepravku mohla táhnout za madlo jako kufřík. Myšáček nicméně zcela zjevně uchlácholen nebyl. Ňaminky sežral, ale pokaždé, když jsme někoho potkali, tak na plné plíce žaloval, jak strašně trpí. Nakonec jsme se ale úspěšně dokodrcali k učebně E215. Před ní jsme potkali Maurice s krkavcem na ruce. Myšáček nejdřív znovu žalostně zamňoukal, pak si ale všiml ptáka, zasyčel a vyrazil proti dvířkům. Nejspíš se praštil, tak se pak zase s hanbou stáhl hlouběji do stínů přepravky. Ježiš to je trubka, zakroutila se hlavou. "Prosimtě to nic, pormiň. On jen žárlí, že ten tvuj pták je na volno, a on je zavřenej. Kdyby nebyl v tej bedně tak si ho ani nevšimne, na to aby něco lovil je beztak moc línej," pronesla jsem směrem k Mauricovi a přidřepla jsem k přepravce, abych zkontrolovala, že zranění utrpěla opravdu jenom Myšáčkova hrdost a že si neublížil. |
| |||
Chodba > Nebelvírská věž > Toalety 1. patro Kenji Čtvrtek 15. října Z představy, jak se Mr. Sweetie válí na černých kožených sedačkách ve zmijozelské společenské místnosti, mám celkem smíšené pocity. Nepochybně by mu to tam slušelo. Určitě to tam má styl a zapadl by. Vlastně ani nemám tušení, jak ta jejich společenka vypadá. Černé kožené sedačky se mi do tmy a vlhka prostě nějak hodí. Na druhou stranu se bojím, co by se mu tam mohlo stát. Mohlo by ho něco sníst. “Tam by určitě nešel. V podzemí je na něj příliš cizích pachů a k havraspárským je to zase moc vysoko.” je to spíš zbožné přání. Kenji má pravdu v tom, že pokud tam skutečně na svých toulkách zavítal, tak ho prostě nemáme šanci najít. Nemám ale čas se tím zaobírat delší dobu. Kenji se totiž zděsí nad tím, co jsem si nejspíš měla nechat pro sebe. Teď si bude myslet, že svého miláčka po večerech týrám. “Říkáme tomu “perníčkový incident”.” zasměju se trochu rozpačitě. Nejsem na to dvakrát pyšná, i když je to skoro rok. “Stalo se to loni o Vánocích. Zkoušela jsem s Maureen drobná kouzla na pobavení, když jsme se na koleji loučili s těmi, co na svátky odjížděli domů.” nebudu to víc rozvíjet, pokud o to opravdu nebude hodně stát. Dělo se tam hodně věcí a celé to vyprávění by bylo na dlouho. Tudíž ho podstatně zkrátím. “Prostě to nevyšlo tak, jak jsme si představovaly a Mr. Sweetie se shodou okolností ocitl poblíž. Nebylo to nic strašného, rychle se oklepal, ale pak se mnou týden nemluvil. A to jsem se mohla omlouvat nebo ho podplácet pamlsky, nic nezabralo. Od té doby ho raději zavírám na pokoji, když se ve společence něco děje. Pro jeho vlastní dobro a pro klid mé duše.” hlasitě vydechnu. Běžně zvládám dělat dvě věci najednou. Chodit a mluvit pro mě nikdy nebylo těžké. Však jít do schodů, mluvit a dýchat, už se jako problém jeví. Jestli s tím mám problém já, tak Mr. Sweetie rozhodně tak vysoko nevylezl. Leda by mu tam někdo pomohl. “Naštěstí těch záchodů v nižších patrech není tolik. Děkuju.” zakřením se, přičemž se snažím popadnout dech. Kenji si samozřejmě všimne. Musel by být slepý a hluchý, aby neslyšel, že funím jak Bradavický Expres. Vsadila bych se, že i v obličeji už jsem stihla nabrat stejnou barvu, kterou se pyšní moje vlasy. “Ty kráso. Nevím, jestli se smát nebo brečet.” přiznám popravdě. “Vyšla bych to dvakrát a potřetí bych psala peprný dopis vedení spolu s peticí o přestěhování. Kamkoliv. Klidně bych se nastěhovala v Hagridovi a starala se mu o zvířátka. Nebo spíš do stájí. Od Hagrida je to do kopce. Škola je přeci obrovská. Je tu spousta místa. Určitě máte v té věži krásný výhled, ale za jakou cenu?!” na oko dramaticky zalomím rukama, než se rozesměju. Není to vlastně ani tak vtipné. “Je to nefér. Čekala bych trochu pochopení. Někteří profesoři také chodili do nebelvíru, tak přeci musí vědět, že to není legrace.” Samotné je mi nepříjemné, když se nějaký profesor rozvášní kvůli jejich pozdnímu příchodu. Přestávka má jen deset minut, za tu ani ti šťastnější studenti pořádně nic nestihnou. Natož pak ti, co se musí plazit do schodů. Téma se přesouvá na halloweenský večírek. Na chvilku se zamyslím, když mi své plány trochu popíše. Je těžké si na něm představit něco, o čem vím naprosté minimum. Nebudu jeho výběr kritizovat. Chtěla jsem sice jít v něčem, co by se trochu podobalo, ale zase ho nechci nutit. Donutím Acai. Takže kombinéza. Ve své podstatě nosíme kombinézu celoročně ve škole. Není to sice jeden kus oblečení, ale podstata by měla být stejná. Plášť a maska. “A tu masku má jako na celém obličeji a koukají mu jenom oči?” požaduji upřesnění. Masky jsou takovou podstatou kostýmů. Když někdo řekne maškarní, tak je maska to první, co si vybavím. “Pirát by se mi osobně asi líbil nejvíc, ale zase to bude na konci října. Mohl bys nastydnout.” řeknu nakonec, když si to nechám pořádně projít hlavou. “Pořád je to víc kreativní, než kostým Tobiáše. Pamatuješ si to?” ani nepočkám, jak mi odpoví a rovnou se rozhodnu mu to připomenout. “Minulý rok šel za studenta. ZA STUDENTA!” nakráčel si to v uniformě přímo k punči a já měla co dělat, abych ho v něm neutopila. “Ta lenost. Ten výsměch. Jsem rozčílená jen si na to vzpomenu.” v tom zápalu úplně přeslechnu plány, které mají Daniel s Ryanem. U toho se zarazím až tehdy, když se Kenji začne omlouvat. “Ty za to přece nemůžeš.” nejsem zastáncem omluv z druhé ruky. Nikdy jsem nebyla. Pokud se někdo choval zle, měl by se taky sám omluvit. Ne posílat ostatní, aby to dělali za něj. “Je to prostě Ryan, jiný už nebude. Nakonec všechno dobře dopadlo, takže si s tím nedělej starosti.” je fakt, že udusit jsme se mohli. Naštěstí se tak nestalo. “Kam zmizel, to netuším. Popravdě jsem měla dost práce sama se sebou, než abych ho řešila. Ale byl ještě na chodbě a něco si povídal sám pro sebe, když jsem se vracela do třídy.” Po době, která se mi zdála nekonečnou, jsme se konečně dostali k cíli. Usměju se na Buclatou dámu a co nejslušněji ji pozdravím. “Počkám.” slíbím Kenjimu a opřu se o zábradlí. Chvilku o samotě využiji k tomu, abych zklidnila dech. Zároveň se rozhlížím po schodech, jestli někde nezahlédnu šedo bílou kočku s knírkem. Neuběhne ani minuta můj žlutý přítel je zpět. Jeho příchod neslyším, takže sebou dost polekaně trhnu, jakmile za sebou uslyším jeho hlas. Rozhodnu se mu nevynadat, když si všimnu toho rozkošného miláčka na jeho rameni. “Aww, ráda tě vidím.” zašvitořím na chlupatou vesele poskakující kuličku. Viděli jsme se včera, ale i pro mě to bylo až moc dlouho. “Taky si mi chyběla.” s rozněžnělým úsměvem se ke kluběnce natáhnu a jemně ji pohladím. “Ráda bych tu stála a pomazlila se s tebou, ale Mr. Sweetie může být v nesnázích, takže na to rozhodně nemáme čas.” vysvětlím jí, jako by mi rozuměla každé slovo a pak svou pozornost obrátím zpět na Kejiho. “Začala bych záchody v prvním patře. Výš rozhodně nevylezl.” Sotva jsem to vylezla já. On rozhodně ne. “Pak bych pokračovala směrem dolů. To by v tom byl čert, abychom ho nenašli.” zavelím rozhodně a vydám se po schodech dolů. “Daniel si od tebe tedy nebude žádného mazlíčka půjčovat? A Ryan?” ptám se cestou, protože kromě Unitato jsem si nevšimla, že by držel nějakého jiného tvorečka. “Většina našich musela k Hagridovi s prosíkem, aby jim nějakého dal. Trochu se obávám, s čím se vrátí.” uchechtnu se. Nejsem zlomyslná, ale po předešlé hodině si dokážu představit cokoli. “Stejně je to zvláštní. Neumím si představit, že bych tu Mr. Sweetieho neměla.” zamyslím se nahlas. Je to moje vrba, můj parťák. Nemít ho na škole, tak se asi zblázním. Acai nemá ráda, když se na ní sahá a já prostě potřebuju kontakt. A on je tak příjemně měkoučký, že mě to kolikrát uspí. Ze schodů to jde mnohem rychleji než naopak. U toalet jsme rychlostí blesku. Nechám Kenjiho, aby obstaral panské, a sama vlítnu na holčičí. Rozrazím dveře, čímž vyděsím pár holek u zrcadel, očima prolítnu každou skulinku a dokonce si i kleknu, jestli náhodou nezabloudil do nějaké kabinky. S omluvným úsměvem pak zase zmizím na chodbě. “Nic. Co ty?” vlastně se mi trochu ulevilo. Záchodky jsou zrovna to poslední místo, kde bych svého kocoura chtěla najít. |
| |||
Chodba pred učebňou 8 C a smer do Havraspárskej spáľne Štvrtok 15.října "Kedy tam pôjdeš?" Spýtam sa Cass, ktorá keď povie... "počkaj, počkaj... chceš povedať, že v izbe máme koťátka?!" Oči sa mi úplne rozžiaria a na xichte s väčšinou krivým úškrnom, sa mi natiahne faktický úsmev. Ako že fakticky. "Kde tam sú? Som ich ráno nevidela... sakra..." prestúpim z nohy na nohu ako malé decko, ktorému ste sľúbili kolotoče. Keď ide zvieratá, som schopná sa aj roztopiť. Obzvlášť pri mačkách. A mačiatka! |
| |||
Před učebnou 8C -> Dívčí ložnice Havraspár15. října Mirelle, Cassandra + zmínění "Možná tak ledovou sprchu," opáčím Cassandře na její další snahy z nás s Dianou udělat kámošky. Já už jednoho charitativního kámoše mám, je ze Zmijozelu a má doma cvičenou opici, další opici v mém sociálním okruhu už nepotřebuju. Mirella látoři nad svojí čičinkou. "To ode mě chceš hodně, abych ráno vnímala něco jinýho, než je třicet centimetrů přede mnou a snídani. Zničila ti postel, jo? Možná chytá móresy od Sušenky. Nebo možná Sušenka chytila móresy od Tenebris," zasměju se a abychom už nestály před učebnou jak tři citronky, vydám se směrem na kolej. "Umbru, jo? Přilétne na zavolání?" ptám se na havrana. Jestli Mirelle vycvičila havrana, možná by vycvičila i moji rosničku. Třeba by Špionka zvládla alespoň pac, hihi. Trénink je nutnej? Ohrnu nos. "Jo, to je možné, ale ráda bych se dožila ve zdraví alespoň víkendu," frfňám a zaháknu se za Cassandřin loket. "Někdy si říkám, že bych se na ten famfrpál měla vykváknout, ale pak si představím Berkův výraz a rozmyslím si to. Co výraz, ten by se na mě někde počkal a proklel mě," mrmlám. Cestou na kolej holkám vyprávím svoje neduhy s plísňáky, kdy mě Richard nejdřív zabublinkoval a pak na mě flusnul plísňák, naštěstí ale minul obličej a odnesla to jenom košile. Ptám se i jich, jak jim to na hodině šlo, ale žádnou velkou slávu nečekám. Ne že bych dávala stoprocentní pozor, co se kolem mě děje, ale ty zvuky na posouzení situace stačily. U nás v ložnici Špionku najdu celkem rychle, drží se u okna, kde je vlhko. Strčím si ji do kapsy, jak už je zvyklá, občas jen z kapsy vykoukne, aby zhodnotila situaci. Když mi pohled padne na koťata, vzpomenu si na slib, co jsem Sebovi dala. "Hej, Cass," začnu absolutně nevinně, "všimla sis někdy, jak moc má Sebastian rád zvířata? Ten by se o kotě určitě uměl postarat." Hlavně nenápadně. Proč mrhám svými talenty tady v Bradavicích, když by mě mohli vzít na Ministerstvo z fleku jako bystrozora? |
| |||
Čtvrtek 15. říjnaChodba před učebnou >> Nebelvírská věžRebecca, CoralineBeččina představivost mě pobaví. Soudě dle jejího zasněného výrazu mi je naprosto jasný, že si musela detailně představit, jak Unitato osedlává plísňáka a pak spolu divoce cválají po chodbách hradu, tam a zase zpátky. Ta myšlenka je vážně směšná, na druhou stranu mi pomáhá se trochu odreagovat od toho, co se stalo v hodině. „Buď v klidu, já nedopadl o moc líp.” uchlácholím jí, když z ní vypadne, že skončila namydlená a poflusaná. „Mě zmydlil prozměnu Daniel, ten to ale udělal schválně, neřád jeden. A pak mi plísňák naflusal do ucha.” Postěžuju si. Zároveň si v duchu slíbím, že tohle Danielovi v nejbližší možné době nějak oplatím. Sice ještě nevím jak, ale já už něco vymyslím, protože co bych to byl za nejlepšího kamaráda, kdybych ty jeho vylomeniny nechal bez povšimnutí. „No, to je taky fakt, přinejhorším můžeme zajít jen na něco k pití ke Třem košťatům.” Navrhnu alternativu. Je pravda, že cpát se každej den sladkým asi nebude uplně košer, jenže to by nesměli v Medovým ráji dělat tak lákavé nabídky. A hlavně tak často. Není divu, že se tam pak vždycky nahrne půlka školy a všechno ihned vyžerou. Ještě, že jsem tu čokoládu pro Cor stihl koupit včas. Jen co se s ostatními rozloučím, přesunu pozornost zpět ke své vyvolené. Ta mezitím nahlas přemítá, kde by mohl být její milovaný kocour. „Někde, kde je teplo…” zopakuji po ní zamyšleně. „To je takový dost neurčitý. Teplo je víceméně ve všech kolejích u krbu a jestli utekl k Havraspárským nebo Zmijozelským, tak ho nenajdeme.” Na druhou stranu, proč by chodil do podzemí k hadům. Bylo tam mokro a vlhko a Havraspárská věž byla prozměnu moc vysoko. Nic pro Mr. Sweetieho špeky. „Moment, ty jsi mu připálila vousy?” Zděsím se. Měl jsem za to, že kočkám nedorůstají a potřebují je k orientaci v prostoru. Chudák kocour, není divu, že se ztrácí, pokud sám nedokáže dobře určit, kde vlastně je. Tohle ale před jeho majitelkou říct nahlas nemůžu. „Ty záchody bych úplně nezavrhoval, je dost možný, že se připletl pod nohy někomu, kdo odtamtaď zrovna vycházel a teď se nemá jak dostat zpátky.” A já jsem pochopitelně tak neskutečně hloupý a zamilovaný, že bych prolezl každou kabinku s každou posranou a pochcanou mísou, jen abych tu kočku našel a hrdě jí mohl své milované přinést jako trofej. „Vzal bych si samozřejmě na starost klučičí záchody.” Dodám rychle, protože to, co by na nich mohla Cor vidět by jí dost možná způsobilo doživotní trauma. Netuším, jak to vypadá na dívčích toaletách, ale myslím, že tak otřesně jako na těch klučičích určitě ne. „To je přeci samozřejmost, ne? Pomůžu kde můžu.” Úsměv jí oplatím. Zároveň mě pobaví, jak při stoupání do schodů funí. Je vidět, že na to není zvyklá. Ještě, aby byla, když Mrzimorská kolej byla v suterénu. „Makačka, co? Tohle máme my Nebelvírský jako každodenní tělocvik.” Zazubím se. “Hodiny s Hoochovou bychom vlastně vůbec nepotřebovali! Na druhou stranu je to trochu nefér, musíš všude chodit o trochu dřív, protože nikdy nevíš, kdy schody změní polohu. Kolikrát jsme kvůli tomu přišli s klukama pozdě, jenže učitelům tohle prostě nevysvětlíš.” Zašklebím se. Vážně by občas neuškodilo, kdyby měli profesoři trochu víc soucitu. „Přesně tak, postavy z anime.” Přitakám, když se Cor vrátí k tématu večírku. Snažím se přitom znít uvolněně a nepůsobit tak nervózně, což se mi naštěstí při stoupání do schodů daří. „Vlastně nejsi tak daleko od pravdy. Jeden nosí kombinézu, druhý plášť a masku a ten třetí je pirát, takže je oblečenej dost nalehko. Slamák, žabky, rozepnutá košile. Ani jedno není moc kreativní, já vím.” Rozpačitě se podrbu na zátylku. Je mi jasný, že Cor určitě čekala něco extra, ale já na tyhle věci nikdy až tak úplně nebyl. Vybírání kostýmů byla spíš holčičí doména. „Hlavně se mě neptej, za co půjdou kluci, protože sám nevím. Daniel by se docela hodil na vílu a Ryan… No, tam těžko říct. Nevíš, kam se vlastně vypařil? Byli jste spolu na chodbě, pokud se nepletu. Omlouvám se za něj, je to vůl, málem jsme se kvůli němu všichni udusili.” Zabrblám nespokojeně. Doufal jsem, že se Ryan o Cor na chodbě postará a vyvine kvůli mně alespoň minimální zájem, ale místo toho zmizel jako pára nad hrncem. Tohle si s ním budu muset ještě vyřídit. Přímo před námi se objeví obraz Buclaté dámy. Ta ženská je tak tlustá, až to hezký není, ale ona si z toho evidentně nic nedělá. V jedné ruce drží číši vína, v druhé kus jídla a do toho si něco vesele pobrukuje. Strašnej nevkus. Proč nemůžeme mít jako kolejní vchod sudy? I tu kamennou zeď bych bral radši! „Moc vám to dnes sluší, madam.” Pozdravím jí naoko zdvořile. Hned záhy vyslovím heslo. Otočím se k Cor. „Počkáš tu? Jen čapnu Unitato s myší, hned budu zpátky.” Ač je z jiné koleje, tak bych jí klidně pozval dál, ale nejsem si jistý, jestli je připravená vidět náš pokoj. Kdyby tam jen koutkem oka nahlídla, tak u ní mám ještě menší šanci, než teď, nehledě na to, že by tam nejspíš pošla smrady. Ne, tohohle jí musím ušetřit. Rychlostí blesku tedy zapluji na kolej, na rameno si posadím Unitato a do zmuchlané krabičky od pocky tyčinek, která se doteď válela na zemi, nacpu myš. Poté sprintuji zpátky za Cor. „Uf, jsem tu. Začneme teda těma záchodama, nebo máš jiný nápad?” zeptám se zadýchaně. Jen co Unitato na mém rameni zaregistruje Cořinu přítomnost, začne nadšeně pištět a poskakovat. „Ale ale, mám takový pocit, že jsi tu někomu moc chyběla.” Pousměju se a opatrně potvůrku podrbu ukazováčkem. |
doba vygenerování stránky: 0.84794902801514 sekund