Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 10:28Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 13:25Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Rory Callaghan - 04. března 2018 02:25
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Velká síň


Středa, 15. září
Acai + prakticky celý mrzimorský stůl

Nejsem si úplně jistý, co přesně z mého krátkého výstupu na lavici byla ta špičková komedie – protože mně osobně přišel spíš žalostný – ale Acai očividně pobavil dost, protože se rty roztaženými do lehce nevěřícného úsměvu jen zírám, jak se její záchvat smíchu postupně propracovává k okraji hyperventilace. Řekl jsem to jednou, dvakrát, třikrát a řeknu to klidně znova, mám Acai rád. I když jsme se předtím zase tolik nebavili a i když je to teď trochu divný, mám na ní rád spoustu věcí: třeba upřímnost a laskavost a smysl pro humor (i když já ho někdy fakt postrádám). Klidně se mi teď vysměje, ale já nemám ani na okamžik pocit, že by to myslela ve zlém. A taky kuráž. Někdy si říkám, proč nenosí barvy Nebelvíru.
I když to jsem možná jenom zaujatý kvůli té hnědé hřívě.

Usadíme se tedy u mrzimorských. Očima přejedu po volných lavicích – no dobře, jsou možná zaplněné zhruba stejně, ale místo, které pro nás Acai vybrala, je přece jen o něco volnější. Možná se tady bude líp dýchat, až začnu při přednesu svého monologu taky hyperventilovat.
Aha! No dobře. Přiznám se bez mučení. Řekl jsem sice, že jsem si tuhle chvíli nijak zvlášť nepřipravil, ale to jsem – trochu – lhal. V tom smyslu, že jsem měl na mysli nepřipravené okolnosti. Jak začnu, a co budeme dělat, a kde budeme sedět – správné pozadí pro scénu – a taky jsem úplně nestrávil moc času zvažováním, kdy to spácháme. Víte, já rád improvizuju. Respektive: neimprovizuju rád vůbec, ale tak nějak k tomu vždycky dojde, ať dělám, co dělám – co si Rory nadrobí, to si taky vyžere. No, a pak jsem myslel samozřejmě i svoji vlastní nepřipravenost. Jsem rudý až za ušima a zírám do země, protože tyhle věci mě dost uvádějí do rozpaků.
A to ani nepocházím z nějak praktikující rodiny nebo tak…

Každopádně – nějaká slova mám. Za tyhle dva dny jsem si víceméně utvořil názor na naši situaci a vím, co chci Acai říct, a něco jsem si cestou mezi hodinami přehrával v hlavě jako kolovrátek, abych nic nezapomněl – jenže jak tak u stolu sedím, dívám se, jak se Acai cpe špagetami, jako by měli za pět minut zakázat jídlo, a vůbec, ale vůbec se mi nechce začít, Acai se nakonec toho mého slova chopí dřív a tím mi tak trochu vezme vítr z plachet. A tak je moje připravená řeč v tahu, protože jsem zaváhal a teď už nemůžu začít, jen reagovat.
Takže proti ní sedím, nepřítomně se rýpu v obloženém chlebíčku, který jsem si automaticky podal z nejbližšího talíře, a visím na každém jejím slově.
Několikrát se nadechnu, ale nakonec si netroufnu rušit. Rozhodnu se ji nechat domluvit, protože – mám prostě takový pocit, že ona mě taky nechává doříct všechno, co chci.

Ve výsledku tedy jen několikrát naprázdno otevřu a zavřu pusu s rostoucím zmatkem ve tváři. Můj výraz by se dal přirovnat k astrofyzikovi, který právě řeší komplexní výpočet. Dívám se kamsi blízko před sebe, jako by právě na rohu stolu mělo být ve dřevě vyryté nějaké snadné vysvětlení, které bych konečně pochopil.
Protože tohle nějak neberu.
Ona… z toho viní sebe?
Error. Restartujte systém.
Obočí mám svraštěné na maximum a zadumaně si hryžu ret. A jak jako, “pro někoho, jako jsem já”? Jsem snad vadnej nebo co?
No. Dobrá. Když si nalejeme čistého vína, tak asi trochu jo. Tahle konverzace se už teď stáčí směrem, který je mi cizí. A zdá se, že minimálně každý tomu rozumí aspoň trochu víc než moje maličkost.
“Já––” Odkašlu si. “Chci říct, že…” Poškrábu se za uchem. Nastane asi dvacet vteřin ticha, kdy si urovnávám myšlenky.
“Já jsem – já jsem měl v plánu se omluvit sám, víš?” Zarazím se. Vlastní vysvětlení mi najednou připadá trochu hloupé. “Myslel jsem, že to ode mě asi vyznělo nějak… jinak, než jsem to myslel – nacpal jsem tě k sobě do kumbálu – a mě to vůbec teda nenapadlo, ale jak se mi to postupně rozleželo v hlavě, tak jsem… si říkal, jestli jsem tě do toho třeba… nenatlačil sám? Že sis to třeba vyložila tak, že tohle od tebe chci? A já tě přitom nechci?” Nastane další chvíle ticha, než si uvědomím, že bych se měl přestat šklebit a zavřít čelist. “Teda – tak jsem to nemyslel. Že tě – nechci.” Ehm. Bezradně rozhodím rukama a na okamžik se odvážím podívat na Acai, u které nepochybuju o totálním zmatení.
“Já nevím.” Vzdychnu. “Chci říct – jsi skvělá – a já jsem blbec a nejradši mám lidi ve 2D - a doteď mě ani nenapadlo, že bys to chtěla - nebo že... Jak to, že máš zamlžený úsudek?”
A je to tady. Můj myšlenkový pochod se zacykluje a vracím se k myšlenkám, které byly vysloveny už před delší dobou. Nejspíš je to pro moji mysl snadnější. A navíc mi to nádherně pomůže se vyhnout otázce, jestli to chci. Protože já nevím, co chci. nikdy to nevím, co se týče vztahů. Mám ji rád, ale nikdy mě nenapadlo vůbec uvažovat nad něčím víc, než že je úžasně fotogenická. Takže konfrontovat celý tenhle problém čelem k problému - je - tak trochu oříšek.
 
Diana Gabriela Black - 03. března 2018 13:45
217783139.jpg

Velká síň: Konec soubojů ---> Oběd

Naira, Angela a Thomas

Středa 15. září


„Díkec za spolupráci,“ pronesu k Naiře rozverně, „třeba zas někdy příště,“ zazubím se na ní. „Teď mě ale omluv musím pádit,“ juknu směrem k bráchovi. „Měj se!“ rozloučím se spolužačkou a vydám se k Thomasovi s Angelou.

„Zdááár, prde!“
řeknu bráchovi a pořádně do něj narazím bokem. „Ahoj, Angelo,“ pozdravím zvesela jeho spolubojovnici a usměju se na ni.
„Si piš!“ řeknu na dotaz ohledně průběhu u Snapea. Ani se nemusím ptát, protože je mi jasné – stejně jako pokaždé – co si myslí. Zvláštní tahle sourozenecká propojenost! Stačí málo a hned víme co se tomu druhému honí hlavou.
„Měj se, Angelo!“ rozloučím se, když nám spolužačka oznámí, že jde nakrmit Sašu.

„Tak co?“ otočím se po chvilce na bráchu. „Jak se ti s Angelou spolupracovalo?“ zeptám se ze zvědavosti. Stejně teď nemám nic lepšího na starosti, tak proč tu chvilku čekání na oběd nezabít nějakou tou otázkou.

„Hůůůůůů, konečně!“ zajásám, když konečně zasedneme k jídlu. „Mám šílenej hlad!“ řeknu Thomasovi, když si začnu nandavat na talíř. Jasně! To by nebyl on, aby neměl nějakou připomínku, že to není nic novýho. No to teda je! Jindy je to jen malej hladík, ale teď je fááákt velkej hlad!
„Jóóó, tak to mi bodlo,“ pronesu spokojeně, jakmile se napapám pěkně do pocitu spokojenosti a sytosti. „Počkéééj!“ zvolám, když mě brácha honí, abychom vyrazili. „Ještě sváča,“ s těmi slovy si opět poberu nějaké to ovoce. Část zásob vrznu bráchovi, aby mi je schoval u sebe po kapsách.

 
lady Christina De Spontin - 02. března 2018 13:24
234723.jpg

Souboje - Hlavní síň


Deirdre, Patrick, Richard, Sebastian, Sinestra

15. září, Středa




Do konce hodiny jen mlčky postávám vedle Deirdre. Ačkoli jsem se nedočkala žádných díků za svou starost o ni, nijak se jich nedožaduji. Neočekávala jsem ovace, když jsem jí sbírala ze země, i když by mě prosté díky nijak neurazilo. Faktem zůstává, že má pomoc byla zbytečná, protože Dee je schopná si ve většině situací pomoct sama.
Zatím, co sleduji poslední dvojice a jejich žalostné pokusy, v mysli si představuji večerní dýchánek, který mě v budoucích několika dnech čeká. Přestože jsem své pozvání z části myslela jen jako zdvořilostní gesto, Helen mé pozvání přijala. Byla jsem z toho trochu v šoku, i když jsem to na sobě nedala nijak znát. Nevím, co ji k tomu vedlo. Nikdy se příliš nezapojovala, ale každý jednou pravděpodobně dojde do bodu, kdy mu chybí komunikace s vrstevnicemi. Naivně řečeno, protože nic, co se ve zmijozelu děje, se neděje bez postranních úmyslů. Nedalo se říci, že bych z toho byla přehnaně euforická, to skutečně ne, ale jednou za čas to nejspíš ničemu neuškodí. Vzhledem k tomu, že nevím, jak bude mé doučování s Richardem pokračovat, by neuškodilo trochu posílit naše vztahy. Nerada bych se jednoho rána probudila s oholenou hlavou nebo byla obětí jiných nejapných žertíků, se kterými by Helen mohla přijít v zájmu bezpředmětných žárlivých výstupů.
Snape nakonec hodinu ukončí. Zadaný úkol mě nijak nepřekvapí. Nikdy nebyl schopný si odpustit nějaký výraz své nadřízenosti a autority. Co mě ale trochu překvapí, je Patrick, který si to zvesela štráduje přímo mým směrem. Bez mrknutí oka vypustím ostatní spolužáky a trpělivě vyčkávám, co má Patrick na srdci. Chtěla jsem za ním jít sama, ale jeho iniciativa mi ušetřila zbytečnou práci. Přesto jsem trochu zaskočená tím, že náš rozhovor chce vést při obědě. V hlavní síni, u zmijozelského stolu a to zrovna v době, kdy u něj bývá nejvíc plno. Každá minuta, kterou jsem strávila v jeho přítomnosti mě přesvědčovala o tom, že má nepotlačitelné sklony k masochismu. Nebo minimálně sebepoškozování. Představa, že se zase jednou nenajím a budu se celou obědovou pauzu muset obhajovat, se mi nijak nelíbí. Rozhodně dosti převažuje všechny klady, které bych v zoufalé pozitivitě mohla najít. Je mi zcela jasné, že se budu muset Patricka nejednou zastat, ale i tak to pro něj bude dvakrát tak horší než pro mě. Proto nakonec souhlasím.

Po chvilce strávené na pokoji, kde jsem se dávala do pořádku po soubojích, jsem se nakonec znovu objevila v Hlavní síni, kde na mě Patrick už čekal. Naneštěstí nebyl jediný. Takže místo toho, abych se posadila vedle něho a využila jeho přítomnosti k zahnání pomluv, posadím se naproti a bez jediné známky po emoci si prohlédnu dva supy sedící po jeho boku v podobě Sinestry a Richarda. Inu, vypadá to, že nějakou lehčí rozcvičku v podobě Cayluse přeskakujeme a jdeme rovnou na hlavní chod. Skvěle. Sinestra se zpět nedrží a já musím uznat, že mi její poznámky v určitých momentech přijdou vtipné. Přidává se k ní i Deirdre, která doráží chvilku po mně. Celou dobu mlčím. Byla jsem odhodlána se Patricka nezastávat, dokud nebude naprosto jasné, že to prostě nezvládá. Nakonec tohle nebylo nic neobvyklého. Alastor mu určitě musel vyprávět, jak probíhají obědy u našeho stolu, pokud se tam ocitne někdo s jinou barvou uniformy. Přesto nakonec zvednu pohled od jídla.
„K našemu stolu jsem ho pozvala já. Po předešlých návštěvách jsem získala dojem, že se naše kolej začíná otevírat příležitostem k utužení mezikolejních vztahů.“ Pokud si pamatuji, tak jsme tu měli ne jen Alastora, ale i Alex a Jordyn. Zrovna teď si to nevybavuji, ale jsem si jistá, že škála našich návštěvníků je více než pestrá. Když vypustím Alex, tak je Patrick to nejmenší zlo. „Tedy jsem usoudila, že v tom nebude problém.“ pronesu jemně, čímž bych se ráda zbavila dotazů ohledně Patrickovy přítomnosti. Jen své kamarádce oplatím postranní pohled. Zrovna ona by měla pochopit mé důvody, leč se zdá, že se nad tím tolik nezamýšlela, proto i ona na Patricka doráží. Nemohu si stěžovat. když tu byl Alastor, tak jsem ho také nevítala zrovna s otevřenou náručí. Otázku Patrickova účesu nechávám zcela na něm. Je sice pravda, že jsem nahlas vyslovila svůj názor a takto to preferuji, leč jsem ho do toho nijak nenutila a upřímně doufám, že změna vyšla z jeho iniciativy a ne proto, že by se mi chtěl zalíbit. Místo toho se soustředím na Sinestru a její nejapné poznámky ohledně ranní pošty. Skutečně? Lhala bych, kdybych řekla, že jsem to zrovna od ní nečekala. O důvod míň jí zvát na náš dámský večer. Přesto se na ni sladce usměji, než se na malý moment otočím na Patricka.
„Omluv ji, Patricku. Jak zcela jistě víš, každý máme nějaký zlozvyk. Tím jejím je palčivé nutkání vměšovat se do cizích záležitostí. Čím citlivější téma, tím silnější potřeba. Užívá si bolestný výraz na tvé tváři, když se svými poznámkami trefí do černého. Je to nemoc. Nemůže si pomoci.“ S poslední větou si lehce povzdechnu, jako by mi to bylo téměř líto. Teprve potom se otočím na Sinestru, abych odpověděla. Jistě, že má pronikavý pohled. Také má nadváhu a jsem si zcela jistá, že je jeho tělo protkáno sítí všech různých chorob.
„Na výběr svého prince nespěchám. Chci si dát chvíli na rozmyšlenou a zvážit všechny jejich… pro a proti.“ pronesu téměř bezstarostně a na posledních pár slov dám obzvlášť důraz. Ať byla Sinestra jakákoli, nikdy nebyla pitomá. Je mi jasné, že v téhle společnosti je úplně jedno, zda budu zapírat nebo mluvit pravdu. Každý si to tu rozebere podle svého. Nezasvěceným by se to mohlo zdát jako úmyslné žertování na dané téma, což byl přesně ten efekt ve který jsem doufala. Minimálně u těch, co nad tím tolik neuvažují. Jako třeba Sebastian.
 
Sebastian G. Sharivar - 02. března 2018 12:06
froy8869.jpg

Hlavní síň – čas oběda

Zmijozelští u stolu, Patrick


15. září, středa


Pobaveně sleduju, jak se Maureen vzpamatovává a pak se dekuje pryč. Nakonec je hodina ukončena, tak se vydám pryč i já. Za Alastorem mávnu rukou, když se rozloučíme. Nechybí ani zadání domácího úkolu a i když bylo od našeho kolejního ředitele, budu rád, když mi ho včas někdo před odevzdáním připomene.

Do začátku oběda se poflakuji okolo po hradě, ve společence nebo umývárnách. Podle rozvrhu mě čeká jasnovidectví, což by se dalo označit s velkým odstupem jako jeden z mých oblíbených předmětů. Ne že bych to dával příliš najevo. Nejsem ulízaný šprťáček, co by to bral příliš vážně. Jen někdy na takových hodinách řeknou i zajímavé věci.
Úkol na další hodinu mám v brašně. Nedělal jsem ho s nikým dalším, na horoskopu by se měl podílet pouze jeden a ten člověk, pro kterého má být. Že záleží pouze na datu narození a jednom faktoru znamení? Ani náhodou. Nedělám to poprvé a tak je to pro mě hračka. Naopak mi někdy přijde, že v těchto věšteckých disciplínách na nás jdou jako na úplné začátečníky. Pravítko, úhloměr a pár počtů, kdo tohle neumí, ten je pro mě idiot.

Nakonec se vrátím zpátky do síně, kde jsou už stoly na svém místě, stejně tak jako jídlo. Zamířím rovnou ke svému kolejnímu stolu, kde už se shlukuje další společnost. Neváhám a přisednu si bez remcání k nim. Hned vedle Deirdre, která právě cosi vypráví. Komentuje Patrikův účes. Mezitím, co si k sobě přitahuji talíř, sám se na havraspárského podívám a celé to ohodnotím. I kdyby mě měli praštit, sám bych si nikdy nevšiml, že by měl mít nový účes. Nejspíš je to výsada pouze dívek, ty na to mají čich.
„Hrozně?“ povytáhnu obočí, když novou barvu vlasů ohodnotí Dee. Trhnu bradou k Patrikovi. „Něco takovýho taky mám. Jenom ne na hlavě.“ Přidám svou poznámku k účesu s úšklebkem, lehce se uchechtnu.
Začnu si na talíř nandavat nějaké jídlo. Bez jídla už neudělám ani krok, natož abych přežil na hodině. Spolužáci vedle mě by si asi na svou přílišnou prudérnost měli dát kousek toho grilovaného telecího masa, jak se zmínil Alastor. Třeba je to vyléčí.
 
Acai Luqueba - 02. března 2018 11:03
215783.jpg

Hlavní síň


Rory
15. září, Středa




Pomalým krokem se přibližuji k havraspárskému stolu a sleduji, jak se Rory s nervózním výrazem nemotorně zvedá od stolu, aby mi mohl jít vstříc. Tak trochu mi spadne kámen ze srdce, když vím, že v tom nejsem sama. Rozvrkočený havraspár má pravděpodobně ještě víc pocuchané nervy než já, což mě podivným způsobem uklidňuje. Mnohem víc mě ale utěšuje představa, že Rory není jeden z těch, co mi udělají scénu. To poslední, co bych chtěla, je, být před celou hlavní síní označena za úchyla. Přesto si ani omylem neumím představit, jak naše debata bude probíhat. Jak se mu vůbec za takovou věc mám omluvit? Jak mu to mám vysvětlit? Takhle přede všemi? No… nakonec je to pořád lepší než neříct vůbec nic. Párkrát se ještě zhluboka nadechnu, než jsme u sebe dostatečně blízko, abych ho mohla pozdravit normálním, konverzačním tónem.
„Ahoj.“ Vydechnu, jako bychom spolu právě neměli několik hodin po sobě a viděli se za celý den prvně, a protože vypadá, že chce ještě něco dodat, zmlknu. Paradoxně to vyústí v trapnou chvíli ticha, která je přesně to, co jsem opravdu nechtěla. Chtělo to nějak prolomit ledy. Jednoduchý úkon, který mi obvykle nedělá problém, teď nejsem schopná provést. Pak ale Rory promluví.
„Jo, prosím.“ horlivě mu přikývnu a přesně po dobu několika vteřin jásám, že se někam posouváme. Čekala bych, že se otočí a zavede mě těch pár metrů dál, kde je místa pro dalších deset lidí, ale Rory se posadí na první volné místo, kam se sotva vejde on, natož abych se k němu vtěsnala i já. S povytaženým obočím a cukajícími koutky ho chvilku pozoruji, než mi to nedá a z plných plic se rozesměju.
„Co to sakra...“ dostanu ze sebe přiškrceně místo odpovědi, když ze mě už ani nevychází žádné zvuky a jen plácám rukama jako retardovaný lachtan. Rory už dávno stojí a rozpačitě na mě kouká. Předpokládám, že tohle nebyla zrovna reakce, kterou očekával, ale k něčemu to přece jen dobré je. Teď už se o nějaké ledy vůbec bát nemusím. Rory mě naprosto nevědomky zbavil veškeré trémy, kterou jsem cítila. „Jak slepice na bidýlku.“ krátkou chvilku mi trvá, než se uklidním. Pak ale otřu oči od malých slziček smíchu, narovnám se a zhluboka vydechnu. „Seš roztomilej.“ zamumlám spíš sama pro sebe, ale pak už se na vysokého havraspára vesele zazubím. „Řekla bych, že u nás bude víc místa. Navíc jsme zvyklí na konverzace, který by ostatním mohly kazit chuť k jídlu.“ Vlastně je to i tím, že u našeho stolu nás zase tolik není. „Pojď.“ pohodím hlavou směrem, kterým tuším náš stůl, vezmu Roryho za ruku a uvolněně ho dotáhnu na první větší místo, kam se vejdeme oba a ještě máme dost volného prostoru kolem sebe. Kývnutím pozdravím známé tváře kolem sebe, ale dál svou pozornost věnuji výhradně Rorymu.
„Nevadí, když do toho budu jíst? Mám docela hlad a ještě jsem neměla možnost...“ nedořeknu, protože už se vrhám po míse se špagetami a nandávám si je na talíř. „Upřímně nevim, kde bych měla začít. O takovejch věcech se normálně nebavim. Nebo spíš jsem ještě nemusela.“ lidi, se kterejma tohle dělám jsou většinou osvědčení a hlavně moc dobře vědí, do čeho jdou. Jediná výjimka byla snad Cassandra, ale v jejím případě to byl extrém. Nepřijde mi normální očekávat nějaký druh vztahu po jedný puse. Přeběhne mi mráz po zádech, když si představím, že by po mně Rory něco takového chtěl. Ne. To je nepravděpodobný. „Obvykle se řídím heslem: Nikdy nelituj toho, co jsi udělal, protože v tu chvíli si to chtěl. Jenže poslední dobou… mám zamlženej úsudek. Nepřemejšlím nad tím, co dělám. Ne, že bych nad tím někdy kdo ví jak přemýšlela, ale… víš jak to myslím. Nějak jsem si nemohla pomoct.“ odložím vidličku a na Roryho se podívám. Prosby a omluvy jsou dvě věci, který mi nikdy moc nešly. „Chci říct, že i když toho já za sebe nelituju, tak je mi jasné, že pro někoho, jako jsi ty to musel být docela šok.“ jemně řečeno, když mě vyhodil jak použitej hadr. „Takže se chci omluvit. Promiň. Slibuju, že se to znova nestane.“ jakmile tu větu řeknu, tak se zarazím. „Teda pokud nebudeš chtít.“ zakřením se na něj a pak se konečně pořádně pustím do jídla.
 
Rory Callaghan - 28. února 2018 23:16
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Souboje —> Hlavní síň


Středa 15. září
Mau, Naira, Diana, Snape, Sebastian, Acai

A pak najednou ležím na podlaze a nejsem si úplně stoprocentně jistý, jak jsem se tu ocitl. Respektive: vím (nebo aspoň jsem si vlastně skoro jistý - chápejte, nedával jsem pozor) to, že jsem teď chvíli letěl vzduchem jako neřízená střela odpálená rovnou ze Snapeova stanoviště, třesk! - a najednou jsme letěli. Mám jenom jednu otázku totiž, proč jsem nešel na obyčejný gympl? Proč jsem si nezajistil lepší pojštění? Dobře, to je víc než jedna otázka. A proč jsem letěl?
Protože Mau a já jsme pár neohrabaných pitomců, proto - teda, Mau není pitomec, tak jsem to nemyslel, ale prostě jsme leví a já jsem nepozorný a při sesílání kouzel koukám úplně jinam a přemýšlím nad pitomostmi a Mau má prostě smůlu - a ta smůla teď do sebe bohužel nasákla i mě - tedy hlavně měla Mau smůlu kvůli mně - i když já si zrovna myslel, že nám to teď vyjde - ale stejně si teď nejsem stoprocentně jistý, co se stalo. Křísli jsme o sebe hůlkami, to vím, a těm se to… asi nelíbilo?
To chápu. Hůlky mají vlastní mysl a určitě jim vadí, když se jimi někdo mlátí hlava nehlava - nebo ani ne hlava nehlava, stačí se mlátit nějak normálně, ale, prostě, když jimi někdo mlátí o něco jiného. Natož jednou hůlkou o druhou. Ale že by na to musely odpovídat přímo - jak to jen nazvat - lokální explozí, to mi přijde kapku přehnané.
Ovšem to je jenom můj názor.

Taky vím, že neležím přímo na podlaze - pode mnou se vrtí cosi měkkého, a já se na tom válím jak široký tak dlouhý. Přetočím se rychle na břicho a mžouravým pohledem vyhledám objekt své neúmyslné agrese: je to Naira - a já ležím přímo na ní. Chudáka jsem ji při svém letu čelem vzad skolil jako kuželku. Strike! Sice zmírnila můj pád, ale sama to koupila ještě hůř, a teď se po sobě válíme na jedné hromadě jako dva pytle sena. Bleskově a neohrabaně z ní slezu - ale ne předtím, než dílo zkázy dokončím nechtěným loktem do jejího žaludku a tím, že se sám vezmu bradou o její koleno - a začnu se samozřejmě zmateně omlouvat.
"Kde ses tam vzala?" Ne, počkat, to nebyla omluva. Teď se začnu omlouvat. "Já fakt nechtěl - to byla nehoda, nezlob se - žiješ?"
Podám Naiře ruku a pokusím se jí pomoct vstát, ale nakonec ji radši nechám, ať se z podlahy posbírá sama. Ale to už u nás stojí Diana a ne, že bych si to rýpnutí nezasloužil.
Sotva zamumlám v odpověď. "Dneska nějak nemám svůj den." Ale kdy ho vlastně mám? Vypadá to, že kdyby se bowling hrál s lidmi, mohl bych začít zvažoval profesionální kariéru - počet studentů, které jsem za posledních pár dní srazil k zemi, se začíná zvyšovat. A přitom je to dokonce neúmyslně.

Celé to začalo jednoduše. Trochu bláhově jsem doufal, že když nám s Mau společně vyšla alespoň jedna obrana ze čtyř (což bylo o celou jednu obranu víc, než jsem na začátku čekal - a navíc k tomu ještě jednou ona zachránila mě a já jednou ji, byli jsme tým jako z komiksu), tak nám vyjde i odzbrojení Snapea.
Jenže.
To jsem asi musel žít na jiné planetě. Jak jsem na tenhle nápad proboha přišel? Kam na tyhle blbosti chodím? Jsem fakt naivnější, než jsem si myslel. Mau byla očividně v tomhle ohledu daleko realističtější - její předtucha, že nás čeká malér, se nakonec ukázala jako správná. Než se mi ji povedlo přemluvit a dostrkat na řadu, stihly nás předběhnout snad všechny ostatní dvojice, takže svědkem našeho malého vystoupení už pak byl nejenom Snape, ale taky prakticky celý zbytek třídy. Sotva bychom ale mohli mluvit o nějakém "to nejlepší nakonec". Máchli jsme hůlkou skoro sladěně - skoro ukázkově - jenže pak jsme do toho asi dali moc srdíčka, nebo nás vyděsil Snape, nebo já fakt nevím - ale dopadlo to tak, že jsme o sebe práskli hůlkama, ty vyslaly výboj - a najednou jsme letěli kupředu dozadu a ještě mohli být rádi, že náš pád něco ztlumil. I když naše protějšky to asi nepotěšilo - Mau přistála na Alastorovi, já na Naiře.
Můžeme být rádi, že jsme je nezmrzačili.

Každopádně - jakmile se zvednu, přispěchám skoro s hrůzou v očích k Mau, která se právě snaží spasit Alastora, kterého sejmula sama. Sebastian se jí vysmívá. Rychle a beze slova ji čapnu za ruku a vedu stranou z místa činu. Z mojí kamarádky si nikdo utahovat nebude, ale s takovým blbcem nemám vůbec potřebu ani touhu se dohadovat. Navíc Deidre opodál z očí šlehají blesky, takže radši rychle zmizíme, aby zmijozely náhodou nenapadlo moji kamarádku třeba pokousat. Ještě by se z ní stal taky upír…
"Aby ho taky brzo něco nesrazilo, experta jednoho," zavrtím nesouhlasně hlavou, když jsme pryč. "Jsi v pořádku? To muselo vypadat. Škoda, že jsem to nemohl zachytit…"
K profesorovi se radši už ani neotáčím a nechávám zbytek třídy, ať si s ním a Lupinem případně vyřeší nějaké poznámky a nedostatky. Sám už nemám chuť ani energii něco dělat. Chci z hodiny jen vypadnout… Takže samozřejmě myslím jen na to - a zmínku o tom šíleném úkolu jen stěží zaregistruju.

Po skončení hodiny se odeberu lízat rány a natlučené lokty na lavičku venku na nádvoří, kam si sednu číst knihu o astronomii. Ani ne látku na příští hodinu - chvíli jen listuju obsahem, a pak se začtu do kapitoly o pohybu planet a jejích vlivu na zemi. Mám chuť trávit čas chvíli o samotě - a v docela příjemném, nevětrném počasí se začtu tak, že na oběd dorazím až o čtvrt hodiny později.
Usadím se na volné místo k havraspárům, naložím si na talíř kombinaci pečené zeleniny, kuřecích řízků a rýže. Po chvíli jídla zvednu oči od talíře a můj pohled se setká s pohledem Acai, která se tak nějak napůl nervózně, napůl odhodlaně blíží k našemu stolu.
Musím se přiznat, že kdyby za mnou nepřišla sama, dříve či později bych ji během dneška odchytil. Nemůžeme se přece jeden druhému vyhýbat donekonečna a udělat si ze školy minové pole, kde kolem sebe budeme opatrně nakračovat až do konce roku.
Zvednu se od stolu a vyrazím za . Automaticky zvednu ruku na pozdrav, ale zhruba v polovině pohybu se zarazím, jestli se vůbec hodí mávat - takže ruka mi jen tak neohrabaně cukne v lokti a spíš to vypadá, jako bych měl tik. Rychle obejdu stůl.
"Ahoj," zamumlám. Chvíli na ni mlčky zírám a přemýšlím, jak dál. Na to, že jsem uvažováním nad touhle záležitostí strávil docela dost času, jsem si to - vlastně - nějak zvlášť nepromyslel. Takže nakonec jen zmatečně zagestikuluju k jednomu z volných míst. "Chceš - chceš si přisednout?"
Vtlačím se na volné místo u jednoho třeťáka, ale nějak jsem to neodhadl a místa je vlastně strašně málo, takže tam chvíli sedím vmáčknutý jako hřadující slepice, než se zase nemotorně vyhrabu z lavice a zvednu se.
"No. Tohle asi ne." Pokrčím bezradně rameny. "Možná by to chtělo nějaký… jiný místo?"
Přiznám se, že daleko radši právě teď budu s Acai řešit místo k sezení. Vyplivnout na ni omluvu za svoje chování se mi… prostě ještě nechce. Je to… divné.
 
Deirdre Airimoy - 27. února 2018 13:35
dd4714.jpg

Souboje -> Kolej -> Hlavní síň


Domenico, Sin, Richard, Týna, Patrick

Středa 15. září



Můj nenávistný monolog nemá dlouhého trvání. Ať si Rottová shoří klidně v pekle spolu s Reecem... Zatnu zuby, odvrátím pohled (to si z toho Alastor jako vážně nic nedělá, i když tý nule vypaluju pohledem díru do hlavy?) a vydám se k Domovi, abychom svůj pokus ještě jednou zopakovali.
Tentokrát se nám vede o dost lépe.
"Protego!" První pokus se nám povede na výbornou (6+6), což je celkem obdivuhodné vzhledem k tomu, jak jsme si vedli před chvílí.
"Protego!" (6+7) I druhý pokus dopadl na výbornou. Jen tak dál!
"Protego!" (7+2) Potřetí to není až tak slavné, ale ubránili jsme se (díky mně, samozřejmě).
"Protego!" (7+10) Posledního pokusu jsem se celkem bála, ale marně. Tentokrát se nám ubránit povede. Jsem ráda. Další zostuzení na zemi bych asi nepřežila.
"Dobrá práce," zazubím se na Doma. Nakonec to nebylo až tak špatné. Po zbytek hodiny stojím mlčky vedle Týny a snažím se udržet si svůj milý úsměv.
Jakmile hodina skončí, vydám se okamžitě směrem k havraspárským. Alastor se ale ani neotočí a vydá se pryč v hloučku svých přátel.
Dělá si srandu? Dneska s ním obědvám JÁ! Jak se opovažuje mě takhle ignorovat? Nejdřív ta mrcha Rottová, a teď tohle?
Nenechám se tím navenek vyvést z míry a pokračuji v cestě. Vydám se rovnou na kolej, kde si odložím věci, trochu se upravím, stříknu na sebe svůj oblíbený parfém a vydám se do Hlavní síně.
Alastor mě chce ignorovat? Tak ať. Jídlo mě miluje pořád.
Sebevědomě si to nakráčím do Síně a pozorně se rozhlédnu, kam bych si tak mohla sednout. Můj první pohled putuje k havraspárským, to ale okamžitě zavrhnu. Můj ignorantský přítel se zřejmě výborně baví. Nevěnuji mu víc než jeden chladný pohled a vydám se k našemu stolu, který vypadá o dost zajímavěji. Jedním pohledem zhodnotím celou situaci a okamžitě se mi nálada zlepší.
Stačí mi jediný pohled na Richarda a Sin a mám jasno. Tohle bude ještě zajímavé.
Nenuceně se posadím vedle Týny, takže sedím naproti Sin a ďábelsky se na ni usměju.
Pomalu si naložím plný talíř a pustím se do jídla.
"Netušila jsem, že s námi poobědváš, Patricku... " Úmyslně slabiky protáhnu, aby to znělo provokativně. Vrhnu postranní pohled na Týnu. Nechci své kamarádce svými slovy nějak ublížit, ale pochybuji, že zrovna ona by souhlasila s tím, aby někdo cizí seděl u našeho stolu, zvlášť v případě oběda, kdy se tu sejde v podstatě celá kolej. Takže se sem její obdivovatel nakvartýroval sám.
"Je to snad díky tomu, že jste teď s Richardem po jedné hodině soubojů nejlepší kamarádi?" Nevinně se uculím, zatímco opatrně usrknu horkou polévku.
Na chvíli se odmlčím a užívám si oběda. Jen ať se dusí ve vlastní šťávě. Kritickým pohledem zhodnotím jeho účes a zavrtím hlavou.
"Mimochodem... proč ses vůbec nechal obarvit? Vypadáš hrozně! Ta blond byla daleko lepší..." Zamračím se na něj. "Pokud se to ale Týně líbí... tak je to asi okay..." Na druhou stranu je to asi lepší. Blond sluší jenom jednomu, a to je Caylus.
 
Alexandra Scottmayers ♔ - 25. února 2018 22:18
redlips1–kópia–kópia9540.jpg

Veľká sieň, súboje --> obed


Siník, Maureen

Moju chválu na vlastnú fakultu Sin zmietne ako otravnú muchu a keď sa na ňu otočím a zbadám jej podozrievavý pohľadom, rýchlo pár krát za sebou zamrkám.
Nič som nepovedala čo by jej mohlo niečo povedať, však?
Skoprnele sledujem ako zdvíha ruku a ťapká vzduchu vedľa seba a pritom má v tvári čudný výraz, ako keby pozerala na extravagantne veľký čokoládový koláč. Potichu zabručím a snažím sa zahrať úplné prekvapenie.
Čo sii, vôbec som takto nevyzerala, pff.
Hodím rukou, no to sa Sinestra na chvíľu zastaví a potom trafí do čierneho.
Sakra. Naozaj ma pozná. Ako to že si vôbec všimla že sa na neho tak pozerám? Muselo to byť len pár sekúnd.
Zvesím plecia a vzdám pretvárku, aj keď v duchu ma zvláštne teší pocit, že to Sin zbadala a vôbec, že si to všimla tak rýchlo tým, že toho o mne vie tak veľa.
Ugh, pred tebou sa nedá nič tajiť, to je des.
Sin je sekundu na to pricucnutá na mňa a dožaduje sa detailov. Znova sa vystriem a poťuťlene jej zakývem prstíkom pred očami, zatiaľ čo sa s ňou presuniem niekde, kde nie je toľko ľudí a zníži decibely.
No nie, nie, to ti nebudem vykladať tuto, na to máme dneska dohodnuté špeciálne stretko drahá. Keď už si ma takto prekukla, tak ťa budem ešte aspoň chvíľu naťahovať.
Zaškerím sa a akékoľvek jej ďalšie pokusy dozvedieť sa viac odbíjam, aj keď sa len tak-tak držím.

Snapeovu kritiku prijmem prekvapivo pokojne, pravdepodobne preto lebo si myslím, že sa ma netýka- so Sin sme si viedli špičkovo, takže to určite nemôže hovoriť o mne. Nato nám dá úlohu ...ledva sme prišli a všetci sa s úlohami zbláznili... a rozpustí nás. Sin sa odoberie k svojim.
Tak aj ja sa môžem pripojiť k našim. Vlastne kým sa uprace sieň a pripraví obed, mám chvíľu...ku komu sa prikmotrím?
Zbadám Bendžiho miznúci chrbát, ako sa ponáhľa preč zaplaví ma vďačnosť nad tým, že nemusím teraz zháňať to zviera a báť sa že nestihnem obed ale budem musieť utekať rovno na hodinu.
Čo vlastne teraz máme?
Vytiahnem z tašky rozvrh a preletím ho očami, načo sa úplne rozžiarim.
Jazdectvo!
Prehlásim nahlas do prázdna. Vždy som sa chcela naučiť jazdiť na koni, no keďže v našom okolí ani z našich známych ich nikto nevlastnil, doteraz som na nich moc nesedela.
Och skvelé, tam by som hladná určite nechcela ísť. Asi si toho Benjamina vystískam. Ešte že má Mau tie myši dve. Vlastne..Mau ešte asi nevie, že si od nej jednu teda vezmem.
Zdvihnem oči od rozvrhu a nájdem Maureeninu blonďavú hlavu. Usmejem sa a zamierim k nej pred tým, než mi niekam ujde. Aspoň môžem poslať v prípade potreby d zadku niekoho, kto by ju otravoval kvôli tomu odrazenému kúzlu.
Hej Mau, počkaj. Ak platí tá ponuka na myši, ja by som si jednu žičla. Bendž si išiel nájsť niečo iné. Sľubujem, že ti ju vrátim v stopercentnom stave.
Vychrlím na ňu. Rozhodnem sa do obeda zostať s ňou, ak ma nepošle preč a pokračujem v rozhovore otázkou, čo za povinne voliteľný predmet si vybrala, jej "nehodu" z hodiny nespomínajúc.

Môj žalúdok mi dáva vedieť že je obed už pár minút pred tým, ako sa oficiálne Veĺká sieň otvorí.
Konečne!
Vpadnem do nej medzi prvými a neobzerajúc sa napravo ani naľavo si hneď skraja sadnem za stôl a začnem naberať hojne perkeltu s haluškami do hlbokého taniera. Až po tom, čo po mne zmizne značná polovica začnem znova vnímať svoje okolie a dokonca aj jastriť po zemi, či predsa len nezbadám nejaký zabudnutý list z raňajok.
 
Angela Silverlin - 25. února 2018 18:43
angie495.jpg

Hlavní síň: Souboje --> Nebelvírská věž --> Stáje



15. září, středa poledne




Thomas, Diana, poté nikdo konkrétní, případně Kwang

„Hm,“ okomentovala jsem krátce Thomasovu litanii na téma „Snape jim zase nadržuje“. Ano, bylo to zřejmé, ano, nadržování nesnáším, ale nadržování komukoliv. Bohužel nikdo jiný z učitelů se v tom zase tak nevyžívá. Hagrid je zase milý na všechny ostatní, jen Zmijozel mu očividně leze krkem,“ dodala jsem, abych vyrovnala misku vah. I když to nejspíš nikdo neocení. Upřímnost se nevyplácí.

Stále zvyšující se šrumot v síni rázem ukončil Snape. Jak jinak. Jeho proslov jsem sledovala s kamennou tváří. Snape byl očividně víc zklamaný, než se dalo předpokládat. Úkol mi ani nevadil, vlastně jsem byla ráda, že budu mít co dělat. Další důvod, proč se zašít do knihovny. Jen jsem moc nechápala, proč máme psát těsnopisem. To nám rovnou mohl zadat víc palců normálním písmem...?!

Jen co skončila hodina, připojila se k nám Diana. Oběd měl následovat hned poté, co profesoři dají opět do pořádku síň, ale já nějak ani netoužila trávit čas nad jídlem. Měla jsem toho dost. Sice mi bude pak zase blbě... Ale... Kdyby byla možnost jíst někde v soukromí, tak bych se nejspíš přinutila, ale takto.
„Půjdu nakrmit Sašu,“ oznámila jsem sourozenecké dvojici a s tím jsem od nich zmizela.

V naší nebelvírské ložnici jsem opravdu Sašu nakrmila, krátce se s ní pomazlila a sama se převlékla do vhodného oblečení na odpolední výuku, tedy v mém případě na Jezdectví. „Tak pojď, Sašo, půjdeme,“ pobídla jsem svou mainskou mývalí kočku a společně jsme vyrazily na bradavické pozemky, zatímco ostatní mířily do síně na oběd.
Zvlášť teplo nebylo, takže jsem trochu přidala do kroku. Saša se ode mě brzy odpojila a vyšla po svých záležitostech. Já zamířila do stájí. Jistě, bylo to se značným předstihem, ale ráda bych si užila přítomnost koní, případně přiložila ruku k dílu, než se tam nahrnou ostatní. Snad to Kwangovi nebude vadit, pokud tam náhodou už bude.

 
Benjamin Hunt - 25. února 2018 11:27
bezc4648585.jpg

Hlavní síň: Souboje --> Hagridova hájenka --> Mrzimorská ložnice



15. září, středa poledne




Ryan, Naira, poté Hagrid

Ještě při hodiněu jsem rozvažoval nad tím, co mi řekla Alex. Má pravdu, McGonagallka by určitě sovu neuznala... Nikdy nedělá výjimky. A kdyby kvůli mně kolej přišla o body, to by Rhiannon neskákala blahem... Lehce jsem si povzdechl. Ta nová zodpovědnost totiž zase nenaplňovala blahem mě. Ano, určité výhody z ní plynuly, ale stejně tak spousta povinností.

Hodinu nakonec ukončil Snape. Moc nadšený z nás nebyl, a tak nás po svém odměnil. „Zase úkol?“ tiše jsem si postěžoval Ryanovi, který stál nejblíže. Pak už byl opravdu konec. „No nic, musím si jít sehnat zvíře na Přeměňování. Tak zatím.“
Ještě než jsem odešel ze síně, zamířil jsem k Naiře, o které jsem věděl, že na Jasnovidectví chodí se mnou. Nairo, prosím tě, jdu za Hagridem a oběd nejspíš nestihnu. Nevezmeš mi něco malého?“ Můj svatouškovský úsměv ji snad přesvědčil.

Pak už jsem na nic nečekal a přidal do kroku. Do hájenky to přeci jen není tak blízko a navíc se o přidělené zvíře budu muset hned postarat. Hagrid byl naštěstí u sebe. Sice měl nějaké řeči o tom, že jsem to stihl jen tak tak a že už mu nic extra nezbylo. Ovšem jeho láskyplný pohled na hada by přesvědčil i ledovou královnu. Sám jsem byl trochu šokovaný. Had a ještě k tomu slepý? Aspoň že není obrovský. Mé rozpaky se Hagrida trochu dotkly, ale naštěstí se mi to povedlo zamluvit. Aspoň trochu. Navíc jak bylo vidět, Xavier, jak se ten had jmenoval, rozhodně nebyl žádný útěkář. A to je dobře, aspoň nepřekvapí spolubydlící.

Samozřejmě jsem si hada nemohl chovat jen tak v kapse. Tedy ne dlouho. Prozatím jsem ho nechal u Hagrida a vyprosil si u šafáře nějakou tu bedýnku, do které jsem utíkal nasbírat odpovídající hlínu s jehličím. Naštěstí bylo po dešti, takže jsem na Hagridově zahrádce pochytal i nějaké ty slimáky. Pak jsem si znovu vyzvedl Xaviera, tentokrát definitivně, a kráčel s ním zpátky na hrad. Mám to jen tak tak, ještě k nám do ložnice, vzít si věci na jasnovidectví... Do háje, neměli jsme úkol? Dobře, to rychle zkrámuju...
Znovu jsem přidal do kroku a mohl jsem jen doufat, že můj běh hada moc nenaklepal. Jakmile jsem dorazil do ložnice, strčil jsem hada pod postel, vytáhl čistý pergamen a inkoust a na kufru jsem začal bleskurychle sepisovat svůj horoskop. Přitom jsem v hlavě marně pátral po tom, zda to nemá náhodou Naira hotové pro oba. Pokud ano, tak tuhle zoufalou čmáranici zahodím.



 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.86453890800476 sekund

na začátek stránky