| |||
Hlavní síň Christina, Domenico, Richard, Patrick, profesor Snape Vlastně mě už ani nezajímá, co Christina říká, protože si všimnu Richarda, který jde přímo k nám. Chci říct ke mně, samozřejmě. Spokojeně se pousměju a sleduji jeho kroky, které se stále blíží. Mám co dělat, abych nezačala zářit jako Vánoční stromeček. Už, už se nadechuji, že mu něco řeknu (něco opravdu milého a krásného, aby viděl, že si toho velmi vážím!), když v tu chvíli se zastaví vedle Christiny. Přesně tak, nikoliv u mě, ale u ní. PŘESNĚ TAK! Vtahuji vzduch skrz zaťaté zuby a z očí mi švihají blesky. Nedělej scénu Helen, nedělej scénu! Celou dobu zírám Christině do očí a ona do těch mých. Nechci na sobě dát najevo, jak hrozně mě jeho chování zraňuje. Nebo rozčiluje. A proto jenom křečovitě zírám a soustředím se na to, abych se nezadusila vší tou záští a vztekem. Nevím, co jí Richard šeptá, protože to neslyším. Nezdála se z jeho slov nějak zvlášť nadšená. Což je snad ta nejmenší útěcha, jakou jsem kdy zažila. Co je mi po tom, když stejně přišel za ní a ne za mnou?! Netrvá to dlouho. Za chvíli se zase vrací zpátky, bez jediné další interakce. Reakce. Pohledu? Christina na něj nereagovala. Možná to po ní ani nechtěl. Očividně jsem jediná, na kom mu tichost vadí. Fajn. Nasměřuje mě směrem k útoku. Dám si velmi záležet, aby můj obličej nepropustil byť jedinou emoci. “Jak si přeješ.“ Usměji se na ni, ale nejsem si jistá, jestli to ve skutečnosti nebylo spíš jakési vycenění zubů. Mám toho vážně moc. Už ani nezvládnu spočítat, na kolik lidí v týhle škole mám být naštvaná! Možná pro jistotu vyhubím všechny děvčata na Bradavické škole. Bylo by to tak jistější. Rozešlu dopisy jejich rodinám, že jsou těhotný nebo něco. Rázným krokem se vydám směrem ke Snapeovi. Všemi smysly se soustředím na dvojice před sebou, abych zapomněla na všechno, co se dělo a děje za mnou. Sleduji Domenica, který si se zadáním poradil bez mrknutí oka. Povzbudivě se na něj usměji, ale zrovna on musí poznat, že to není úplně košér. Na rozdíl od něj se Deirdre se Snapem trochu trápí. Každý den není posvícení. Člověk by měl ocenit její zapálení, neboť až na pokus číslo tři se jí povede dostat hůlku z profesorovy ruky. Ještěže tak. Nerada bych tady vystála důlek. S Richardem v zádech, pro kterého jsem se přes noc stala neviditelnou. Každopádně tuhle hru mohou hrát dva, že ano. Naštěstí se naše ticho rozhodne prolomit Christina a přitáhnout mou pozornost na sebe. “Jistě.“ Ubezpečím ji a pokusím se o další úsměv, tentokrát přeci jenom o něco přívětivější. Mé ruce jsou sice zavázané, každopádně jakákoliv bolest už dávno zmizela. Návštěva zdravotnice po škole už bude pouhou formalitou a doufám, že taky na nějakou dobu rozloučením. “Skvěle, pojďme tedy.“ Pokynu jí na místo naproti Snapeovi a vydám se za ní. Postavím se v dostatečném rozestupu vedle a vytáhnu hůlku. Nakonec jsem ráda, že Christina navrhla společný útok. Proč bychom to jinak trénovali, že ano? Jaký má smysl být ve dvojicích, když by útočil každý zvlášť? Jediným pohledem jí přitakám, že jsem připravená. “Expelliarmus!“ Zareaguji společně se svou kolegyní, s hůlkou namířenou přímo na Snapea. Nevím, jestli to bylo vším tím vztekem nebo čistou náhodou, ale vážně se nám to povedlo. Čistě provedené, bez jediného zaváhání a profesorova hůlka byla ta tam. Sleduji její trajektorii a společně s ní i Christinu, která kvůli tomu musí couvat. Nakonec hůlka končí v její ruce, zrovna jako její bota na Richardově. Automaticky se rozejdu směrem k těm dvěma. Je mi jasné, že zrovna jehlový podpatek nemůže být nic moc příjemného a to i přes vysoce kvalitní kožené boty. Zastavím se těsně u nich. “Dovol, Christino. Odnesu ji Snapeovi, abychom nezdržovali.“ Pronesu k ní tiše, jemně se pousměji a s prostým díky od ní převezmu profesorovu hůlku. Bez jediného mrknutí oka se pak vydám směrem od nich. Jenom ať ti bebíčko pofouká ta tvoje Brambora! “Prosím, pane profesore.“ Usměji se na něj sladce a pak se bez zbytečných okolků vrátím na místo. Christina stále stojí vedle Richarda, což mě rozčílí mnohem víc, než by mělo. Změním tedy impulsivně směr, míříc k ní. Jakmile se dostanu až k Christině, elegantně si její ruku zaháknu do svého rámě. “Pojď, Christino, ať nezdržujeme.“ Usměji se na ní jemně a nasměřuji jí směrem ke dvojici Deirdre a Domenica. S trochou štěstí jí hezká blondýnka zabaví natolik, aby se na Richarda už ani nepodívala. “Hodně štěstí, Patricku.“ Pousměji se krotce ještě na Richardova partnera, který byl svědkem toho všeho a pak už mířím k Domenicovi, vedle kterého se postavím. Christinu uvolním ze svého sevření u Deirdre, aby se mohla přidružit zase k ní. Zatímco sleduji pokus následující dvojice, nakloním se směrem ke svému poněkud vysokému příteli, který se musí dokonce sklonit, abych na něj nemusela hulákat. Je tak trochu Zmijozelskou rozhlednou. “Máš odpoledne čas? Uvítala bych tvou společnost.“ Pohlédnu na něj prosebně a dokonce slovy naznačím slovo ‚prosím‘. Nastala přesně ta hodinka, kdy potřebuju nějaký nezaujatý, klidný hlas a na to se zrovna on hodí perfektně. |
| |||
Hlavní síňHelen, Richard, Snape, Patrick15. září, StředaHelen vypadala překvapeně, že zrovna ona byla mou volbou, a nebyla jediná. Všimla jsem si několika dalších zvědavých pohledů, které se u nás zastavily, ale nevěnovala jsem jim větší pozornost. Nepřišlo mi, že by to bylo tak nelogické. Deirdre si zabral Domenico, Barbara je nezvladatelná, Regina se poslední dobou až příliš bratříčkuje s Caylusem a všichni ostatní jsou buď zabraní, nebo bych je svými schopnostmi táhla dolů. Díky hendikepu, který Helena má, se mé průměrné schopnosti ztratí. V tom nejhorším případě to bude právě ona, koho budu vinit, pokud se nám to opravdu nepovede. Přestože jsem ji zaskočila, nezdálo se mi, že by jí má přítomnost vadila. Z nějakého důvodu jsem měla pocit, jako by ji snad i vítala. Chvilku mi trvalo, než mi dotekla situace, ze které jsem Helen patrně nevědomky vysvobodila. „To rozhodně.“ Přitakám zdvořile a sleduji, jak Sebastian odchází. Vztahy mezi dívkami? Zlé? Ale kdeže… Je to ještě horší. Jako otevřené bitevní pole. Odsunu myšlenky na ženský svět a nepatrnou lítost nad tím, že jsem se do něj musela narodit zrovna já, stranou. Na to teď není čas. Přesunu pohled na Helen a zamyslím se, kde bych vlastně chtěla začít. Bylo mi to vcelku jedno. Beztak budeme muset projít obojím. Kdybych si opravdu měla vybrat, pak bych se otočila a z hlavní síně zmizela. Naneštěstí pro mě, ta možnost tu nebyla. „U Lupina není taková fronta, tak bychom…“ nedořeknu, co jsem začala, protože ve své blízkosti ucítím kolínskou, která je mi velmi, velmi známá. Hned za ní následuje hlas jejího nositele a slova, která mě dráždí víc než jen jedním způsobem. Aniž bych hnula brvou, nechám Richarda říct, co má na srdci. Z mé tváře se vytratí veškerá vlídnost, se kterou jsem si dala takovou práci. Upřeně se přitom dívám na Helen, která pravděpodobně nemá nejmenší tušení, o čem si to s Richardem šuškáme. Ačkoli je mi lhostejné, co si o tomhle bude Helen myslet, musí to vypadat všelijak. Speciálně z pohledu dívky s už tak dost pošlapanou hrdostí. Mnohem víc než to mě ale pobuřoval fakt, že se novinky o mém dopise donesly už i k němu. A co víc? Podle jeho vážného tónu není pochyb, že mě bude nutit o tom mluvit. Probírat s ním své potencionální nápadníky, zatím co… Jen přes mou mrtvolu. Neodpovídám mu. Jen vzdorovitě zvednu bradu a nevěnuji mu ani jeden letmý pohled. Vší svou vůlí upínám pozornost na Helen. „Útok. Rozhodně útok.“ prohlásím rázně a změním přitom své původní rozhodnutí. Potřebuji někde ventilovat všechny své frustrace a náš neoblíbený kolejní vedoucí je velmi vděčný cíl. Alespoň pro tento okamžik. Urychleně se, s Helen v závěsu, přemístím ke Snapovi. Elegantně se nacpu právě před Richarda, který si jako svou dvojici vybral Patricka. Tomu věnuji delší, nic neříkající pohled. Nechci se zabývat ironií situace, a tak se zaměřím na dvojici zcela vpředu. Jako první jde Deirdre s Domenicem. Musím uznat, že dnes se jí skutečně příliš nevedlo, ale důležité je, že nakonec uspěla. Žádný učený z nebe nespadl. Jdou jí jiné věci. Ale možná, že kdyby kouzlo zkusila dohromady s Domenicem, mohlo se jim to povést už na první pokus. Co už. Dalším dvojicím, které šly před námi, jsem nevěnovala pozornost. I kdyby padaly trakaře, tak mi bylo jedno, jestli se jim povedlo Snapa odzbrojit nebo ne. Prostě se dívám před sebe a trpělivě čekám, dokud na nás nepřijde řada. „Ruce už máš v pořádku?“ zeptám se Helen jakoby mimochodem, když dvojice před námi dokončuje svůj úkol. „Pokud ano, navrhuji kombinovaný útok.“ Vlastně jsem jí to spíš oznámila, neboť jsme přišly na řadu. Vytáhnu hůlku a postavím se tak, abych měla i Helen dostatek místa. Jednou se letmým pohledem ujistím, že je připravená, než začneme kouzlit. „Expelliarmus.“ Zazní unisono a k mému překvapení se hůlka ve Snapově ruce vymrští naším směrem. Letí celkem vysoko. Abych ji chytila, musím udělat několik rychlých kroků dozadu, přičemž pocítím, jak se při posledním kroku bořím svým podpatkem do něčeho měkčího než podlaha. Každopádně hůlku zachytím a teprve potom se podívám dolů. Jehlou své pravé lodičky stojím na perfektně vyleštěné pánské botě. Oh? S kamenným výrazem ve tváři onu botu propustím a otočím se na Richarda, kterému patří. „Omlouvám se. Nebylo to úmyslně.“ Řeknu zcela přirozeně, a ačkoli to opravdu nebyl můj záměr, mám co dělat, aby mi necukaly koutky. I kdybych mu tím amputovala palec, tak by mi to bylo jedno. Skóre (kurva počty tohle) Týna: 10, Helen: 6 (10+1 za zmijozel) + (6+1 za zmijozel)= 18 : 2 = 9 + 2 za sudé hody = 11 |
| |||
Velká síň -> Dějiny čar a kouzel -> Velká síňStředa, 15. září Rory, Cass + zmínění "Nějakej blbeček," odpovím Cass na otázku, kdo něco takového mohl udělat. Týna se zachovala tak, jak jsem čekala, a nedala na sobě nervozitu nijak najevo. Ale nějak ti to nežeru, Christino. Tohle by rozhodilo každého, snad dobře možná i Snapa. Zamyšleně si ukousnu toastu, ale Cass už znervózňuje nad Denním Věštce. Nakouknu jí přes rameno. "Ale simtě, všechno se zase srovná. Koukni se, jestli tam někde nemaj nějakej vtip," doporučím jí. Nechám si toast v puse a namažu na další máslo, než jí ho podám. "Na. Najez se. V mým zadku je víc tuku než v celým tvým těle," zavtipkuju. Když na mě Patrick znovu promluví, protočím oči, a aniž bych se na něj podívala, ukážu mu zdvižený prostředníček. Gesto, které se ukázalo býti vcelku užitečné. Nakonec se mi do Cass podařilo nacpat trochu té snídaně, než jsme všichni museli vyrazit na Dějiny čar a kouzel. Vůbec se mi nechce a už teď je mi jasné, že se budu muset celou hodinu přemáhat, abych tam profesorovi neusnula. Moje tušení bylo samozřejmě správné a celou hodinu jsem natajňačku zívala. Protože jsem se nudila, uprostřed hodiny jsem z pergamenu složila letadýlko se zprávou Nespi! a hodila ho po Rorym. Pergamen se mu odpinknul od hlavy a skoro spadl na zem, ale měl dost času ho chytit. Pokud se teda probral. Po skončení hodiny se vyvalím z lavice, nohy mám jak z gumy. Několikrát přešlápnu na místě a konečně si pořádně zívnu. Než se rozhoupu, Runa už se lísá ke Cass. Nechám je být, je mi jasné, že si mají určitě po těch pár dnech skoroignoru co povídat, i když se Cassandra netváří zrovna nadšeně. Sbalím si věci a vydám se na souboje. Když nám Lupin řekne, abychom se rozdělili do dvojic, Cass mi tentokrát neuteče. "Baf!" řeknu a téměř jí skočím na záda. "Tak co, budeš se mnou? Za ty hezký copánky. De facto mi dlužíš," zasměju se. Ale jak nám profesoři řeknou, ať jdeme buď k Lupinovi nebo Snapovi, zašklebím se. "První Snape, ať ho máme z krku?" nabídnu Cass a nakonec se k hadovi vydáme. Před námi jsou Deirdre a Domenico, kteří útočí každý zvlášť. "Asi bych taky šla zvlášť...ty kouzla se navzájem můžou vyrušit. Myslím," lovím v paměti, ale Cass ve mě má takovou důvěru, že souhlasí. No, teď jen doufat, že se neztrapním. Jdu první. "Expelliarmus! (1-2...-1? :D)"mávnu hůlkou, ale jsem pořád trochu ospalá z hodiny Dějiny čar a kouzel. Nebo v to alespoň doufám, protože se nestane absolutně nic. Ani jiskřička. Soustředím se na Snapův nos, protože je mi jasný, jakou radost z toho musí mít škodolibou radost. "Expelliarmus!" (10-2=8) zkusím to znovu. Druhý pokus už je znatelně lepší, protože Snapovi vyletí hůlka z ruky. Ha! Chytnu ji a profesorovi ji vrátím. Ustoupím o několik kroků a ukážu Cass zdvihnutý palec. Věřím v tebe, hodně štěstí! |
| |||
|
| |||
Veľká sieň --> súboje Acai, Bendži, Mau, Nai, Sin, okrajovo ostatné prístojace hadíky Kútikom oka sledujem Mau a veru mi neujde jej výraz. Natešene sa zazubím pri jej poznámke keďže to beriem tak, že sa mi naozaj podarilo ju vyviesť z miery, a Bendžiho syknutie do toho mi len pridá na pyšne nafúknutému hrudníku. Nie že by to pri Mau bolo niečo zložité. Treba sa tešiť aj z maličkostí. Poviem spevavým hlasom a z Acainých slov, ktorými príde na pomoc našej nevinnej kamarátke si nerobím ani ťažkú hlavu. Nestihnem sa ale ani vyjadriť na oslovenie ktorým a počastovala a ktoré pre moje uši zneje ako lichôtka, lebo Bendž mi nenecháva nič len tak prejsť a stiahne ma k sebe, takže dám chudinke Mau pokoj. Pri Benjamínových ďalších slovách mi však prekvapene povyskočí obočie, ústa sa mi sformujú do malého "o" a po sekunde šoku, ktorý sa mi javí na tvári a musí vyzerať naozaj vtipne ho plesknem dlaňou po ramene. Do tváre sa mi zjaví zvyčajná sebadôvera. Podpásovka! Len si klam Hunt, tvoje ruky aj tak ešte nedržali nič lepšie. Cvaknem zubami akoby som ho chcela ísť pohrýzť, ale v očiach mi to pobavene iskrí z našej malej výmeny. Keď ma pustí, nebránim sa, hlavne keď moju pozornosť odvedie späť k Maureen. Počula som ju v sieni, ale Mau mala ako zvieratká len tie myši, a popravde ma trocha desila predstava že by mi nevyšlo to čo s nimi budeme robiť pred jej očami. Ak som vedela niečo emocionálne pochopiť a byť v tom dokonca aj civilná a ohľaduplná, boli to zvieratá. Ak by si niekto požičal Achillesa a niečo mu spravil asi by som mu jeden po druhom polámala všetky prsty. Nehovoriac keby sa niečo stane Wend a Newtovi. Aj keď...to zviera naozaj potrebujem. Preto na ňu pozriem trocha nerozhodne, čakajúc jej odpoveď. Ale "čas na iné veci" sa mi páči. Rozlezie sa mi po nohách mravčanie a teplo. Našu malú fakultnú debatu ale preruší hlas Lupina a ja sa po boku spolužiakov otočím čelom k nemu, aby som ho vypočula. Takže odzbrojovať a brániť sa? Ako Expelliarmus a Protego? Aaaa...ha. Takže začíname od základov. Myknem plecom, asi to aj dávalo zmysel. Viac menej podľa očakávania sa máme rozdeliť do dvojíc. S dvoma profesormi a niekoľkonásobne vyšším počtom žiakov by to asi inak nešlo. Hneď ma napadne Bendži, ale... Nebude si snáď robiť srandu z môjho zadku! Acai, Mau aj Naira sú zabraté. Preto pohľadom rýchlo skontrolujem, či je moja karamelka voľná a sladko sa usmejem na Benjamina, akoby som sa chcela k nemu pridružiť, načo ho ladne obíde a ešte si prehodím aj vlasy, ktoré sa začnú predlžovať, cez plece. Môj zadok odchádza niekam, kde ho budú náležite oceňovať. Zamrkám. Och, to by som mohla ísť aj za Sharivarom, keď už to má naozaj byť oceňujúce....och nie, ten je už zabratý tým magorom. Nah, Sin je aj tak najlepšia, a aspoň sa uistím že nezabudla že sme na zajtra dohodnuté na malý pokec. Stále nevie o mojej novej zábavke. Sebavedomo si to dokráčam k Slizolinskej skupinke a opriem sa Sinestre o rameno, vrátiac svoju výšku na normálnejšie čísla aby som sa nad ňou netýčila ako hodinová veža. Tu je moja chica bonita. Pozdravím ju, pričom ak okolo stoja akurát nejaký Slizolinčania, zamávam prstami na privítanie. Tak, ešte si vybrať či chceme ísť brániť alebo útočiť. Prvotný výber bol Lupin, ale logický výber so Siníkom bol Snape. Hodím očkom po kamarátke. Ideme za tvojim šéfovým? Môžem sa hodiť do jeho farby aby som mu zdvihla náladu. Ukážem palcom za svoje plece a Snapea, večne zamračeného, a vlasy sa mi instantne zafarbia na fakultnú zelenú. Vedela som, že v Snapeovom prípade to bude mať skôr provokačný ako dobrý efekt, ale...mala som dobrú náladu. |
| |||
Dějiny čar a kouzel-->Velká síňDidý, AngelaStředa 15.9. Překvapí mne, že Ryan ten svůj žertík udělal tak rychle. K pochopení, o jaký dopis jde, mi stačilo jen pohlédnout na počátek dopisu a poté list odložím. Pořád jsem napěněný z těch novin. I přes to ale pocítím lehkou úlevu, že jsem se od toho distancoval, že to nemám na svědomí. Moje žertíky mi přijdou většinou méně… invazivní. Vstanu od stolu, že vyrazíme a ségra má zjevně stejný nápad, jen s malým rozdílem, že si ze mě udělá chodící spižírnu. „Hmmm, hmmm, jasně. Víš, že za pár let ti už ten tvůj metabolismus nepoběží tak snadno? Pak už tě nebude chtít vůbec nikdo.“ Dalšího rýpání raději ponechám. Po chvilce procházení totiž přijde na řadu klasická výpomoc. Mezi námi dvojčaty… No, zkrátka, já dávám opisovat Didý formule, obranu a hlavně lektvary, na které jsem od přírody talentovaný a obdařený a tak; zatímco ona mi dává opisovat exkrementální předměty typu dějiny čar a kouzel nebo jasnovidectví. „Dějiny… jak já ten předmět nesnáším. Cože? On byl úkol? No jo, máš mě přečtenýho. Hele, zase neremcej. Je to symbióza, ségra. Oba umíme něco jiného. Si představ, že bychom byli jednovaječní. Bychom se mohli dokonce měnit na testy. Fred s Georgem to tak prej běžně dělaj.“ Mám dojem, že kdybych úkol neměl, tak by se vlastně vůbec nic nestalo. Profesor přišel opět do hodiny skrze dveře, bezmocen je otevřít, ale furt vykonávající stejný naučený pohyb. A stejně nudná přednáška jako vždy. V půlce se nudím už tak moc, že dloubám ségru do žeber ve snaze se aspoň trochu zabavit, protože spát se v těch nepohodlných lavicích moc dlouho nedá a ze sezení v té divné nudné auře, se prostě nedá. Způsobuje to svědění po celém těle, jako by byla každá částečka kůže pokoušela zdrhnout daleko pryč od profesorova výkladu. Naštěstí už hodina končí a já již hrabu do kapsy Didý pro svačinu, takže jen co to dořekne, už jí mandarinku podávám. Jo, u nás se fakt nezapře, že jste dvojčata. Následuje hodina soubojů a já se držím ségry zuby nehty. Teď už nás nikdo nerozdělí, zvláště poté, co profesor pronese úvodní řeč. Spolu jsme nepřemožitelní. Jen si dát pozor na to, aby mi jí nikdo neukradl. Hmmm, Acai má docela hezkej zadek. Když si jen vzpomenu na ty její chlípný myšlenky… Sakra! A je pryč i moje ségra. Normálně bych to nenechal být, ale Naira mi tak pomáhala při bylinkářství, že nemám srdce jí připravit o sestřinu přítomnost. Trochu mi ale začíná připadat, že je ségra poslední dobou nějaká populární u děvčat... Chtěl bych jít za tou Acai, ale ta už je také obsazená. Stejně raději zůstanu u svojí koleje. Chris? Než se k němu dostanu, všimnu si Angely a řeknu si, proč ne? Vždyť už jsme spolu tak dlouho nedvojicovali. „Zdar, Angelo. Mohu tě vyzvat na dlouho a romantickou procházku po březích moře kouzelnických soubojů?“ A tak už mám taky dvojici. Nabídnu jí rámě, jak mám zvykem, a odvedu jí do hloučku kolem profesora Lupina. |
| |||
Domenico, Sebastian, Snape Středa 15. září Ještě než se s Domem přiřadíme ke skupince, která jako první půjde ke Snejkovi, pomalu se otočím na Seba. Je snad hluchý nebo nepochopil význam toho, že čokoláda je jenom MOJE? O jídlo jsem se dělila pouze výjimečně, výjimku tvořil snad jen Princ. Můj pohled jasně říká, že pokud Seb řekne ještě něco dalšího o čokoládě, bude okamžitě mrtvý. "Nejspíš. Co já vím, nejsem jeho chůva," teatrálně si povzdechnu. "Ale bejt tebou, tak si pospíším. Souboje mu celkem jdou. Utíkej, než ti ho vyfoukne ta kráva Kjeldová..." Poslední slova ztiším tak, aby je slyšel pouze Seb a případně Dom či Sin. Ještě se ke svému spolužákovi nakloním se spikleneckým, i když trochu vražedným výrazem. "A na čokoládu ať zapomene, ta patří jen a jen mě... To mu ale neříkej, pokud nechceš skončit jako Wolframova manželka... Víš jak, nehoda se může stát..." Poslední slova už říkám napůl se smíchem, tudíž je jasné, že to míním jako vtip. Doufala jsem, že zrovna jemu je úplně jasné, jak na tom můj vztah s Alastorem je vzhledem k tomu, že jsem od začátku roku prakticky každou noc strávila v Caylusově posteli a v dívčích pokojích jsem spala jen výjimečně. Poté se už s Domem přesuneme ke Snejpovi. "No jo, on tak vypadá pořád..." Pokývu hlavou a založím si ruce na hruď. Ty dva tupce z Nebelvíru nelituji ani trochu a s úsměvem na rtech sleduji, jak si je náš kolejní vychutnává. Taková nádhera! "Nejdřív zvlášť... nechci tě zabít hnedka..." Zasměju se a nechám ho, aby zkusil svůj pokus jako první. No jo, jak jinak. Sice dělal děsného chudáčka, ale ve výsledku mu to jde samo. Ani nechci vidět, jak skončí můj pokus. "A pak že potřebuje chránit..." Zavrtím se smíchem hlavou a postavím se proti Snejkovi. Pokusím se vzpomenout si na pohyb, který jsem viděla jak u něj, tak i Doma. "Expelliarmus!" (1+1) Haha. Fail. Švihla jsem hůlkou nejspíš úplně špatně nebo příliš rychle, protože se nestalo vůbec nic. Můj soustředěný výraz se změní v totální poker face. Statečně uvolním místo další dvojici před tím, než mi na to Snejk něco řekne a zařadím se na konec fronty, abych to zkusila ještě jednou. Jak můžu být manželkou budoucího ředitele školy, když nevzládnu ani blbý odzbrojení? "Já tě varovala.." Pokrčím rameny směrem k Domovi. Doufám, že na podruhé už to bude lepší. "Expelliarmus!" (1+1). Dopadlo to úplně stejně. Tváře mi začínají hořet studem. Jak je to sakra možný?! Kouzlení mi vždycky šlo! S pohledem upřeným ke špičkám svých bot se šourám na konec řady, abych to zkusila napotřetí. CO DĚLÁM SAKRA ŠPATNĚ? Mám snad začít brečet, aby se moje hůlka vzpamatovala nebo se snad bojí Snejka? Asi budu muset Ala fakt požádat o doučování... Narovnám se a s odhodlaným výrazem čekám, až se na mě dostane řada potřetí. Co by řekl otec, kdyby mě teď viděl? Musím se snažit, aby na mě byl jak on, tak i můj budoucí manžel hrdý! "Expelliarmus!" (5+1) Nějakým zázrakem se mi konečně podařilo kouzlo použít a Snejpova hůlka končí v mých rukách. Začala bych tu tančit oslavnej taneček, kdyby tu nebylo tolik lidí. Zrovna před Banánem se ztrapňovat fakt nechci. Vítězoslavně se postavím vedle Doma a oddechnu si. "To byla hrůza..." |
| |||
Pozemky-->Dějiny-->Velká síňSebastian Středa 15.9. Ozve se onen nepříjemný zvuk, který provází zaklapnutí knížky. Rozhodně bych si raději četl, než abych musel opět na otravné dějiny čar a kouzel, předmět, který je dějinách všech předmětů týkajících se čar a kouzel zdaleka ten nejotravnější. V těsném závěsu je jasnovidectví a poté péče o kouzelné tvory… Celou hodinu si píšu líně poznámky. Přijde mi, že má ruka je ovládána přímo profesorovým hlasem a má mysl to nijak nepobírá. Naštěstí, jakákoli učebnice je zdaleka poutavější, než výklad profesora/ducha. A tím mé dopolední trápení nekončí. Předmět, který mě nudí, střídá předmět, ze kterého mám strach. Kouzelnické souboje, s mojí klidnou povahou a strachem, že někomu ublížím, to nejde k sobě. Zpravidla vykazuji podstatně menší výkon v případě, že mám kouzlo použít proti člověku, než v případě, když ho mám použít proti cvičnému panákovi. Minulá, dobrovolná, hodina soubojů toho byla důkazem. Avšak, tento předmět není zdaleka nudný a dá nám schopnosti, které by se mohli v životě hodit. I když, doufám, že nikdy nebudu mít příležitost je využít. Když dorazím do velké síně, nezapomenu zamávat své princezně a poté již dorazím ke svým spolužákům z Havraspáru, abych si v jejich společnosti poslechl výklad profesorů. Poté již zamířím ke svému kolejnímu vedoucímu. Bránit se je furt lepší, než na někoho útočit, byť Snapeovi asi nemám šanci ani pocuchat účes, takže by mi to mohlo být jedno. Kupodivu si mne odchytl do dvojice velice nečekaný člověk, Sebastian. Trochu mě zarazí, že chce jít do dvojice zrovna semnou, ale nevadí mi to. Aspoň se to trochu spestří. „Jasně, rád s tebou budu ve dvojici,“ odpovím. Normálně bych asi podal i ruku, ale vím, jak se na tohle většina Zmijozelských tváří. Neubráním se úsměvu, když Sebastian pronese potichu pochybnosti o tom, jak se máme profesorovi bránit. „Myslím, že na nás nepoužije nic nebezpečného. Navíc zkušení kouzelníci umí ovládat sílu zaklínadel. Profesor na nás půjde zlehka. Proti většině kleteb se dá bránit zaklínadlem protego. Když se ho naučíš pořádně, můžeš dokonce kletbu obrátit proti odesílateli.“ Dokázal bych pokračovat ještě dál, ale mám takový dojem, že bych opět přispěl do vínku již tak přehnaným řečem o tom, že jsme kolej šprtů a já jsem ten největší. Dokonce jsem už zaslechl, že přesně to je ten důvod, proč ze mě profesor udělal prefekta. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.89802813529968 sekund