| |||
|
| |||
Souboje 10:00 - 11:30 Jelikož se nachýlil čas k mé hodině, kterou povedu společně se Severusem, tak jsem se vydal do Hlavní síně, kde se mělo vše konat. Stejně, jako můj kolega i já jsem tam byl trochu dříve a tak jsem mu pomohl pomocí hůlky urovnat lavice a stoly tak, aby nám vznikl dostatek prostoru a zbytečně nám nábytek nezavázel. Upravit vše do podoby pódia, které bude hlavním prostorem pro souboje bylo sice trošku složité ale vše se včas zvládlo, než se začali scházet první studenti. Klidnýma očima jsem slétl na Severuse, který stál jen asi metr ode mě a měl na tváři zase ten svůj zasmušilý kamenný výraz. "Dnes s nimi procvičíme základní souboje. Ukážeme jim teorii v praxi. Jestli tě mohu poprosit Severusi, tak ty se budeš věnovat studentům v ukázce obranných kouzel. Rozdělíme je na polovinu a následně do dvojic. Pak každá dvojce bude mít za úkol v 1. skupině odzbrojit tě. Nácvik skupinového souboje pro ně bude nový a poučný musí si uvědomit, jak jeden druhému hlídat záda. A druhá skupina se bude snažit ubránit mé maličkosti. Samozřejmě skupiny se prostřídají, aby si každý zkusil oboje. Jakmile toto zvládnou uvidíme, kolik času nám zbyde." Seznámím Severuse s plánem hodiny a pak, počkám, až se sejdou všichni studenti a obrátím se k nim čelem. "Vítám Vás! Vítám Vás na dnešní hodině Soubojů u kterých mi bude asistovat profesor Snape." Poukážu na svého kolegu a pak, než stihnou studenti projevit nevoli pokračuji v proslovu. "Dnes si procvičíme v praxi skupinový souboj. Prosím, abyste se rozdělili do dvojic a následně dvojce rozpočítali na 1. a 2. dvojci. Celá 1. skupina se pak bude účastnit cvičení s profesorem Snapem, kdy se jej vždy daná dvojce bude snažit odzbrojit a procvičit se tak v útočných kouzelech a postřehnout, jak se lze před nepřítelem bránit. Druhá skupina bude mít cvičení se mnou, kdy každá dvojce se bude snažit ubránit naopak mým útokům, aby si ozkoušela, jaké to je bránit se proti útočníkovi. Nezapomínejte, že při každém souboji budete na to dva to znamená, že nemáte zodpovědnost jen za svůj život ale i život svého parťáka." Upozorním je a vyčkám, až se rozdělí, abychom mohli začít. "Nějaké otázky?" Rozhlédnu se po třídě. |
| |||
Hlavní síň: Mrzimorský stůl --> Učebna HS3: Dějiny čar a kouzel --> Hlavní síň: Souboje15. září, středa Mrzimor „Chudák sovy, kdyby tě slyšely,“ ušklíbl jsem se na Acai, která mně a Alex informovala o tom, že náš spásný nápad šel právě do kytek. Alex se z toho zdá daleko víc vystresovaná, mně osobně víc rozladil Věštec. „Ale jo, třeba po soubojích,“ zahučel jsem jen, protože předpokládám, že to chtěla slyšet. Sám jsem ale dál ukusoval donut a mračil se nad článkem. |
| |||
|
| |||
Hlavní síň > Učebna HS3 > Hlavní síňMau, Alex + všichni ostatní15. září, Středa Automaticky, aniž bych odvrátila pohled od jídla, jsem sáhla po misce, kterou mi podávala Alex, v domnění, že v ní najdu pečivo. Místo toho se mi ruka zabořila několik centimetrů do měkké, lepkavé hmoty v podobě červené želatiny. Znechuceně jsem ucukla a podmračeně se ohlédla za Alex, kterou by to nemohlo zajímat míň. No fuj. S nespokojeným mlasknutím jsem ruku utřela do nejbližšího ubrousku a odolávala přitom nutkání otřít se do její uniformy. Místo toho jsem se rozhodla věnovat Mau. Neušel mi tak trochu lítostivý podtón v jejím hlase, když mluvila o svém nevyužitém čase. Mau nebyla z těch, co by trpěli nedostatkem přátel, ale dokážu si představit, že se všemi členy z koleje někde mimo se musí cítit trochu opomenutě. To by to ale nebyla ona, aby nás nechala se o ní strachovat. Jakákoli lítost, kterou by bývala mohla projevit o trochu víc, protože na to měla plné právo, se ztratila při zmínce o Domenicovi. Lehce jsem povytáhla obočí nad přirozeným smíchem, kterého se mi dostalo jako odezvy. Už jen ten mi dal jasně najevo, že něco takového ji nikdy ani nenapadlo. Škoda. „Co je na tom špatnýho? Domenico je rozkošnej. Navíc z něj bude doktor… zachraňoval by životy, co ty bys ohrožovala. Skvěle byste se doplňovali.“ Skoro škodolibě jsem se na ní zakřenila, ale z nějakého důvodu jsem si ani neuměla představit, jak Mau někoho balí. I když by to určitě bylo naprosto sladký. Dál jsem nevyzvídala. Nasadit jí brouka do hlavy jenom proto, že ji chci někomu udat, by bylo nejenom kontraproduktivní, ale hlavně zbytečný. Zanícenou dlaň jsem schovala pod stůl, jako by mě moje spolužačka načapala při nějaké nepřístojné situaci. „Jestli mi ta ruka upadne, tak to bude na tebe.“ Pohrozila jsem jí s hranou vážností a pak už jsem se zvedla od stolu, abych se dopravila na hodinu dějepisu. Bylo to peklo. Monotónní výklad, který mě ani v nejmenším nezajímal, doplněný o vydýchaný vzduch a příjemné teplo. Pomalu mi těžkla víčka a nebýt Alex, která mě v první půlce držela vzhůru, určitě bych vytuhla. Místo toho jsem se kvůli ní musela zamyslet nad Rorym a nad tím, jestli fakt některou z těch jejích rad využít. K ničemu jsem nedošla. Ať už to byla jakkoli lákavá představa, ze které budu mít nejeden divoký sen, vím, že on není ten typ, co by přistoupil jen na nějaké pobavení. A já nejsem ten typ, co by přistoupil na cokoli jiného. Všechny moje odpovědi tak byly buď neutrální, nebo obalené všemi možnými výmluvami. Navíc si mě ten kluk od rána ani nevšimnul. Pokud se mu mám omluvit a nějak to urovnat, tak přímá konfrontace bude nejlepší. Ale najít k tomu tu nejlepší příležitost… Druhou půlku hodiny si příliš nepamatuju. Chvilku po tom, co si ze mě Alex udělala polštář a já vzdala veškeré snahy ji ze sebe setřepat, mi hlava ztěžka padla na lavici a já upadla do spánku podobnému komatu. Možná to bylo Alexino brblání ze spaní, možná to bylo moje chrápaní, ale profesorovi se povedlo náš malý dýchánek objevit a náležitě nás za něj odměnit. Z hodiny jsme si tak obě odnesly referát, z kterého jsme byly po právu velmi nadšené. Na druhou stranu nás krátký šlofík příjemně naladil na následující hodinu. Alespoň mě určitě. Přestávku jsem strávila s Nuru, mou malou sovičkou, která konečně dostala jméno. Rostla jako z vody. Do hlavní síně dorážím s menším zpožděním a většina lidí z mé koleje už je přítomná. Různorodý kroužek, jen co je pravda. „Kroť se, nymfo. Chudák Mau z tebe bude mít trauma.“ Zachechtám se, když procházím kolem Alex, která se po Benjim plazí jak Ďáblovo osidlo. Osobně mi to nevadí a je mi vcelku ukradené, co s ním na veřejnosti vyvádí. Když už nic, tak se ráda podívám, ale nic to nemění na tom, že je tu sleduje pár nevinných očí. Postavím se vedle Mau, která na mě hází prosebné pohledy. „Kdo tu teď má bujnou fantazii, huh?“ polohlasně jí vrátím její vlastní slova a musím se otevřeně smát tomu, jaké rozpaky u ní vyvolalo jedno jediné plesknutí po prdeli. Pak na mě ale vyzkouší svoje psí oči a já se nestačím divit. „Ty srabe!“ plácnu jí po paži. „Ani to nezkoušej. Víš, že tohle na mě neplatí.“ Upozorním jí pobaveně, načež se k ní nakloním, jako bych jí chtěla říct tajemství. „Jestli tě vyvolaj, tak tě tam klidně odnesu třeba v zubech. Tvoje kouzlení je naše největší výhoda. Přece po mně nemůžeš chtít, abych o tu show přišla.“ Spokojeně se odtáhnu a protáhnu se. „Ale myslim, že můžeš bejt v klidu. Řekla bych, že podstatou soubojů není někoho zabít, takže tebe určitě nevyvolaj.“ |
| |||
Učebna HS3 -> Hlavní síň Christina Dorazíme se zbytkem, který se zvedl od stolu, do třídy. Cestou se probírala taktika ohledně Týnina protiúderu. Zkoumavě si ji prohlédnu. “Možná by mohl pomoci profesor Snape. Pravděpodobně uvítá příležitost pošlapat si po studentech Nebelvíru.“ Pronesu jemně, ale nijak hlouběji nad tím nepřemýšlím, ani se o tuto možnost nijak závažně neprosazuji. Jenom mám pocit, že autorita jako on by nám mohl pomoci. Ať je jaký je, za svými studenty vždycky stál a opravdu bych se divila, kdyby tomu tentokrát bylo jinak. Je to nakonec její věc a ona sama se rozhodne, jak to bude chtít řešit. Dle mého názoru vymýšlet nějakou podobnou odvetu je pod její úroveň. Ovšem já tohle hodnotit nepotřebuju. Zase na druhou stranu bez odezvy by to pravděpodobně zůstat nemělo. Nemůžou si přeci myslet, že jim to jenom tak projde. Kdyby přišla s jasnými důkazy, které vlastně i má, řekla bych, že by mohla tvůrcům dostatečně zavařit i praktickým postupem přes profesory. Ovšem Wolfram se nabídl, že jí pomůže, že si pro ni zašpiní ruce. Stojím za Zmijozelem, ale do něčeho takového se hrnout nebudu. Uvidím, co na to Richard… vlastně ten mě nezajímá, ten má svojí Barbaru, který dává prstýnky jenom tak, že jo! Hodina probíhá v poklidu a nudné atmosféře. Využiju tu chvíli proto, abych mohla po Barbaře střílet zlé a varovné pohledy. Samozřejmě pouze ve chvílích, kdy mám pocit, že se na mě nikdo jiný nedívá. Prohlížela jsem si její ruce, jestli na nich náhodou nenajdu onen prsten, ale nebyl tam. Nakonec svoje snahy vzdám, protože ona stejně hlavu nezvedne. Je zakřiknutá jako vždycky. Najednou to Richardovi nevadí, no to se podívejme! Když už mluvíme o něm, na něj se nepodívám ani jednou. Od toho zjištění jsem s ním neprohodila jediné slovo a hodlám v tom ještě nějakou chvíli pokračovat. Je mi jasné, že jakmile se s ním dostanu do konfrontace, podlehnu jeho kouzlu dřív, než luskne prsty. A přesně tomu chci zabránit. Chci si ještě hrát na uraženou paničku. Nakonec se zahledím na svoje ruce, ještě stále zafačované. Po škole hodlám navštívit zdravotnici s očekáváním, že mi to už konečně sundá. Lak na nehty už budu mít určitě popraskaný. A to opravdu nenávidím. Bolest už je pouze minimální, takže se konečně po dvou protrpěných dnech mohu zase spoléhat sama na sebe. Je to neskutečná úleva. Po dějinách přicházejí na řadu souboje. Ani ty mi nijak zvlášť nevadí, i když se mi dneska vážně nic nechce. Třeba si profesoři všimnou mých zavázaných rukou a nechají mě být. Trocha všímavosti by pro jednou neuškodila. Když tak stojíme na místě a čekáme v hloučku našich, všimnu si, jak si skupinky, která se posměvačně ušklíbá a ukazuje na Christinu. Zhluboka si povzdechnu, někteří prostě nejsou schopni se ovládat. Chtěla jsem to nechat být a okázale to ignorovat úplně stejně jako ona. Musím ovšem přiznat, že to obtěžuje i mě samotnou. Nakonec se postavím tak, aby skupinka přese mě na Týnu neviděla, i když to nijak dál nekomentuju. K tomu není třeba cokoliv dodávat. V poklidu vyčkávám na začátek hodiny, zatímco si v klidu vystačím se svými myšlenkami. (A jedním nebo dvěma nevraživými pohledy směrem k Barbaře, my už asi kamarádky nebudeme.) |
| |||
Hlavní síň -> Učebna HS3 -> Hlavní síň Acai, Alex, okrajově Benji 15. září Hned ráno jsem nebyla ušetřena Acainy bouřlivé povahy, když mě tak ‚mile‘ probudila. Vyděšeně vypísknu a prudce se posadím, připravená odzbrojit svou nešikovností kohokoliv, kdo mě hodlal napadnout. Když zjistím kdo to je, jenom zakoulím očima. “Proboha Acai! Ještě pět minut!“ Zakňourám a přetáhnu si pokrývku přes hlavu, ignorujíc, jak mi skáče po nohou. Nedala mi ale šanci ani zavřít oči, protože mě začala nejenom válcovat jako velká rolba, ale závěrem mi vyškubla i deku. A mých sladkých pět minut zmizelo jako pára nad hrncem. “Nojo, nojo. Už vstávám.“ Zabrblám nespokojeně a vylezu z postele. Začnu se oblékat za doprovodu povzbudivých slov z její strany. Tedy aspoň jsem si myslela, že to mělo sloužit jako povzbuzení. Zdálo se to jako další normální den. Seděla jsem u stolu Mrzimorských a spokojeně chroupala svoje cereálie s mlékem. Bylo rušno jako vždycky… u našeho stolu se asi jenom tak nestane, aby proběhlo jídlo v poklidu a tichu. Za což jsem byla ráda. Sama jsem sice do konverzací kolem sebe nijak nepřidávala, ale potichu je poslouchala. A pro změnu nic nevylila. Očividnou všednost narušil až fakt, že přede mnou přistál dopis. Mně totiž nic takového nechodí, proto jsem se na něj jenom nedůvěřivě zamračila. I tak jsem ho nakonec rozlepila a začala číst. Už na začátku jsem zjistila, že není můj, ale dočetla jsem ho až do konce. Za což jsem se hned v následující chvíli zastyděla. Celou místnost náhle zaplnil povyk z tohohle jednoho kusu papíru. Když se nad tím zamyslím, asi bych nedokázala přežít situaci, v jaké se nachází Christina. Nejenom fakt, že někdo odhalí vaše temné tajemství úplně všem. Ale už jenom to, že takové temné tajemství musíte skutečně žít, potýkat se s ním a dokonce jej i splnit. Při pohledu na ty … nehezké pány mi naskákala husí kůže. Pro její vlastní dobro upřímně doufám, že to není pravda a že si to někdo jenom vymyslel. Soucitně pohlédnu ke Zmijozelskému stolu, pak ovšem dopis zahodím a dál pokračuji ve snídani. Hovory ostatních už neposlouchám, protože se najednou všechny točí kolem jednoho tématu. Nakonec se vrátím ke konverzaci ohledně mazlíčků, o které moji spolužáci velmi živě diskutují. “Víte, já mám dvě myši, kdyby někdo chtěl půjčit.“ Prohodím jenom tak do větru, ale nepředpokládám, že by se toho někdo chytil. Mám takový dojem, že Alex je ráda, že může jít s Benjim. Nerada bych tím něco narušila. Otočím se na Acai s její otázkou ohledně úkolu a zatvářím se téměř pobouřeně. “No samozřejmě, že ho mám!“ Zazubím se na ni a zakoulím očima. Jak jsi jenom mohla pochybovat?! “Mám spoustu nevyužitého času, víš?“ Nezmiňuju se přitom o faktu, že kvůli Alexiným tréninkům jsem tak trochu na ocet. Naira byla s Helen a já se musela zabavit sama. Dám se do hurónského smíchu, když slyším její přirovnání k hrdličkám. “Tak ten byl fakt skvělej. Ahahahaha.“ Div si neutírám slzičku, jak strašně mě to pobavilo. “Máš moc bujnou fantazii, má snědá kamarádko.“ Mrkvu na ni a zabořím lžíci do cereálií. Když se po chvíli jezení na ni zase otočím, zdá se zaujatá nějakou rankou na své dlani. Okem odborníka na všemožné bolístky si to prohlédnu. “Když se v tom budeš rejpat, moc tomu nepomůžeš.“ Pronesu vševědoucně, protože o tom skutečně mám celkem přehled. Prohrábnu brašnu a hodím jí do dlaně náplast s groteskními kočičkami. “Nech to být, to se poddá.“ Zazubím se na ni a začnu do sebe házet snídani, abych vůbec stihla hodinu. Hodina byla… celkem zajímavá… diplomaticky řečeno. Přežila jsem ji… nediplomaticky řečeno. Nutno dodat, že když ani Hermiona není schopná udržet pozornost, jak to máme zvládnout my ostatní? Občas jsem se probrala z toku svých myšlenek, jenom abych zjistila, že vůbec nevím, o kom mluví. Životy jednotlivých kouzelníků se zdály tak podobné, navíc mi utíkala jména… no, z téhle hodiny nic moc nebude. Musím říct, že se mi ulevilo, když byla hodina u konce. Málem jsem dohnala svých pět minutek, které mi Acai nedopřála. Následovaly souboje. Moje snad nejméně oblíbená hodina hned po lektvarech. (Jestli to nebude tím, že tam na mě vždycky čekal ten – vždy milý - pan profesor.) S nepříjemným pocitem v žaludku se vydám s ostatními do Hlavní síně. Nebude to taková katastrofa, jenom mě nesmí vyvolat. Pamatuju si na minule, kdy jsem trefila spoustu spolužáků, jenom ne toho, který stál přímo proti mně. Většinou ze Soubojů odcházím s trestem a byla bych ráda, kdyby se bez toho dnešek obešel. Alex se postaví mezi mne a Nairu. Sleduji její ruku, jak pleská Benjiho po zadeli a jemně se zamračím, abych skryla rozpaky, které se mi rozlívají po tváři. “Jako kdyby jeden den mohl něco změnit.“ Utrousím rádoby otráveně, zakoulím nad ní očima a raději se otočím na Acai vedle sebe. V obličeji mám jasné SOS. “Jestli mě vyvolají, omdlíš a já tě odvedu na ošetřovnu, dobře? Přece nemůžeš nechat ty nebožáčky být svědky mého kouzlení!“ Ruce spojím do prosebného gesta a zkusím na ni techniku smutných psích očí. |
| |||
Veľká sieň --> dejiny mágie --> súboje Bendži, Acai, Nai, 15.9. Streda Viditeľne i odľahne keď Bendžík prehlási, že on na zviera tiež úplne zabudol. V dvoch sa všetko ťahá lepšie. Ale kedy sakra dnes stihneme ísť k hagridovi? Čo vlastne máme za rozvrh? Začnem mierne panikáriť ako vyhrabávam papier na ktorom mám napísané hodiny z tašky. Ani ma tak neštve pritom to, že by som nemala zadanie na hodinu- to sa mi stávalo pomerne pravidelne keď som nestíhala vyhandlovať eseje za alkohol od modrých- skôr som sa bála, že ostatný sa budú baviť raktickým kúzlením na zvieratách a mne dá profesor opisovať...niečo. Hocičo. Alebo čítať a na konci hodiny mu zreprodukovať čo som sa dozvedela o teórií kúzla. Nočná mora. Klesne na stoličke nižšie a vlasy sa mi sfarbia z hnedej ešte viac do myšacia, takmer sa z nich z frustrácie nad tou predstavou aj stratí úplne lesk. To navrhne Bendžemin aby sme využili školské sovy a ja sa takmer aj začnem tešiť nad tým nápadom, keď mi ho prekazí Acai. S otvorenými ústami pozerám z jedného na druhého. To nie je fér, aj mačke môžeš na krk priviazať ruličku pergamenu a aj tak je to zviera. Rozhodím rukami. Beeeendž? Kedy pôjdeme? Po súbojoch? Hryznem si do pery, keď študujem kedy by sme to mohli teoreticky stihnúť, zatiaľ čo druhou rukou neprítomne čahám po pečive ktorého sa dožaduje Acai a bez sústredenia jej podám misu so želatínou, ani sa nepozriem čo to je. Neviem, či je to za to že som sa prvú polku hodiny snažila cez Binnsov výklad zistiť od Acai vedľa ktorej som sa natlačila, či využije niektorú z mojich rád ako to vyriešiť s Rorym, hlavne tú keď som jej predošlý večer natešene napoly zo žartu navrhla aby ho proste stiahla kamsi do súkromia a na rovinu mu povedala že by mu najradšej vyšukala mozog. Možno to bolo preto, že počas druhej polovice hodiny som zaspala Acai na ramene a zo sna mrmlala čosi čo znelo ako metlobalové pokriky. V každom prípade som si niečim zaslúžila na konci hodiny trest referátu a ledva stihnem zaprotestovať kým sa profesor rozplynie cez tabulu. Cez prestávku premýšľam, koho by som vedela donútiť podobrotky alebo pozlotky aby to napísali za nás a tak nejak sa vlastne len držím pri spolužiakoch a nechávam sa pri špekulovaní unášať davom, až sa ocitnem na súbojoch. Tam precitnem. Ono keď niekto zbadá Snapea, väčšinou precitne tak nejak podvedome, a keď k tomu prirátam že práve nasleduje jedna z tých naozaj zaujímavých hodín.... hodím na najbližších pár desiatok minút svoj dnešný narastajúci zoznam problémov za hlavu a postavím sa za Bendžiho medzi Nai a Mau, ktorej sa tak nejak podvedome prispôsobím výškou takže som jej zrazu skoro zarovno, mínus možno tak centimetrík. Hodina ale nezačne hneď a tak aby som sa zabavila, aby som zabavila Benjamína a ak sa bude pozerať uviedla do rozpakov Mau, načiahnem sa rukou a poriadne ho chmatnem za zadok. Vidíš, môj tréning ti už teraz začína prospievať. Poviem polohlasom sladkým tónom, pričom ktovie čí myslím metlobal alebo čosi úplne iné. |
| |||
Učebna HS3 --> Velká Síň Středa, 15. září Hodiny s profesorem Binnsem. Bah! Taková nuda a naprostá ztráta času. Nechápejtě mě špatně, normálně mám dějiny rád, člověk se z nich může poučit a tak chyby minulosti mohou přispět k zářné budoucnosti, ale profesor Binns je hotová uspávací mašina. Pokud někdy budu mít děti a přijde ten problém, kdy budou v noci pořád jenom brečet a nenechají mě a Týnu vyspat, tak jim pustím nahrávku s Binnsovým výkladem a bude po problému. S Týnou tak budeme mít čas na trochu romantiky. To je jediné, co jsem si z hodiny Dějin čár a kouzel odnesl. Je to patetické, já vím, ale student může být pouze tak dobrý, jako učitel, no ne? Další hodina nás čekala ve Velké Síni. Při přesunu jsem se držel v hloučku naší koleje. "Je to jen můj dojem, nebo hodiny Dějin začínají být čím dál tím víc monotonější? Přísáhám, že jsem tvrdě usnul a něco se mi zdálo, ale už nevím co.." Řekl jsem všem okolo a vesele se usmál. Samozřejmě jsem kecal. Vím co se mi zdálo, ale nahlas to říkat nebudu, protože v mém snu figurovala Týna. Vlastně jich bylo víc, naštěstí jsem nemluvil ze spaní. Jak to vím? Protože po mě nikdo nehází vraždené pohledy a nelektoruje mě ohledně důstojnosti a podobných věcí. Přivřu jedno oko a s přátelským úsměvem se nakloním hlavou ke Kayle. "Nechrápal jsem, že ne?" Zblízka na ni blýsknu úsměvem. "I když pochybuji, že něco takového by profesora Binnse vůbec vyrušilo od jeho výkladu." Dodám vesele a zase se od Kaylíka odkloním, abych ji moc neuváděl do rozpaků. Ve velké Síni už je zdá se vše připraveno na hodinu a profesoří Snape a Lupin si něco šeptají. Víte co se říká,co je šeptem, to je čertem...nebo tak nějak. Že by zase nějaký nový námět pro šílené fikce, jako Snape prznící Lupina při svitu svíček. To je děsivá představa, brrr.. |
doba vygenerování stránky: 0.82645487785339 sekund