| |||
Chodba → kolej 15. října, čtvrtek Mirelle, Becca,Kenji, Dan, Cor Trochu Becce ucuknu a zasměju se. “To se ti plísňáci tak zalíbili? Já bych se od nich radši držela dál,“ oklepu se. “A no tak, třeba byste to i přežily,“ šťouchnu si. “Stejně úplně nevím, co mezi sebou vy dvě máte,“ přiznám. |
| |||
Chodba pred učebňou 8 C Štvrtok 15.října
|
| |||
Před 8C15.10. Kenji, Dan, Coraline, Cassandra, Mirelle "Jezdila?" zopakuju zasněně, jak už toho sliza vidím s otěžemi a sedlem, Unitato v kovbojském klobouku. "Nevím, jestli je to víc roztomilý nebo nechutný," přiznám. "No nejdřív mě ohodil mydlinkami Richard a pak na mě ještě flusnul plísňák, takže úspěšná hodina, co si budeme povídat," pokrčím pobaveně rameny. Plísňák ze mě byl pořád cítit, ale alespoň to nebylo tak tragický jako před několika minutami. "Prasinky zněj super, ale nemůžu se takhle cpát každý den, jinak z toho budu mít žaludeční vředy. Zeptám se Seba, jestli se chce přidat, taky se musí socializovat s normálníma lidma, ne jen s háďaty," zasměju se. "Čus Dane,"pozdravím Fletchera, který se k nám nenápadně přidal. "Jasně, budu brát Špionku. Chudinka, snad z toho nebude mít moc velké trauma," polituju rosničku už dopředu, ale než stačím cokoliv dodat, na Kenjislavě najednou visí Coraline. Překvapeně o krok ustoupím, spíš z leknutí než z něčeho dalšího. Ale i moji pozornost vyžaduje někdo další. "Copak?" otočím se na Cassandru a narovnám si tašku na boku, za kterou mě zatahala. "To je asi jedno, zrovna jsme se s Kenjim," ukážu na něj přes rameno palcem, "bavili o tom, že bychom tam zašli. Počkej, opravnej test?" leknu se. "Saka, na to jsem úplně zapomněla. A na trénink taky. No to je teda super," povzdechnu si lítostivě, až skoro přeslechnu její dodatek o Dianě. Cvrknu kamarádku do nosu. "Raději bych šla do Prasinek s plísňákem, milá zlatá," zazubím se nazpět. Podívám se na Kenjiho. "Máme smůlu tak jako tak, buď test nebo trénink," omluvně se na něj usměju. "Hodně štěstí na lovu," zamávám jemu i Cor. "Uvidíme se na hodině." Než stačím Cassandře říct, co dalšího si o Dianě myslím, do naší oběžné dráhy vstoupí Mirelle. "Nevím, asi by to neměl mít problém?" odpovím jí váhavě a tázavě se podívám na Cass, jaký je její názor. "Můžeš se stavit v jeho kabinetu. Nevím, jak Cass, ale já jdu na pokoj si vyzvednout Špionku, tak můžeme jít spolu, jestli chceš. Budeš brát Tenebris?" zeptám se na Mirellinu kočičku. "Nebo můžeš zkusit po cestě ulovit Sušenku," zachichotám se. "Nedivila bych se, kdyby ji přitáhla Angela, to je snad jediný další člověk na hradě kromě Sagy, kterou ten démon snese." |
| |||
Učebna 8C > Zmijozelská kolej Pokoj Primárně Christina 15. října, čtvrtek Děním okolo sebe se už příliš nezabývám. Jen periferně zaznamenám, jak Richard mydlinama ohodí Rebeccu. Na tom by samo o sobě nebylo nic zajímavého, ale to, že se Richard omluvil mě překvapilo. Znělo to vcelku upřímně, skoro by mu to jeden věřil. Otočím se na něj, ale v tu chvíli na mně přistane várka pěny. Trochu polekaně sebou trhnu, jak spíš předpokládám, že na mě znova flusla ta hříčka přírody. Ale ne. Plísňák, který mě předtím ohodil už dávno obtěžoval někoho jiného a jediný podezřelý byl Domenico. Zvlášť, když se tak divně křenil. ,,To jsi hodný, díky." Zašklebím se na něj, ale vlastně naštvaná nejsem. Upřímně - ani by mi nevadilo, kdyby se rozhodl mě namydlit celou, protože se mi z toho smradu všude kolem skutečně zvedal kufr. Nejradši bych si teď dala sprchu. Domenico heroicky spěchá na pomoc své přítelkyni a profesorka naštěstí hodinu záhy končí. Místnost provoní levandule. Nevím ale, jestli je to úplně šťastná kombinace. Levandule je sama o sobě poměrně aromatická a teď když je ještě s příměsí pachu kanalizace a rozkladu.. Snad si to tu ti, co mají hodinu po nás užijí. Ještě alespoň jednou si ruku přejedu Tergeem. Ačkoliv nebylo po slizu ani památky, pořád jsem měla pocit, že mám ten hnus na sobě. Toho se ale asi nějakou chvíli nezbavím. V rychlosti si sbalím věci a zamířím ke dveřím. Pokud si rozvrh pamatuju dobře, měli bychom mít teď přeměňování. I s mazlíčky. Povzdychnu si. Aysha jako dvoumetrová krajta nebyla zrovna typ mazlíčka, s kterým by se lehce manipulovalo. Mám se s ní až z podzemí na dvůr táhnout v náručí? Kolem krku by to bylo nejpraktičtější, dokonce si na takový přenos zvykla. Ale něco váží a celkem se pronese. Reducio jsem na ni zkusila jen jednou a byla naštvaná tak, jak jen naštvaný plaz může být. Navíc - přísahám bohu, že jsem v noci pak měla pocit, že se mi chce obtočit kolem krku. Okej, prostě ji nějak přenesu. Kdyžtak řeknu Richardovi, s hady má zkušenosti a Vertini je malá, přenosná. Klidně mu ji vezmu. S tím se konečně prorvu na chodbu, kde se mezitím už utvořila celkem početná skupinka. Moc pohledů jim nevěnuji, vydám se chodbou rovnou ke schodišti. Ale najednou mám strašně divný pocit a nemůžu se ho zbavit. Až teď si uvědomuji, jak moc mi chybí Alex. Většinu času jsem vždycky trávila s ní, bavily jsme se spolu snad už od prváku. A teď tu poprvé není, já nevím kdy se vrátí a je to strašně zvláštní. Většinou tu byl vždycky někdo. Buď ona, nebo Wolfram. Ale Alex odjela a s Wolframem jsme už nějakou dobu nepromluvili ani slovo. Mlčky sestupuji po schodech do přízemí a přemýšlím, že ji alespoň pošlu dopis. Třeba to bylo něco naléhavého a ani se nestihla rozloučit. Snad je všechno v pořádku, protože jsem tý mojí mrzimorský couře u mámy objednala uniformu na míru. Před vstupem do koleje vyslovím heslo a bez zbytečných prodlev projdu společenkou rovnou na pokoj. Je to jen 10 minut, není čas. Jen co vstoupím, všimnu si Christiny sedící na posteli. ,,Myslela jsem, že jsi na ošetřovně." Promluvím k ní, když za sebou zavřu dveře. ,,Prý tě popálili nebo co. Takže už jsi v pohodě?" Dojdu ke své posteli, které máme vedle sebe a párkrát se na místě otočím, abych pohledem vyhledala Ayshu. Kde je ta potvora? Ona zrovna nejde úplně nepřehlédnout. ,,Neviděla jsi-" chystám se zeptat, jestli neviděla moji krajtu, když si všimnu krabice, kterou má na klíně. ,,Y qué es esto?" Nechápavě zírám do krabice, ve které má obrovského hlemýždě. Kurva obrovského hlemýždě. Tenhle šnek by mohl sežrat i Barbařinu kočku. Chvíli na něj fascinovaně hledím, než se podívám zase na Christinu. Netvářila se na toho šneka zrovna dvakrát přátelsky. Kde ji proboha vzala? Na co ji bude? Ale hlavně proč má vůbec sakra šneka? Hlavou se mi honilo snad tisíc otázek. Jsem naprosto zaskočená. Až po chvíli si vzpomenu, že McGonagallová psala něco o tom, že ti, co nemají mazlíčka mohou k Hagridovi. ,,Tohle ti dal Hagrid?" Ukážu na oblovku. Stačí mi jeden jediný Christiny pohled. Přes celý pokoj se rozlehne hlasitý smích. Nejde mi přestat. Musím se jednou rukou opřít o rám postele, abych to vydýchala. Jenže kdykoliv se pohledem vrátím zpátky ke Christině a oblovce, vyprsknu smíchy. ,,No puedo..." Zachraptím šeptavým hláskem, jak nemůžu ani mluvit, načež se předkloním a párkrát se plácnu do kolen, jak se znovu začnu smát. |
doba vygenerování stránky: 0.78961205482483 sekund