Velká síň

Havraspárský stůl
Středa 15.9.

Otráveně jsem utírala rozlité kafe, když se Patrick rozhodl mi pomoci a jako bonus mi dát přednášku. Zřejmě ho moje bezprostřední reakce docela naštvala, nebo spíš, hluboce urazila? Zkoumavě jsem se na něj zahleděla. Zapomínám s kým mluvím. Je to řece Patrick. Takhle po ránu by mě nikdo neměl brát moc vážně. Zvlášť když to kafe leju po stole, místo abych ho pila. "No jo, promiň, promiň. Nikdo tu nepochybuje o tvojí mužnosti, jsem jenom rozespalá... Díky za pomoc."

Nalévala jsem si nové kafe, když přede mne spadla neoznačená obálka. Ohlédla jsem se po odlétající sově a překvapilo mě, kolik sov tady dnes vlastně je. Ještě že Alastor včas utekl... Ale co to je za dopis? Není tu ani adresát... A na to aby mi psali rodiče je moc brzy... "Christino, drahoušku..." přečetla jsem a vzhlédla. Cože? Zmateně jsem se rozhlédla kolem. Ten stejný dopis zřejmě dostali všichni. Nemohla jsem si pomoci, zvědavě jsem pokračovala ve čtení. Pak na mě vypadly fotky tří pochybných "ženichů" a já si nemohla pomoct, ale bylo mi Christiny líto. To je teda pěkná hnusárna. Teď mě mrzelo, jaká jsem na ni předtím byla. Možná bych se jí měla omluvit... Ale ne, to by jí nejspíš jenom naštvalo ještě víc.

Zřejmě šlo o něčí zlomyslný žertík. Dopis se zdál pravý, ale jak se k němu kdo kromě Christiny mohl dostat? Stejně jako asi všichni v sále jsem se teď podívala jejím směrem. Zřejmě se rozhodla nijak nereagovat, co jí taky zbývalo. Snažila se tvářit co nejvíc lhostejně, ale tušila jsem, že to tak úplně pravda nebude, něco takového se jí přece muselo hluboce dotknout. Ta jestli někdy zjistí, kdo to udělal... Budeme tady mát dalšího mrtvého studenta.

Ostatní dopis četli stejně jako a někteří z nich se začali otevřeně bavit na její účet. To zjevně nakrklo našeho Patricka, který si okamžitě musel jít hrát na prince na bílém koni. Ten teplej fakt nebude... Ušklíbla jsem se. Jako obvykle to poněkud přeháněl. Povzdechla jsem si, dopis zase vrátila o obálky, položila ho na stůl a vrátila se k snídání. Někdo z učitelů by tu měl zase udělat pořádek... Měla jsem pocit, že mě z toho randálu brzo začne bolet hlava. "Lidi? Kdyby někdy někdo něco takovýho provedl mně, slibte mi, že mi pomůžete ukrýt jeho mrtvolu?" zašklebila jsem se, "Ale vážně. Kdybych teď při něčem takovym přistihla Christinu, ani by mi nedělalo potíže dělat, že jsem nic neviděla."

Hlavní síň > Směrem k jakési učebně DČaK

Deirdre, Domenico, Helen, Wolfram + označení

15. září, Středa

Mlčky sedím, poslouchám konverzaci, která mým příchodem krapet utichla a snídám. Proč tak zmlkli? Vyrušila jsem je snad od něčeho důležitého? Ani jeden z chlapců nevypadal, že by mu má přítomnost vyloženě vadila, tudíž nechápu, proč jsou najednou tak potichu. Sám Wolfram se při mém příchodu tvářil, že zatím je to ještě v pořádku. Pozastavím se nad tím jen krátce, než to hodím za hlavu. Na druhou stranu je to pořád lepší, než kdyby se tu navzájem překřikovali a nenechali mě v klidu najíst. Pro jednou je příjemné posnídat, aniž by mi někdo kazil chuť k jídlu neustálými narážkami, urážkami či jinými výlevy. Fakt, že je tu se mnou ta dospělejší část naší koleje, mi byl natolik příjemný, že mi zvedl mou konstantně špatnou náladu. Dokonce se v dobrém rozmaru pousměji na Helen, když nás poctí svou přítomností a dá se do rozhovoru s Domenicem. Nicméně ani do jejich konverzace se nemíchám, i když ji na jedno ucho poslouchám. Nebudu lhát, zajímá mne, jak si Helen vede. Jeden by řekl, že se všemi těmi dostupnými prostředky by lehké popáleniny zmizely mnohem dříve. Fakt, že na Helen zírám až příliš dlouho, mi dojde v momentu, kdy se hlavní síní rozeřvou přilétající sovy. To by nebylo tak neobvyklé, když pošta chodí v podstatě každé ráno, přesto zmateně vzhlédnu, když se k zemi začne snášet až podezřelé množství čistých obálek. Pár mi jich spadne do klína, ale protože se nehodlám účastnit nějakých nejapných žertů, nebo lézt někomu do soukromí, ladně je odložím stranou a věnuji se své snídani.
Tedy jen do chvíle, než se síní začnou rozléhat první komentáře a někdo začne onen dopis číst nahlas. V ten moment popadnu první dopis, který mi přijde pod ruku, a rozbalím ho. Na okamžik mám pocit, že se mi zastavilo srdce. Obsah znám. Je mi známý každý detail, slovo i tváře, na které se teď dívá většina síně. Pomalu se nadechnu a stáhnu rty do uzounké linky. Kdo? Jak? Cítím, jak se mi z tváře postupně vytrácí všechna barva, přestože mé nitro spaluje vztek. Mám chuť zakřičet z plných plic, ať si kurva všichni hledí svého a neserou se do mých záležitostí. Chci zakřičet na Patricka, že nestojím o jeho pomoc a svá záda si v klidu ohlídám sama. Mám chuť dojít k mrzimorskému stolu a té soucitné koze vymáchat obličej v jídle. Místo toho si jen navlhčím rty a pak plynule dopis zase úhledně složím, vložím zpět do obálky a položím na hromádku roztrhaných kousků, kterou udělala Helen. Nemám čas na to, abych jí byla vděčná za to, jak reagovala. Dávám tím čas sama sobě, abych si urovnala myšlenky. V duchu počítám do deseti a silou vůle donutím samu sebe, abych se netřásla a udržela si svůj neutrální výraz. Jen klid. Ledový klid. Vrátím se zpět ke svému hrnku čaje, který pevně sevřu v dlaních, abych si zahřála nepřirozeně chladné ruce. Zdárně přitom ignoruji všechny zvídavé pohledy, které se na mě upírají. Nechci a neplánuji se k tomu to vyjadřovat. Nehodlám nikomu dopřát tu radost, že bych na něco z toho reagovala, proto nic neříkám ani na Domenicova chlácholivá slova. Nestojím o ně. Stejně jako neplánuji děkovat Wolframovi za to, že uklidnil situaci u Zmijozelských. Je to zástupce prefekta. Je to jeho povinnost. Nadechnu se, abych ho poslala do příslušných končin, když se optává na původ onoho dopisu, ale všimnu si Deirdre, tudíž svou odpověď pozdržím a raději se zaměřím na svou kamarádku. Ani mě nenapadlo, že by s tím měla něco společného, proto jsem trochu zaskočena její potřebou mě o tom přesvědčovat. Musela by mít k tomu dopisu přístup a to neměla. Vím moc dobře, čí je tohle dílo a také vím, že musel mít pomoct, protože s jeho slepičím mozkem by nebyl schopný tohle zvládnout sám. Proto jí jen náznakem dám najevo, že ji nepodezřívám a vrátím se zpět k Wolframovi a jeho další otázce.
„O nic více než ty nebo kterýkoli jiný chlapec na této škole.“ Odpovím mu a na tváři mám stejný zlomyslný úsměv jako on. Užij si to ve stejném pytli se vší tou lúzou. Už teď je mi jasné, že se k tomuto tématu později vrátí. A ne jen on. Pochybuji, že drby utichnou a už o tom nikdy neuslyšíme. Když opomenu svou vlastní záškodnickou kolej, od které to budu poslouchat ještě v posledním ročníku, tak je tu dost prostoru pro někoho velmi kreativního. A to už nemluvím o tom, že tohle rozhodně nenechám bez odezvy. Nikdo mi nepoleze do soukromí. Nikdo mě nebude zesměšňovat. Ne mě.
Jakmile se kluci s Helen zvednou, zvednu se taky. Mimoděk u toho zachytím škleb Nairy. Ta holka je jak víla. Příliš jednoduchá na to, aby cítila víc emocí naráz. Abych jí dala najevo, že není na místě, kdy by si ze mě mohla utahovat, hodím významný pohled na Helen. Předpokládám, že nezapomněla na naši malou debatu v umývárnách. Však on tě ten smích přejde, holčičko. S nepatrným úšklebkem jí věnuji ještě jeden pohled, než se připojím k ostatním.
„Deirdre, jdeš taky?“ ohlédnu se po své kamarádce a počkám, až svůj zadek také odlepí od lavice. Po jejím boku pak vyjdu z hlavní síně za malou skupinkou našich, která jde pár kroků před námi. „Ráda bych, aby sis na mě později udělala trochu času.“ Řeknu tiše, aby to slyšely jen její uši. Mluvím vážně a myslím, že je více než zřejmé, o čem s ní chci mluvit.

Konec astronomie

Daniel

13. září
Pondělí

Hodina se táhla čím dál tím víc a Patrickův monolog, který jsem přestala poslouchat po informaci, že si to celý myslí jeho dědeček, tomu zrovna dvakrát nepřidal. Richard samozřejmě vše vyšvihl na jedničku a opravdu nechápu, jak mohl dostat méně bodů než ten pohádkář. Richard byl nejlepší, nejjasnější a nejstručnější, jasných dvacet bodů pro Zmijozel! A Rottová? Ta si to beztak vymyslela.
Během vyučování se vedle mě najednou objevil Daniel a zeptal se na můj zdravotní stav. Jenom silou vůle jsem zadržela vyštěknutí, které se mi dralo do hrdla. Mám zafačovaný ruce a nemůžu nic, co myslíš?
Jelikož jsem ale byla vedena, abych se k mužům vždy chovala s úctou, pokorně se na něj usměji a jemně přikývnu hlavou. “Medikamenty zabírají. Dá se to přežít. Díky za optání.“ Tím pro mě náš rozhovor skončil, nic jiného ani neočekávám.
Už to vypadalo, že hodina snad nikdy neskončí. Nakonec ale přeci jenom ano, díky bohu za to.

Úterý

Daniel, Domenico, Naira

14. září
Úterý

Celé úterý se pohybovalo v podobně nešikovném duchu. Vzhledem k popáleným rukám jsem nemohla takřka nic a každá dennodenní záležitost pro mě najednou byla obrovský problém. Na náladě mi to zrovna dvakrát nepřidalo. Richardovi jsem se vyhýbala, jak jenom to společná výuka dovolila. Ještě pořád jsem mu neodpustila danou záležitost s prstenem a on se taky nezdál, že by ho to nějak mrzelo. Barbaru jsem propalovala nenávistným pohledem, kdykoliv jsem ji jenom potkala. Div jsem nesyčela.
Jinak se prakticky vzato nic důležitého nestalo. Daniel se nabídl, že mi bude nosit věci a já jsem nebyla sto odmítnout. Přestala jsem se na něj za to i zlobit, protože nakonec byl skutečně pozorný a snažil se svou chybu napravit. Což mě dost lehce obměkčilo.
I já jsem si musela dojít pro mazlíčka, protože i Ronakova přítomnost mě značně obtěžovala, natož abych měla ještě nějakou jinou potvoru. Domenico byl natolik laskavý, že se vydal k Hagridovi se mnou a ještěže tak. Krtka Emila, kterého jsem vyfasovala, jsem okamžitě nasměřovala do jeho náruče, protože s něčím takovým ošklivým a ještě k tomu slepým se tahat nehodlám.
Na pokoji jsme ho hodila do Ronakovy klece. Vrcholem mého snažení bylo, když jsem mu hodila trochu zeleného ze stolu, co jsem přinesla od večeře. Myslím, že by za to měl být víc než jenom vděčný.
Odpoledne jsem potkala v knihovně Nairu. Vlastně jsem tam ani nebyla pro nějaký účel, jenom jsem si tam krátila dlouhou chvíli. Ze začátku se vyptávala na vcelku zvláštní otázky, ale nakonec jsme zabředly do příjemného rozhovoru. Pak se jala vypracovávat úkoly. Občas se mě na něco zeptala a já jí vždy odhodlaně odpověděla, i když to bylo spíš špatně než dobře. A když jsem vážně nevěděla, raději jsem téma odvedla úplně jinam, abych nevypadala jako vymaštěná blondýna.
Jinak jsem nedělala nic moc důležitého. Se zraněnýma rukama toho ani moc dělat nešlo, takže jsme většinu dne jenom nenávistně zírala na Barbaru, občas otráveně pomrkávala po Richardovi a nakonec šla spát. Produktivnější den už bych asi mít nemohla.

Hlavní síň

Domenico, Christina, Wolfram

15. září
Středa

“Dobré ráno.“ Popřeji všem přítomným u stolu, když dorazím na snídani. Automaticky se posadím vedle Domenica, naproti Týně a Wolframovi a s úsměvem se ohlédnu na svého společníka po pravé ruce. “Už dobrý, dneska mi snad sundají obvazy.“ Ujistím jej, protože na něj hrát šarádu s tím, že to vlastně od začátku nic nebylo, nemělo smysl. Tomu snad neuniklo nikdy nic. Až mě občas svojí vševědoucností rozčiloval.
Nevzrušeně přežvykuji svůj ranní toast s máslem a bez velkého nadšení pročítám noviny. Ani jedna ze zpráv na mě nezanechá nějaký silnější dojem, natož abych se nad něčím z toho měla hrozit nebo tak něco. Vlastně jsem se nacházela ve stádiu absolutního nezájmu, akorát jsem občas počastovala Barču nějakým tím hněvivým pohledem, aby věděla, jak moc si to u mě pokazila. Brát si prsteny od zadaných mužů, že jí to nebylo blbý!
Ruce už mě naštěstí moc nebolely, večer se snad zbavím i obvazů. Už by bylo načase. Přes obvazy nemohu nosit prstýnky a náramky se na nich tolik nevyjímají. Každopádně kromě tohoto omezení už mě má zranění nijak zvlášť nezatěžovala, za což jsem byla opravdu ráda.
Že mi spadl do klína dopis, mě nepřekvapovalo. Matka mi psala každou chvíli, a proto ho bez nějakého údivu otevřu a dám se do čtení. Po chvilce mi teprve dojde, že to rozhodně nebyl dopis pro mou osobu. Vzhlédnu k Týně, která seděla přímo naproti mně a nehnu přitom brvou. Nedám na sobě znát ani pobavení, ani lítost.
Aniž bych dopis dočítala, bez nějakého vzrušení jej složím i s fotografiemi na hromádku a jedním rázným pohybem je přetrhnu. Pak je položím před sebe a opět se začtu do Denního věštce, jako kdyby se nic nestalo. Dopíjím přitom šálek kávy, který mi Nico nalil.
Ve skutečnosti mi připadalo pobuřující, že si někdo vůbec dovolil takovýmto stylem narušit její soukromí. Není to náhodou porušení listovního tajemství? To je trestuhodný čin, to rozhodně. Ale ukazovat lítost nad jejím osudem nebo se naopak aktivně angažovat mi připadalo ponižující už pro Christinu samotnou. Dělat, že se nic nestalo, byla dle mého ta nejrozumnější věc. A taky nejméně namáhavá, co si budeme povídat.
Dopis mi nakonec k uším nakonec stejně dojde celý, ale nic to nemění na mém stavu. Nepřidávám se ani k aktivistickému snažení Wolframa a Doma uklidnit situaci. Jsou to nevychovaní paviáni, budou vřískat, dokud je to bude bavit. A nejlepší je nedat jim odezvu, protože to je pak omrzí rychle. Nikdo si ani nedokáže představit, jak vlastně může být život s modrou krví náročný. Svazující a nepříjemný. Člověk si nikdy nemůže dělat, co chce, nemůže se rozhodovat bez závazků, nemůže udělat, co sám považuje za vhodné. To ale nikdo nevidí. Všichni zírají jenom na tu hromadu peněz a mají pocit, že za tím nestojí dostatečná protiváha. Pošetilci pitomí.
Zpozorním akorát ve chvíli, kdy se Wolf vyptává na Patricka. Nějak si nedokážu ty dva představit v nějakém rozhovoru. Vždy k věci mluvící Týnu a naopak kecálka Patricka. Copak něco takového může fungovat?
Pohlédnu na Domenica, který se zmiňuje o nějakém úkolu. On byl úkol? Pak si ale vzpomenu, že jsem jej vypracovala v nějaké světlé chvilce během volna. “Vlastně ho mám hotový už delší dobu. Díky za nabídku.“ Usměji se na něj jemně a jsem ráda, že většinou věci na poslední chvíli nenechávám. Konečně se mi to taky vyplatilo.
“Jistě.“ Přikývnu na Domenicovu otázku ohledně odchodu. Pohlédnu na ostatní, kdo se ještě přidá a zvednu se společně s ním, abych se přidala k Wolframovi. O sezení v tomhle prostředí jsem nestála, Zmijozelský stůl byl v hledáčku snad každého člověka v místnosti. Bylo to zvláštní, ale připadalo mi, že kdykoliv se něco stalo, vznikla mezi námi přeci jenom nějaká sounáležitost. Nebo to tak aspoň na první pohled vypadalo.

Shrnutí - Astronomie + Úterý

Zmínění

Pondělí 13. září

Nijak mě nepřekvapí, že se Banán vyzná v souhvězdích. Určitě měla v pralese spoustu času na to ji pozorovat. "Ještě, že tě tu máme," poznamenám upřímně. Kousavý tón si nechám pro sebe, je tu příliš mnoho očí. Ne, že by to takové Marii vadilo. Určitě ještě byla rozhozená tím kostelem. Chudinka...
I přes udání přesné lokalizace jsem nebyla schopná draka najít. Jakžtakž se mi povedlo najít Velký vůz, o něco později i ten Malý, ale Drak? Nikde.
"Asi jsem slepá..." Mumlala jsem si pro sebe. Naštěstí jsem na tom nebyla špatně jako jediná. Rory i Marie měli podobné problémy. Koutkem oka jsem sledovala Acai, jestli je na tom lépe než zbytek naší tlupy. Nakonec jsem to vzdala. Začaly mě bolet oči, které jsem si musela chvíli mnout, aby bolest přestala. Byla jsem unavená.
Do konce hodiny jsem to nějak přetrpěla. Věnovala jsem Alovi ještě jeden úsměv. Nemohla jsem se dočkat, až se dostanu do postele. Prakticky jsem se tam vpotácela a usnula během chvilky.

V úterý jsem vstala s dobrou náladou. Nemohl mi ji zničit ani školní den, kterým jsem doslova proplula. A i když jsem nebyla fanynkou lektvarů, projednou mi náš kolejní ani nevadil.
Po škole jsem netypicky zamířila do knihovny. Nechtěla jsem být rušena, a tak jsem si našla volný stůl sama pro sebe a trochu zapracovala na domácích úkolech, především na Dějinách čar a kouzel, které jsem stále ještě neměla. Při odchodu jsem si všimla Patricka, který seděl s Týnou. Nijak jsem to nekomentovala, jenom mě to překvapilo. Proč? Doufala jsem, že se Týna na pokojích zmíní.
Ještě jsem stále neměla zvířátko na Přeměňování, a tak jsem se stavila za Hagridem. Vyfasovala jsem pískomila jménem Gerta. Bohužel pro mě jsem zmokla, a tak jsem se musela stavit i se zvířetem na koleji, abych se převlékla do suchého. Doufala jsem, že Stjerne po tolika letech nezačne žíznit po zvířecí krvi, protože by měla Gerta velký problém. Jak bych našemu šafářovi vysvětlila, že Gertu sežrala moje kočka? Po večeři jsem strávila večer s Alem, kdy jsme si klasicky povídali.
Vrátila jsem se na koleje dřív. Měla jsem celkem náladu na holčičí večer, a tak jsem nechala Reginu, aby mi nalakovala nehty. Týna se nás obou zeptala, co říkáme na Patricka a na jeho návrh. Nebyla jsem nijak výhradně proti - pokud se nudila a neměla co lepšího na práci, tak proč ne? Kdoví, co se tomu klukovi honilo v hlavě.

Pokoje ---> Umývárny ---> Hlavní síň

zmijozelský stůl

Středa 15. září

Zaspala jsem. To je první myšlenka, která mi vysvitne hlavou ihned po probuzení. Pokoj je podezřele prázdný. To mě nemohla sakra některá z lejdynek vzbudit?
Prakticky se vyřítím z pokoje i se svoji kosmetickou taštičkou a zamířím do umýváren. Ranní očistu nevynechám, to teda ne! Ať si na mě počkaj. Hodím rychlou sprchu, převléknu se do uniformy a nalíčím se. Vlasy si stáhnu do ohonu, vrátím se na kolej, sbalím se rovnou na hodinu a zamířím na snídani. Přicházím akorát ve chvíli, kdy přilétá pošta.
Zapluju na volné místo u našeho stolu, nandám si snídani a upiju džusu.
"Dobré ráno," pozdravím všechny přítomné a pustím se do jídla. Drbům jsem věnovala jen zběžnou pozornost. Že by se můj přítel zajímal o někoho jiného kromě mě? Taková blbost. Pohlédnu k Nebelvírským a věnuji Lin (či jejím zádům) úsměv s pohledem ala "Jestli mi šáhneš na kluka, zabiju tě."
Proto si nejdřív nevšimnu, co se to k nám sneslo z nebe. Stačí mi jeden pohled, abych věděla, co za dopis tohle je. Jak se sem ale dostal? Viděla jsem ho snad jen já a Týna, ne? A na hodině ho měl ještě Ryan... Dopisy vyvolaly celkem povyk. Nějaký havraspár si myslí, že je to k popukání. Raději odvrátím pohled. Dneska žádné násilí... lítajících kremrolí už bylo dost.
Když nad tím tak přemýšlím, tak to celkem vtipné je. Prohlédnu si staroušky. Upřímně nevím, který z nich je horší. Když ale vím, v jaké situaci moje kamarádka je, už to tak vtipné není.
Pohlédnu na Týnu a ústy ji naznačím, že já to nebyla. Netuším, jestli by mě podezírala, ale nedivila bych se jí. Přeci jen - nikdo jiný o tom nevěděl.
Pokud se rozhodne cokoliv podniknout, podpořím ji v tom.

Konec pondělí

Pondělí, 13. září

Becca

Ano, Patrickův rozsáhlý monolog skutečně pobavil. Pobavil svojí délkou i nápady, ale vlastně se to k nám modráskům perfektně hodí. Pěkně jsme se předvedli, zvláště před naším kolejním ředitelem, který nás za to odměnil několika body navíc. Ještě chvíli a dostaneme se zase na špici bodování! Hodina byla nakonec příjemná, přestože jsem se snažila nezívat tak okatě. Dnešek byl náročný, začal šílenou rozcvičkou, topením, pokračoval výbuchy a ještě trval až do noci. Je něco jiného být v tuhle hodinu vzhůru ale zalezlá v posteli, a venku se snažit přemýšlet o hvězdách. Ale jednou za čas to jde!

Po hodině se rozloučím s holkama, přidám se s věcmi k Becce a konečně si dovolím velké zívnutí. “Já taky, sotva se doplazím do postele!“ postěžuju si. Ale nakonec jsme to s vypětím všech sil daly, zapadly pod peřiny a spaly jako zabité až do rána!

Úterý

Úterý, 14. září

Becca

Další den se mi z postele vůbec nechtělo, asi proto jsem si odpustila jakékoli protažení před snídaní a málem nestihla ani tu! Přišla jsem chvíli před koncem snídaně, takže mi ošívající se Al ušel. A možná dobře, protože tomu bych se určitě nesmála!
“Jo, večeře… teď stejně nic nestíháme,“ řeknu pobaveně a pokračuju se spolužáky na hodiny. Beccu jsem na náboru povzbuzovala, ale míchaly se ve mně protichůdné pocity. Přeci jen… Runa byla stále nejlepší kamarádka, přestože to teď skřípe. Tak jsem si dovolila vůči Becce jen takové trochu vlažnější blahopřání a doufala, že pochopí důvod. Není to prostě jednoduché stát mezi dvěma ohni! Ale… ale co, já to Runě prostě přeju!

V knihovně jsme si to ale užily, já knihy ráda, uklidňují mě. Takže jsem se tam cítila velmi uvolněná a nabitá vědomostmi! Tedy… dokud nezačala Becca vytahovat tu svoji otázku. Ze začátku jsem se sice ošívala, ale pak už jsem to odmítání a zamlouvání odpovědi brala jako takové přetahování. Prostě neřeknu! A ne a ne!
Nicméně si u toho Becca udělala úspěšně všechny úkoly a já si tím zopakovala látku. Takže dvojitý úspěch!

Na večeři jsem jí svěřila opět své vlasy a tak nějak hleděla do prázdna. Takříkajíc „doblba“. Ani mi nedošlo, že směrem k nebelvírskému stolu k Dianě, ale proč se tím zatěžovat. A kdo ví, na co jsem myslela, spíš jsem si užívala tu péči od spolužačky! Před týdnem jsme takhle s blbli s Runou a Felixem… ach jo…

Velká síň

Středa, 15. září

Becca

Ve středu už jsem se moc neválela, nebylo proč, byla jsem vyspaná, spokojená a stále s copánky. S pěkně staženými vlasy jsem tedy dohnala svoji včerejší lenost a ještě se stihla vrátit, než se Becca vyhrabala z postele! Ale počkala jsem na ni, to zase ano!

Hned u vchodu do síně nás přivítala sprška dopisů. Co to? Mám pocit, že to brzy zjistím. Zatím jsem se snažila skrze hromadu drbů dostat ke stolu ke snídani, protože už jsem měla pěkný hlad! A navíc tam na mě čekala sova s dopisem! Takže nějaký Patrick mě v tu chvíli vůbec nezajímal a nedočkavě jsem trhala obálku a četla novinky z domu. Až když mi Becca podstrčí dopis, tak se začnu trochu zajímat a docela šokovaně si ho čtu. Týjo… to by jeden neřek…
“Kdo to moh udělat?“ zeptám se polohlasně a hned mě napadnou kluci z nebelvíru.
Při projíždění síně mi na chvíli padne pohled na Jordyn. A hned si vzpomenu na svůj včerejší incident s Caylusem. Chudák holka… i když nechápu, co se jí na něm může líbit. Však ví, jaký je, ne? No... ale není jediná, kdo mu naletěl.

Nakonec si vezmu Denního věštce a s kroucením hlavou začnu projíždět články. Tak už dva smrtijedi na útěku? Ještě že jsme tady, Brumbál nás snad ochrání… ale co ostatní?!
“Moc dobrej pocit z toho nemám,“ povzdechnu si. “Jako by se něco chystalo…“