| |||
Astronómia --> izba (zhrnutie) [/u][/b]13.9. Pondelok[/p][/p] Po necelej minúte ma začne bolieť krk, a tak sa rozhodnem, že najideálnejšia poloha na pozeranie hviezd je v ľahu, a presne to spravím- hodím sebou o zem, založím ruky za hlavu a s úsmevom pozerám po blikajúcich svetielkach. Ak mi to Lupin zatrhne, aspoň si sadnem. Sem tam pozriem aj po spolužiakoch, a až teraz si všimnem že je tu niekto no....nie, nebol to nový človek. Bol to Patrick. A nejakým zázrakom si uvedomil, že sa bolo treba zbaviť tých boybandových vlasov. Ak sa na mňa pozrie, ukáže mu palce nahor s úškrnom na perách, nakoniec sa ale predsa len vrátim k čučaniu na oblohu. Odpovede mojich namotivovaných spolužiakov sa mi pomaly zlievajú do príjemného šumu, pri ktorom mi začnú pomaličky klipkať očká. Preberie ma až koniec hodiny, a počas toho, ako sa presúvame na koľaje sa mi nepodarí vďaka tomu že ideme v skupine prešmyknúť preč a za Sin. Náš pokec musí počkať. Večer zaspávam s plánmi a ďalší deň, kde figuruje hlavne madame Hoochová. Musela som konečne získať rozvrh na ihrisko. Utorok - zhrnutie [/u][/b][/center]14.9. Utorok [/p][/p] Ráno vstanem prekvapivo skoro, asi namotivovaná predspánkovými myšlienkami, takže prádlo odovzdávam medzi prvými a teda som aj medzi prvými na raňajkách. S azúrovomodrými žiarivými vlasmi do seba napchám všetko, na čo dočiahnem, ako mi žalúdok pripomína že som si z chlebíčkov v spoločenke nedala až tak veľa, aby som prežila celú noc. Vďaka skorému príchodu do veľkej siene je nás tu len pár, a tak a mi ujde nádherné divadlo na ošívajúceho sa Alastora. Spomenúc si, ako mi ukradol tú odpoveď, mi to nedá a zakričím na neho cez polku jedálne - Vši sa rozširujú z hlavy na zvyšok tela? Navštívim ešte Sinestru pri Slizolinskom stole, s ktorou sa dohodnem na ďalší deň po hodinách na stretku, aby sme pri kuse niečoho sladkého predebatili posledný týždeň čo sme sa poriadne nevidlei. Výborne naladená sa okamžite vydám von s jasným cieľom - metlobalové záležitosti. Odkaz na nástenke, okolo ktorej prejdem, ma len utvrdí v tom aby som pridala do vrtule a zajednala si ihrisko medzi kapitánmi ako prvá. Len ma to podnieti dať tréning čo najskôr, keď vidím, že už sa začne so zápasmi. S papierom, kde mám vypísané možné časy zo stretnutia týmu predošlý večer hneď klopem Hoochovej na dvere, poprípade čakám, až sa vráti z raňajok. Verná svojmu nasadeniu som zvyšok dňa medzi hodinami strávila osobným uistením sa, že každý hráč videl môj oznam a dopraví svoj ctený zadok na tréning, a práve preto som presne o pol piatej čakala na ihrisku, už prezlečená do tréningových vecí, s výraznými farebnými dredami. Dážď nedážď, stojím na trávniku a s nadšením nahlas kričím aby som vás privítala na prvom tréningu a spýtam sa, či máte všetci prútiky. Hneď na začiatok si vás zavolám k sebe a vysvetlím, že keď už máme takéto počasie, naučím vás kúzlo, ktoré od vás bude odpudzovať vodu a tak vám nebude vadiť. Motivácia? Čím skôr ho zvládnete, tým menej zmoknete. Komu sa to podarí, tomu nakážem ponaťahovať svaly a dám klasické rozbehávacie kolečká, 10 miernym poklusom na rozohriatie svalov. Bendžík dostane za trest za neskorý príchod na schôdzu sľubovaných 10 navyše, pričom každé jedno má nejaké iné sťaženie - raz drží metlu nad hlavou, raz beží dozadu, raz vykopáva kolená nad seba, raz päty do zadku... Všetky však odbehnem spolu s ním, aby som sa aj ja rozohriala. Ostatní sa zatiaľ mohli rozlietať. Keď sa dostaneme všetci na metly, vysvetlím techniku lietania v daždi- smer lietania podľa toho, akým smerom padajú kvapky, aby ste nešli proti nim, ako využiť vietor aby ste proti nemu nebojovali. Po zvyšok tréningu si dáme krátky, pol hodinový zápas, kedy proti sebe idú dva týmy zložené z jedného triafača a jedného odrážača. Triafač z jedného týmu sa snaží získať loptu od triafača z druhého týmu a skórovať na nášho jediného chytača v bránke, zatiaĺ čo odrážači oboch týmov majú za úlohu im v tom zabrániť, pričom Acai musí nájsť zlatú strelu- ak sa jej to podarí, a odrážači jej zabránia v jej chytení dobre mierenou odrážačkou, získajú 10 bodov pre svoj tým. Keď Acai chytí strelu, tým s väčším počtom bodov vyhráva a dostáva odo mňa pochvalu a o 5 koliečok na výklus po tréningu menej. Po tréningu som do hradu išla spolu s Benjaminom, do ktorého som si ešte zo dva razy jemne podrýpla či mu dnešný tréning pomohol k forme, načo ma je s ním vidieť aj ako idem zo spoločenky s čistými vecami a uterákom a mierime k prefesktským kúpeľniam, kde mu šikovne bez rozpakov vynahradím všetko to behanie a dokonca si za to vyslúžim ku koncu aj masáž. Cestou späť k spoločenke ma prekvapí Angela, tak sa odpojím od Huntera a po krátkom vyjednávaní jej o pätnásť minút nesiem v nenápadnej taške flašku s alkoholom, zamaskovanú vnútri v papierovom vrecku od tekvicového džúsu aj s otvárakom. Dalo sa jej veriť, preto som si u nej službičku nechala do budúcna, a nie hneď. Zvyšok večera strávim v spoločenke, vyvalená na svojom obľúbenom gauči, debatujúc s kýmkoľvek, kto sa mi priplietol do cesty. Súčastnosť - Veľká sieň 15.9. Streda Ráno sa prebudím v relatívne dobrý čas, a aj do veľkej siene zídem s celkom dobrou náladou, s krátkymi, relatívne normálnymi hnedo blonďavými vlasmi. Namažem si zo šesť kusov vianočky striedavo čokoládovou nátierkou a malinovým džemom, posypem ich malými želé cukríkmi a začnem raňajkovať, zdraviac ostatných jazvecov, načiahnem sa po novinách, že si ich prečítam, keď zrazu príde Jordyn, odlepiac sa od Caylusovej ruky. Vďaka svojmu včerajšiemu posedeniu v spoločenke sa ku mne doniesli všelijaké drby, a tak sa rovno prisuniem aj so svojim tanierom k nej. Hej Jo, v tvojom vlastnom záujme, a pretože chcem povedať "hovorila som ti to", by som sa išla poinformovať ku Cassandre, akú černovlásku to tvoj verný Cay-Cay opaloval kdesi pri umývarkach keď ho načapala, pretože ako vidím, za noc si farbu hára ešte nezmenila. Poviem jej takmer ležérnym tónom, akoby som oznamovala ranné správy. Keď jej to nikto nepovie do očí, ja určite áno. Nech už zareaguje akokoľvek, normálne jej poviem, nech sa radšej o pravde dopátra osobne ona, napríklad nech zistí kto má byť tá čiernovláska, a následne ma upúta roztržka medzi levmi a hadmi. Čože? O čom to hovoria? Nechápavo so široko otvorenými očami preskakujem pohľadom z jedného na druhého a vtedy si všimnem, že obaja majú pred sebou noviny, a tak sa do nich zahĺbim aj ja. Čím ďalej čítam, tým sa mi chce čítať menej. Osobne som si veľmi čerstvo spomínala, ako na mňa zapôsobili správy o Jaquelin, a práve pre tento dôvod som na to nechcela myslieť. Vedela som že niekto to možno berie ako neúctu, že vyzerám akoby som na to zabudla, alebo na celú tú udalosť odmietam myslieť, ale bolo mi to jedno. Bolo to....ťažké. Preto radšej preskočím na článok o premnožených karkulinkách, a asi v polke ako ho čítam, mi začne v hlave blikať červené svetielko. Karkulinky...kúzelné tvory...streda...tvory...zvieratá...do riti. Vystrie ma a pulz sa mi zrýchli zo sekundy na sekundu. Pohľadom sa zachytím na oproti sediacej Naire. Naiiii? Ty si si spomenula že máme mať na dnešnú hodinu každý to vlastné zviera? Spýtam sa s nádejou v hlase, no po tom, čo mi odpovie kladne, zaúpiem a vlasy mi o čosi potemnejú. Lebo ja nie... myslíš že Hagrid by mi ešte stihol nejakého žičnúť? Splašene pozriem na hodinky, prepúšťajúc všetky klebety čo sa okolo mihnú jedným uchom dnu a druhým von. |
| |||
Hlavní síň -> Směr učebna DČaK Chris, Helen, Wolf + ostatní 15. září, Středa „Zjevně.“ Pobaveně se uchechtnu nad Wolfovou poznámkou o dokonalosti. Než jsem potkal tohohle narcise, tak jsem netušil, kolik mám vlastně nedostatků. Samozřejmě ne jen kvůli němu, podobných květinek je na škole celá zahrada a paradoxně se shromažďují především ve Zmijozelu. Wolfram mi ale vždycky připomínal Narcise z mytologie, který odmítl všechny potencionální nápadnice a nakonec se zahleděl do vlastního odrazu ve vodě. V jeho případě mi to ani nepřijde tak absurdní. Samostatně je to trochu vyhnané do extrému, ale ve srovnání se mnou… Já si na vzhledu nikdy nepotrpěl, i když na tom matka trvala hlavně kvůli svému postavení. Ono při těžké fyzické práci a v horku to jde těžko. Byla v sedmém nebi, když zjistila, s kým chodím do ročníku. Měla dojem, že se budu chtít zapojit do kolektivu a vezmu návyky svých elegantních spolužáků za své. Stále vidím její zklamání, když zjistila, že to mělo přesně opačný efekt. Do teď je pro mě důležitější, že se cítím dobře ve své vlastní kůži, v klidu a pohodě, než abych řešil, na koho udělám jaký dojem, když se vymódím. Matka si dala záležet, aby mě to naučila, když mě brala na bankety a firemní večírky. Vím, co se sluší, vím, jak se obléct a vím, jak ten dojem udělat. Umím to. Jen jsem se prostě rozhodl to nedělat. Možná to je ten důvod, proč mi můj bohémský zevnějšek nikdo ze zmijozelských princátek nevyčítá. Nakonec mám rád ten moment překvapení, když pro jednou vypadám jako gentleman, kterým jsem. Zasměju se jeho upřímnosti, kterou si ale ani trochu neberu k srdci. Proč taky? „Já bych to spíš označil za udržování rovnováhy. Někdo tu musí vyrovnat všechnu tu dokonalost naší koleje. Jinak by to vůči ostatním bylo dost nespravedlivé.“ Poznamenám uvolněně. Samozřejmě nemám v plánu nic zkoušet. Na takové věci musím mít chuť a náladu. Navíc jsem na tom fyzicky pořád obstojně. Řekl bych, že mnohem lépe než Wolfram, který každé ráno běhá a přitom vypadá, že ho silnější vítr odfoukne. Na druhou stranu to dost slušně kompenzuje intelektem. Nechám Wolfa Wolfem a automaticky upřu pohled k právě přicházející Christině. „Dobré.“ Odpovím jí a mlčky se bavím jejím hodnotícím pohledem. Vždycky jsem měl pocit, že mě nemá zrovna v lásce, ale spíš než otevřeným nepřátelstvím to dávala najevo tichým nesouhlasem. Byla přesně ten typ, kvůli kterému se tu někteří tak snažili udělat dojem. Za tu dobu jsem si zvykl. Ne s každým můžu vycházet a zrovna s Týnou jsem si neměl, co říct. Možná proto, že zase tak společenská nebyla, možná proto, že byla neskutečně náladová. Umí být tak strašně nepříjemná, když zrovna nemá náladu. Jinak jsem proti ní ale nic neměl. S tím konverzace u stolu na chvilku utichne. Soustředím se na jídlo a neúnavně ignoruji drby, které se síní šíří skoro jako pohlavní choroby v tureckém harému. Zvednu oči až v momentu, kdy vedle sebe ucítím pohyb a uslyším Helenčin přívětivý hlas. „Ahoj.“ ožiju a automaticky jí naliji teplý nápoj. „Co ruce? Už by to mělo být lepší, ne?“ starám se, ale mé další otázky se ztratí ve zvuku přilétajících sov. Co okamžitě zaujme mou pozornost, je jejich množství. Na stoly, podlahu, studenty i dekoraci se sneslo nepřeberné množství dopisů, které byly z valné většiny bez adresáta. Hm? Se zmateným výrazem sleduji ty hory psaníček a pak se podívám na své spolužáky, zda mi něco uniklo a oni nevědí víc než já, ale očividně jsme na tom všichni stejně. Váhám, jestli jednu z bílých obálek otevřít, ale Helen to udělá dřív než já. Nakouknu jí přes rameno. Za daných okolností je to přijatelné a navíc jsem dost zvědavý. Stačí mi prvních pár řádků, abych pochopil, o co běží. Dál to číst nehodlám. Vlastně ani nemusím, protože pár lidí v síni se to rozhodlo přečíst nahlas. Nesouhlasně si mlasknu, narovnám se a hodím rychlý pohled po Christině. „Někteří nevědí, kde jsou hranice.“ To je to jediné, co řeknu a je znát, že se mi to ani trochu nelíbí. Nemám nic proti srandě. Sám jsem kolikrát neskutečně škodolibý, ale tohle je trochu přes čáru. Nehodlám řešit, jestli je to pravda nebo ne. Nic mi do toho není. Ani se za to Týně nehodlám smát. Prostě to odsunu stranou. Doslova. Těch několik desítek dopisů, co na stole zůstalo přede mnou, odhrnu ze svého zorného pole a chopím se svého čaje. Skoro ho vyprsknu, když se Wolfram chopí slova a málem nahlas řekne, co si o našich spolužácích doopravdy myslí. Pobaveně k němu vzhlédnu a čekám, co z něj vyleze. Samozřejmě se opraví tak, aby jeho kárání nebylo tak útočné. Jak těžké musí být, když se někdo neustále takhle přetvařuje. Proč vlastně? K čemu ty hry jsou? Každopádně je docela smutné, že to musí být zrovna on, kdo to v hlavní síni uklidňuje. Zvlášť, když profesorský stůl není prázdný a nějaký dopis se k nim určitě musel dostat. Mělo by snad být automatické, že v takových chvílích zasahuje někdo z kantorů. „Za pár dní na to všichni zapomenou.“ Poznamenám k Týně hned po Wolframovi. Nesnažím se ji tím utěšovat, jen říkám fakta. Navíc je až nepřirozeně klidná na někoho, kdo byl nějakým debilem zesměšněný před půlkou školy. Té druhé to vtipné nepřišlo. „Zvládla jsi včera udělat ten úkol na dějiny? Mám ti okopírovat svůj?“ Otočím se na Helen, abych celé to téma s dopisy zcela hodil za hlavu. Nechci se Christině míchat do soukromí víc, než už se stalo. Vzhledem k tomu, že celý včerejšek měla Helen ruce obvázané, tak ho pravděpodobně vypracovat nemohla. Pokud ho tedy nedělala pár dní dopředu. Pokud ano, jedině dobře. Pokud ne, je lepší se nabídnout ještě před tím, než hodina začne. Wolfram se pak zvedne od stolu a já se zvednu pár vteřin po něm. Najedený jsem a atmosféra v hlavní síni je dost nepříjemná, takže není důvod se tu dál zdržovat. „Tam, kde vždycky. Číslo jsem si nikdy nezapamatoval.“ Ušklíbnu se na něj a pohledem zakotvím na holkách. „Půjdeme?“ navrhnu nahlas, když to neudělal sám Wolf, a počkám, až se zvednou. Pochybuji, že by tu chtěly zůstávat a tak volným krokem zamířím z hlavní síně. |
| |||
Shrnutí zbytku pondělí a krásného úterý 13. - 14. září Po hodině astronomie v pondělí večer jsem se společně se svými spolužáky vydal zpátky na kolej. Jsem rád, že se nám podařilo vyzískat pár bodů a navíc byla hodina docela zajímavá. Neříkám, že tyhle hodiny mám nejraději, ale profesor Lupin je fajn, jen je škoda, že nevede více předmětů. Jakmile jsme se dostali na kolej zaplul jsem do postele docela rychle. Bylo už pozdě, takže jsem se obdařil pouze rychlou sprchou a pak šup do pyžama a do postele. S hlasitým HUUUP na mě ještě přistál Arwin, kterého jsem málem leknutím skopl a následně si mi ustlal na břiše. S pomalým výdechem jsem se odebral do říše snů.......v podstatě jsem se ani nenadál a bylo ráno. Je až strašlivé, jak rychle ten spánek utekl. Arwin už křoupe granule u postele a na mě je dát se dohromady a postarat se o ložní prádlo. "Uáááá už je to zase tady." Zabručím, když sundávám povlaky z peřin a následně všechno ještě celý ospalý v pyžamu nesu do pátého patra skřítkovi. Tak nějak ani moc nepostřehnu, který to dnes byl, jen jsem ho obdařil zdvořilým pozdravem. "Fakt jim nezávidím." Přeběhne mi hlavou líná myšlenka, nad prací, kterou zde vykonávají, ale jsou takoví, kteří se mají i hůře. Byl jsem rád, že hodiny, které jsme dneska měli ubíhaly docela příjemně a rychle. Možná že večerní astronomie navodila profesorům pocit, že by nám měli dát trochu oddechu......no dobře všem rozhodně ne. Studentojed je prostě nemění a jeho hodina, byla vražedná, jako každá jiná. Skoro až lituju, že nám nějaké hodiny odpadly a teď se to všechno snažíme dohnat. Je to fakt vražedné tempo a na konci hodiny mám pocit, že mi musí puknout hlava informacemi. "Teorie, teorie a teorie.....stvoření temnot...vždyť jich je takové množství.....ahh....." Promnu si po hodině unaveně čelo. A zítřejší hodina v Zapovězeném lese, tak na tu se rozhodně vůbec netěším. Docela se obávám toho, co nás tam může tak čekat. Raději o tom nepřemýšlet. Když se dostanu zase po půl dni k nástěnce v naší společenské místnosti je tam pár novinek. "Hmmmm tak nový nábor do týmů jo? Eriko vyber nám dobré spoluhráče." Pomyslím si a uvažuju jestli z naší původní sestavy zase někdo vypadl. "No kruciš....tak už v sobotu je první zápas jo? Pěkný a padlo to na nás a Háďata.....pfffůůůůh to abychom ještě něco natrénovali." Zamračím se nad dalším lístečkem, který tam visí. Nebude to lehký zápas, a nemůžeme si dovolit ho prohrát. "Super.....teplejší uniformy....no na ty se upřímně těším začíná být venku pořádná kosa." Pousměju se, přece jen hrad je hrad a tak je tu docela zima, když začíná být venku chladno. I nějaké body se nám podařilo zase nahnat, ale na to, abychom se dostali do čela to ještě nestačí, takže bude třeba zabrat. No rok teprve začíná, takže letos bude pohár určitě náš. To, že začalo po hodinách lít mi až tolik nevadilo. Ven jsem se dnes nechystal. Místo toho jsme to zaparkoval v sovinci, kde jsme se uchýlil k psaní dopisu. Nejsem moc na psaní dlouhých dopisů a navíc je spousta věcí, kterými nechci rodiče znepokojovat. Alespoň zatím.... Středa: Kolej -> Hlavní síň 15. Září Úterý se přehouplo ve středu, jako nic. Probuzení bylo, jako každé jiné. Nakrmení kocoura, vymetení jeho záchůdku, ranní hygiena a pak do uniformy a hurá na snídani. Ještě cestou si neodpustím několik rozespalých zívnutí. Když přicházím ke snídani, tak už z dálky je slyšet hluk, který se odtamtud line. Jídlo je v plném proudu a přilétající pošta dle všeho také. Zamířím k Nebelvírskému stolu a usadím se na první volné místo, které zahlédnu. "Páni tady se dneska pošta asi zbláznila." Zavrtím hlavou, když sleduji kolik je tu sov. Nepamatuji si už dlouho takový přísun pošty. Zahlédnu, že mé sestře přišel dopis. Jen se pousměju a pak si k rohlíku se sýrem vezmu Denního Věštce, abych si mohl projít nejnovější články. "To snad není pravda. To má Ministerstvo na Azkabanu tak mizernou bezpečnost?!" Zamračím se trochu rozčileně, protože poslední dobou těch Smrtijedů odtamtud uteklo nějak moc a jeden z nich patrně může za smrt naší spolužačky. "To je děs." Hned další článek mi vůbec nepřidá, protože přímo naváže na mé myšlenky. "Takže máma od Jacq to nerozdýchala....nedivím se tomu, je to děsná událost a oni to ještě takhle rozmazávaj....chudák...." Článek o karkulinkách jsem jen přelétl očima. "No hlavně, že tohle Ministerstvo řeší, ale Smrtijedy nechá volně běhat." Zavrtím nad tím vším hlavou a trochu znechuceně odložím noviny zpátky na stůl. Jak se zdá dneska se tu vše přiostřuje. Chování Seamuse není zrovna příkladné. Horká hlava, jen si úlevně povzdechnu, když situaci nakonec vyřeší McGonagalová. "Jako by synové mohli za hříchy svých otců....hrozné předpoklady..." Hlasitého projevu se však raději zdržím. Drby, které se rozprostírají síní se raději snažím ignorovat a věnuju své myšlenky hodině, která nám má následovat. "Tahle hodina se zase potáhne, má tak monotóní hlas." Pomyslím si zkroušeně, nad naším profesorem duchem. |
| |||
Konec hodiny astronomie → dívčí pokoj Nebelvírské koleje 13. září, pondělí označení Moc toho jsem na obloze nevykoukala, což mi nakonec na dobré náladě ani nepřidalo. Asi jsem byla unavená mnohem více, než jsem si původně myslela. Takže jsem nakonec byla ráda, když po své další zodpovězené otázce profesor Lupin hodinu ukončí. Nedokážu potlačit zívnutí. "I tak dobrá práce, lidi," pronesu k Dee, Acai, Rorymu s úsměvem a k Dee ještě přidám krátké pokývnutí hlavou, než se zase vydáváme houfně do Nebelvírské věže. Rychle jsem se převlékla a zalehla do postele, s myšlenkou na nový a určitě náročný den, který byl před námi. Úterý 14. září, všude možně Úterek mi tak nějak utekl, ani bych neřekla, že vůbec proběhl. Hodiny byly trochu vlažnější, tedy s s výjimkou hodiny lektvarů, ale tam by mě docela překvapilo, že by nám Snape nějak ulehčil, proto jsem se snažila co nejvíce dávat pozor, zapisovat si každou byť trochu důležitou poznámku, než byla hodina konečně ukončena. Zprávu na nástěnce týkající se blížícího se famfrpálového zápasu jsem přijala s nadšením. Konečně něco vzrušujícího a dokonce půjde rovnou o náš tým. Čekám tedy, že tréning tenhle týden bude mnohem těžší než byl dosud, ale to mi ani trochu nevadí. Právě naopak. Přesun na snídani 15. září, středa přítomní u Nebelvírského stolu Další den se mi nevstávalo o moc lépe než dny předchozí. Ne, že bych se netěšila na vyučování – byť první hodina bude zase nuda, tak jako pokaždé – ale při počasí, které panovalo venku, se mi rozhodně nechtělo opouštět vyhřátou postel, ani kvůli snídani, která bude určitě skvělá. Nakonec se však donutím vyhrabat se ven, některé z holek už jsou dávno pryč a já budu muset pohnout kostrou, abych všechno stíhala. Rychle jsem na sebe naházela oblečení, pročísla si několikrát vlasy a zamířila nejprve pro teplejší oblečení, které nemohlo přijít v lepší dobu, ale pak už mé kroky vedly do Velké Síně, abych si přisedla k ostatním spolužákům a pustila jsem se do snídaně – fazolí v tomatové omáčce s párky. "Dobré ráno vespolek," pozdravím již přítomné spolužáky. Snažím se nevšímat toho, co se děje kolem mě v Síni, byť mi oči neustále utíkají k ostatním stolům i vchodovým dveřím, proto začnu raději pošilhávat po titulní straně novin, ale ne, že by mi to nějak přidalo na klidu, když spatřím ten nesympatický protáhlý obličej a nemůžu se jej zbavit, ani když přeskočím k ostatním titulkům. "Copak nemůžou psát o něčem příjemnějším?" napadne mě, při dalším soustu snídaně, zapíjeným černým čajem. Zvednu oči k ostatním spolužákům a pokusím se nadhodit téma: "Tak jak se těšíte na sobotní zápas?" Famfrpál je snad dostatečně zajímavé téma k hovoru, zvláště pokud se jedná o zápas proti Zmijozelu. |
| |||
Středa, 15. září 2015 Velká síň Rozruch při snídani ♠ Týna, Dom a ostatní ve Velké síni „Přeji dobré ráno.“ Pozdravím přicházejícího Domenica a věnuji mu mírný úsměv s náznakem pobavení. Jeho bohémský zevnějšek mně přišel natolik zábavný, že jsem se ho nakonec rozhodl nekritizovat za ničení vizáže Zmijozelu. „Dokonalost si vybírá svou daň.“ odpovím mu na jeho poznámku k mému běhání. Hlas jsem měl naprosto klidný a přesvědčený o skutečnosti své dokonalosti. Samozřejmě mi nešlo pouze o kondici, ale také mne to svým způsobem uklidňovalo. Připadám si jak bezcenná nicka, když se jen tak poflakuji. „Naopak ty vypadáš příšerně.“ Znovu jsem se pobaveně usmál, protože byl úplný opak mne. „Můžeš to zítra zkusit taky, třeba to bude tvůj první krok proti prokrastinaci.“ Položím noviny stranou a napiji se čaje, když zrovna přichází Christina. „Dobré ráno i tobě.“ pozdravím ji nazpět ne tolik umírněným tónem, jako ona, abych jí dal menší náznak toho, že se k nám může připojit, dokud zatím nic zvláštního neřešíme. Přesto se jí nějakými hloupými otázky, které ani jednoho z nás nezajímají, nevnucuji. Upřímně je to konečně uklidňující. Nasnídat se v klidu a bez hostů z jiných kolejí, kteří kazí chuť a náladu k jídlu. Dokonce u nás nikdo neřešil drby. Buď jsou z toho někteří už unavení, a nebo tu mám vyspělejší spolužáky. 'Škoda, teď mi to dokonce i trochu lichotí, že si myslí, že jsem se Sin strávil léto.' pomyslel jsem si. Ve skutečnosti jsem se vůbec s nikým ze školy nevídal. Pokud nepočítám Richarda. Klid vytrval do té doby, dokud nepřiletěly sovy. Automaticky jsem od sebe odtáhl jídlo. Jejich nehygienický nálet mne opět odradil od dalšího konzumování. S překvapeným výrazem jsem si dokonce vzal do rukou dopis poslaný mé "maličkosti". Nedůvěřivě jsem na něj pohlédl, jako by to měl být snad nějaký hloupý žert či iluze. 'Nejspíš otec? Matka málokdy posílá dopis bez většího důvodu.' Pomyslel jsem si. Dopis jsem však zatím neotevřel. Víc mne překvapilo, že dopisy padají všude. Naprosto všude. 'Co to kurva je?!' Naprosto mě iritoval ten chaotický atentát. Něco spadlo ke mne, ale jelikož už jsem pevně držel dopis od mých rodičů, nevšímal jsem si ho. Nic nemělo přednost před mou rodinou. Otevřel jsem svůj dopis, ale nestihl do něj nahlédnout, aniž by celá Velká síň nezačala hulákat. Dokonce někdo začal číst hlasitě. Po zaslechnutí většiny obsahu dopisu mi bylo tak docela zřejmé, o co tady jde. Zabránil jsem se menšímu pousmání, abych neklesl na stejnou úroveň jako ostatní. 'Zavřete kurva huby, postiženci. Chci si v klidu přečíst dopis od rodičů.' Chtěl jsem okřiknout všechny, co se rozhodli mne rušit. 'To nemohli začít až v poklidu odejdu?' Pohlédl jsem na Týna s očekáváním, že je nějak uklidní, když je to její problém. Jako by to snad byla její primární zodpovědnost. Když to nevypadalo, že by se k tomu hned měla, rozhlédl jsem se po Richardovi, zda to uklidní on. Ani ten tu nebyl, což mě z velké části znepokojilo. Nakonec jsem už jen bezvýznamně pohlédl na Doma, který už tak vypadal jak ztrhaný pytel. Povzdechl jsem si a do zavřené pěsti mírně zakašlal, aby mně nechraptěl hlas, když jsem nebyl rozmluvený. Vstal jsem a až příliš klidným tónem jsem se rozhodl promluvit ke zmijozelskému stolu. „Uklidněte se, opi...“ přerušil jsem se, abych to slovo nedořekl a naprosto změnil přístup. Málem jsem je všechny přímo urazil, což se vůbec nehodilo na mé předstírané chování. Místo toho jsem se to rozhodl mírně přeformulovat. „Uklidněte se a nechovejte jako opice, prosím.“ pokračoval jsem v tom klidném tónu s výhružným výrazem ve tváři. „Možná je to povedený vtípek, ale vysmívejte se v tichosti. Děláte ostudu Zmijozelu, nechovejte se jako ostatní, co žijí jen od defekace k defekaci.“ Doplním naprosto manipulačním tónem, jako bych snad narovinu říkal, že jsou lepší než ostatní koleje. Což samozřejmě také jsou. Poté jsem už jen pohlédl k profesorskému stolu, jako by snad také měli zakročit, aby mne ostatní žáci nerušili. Poslední pohled jsem věnoval Patrikovi. Nad jeho zcela nepříčetným chováním jen nesouhlasně zakývám hlavou, jako bych mu snad říkal, že se chová zcela nerozumně. Používat fyzický kontakt kvůli takové maličkosti jako je ukázání prstem? Ještě k tomu ve Velké síni před zraky všech profesorů? I nadále jsem pochyboval nad jeho inteligencí. Posadil jsem se a v klidu k Týně promluvil. „Anonymní vtipálek tě pravděpodobně zachránil, protože takto to každý bude považovat pouze jako žert, nikoli pravdu.“ a hned v prvních dvou slovech, které jsem použil, byl znát sarkasmus, jako bych už věděl, kdo to asi je. „To je tvůj dopis z hodiny nitrozpytu?“ ujišťoval jsem se, zda je to pravda, zatím co jsem si četl dopis od mé matky, u kterého jsem se zamračil a zastrčil složený dopis do vnitřní kapsy uniformy. 'Jak se k ní dostaly zvěsti o Sin?' Už jsem víceméně věděl, co matce odepíšu, ale rozhodl jsem se to nechat na později. Samozřejmě tento den. Nebylo dobré ji nechat příliš dlouho čekat. „Patrik se ti líbí?“ rozhodl jsem se mírně změnit téma na jiného možného partnera naší lady. Úsměv se mi zkřivil do zlomyslnosti. Dopisu jsem už řešit nehodlal, stejně to je záležitost, kterou každý bere jen jako vtipnou lež, tudíž to s dnešní snídaní vyšumí, čehož by si měla být Týna sama vědoma. Proto se nad tím nejspíš nevzrušuje. Bylo to celkem působivé. Já měl ještě teď nutkání některým lidem rozkopat hubu, že se mi postavili. Chtěl jsem si do ní také trochu rýpnout, ale nakonec jsem se to rozhodl nechat na později, což mi šlo z výrazu jednoduše vyčíst. „Máme asi čtvrt hodiny. Ve které učebně máme první hodinu?“ zeptal jsem se spolužáků, i když jsem znal odpověď. S otázkou jsem vstal od stolu. Spíš to bylo znamení, že se tam už vydávám, tak se mohou přidat. |
| |||
Shrnutí astronomiePondělí, 13. zářívšichni zmínění Nemohla jsem si nevšimnout toho, jak se začali tvářit ostatní, když Patrick spustil svůj monolog. Ale no tak! Očividně je do toho zažraný, přeci si z něj kvůli tomu nebudou ostatní dělat legraci! Už se chci začít mračit, ale Patrick si očividně z otrávených obličejů nic nedělá, tak si to nakonec odpustím. Poslouchám Lupina a doufám, že se objeví další příležitost k získání bodů, ale do konce hodiny jen vejráme na měsíc a posloucháme výklad. Po hodině si seberu věci a přidám se ke Cass. "Jestli si necháš ty copánky, můžu ti to doplést zítra při snídani. Dneska už jsem mrtvá," nabídnu ji, zatímco jdeme k hradu. V ložnici se převléknu do pyžama a vlezu do postele. Ještě stačím říct Runě, ať laskavě nechrápe, než usnu. Úterý, 14. září |
| |||
Hlavní síň Havraspárský Stůl a všichni u něj Středa, 15. září Jsem rád, že na mě Noelle po dni a něco trucování konečně promluvila. Na její pohled jsem se usmál na znamení, že jsme v oukeji. Přeci jen je to moje drahá kamarádka. Na její rýpnutí ohledně toho nepodloženého drbu o mých avantýrách s Nicolasem se jí chystám odpověď něco v tom smyslu, že jsem jí o tom neřekl, protože nechci zklamat ten zástup svých obdivovatelek přece, myšleno sebeironicky, ale reakce Kayly mi nedala čas, ani prostor. Zvědavě se na ní podívám a poté jí pomůžu utřít to vylité kafé. Jednak mě překvapila tím, že je do Nicolase očividně udělaná víc, než jsem si myslel a jednak mě zarazila tím, že automaticky uvěřila, že napichuji Nicolase Hooka někde potají do jeho ctěné sedinky. Vlastně zarazila je špatné slovo. Naštvala. Copak jsem někdy někomu zavdal důvod si myslet, že jsem na kluky? "Jen počkej, tě zatáhnu někam, kde bude intimčo a předvedu ti, jak moc jsem na holky. Pak už ti bude nějakej Nicolas ukradenej!" Pomyslím si rozhořčeně, nicméně s úsměvem Kayle pomůžu utřít stůl od rozlitého kafe. Já sám raději preferuji ke snídani na pití Capuccino, ale proti gustu.. "Ode mě se nemáš čeho bát. O tom tě ujišťuji. Vlastně mě dost rmoutí, že hned takovému drbu automaticky věříš." Prohodím ke Kayle a povzdechnu si. "Taková nedůvěra ze strany mé kapitánky, toliko k týmové sounáležitosti." Zavrtím hlavou, ale není poznat, jestli si ji jen dobírám, nebo se mě vážně dotkla, zčásti proto, že se stále usmívám. Po tomto drobném incidentu do Hlavní Síně přiletí sovy. Každý něco dostane. Jelikož jsem posílal rodičům žádost ohledně Prasinek včera, nečekám, že mi ještě přijde odpověď. Vlastně úterek byl pro mě velmi zvláštní den. Nejenže se mě během vyučování nepokusilo nic zabít, ale v knihovně jsem narazil na Christinu. Čas strávený s ní byl..poučný, když už nic jiného. Ale podařilo se mi ji ke konci vyvést z rovnováhy, což bylo něco, co se vídá jen vzácně. Očividně na západ slunce budeme mít každý jiné vzpomínky. Byl jsem zvědavý, jak mi dneska odpoví na pozvání na rande, ale nebudu na ní tlačit, nebo se nějak doprošovat. Mám přeci jen nějakou úroveň. Nade mnou proletěla sova a v klíně mi přistál dopis. Zvědavě jsem jej otevřel a začetl se do něho. "Christino, drahoušku, " přelétl jsem první řádky a svět, jakoby se pro mě zastavil. Naštěstí se mi podařilo zachovat stoický výraz a jen jsem se tázavě zahleděl k zmijozelskému stolu. Proč mi nic neřekla? Proč mi dává naději, když už má očividně jiné plány? Celá naše předchozí konverzace tak dostala nový rozměr, najednou její chování včera dávalo větší smysl. Byl jsem zvědavý, jak Týna zareaguje. To, že se provalilo, že se má vdávat za nějakého kmeta by nebylo zase tak strašné, ale že vyšla najevo finanční situace její rodiny, bráno čistě z perspektivy našeho rozhovoru v knihovně, to pro ní musela být rána. Mám za to, že pro Christinu byla paradoxně větší facka náznak lítosti ze strany mrzimorských, než nějaké pošklebování od našeho stolu, ale stejně to není omluva pro mé spolukolejníky, aby se chovali takto neslušně. Christina asi všem zvedá žluč, nebo co. Obrátím se na havraspárského studenta, který od nás pokřikoval směrem k zmijozelskému stolu. "Tohle je otevřená diskuze a každý má právo na svůj názor. Tvým bude od teď mlčení." Oznámím mu jemně, leč důrazně. Směrem k Týně vyletí i několik prstů. "Ukazovat prstem je neslušné." Prohlásím konverzačním tonem a aníž bych strhnul pohled od posměváčka, ke kterému jsem adresoval svoje první varování, chytím jeden takový prst a lehce zatlačím proti jeho majiteli. Ne tolik, aby ho to nějak výrazně bolelo, ale dost na to, aby mu to nebylo příjemné a celou jeho ruku tak zklopím na stůl. "Pro hulvátství není žádná omluva, nemám pravdu?" Rozhlédnu se po havraspárském stole s úsměvem, který dává znát, že další havraspár, který ukáže prstem může počítat s bolestivýmy následky. Někdo tu naši pakáž musí umravnit, když se Jeho Veličenstvo Aligátor I. řečený Marný rozhodlo vzdálit. A stejně počítám, že by se v téhle záležitosti snažil moc neangažovat, kromě Dee to měl s většinou zmijozelských studentů špatné. Alespoň takový jsem získal dojem. Ne, že bych já Christinu litoval, nebo měl nějaký ochranitelský komplex. Soucítil jsem s ní, to ano. Ale prostě mi nepřišlo správné, že se všichni do ní takhle strefují, když na ně nemůže reagovat. Kdyby na každého posměváčka mohla reagovat, většina z nich by si svoje připomínky nechala pro sebe. Takhe se shovávat za anonymitu davu bylo prostě nizké, mrzké a nečestné. Tedy něco,co bych čekal od někoho ze zmijozelské koleje. |
| |||
Shrnutí astronomiePondělí, 13. zářívšichni přítomní Patrickův monolog o blbostech mě dokonale uspal a bylo to tak lepší, protože bych se jinak musela rozčilovat. Někdy mě až dojímalo, jak kouzelníci neměli ani špetku základního vzdělání, ale co jsem mohla nadělat. Lupinův výklad mě z mé apatie alespoň trochu vytrhnul, ale už jsem se nedokázala (a nechtěla) ze své ospalosti tak úplně probrat. Astronomie mě zrovna dvakrát nebrala. Proto jsem byla mezi prvními, kdo se zvedli a zamířili k hradu. Helen jsem se stále vyhýbala, stejně jako wannabe Frankovi v sukni. V pokoji jsem ostatním popřála dobrou noc a usnula ve chvíli, kdy moje hlava dopadla na polštář. Úterý, 14. září |
| |||
Ranní pošta15. září, hlavní síň - všichni přítomní Ať už si v klidu čtete noviny, povídáte s přáteli nebo snídáte - brzy do hlavní síně začnou vlétávat sovy. Nadešel čas na každodenní ranní poštu. Ale už první věc, co vás zaujme je počet sov, které se v síni objevil. A přilétali další a další. Skoro jakoby přiletěla každá sova ze sovince a skoro každá sova Bradavického studenta. Obvykle nechodí pošta vždy všem, ale dnes tu bylo sov skutečně požehnaně. Jako mračna se slétly nad stoly a začaly vám do klína pouštět dopisy, balíčky a jiné věci. Na dopisy s odpověďmi ohledně vstupu do Prasinek bylo ještě příliš brzy, za to na starostlivé a zvědavé dotazy rodičů a známých nebylo nikdy pozdě! Dopis dostal i takový Wolfram, kterému psala jeho matka a vyptávala se na jeho prozatimní studijní výsledky, jestli má vše, co potřebuje a také se nezapomněla zmínit o tom, že se k ní dostaly nějaké klevety o tom, že si na škole našel dívku a měl by se snad stát v brzké době rodičem. Nevypadala, že by něčemu z toho věřila, ale z dopisu bylo přesto jasně patrné, že očekává nějaké vyjádření. A Wolfram nebyl sám, komu přišel dopis. Psaní spadlo do klína i Barbaře, Lin s bratrem nebo Benjaminovi. A nebyli zdaleka jediní. Vlastně do klína spadl nějaký dopis všem. Ale rozhodně nebyl jejich rodičů. Tedy - až na Christinu. Obálka, která vám spadla do klína byla naprosto čistá, bez jakéhokoliv adresáta. Až po otevření dopisu zjistíte, že rozhodně nebyl směrovaný vám. Dopis totiž začínal - "Christino, drahoušku, " V dopise bylo přiložených několik fotek starších mužů, které Christinina matka vybrala. (Celý dopis naleznete pod příspěvkem: Duch Bradavic - 08. června 2017 21:18) A nebyli jste jediní, který tento dopis obdržel. Skoro každý v hlavní síni ho dostal - nehledě na to, že se jich pěkná hromada válela i na stolech. Někteří ze studentů začali dopis číst dokonce nahlas. Pobaveně se smáli a někteří si na Týnu i ukázali. ,,Tak kterýho z těch fešáků sis vybrala, co?" ozvalo se od Havraspárských směrem ke zmijozelskému stolu a komentář byl brzy přebit chechtáním. ,,Vážně jsou na tom finančně tak zle?" Ozvalo se pro změnu od Mrzimorských, kdy tento komentář nezněl zákeřně, ale spíš lítostivě. |
doba vygenerování stránky: 0.86707711219788 sekund