Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 10:28Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 28. března 2024 13:25Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Diana Gabriela Black - 23. října 2017 19:55
217783139.jpg

Hodina astronomie nad Hagridovou chýší ----> Ložnice

Thomas a třeba ti v doslechu

Pondělí 13. září


Poté co se naší skupince podaří nalézt a pojmenovat souhvězdí, pokračuje Lupin ve výkladu a ptá se na věci okolo měsíce. Mohla bych se zapojit, kdyby se mi chtělo, ale v tuto pozdní hodinu se mi opravdu nechce. Nicméně, když už jsme venku v tuto noční hodinu, neváhám toho využít a spíš ne výuce se věnuje pozorování noční oblohy. Povídání o měsíci vnímám jen tak napůl ucha.

„Seš blbej,“ škubnu sebou leknutím, když mi brácha zašeptá do ucha, zazubím se a dám mu pěsťovku do ramene. „Ano, cítím tu romanTIku, ty můj incestní bráško. Uvidíme, řeknu Noelle, aby vybrala fákt něco sladkýho a koukneme se na to spolu. Už se nemůžu dočkat, jak budeš brečet jako želva.“
Kecnu si na zem vedle bráchy a koukám k němu do učebnice. Proč bych se namáhala, když to má otevřené a ještě si na to svítí.

Když hodina skončila, odebrala jsem se v doprovodu dvojčete zpět ke koleji. Jaký to gentleman, když mi podá ruku a pomůže mi vstát. Mám to ale dobře vychovaného brášku!
Se zíváním a pocitem hladu se doušrám do pokoje, a jak dlouhá, tak široká padnu do postele.




Ložnice--->Společenka--->Hlavní síň--->Společenka

Angela, Lin, Thomas

Úterý 14. září


Do úterního převlíkání ložnin se mi dvakrát nechtělo. „Však ono by to ještě nějaký den vydrželo,“ přičichnu k povlečení, „hmm... na druhou stranu není lepšího spánku než ve voňavém povlečení,“ jen ta představa, že večer lehnu s nějakým kouskem jídla do čistého povlečení mi po ráno zvedne náladu.
„Máš jediné štěstí, že jsi v té posteli zůstala,“ zazubím se na Angelu, která nechala svou zraněnou nohu odpočívat.

„Rychle! Rychle! Rychle!“ přiřítím se do společenky, čapnu bráchu a už ho táhnu směr Hlavní síň.

„Super! Mamka napsala!“ Jako vždy si Thomas dopis zabavil pro sebe, aby si ho mohl přečíst jako první. „Honem, abych ti ty písmenka náhodou nevykoukala!“
„Co píše?“ zeptám se s jídlem v puse, „ukaž mi to!“ začnu se sápat po dopise, ale brácha uhýbá a hrozí, že mi sebere něco z talíře. Raději si jídlo pěkně ochranitelsky přitáhnu k sobě. „Tak co píše?“ ptám se nedočkavě.
„To je pech,“ hraně si postěžuju, „zrovna dneska jsem si s tebou chtěla zašpásovat,“ odvětím na Thomasův vtípek.

Brácha chtěl přes den lelkovat v křesle, ale to má chlapec smůlu, protože ho tam přijdu otravovat všemožnými nesmyslným otázkami: Jak se máš? Co děláš? A je to lelkování dobrý? A co jsi měl včera k jídlu? Jo, a chutnalo ti to? A budeš dělat zítra? Poslední otázkou si perfektně otevřu možnost, abych používala otázku, kterou mají v oblibě malé děti, aby tyranizovaly své rodiče: A próóóč?

Večer jsem spala jako miminko, ale probudil mě Linin hlas. Dojdu k ní a šeptám se zeptám, jestli je všechno v pořádku a zda si o tom chce popovídat.




Ložnice--->Hlavní síň

Thomasa další v doslechu

Středa 15. září


„Hmmm... kam se Angela poděla. Vsadím se, že si šla zaběhat,“ vydedukuju, když si všimnu její prázdné postele. „Neměla mít ještě dneska klidový režim?“

„Ale to víš, že jo ty můj koloušku,“ zazubím se a poplácám bráchu po tváři, když opět žertuje na téma incestních sourozenců. „Ale musí to bejt jízda, jinak žádný rychlovky v zapadlých uličkách!“ zažertuji a zazubím se.

U snídaně převezmu noviny od bráchy si vezmu noviny a přečtu článek vztahující se ke Smrtijedovi. Po zádech mi přejede mráz a stačí mi jediný pohled na bráchu, abych věděla, co se mu honí hlavou. Věnuji mu pohled, že jeho obavy sdílím. „Šílená matka... Karkulinky terorizují mudly,“ prolétnu nadpisy s poněkud bulvárním nádech a zakroutím hlavou. Ano, člověk si po ránu nechce číst o ničem jiném než o tragédiích, vraždách, smrti a další hezkých tématech. „Nicolas Flamel... alespoň něco trochu něco normálního.“ Tento článek si s chutí přečtu, protože mi to odvede myšlenky jinam.

 
Thomas Alexandr Black - 22. října 2017 22:12
thomas14874.jpg

Shrnutí zbytku astronomie a úterý

Didý, Noelle, Patrick, David, Týna

13.-14. 9.



„Ty jsi tak hrozně roztomilá, Týno. Skoro to vypadá, jako bys nemyslela na to samé. Zavrtat se do pelechu a kašlat na nějaký nicneříkající uskupení hvězd.
A hele, támhle je. Vidíte děti, jak jsme dobří,“
utnu Týnu dřív, než jí dám možnost, aby mě donutila poznamenat něco ostřejšího. Přeci jen to nechci klukům zkazit.

Zbytek hodiny je na téma romantika při měsíčku. Nenápadně se přikradu k sestře a pošeptám jí do ouška: „Cítíš tu romantiku má incestní sestřičko? Že bych konečně pochopil ty vaše… jak že tomu říkáte? Filmy? Slaďáky?“
Poté si sednu na zem a poslouchám Lupinův výklad.
„Lumos“ rozsvítím i svojí hůlku a nalistuji příslušné strany v učebnici. Poslouchám profesorův výklad a trochu se nudím. Nemám rád tyhle nepraktické předměty. Celé studium beru jako výcvik na bystrozora. Jo, to je nápad. Budu lovit černokněžníky… pokud mi nevyjde famfrpálová kariéra. Nebo oboje. Přes den slavný chytač v noci lovec černokněžníků.

Po konci hodiny pomůžu ségře na nohy a vyrazíme na koleje. V tu chvíli si možná trochu uvědomím, proč pro ostatní vypadáme jako incesťáci. Vždyť se div nedržíme za ručku. Odstoupím od ní trošku stranou a jsem spokojen. Sakra, už teď je to divný!

Druhého dne si ráno pět minut zacvičím a vyrazím do společenky, kde počkám na ségru, která se jako vždy vyřítila z holčičí ložnice. Tím, myslím, že se jako vždy vyřítila. Občas se řítila i z chlapecké ložnice a další důvod proč nás nazývají incesťáky je na světě. Sakra, proč jen má potřebu každou noční můru řešit tak, že přijde spát ke mně?

Ve velké síni to zase jelo. Pomluvy, omluvy, žranice jak prase… ano, opět má sestřička… a pošta.
„Výtečně, povolení do Prasinek… tak brzy? Tak zatím ne… Prej máme sekat latinu, nesouložit spolu a tak. Znáš to, klasika.“
Je fakt, že tohle je má obvyklá reakce. Nejprve mě něco štve a pak si z toho dělám srandu.

Celý den byl pohodička. Až na obranu proti černé magii. Fakt jsem měl kupodivu Snapeovi hodiny docela rád. Všechny, které neprobíhaly takto.
„Přijde mi, že jeho úroveň klesla. Už jsem se na obranu těšil. Říkal jsem si, že to s ním bude stát za to. Všechna ta šikana v praktickém podání a ono nic. Jsem zvědavej na zejřek.“

U Snapea jsem na jednu stranu nebyl dvakrát oblíbený, protože nenáviděl Nebelvír. Na druhou stranu bratr býval jeho prefekt a zná se s matkou, takže máme ještě docela pohov. Navíc jsem na lektvary machr. A na obranu taky. Sakra, mě jde vlastně všechno, co dává trochu smysl, ale prosím vás, žádné blbost jako je historie nebo bylinkářství… to ne…

Večer jsem strávil ve společence rozvalenej v křesle a jen tak lelkoval.


Koleje-->Velká síň

Didý, Lin a ostatní u stolu

Středa 15.9.



Ráno jsme se opět vydali s Didý do velké síně na tradiční ranní obžerství. Poslouchám ty obvyklé kecy okolo a poté se podívám na Lin.
„Jsi rozhodně Šprtospárský typ. Řekni, co je na tom metalákovi tak přitažlivé? Neboj, dělám si legraci. Ten by určitě jel po dvou holkách najednou. By ho Zmije vykastrovala a pak by vám byl oběma k ničemu.

Aááá, a je to tady. Opět jsme incesťáci. Didý, drahoušku. Nezajdeme ještě někam do tajných uliček Bradavic před první hodinou?“
zažertuji opět, což už mi přijde skoro zoufalý výkřik do tmy a převezmu od sovy výtisk denního věštce. Na odměnu jí do váčku na noze strčím pár srpců a noviny rozevřu.

„Další smrtijed na svobodě. Ségra, kouknu na to, čti.“ Ségra má na jména paměť a kdysi dělala i výzkum, kdo všechno měl co dočinění s naším otcem. Cítím, jak bělám ve tváři. Když už zdrhaj smrtijedi z Azkabanu, jak dlouho bude trvat, než začnou zdrhat i z jiných vězení? Nedovedu si ani představit tohle rodinné setkání. Jako první by ten hajzl zabil matku, protože ta ho udala.

„Doufám jen, že už mu mozkomorové dávno dali polibek.“ Pronesu jen tak do ticha, ale sestra ví přesně, koho mám na mysli.

A pak se seběhla ta mela. Mela, které nemám kvůli vlastním myšlenkám ani možnost se zúčastnit. Nechci a nemůžu. Všechna ta slova ke mně doléhají až s odstupem času a než se stihnu probrat, už je vše uklidněné profesorkou McGonagallovou.
 
Alastor Krimmer - 22. října 2017 21:19
al1932.jpg

Shrnutí zbytku astronomie

Richard, Christian, Benjamin, profesor Lupin

Pondělí 13.9.



Tiše jsem přikyvoval všem teoriím o měsíci, ať už rozumným, či méně. Rozhodně si nehodlám zapisovat do svého paměťového paláce nepodložené informace, které jsou podložené asi jako věštění z karet provozované mudlovskou cikánkou. To v žádném případě.
Na druhou stranu jsem milovník zajímavostí z fyziky, která byla jedním z mých oblíbených předmětů na mudlovských školák, kdy jsem ještě nevěděl, že ze mě bude kouzelník a myslel jsem, že otcovo povídání o matce a kouzlech jsou jen pohádky na dobrou noc. A fyzika nás učí, že vlivem pohybu těles na obloze dochází ke specifickému spektrálnímu posunu, přičemž samotný odraz upravuje spektrum odraženého světla na jiné kvantové linie. V případě měsíce je těch zajímavostí o něco více, a tak když neuslyším jednu z mých znalostí od nikoho ze studentů, rozhodnu po hodině přijít za profesorem.

„Zajímavé na měsíci je, že vidíme stále je jednu jeho stranu. Otáčí se kolem své osy stejně rychle jako kolem naší planety. Vidíme tudíž ten samý vzorek a kdo ví, možná to s těmi úkazy souvisí.
Spíš si říkám, nevyjí vlci na měsíc jen proto, že je při úplňku víc vidět a tak se chtějí svolat k lovu? A lykantropa by se mohla projevovat jen tato jeho zvířecí stránka? Nebo to je možná dílo nějakého černokněžníka. Přeci musí být důvod, proč se tomu říká vlkodlačí kletba a proč jsou lykantropové ‚stvoření temnot‘“

Když si všimnu, že to asi není profesorovi příjemná konverzace, uvědomím si, že je vlastně hrozně moc hodin a já mám spolužáky doprovodit na kolej.
„Omlouvám se, už jdu. Dobrou noc, pane profesore.“


Shrnutí úterý


Úterý 14.9.



Ani v úterý jsem se nevydal na snídani pozdě. Před tím jsem si zaběhal a… nechápu to. Proč mě tak svědilo celé tělo? Odešel jsem ze snídaně ještě dříve, než obvykle. Skoro jsem si myslel, že má sex s princeznou nějaké vedlejší účinky. To by bylo tak typické. Kdybych měl alergii na své nejoblíbenější věci. Skoro mám občas pocit, že mě někdo zkouší. Vždycky když se mi stane něco hezkého, dopadne to vyrovnáním někde jinde, nejlépe tak, abych si to neužil.

Ukázalo se však, že mi nějaký šprýmař dal do peřin svědící prášek. Já se fakt naučím ta vyhledávací kouzla a pak ať si mě nikdo nepřeje. Zanesu povlečení na očistu a hned poté využiji chvilky volného času a hned poté, co ze sebe prášek pracně osprchuji.

Odpoledne jsem strávil nad úkoly od profesora Snapea, které mi přišli až neuvěřitelně přímočaré. Udělat si přípravu? To je snad samozřejmé. Poté jsem ještě skočil k Hagridovi pro mazlíčka na přeměňování a zbytek dne jsem strávil částečně učením, částečně čtením si o vyvolávacích kouzlech, kde už jsem se dostal k vyvolání nábytku a poté, co jsem dvě hodiny pečlivě studoval každý detail kouzla, už jsem se nemohl dočkat, až si to vyzkouším.
Krom toho jsem se vydal si zalétat na koštěti a večer jsem se setkal s Dee na tradičním povídání si o všem možném. Myslel jsem, že jí nemohu propadnout ještě více, než po včerejšku, ale mám pocit, že je to po každém setkání horší a horší. Opravdu netuším, co to semnou udělá, jestli se někdy rozejdeme…

Večer jsem konečně vyzkoušel tu pověstnou umývárnu prefektů a musím uznat, je to doopravdy krásné. O tom, jak úžasně to tu vypadá se Dee nesmím v žádném případě zmínit. Možná jí sem někdy časem vezmu. Teď by to bylo ale vyloženě drzé… časem to už bude jen hrozně hloupé.

Společenka-->Pozemky-->Společenka -->Hlavní Síň-->Pozemky


Noelle

Středa 15.9.



Ráno jsem si opět byl zaběhat a zacvičit, vždyť to dělám každý den.

Následně vyrazím na snídani s krátkým předstihem. Dnes se to trochu protáhlo, takže do sebe snídani naházím ve spěchu, až ani nemůžu pozdravit Noelle jinak, než úsměvem a mávnutím, protože mám pusu úplně plnou.

Samozřejmě odejdu ještě před příletem pošty, takže naštěstí nemám o utahování si z mé osoby nejmenší tušení. Ještě to by mi tak chybělo, abych opět zrudl před celou velkou síní. Vyrazím na školní pozemky, kde opět z brašny, kde mám připravené učebnice na dopolední vyučování, vytáhnu pokročilé přeměňování a opět se začnu do pojednání o dalších vyvolávacích kouzlech. Trochu mě mrzí, že nemůžu snídat s Dee, ale ona to chápe. Ví přeci o mé fobii… což bohužel už skoro každý.
 
Angela Silverlin - 22. října 2017 20:23
angie495.jpg

Shrnutí: Hodina Astronomie --> Úterý



13. září, pondělí --> 14. září, úterý




Nicolas, Darri a Lin, poté nikdo konkrétní


Lupin postupně shrnul všechny postřehy a rozdal body. Pak už jsme hodinu strávili jen v teoretickém duchu, kdy jsme četli z učebnice a ještě trochu využili dalekohled. Bylo to poněkud únavnější, takže jsem nakonec byla ráda, že nás Lupin po chvíli propustila a já se mohla s ostatními vydat zpět na kolej a plácnout sebou do postele.

Své slovo jsem pro úterní ráno dodržela. Nohu už jsem téměř necítila, tedy bolest, ale přeci jen jsem si běhání odpustila. Bylo to zvláštní ležet od svítání v posteli. Možná po několika měsících líné ráno, kdy jsem jen poslouchala, jak spolužačky klidně oddechují. A jak tu chybí jeden dech, jeden život. Těžko jsem se ubránila, do očí mi opět vstoupily slzy. Kruci, co se to se mnou děje. Naposledy jsem brečela, když umřel táta... Nechtěla jsem si připustit, že smrt Jackie mě zasáhla asi stejně podobně. Nechtěla jsem se s tím pocitem smířit.
Ještě chvíli jsem otálela, než jsem vstala a zaměřila se na praktické činnosti. Třeba nakrmení Saši a výměny ložního prádla.

U snídaně jsem možná trochu naivně doufala, že se prarodiče už ozvali, ale byl to nesmysl. Eliz měla dalekou cestu na rozdíl od některých jiných sov, jejichž majitelé měli rodiče na ostrově a ne na kontinentu. A tak jsem polární sovu přestala vyhlížet.
Bez svého ranního výběhu jsem se celý den cítila tak trochu neprobuzeně. Ani káva u snídaně nepomohla. Naštěstí učitelé, až na Snapea samozřejmě, nás nijak zvlášť netýrali.

I kvůli Snapeovým výhrůžkám jsem se rozhodla odpoledne věnovat úkolům a samostudium. Famfrpál mě nechával dokonale chladnou a jen jsem doufala, že účast na zápase nebude povinná. Bohužel počasí mi nepřálo, a tak jsem své 'nudné' odpoledne strávila v knihovně.

Jen jeden plán jsem měla a také ho uskutečnila. Nikdy jsem alkoholu neholdovala, ale než trávit další čas u až příliš milé psycholožky, hodlala jsem najít cestu vlastního zapomnění a otupění. Vždyť táta to dělal často... Matně jsem si vybavovala své rané dětství a otcův stesk po manželce.
A kde hledat? Zdroj byl jasný, Alexandra z Mrzimoru byla svou schopností propašovat na hrad cokoliv velmi známá. Možná ji překvapilo, že jsem ji oslovila zrovna já, nikdy mě se sklenkou nemohla vidět. Peníze odmítla, ale nakonec se velmi dobře nechala udolat nabídkou nějakého to zpracovaného referátu či jiného úkolu. I když jsem se jí nemohla revanšovat ihned, můj slib jí naprosto stačil, což mě potěšilo. Ještě ten den jsem do truhly pod svou postel schovávala lahev vína i s vypůjčeným otvírákem (kupodivu jsem si takové věci do školy nesbalila). Jen překvapeně jsem si četla etiketu, kde se psalo o přívlastkovém moku a hemžilo se to tam dalšími superlativy. Jistě vhodné pro skupinu přátel, ale já se dělit nehodlala. I proto jsem odmítla Alexandřinu nabídku na tequilu a její společné popíjení. Ještě by pozvala svou nejlepší kamarádku, ne? Už vidím, jak z toho Sinestra skáče nadšením.





Nebelvírská kolej --> Okolí hradu --> Umývárny --> Kolej --> Hlavní síň --> Stará učebna ve 3. patře



15. září, středa ráno



okrajově Lin, poté nikdo konkrétní

Tento den už jsem se ale o svůj běh nenechala ošidit. I když mě nevítalo slunce, alespoň nepršelo a nefoukalo. V tiché ložnici jsem se rychle oblékla do černých legín, tílka a běžecké mikiny a obula fialové tenisky. Tiše jsem pak přes společenskou síň opustila kolej a po hradu se už vydala poklusem. Přes pozemky jsem si dala své klasické kolečko, ne nijak zvlášť rychlým tempem. Klid, ticho, čerstvý vzduch po včerejším dešti, to vše mě dokonale probouzelo. A zaplavovalo noční můry. I když já jsem na rozdíl od Coraline nebyla přítomna smrti Jackie, neustále se mi ve snech zjevovala různými způsoby usmrcená. A já? Bezmocná stejně jako teď.

Když jsem se vrátila, v hradu už panoval čilý ruch. Na nic jsem proto nečekala, rovnou jsem zamířila do umýváren do sprchy, po mokrém osvěžení se vydala na kolej, kde jsem se převlékla do uniformy a upravila se, tedy rozčesala si zacuchané vlasy a nechala jen jako vždy rozpuštěné. Před odchodem do síně jsem ještě nakrmila Sašu a sbalila si věci na první hodinu dějin s Binnsem. Samozřejmě jsem nezapomněla i úkol na téma Staroegyptského kouzelnictví. A také hůlku a rozečtenou knížku. A jedno malé tajemství o obsahu 0,7 litru. Pak už jsem se vydala do síně.

V síni už bylo více studentů. Příliš jsem se nestarala o to, kdo se s kým vodí a komu se jak daří. Ostatně nikdy mě to příliš nezajímalo. Když jsem se posadila k našemu kolejnímu stolu poblíž Lin, kterou jsem kývnutím pozdravila, a batoh hodila pod lavici, svou pozornost jsem zaměřila na Denního Věštce. Rychle jsem si nalila čaj a pustila se do čtení. Takže další Smrtijed na útěku? A pak, že nám mozkomoři k něčemu jsou... Jak to, že jim vězni takhle utíkají? Ani jsem si neuvědomila, že své emoce nehlídám a do novin jsem se přísně mračila.
To jsem ale netušila, že daleko víc mě rozruší další článek, který byl o matce Jackie. Znala jsem ji, ale ne příliš dobře. Sama jsem na nádraží v Londýně chodila bez doprovodu, prarodiče se nijak neobtěžovali, ale ona vždy měla svou maminku u sebe. Byla to velmi milá paní. „To je nechutný...,“ tiše jsem zaprotestovala a pevně semkla rty. Proč jí vůbec nenechají na pokoji? Samozřejmě že je z toho celá špatná, že se sesypala, vždyť jí umřela dcera! Jen okrajově jsem vnímala, jak celou věc komentoval Seamus, dokud mu nahlas neodpověděl Theodor ze Zmijozelu. Kdyby nezakročila přicházející McGonagallová, nejspíš by z toho byla pěkná mela.
Až po chvíli jsem si uvědomila, že mám ruce zaťaté v pěst, až mi kloubky zbělaly, a noviny jsou úplně pod mým stiskem rozmačkané. Já bych se snad šla poprat s nimi...?! Nevěřila jsem svému vlastnímu já, svým vlastním pocitům.

Měla jsem toho dost. Už mě unavovalo, jak mě neustále zmáhaly tyhle zvláštní návaly nálad, které jsem sotva dokázala ovládnout. Tohle mi prostě nebylo podobné. Chtěla jsem to hodit všechno za hlavu, ale byl to příliš těžký kámen. Štval mě ten pocit, že to nezvládám, že nic z mých osvědčených metod nefunguje. A přivádělo mě k šílenství, že mě snad vše v mém okolí Jackie připomínalo. Místo, které jsem svým způsobem považovala za domov nebo alespoň za bezpečí, se mi proměňovalo v osobní peklo.

Při těch myšlenkách mi v hlavě začínalo hučet jako v úle. Znovu jsem musela myslet na tu noční můru. Prudce jsem vstala od stolu, čaj nedopitý, talíř prázdný. Jen jsem popadla svůj batoh a doslova vyběhla ze síně.
Netušila jsem, kam bych mohla jít, navíc neplnění povinností nebyl zrovna můj styl. Takže nejít na hodinu? Přijdeme o body... Daniel mě možná za to patřičně prokleje. A Christian by mi mohl promluvit do duše, že? Možná se tím konečně ukojí ty jeho spasitelské touhy... Jak jsem tam přemýšlela nad svými spolužáky, vlna nevole ve mně jen zesílila. Jak to, že netruchlí? Jak to, že si v klidu snídají? Vždyť snad kromě Eriky, jakoby se pro ostatní vůbec nic nestalo. A to já jsem tu ta nejstrašnější necitlivá osoba!
Vztekle jsem vybíhala schody do patra a uskakovala těm, které náhodně přede mnou mizely. Musela jsem si trochu razit cestu mezi studenty, kteří mířili na snídani.

V prvním patře mě napadly záchody, kde sídlila Uršula, ale rychle jsem to zavrhla a mířila výš. O patro výš mi svitla myšlenka na Roryho kumbál, kde vyvolával fotky, ale jen jsem si vzpomněla, kdo má blízko kabinet a hned jsem znovu zamířila ke schodišti.
Až nakonec ve třetím patře jsem prošla chodbou a zkusila jedny dveře. Zamčené. Pak naproti druhé. Přede mnou se objevila tmavá místnost. Učebna, podle jejího zevnějšku nejspíš nepoužívaná. Aspoň já si nepamatuji, že bychom tady měli nějakou hodinu.
Zavřela jsem za sebou a zamířila do jednoho z rohů, kde jsem se zhroutila, batoh pohodila vedle sebe.

Jen jsem trochu vydechla, vytáhla jsem lahev a po chvíli zápolení vytáhla špunt. Hlasité „plump“ mě trochu vyděsilo, ale když nepřišla žádná odpověď, zadala jsem si pro dnešní ráno jediný úkol – co nejrychleji do sebe dostat obsah lahve. A protože na alkohol jsem vůbec nebyla zvyklá, doufala jsem při svém velmi nemoudrém jednání v kvalitní výsledky.

 
lady Christina De Spontin - 19. října 2017 23:07
234723.jpg

Astronomie

13. září, Pondělí
Patrick, Thomas, David




Řekla bych, že z naší skupinky jsem měla asi nejlepší odhad. Co na tom, že byl odposlouchaný od jiné skupiny. Rozhodně byl lepší, než ten Patrickův. Nemohu uvěřit, že to skutečně řekl nahlas. Profesor se tím zdál být pobaven, což jsem upřímně nechápala. Osobně se mi to zdálo krajně nevhodné, ale zdržela jsem se jakýchkoli poznámek a raději dělala, že jsem jeho oplzlou pubertální poznámku neslyšela. Místo toho jsem v duchu souhlasila s Thomasem. Skutečně bych v tuto dobu byla také raději v posteli a spala, než zírala na hvězdy, které mi beztak nic neříkají.
„Říká se tomu všeobecné vzdělání, Thomasi.“ Poznamenám tiše, abych nevyrušila profesora. Své souhvězdí jsme nakonec našli, což jsem považovala za malý zázrak vzhledem k tomu, že ani jeden z nás neměl o předmět výrazný zájem. Minimálně to tak vypadalo, dokud Lupin nepoložil otázku, nad kterou se Patrick začal vášnivě zamýšlet. Nahlas. Ježiši kriste. Osobně jsem dávala přednost krátkým, stručným a výstižným odpovědím, které se striktně držely tématu. Holým faktům, které jsou podložené a dokázané, takže jeho blekotání o jakési teorii nějakého jeho příbuzného, ještě o tématu, který tu polovinu lidí nezajímalo, pro mě bylo naprostým utrpením. Umlčet ho teleskopem se mi za jeho monolog nejednou jevilo jako dobrý nápad, přesto jsem si udržela chladnou hlavu a naprosto neutrální výraz. Někteří z nás se opravdu velmi rádi poslouchají. Zdálo se mi, že jediný, koho to skutečně zajímalo, byl profesor, o jehož skutečném zájmu si dovolím pochybovat, protože je to za to placený. Na druhou stranu pokud ho to skutečně zajímá, tak si může Patricka odtáhnout do kabinetu a tam to s ním probírat až do rána. Aby toho nebylo málo, vše to zakončil tak, jak to zakončil. Tentokrát jsem se neudržela a obrátila oči v sloup.
Trochu je velmi zdrženlivé vyjádření.“ Utrousím suše, načež si otevřu sešit a začnu si zapisovat teorii, kterou Lupin začne rozebírat po tom, co rozdá body. V podstatě nevnímám další příspěvky do debaty. O měsíci už nechci slyšet ani slovo. Upřímně jsem opravdu ráda, když hodina konečně skončí a my si můžeme jít lehnout.


Posun

14. září, Úterý
Označení



Další den proběhl v klidu. Ráno vstát, jít si zaběhat s Nicolasem, osprchovat se, upravit se, odevzdat povlečení, vyfasovat nové. Každodenní rutina následovaná učením a rušená jen ranní seancí s Richardem. V půlce dne jsem zjistila, že jsem zapomněla nakrmit Žofku a nebýt toho, že je půjčená, tak by to bylo to poslední, co by mě zajímalo. V krabici pod postelí už se celkem zabydlela a ostatním mazlíčkům nijak zvlášť nevadila.
Celé odpoledne jsem strávila v knihovně, kde jsem se připravovala na další hodiny a dělala potřebné úkoly. Společnost mi u toho dělal Patrick, což vedlo k mnohým překvapením, které mě z větší části nepotěšily. I tak mi jeho přítomnost nevadila. Jistě, byla jsem zhrozená, šokovaná, znechucená z jeho sentimentu i překvapená jeho nabídkou. Jeho chování, fantazie a monology mi mohly lézt na nervy tak, že jsem několikrát přemýšlela o tom, že ho od svého stolu vyhodím, ale nakonec jsem to neudělala. Jednoduše proto, že jsem se nenudila. To jediné stačilo, abych nad jeho nabídkou přemýšlela a probrala jí s Deirdre a Reginou, která se na to příliš netvářila. Rozhodnutí bude nakonec stejně na mě, ale není od věci znát objektivní názor i někoho jiného.


Hlavní síň

15. září, Středa
Domenico, Wolfram + okrajově Patrick



Po blažené ranní očistě a vyzvednutí nové uniformy se konečně dostavím na snídani. Při vstupu do hlavní síně si jako první všimnu Cayluse a Jordyn. Znechuceně nad tím ohrnu nos. Promenádovat se s ní všem na očích, ten má ale nervy. Jako by nikdo z nás nevěděl, že se za jejími zády peleší s kdekým. A protože Byrdová zřejmě není tak lehká jako Luqueba, tak to jeho divadlo bude ještě chvilku trvat. Na jednu stranu se mu musí nechat, že si vytrvale jde za svým.
„Dobré ráno.“ Umírněně pozdravím Wolframa s Domenicem, abych příliš nerušila jejich rozhovor. Pokud se tomu tak dá říkat. Zatím tu není Dee, Nicolas ani Richard, takže mám šanci se pro jednou v klidu najíst. Pohledem zachytím Patrickův úsměv, na který nijak nereaguji, natož abych mu ho oplácela. Jen se na něj chvíli dívám. Řekla jsem, že o tom budu přemýšlet. Schválně jak dlouho bude ochotný čekat. Posadím se vedle Wolframa, abych na Patricka neviděla, a snažím se ignorovat klevety, kterých je plná síň. Jako vždycky.
Naliji si šálek čaje a automaticky sáhnu po novinách, které se ledabyle povalují na stole mezi jídlem. V poslední době ubývá bezpředmětných článků, jaká se kde prodává laskomina nebo kdo vyhrál jaký zápas, a píše se o něčem důležitém. Na jednu stranu jsou to dost znepokojující zprávy, ale na tu druhou se konečně něco děje. Se zájmem tedy hltám každý řádek, než mi můj žaludek hlasitě připomene, jak strašný mám hlad. Nedobrovolně tedy noviny zase odložím a tentokrát sáhnu po misce s vločkami a mlékem. Nesnažím se zapojit do hovoru. Za prvé se mi nechce a za druhé nevím, co bych měla říct. Wolframovi bych mohla poblahopřát k přijetí do týmu, ale vzhledem k tomu, že mě famfrpál nezajímá a na utkání ani nechodím, by to byla jen zdvořilostní fráze, takže toho nás rovnou ušetřím. No a Domenico... ten vypadá, jako by ho sežvýkala kráva. Ten kluk už se ani nesnaží.
 
Domenico Conte - 19. října 2017 19:19
9508.jpg

Astronomie


Označení

13. září, Pondělí



Na hodině astronomie jsem nebyl nijak zvlášť produktivní a už vůbec ne užitečný. V podstatě jsem dělal všechno, jen ne to, co nám profesor řekl. Tma, relativní ticho a příjemný chlad mě tak akorát uspával a mžourání na oblohu tomu nijak nepomáhalo. Musel jsem se nějak zabavit, abych neusnul. Jak by řekla Maureen, byl jsem spíš rušivý element. Nicméně ani jedna z holek mi to neměla za zlé a kromě pár pichlavých poznámek – které jsem si opravdu zasloužil – si na mou rozvernou náladu nijak nestěžovaly. Dovolil jsem si pro jednou využít toho přepychu, kdy se můžu chovat jako obyčejný puberťák a přenechal veškerou práci na nich. Jen jsem se trochu utišil, abych nerušil ostatní skupiny a sám sebe utěšoval, že to holkám příště vynahradím. Na jiném předmětu. Na lektvarech, například, i když pochybuji, že by to po mně chtěly. Trpělivost, toleranci a dobrý rozmar je vskutku třeba obdivovat.
Mau nakonec naše souhvězdí našla, čemuž jsem se vůbec nedivil, když hvězdnou oblohu tak hltala. Po tom, co mi pomůže nasměrovat dalekohled správným směrem, se na ní pobaveně zakřením.
„Jsi tak ohleduplná.“ Protáhnu tiše, abych nerušil profesora, který se ujal slova. Na jeho otázku započne debata o měsíci a já nestačím zírat, jak jsou někteří z mých spolužáků kreativní. Třeba takový Patrick se pustí do monologu, kterým úspěšně uspí polovinu třídy. Ta druhá ho se zájmem poslouchá v čele s profesorem. Já osobně jsem vypnul po pár minutách. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale na můj vkus svým příběhem zaplul do končin, které s astronomií nemají vůbec nic společného a ještě pomluvil Binnse. Když je v okruhu přátel, tak si může říkat, co chce. Ale pomlouvat před kantorem jiného profesora je podle mého vrchol nevychovanosti. Nahlas ale nic neříkám. Lupin jeho poznámku taktně ignoroval a já se celou hodinu choval jako hovado, takže jakákoli poznámka by ode mě vyzněla pokrytecky. Nu což. Žij a nech žít.
Hodina úspěšně skončila a já byl rád, když jsem se dostal do postele.

Shrnutí úterního dne


Helen, Maureen

14. září, Úterý



Úterý pro mě probíhalo docela v klidu. Ráno jsem vstal brzo jako vždycky. Byl to zvyk z domova. Vstávat s východem slunce a být produktivní. Pro někoho, kdo dokáže být tak líný, jako jsem já, to někdy byl docela porod, ale byl pěkný, slunečný den a tak jsem se vykopal z postele s úsměvem na rtech.
Po krátké rozcvičce a pořádné sprše, kterou jsem večer nestihl, jsem odnesl použité povlečení do pátého patra. Nejen sobě, ale i Helen, což bylo za celý den v podstatě to jediné, co jsem pro ni udělal. Alespoň, co se nošení jejích věcí týkalo. Většinu dne se o ně staral Daniel. Pravděpodobně se v něm probudilo svědomí, ale hlavní bylo, že Helen se nenamáhala. Navíc bylo hezké jí pro jednou vidět komunikovat i s někým jiným než se mnou nebo s Richardem. Po tolika letech bylo už trochu na čase, aby se začala normálně socializovat.
Během vyučování se nestalo nic speciálního, co by stálo za zmínku. Některé hodiny mě bavily víc, jiné méně. Celou dobu jsem se těšil, až se dostaneme ven, ale jakmile škola skončila, začalo chcát. To ale ani mně, ani Helen zabránilo se vydat za Hagridem pro mazlíčka. Helen žádného neměla a upřímně skončila mnohem líp než třeba taková Christina, která vypůjčenou oblovku očividně nesnášela. Sám jsem chvilku přemýšlel o tom, že bych si také nějakého půjčil, ale k mé smůle mám Coby. Ta mi určitě neodpustí, když na ní při hodině budu dělat nějaké pokusy, ale co se dá dělat.
Odpoledne jsem strávil s Mau v knihovně. Naše pravidelné doučování lektvarů bylo pro tentokrát čistě teoretické, což mi ani trochu nevadilo. Rád jsem s ní trávil čas. Její společnost byla jako čerstvý vánek, osvěžující. Také na ní byl příjemný pohled, ale to je vedlejší. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi vzhledem dost připomíná Miru. I když povahově jsou naprosto odlišné.
Kromě doučování jsem si dodělal i všechny domácí úkoly včetně toho, který nám dal Binnes. Kromě nás byla v knihovně i Christina a k mému překvapení tam byla s Patrickem. Z mého pohledu to nevypadalo jako na domluvenou seanci, ale kdo ví. Faktem zůstává, že bych nečekal, že zrovna ji uvidím v přítomnosti někoho jiného než Reginy nebo Dee. Speciálně ne s někým, kdo by dokázal pokecat díru i do kamene. Christina byla vždycky taková… vlastně ani nevim. Rozhodně nepatřila k těm přátelským typům.
Večer jsem využil k tomu, abych napsal dopis domů. Kromě pravidelného hlášení jsem potřeboval povolení do Prasinek, které beztak nerazí dřív, než o víkendu. Taky jsem se musel podělit o své nadšení z víkendového utkání. Krom toho, že Wolfram bude naše nová posila, hrajeme proti Nebelvíru.

Pokoj > Hlavní síň


Wolfram, Theodor

15. září, Středa



Hned ráno mě probudil šramot v pokoji. Nuceně jsem zamžoural na čas a znechuceně zaskuhral, když jsem zjistil, jak nelidsky brzo je. Není ani šest. Zamračeně jsem střelil pohledem po Wolframovi, než jsem se překulil na druhý bok a zkoušel dohnat spánek. Venku je ještě tma. Nehodlám vstávat před východem slunce.
Válel jsem se tak víc jak hodinu, ale usnout už se mi prostě nepodařilo. Nakonec jsem se přeci jenom zvednul a vypadl z pokoje, abych se protáhl, umyl a obléknul. Pomalu bylo na čase si vyzvednout teplejší uniformu, ale nehodlám s tím Minervu otravovat hned ráno.
Když jsem dorazil do hlavní síně, bylo tam docela živo. U našeho stolu seděl hlavně Malfoy a jeho banda, která úspěšně terorizovala své okolí. Kromě nich tam byl už jen Wolfram. Aby taky ne.
Cestou ke stolu mi neunikne výměna názorů mezi Seamusem a Theodorem. Jacqueline je škoda a je strašné, že její vrah si pobíhá někde venku, ale je nutné si svůj vztek vylívat na ostatních? Pokud jde o mě, tak mě trochu zarazí způsob, kterým profesorka situaci „uklidní“. Je tu dlouho a určitě už se nehodlá zabývat každou hovadinou, ale v tomhle případě asi měla trochu zkrotit i Seamuse. Víc než cokoli mi tohle připadalo jako nadržování. Poplácám Theodora po rameni. „Kašli na to. Nestojí to za námahu.“ Řeknu tiše, když kolem něj procházím a konečně se usadím naproti Wolframovi.
„Dobré.“ Protáhnu a přikryju si ústa, abych zakryl zívnutí. Drbů si nevšímám. Nikdy mě příliš nezajímaly. Místo toho si Wolframa pobaveně prohlédnu. „Vypadáš… svěže.“ Zakřením se na něj. Možná je v tom krapet přátelské závisti. Jsem si dobře vědom toho, že mám rozcuchané vlasy a pár dní jsem se neholil, ale rozhodně kvůli tomu nebudu vstávat o hodinu dřív. Na to jsem moc líný. Místo toho se pustím do jídla. „Chci říct - Vím, že běhání tě udržuje v kondici, ale bože, za jakou cenu?“ Novinám se zatím vyhýbám. Poslední dobou v nich není nic příjemného.
 
Wolfram von Wittelsbach - 19. října 2017 13:31
tumblr_mcbn727mza1qfa94ro1_r1_5005447.jpg

13.-15. září 2015

Pozemky zdejšího ústavu → Velká síň



Plynutí času do středy




♦ Erika, Cor, Noelle a ostatní




Čekal jsem, až se do profesorem daného úkolů pustí zbytek naší malé čtyřčlenné skupiny. Proto jsem se po všech ostatních porozhlédl, zda už začali pracovat. Okem jsem uvízl na nějakém červovi s jeho naprosto ubohou a trapnou poznámkou o spermii. Jistě, mohl jsem si říci, že je to jen pouhý nepovedený vtip, ale on stále čuměl na hvězdy a předstíral, jako by to sperma fakt hledal na obloze. Možná by si zasloužil nějakou tu kousavou sarkastickou poznámku, ale nestál mi za to. Třeba se toho ujme Christina, do které je tak zažraný a ona si to nechá líbit. Jako ale vážně... 'Absolutně žádná holka s chováním jako Týna, by se nenechala od takového tvora, jako je Patrik, ani pozdravit. Natož aby se jí takové vnucování líbilo.' Už jsem si byl víceméně naprosto jistý, že ta naprosto veškeré své chování v Bradavicích jen hraje. Já jsem oproti tomu nejspíše jen slabý odvar.
Myšlenky jsem přesunul zpět mezi naší skupinu a pohlédl na Cor, když na narážku na jednorožce neřekla jediné slovo. 'Nepochopila to? Nebo je stále rozrušená z nedávné události?' No, přece jen nedávno byla v nemocnici a každý se chová jinak. Nemohu ji soudit, když jsem to nezažil. Jako jasně, možná by se měla trochu zapojit do komunikace, což je hlavní motor týmové práce, ale neměli bychom na ni tlačit, pokud je tedy stále pouze rozrušená. Jen doufám, že to nebude takový ten příběh 'Něco se mi stalo, tak mám teď všechny a všechno u prdele a nic mě nezajímá.'
„Pokud jsi na tom psychicky fakt zle, možná by ses měla vykašlat na školu a najít si lepší odbornou pomoc.“ pověděl jsem Cor, ať to slyší jenom ona. Myslel jsem to dobře. Podle mě to bylo lepší řešení než neustále sledovat hrané úsměvy a poslouchat tu falešnou starostlivost, která se valí ze všech stran i od lidí, kteří ji vlastně neznali. Tu energetickou, usměvavou, přátelskou holku. A vlastně i stydlivou, když si připomenu událost u skleníku.
„Támhle..“ uslyším hlas Noelle a podívám se směrem, kterým ukazuje na oblohu plnou hvězd. „Ano! Už mám tušení, kde to bude!“ přehnaným nadšením na ni reaguji. „Hned někde mezi tou stovkou hvězd, na které ukazuješ.“ okamžitě se mi hlas změnil do podtónu sarkasmu a následně jsem se pobaveně pousmál.
Každopádně mé znalosti byly asi tak "velké" jako její, tudíž nám oběma nezbývalo nic jiného, než se spoléhat na Cor a Eriku. Vlastně Cor byla tak trochu mimo, takže zbývá jen Erika. Přijdu k ní a starostlivě jí poplácám po rameni. „Spoléhám na tebe.“ Snažil jsem se ji motivovat, ale nakonec to nebylo k ničemu platné, protože souhvězdí nikdo nenašel. Samozřejmě já jsem ani nehledal. Zjistil jsem, jaké je to souhvězdí a bylo by ode mě neslušné, kdybych udělal veškerou práci sám.
„Zklamala jsi mě...“ povím znovu k Erice a tentokrát od ní dramaticky odvrátím pohled, aniž by tušila, o co vlastně jde.
Začnu přešlapovat na místě, protože už je chladněji a čekám, až profesor ukončí hodinu. No nestane se. Vytáhne nějakou tu záludnou otázku ohledně Měsíce a vytočí mě, že ji položí tak, aby povolil jakoukoli brzdu pro fantazii. 'Nemohla to být nějaká otázka na ano/ne?' zastěžuju si pro sebe.
Všichni odpovídali naštěstí krátce a celkem rozumně, tak jsem doufal, že to bude hned u konce, ale to by se do toho nesměl opět vložit Patrik. Jak vůbec může říkat takové nesmysly a ještě schválně to tak prodlužovat? Najednou jsem si to uvědomil. Byl jako druhý Alec... Mám ve třídě dva Alecy, to je katastrofa.
na jeho teorie, které nebyly ani jeho jsem měl až příliš námitek, příliš poznámek, které jsem nemohl ani vyslovit, protože by opět odpovídal hodinu a já nechci, aby se mi do uší hodinu valily sračky. Na to by se tu spíš hodila matka, ta by mu s radostí vyvrátila veškeré teorie, jako by seškrábla hovno z podrážky a tím rozplynula jeho poslední zbytky předstíraného sebevědomí.
Najednou mi bylo líto Maureen a všech ostatních, protože už jsem neměl sílu poslouchat další názory a teorie ohledně měsíce. Raději jsem se uzavřel do své bubliny, kde jsem si všímal jen sebe až do konce hodiny.
Ani jsem se nehodlal zabírat tím, jak profesor udělil 10 bodů za slohovku žvástů jenom proto, že to je člověk z jeho koleje. Raději jsem pohlédl na Sin a počkal, zda se se mnou vrátí na kolej, kde už jsem se rozešel do svého pokoje.


Další den začal normálně, tak jako vždy. Přivstal jsem si, abych si stihl zaběhat. Stačilo, že včera jsem to vynechal kvůli plavání. Venku jsem dokonce potkal Noelle. Nejspíš jsme tentokrát vstal o něco později.
Po sprše a obléknutí jsem se přidal do Velké síně, kde už byli všichni, tak jsem se posadil vedle Sin. Sice jsem nevěděl, jak se k ní po včerejšku chovat a jak to vidí ona, ale rozhodně jsem se jí nehodlal vyhýbat. To vážně ne. Naopak jsem s ní chtěl trávit mnohem více času, než předtím.
„Stále máš moje sako a v něm i ty oříšky, co jsi mi dala, rozhodla sis je nechat?“ zašeptal jsem jí do ucha a pousmál se.
Kromě přidání do týmu jsem se po zbytek dne rozhodl trávit se Sin, pokud tomu tak chtěla i ona a snažil jsem se předstírat, že to, co se stalo v pondělí, se vlastně nestalo. Alespoň do té doby, než si uvědomím, jestli má vůbec smysl z ničeho dělat něco.


Ve středu ráno jsem si šel zaběhat, tentokrát už normálně před šestou hodinou, ať stihnu zaběhnout těch deset kilometrů. Většinou to zabere kolem 40 minut, takže si člověk musí přivstat. Chtěl jsem se zeptat i Sin, zda půjde, ale ta by určitě tak brzo ráno nevstala ani kvůli pizzy, natož kvůli běhu.
Když jsem došel do Hlavní síně, ještě tam nikdo z naší třídy nebyl. Tedy alespoň z těch zmijozelských. Posadil jsem se tedy a počkal, až přijdou další. Alespoň jsem si mohl přečíst dnešní výtisk. 'Matka zavražděné studentky zešílela? Komedie.'
 
Kayla Harper-Burns - 18. října 2017 20:40
jenna39106.jpg
Astronomie
pondělí, 13. 9.
přítomní?

Naše souhvězdí jsme nakonec našli a hodina pokračovala. Opravdu jsem se snažila taky vymyslet nějakou smysluplnou odpověď na Lupinovu otázku, ale můj nejlepší nápad byl "Helen vypadá v měsíčním světle odporně bledě," což se mi nezdálo moudré říkat nahlas. Naštěstí Patricka nikdo pobízet nemusel a nahnal nám taky nějaké ty body. Pak už po mně naštěstí nikdo nic nechtěl, stačilo zírat do učebnice a tvářit se, že čtu. Bylo mi jasné, že se na to někdy budu muset podívat, ale teď jsem na to vážně neměla náladu. Přemýšlela jsem o Nickovi a snažila se přijít na to, proč mi ta záležitost s bundou vlastně tak strašně vadí.

Upřímně řečeno jsem už měla hodiny plné zuby, Helenino malé divadýlko mi úplně zkazilo večer, takže jsem byla ráda, že pak už hodina brzy skončila a já se mohla s ostatními odebrat zpátky na kolej. Vzpomněla jsem si, že si mám nakapat do oka, vyčistila si zuby a padla do postele

Shrnutí úterý
úterý, 14. 9.
nikdo konkrétní

Ráno bylo oko už skoro v pořádku. Nakapala jsem si do něj, ale tu otravnou pásku jsem si už sundala. Sice jsem slíbila madam Pomfreyové, že se jí přijdu ukázat, ale vykašlala jsem se na to, oko bylo úplně v pořádku. Uzdravilo se akorát včas, ten den po nás chtěli samé čtení, hlavně Snape. Mít ještě tu pásku, zbláznila bych se. Také jsem si s ostatními byla vyměnit povlečení.

K mému překvapení Runa odešla z týmu, takže ze mě najednou byl kapitán našeho týmu. Vůbec jsem to nečekala, ale alespoň mě to přivedlo na jíné myšlenky. Vyděsila jsem se, že první zápas roku bude už tak brzy, ale naštěstí budou hrát Nebelvír a Zmijozel a ne my. Nicméně byl už nejvyšší čas začít trénovat a najednou to bylo na mě všechno zařídit. Během dne se mi na to podařilo úplně zapomneout, protože se pěkně rozpršelo a večer mi už bylo trapné za madam Hoochovou chodit. 

Když bylo tak hnusně, strávila jsem odpoledne a večer samostudiem, které nám Snape tak doporučoval. Byl to docela naprd den, kromě mého jmenování bohem famfrpálového týmu, které mě docela těšilo.

Velká síň
středa, 15. 9.
Patrick, Noelle, ostatní u Havr. stolu

Dolezla jsem na snídani a moc si přála, abych ještě mohla být v posteli. Byla jsem oblečená, měla s sebou všechny pomůcky včetně úkolu na první hodinu, ale pořád jsem byla hrozně rozespalá. Plácla jsem sebou k našemu stolu, nesrozumitelně zamumlala pozdrav a lekla se Patricka, což mě trochu probudilo. Pořád jsem si nemohla zvyknout na tu jeho novou vizáž. Nalila jsem si kafe a snažila se zorientovat v tom, o čem se mluví, zatímco jsem snídala. Podle všeho z Azkabanu utekl další smrtijed, jak jsem si poté ověřila na titulní stránce Denního věštce, kterého tu nejspíš někdo zapomněl. Zároveň jsem pokukovala, jestli už přišla na snídani madam Hoochové, aby se jí zeptala, kdy se za ní můžu přijít domluvit na trénincích. 

Z myšlenek mě vytrhl až hlas Noelle. "Cože?" prudce jsem sebou trhla a rozlila kafe. Patrick že jede po Nickovi?? Je tu sakra ještě někdo, kdo po něm nejede?? vzpomněla jsem si na Helen a nasraně jsem zazírala Patrickovým směrem, než jsem začala utírat potopu na stole.
 
Noelle O`Meara - 18. října 2017 20:12
noe2291.jpg

Hodina Astronomie


Wolfram, Erika, Cor

Pondělí 13. září



Cítila jsem se trochu provinile, že jsem v tom ostatní nechala a jen mlčela a sem tam přikývla.
Celý den se na mě ale podepsal a začínala jsem být hodně ospalá. Tím, že jsem vstávala většinou brzo, jsem už měla být dávno v posteli.
"Jasně, to by mohlo být ono!" horlivě jsem přikyvovala na nápad Eriky. Na obloze bych s vypětím všem sil dokázala poznat možná tak Malý či Velký vůz, ale to bylo tak všechno. Protřela jsem si oči a otočila se k nim na chvilku zády, abych dlouze zívla.
Po očku jsem pozorovala Cor. Ta holka mi dělala starosti. Navenek možná vypadala v pohodě, ale po tom, co zažila... co se odehrávalo ve skutečné Coraline?
"To zní jako plán." Přikývla jsem. Ať jsem alespoň trochu užitečná! Nahlédla jsem do Wolfovy učebnice, ve které našel naše souhvězdí a snažila se zapamatovat ty nejdůležitější body.
"Támhle.." Ukázala jsem na oblohu do míst, kde jsem zahlédla několik hvězd z našeho obrázku. Doufala jsem, že mě ostatní doplní nebo najdou zbytek. S jejich pomocí jsme naše souhvězdí dali nakonec dokupy. Jedno jsem věděla jistě - astronom ze mě nikdy nebude.
Zbytek hodiny jsem se snažila neusnout. S Lupinovýmy slovy jsem nesouhlasila - hvězdy mi při orientaci pomůžou ze všeho nejméně. Jak se mám orientovat podle něčeho, co vypadá úplně stejně? A co když bude zataženo, co pak? To už radši budu věřit buzole nebo GPS...
Úlevou jsem vydechla, když jsme skončili. Vyrazila jsem do hradu mezi prvními. Kašlala jsem na sprchu. Do postele jsem padla ještě napůl oblečená. Okamžitě jsem usnula.

Shrnutí úterka

Úterý 14. září



Pozdní návrat do postele si další den vybral svou daň. Obyčejně jsem se budila už před sedmou, dneska se mi ale povedlo zaspat. Nebýt Sněhurky, která se dožadovala krmení, spala bych až do snídaně. Naštěstí nebylo tak pozdě, tak jsem ještě stihla krátký výběh a rychlou sprchu.
Školní den mi celkem rychle uběhl, i když takový Snape nám toho nandal až až. To ho vážně tak mrzelo, že jsme přišli o týden výuky a musel si to teď kompenzovat na nás? Skoro mi z toho šla hlava.
Neušlo mi, že si Patrick změnil účes. Trochu mě to podivovalo. Co tak najednou? Nijak jsem to ale nekomentovala. I když jsem s ním pořád nemluvila, krátkou pochvalu jsem mu přeci jen věnovala.
Pořád bylo co dohánět, a tak jsem si po škole šla ještě na chvilku zaběhat. V tom dešti to sice nebylo ono, ale moje tělo mi za to poděkovalo. Cítila jsem se hned lépe. Po krátké sprše jsem si sbalila učení a vyrazila do knihovny, kde jsme si s Fabem společně vypomohli s úkoly a trochu si nastudovali i něco dopředu.
Po večeři jsem se s knížkou stáhla do postele, kde jsem si chvíli četla a pak šla spát. Měla jsem co dospávat!

Dívčí pokoje ---> Hlavní síň


Patrick a havr stůl

Středa 15. září


Konečně ráno, jak se patří! Probudila jsem se už v půl sedmé, takže jsem měla dostatečný čas se připravit a vyrazit na příjemný ranní běh. Byla jsem zvědavá, jestli náhodou nezahlédnu Nicolase, kterého jsem občas potkávala. Byla jsem ráda, že jsem nebyla sama, kdo si chtěl dopřát trochu ranního pohybu. Škoda, že tu nefungovala elektronika, protože hudba do sluchátek by právě teď bodla. U jezera jsem se na chvíli zastavila a užívala si ticha. Na tohle by si člověk rychle zvykl.
Jako obvykle jsem pak okamžitě zamířila do sprch, kde jsem se rovnou převlékla do školní uniformy. Byla jsem ráda za punčochy, které jsem poté vyfasovala od profesorky McGonnagalové. Neměla jsem zimu ráda. Vlasy jsem si svázala do nedbalého ohonu. S líčením jsem se neobtěžovala, můj obličej vypadal líp bez něj než s ním.

Do síně jsem dorazila v předstihu, stejně jako Al. Nandala jsem si na talíř nějakou tu zeleninu se sendvičem, do kterého jsem se s chutí pustila. Neunikl mi Patrickův pohled, který na mě letmo vrhl a odsedl si co nejdál. Protočila jsem oči. Už to byly dva dny. Nebavilo mě to. I s jídlem jsem se zvedla a vecpala se vedle něj.
"Beztak mu jenom závidíš, Pate," zazubila jsem se a šťouchla ho do ramene. Můj pohled jasně vysílal němou otázku, jestli jsme OK.
Strčila jsem si do pusy kus sendivče a nestydatě jsem se nahla blíž, abych viděla do Denního Věštce.
"Chudáci Monreovi..." Vydechla jsem a zavrtěla jsem hlavou. "Ať je nechají na pokoji... už tak si toho museli vytrpět hodně stím, co se Jacqie stalo..."
Nechtěla jsem se tím už tolik stresovat, a tak jsem se pokusila atmosféru trochu odlehčit.
"Proč jsi mi neřekl, že se ti líbí Nicolas?" Zamrkala jsem na Patricka. Oči jsem měla jako dvě zářící koule. Že by další romance?

 
Lin Ylfa Reysdóttir - 16. října 2017 16:50
img_20170812_0836475260.jpg
Dívčí pokoj > Nebelvírský stůl

Převážně spolužačky z Nebelvíru

středa 15. září

„Fuj Sněhurko, to se nedělá”, pokárám obrovského ledního medvěda který mi oblizuje celý obličej. Vytáhnu z rukávu hůlku. „Riddikulus!” Už přede mnou nestojí medvěd ale můj kulíšek, který však dosahuje stejných rozměrů a podává mi dopis. „Že by povolení do Prasinek?”, zaraduji se. Ale když obálku roztrhnu, vyskočí z ní veliká sfinga. „Dám ti otázku, pokud odpovíš špatně, přehodím tě ďasovcům. Otázka zní: ‚na co všechno nás může měsíc upozornit a jaké informace nám může poskytnout, které jsou pro nás důležité ať už, jakožto pro lidi, nebo jakožto pro kouzelníky?’” „Nevím, nevím, nevím!” Najednou pode mnou slyším rozbouřené moře a kolem mě hučí vítr, padám z útesu, z tlaku vzduchu mi málem puká hlava, poslední co vidím když pohlédnu vzhůru je měsíc který na mě šibalsky zamhouří jedno oko. Pak dopadnu do ledové vody která mi vyrazí dech.

Najednou zjistím, že sedím na posteli a lapám po dechu a mé ústa se právě připravují znovu zavolat „nevím”. Rukama si ohmatám obličej, a když se ujistím, že má zase svoji obvyklou velikost, rozhlédnu se po pokoji. Holky na pokoji už nejspíše moje mluvení ze spaní vzbudilo. Podívám se na své hodinky, dárek k patnáctinám, na kterém jsou místo čísel kouzelní tvorové a které jsou pravděpodobně příčinou mých divokých snů (stejně bych je ale nikdy nevyměnila za jiné). Podle provinilých výrazů je mi jasné že se ještě před chvílí zase hafoň popral s hrabákem, pod mým pohledem se ale všichni poslušně odeberou na svá místa a podřimující ručičky se divoce roztočí, aby našly správný čas. Po chvíli se malá ručička zastaví na gryfovi, což znamená že je tak akorát čas vydat se na snídani. Převléknu se, zkontroluji jestli má Froppy dost jídla a počkám, jestli se ke mě nějaká ze spolužaček připojí při cestě na snídani.

Ve velké síni jako obvykle zamířím k okraji Nebelvírského stolu, abych nebyla moc na očích. Naložím si na talířek míchaná vejce a slaninu a další si obložím ovocem. K mé spokojenosti už pak stačí jen šálek kvalitního čaje. Hovor kolem mě pomalu nabírá na síle, takže tu a tam zaslechnu nějaké nové drby. Ani pomluva která se týká přímo mne mě nijak nevyvede z míry. Možná zase jednou Zmiozelští zapojili tu jejich chabou fantazii. Jak se říká, rafinovanost zločinu je přímo úměrná genialitě zločince, takže takovýhle chabý vtípek by přímo seděl například k Malfoyovi.

Normálně si ráda posnídám v klidu, zdá se ale, že je color=green]nějaký[/font] rozruch kolem Věštce, přesněji řečeno mezikolejní spor, a tak vezmu noviny do ruky a očima přelétnu úvodní stránku. Bude tam předpokládám jen nějaká nová senzace jako záhadná smrt známého čaroděje, něco co by upoutalo takovou pozornost osmnáctiletých kouzelníků.

Článek s karkulinkami není nijak zvlášť zajímavý, i když já si ráda přečtu vše o kouzelných tvorech. Naučný čánek ani nečtu, jistě tam nebude nic co bych o panu Flamelovi nevěděla. Sotva se však podívám na tituly zbývajících dvou článků, je mi jasné co vyvolalo takový povyk. Přeci jen, koho by nerozrušila zpráva o tom, že uprchl další smrtijed. Obzvláště po tom, co se stalo Jacqueline. Vzpomenu si na Angelu a napadne mě, že by se jí zpráva o Jacquelině matce mohla výrazně dotknout. Vsadila bych se, že ji znala. Starostlivě se rozhlédnu po síni, jestli už se Angele dostaly noviny do rukou.

 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.80305814743042 sekund

na začátek stránky