| |||
Hodina astronomie nad Hagridovou chýší ----> LožniceThomas a třeba ti v doslechuPondělí 13. září Poté co se naší skupince podaří nalézt a pojmenovat souhvězdí, pokračuje Lupin ve výkladu a ptá se na věci okolo měsíce. Mohla bych se zapojit, kdyby se mi chtělo, ale v tuto pozdní hodinu se mi opravdu nechce. Nicméně, když už jsme venku v tuto noční hodinu, neváhám toho využít a spíš ne výuce se věnuje pozorování noční oblohy. Povídání o měsíci vnímám jen tak napůl ucha. Ložnice--->Společenka--->Hlavní síň--->SpolečenkaAngela, Lin, ThomasÚterý 14. září Do úterního převlíkání ložnin se mi dvakrát nechtělo. „Však ono by to ještě nějaký den vydrželo,“ přičichnu k povlečení, „hmm... na druhou stranu není lepšího spánku než ve voňavém povlečení,“ jen ta představa, že večer lehnu s nějakým kouskem jídla do čistého povlečení mi po ráno zvedne náladu. Ložnice--->Hlavní síňThomasa další v doslechuStředa 15. září „Hmmm... kam se Angela poděla. Vsadím se, že si šla zaběhat,“ vydedukuju, když si všimnu její prázdné postele. „Neměla mít ještě dneska klidový režim?“ |
| |||
Shrnutí zbytku astronomie a úterýDidý, Noelle, Patrick, David, Týna13.-14. 9. „Ty jsi tak hrozně roztomilá, Týno. Skoro to vypadá, jako bys nemyslela na to samé. Zavrtat se do pelechu a kašlat na nějaký nicneříkající uskupení hvězd. A hele, támhle je. Vidíte děti, jak jsme dobří,“ utnu Týnu dřív, než jí dám možnost, aby mě donutila poznamenat něco ostřejšího. Přeci jen to nechci klukům zkazit. Zbytek hodiny je na téma romantika při měsíčku. Nenápadně se přikradu k sestře a pošeptám jí do ouška: „Cítíš tu romantiku má incestní sestřičko? Že bych konečně pochopil ty vaše… jak že tomu říkáte? Filmy? Slaďáky?“ Poté si sednu na zem a poslouchám Lupinův výklad. „Lumos“ rozsvítím i svojí hůlku a nalistuji příslušné strany v učebnici. Poslouchám profesorův výklad a trochu se nudím. Nemám rád tyhle nepraktické předměty. Celé studium beru jako výcvik na bystrozora. Jo, to je nápad. Budu lovit černokněžníky… pokud mi nevyjde famfrpálová kariéra. Nebo oboje. Přes den slavný chytač v noci lovec černokněžníků. Po konci hodiny pomůžu ségře na nohy a vyrazíme na koleje. V tu chvíli si možná trochu uvědomím, proč pro ostatní vypadáme jako incesťáci. Vždyť se div nedržíme za ručku. Odstoupím od ní trošku stranou a jsem spokojen. Sakra, už teď je to divný! Druhého dne si ráno pět minut zacvičím a vyrazím do společenky, kde počkám na ségru, která se jako vždy vyřítila z holčičí ložnice. Tím, myslím, že se jako vždy vyřítila. Občas se řítila i z chlapecké ložnice a další důvod proč nás nazývají incesťáky je na světě. Sakra, proč jen má potřebu každou noční můru řešit tak, že přijde spát ke mně? Ve velké síni to zase jelo. Pomluvy, omluvy, žranice jak prase… ano, opět má sestřička… a pošta. „Výtečně, povolení do Prasinek… tak brzy? Tak zatím ne… Prej máme sekat latinu, nesouložit spolu a tak. Znáš to, klasika.“ Je fakt, že tohle je má obvyklá reakce. Nejprve mě něco štve a pak si z toho dělám srandu. Celý den byl pohodička. Až na obranu proti černé magii. Fakt jsem měl kupodivu Snapeovi hodiny docela rád. Všechny, které neprobíhaly takto. „Přijde mi, že jeho úroveň klesla. Už jsem se na obranu těšil. Říkal jsem si, že to s ním bude stát za to. Všechna ta šikana v praktickém podání a ono nic. Jsem zvědavej na zejřek.“ U Snapea jsem na jednu stranu nebyl dvakrát oblíbený, protože nenáviděl Nebelvír. Na druhou stranu bratr býval jeho prefekt a zná se s matkou, takže máme ještě docela pohov. Navíc jsem na lektvary machr. A na obranu taky. Sakra, mě jde vlastně všechno, co dává trochu smysl, ale prosím vás, žádné blbost jako je historie nebo bylinkářství… to ne… Večer jsem strávil ve společence rozvalenej v křesle a jen tak lelkoval. Koleje-->Velká síňDidý, Lin a ostatní u stoluStředa 15.9. Ráno jsme se opět vydali s Didý do velké síně na tradiční ranní obžerství. Poslouchám ty obvyklé kecy okolo a poté se podívám na Lin. „Jsi rozhodně Šprtospárský typ. Řekni, co je na tom metalákovi tak přitažlivé? Neboj, dělám si legraci. Ten by určitě jel po dvou holkách najednou. By ho Zmije vykastrovala a pak by vám byl oběma k ničemu. Aááá, a je to tady. Opět jsme incesťáci. Didý, drahoušku. Nezajdeme ještě někam do tajných uliček Bradavic před první hodinou?“ zažertuji opět, což už mi přijde skoro zoufalý výkřik do tmy a převezmu od sovy výtisk denního věštce. Na odměnu jí do váčku na noze strčím pár srpců a noviny rozevřu. „Další smrtijed na svobodě. Ségra, kouknu na to, čti.“ Ségra má na jména paměť a kdysi dělala i výzkum, kdo všechno měl co dočinění s naším otcem. Cítím, jak bělám ve tváři. Když už zdrhaj smrtijedi z Azkabanu, jak dlouho bude trvat, než začnou zdrhat i z jiných vězení? Nedovedu si ani představit tohle rodinné setkání. Jako první by ten hajzl zabil matku, protože ta ho udala. „Doufám jen, že už mu mozkomorové dávno dali polibek.“ Pronesu jen tak do ticha, ale sestra ví přesně, koho mám na mysli. A pak se seběhla ta mela. Mela, které nemám kvůli vlastním myšlenkám ani možnost se zúčastnit. Nechci a nemůžu. Všechna ta slova ke mně doléhají až s odstupem času a než se stihnu probrat, už je vše uklidněné profesorkou McGonagallovou. |
| |||
Shrnutí zbytku astronomieRichard, Christian, Benjamin, profesor LupinPondělí 13.9. Tiše jsem přikyvoval všem teoriím o měsíci, ať už rozumným, či méně. Rozhodně si nehodlám zapisovat do svého paměťového paláce nepodložené informace, které jsou podložené asi jako věštění z karet provozované mudlovskou cikánkou. To v žádném případě. Na druhou stranu jsem milovník zajímavostí z fyziky, která byla jedním z mých oblíbených předmětů na mudlovských školák, kdy jsem ještě nevěděl, že ze mě bude kouzelník a myslel jsem, že otcovo povídání o matce a kouzlech jsou jen pohádky na dobrou noc. A fyzika nás učí, že vlivem pohybu těles na obloze dochází ke specifickému spektrálnímu posunu, přičemž samotný odraz upravuje spektrum odraženého světla na jiné kvantové linie. V případě měsíce je těch zajímavostí o něco více, a tak když neuslyším jednu z mých znalostí od nikoho ze studentů, rozhodnu po hodině přijít za profesorem. „Zajímavé na měsíci je, že vidíme stále je jednu jeho stranu. Otáčí se kolem své osy stejně rychle jako kolem naší planety. Vidíme tudíž ten samý vzorek a kdo ví, možná to s těmi úkazy souvisí. Spíš si říkám, nevyjí vlci na měsíc jen proto, že je při úplňku víc vidět a tak se chtějí svolat k lovu? A lykantropa by se mohla projevovat jen tato jeho zvířecí stránka? Nebo to je možná dílo nějakého černokněžníka. Přeci musí být důvod, proč se tomu říká vlkodlačí kletba a proč jsou lykantropové ‚stvoření temnot‘“ Když si všimnu, že to asi není profesorovi příjemná konverzace, uvědomím si, že je vlastně hrozně moc hodin a já mám spolužáky doprovodit na kolej. „Omlouvám se, už jdu. Dobrou noc, pane profesore.“ Shrnutí úterýÚterý 14.9. Ani v úterý jsem se nevydal na snídani pozdě. Před tím jsem si zaběhal a… nechápu to. Proč mě tak svědilo celé tělo? Odešel jsem ze snídaně ještě dříve, než obvykle. Skoro jsem si myslel, že má sex s princeznou nějaké vedlejší účinky. To by bylo tak typické. Kdybych měl alergii na své nejoblíbenější věci. Skoro mám občas pocit, že mě někdo zkouší. Vždycky když se mi stane něco hezkého, dopadne to vyrovnáním někde jinde, nejlépe tak, abych si to neužil. Ukázalo se však, že mi nějaký šprýmař dal do peřin svědící prášek. Já se fakt naučím ta vyhledávací kouzla a pak ať si mě nikdo nepřeje. Zanesu povlečení na očistu a hned poté využiji chvilky volného času a hned poté, co ze sebe prášek pracně osprchuji. Odpoledne jsem strávil nad úkoly od profesora Snapea, které mi přišli až neuvěřitelně přímočaré. Udělat si přípravu? To je snad samozřejmé. Poté jsem ještě skočil k Hagridovi pro mazlíčka na přeměňování a zbytek dne jsem strávil částečně učením, částečně čtením si o vyvolávacích kouzlech, kde už jsem se dostal k vyvolání nábytku a poté, co jsem dvě hodiny pečlivě studoval každý detail kouzla, už jsem se nemohl dočkat, až si to vyzkouším. Krom toho jsem se vydal si zalétat na koštěti a večer jsem se setkal s Dee na tradičním povídání si o všem možném. Myslel jsem, že jí nemohu propadnout ještě více, než po včerejšku, ale mám pocit, že je to po každém setkání horší a horší. Opravdu netuším, co to semnou udělá, jestli se někdy rozejdeme… Večer jsem konečně vyzkoušel tu pověstnou umývárnu prefektů a musím uznat, je to doopravdy krásné. O tom, jak úžasně to tu vypadá se Dee nesmím v žádném případě zmínit. Možná jí sem někdy časem vezmu. Teď by to bylo ale vyloženě drzé… časem to už bude jen hrozně hloupé. Společenka-->Pozemky-->Společenka -->Hlavní Síň-->PozemkyNoelle Středa 15.9. Ráno jsem si opět byl zaběhat a zacvičit, vždyť to dělám každý den. Následně vyrazím na snídani s krátkým předstihem. Dnes se to trochu protáhlo, takže do sebe snídani naházím ve spěchu, až ani nemůžu pozdravit Noelle jinak, než úsměvem a mávnutím, protože mám pusu úplně plnou. Samozřejmě odejdu ještě před příletem pošty, takže naštěstí nemám o utahování si z mé osoby nejmenší tušení. Ještě to by mi tak chybělo, abych opět zrudl před celou velkou síní. Vyrazím na školní pozemky, kde opět z brašny, kde mám připravené učebnice na dopolední vyučování, vytáhnu pokročilé přeměňování a opět se začnu do pojednání o dalších vyvolávacích kouzlech. Trochu mě mrzí, že nemůžu snídat s Dee, ale ona to chápe. Ví přeci o mé fobii… což bohužel už skoro každý. |
| |||
Shrnutí: Hodina Astronomie --> Úterý13. září, pondělí --> 14. září, úterý Nicolas, Darri a Lin, poté nikdo konkrétní
Nebelvírská kolej --> Okolí hradu --> Umývárny --> Kolej --> Hlavní síň --> Stará učebna ve 3. patře15. září, středa ráno okrajově Lin, poté nikdo konkrétní Tento den už jsem se ale o svůj běh nenechala ošidit. I když mě nevítalo slunce, alespoň nepršelo a nefoukalo. V tiché ložnici jsem se rychle oblékla do černých legín, tílka a běžecké mikiny a obula fialové tenisky. Tiše jsem pak přes společenskou síň opustila kolej a po hradu se už vydala poklusem. Přes pozemky jsem si dala své klasické kolečko, ne nijak zvlášť rychlým tempem. Klid, ticho, čerstvý vzduch po včerejším dešti, to vše mě dokonale probouzelo. A zaplavovalo noční můry. I když já jsem na rozdíl od Coraline nebyla přítomna smrti Jackie, neustále se mi ve snech zjevovala různými způsoby usmrcená. A já? Bezmocná stejně jako teď. |
| |||
Astronomie13. září, Pondělí |
| |||
|
| |||
13.-15. září 2015 Pozemky zdejšího ústavu → Velká síň Plynutí času do středy ♦ Erika, Cor, Noelle a ostatní Čekal jsem, až se do profesorem daného úkolů pustí zbytek naší malé čtyřčlenné skupiny. Proto jsem se po všech ostatních porozhlédl, zda už začali pracovat. Okem jsem uvízl na nějakém červovi s jeho naprosto ubohou a trapnou poznámkou o spermii. Jistě, mohl jsem si říci, že je to jen pouhý nepovedený vtip, ale on stále čuměl na hvězdy a předstíral, jako by to sperma fakt hledal na obloze. Možná by si zasloužil nějakou tu kousavou sarkastickou poznámku, ale nestál mi za to. Třeba se toho ujme Christina, do které je tak zažraný a ona si to nechá líbit. Jako ale vážně... 'Absolutně žádná holka s chováním jako Týna, by se nenechala od takového tvora, jako je Patrik, ani pozdravit. Natož aby se jí takové vnucování líbilo.' Už jsem si byl víceméně naprosto jistý, že ta naprosto veškeré své chování v Bradavicích jen hraje. Já jsem oproti tomu nejspíše jen slabý odvar. Myšlenky jsem přesunul zpět mezi naší skupinu a pohlédl na Cor, když na narážku na jednorožce neřekla jediné slovo. 'Nepochopila to? Nebo je stále rozrušená z nedávné události?' No, přece jen nedávno byla v nemocnici a každý se chová jinak. Nemohu ji soudit, když jsem to nezažil. Jako jasně, možná by se měla trochu zapojit do komunikace, což je hlavní motor týmové práce, ale neměli bychom na ni tlačit, pokud je tedy stále pouze rozrušená. Jen doufám, že to nebude takový ten příběh 'Něco se mi stalo, tak mám teď všechny a všechno u prdele a nic mě nezajímá.' „Pokud jsi na tom psychicky fakt zle, možná by ses měla vykašlat na školu a najít si lepší odbornou pomoc.“ pověděl jsem Cor, ať to slyší jenom ona. Myslel jsem to dobře. Podle mě to bylo lepší řešení než neustále sledovat hrané úsměvy a poslouchat tu falešnou starostlivost, která se valí ze všech stran i od lidí, kteří ji vlastně neznali. Tu energetickou, usměvavou, přátelskou holku. A vlastně i stydlivou, když si připomenu událost u skleníku. „Támhle..“ uslyším hlas Noelle a podívám se směrem, kterým ukazuje na oblohu plnou hvězd. „Ano! Už mám tušení, kde to bude!“ přehnaným nadšením na ni reaguji. „Hned někde mezi tou stovkou hvězd, na které ukazuješ.“ okamžitě se mi hlas změnil do podtónu sarkasmu a následně jsem se pobaveně pousmál. Každopádně mé znalosti byly asi tak "velké" jako její, tudíž nám oběma nezbývalo nic jiného, než se spoléhat na Cor a Eriku. Vlastně Cor byla tak trochu mimo, takže zbývá jen Erika. Přijdu k ní a starostlivě jí poplácám po rameni. „Spoléhám na tebe.“ Snažil jsem se ji motivovat, ale nakonec to nebylo k ničemu platné, protože souhvězdí nikdo nenašel. Samozřejmě já jsem ani nehledal. Zjistil jsem, jaké je to souhvězdí a bylo by ode mě neslušné, kdybych udělal veškerou práci sám. „Zklamala jsi mě...“ povím znovu k Erice a tentokrát od ní dramaticky odvrátím pohled, aniž by tušila, o co vlastně jde. Začnu přešlapovat na místě, protože už je chladněji a čekám, až profesor ukončí hodinu. No nestane se. Vytáhne nějakou tu záludnou otázku ohledně Měsíce a vytočí mě, že ji položí tak, aby povolil jakoukoli brzdu pro fantazii. 'Nemohla to být nějaká otázka na ano/ne?' zastěžuju si pro sebe. Všichni odpovídali naštěstí krátce a celkem rozumně, tak jsem doufal, že to bude hned u konce, ale to by se do toho nesměl opět vložit Patrik. Jak vůbec může říkat takové nesmysly a ještě schválně to tak prodlužovat? Najednou jsem si to uvědomil. Byl jako druhý Alec... Mám ve třídě dva Alecy, to je katastrofa. na jeho teorie, které nebyly ani jeho jsem měl až příliš námitek, příliš poznámek, které jsem nemohl ani vyslovit, protože by opět odpovídal hodinu a já nechci, aby se mi do uší hodinu valily sračky. Na to by se tu spíš hodila matka, ta by mu s radostí vyvrátila veškeré teorie, jako by seškrábla hovno z podrážky a tím rozplynula jeho poslední zbytky předstíraného sebevědomí. Najednou mi bylo líto Maureen a všech ostatních, protože už jsem neměl sílu poslouchat další názory a teorie ohledně měsíce. Raději jsem se uzavřel do své bubliny, kde jsem si všímal jen sebe až do konce hodiny. Ani jsem se nehodlal zabírat tím, jak profesor udělil 10 bodů za slohovku žvástů jenom proto, že to je člověk z jeho koleje. Raději jsem pohlédl na Sin a počkal, zda se se mnou vrátí na kolej, kde už jsem se rozešel do svého pokoje. Další den začal normálně, tak jako vždy. Přivstal jsem si, abych si stihl zaběhat. Stačilo, že včera jsem to vynechal kvůli plavání. Venku jsem dokonce potkal Noelle. Nejspíš jsme tentokrát vstal o něco později. Po sprše a obléknutí jsem se přidal do Velké síně, kde už byli všichni, tak jsem se posadil vedle Sin. Sice jsem nevěděl, jak se k ní po včerejšku chovat a jak to vidí ona, ale rozhodně jsem se jí nehodlal vyhýbat. To vážně ne. Naopak jsem s ní chtěl trávit mnohem více času, než předtím. „Stále máš moje sako a v něm i ty oříšky, co jsi mi dala, rozhodla sis je nechat?“ zašeptal jsem jí do ucha a pousmál se. Kromě přidání do týmu jsem se po zbytek dne rozhodl trávit se Sin, pokud tomu tak chtěla i ona a snažil jsem se předstírat, že to, co se stalo v pondělí, se vlastně nestalo. Alespoň do té doby, než si uvědomím, jestli má vůbec smysl z ničeho dělat něco. Ve středu ráno jsem si šel zaběhat, tentokrát už normálně před šestou hodinou, ať stihnu zaběhnout těch deset kilometrů. Většinou to zabere kolem 40 minut, takže si člověk musí přivstat. Chtěl jsem se zeptat i Sin, zda půjde, ale ta by určitě tak brzo ráno nevstala ani kvůli pizzy, natož kvůli běhu. Když jsem došel do Hlavní síně, ještě tam nikdo z naší třídy nebyl. Tedy alespoň z těch zmijozelských. Posadil jsem se tedy a počkal, až přijdou další. Alespoň jsem si mohl přečíst dnešní výtisk. 'Matka zavražděné studentky zešílela? Komedie.' |
| |||
Astronomie pondělí, 13. 9. přítomní? Naše souhvězdí jsme nakonec našli a hodina pokračovala. Opravdu jsem se snažila taky vymyslet nějakou smysluplnou odpověď na Lupinovu otázku, ale můj nejlepší nápad byl "Helen vypadá v měsíčním světle odporně bledě," což se mi nezdálo moudré říkat nahlas. Naštěstí Patricka nikdo pobízet nemusel a nahnal nám taky nějaké ty body. Pak už po mně naštěstí nikdo nic nechtěl, stačilo zírat do učebnice a tvářit se, že čtu. Bylo mi jasné, že se na to někdy budu muset podívat, ale teď jsem na to vážně neměla náladu. Přemýšlela jsem o Nickovi a snažila se přijít na to, proč mi ta záležitost s bundou vlastně tak strašně vadí. Upřímně řečeno jsem už měla hodiny plné zuby, Helenino malé divadýlko mi úplně zkazilo večer, takže jsem byla ráda, že pak už hodina brzy skončila a já se mohla s ostatními odebrat zpátky na kolej. Vzpomněla jsem si, že si mám nakapat do oka, vyčistila si zuby a padla do postele Shrnutí úterý úterý, 14. 9. nikdo konkrétní Ráno bylo oko už skoro v pořádku. Nakapala jsem si do něj, ale tu otravnou pásku jsem si už sundala. Sice jsem slíbila madam Pomfreyové, že se jí přijdu ukázat, ale vykašlala jsem se na to, oko bylo úplně v pořádku. Uzdravilo se akorát včas, ten den po nás chtěli samé čtení, hlavně Snape. Mít ještě tu pásku, zbláznila bych se. Také jsem si s ostatními byla vyměnit povlečení. K mému překvapení Runa odešla z týmu, takže ze mě najednou byl kapitán našeho týmu. Vůbec jsem to nečekala, ale alespoň mě to přivedlo na jíné myšlenky. Vyděsila jsem se, že první zápas roku bude už tak brzy, ale naštěstí budou hrát Nebelvír a Zmijozel a ne my. Nicméně byl už nejvyšší čas začít trénovat a najednou to bylo na mě všechno zařídit. Během dne se mi na to podařilo úplně zapomneout, protože se pěkně rozpršelo a večer mi už bylo trapné za madam Hoochovou chodit. Když bylo tak hnusně, strávila jsem odpoledne a večer samostudiem, které nám Snape tak doporučoval. Byl to docela naprd den, kromě mého jmenování bohem famfrpálového týmu, které mě docela těšilo. Velká síň středa, 15. 9. Patrick, Noelle, ostatní u Havr. stolu Dolezla jsem na snídani a moc si přála, abych ještě mohla být v posteli. Byla jsem oblečená, měla s sebou všechny pomůcky včetně úkolu na první hodinu, ale pořád jsem byla hrozně rozespalá. Plácla jsem sebou k našemu stolu, nesrozumitelně zamumlala pozdrav a lekla se Patricka, což mě trochu probudilo. Pořád jsem si nemohla zvyknout na tu jeho novou vizáž. Nalila jsem si kafe a snažila se zorientovat v tom, o čem se mluví, zatímco jsem snídala. Podle všeho z Azkabanu utekl další smrtijed, jak jsem si poté ověřila na titulní stránce Denního věštce, kterého tu nejspíš někdo zapomněl. Zároveň jsem pokukovala, jestli už přišla na snídani madam Hoochové, aby se jí zeptala, kdy se za ní můžu přijít domluvit na trénincích. Z myšlenek mě vytrhl až hlas Noelle. "Cože?" prudce jsem sebou trhla a rozlila kafe. Patrick že jede po Nickovi?? Je tu sakra ještě někdo, kdo po něm nejede?? vzpomněla jsem si na Helen a nasraně jsem zazírala Patrickovým směrem, než jsem začala utírat potopu na stole. |
| |||
Wolfram, Erika, Cor Pondělí 13. září Cítila jsem se trochu provinile, že jsem v tom ostatní nechala a jen mlčela a sem tam přikývla. Celý den se na mě ale podepsal a začínala jsem být hodně ospalá. Tím, že jsem vstávala většinou brzo, jsem už měla být dávno v posteli. "Jasně, to by mohlo být ono!" horlivě jsem přikyvovala na nápad Eriky. Na obloze bych s vypětím všem sil dokázala poznat možná tak Malý či Velký vůz, ale to bylo tak všechno. Protřela jsem si oči a otočila se k nim na chvilku zády, abych dlouze zívla. Po očku jsem pozorovala Cor. Ta holka mi dělala starosti. Navenek možná vypadala v pohodě, ale po tom, co zažila... co se odehrávalo ve skutečné Coraline? "To zní jako plán." Přikývla jsem. Ať jsem alespoň trochu užitečná! Nahlédla jsem do Wolfovy učebnice, ve které našel naše souhvězdí a snažila se zapamatovat ty nejdůležitější body. "Támhle.." Ukázala jsem na oblohu do míst, kde jsem zahlédla několik hvězd z našeho obrázku. Doufala jsem, že mě ostatní doplní nebo najdou zbytek. S jejich pomocí jsme naše souhvězdí dali nakonec dokupy. Jedno jsem věděla jistě - astronom ze mě nikdy nebude. Zbytek hodiny jsem se snažila neusnout. S Lupinovýmy slovy jsem nesouhlasila - hvězdy mi při orientaci pomůžou ze všeho nejméně. Jak se mám orientovat podle něčeho, co vypadá úplně stejně? A co když bude zataženo, co pak? To už radši budu věřit buzole nebo GPS... Úlevou jsem vydechla, když jsme skončili. Vyrazila jsem do hradu mezi prvními. Kašlala jsem na sprchu. Do postele jsem padla ještě napůl oblečená. Okamžitě jsem usnula.
Úterý 14. září Pozdní návrat do postele si další den vybral svou daň. Obyčejně jsem se budila už před sedmou, dneska se mi ale povedlo zaspat. Nebýt Sněhurky, která se dožadovala krmení, spala bych až do snídaně. Naštěstí nebylo tak pozdě, tak jsem ještě stihla krátký výběh a rychlou sprchu. Školní den mi celkem rychle uběhl, i když takový Snape nám toho nandal až až. To ho vážně tak mrzelo, že jsme přišli o týden výuky a musel si to teď kompenzovat na nás? Skoro mi z toho šla hlava. Neušlo mi, že si Patrick změnil účes. Trochu mě to podivovalo. Co tak najednou? Nijak jsem to ale nekomentovala. I když jsem s ním pořád nemluvila, krátkou pochvalu jsem mu přeci jen věnovala. Pořád bylo co dohánět, a tak jsem si po škole šla ještě na chvilku zaběhat. V tom dešti to sice nebylo ono, ale moje tělo mi za to poděkovalo. Cítila jsem se hned lépe. Po krátké sprše jsem si sbalila učení a vyrazila do knihovny, kde jsme si s Fabem společně vypomohli s úkoly a trochu si nastudovali i něco dopředu. Po večeři jsem se s knížkou stáhla do postele, kde jsem si chvíli četla a pak šla spát. Měla jsem co dospávat!
Patrick a havr stůl Středa 15. září Konečně ráno, jak se patří! Probudila jsem se už v půl sedmé, takže jsem měla dostatečný čas se připravit a vyrazit na příjemný ranní běh. Byla jsem zvědavá, jestli náhodou nezahlédnu Nicolase, kterého jsem občas potkávala. Byla jsem ráda, že jsem nebyla sama, kdo si chtěl dopřát trochu ranního pohybu. Škoda, že tu nefungovala elektronika, protože hudba do sluchátek by právě teď bodla. U jezera jsem se na chvíli zastavila a užívala si ticha. Na tohle by si člověk rychle zvykl. |
| |||
Dívčí pokoj > Nebelvírský stůl Převážně spolužačky z Nebelvíru středa 15. září „Fuj Sněhurko, to se nedělá”, pokárám obrovského ledního medvěda který mi oblizuje celý obličej. Vytáhnu z rukávu hůlku. „Riddikulus!” Už přede mnou nestojí medvěd ale můj kulíšek, který však dosahuje stejných rozměrů a podává mi dopis. „Že by povolení do Prasinek?”, zaraduji se. Ale když obálku roztrhnu, vyskočí z ní veliká sfinga. „Dám ti otázku, pokud odpovíš špatně, přehodím tě ďasovcům. Otázka zní: ‚na co všechno nás může měsíc upozornit a jaké informace nám může poskytnout, které jsou pro nás důležité ať už, jakožto pro lidi, nebo jakožto pro kouzelníky?’” „Nevím, nevím, nevím!” Najednou pode mnou slyším rozbouřené moře a kolem mě hučí vítr, padám z útesu, z tlaku vzduchu mi málem puká hlava, poslední co vidím když pohlédnu vzhůru je měsíc který na mě šibalsky zamhouří jedno oko. Pak dopadnu do ledové vody která mi vyrazí dech. |
doba vygenerování stránky: 0.80305814743042 sekund