| |||
Učebňa 8 C a chodba Štvrtok 15.října Jak Dan spomenie Vegaňu, v očiach sa mi zaleskne a môj zlovoľný úsmev sa ešte prehĺbi. "To bude príhodné. Aspoň bude dosť kože na ušitie nového batohu. Tento už mám nejak odratý." Zadrem uštipačne, ešte stále v akomsi agresívnom naladení, pretože stále nedokážem prejsť, že sa mi v minulosti starala do môjho jedálnička. A to dosť nevyberavým spôsobom. Nie je žiadne tajomstvo, že si doprajem krvavý steak každý deň... to však neznamená, aby mi akási poľná krava pindala, že žerem jej plemeno. |
| |||
|
| |||
Chodba > Nebelvírská věž Kenji, Daniel, Becca, Cass Čtvrtek 15. října Byla jsem tak soustředěná na Kenjiho a možnou chvíli strávenou s ním osamotě, že jsem úplně vypustila své okolí. Naprosto jsem tak přehlédla Beccu, se kterou se celkem uvolněně bavil a na malý moment nevypadal deprimovaně ani naštvaně. S omluvným úsměvem mu slezu ze zad a chvilku se cítím opravdu blbě za to, jak jsem jim vtrhla do konverzace a celou jeho pozornost si uzmula pro sebe. Neměla jsem v úmyslu mu nabourat plány, pokud už nějaké měl. Nicméně pokračuji v tom, v čem jsem začala. Pokud by opravdu nechtěl, pak by to řekl. Ne? “Určitě. Není moc míst, na která chodí. Je dost vybíravý, vždyť ho znáš.” udržuji si svůj optimismus, přestože Kenjiho skeptické poznámky jsou více než na místě. Deset minut je krátká doba, to je fakt. Ale zvládli jsme i víc za kratší dobu. “Ano, na pokoji.” horlivě mu přikyvuji, dojata jeho automatickým zájmem. Já věděla, že mě v tom nenechá. Musím se ale pečlivě zamyslet nad tím, kam tak většinou chodí. “Do hodinové věže určitě ne. Tam na něj teď bude moc velká zima. Nebude ani na nádvoří, protože opět - zima. Moc pater po schodech nevyleze. Sice hodně zhubnul, to je pravda, ale pořád má nějaká ta kilíčka navíc a do toho je neskutečně líný.” se zadumaným výrazem si povídám spíš sama pro sebe. Když tohle všechno vyškrtnu, tak nezbývá moc míst, kde by se mohl nacházet. “Bude někde, kde je teplo.” vyhrknu bez rozmýšlení a až zpětně si uvědomím, že to není zas až tak konkrétní. Váhavě se podívám na Cass, když mi Kenji nabízí, že bych pomoc mohla najít i u ní. “Nemám to srdce vystavovat svému kouzlení čerstvá kočičí miminka. Mr. Sweetie je alespoň už trochu zvyklý a přestože se mnou většinou nemluvil, když jsem mu svou nešikovností třeba připálila vousky, tak mi to nakonec vždycky odpustil.” Také bych nerada zneužila Kenjiho laskavosti k tomu, abych znetvořila jeho myšku. Neodpustila bych si, kdybych mu jí vrátila třeba bez ocásku. Trpělivě počkám, než se rozloučí s Beccou i Cass. Samozřejmě mám uši nastražené, takže zmínka o Prasinkách mi neunikne. Netušila jsem, že se s Beccou tak sblížili. Bavili se vždycky, to ano, ale nenapadlo mě, že spolu tráví čas i po škole. Byla s ním v Prasinkách i tehdy, když mi tam koupil tu čokoládu? Přešlápnu na místě a nejistě se uculím na opodál stojícího Daniela. Asi jsem toho v nemocnici zmeškala víc, než jsem si prvně myslela. “Ano, to bude asi dobrý nápad.” přikývnu, když se jeho pozornost opět plně přesune na mě. Mávnu holkám i Danovi a rozejdu se s Kenjim ke schodům. Z nepochopitelného důvodu se mi trochu uleví, jakmile se vzdálíme od skupinky a Rebecca je v nedohlednu. I tak se ale na chvilku se odmlčím. Pořád mám nepříjemně sevřený žaludek a dlaně se mi potí. To ta Acai. Celé ráno posmrkávala, určitě na mě něco prskla. Jestli kvůli ní budu nemocná, tak jí omlátím polštář o hlavu. “Řekla bych, že bude někde v nižších patrech. Možná v přízemí. U hlavní síně nebo rovnou u kuchyně. Je tam teplo, je tam jídlo. Od snídaně je to už celkem doba, takže určitě bude mít nějaké chutě. Mám ty pamlsky, takže ho můžeme nalákat na ně. Může mít i žízeň… třeba se procpal na záchody, aby se napil.” hned, co to dořeknu, znechuceně zkřivím obličej. “Doufám, že ne, protože to by bylo fakt nechutné a už nikdy bych mu nedala pusu.” Kdo ví, co by mohl chytit nebo v čem by se tam mohl vykoupat. Ošiju se. Ne, nebudu nad tím přemýšlet. Mr. Sweetie je gentleman. Nikdy by nesrkal vodu ze záchodové mísy. Rozhodnu se raději zaměřit na svého japonského přítele. Škleb se mi během vteřiny změní na vděčný úsměv. “Jsi fakt hodný, že mi ho pomáháš najít. Ta hodina mi úplně vypadla. Budu si na něj muset dávat lepší pozor.” udýchaně si povzdechnu. Mluvení je neskutečně vyčerpávající, když jeden stoupá po schodech do pátého patra, kde mají nebelvírští vstup na kolej. Zas a znovu se přesvědčuji, že je lepší mít pokoje v suterénu. I když jsem párkrát přemýšlela, že bych s klukama nejradši byla v jedné koleji, asi bych byla radši, kdyby oni byli se mnou v Mrzimoru než naopak. Naštěstí jsou to jen dvě patra a většinu té doby zírám ze strany na stranu, jestli náhodou nezahlédnu povědomou bílo šedou srst. “Takže… Naruto, Kakashi nebo Luffy?” vrátím se k naší debatě před hodinou s Mirabel o halloweenském večírku. Navrhovala jsem, že bych chtěla jít s ním, ale předtím se k tomu vůbec nevyjádřil. Úmyslně to zazdil? Nebo mě jenom neslyšel? Chvíli přemýšlím, zda mu to nepřipomenout a nezopakovat, ale nakonec to zavrhnu. Vždyť na tom přeci tolik nezáleží. Je to jenom večírek. Co na tom, s kým tam kdokoli z nás půjde. Beztak se všichni sejdeme na jednom místě. Ani tak ale nemůžu popřít, že mě to možná maličko mrzí. “To jsou postavy z anime?” S tím slovem jsem obeznámena. Čas od času z Kenjiho něco takového vypadne. Nikdy jsem žádné neviděla, ale slyšela jsem dost. “Co si pod nimi mám představit? Plášť a masku?” zasměju se. Hlavou mi proběhne hned několik možných variant a jsem si jistá, že ani jedna není přesná, i když některé by Kenjimu bezesporu slušely. Nakonec i jako princezna by byl naprosto rozkošný. |
| |||
Chatrč Bob, Acai a Sebby 15. října Už když jste se blížili po kopci dolů k chatrči, jste mohli vidět, že je před chatrčí vyskládaných na hromádce několik tuctů dýní různých velikostí. Některé ležely na zemi, některé byly opřené o chatrč a některé byly ještě naložené na kolečku. Další kolečko bylo plné spadaného listí, kterého bylo všude ještě stále dost. Umístění hned vedle lesa s sebou zkrátka nese tuto daň. Uprostřed té kupy dýní je do země zapíchnutý (očividně) podomácku vyráběný strašák. Ale asi příliš dobře nefunguje, protože když se objevíte v blízkosti chatrče, můžete si všimnout menšího hejna havranů a vran, kteří se kolem dýní pohybovali. Zrovinka jsem přikládal další poleno do krbu, když se ozvalo zabušení na dveře. Tak jsem se lek, že jsem to poleno málem hodil do kotle zavěšenýho nad ohněm. ,,U Merlina," zafuním a otočím se k dřevěnejm dveřím. Tesák, kerej doteď chrápal na křesle z něho seskočí a rozběhne se k nim. ,,No jo, už du!" Zaburácím dostatečně nahlas, aby mě ten někdo venku slyšel. Otevřu dveře a doposud trochu podmračenej výraz se natotata rozzáří. ,,Nazdárek, co vy tady?" prohlídnu si všechny tři. Většinou, když se někdo ze studentíků objeví na prahu mejch dveří, nebejvá to proto, že by si přišli povídat. Teda, kromě Harryho a spol, ti tři tu jsou poměrně často. Jen co na ně ale promluvím, všimnu si hejna vran oplendujícího kolem dýní. Vezmu první věc, kterou mám po ruce a div trojici neporazím - se s koštětem v ruce rozběhnu vrány od dýní odehnat. ,,Huš! Vypadněte!" Koštětem párkrát zamávám ve vzduchu a než se objevim u kupy dýní, vrány se vznesou a odlítnou do korun stromů kousek opodál. ,,Zatracený havrani. Těch mi byl čert dlužnej." Zabručím pod vousy a narovnám strašáka, kerýho zřejmě vítr ohnul do strany. ,,Ty seš taky úplně k ničemu." Zamračím se na něj. Tesák stál na prahu dveří a všechno sledoval zevnitř. Ten si dá dobrej pozor, aby do týhle fujavice nevylez. Vrátím se trochu nasupeně zpátky k těm třem a rukou jim pokynu ať jdou dovnitř. Přece nebudou stát venku v tomhle větru. Zavřu za náma dveře a odložím koště do růžku vedle nich. Uvnitř chýše bylo příjemný teplo, vítr však o sobě stále dával vědět hučením do oken. Oheň v krbu příjemně praskal a jako vždy to tu vonělo směsicí nejrůznějších vůní a pachů. Je nemožný je identifikovat všechny. Ze stropu visí několik svazků různých sušených bylin - včetně rozmarýnu a levandule, několik uzenin a taky párek mrtvých koroptví. U stěny se pak nachází celkem masivní postel s barevnou, prošívanou dekou a kousek od ní pak křeslo, na kerý si Tesák vyskočil hezky zpátky. Na nočním stolku, na jakýsi trochu špinavý dece odpočívala Tykadlatka. Vypadalo to, že právě spí. Kousek od ní byla jakási papírová krabice, z který se ozývalo zvláštní šustění. ,,Tak, cože jste říkali?" Otočím se na ně. ,,Dáte si čaj? Bude teď tak akorát teplej." Nabídnu jim. Musej bejt z toho počasí celý vyfoukaný. Jo kdyby to byl jen tak obyčejnej vítr, ale vono to fouká pěkně studenej vítr! ,,Sebe, co tvoje sova? Jak že se menuje? Už je jí líp?" Zeptám se ho, když si vzpomenu, že mi před začátkem prázdnin říkal něco o tom, že je nějaká nemocná. |
| |||
Hagridova chatrč15. října, Čtvrtek Bob, okrajově Seb Pozorně se dívám pod nohy, abych se nenatáhla. K Hagridově chatrči to není žádný červený koberec, noční déšť si z půdou docela vyhrál. Mokrá tráva klouže, bláto se mi lepí na boty a do toho ten odporný vítr. Několikrát se o Boba nechtíc opřu, jak to se mnou cloumá. Čert mi byl dlužnej tohle zkurvený počasí. “Nedalo se po nich vylézt nahoru. Byly mazlavý a pěkně slizký. Nikde žádnej kořen. Na šířku to mohlo mít kolik? Metr a půl? Dva metry? Někdo si s tím dal práci. Na jednu stranu jsem ráda. Kdyby tam nějakej klacek vyčuhoval, tak bych si o něj při tom pádu ještě vypíchla oko. V tom lepším případě.” automaticky přidám na hlasitosti. Hučí mi v uších a vlasy mi lítají všude kolem hlavy, takže sama sebe sotva slyším. “Možná bys dopadl ještě líp jak my. Minimálně bychom spadli to měkkého. My jsme všichni jako špejle a jako ani tak ten pád nebyl příjemnej.” ušklíbnu se, když se Rob vrátí k žertování na účet svého vzhledu. Nevím, jestli to dělá proto, že je s tím tak smířený, nebo proto, že ho to tak žere. “Diana si zlomila hůlku. Já mám pár krásných modřin na zajímavých místech. Jsem spíš překvapená, že Domenico se u toho nepolámal.” co mě ale nepřekvapuje je fakt, že Ryan zdrhnul při první známce komplikací. Nepomohl, nezúčastnil se. Prostě zdrhnul. A pak má ještě tu drzost někoho pomlouvat. “Je samá ruka, samá noha. Divím se, že se do tý jámy vůbec poskládal.” Především se divím, že se nikdo z nás nezabil. Na nějakou dobu si další výlet do lesa odpustím. Zvlášť, pokud je tam podobných pastiček víc. “No, jo. Ležel na zemi, držel tu potvoru za kusadla a řval na mě, ať s tím něco udělám.” zasměju se. Za jiných okolností bych na to možná vybírala i vstupný. Do včerejška jsem nebyla schopná si Domenica představit jinak než s úsměvem. Škoda, že jsem si tu změnu v chování nemohla víc prohlédnout. “Hůlku měl kdovíkde, Dianina byla nepoužitelná a já v té tmě hovno viděla.” bojové podmínky, doslova. “Ale Duro zabralo. Zkameněla. Nejdřív teda jenom spodní půlka. Blbě jsem se trefila, ale když se pak objevil Richard, tak jí dorazil. Horší bylo se pak dostat ven.” ledabyle pokrčím rameny. Možná jsem mohla přijít s lepším kouzlem, ale v té chvíli to fakt bylo to jediný, co mě napadlo. Rob by určitě zkusil Protego. U něj trochu váhám, jestli vůbec jiné kouzlo zná nebo uznává. I když nevím, jak by mu v tom malém prostoru pomohlo. “Museli jsme použít to kouzlo s tím oranžovým lanem.” pod tlakem jsem to vystřelila od boku jako nic a teď si za boha nevzpomenu, jak se to zaklínadlo jmenuje. Ale počítám s tím, že Bob bude vědět, takže se tím zas tak netrápím. “Co ti budu povídat, jako klasickej šplh po lanu to fakt nebylo.” Jo, protože mě ten zelenej zmetek pustil z dvou metrů zpátky do díry, proto. Kdyby to býval nechal na Coraline, tak by to možná zvládla líp. Poočku kotroluji, jak se Robovi jde, když má ten pochroumaný kotník. V pohotovosti, kdyby sebou fláknul. Asi by se mi nepodařilo ho zvednout, ale aspoň bych mohla volat o pomoc. Seb jde pár metrů za námi a já už vidím jeho nadšený výraz a chuť pomáhat kouzelníkům v nouzi. “Omluvenka mě netrápí. To spíš Snapa bude zajímat. Já jsem ráda, že žiješ. Tak se příště hlavně dívej, kam šlapeš, trubko.” zazubím se na něj. Je jak Maureen. Ta si taky věčně nějak ubližovala jenom svojí nešikovností a nepozorností. S opatrností seběhnu poslední malý kopeček a zastavím se Hagridovi přímo přede dveřma. Ještě chvilku počkám, než Rob popadne dech a Sebastian dojde těch posledních pár kroků přímo k nám. Jestli si všichni jdeme pro zvíře, tak by asi nebylo od věci o ně požádat najednou. Teprve pak si stoupnu na první schod na rázně zabuším na dveře. |
| |||
Ošetřovna -> Pokoj15. října, Čtvrtek EttarielPaní zdravotnice mě přivítala jak jinak než šálkem čaje. Pro tentokrát ani neohrnuji nos a s vděčností jej přijímám. Stejně jako loupák s ovocem, který pro mě nejspíš ulovila na snídani. Včera jsem jídlu příliš pozornosti nevěnovala, pokud nepočítám nezřízené pojídání pizzy na pokoji, takže si velmi ráda nabídnu. Využiji té krátké chvilky k tomu, abych zpracovala ujištění paní zdravotnice, že vše, co jsem včera pod oparem šoku provedla, je odpuštěno a zapomenuto. Jsem ráda, že stud a morální kocovinu ze svého chování mohu hodit za hlavu a svést ji na nějaký zdravotní problém. Jinak bych se zdejšímu personálu nemohla podívat do očí. Ani svým spolužákům, z nichž teď na ošetřovně nevidím ani jednoho. Pravděpodobně se není čemu divit. Jedenáct hodin, už dávno se musí nudit na některé z hodin. Zatímco já trčím tady. Pokud jsem předtím měla nějaké pochyby o tom, zda je zdravotnice skutečný profesionál, nyní jsou v nedohlednu. Na mou žádost o propuštění se na mě přižene záplava protiargumentů doplněných o domlouvavý tón. Kdyby Ettariel nepracovala ve zdravotnictví, mohla by z fleku dělat vyjednavače a ani by se u toho nezapotila. Trpělivě si vyslechnu vše, co má na srdci, přičemž poraněnou ruku držím tak, abych jí práci s převázáním co nejvíce usnadnila. Není to tak, že bych patřila k přehnaným snaživcům, co studium prožívají jako smysl svého života. Nemám v oblibě ani snahu o získání přízně určitých profesorů. Stejně tak mě netěší, že bych měla na nadcházejících hodinách být ve fyzické nevýhodě. Samozřejmě, že bych nejraději zůstala tady, než se má paže docela zahojí. Jsem ale prakticky založená. “Na konci roku skládáme zkoušky NKÚ, každá hodina, kterou promeškám, znamená hodiny doučování navíc v knihovně, které bych jinak mohla strávit opakováním již probrané látky. Nechci nechat vše na poslední chvíli a zbytečně pak podléhat stresu. Navíc v hodinách se mnohdy dozvíme i to, co v knihách třeba nenajdeme.” vysvětlím s pohledem zapíchnutým na zarudlou kůži svého levého předloktí. Už to vůbec nevypadá tak děsivě jako včera. Je tam sice zjizvení, ale zdravotnice mě ohledně toho stihne uklidnit dřív, než mám vůbec čas začít panikařit. Natírání mastí je sice nepříjemné, ale zdaleka už ne tak bolestivé, jako když se o to pokoušela poprvé. “Rizika jsem si vědoma. Mohu vás ujistit, že budu opatrná a po obědě přijdu.” chci jí tak dát najevo, že další rozmlouvání je skutečně bezvýznamné. Nesnažím se být nepříjemná, celou dobu jsem naprosto klidná a dalo by se říci, že i uvolněná. Ale sama Ettariel si jistě pamatuje, jak probíhal její pátý ročník. “Předpokládám, že bych se měla vyhnout přímému kontaktu s vodou. Je tu ještě něco, na co bych si měla dát pozor?” zeptám se věcně a zdravou rukou se natáhnu pro své oblečení. Zoufale toužím si dát sprchu, ale sabotování svého uzdravujícího procesu je to poslední, co bych chtěla. Jakmile je vše řečeno, odsouhlaseno a přislíbeno, konečně opouštím ošetřovnu a svižným krokem se vydávám na kolej. Mám v plánu mnoho a téměř žádnou časovou rezervu. Na pokoji popadnu své hygienické potřeby a čistou uniformu. Musím se dát trochu do pořádku, než se odvážím vrátit mezi své spolužáky. Vypadám jak strašidlo. Jsem si jistá, že na sobě mám ještě trochu bláta z té bažiny, ve které jsem se včera vykoupala. Sprchování jednou rukou je v praxi složitější, než jak jsem si to v teorii představovala. A trvá déle, než bych potřebovala. Naštěstí jsou krátké vlasy celkem jednoduché na údržbu a můj obličej nepotřebuje tolik líčidel, takže co jsem ztratila ve sprše, doženu úpravou. Na pokoj se vracím už čisťoučká a voňavá. Přesně tak, jak by to mělo být. Automaticky mi to zvedne náladu, přestože si uvědomuji, jak nepříjemná pro mě bude hodina s profesorkou McGonagallovou. Již před pár dny jsem si přesně kvůli tomuto předmětu musela obstarat náhradního mazlíčka. Ač proti Hagridovi vůbec nic nemám a jeho přítomnost na škole mi do teď nijak nevadila, musím uznat, že ve chvíli, kdy mi představil Žofinku, mi hlavou prolétlo použití nejedny kletby, která se nepromíjí. Každopádně jsem se udržela, kousla se do jazyku, abych nevypustila nějaké pro dámu se nehodící poznámky, a nyní jsem hrdou (dočasnou!) majitelkou Oblovky obrovské. Masivního druhu šneka, který přetékal i přes Hagridovu dlaň. Vlastně ani nevím, co jsem od něj očekávala. Možná jsem doufala, že bude mít v záloze nějaké kotě nebo třeba jenom potkana, co někde našel u popelnic. Místo toho jsem dostala toho nejpřítulnějšího plže, co měl ve svém arzenálu. Uklidím své věci na jejich místo a zpod postele vytáhnu krabici s dírami po stranách a pevným víkem navrchu. Musím se několikrát zhluboka nadechnout, než jí otevřu. Byl to takový rituál, abych si dala trochu času se psychicky připravit a nevysypala Žofii sůl na tykadla. Slíbila jsem Hagridovi, že se mu o ní dobře postarám a v pořádku ji vrátím. Posadím se na postel, znechucený výraz na tváři a oči zapíchnuté do bedny. Žofka se bez problému aklimatizovala. Bezstarostně si velebí na tmavé vlhké hlíně a spokojeně chroupe větší kus okurky, kterou jsem jí přinesla ze síně. Den předtím to byl list salátu. Před salátem to byla pampeliška. A dneska z tebe udělám houbičku na nádobí. |
| |||
Čtvrtek 15. říjnaChodba před učebnouBecca, Daniel, Cor, okrajově CassPři opouštění třídy se málem srazím s Beccou. Jen tak tak stihnu uhnout a zabránit tak jisté katastrofě, při které bychom dozajista oba skončili na zemi. „Gomenasai, Rebecca-sama!” Vyhrknu omluvu ve svém rodném jazyce. “Vůbec jsem si tě nevšiml.” Zběžně si kamarádku prohlédnu, abych zjistil, jestli je v pořádku. Díkybohu nevypadá, že by jí něco bylo a tak si jen úlevně oddechnu. Becca se mezitím ptá na mé dojmy z hodiny. „Nevím jak ty, ale tohle bych jako mazlíčka nechtěl.” Zazubím se, když se diví, proč jsem si z hodiny alespoň jednoho plísňáka neodnesl. „Unitato by se s ním určitě skámošila, možná by na něm dokonce i jezdila, ale ten smrad...“ Nakrčím nos. „Furt ten humus ze sebe cejtim. Sice už míň, ale i tak je to dost hustý. Ryan má vážně štěstí, že se tomu vyhnul. Kde ten trotl vůbec je?” Rozhlédnu se po chodbě, ale nikde ten jeho hysterickej ksicht nevidím. Nejspíš se zdejchnul ještě před skončením hodiny, což mu nejde mít za zlé, vzhledem k tomu, že Magie v domácnosti není zrovna předmět, ze kterého byste chtěli maturovat, nebo se s ním v budoucnu živit. „Jak se vlastně dařilo tobě?” Zeptám se. U našeho stolu byl takový chaos, že jsem sotva postřehl, jak si vedou ostatní spolužáci. Vím jen, že všude bylo slyšet spousta nadávek a křiku, hlavně tedy ve chvíli, kdy se z truhly dostaly ty smrduté potvory. „Co takhle zajít zase do Prasinek? Ty duhový hody v Medovým ráji byly skvělý. A klidně vezmem zase Seba, byla s ním sranda.” Nikdy jsem si nemyslel, že to o někom ze Zmijozelských řeknu, ale bylo to skutečně tak. Sebastian svým vystupováním působil, že to má v hlavě naprosto v pořádku a posledně jsme vážně dobře pokecali, tudíž nevidím důvod, proč si to nezopakovat. Posezení s ním a s Becc mě navíc dokázalo skvěle odreagovat od myšlenek na Cor, což bych zrovna teď dost potřeboval. Při hodině jsem se před ní totiž neukázal zrovna v tom nejlepším světle. Z myšlenek mě probírá až Danielův hlas. Chce vědět, jakého mazlíčka si budu brát na přeměňování. Moc dobře vím, proč se na to ptá. Sám žádného mazlíčka neměl a tak se mu muselo hodit do krámu, že já jich měl hned několik. Vydřiduch jeden, jsem snad nějaká půjčovna?! „Budu brát Unitato.” Odpovím bez váhání. „Chceš Bruceho?” zeptám se zběžně, přestože odpověď už předem znám. Daniel mému chameleonovi nejen, že vymyslel tohle naprosto stupidní jméno, ale ke všemu si ho začal dost nevybíravým způsobem přivlastňovat. Začínám mít neblahé tušení, že na konci školního roku ho automaticky sbalí ke svým kufrům a odveze si ho domů. Fakt nevím, co řeknu tátovi, až se mě zeptá, kde chameleona mám. Bruce byl totiž dárek od něj. „Ryanovi asi budu muset půjčit myš, ale kdo ví, jestli na tu hodinu vůbec dorazí. Bude tam na něj překočkováno.” To, že Ryan nesnášel kočky nebyla žádná novinka. Jednu, maximálně dvě by asi ještě snesl, ale kočku tu měl každý druhý. Vím minimálně tak o deseti lidech z ročníku, že jí mají. Tohle asi Ryan nezvládne. „Ale zas ve vlastním zájmu by dorazit měl, určitě to udělá dojem na Sinestru. Pokud o ní teda pořád stojí.” Z našeho posledního rozhovoru jsem nabyl dojmu, že tíhne i dost k Erice, ale těžko říct, jestli s ní už o tom mluvil. Ten kluk taky neví, co vlastně chce. “A co ty?” Otočím se k Becce. „Budeš brát Špionku?” Pokud mě pamět neklamala, tak Becca měla jako jedna z mála za mazlíčka žabku. Líbilo se mi, když byl někdo originální a měl nějaké netypické zvíře, které neměl každý druhý. „A když už jsme u toho přeměňování, mohli bysme…” Pozdě. Nedořeknu, jelikož se mi kdosi pověsí na záda. A ten někdo je Coraline. Nebýt jejího hlasu, volající mé jméno, dozajista bych to poznal podle její vůně. Ten parfém bych poznal všude. „Co to…” V tu ránu celý zkoprním. Je na mě natisklá celkem pevně a nebudeme si lhát, ty její vnady cítím i takhle zezadu. Mám takový dojem, že za chvíli nebude barva mé pleti žlutá, nýbrž červená. S takovou bych mohl jít kandidovat na druhého HellBoye. Aigoo, to je strašnej trapas! „Cože? Mauricovi? A do zelí? Co tě nemá,” vyhrknu. Proč mě vůbec podezírá z něčeho takovýho? Ona ale pokračuje. Propouští mě ze svého sevření a svěří se s tím, že se jí ztratil kocour. Aha, tak o tohle tu jde. „Pomůžu kde můžu. Ale myslíš, že to za deset minut stihneme?” Zatvářím se pochybovačně. To zvíře mohlo být kdekoliv a hrad byl obrovský. Pokud byl v některých z vyšších pater, tak celou situaci komplikovaly schody, měnící svou polohu. S takovou ho taky můžeme hledat do večera. „Naposledy jsi ho tedy viděla v pokoji? A kam obvykle chodí, když takhle uteče?” Zajímám se, snažíc si z toho nějak poskládat, kam by se mohl ztratit. „Jestli ho nenajdeme, tak ti můžu pujčit myš. A nebo ti Cassandra půjčí koťě. Hele, támhle zrovna jde.” Kývnu hlavou ke spolužačce, která právě přicházela a na něčem se domlouvala s Beccou. Matně z jejich rozhovoru slyším zmínku o tréninku, Prasinkách a opravném testu. Což mě vlastně ani tolik nepřekvapuje. Becca byla nejenom hezká a chytrá, ale i dost oblíbená. Mělo mě napadnout, že i ostatní si jí budou chtít zarezervovat pro sebe. „No, klidně ty Prasinky můžeme přesunout na jindy, běž nejdřív s holkama.” Pousměju se. Je to moje kamarádka a nechci jí zbytečně zasahovat do programu. Ne teď, když jí čekal famfrpálový zápas a měla toho určitě až nad hlavu. „Nuže, bando, uvidíme se na hodině. Já jdu hledat kocoura. Lovu zdar!” Rozloučím se s přítomnými a stočím pohled zpátky k Cor. Připadá mi ztrátou Mr. Sweetieho trochu zoufalá a já bych jí v tu chvíli nejraději snesl modré z nebe, jen abych jí viděl zase veselou a usměvavou. Nejlépe napořád. „Tak kde začneme? Navrhuji začít hořejškem, skočil bych si rovnou na pokoj pro Unitato.” |
doba vygenerování stránky: 0.80939602851868 sekund