| |||
Ošetřovna -> Jezero Helen, Nicolas a mé romantické dokonalé já Pondělí, 13. Září Nějak se nám s Nikem úspěšně podaří vytáhnout Helen z jejích myšlenek. Teda, alespoň částečně. Jsem rád, když se usmívá, sluší jí to víc. Samozřejmě, ne že by jí to neslušelo i normálně. Tak a teď jen přeměnit ten falešný úsměv do toho skutečného a můžeme si s Nikem pověsit medaile. "My vlastně máme ještě tu astronomii, že? Jsem na to nějak úplně zapomněl." Zasměju se a prohrábnu si vlasy na Heleninu poznámku, že dnešní večer nebude tak volný, jak bych si přál. "To jsem rád. Moc jsem si nepřipravoval přesvědčivé argumenty, kdybys odmítla." Usměju se na ni nazpátek a už jen sleduji, jak její záda mizí za dveřmi ošetřovny. Samozřejmě, že ihned poznám svá vlastní slova, která Nico pronese s jasně zřetelným pobavením. Přesto mě to ale na vteřinu překvapí a já zalituji, že jsem něco takového vůbec kdy řekl. Jenže to bych nebyl já, kdybych se tím nějak zvlášť zabýval. Co se stalo, stalo se. S úšklebkem se na něj podívám a samolibě se zazubím. "Já jsem romantik vždycky, drahý Nico." Ale pořád mi to nedá a tak přistoupím k němu blíž a se smíchem ho kamarádsky poplácám po zádech. "Ale buď v klidu, třeba ho v sobě taky někdy najdeš." Oplácím stejnou mincí s nevinnou škodolibostí. Ne, že bych něco z toho myslel jinak, než jako pouhé utahování si ze svého milého spolužáka. Konečně se otevřou dveře, páni, to vážně byla chvilička, a ven vyjde naše Helen s nově převázanými dlaněmi. Umění zdravotnic se vážně musí nechat, odvádějí dobrou práci. Na pár vteřin se ponořím do svých myšlenek a Co to ten všivák dělá?! Nico právě nabízí Helen své rámě a přitom mi věnuje pohled, který jsem na něm už hodně dlouho neviděl. Jo, takže Nico si chce hrát, hmm? Téměř okamžitě to ve mě opět rozdmýchá mého soutěživého ducha a já nemůžu jinak než se na nej odhodlaně usmát. "A pak že já jsem romantik? Nico, ty si tady naši Helen normálně přivlastňuješ! Zasměju se. No co? Trocha škádlení ještě nikdy nikomu neublížila, a navíc... On si začal! Když se Helen konečně rozpovídá o svých prázdninách a dalších věcech, cesta jde sama a zanedlouho už máme na dohled jezero. Jako správní posluchači s Nikem neskáčeme do řeči a pozorně posloucháme, neboť to, co říká dáma, by se nikdy ignorovat nemělo. Teda, když už je to téma k nevydržení tak možná trošku, třeba líčení a tak, ale jinak ne! Jenže pak Helen zabruslí i do rodinných kruhů a zdá se, jako by náhle všechna její dobrá nálada byla ta tam. Sestra? Vypadá to, že o ní nevím mnohem více věcí, než jsem si myslel." Možná bych se měl zeptat, zjistit víc, ale to se už s otázkou obrací na mě a já pochopím, že o tom zkrátka teď nechce mluvit. Tak někdy příště. Letmo se usměju. "Nooo..." Protáhnu a prohrábnu si vlasy, zatímco sleduji, jaké krásně nepovedené žabky Nico vytváří. Nemůžu říct, že by mi jeho odhad a skutečnost, že se trefil, neublížili na egu, ale že to byl Nico, překousl jsem to, i když to bylo těžký. "Řekněme, že ses trefil... Ale na svou obhajobu bych rád použil, že normální holky se těm Bradavickým zkátka nevyrovnají." Zasmál jsem se upřímě a také si našel plochý kámen. Dvakrát se odrazil od hladiny, než skončil dole. Na první pokus není špatný. Vítězně jsem pohlédl na Nica, jehož první žabka byla znatelně horší než ta má. Poté jsem ale pohledem opět sjel k Helen, která sledovala naše klukovské počínání, a jemně jsem se na ni usmál. V té tmě zářila jako lampička, převážně tedy její vlasy, od kterých se odráželo světlo měsíce stejně jako od vodní hladiny. Zajímavý jev. "Ale abych se vrátil k tématu, popravdě jsem většinu času strávil se svým mladším bratrem, byli jsme s matkou v Egyptě, vážně nádherná země. Frank nechtěl nic jiného, než chodit po pyramidách a hledat mrtvé faraony, takže jsem se rozhodně ani jeden den nenudil. Matka tam měla nějaké pracovní zařizování, takže jsme tam vlastně byli na vlastní pěst, ale myslím, že hlavně díky tomu jsme si to nejvíc užili." Zasmál jsem se při vzpomínce, jak jsem náháněl bratra asi hodinu kolem pyramid, když už byl čas na odlet domů. Nepochyboval jsem, že kdyby mohl, rozhodně by si ji vzal s sebou jako suvenýr. Opět jsem uchopil kámen a hodil další žabku. Třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šet skoků. Očividně se lepším. "Zbytek času jsem pak strávil doma. Byla u nás Izy, takže jsme my tři hodně často chodili ven k jezeru nebo do lunaparku, který tou dobou do města přicestoval." Pak jsem se na oba dva pobaveně zazubil. "No, nemůžu říct, že to nebyla zábava." Chlad pomalu začal prostupoval celé okolí. Nakonec dolehl i k nám a já se zájmem mohl sledovat, jak mi od pusy stoupá obláček teplého dechu. Dojdu až k Helen, svléknu si kabát a nabídnu jí ho. Je na ní, jestli ho přijmě či ne, nutit ji nemůžu. Doufal jsem však v to, že si alespoň v tomhle nebude hrát na hrdinku, a když jí bude zima, kabát přijme. Případně když kývne, plynulým pohybem jí ho přehodím kolem ramen. Když ne, prostě se jen usadím a zpříma na ni pohlédnu. "Sice vím, že ti nijak zvlášť nemůžu pomoct, ale tím, že to budeš držet v sobě se nic nevyřeší." Povzdechnu si, skutečně nemám, jak jí pomoct, ale jednou jsem kamarád, tak bych se měl o ostatní starat. "Takže, co kdyby ses vypovídala? Jsme s Nikem jedno velké ucho, tak jen do toho. Jestli chceš." Povzbudivě se na ni usměju, čímž dávám najevo, že pokud chce, může mi věřit. |
| |||
Velká síň -> Astronomická věž Cory, Naira, Alex, Acai, Rory “COŽE JSI UDĚLALA?!“ Div ta slova nezaječím, jak mě vykolejí z rovnováhy. Poslala jsem ty dva spolu, aby zjistili, jestli je jim spolu dobře a ne, aby si hned ochutnávali mandle. “Ne, neopakuj to.“ Ujistím ji v závěsu, aby věděla, že jsem slyšela a pochopila, jenom tomu prostě nemůžu uvěřit. Nedokážu si představit, jak to muselo zamávat s Rorym. A když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně fakt nevím, co to s ním provedlo. Na většinu narážek byl jak hluchý, ale jazyk Acai ve svý puse asi jenom tak odignorovat nemohl. Hm. “Jak může člověk vypnout a jenom tak bezmyšlenkovitě někomu strčit jazyk do pusy, bez toho, aby ho k němu něco přitahovalo? Hmmm, to je normálně na konspirační teorii.“ S přehnaně zvlněným obočím začnu opravdu hlasitě uvažovat nad tím, co zrovna pronesla. Nikdy jsem si nevšimla, že by měla Acai líbací tiky. Mě teda nikdy nepolíbila. A to jsme spolu poslední dobou byly dost často a taky občas ‚vypnula‘. “No já se ti teda jako omlouvám, že jsem si dovolila jít po svých a nehlídala tvoje líbací choutky. Raději ale nikdy nevypínej třeba vedle takovýho Snapea, asi by to dopadlo hůř, než že by tě vyhodil z kumbálu.“ Popíchnu svou kamarádku. Nejenom pro pobavení sebe samotné, ale taky bych ráda její myšlenky odvedla trochu jiným směrem. A svým způsobem byl učitel lektvarů v tomhle směru dokonalou oporou. Člověk na něj jenom pomyslí a hned je mu líp, protože by taky mohl sedět na jeho hodině. Brr. Pak už přijde do Hlavní místnosti Protiva, který prostě protiví. Na Alex s Corym vylije čaj. Pár kapek dopadne i na moje předloktí, takže se můžu okamžitě ubezpečit, že je dostatečně studený, aby jim neublížil. Pak už jenom zadržuji smích, což se mi s (ne)podporou Acai, která dělá vlastně úplně to samý, moc nedaří. “O koupel máš postaráno a dokonce bylinná.“ Pobaveně se zaculím na Coryho a nakloním se k němu, abych mohla přičichnout k jeho mokré košili. “Hm, máta. Páni, to budeš sakra svěží.“ Pak už to nevydržím a dám se do hurónského smíchu, protože je přeci tak hrozně příjemné, když se konečně nějaká nehoda stane někomu jinému, než mně samotné. Všichni se tak nějak zvedají. Ani nevím, kam jde Naira, zatímco zbytek míří do společenky na nějakou schůzi ohledně famfrpálu, tudíž nic pro mě. S úsměvem na tu bandu mávnu a ještě chvilku posedím sama u stolu. Naliji si šálek čaje, po tom incidentu jsem na něj nějak měla chuť. Chvíli ticha využiji k relaxaci. Jakmile je hrneček prázdný, vezmu jeho podšálek a spokojeně se vydám do společenky, nabírajíc cestou trochu vody pro to malé klubíčko. Člověk by řekl, že za tak krátkou dobu se nemůže nic stát. No to se nemůžete jmenovat Maureen Rottová a mít až podezřelé štěstí na náhodná setkání s Malfoyem. Nejdřív se kolem něj snažím prosmýknout tiše jako myška a tvářit se přitom, že jsem neviditelná. Zastoupí mi ale cestu a nehezkou poznámkou vyžaduje prostor – na to oslovení už jsem vlastně z jeho strany i docela zvyklá. Vyděšeně vypísknu (k tomu hlodavci už fakt nemám daleko) a okamžitě se dávám na úprk. Ruka s miskou mi cukne a těch pár kapek, co v ní bylo, padá úspěšně na Malfoyovy naleštěné polobotky. Nezastavuju se, tryskem si to šinu po chodbě, protože už dneska fakt nechci víc potyček se Zmijozelem. Nesmím být nenažraná, musím si taky něco nechat na zítra! Ze strachu, že by mě mohli sledovat a že bych nestihla zabouchat na sudy, si to šinu ze strany na stranu celým hradem, až to bylo skoro na maraton. A bacha! Ani jednou jsem se nenatáhla! Ten strach je fakt mocná věc. Nakonec se rozhodnu zamířit na Astronomickou věž, protože opravdu nepředpokládám, že by Malfoy někam chodil dřív, než bylo nezbytně nutné. K mému překvapení se v šeru ukrývají hned tři postavy. Ale zároveň se mi hrozně uleví, protože i kdyby, tak by si Draco před nimi nic nedovolil. Angie se o něčem baví s profesorem Lupinem, které oba poslušně pozdravím, ale já mířím dál, k té třetí postavě, která se zdá poněkud mimo. Jednak je nechci rušit, druhak jsem z rozhovorů s učiteli vždycky celá nesvá. Většinou plácnu nějakou hroznou kravinu, nebo se natáhnu. Třeba když jsem byla u Lupina v kabinetu a zakopla o židli. To bylo fakt k nezaplacení. Jenom si na to vzpomenu a polívá mě stud. “Země volá Roryho, sdělte pozici!“ Spustím na něj pobaveně po několika okamžicích, co mu jenom tiše stojím po boku a čekám, jestli si mě náhodou nevšimne. To bych taky mohla dřív umřít na stáří. “To ses tak bál pozdního příchodu, že jsi přišel o dobrý dvě hodiny dřív?“ Dobírám si ho, ale podívám se mu přitom do očí, snažíc se vyčíst, v jaké je teď asi náladě. Jaké otisky na něm nechalo jeho kumbálové dostaveníčko s Acai. |
| |||
Ošetřovna > Jezero Helen, Nicolas + kdokoli kolem Pondělí 13. září Jak jsem předpokládal, Helen celou cestu spíš mlčela a poslouchala. Pokud vůbec. Většinu času se mi zdála spíš duchem nepřítomná, a i když už se rozhodla zúčastnit konverzace, bylo to neskutečně nucené a to už nemluvím o úsměvech, kterými nás poctivě zasypávala za každou svou větou. Štvalo mě, že pro ni nemůžu nic udělat. Ačkoli nesouhlasím s tím, že hodlá setrvávat v jednostranném vztahu, vždy jsem si rád vyslechl, co měla na srdci. Tentokrát jsem ji ale nemohl pomoci ani takto, protože před Nicolasem o tom pravděpodobně mluvit nebude a já zase nejsem natolik netaktní, abych svou teorii zkoušel testovat. S Nickem jsme úspěšně zaplnili ticho, které by se jinak stalo ohlušujícím. Ať už to bylo obdivování oblohy, plány na večer nebo otcův nový druh vína – který si samozřejmě nechám poslat kvůli ochutnávce, až bude hotový – byl jsem rád, že Nicolas dokáže číst atmosféru a v mé snaze mě nenechá samotného. I když jsem si jistý, že alespoň za polovinu jeho úsilí mohu poděkovat jeho soutěživému duchu. Ale protože účel světí prostředky, tak mi to bylo upřímně jedno. Překvapivě nenuceně jsme se drželi pouze málo rizikových témat a to do chvíle, kdy jsme dorazili na místo určení. Helen zmizela za dveřmi ošetřovny hned po tom, co odsouhlasila náš plán s procházkou po pozemcích a já s Nickem jsme na chodbě zůstali jako stráž. „Jako by nebe hořelo.“ Melodramatickým povzdechnutím prolomím ticho a následně se na svého přítele pobaveně zakřením. Počítám s tím, že pozná svá vlastní slova, kterými před několika málo momenty okomentoval západ slunce. „Netušil jsem, že máš duši romantika. Na koho tady chceš udělat dojem, ty Casanovo.“ Zasměju se. Musí být na výsost zřejmé, že si z něj jen utahuji. Helen je sice velmi přitažlivá dívka, nikdy jsem si nevšiml, že by jí Nick věnoval pozornost v jiném než přátelském smyslu. To už se víc motal kolem Kayly nebo Christiny, což není zase tak překvapivé. Obě měly něco do sebe. Líně se protáhnu a odlepím se od zdi, když Helen vyjde ven. „Sì.“ Vrhnu letmý pohled na její nově obvázané dlaně a vydám se za ní směrem na pozemky. V tuhle dobu už venku moc studentů nebývá, takže nás kromě chladného vzduchu přivítá i příjemné ticho. „Když dovolíš.“ Upozorním svou blonďatou kamarádku na nabídnuté rámě, přičemž po Nicolasovi hodím pohled vítěze. Zapojím se tak do tiché soutěže, kterou jsem nevědomky sám začal už v Prasinkách. Kdo zaváhá… Netuším, o co soutěžíme, a je mi to upřímně jedno. Baví mě Nicolasovy výrazy plné odhodlání. Navíc boty na vyšším podpatku musí být značně nepohodlné už samy o sobě, natož na trávě a ještě v noci. Nerad bych, aby se Helen natáhla. I když by jí to na eleganci určitě neubralo, tak by to pro její psychiku byla jako třešnička na dortu. Zúčastněně přikyvuji, když se konečně rozhodne mluvit o svých prázdninách a trochu se zarazím v momentu, kdy zmíní svou mladší sestru. Prohlédnu si její obličej. Přestože ve tmě vidím velké nic, tak bych se vsadil, že právě teď se rozhodně neusmívá. Stačí mi k tomu váhavý tón jejího hlasu. Čistě náhodou jsem byl obeznámen s její rodinnou situací, takže si dovedu představit, jakou reakci měl její otec po tom, co zjistil, že Nora byla zařazena do Mrzimoru. „Tak v Americe? Kde přesně? Babička byla jeden čas v nemocnici v Princetonu. New Jersey je prý hrozně fajn. Já osobně nevytáhl paty z Itálie. Bradavice nepočítám, tomu se nedá říkat cestování.“ U jezera je o něco chladněji, takže si šálu přitáhnu blíž ke krku a na malou chvilku se jen tak zadívám na hladinu. Až na pár malých mráčků je nebe v podstatě čisté a tak nám měsíc krásně osvětluje okolí. Vzpomenu si na ranní tělocvik, ale protože je to téma, které se za celý den stihlo probrat ze všech stran, už to znovu nevytahuji. Dojdeme až ke břehu, kde se zastavíme a tak Helen pustím. Sehnu se pro první plochý kamínek a vymrštím ho proti vodní hladině. Ale protože jde rovnou ke dnu, raději se zaposlouchám do dotazu, který Helen směřovala na Nicolase. Se škodolibým úšklebkem se skloním pro další kámen. „Schválně, jestli uhodneme, kolik dívčích srdcí za prázdniny zlomil.“ Prohlásím dost nahlas, aby to Nicolas slyšel. „Můj první odhad - žádné.“ Se smíchem ho znovu vymrštím a tentokrát hopsá dobrých pár metrů, než mi zmizí pod vodou. |
doba vygenerování stránky: 0.85492491722107 sekund