| |||
Hlavní síň > SpolečenkaAlex, Cory, Maureen + ostatní13. září, Pondělí Moje náhlá změna chování Maureen dosti zmátla. Nebylo to tak, že bych najednou nevnímala narušení vlastního osobního prostoru, ale byla jsem prostě neklidná, rozrušená a upřímně jsem poprvé litovala, že jsem po něm takhle vyjela. Obvykle jsem tvrdohlavě trvala na tom, že jsem to v tu chvíli tak chtěla, a proto toho litovat nebudu, ale tentokrát jsem vůbec netušila, co dělám. Nechtěla jsem to, neplánovala jsem to a nevím, jak se s tím vypořádat. Nejraději bych se zakopala deset metrů pod zem a tak zůstala, ale schovat svou tvář do něčího ramene byla ta lepší alternativa. Natočím hlavu, abych hodila kyselý ksicht po Alex, která se rozhodla k tomu přispět svou poznámkou. Očividně se situací docela bavila a bylo úplně jedno, jestli ví, o kom je řeč, nebo ne. „Nejdu po něm. Byla tam ta správná atmosféra a prostě…“ Zaskuhrám a zase svůj obličej schovám. Normálně takové věci neřeším s dalšími lidmi, ale čert to vem. Tohle musím ventilovat. A s kým jiným, než s Maureen, která tohle má všechno na svědomí a navíc má tak zpomalené chápání, že mě to přivádí k šílenství. Než se naděju, vyděšeně mě od sebe odtahuje a mně je jasné, že tohle byl fakt přešlap. Znečistila jsem nevinného Roryho. Jsem zavrženíhodná bytost? „Jo, rozbila jsem mu… Co?!“ zmateně na ní zírám. „Ne! Vykousla jsem se s ním. Copak si mě vůbec neposlouchala?“ Zamračím se jejímu starostlivému výrazu a upřímně nechápu, jak z mého chování mohla vydedukovat zrovna tohle. Určitě bych si tu stěžovala na nějaký rozbitý foťák. Ten by přeci šel opravit jedním kouzlem a bylo by to vyřešené. Otočím se na Alex, které už došlo, o čem je řeč. „Ššššš!“ zapštím na ni, aby to jméno neříkala tak nahlas. I když to s nimi sdílím, tak nechci, aby to tu věděl každý. „Nepřitahují mě. Prostě jsem na malou chvilku vypnula. A nestalo by se to, kdyby nás tahle zrádkyně nenechala samotný!“ zakřením se na Maureen, aby jí bylo jasné, že je to z části i její vina. Možná mě ale víc štve to, že mě vlastně odmítnul. Zranil moje ego. Pohled mi padne zpět na jídlo. Měla bych si něco vzít s sebou. Malá určitě bude mít hlad. Do misky jsem nabrala pár kousků masa, které jsem navlhčila vodou. Málem se poleju, když uslyším zákeřní smích Protivy a křik některých mých spolužáků. Včetně Alex a Coryho, po kterých stékal čaj. Snažím se nesmát, proto si skousnu spodní ret a odvrátím pohled. Určitě nebyl horký, to by měli krapet jinou reakci. Krom toho, že jsou jak zmoklé slepice a voní po bylinkách, jim vlastně vůbec nic není. Mávnu na Nairu, která se od nás odpojila a zmizela z hlavní síně. Já osobně jsem se ještě nikam nechystala. Sedělo se mi pohodlně a navíc výletem po hradě bych riskovala, že potkám Roryho. A toho dnes už potkat nechci. Nikomu neuškodí, když tu omluvu nechám až na zítra. Nebo na pozítří… Protože ignorování problému nakonec způsobí, že problém zmizí. Alex ale můj plán aktivně zkazí tím, že mi připomene naši týmovou poradu. Úplně jsem na ní zapomněla a právě teď se mi na ní vůbec jít nechtělo. Nicméně jsem neměla na výběr. O hlavu vyšší spolužačka mě od lavice vytáhla za límeček a ve své podstatě mě z hlavní síně unesla. Div jsem svou misku nezapomněla na stole. „Sejdeme se ve společence.“ Houknu na Maureen, která v jídelně osaměla, a spolu s Corym se nechám táhnout na kolej. „Pokud na to nezapomenu.“ Vypláznu na Alex jazyk, když mě upozorní, že chce slyšet detaily mého dostaveníčka s Rorym. Jednou jsem to před ní nakousla, tak bych to už měla dotáhnout do konce. Ale co jim mám jako říct? Neznám odpovědi ani na své vlastní otázky. Možná jsem jen podvědomě hledala nějaké odreagování, abych nemusela přemýšlet nad tím, že se o mě Caylus nezajímá? Že bych Roryho takhle sobecky využila? Vždyť z toho mám víc potíží než před tím. Ať nad tím přemýšlím jakkoli, nelíbí se mi ani jedno vysvětlení. Když dorazíme do společenky, nechám tam misku a skočím si na pokoj. Malá sovička už se hlasitě dožadovala pozornosti. Mám jí už víc jak týden a stejně jsou pro mě všechny ty zodpovědnosti stále nové. „Promiň, nějak jsem tě dneska zanedbávala.“ Vezmu ji do rukou a přitisknu si jí k hrudníku. „Dáme ti najíst, co říkáš?“ s tím si jí odnesu do společenky, usadím se v křesle u krbu a mezi tím, co na jedno ucho poslouchám Alex, jí pomalu krmím mase z misky. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Hrad → Pokoje Večer ♠ Sin Spokojeně s ní jdu, když souhlasila, že půjde na ples se mnou. Už se nemohu dočkat toho Ryanova pohledu plného vzteku, nenávisti a zoufalství. Opatrně po cestě zpět našlapuji, protože Sin by spadla i se mnou a z toho by nadšená nebyla. A ani já, jak by se tím zasvinilo moje sako. Školní uniformy jsem nikdy neměl rád, ale náhradních jsem jich moc neměl. Pro jistotu mne sem tam přepadla touha svítit hůlkou o trošičku více, třeba jako obrovský maják. Při návratu do školy jsem hůlku schoval zpět a také pustil Sin. Nestál jsem pro nějaké obecenstvo po těch drbech, ale s těmi květinami jsme stejně nenápadností zrovna nedominovali. „Odnesu to na pokoj, jdeš se mnou?“ poví, ale nestihnu ani odpovědět a už mě tam tahá. Nějak mi to nevadilo, když jsem tím směrem chtěl jít také. 'Snad tam nebude strašit Reginu.' uvědomil jsem si, když jsem si uvědomil, že mě tahá k sobě do pokoje. Vejdeme do společenské místnosti a já nikoho z ročníku nezahlédl. Poněkud zvláštní, ale když si všimnu, že ani v dívčím pokoji nikdo jiný není, začne se mi to zdát podezřelé. Vždyť šli snad všichni nazpět. V Prasinkách jsem už nikoho dalšího nezahlédl. 'Kromě nějakého stalkera. Třeba to byl Zmijozel a hlídal nás, aby mohl případnému nebezpečí zlomit páteř.' Stejně by mě zajímalo, kde všichni jsou. Taková Barbara bývá celý den zavřená ve svém pokoji, pokud nemusí na hodinu, ne? Tak kde je? Pochyboval jsem, že by byla schopná trávit čas někde s Richardem. Přestanu se po pokoji zbytečně rozhlížet, ať to nevypadá, že jsem poprvé v dívčím pokoji. „Zmijozelské prostory vypadají celkem chladně.“ pověděl jsem ohledně výzdoby chladnými barvami. „Není ti to nepříjemné, když jsi ze Španělska?“ zvědavě jsem na ni pohlédl. Mně by to nepříjemné pravděpodobně bylo. Na jednu stranu se nemůžeme divit, jaké historky se o zmijozelu vykládají, když to tu vypadá jak doupě jedovatých zmijí. Všimnu si, že Sin má přes sebe stále přehozené mé sako. Přistoupím k ní. „Počkej, pomůžu ti.“ Počkám až se otočí zády a sako opatrně položím přes nějaký nábytek, aby nespadlo na zem. Studenými prsty jsem jí nechtěně přejel po krku. V tu chvíli si všimnu schovaných hodinek v kapse saka. „Furt tě zajímá ten čas?“ pobaveně ze sebe dostanu, když vytahuji hodinky. 'Musel jsem je tam schovat před hodinou bylinkářství.' Vezmu je do ruky, abych se podíval a pak je schovám zpět do saka. „Máme ještě přibližně dvě a půl hodiny. To jsme tam mohli ještě nějakou dobu prozkoumávat bezďáka v uličce, co myslíš?“ pobaveně se ušklíbnu po řečnické otázce. Nedalo se nevšimnout, jak je z toho podezřelého šmíráka rozhozená. „Co budeme do hodiny dělat?“ zvědavě jsem se zeptal, když jsem si přiložil dlaně a párkrát s nimi zašustil, abych je zahřáll. |
| |||
Famfrpálové hřiště > Hlavní síň > Můj pokoj13. září, pondělí Nikdo určitý. Po vyčerpávajícím famfrpálovém zápase jsem se vydal rovnou do hlavní síně, kde už nějakou dobu probíhala večeře. Usedl jsem k nebelvírskému stolu, pozdravil jsem všechny přítomné a pustil jsem se do jídla. U jídla jsem se s nikým moc nebavil, maximálně prohodil pár slov, jelikož jsem byl z celého dne dost vyčerpaný a pomyšlení na večerní hodinu astronomie, kde pro mě bude hlavním cílem neusnout mě mírně deptalo. Hned po docela skromné večeři, kterou jsem si dal, jsem se zvedl od stolu a vydal směrem do mého pokoje, abych si ještě chvilku odpočinul a připravil se na hodinu astronomie. Ještě cestou z hlavní síně se sem přiřítí Protiva a začne terorizovat všechny studenty, které uvidí. Povytáhnu jedno obočí a rychle opustím místnost, aby mi také něco neprovedl. Potom se už vydám do mého pokoje, kde si odložím koště a lehnu do postele. |
| |||
Hlavní síň > Sovinec > Společenka Ryan a ostatní u stolu 13.9. Trochu naivně jsem čekal, že mi Noelle na můj dotaz ohledně prasat odpoví, ale očividně byla až příliš zabraná do rozhovoru s dvojčaty, že ji to za to ani nestálo. Uraženě jsem od ní tedy odvrátil pohled a ani se s ní nerozloučil, když s Blackovejma odcházela. Ti dva bez sebe taky chvilku nevydrží. Vážně jsou k sobě jako přilepení. Já sice hezkej sourozeneckej vztah neměl, to věděl snad každej, kdo se se mnou více či méně bavil, ale tohle mi přišlo až přehnané. Ale co, u dvojčat je to pouto asi vždycky o něco silnější, těžko říct. Tak jako tak jsem se začal ládovat a s Kenjim vedle sebe debatoval a stěžoval si na příští hodinu OPČM v Zapovězeném lese. Oba jsme měli z toho místa příšerné vzpomínky a ani jeden si je nechtěl zopakovat. Ke stolu mezitím dorazili i ostatní z famfrpálového hřiště, včetně Eriky, kterou Ryan po dnešku raději ignoroval. Nebyl jsem si moc jistý, jestli je to zrovna moudrá volba. Měli by si promluvit a všechno si vyjasnit.. Tohle napětí mezi nima bylo úplně zbytečný. ,,Taky se mi na žádnou astronomii nechce, klid. Kdyby se nestrhávalo tolik bodů za nepřítomnost na hodině, už bych se na to vykašlal." Zabručel jsem Ryanovi nazpět. ,,Hej Lin, kdes nechala bráchu?" Houknul jsem na ni přes stůl. U stolu jsem seděl zrovna tak, že jsem měl výhled ke zmijozelským a stejně jako Ryana mě upoutá skutečnost, že většina zmijozelských z naší třídy tam neseděla. Ani Helen. Musím si jí potom nějak odchytit. Aspoň se zeptat, co ta ruka a tak. Přece jen, za to, že má zafačovaný ruce můžu já. Z přemýšlení mě vytrhne až hlas Ryana, kdy se ptá na sovinec. ,,Ne ještě ne, můžeme se stavit na pokoji pro brka a pergameny a sepíšeme to tam." Navrhl jsem a už se zvedal od stolu, když do hlavní síně přilétl Protiva a začal řádit jeho klasickým způsobem. Ač se jeho vtípkům obvykle směju, tentokrát mi to vtipné nepřišlo, protože ta malá svině nám s Ryanem do vlasů nasypala půlku solničky. ,, Ty malej hajzle!" Zařval jsem za ním a vysloužil si tak káravý pohled od Prýtový. ,,Jdeme, nechci, aby mě ještě okořenil. To by se akromantulím líbilo." Zamručel jsem a dal se na odchod. Vzali jsme to na pokoj, kde jsme vzali pergameny, brka a obálky a šli do sovince, kde jsme rodičům poslali žádosti o povolení do Prasinek. Pak jsme se vrátili zpátky na kolej, kde jsme to zakempili ve společence. ,,Kolik je.. Ty vole, ono už bude půl devátý. Hm, ale to, že máme v jedenáct astronomii znamená, že máme prodlouženou večerku ne? Nemusíme bejt teda v deset na pokoji, jestliže za hodinu jdeme ven?" |
doba vygenerování stránky: 0.91066789627075 sekund