| |||
Pondělí, 13. září Prasinky > Pokoj Procházka Wolf Trochu nevěřícně jsem k němu vzhlédla, když zmínil jeho dovednost v určování času podle hvězd. Předpokládám, že to nebylo myšleno vážně. Pochybuji, že zrovna někdo jako Wolf by se orientoval ve hvězdách. Prostě mi to nepřišlo moc reálné, vzhledem k jeho osobě. Spokojeně se zachumlám více do jeho saka a na moment se zastavím, když mi odpoví na téma doprovodu. Chvíli na něj nedůvěřivě koukám i přes to, že on pohled odvrátil. ,,Ano, na omluvu až neobvykle velké gesto." Přiznám ohledně podezření, že pugét se netýkal pouze události na ošetřovně. Trochu se zarazím, když z jeho úst vzejde neúplné pozvání na ples. Ani si nepamatuji, s kým šel na ples v minulých ročnících. V hlavě mi okamžitě probleskne představa, jak bychom na plese asi vypadali jako pár a musím přiznat, že to nevypadalo vůbec špatně. I když mohl by trochu vyrůst. ,,Ano." Odpovím jednoduše a oplatím mu pohled do očí. Vážnou tvář však neudržím dlouho a znovu se na něj uculím. Dneska je samé překvapení. Pomyslím si a neprotestuji, když mě k sobě znovu přitiskne. Naopak se na něj spokojeně namáčknu také a dál se už zimou nezabývám. Pokud mu je takhle příjemně, dobře pro mě! Mám sako! S tématem ohledně jeho prstenu už to tak příjemné nebylo. Nejen, že to zprvu vypadalo, že se o tom bavit ani nebude, což je vlastně naprosto pochopitelné, je to jeho věc, ale nezaujatý tón, kterým mluvil o vraždě své manželky zapříčinil, že jsem se tisknout k němu na chvíli zase přestala. Nevěděla jsem, co mu na to říct. To nebyla úplně odpověď, kterou bych čekala a kterou bych slýchávala nějak často. Vážně mě pozve na ples a pak jen tak mezi řečí poví, že zabil svoji ženu?! I když jsem tomu příliš nevěřila, i tak mě na chvíli trochu vyděsil. "No svoji manželku jsem vlastně zabil a rád si to tímhle prstenem dodnes připomínám. Vidíš tu zaschlou krev tady? Ta je její. Mimochodem - nechceš jít se mnou na ples?" Tak moc jsem se ponořila do toku myšlenek a jeho odpovědi, že jsem nějakého chlapce v okně ani mihnutí stínu nezaznamenala. Stejně jako on, ani mně se už víc v této věci pokračovat nechce, takže jsem mu na to nic neodpověděla a ani se na nic dalšího nevyptávala. Všimnu si, jak zvědavě kouká někam do temné uličky, podle popelnice nejspíš smetiště. Přirozeně se do uličky podívám také a chvíli mi trvá, než si všimnu něčí postavy, která v potemnělé ulici stála. Světlo z pouličních lamp na ni nedosahovalo, takže jsem nemohla s určitostí říct, jestli se na nás dívá nebo ne, ale měla jsem takový ten zvláštní, mrazivý pocit jakoby nás sledoval. ,,Eh, Wolfe?" Zatáhnu ho nejistě za rukáv, ale Wolf postavu označí za bezdomovce a dál jí nevěnuje pozornost. Já si tím naopak tolik jistá nebyla, proto jsem se k němu znovu nenápadně přitiskla a s podmračeným výrazem se za osobou naposledy ohlédla. Bezdomovec by měl hlavu strčenou v popelnici nebo somroval cigaretu, tenhle se ani nehýbá. Divné.. Ach, bože. Musím se přestat tolik dívat na horrory. Napomenu v myšlenkách sama sebe a víc se podivínem nezabývám. Po cestě zpět do hradu, která nebyla vůbec osvětlená, Wolf svítil hůlkou. Bez ní bychom pravděpodobně buď on nebo já hodili hubu. Koho napadlo skládat kamení doprostřed cesty?! Určitě nějaký přitroublý prvák. Jakmile dojdeme do školy, trochu nervózně se kolem sebe rozhlédnu. Teď už jsme sami rozhodně nebyli a obrovský pugét rudých růží byl nepřehlédnutý. ,,Odnesu to na pokoj, jdeš se mnou?" Zeptám se ho a aniž bych čekala na jeho vyjádření, vezmu ho do podzemí s sebou. Ani si neuvědomím, že mám kolem ramen stále přehozené jeho sako. Projdu společenkou a zamířím si to rovnou do dívčích ložnic, kdy se ohlédnu za Wolfem, jestli mě následuje. V pokoji kupodivu nebyl vůbec nikdo, což mi přišlo trochu zvláštní. Helen šla s Domenicem přece napřed nebo ne? Na to, kde se zdržela Dee raději ani nemyslím. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Prasinky → Hrad Podvečer ♠ Sin „Co mé srdce po těch tvých nedůvěřivých pohledech?“ dramaticky napodobím její tón hlasu, když se zmíní o trhání srdce z mých pochybností. Co jiného také mohla čekat?! Dále se tím už moc nezabývám. Naštěstí byly mandle neškodné a tak bych je později skutečně mohl alespoň ochutnat. „No podle hvězd je to celkem lehké určovat čas, ale zrovna ta, podle které to určuji, před chvílí zmizela. Jaká škoda.“ drcnu do ní a ještě více ji k sobě tisknu. Občas jsem se rozhlížel po někom jiném, ale očividně se už všichni ze zmijozelu vrátili do školy a místním se také nechtělo ven. Což nebylo nic zvláštního vzhledem k tomu, že tu v tuhle dobu není nic atraktivního. Tedy kromě mě a Sin momentálně. Gentlemansky jsem ji přenechal své sako, když přiznala pravdu, i když mě zamrzelo, že už se ke mně tolik nelepí. Bylo to celkem příjemné procházení. „Ty už sis někoho stihl sehnat?“ poví při pohledu do mých očí a její uculení pohne i mými koutky. „Zrovna se o jeden doprovod snažím.“ povím a odvrátím od jejích očí pohled, ať se aspoň na chvíli přestanu křenit. „Asi ti muselo dojít, že ty růže nejsou jen za ošetřovnu.“ usměji se a v hlavě mi tančí ďáblíci za tu vynalézavost. Opět nebudu muset zmínit dnešní ráno! A nikdy nebudu muset! „Chtěla bys jít se mnou?“ Usměju se na ni a teď zvědavě koukám do očí já jí. Jsem si jist, že ji zatím nemohl nikdo další stihnout pozvat. Především proto, že většina se jí bojí. A mají důvod. A nebo tu jsou takoví jako Ryan a pochybuji, že by si s někým takovým chtěla dělat ostudu. Chvíli počkám na odpověď a poté se pomaličku rozejdu dál. „Já a nastydnout? Prosím tě...“ mávnu nad tím teatrálně rukou, jako by to nebylo možné. „Není mi zima, vlastně mi je celkem dobře.“ dodal jsem. 'Zkurvená zima.' Nenápadně jsem ji chytil kolem pasu a znovu k sobě přitáhl. „Takhle mi to vyhovovalo více.“ Odůvodnil jsem to. Tentokrát aby ona hřála trochu mne, ale to bych samozřejmě nikdy nepřiznal. Proč bych taky měl? Úsměv mi však z tváře spadne, když se zmíní o mém prstenu. Chvíli mlčím, jako bych přemýšlel a upřený pohled do dáli skoro napovídá, že už bych se ani bavit dále nemusel. „Proč myslíš, že ho nosím?“ zeptal jsem se jí po chvíli naprostého ticha. Tuto otázku jsem slýchával často, vlastně mi ji položil naprosto každý, kdo ví, co se stalo a prsten na mé ruce uviděl. Přesto mne to jako vždy, mírně zaskočilo. Nerad jsem se k tomuto tématu vracel. „Myslíš si, že ho nosím, protože mně tak chybí? Nebo jsem jí měl tak rád?“ položím jí možnosti, které slýchávám nejčastěji a v hlase nedávám najevo absolutně žádnou jistotu v tom, co je pravda nebo není. „Třeba jsem jí zabil a ten pocit se mi líbil natolik, že si ho i se vzpomínkou s sebou všude přenáším v tom prstenu.“ povím s neuvěřitelnou lehkostí a pohlédnu na mávajícího chlapečka. Ani mě nenapadlo zamávat mu zpět. Sin není dívka, na kterou by milý vztah k dětem zapůsobil, takže jsem neměl absolutně žádnou potřebu něco takového předstírat. Má slova jsem však špatně (nebo až příliš dobře) načasoval, protože se zrovna pod svitem lampy mihl velký stín. Raději jsem toho tedy nechal a dále se k tomuto tématu už vracet nechtěl. Stejně bych jí neměl co víc říct. Jistě. Znám Sin už čtyři roky, ale jen ve škole. Také mohu s klidem na srdci říct, že jí neznám skoro vůbec. Necítím se na to, že bych se jí mohl svěřovat o někom takovém, jako byla Sara. Zadívám se zvědavě do tmy. 'Co to kurva?' znechucení mi přejede po zádech, když si takovou podezřelou bytost v kápi spojím s nepříjemným pocitem sledování. Na chvíli mým tělem prolétne zvědavost a touha použít Lumos, abych viděl lépe. Nakonec však tuto možnost zamítnu. Není normální svítit cizím lidem do ksichtu a také mně byl dotyčný člověk někde, ať už to byl kdokoliv. Chci se teď věnovat Sin. 'Nějaký stalker. Nechutné.' pomyslím si a beru raději Sin zpět do hradu. „Jdeme dál, je tam jen nějaký bezďák, s kterým se bavit nepotřebuju.“ |
| |||
Velká síň Pondělí, 13. září Cass + ostatní u havrstolu Usměju se na Patricka, když si sedne zpět k našemu stolu. "Jak bylo u hadů?" zeptám se ho spíš ze zdvořilosti, než že by mě to opravdu zajímalo. U Zmijozelského stolu bylo málokdy fajn. To jste museli s jedním z hadů chodit, aby se k vám zbytek choval alespoň s molekulou respektu. Ale třeba to dneska bylo lepší, přeci jenom tam byla z ročníku jen Týna a ta byla málokdy na ostatní hnusná. Pokud jste jí k tomu nedali záminku. A dneska si se mnou ve vodě plácla! Jak se mě Cass zeptá, jestli jsem v pořádku, znovu si přejedu dlaní zezadu po hlavě. "No, neumřu," zasměju se. "Nemám tam pleš, že ne?" našteluju se tak, aby Cass viděla moji hlavu zezadu. Jestli jo, tak nejdu před Hagridovu chatrč, ale hezky na astronomickou věž a skáču dolů. Sbohem, krutý světě, nebo tak nějak. Když se otočím zpátky, postavím zvrhnutý pohár dýňové šťávy. Když Cassandra navrhne jezero, zašklebím se. "Raději ne. Dneska už ho mám plné zuby. Kdyby mě Hučka z toho jezera nevytáhla, asi bych skončila pod vodou jako zbytek. I tak mám seškrábané nohy, jako kdybych se snažila vykoupat vzteklou kočku," vysvětlím svoji neochotu se dneska k jezeru vracet. Je mi jasné, že ďasovci se na pevninu nedostanou, ale i tak... Takže se musím krátce zamyslet, abych přišla s nějakým lepším nápadem. "Co takhle rychlá procházka ke stájím? Můžeme si pohladit koně," snažím se jí nalákat. Má ráda koně, ne? Chodí přeci na jezdectví! Vlastně ani nevím, jestli tam po hodinách máme přístup, ale Cass to určitě vědět bude a jestli ne...alespoň zažijeme trochu toho dobrodružství. |
| |||
Toalety v přízemíPondělí, 13. září Jsem příliš zabraná do sebe a svých myšlenek, než abych si všimla, že se ke mně v úmývárně připojil někdo další. Pečlivě drhnu ruku, i když je všechna bramborová kaše dávno pryč. Přemýšlím nad tím, jestli si Helen nakonec ten kabát vzala nebo ne. Možná jsem ostatním ze Zmijozelu křivdila, ale pochybovala jsem, že by jí to někdo připomněl z dobroty jejich duše. Co když nastydne? Když jsem nad tím tak uvědomala, její spolužáci se k ní nechovali zrovna hezky. Byla jsem to já, kdo dneska Helen pomáhal s taškou po hodině kouzelných tvorů a kdo Helen přinesl zapomenutou hůlku po formulích. Dokonce ani Daniel, který za její popálené dlaně mohl, se na ní ani nepodíval. Vážně gentleman! Necítila jsem se ani trochu špatně kvůli tomu, jak jsem se k němu po hodině chovala. Dál jsem neměla možnost se nad tou nespravedlností rozčilovat, protože jsem uslyšela svoje jméno. Nadskočila jsem a pohledem v zrcadle našla Christinu. Trochu nervózně jsem se usmála, jako kdyby snad mohla vědět, že jsem se před chvílí tak zamyslela nad její nejhezčí blonďatou spolužačkou ze Zmijozelu. "Ahoj Christino," pozdravila jsem jí a utáhla kohoutek, takže voda přestala téct. Konečně jsem se na Christinu pořádně podívala. Měla jsem docela dobrý výhled na vršek její hlavy, takže jsem si všimla, že vzadu nahoře má pořád trochu pomazánky. Došlo mi, že i ona byla obětí Protivy. "Ještě..tady...," nejdřív ukážu a pak na svojí vlastní hlavě naznačím místo, které vynechala. Na vlasy jí sahat nebudu, Týna mi vždycky připadala jako někdo, kdo nemá rád, když mu někdo sahá na hlavu. "Jakto, že nejsi s ostatními v Prasinkách?" snažím se odvést řeč, ale než vůbec větu dokončím, je mi jasný, že je to pěkně blbá otázka. Dneska mi to vyptávání fakt moc nešlo, ale už to nešlo zastavit. "Nevíš, jestli si Helen vzala kabát?" vypadne ze mě nakonec a já náhle pocítím nutkání napustit umyvadlo plné vody a následně se v něm utopit. Někdy během dneška jsem očividně přišla o schopnost přestat mluvit, než se ztraptím před celým ročníkem. |
doba vygenerování stránky: 0.84432196617126 sekund