| |||
Velká síň Pondělí, 13. září Becca, Al, Kayla Za ty roky jsem si už zvykla, jak moc se Al hodí do Havraspáru. Má pravdu, že by nás mělo hnát sebezdokonalování, v něčem to tak jistě má každý. A ne každého prostě baví všechno, a tak prostě danými předměty člověk proplouvá a drží se zuby nehty nad hladinou. Asi až budeme starší, uvidíme to v jiném světle, ale teď bych řekla, že je většina z nás spíš líných. Základy bychom měli mít ode všeho a pak? Ano, pak může přijít na řadu individualita. A vlna avantgardního přístupu, který nám všem popustí uzdu představivosti a našich schopností! No, uvidíme… “A proč by sis stěžoval? Hloupá není, jen má trochu prořízlou pusu,“ řeknu pobaveně na Dianinu adresu, ještě než k našemu stolu přisedne Becca. S ní bych asi neodpověděla tak ledabyle, vzhledem k tomu našemu… společnému… střetnutí. “To Domča si stěžoval, že ti neladí s kolejními barvami,“ bráním se Kayliným slovům. “A neboj se, určitě se ti to brzo spraví!“ Sovy si nevšimnu hned, večeře je příliš chutná a prostě si nemusím hledět všeho. Ale Alovo máchání můj pohled přitáhne a já téměř okamžitě uvidím jeho původ. Ajejda… “Jsi v pořádku?“ ptám se starostlivě a nabídnu mu pomocnou ruku. Dopis byl evidentně od Lupina. To musel posílat sovu? Z kabinetu? Nebylo by lehčí vyvěsit oznámení? Nebo nám to prostě říct? Však jsme u něj před chvilkou byli, ne? Al nemusel skončit na zemi. Ale co naplat, vzít zpět už to nejde. “Řekneme, neboj se. A díky za zprávu,“ přidám povzbudivý úsměv. Nabídla bych mu, že půjdu s ním, ale spousta lidí může přijít i sem, tak bude dobré rozšířit rajon ohlašování. A tak mu popřeju šťastný lov modrých páťáků a pokračuju ve večeři. Klid u jídla dlouho nevydržel, protože… protože Protiva! Lekla jsem se tak moc, že mi část dýňového džusu skončila v klíně! Ihned táhnu po ubrouscích, ale to začne rvát Becce vlasy. “Pusť ji, neřáde!“ oženu se, ale on si stejně dělá, co chce. Až Krvavý baron ho uzemní a zažene. Aspoň že tak! “Dobrý?“ ptám se starostlivě. “Já se ho tak lekla…“ kroutím hlavou a hůlkou si očistím klín. Nemusím být sladká úplně všude. “Projít?“ vzhlédnu. “Ale jo, klidně. Co zadem obejít jezero?“ navrhnu. U vody může být v tenhle čas hezky, brzy bude zapadat slunce. |
| |||
Pondělí, 13. září Prasinky: U Tří košťat > květinářství Procházka Spolužáci a pak už jen Wolf Škodolibě se na Domenica zazubím a jakmile přiblíží kuřecí koktejl k ústům a ochutná - neubráním se znechucené grimase. Skoro jako bych si dokázala tu otřesnou chuť představit. Pobaveně se uculím, když Nickovi koktejl raději vrací. ,,Každá kulinářská zkušenost je cenná, ne?" Neodpustím si poslední poznámku. Deirdre pro změnu neochutnávala pofidérní mix potravin, ale zdejší medovinu. Netuším, jak je na tom se snášením alkoholu, ale dokud Richard nepřipomněl Calvina, bylo mi to i jedno. No tak co, tak se opije, bude plácat nesmysly a možná řekne pár vtipných poznámek na účet Christiny a pokud bude hodně opilá, třeba i přímo před ní. V takovém případě bych ji v pití i podpořila, ale po tom, co řekl Richard? Znepokojeně jsem na Dee pohlédla. Často u nás v pokoji přes noc ani nezůstává, třeba se poblije u nich. Utěšuji se v myšlenkách. To by byla ale smůla. Dvakrát poblitý pokoj za čtrnáct dní. Vskutku nemilé. Večeře se naštěstí brzy začne chýlit ke konci a jen co přijde Rosmerta s účtem, v uších se mi rozezní vítězné bubny. Představa, že by se večeře měla protáhnout o další hodinu mě přiváděla do deprese. Nakonec se všichni začneme konečně zvedat od stolu a oblékat. Jen Richard ještě o něčem diskutuje s Barbarou. Vůbec jsem je neposlouchala, tak moc jsem se těšila ven. Zaslechla jsem jen něco o prstenu? Snad nechce Richard nudit Barbaru diskuzí o špercích.. Pomyslela jsem si v rychlosti, zatímco jsem Wolfa jemně postrkovala k východu. Nemohla jsem se dočkat, až budeme venku a až budeme zase sami. Koho jiného bych si mohla tak krásně dobírat než jeho? Venku byl jen Domenico s Helen a Dee se vypařila jako pára nad hrncem. Nejspíš spěchala za Krippelem, zahlédla jsem totiž už jen dlouhé, blonďaté vlasy jak mizí postupně ve tmě uliček. A že se celkem setmělo. Na malý moment zvednu hlavu k obloze. Slunce pomalu zapadalo a nebude trvat dlouho, než se setmí úplně. Nebýt rozsvícených lamp po krajích uliček a odlesků světel z oken domů, pravděpodobně bychom neviděli ani na krok. Rozloučím se s ostatními a pak už se s Wolfem konečně oddělíme. Zaháknu se za něj a přitisknu se k němu tak, aby mě aspoň trochu hřál, protože se zapadajícím sluncem přirozeně klesala i teplota. „Máš nějaké místo, kam bys chtěla zajít?“ Ozve se. Pohlédnu na něj a nevinně se uculím. ,,Máš nějaké místo, kam bys mě chtěl vzít?" Provokativně mu na otázku odpovím otázkou, když vím, jak mu to leze na nervy. Chvilku si užívám jeho výraz, než odpověď pozměním. ,,Ani pořádně nevím, co všechno tu je. Ale mám chuť na sladké." Naznačím mu nenápadně a rozhlédnu se, kam to vlastně jdeme. |
| |||
Famfrpálové hřiště → Velká Síň → Pokoj 13. září, pondělí Lin, Ryan, Christian, ostatní u stolu, na pokoji Zápas je ukončen, čas zamířit do Velké síně na večeři. Docela dost jsme toho z celého času vyhrazeného pro jídlo zameškali, hlavně kvůli zápasu, který se protáhl trochu déle, ale ne že by mě to nějak zvlášť vadilo. Odmítnu Lininu nabídku přidat se k nim v zacházce s Christianem a raději si to zamířím do Síně, abych stihla alespoň něco málo pojíst, než oficiálně večeře skončí a Síň bude pro dnešní den zavřená. Spousta spolužáků už sedí u našeho stolu, někteří již pomalu dojídají. Usadím se také a pustím se do francouzské obložené bagety – taková rychlovka. Zvednu oči k Ryanovi, který se ptá na náš zápas. "Jo, jo. Byli jsme se na chvíli prolítnout a uhráli jsme pár bodů. Bylo to docela fajn, dostat se ven na čerstvý vzduch. Bylo tak pár nepříjemných zranění, ale snad ne nic vážného," pousměju se na něj, snažíc se rychle schroupat bagetu. Jo, taky bylo fakt pročistit si hlavu po hodině formulí. Zvednu hlavu, když se u stolu objeví Christian, kterého jsem naposledy viděla na famfrpálovém hřišti, aby nám oznámil dnešní večerní hodinu. No dobrý. Otřepala jsem si z oblečení drobečky a vyrazila do pokoje, abych si dané informace přečetla. Možná bych si mohla na chvíli dát dvacet, když dnešní večerka bude o kus posunuta. |
| |||
Veľká sieň --> spoločenka Acai, Naira, Maureen, Cory 13.9. Pondelok Prehltnem mäso a zazubím sa šťastne na Coryho naspäť. Použila by som skôr slovo "uspokojene." Tľosknem pobavene jazykom a chystám sa ho varovať, aby od dnešného dňa pre istotu pred tým ako vpadne do svojej vlastnej izby klopal, ale preruší ma Mau. Na tvári sa mi roztiahne široký úsmev. Kto by sa nenechal rozptýliť komplimentami? Aw Mau, si milá, ďakujem! A nemusíš mať vôbec schopnosti, viem pár kúziel na zmenu farby vlasov, síce to nevydrží dlho, iba pár hodín, ale keď chceš môžme ich vyskúšať. A práve dnes som kamarátovi písala kvôli tetovaciemu strojčeku takže tá možnosť tu bude tiež. Predstavím si Mau s nejakými výraznými červenými vlasmi. Aj keď Mau by sa asi skôr dala nahovoriť na niečo čo menej bije do očí...Možno tmavohnedá. A k tomu červený rúž, má plné pery, to by vyzeralo dobre. A pekne namaľovať oči. V podstate si viem predstaviť že by som z nej spravila úplnú bombu. Čím viac nad tým premýšľam, tým viac sa mi ten nápad páči. Bola by to zábava! Mau sa nikdy nemaľovala. Vlastne vieš čo? Mohli by sme si spraviť niekedy dievčenské posedenie v izbe a trocha sa na tebe vyjaším. Keď skončím, spadnú z teba všetci na riť. Napoly to navrhnem, napoly oznámim, načo sa znova pustím do hltania jedla. Trochu ma prekvapuje, že nepočujem od Nairy žiadne výčitky, ale sťažovať sa na to teda nebudem. Venujem jej len začudovaní pohľad, ale jem ďalej. Popri tom si však všimnem, ako Mau naberá jedlo a oznámi, že to je pre Bendžiho. Huh, to ma vôbec nenapadlo. Preglgnem, aby som nerozprávala s plnými ústami. Čosi z rodičovskej výchovy a etikety sa na mne občas prejavilo. Dobrý nápad, išiel ešte za Rhiannon, a po tom výkone čo teraz podal mu za chvíľu žalúdok určite oznámi že nemá na čom fungovať po zvyšok večera. Prehodím kompletne konverzačným tónom, len s miernym úsmevom keď si znova spomeniem čo za čary vedel robiť s rukou stlačenou medzi našimi telami. Musel mať už viacero dievčat. Saaakra, budem sa jednoznačne musieť pochváliť Sin. Potrebujem to zo seba dostať, takéto pikošky. Po chvíli sa k nám pripojí aj Acai, ale zo začiatku si vďaka svojmu pažravému jedeniu vôbec nevšimnem, že by s ňou niečo bolo. Keď ale začne rozprávať, takmer okamžite zachytí moju pozornosť a tak zdvihnem oči od taniera a skáčem pohľadom medzi ňou a Maureen. S kým "ním"? V kumbále? Acai, ty posteľový škriatok, po kom zase ideš? V mojom hlase je počuť veľkú zvedavosť a so žiariacimi očkami z potencionálnych pikantných noviniek si ju pozornejšie prezriem. Kto by ju vyhadzoval z kumbálu namiesto toho, aby ju pretiahol? Turbujem si mozog, ale odpoveď mi poskytne Maureen. Pri slove foťák ma naozaj napadol ako prvý len on. Ty páliš na Rorym! Nevedela som že ťa priťahujú také typy, aj keď musím uznať, dala by som ho dole aj ja. Zažvatlem s tou mojou prerezanou pusou, ešte stále v divokej nálade. Priam zo mňa sála, ako som hladná po informáciách čo sa stalo, ale skôr než by s stihlo niečo vysvetliť sa stanú dve veci. Najskôr mi zmizne spod nosa jedlo, aj keď to ma zahriakne len trochu, keďže som už mala takmer dojedené. Ale to, že ten lietajúci chaosák mi vyleje na hlavu čaj ma nakopne. Aaaaa! Skríknem zo šoku z nečakanej tekutiny. Okamžite vyvrátim hlavu dohora. So zloduchom som mala zvláštny vzťah, občas som ho milovala za jeho žartíky, keď ich robil iným, občas nenávidela, keď ich robil mne. Keby sa mi nič nestalo, pravdepodobne by som sa teraz rehotala na ostatných v sieni, ktorím tiež niečo porobil. Vypadni do tretej brány pekla! Skríknem po ňom zamračne. Mám chuť doňho niečo hodiť, ale keďže by to cez neho len preletelo, bol by to úplne zbytočné. S nechuťou si rukou prejdem po mokrých vlasoch. A to som si ich chcela umyť až zajtra. Skrivím pery, keď zbadám fľaky na Bendžiho košeli a vytiahnem prútik. Tergeo. Zamrmlem, a keď zbadám že že Cory to schytal tiež, zopakujem to aj na ňom. Pozriem sa na Nairu. Ale hej. Odpoviem, ale mám trochu nakrknutý tón hlasu. Nestihnem sa ale začať rozčulovať, lebo na mňa dopadne, koľko musí byť hodín keď sa už vypratali stoly. Okamžite vyskočím na rovné nohy a šlahnem pohľadom po Corym a Acai. Zabudnem na celý incident a po Nairiných slovách pokrútim hlavou. Zájdeme si do spoločenky všetci naraz. Zdvíhajte zadky vážený, veď už musí byť osem. Máme metlobalové zasadnutie, tak pome, pome, makajte! Acai, ktorá sa mi zdá ešte stále byť trochu mimo dokonca potiahnem za golier košele, aby som ju popohnala a doslova ich oboch potom tlačím rukami na chrbtoch von zo siene. Naira sa síce odpojí, ale ja sa nekompromisne ponáhľam do spoločenky. To ale nezastaví moje ústa od rozprávania. A hneď potom chcem počuť čo si robila s Rorym. A o akej mačke hovorila Naira? Do spoločenky sa dovalíme len s malým oneskorením. |
| |||
Prasinky > Ošetřovna Helen, Nicolas + ostatní zmijozelští Náš společný večer v Prasinkách se dočkal konce. Někteří se bavili víc, někteří méně. Záleží na úhlu pohledu. Kromě zcela běžného popichování se vlastně nedělo nic speciálního, co by stálo za zmínku. Dee se po minimálním množství alkoholu dostala do nálady a její interakce s Caylusem byla přinejmenším zábavná. Jako by vůbec nevnímali, že kolem nich jsou lidé. Při pohledu na nich mi bylo trochu líto Alastora. Kdyby jenom věděl. Víc mě ale bavil fakt, že všichni už jsou na tohle chování naprosto zvyklí. Posledních pár dní spala i na našem pokoji a vlastně se divím, že Richard zatím nezakročil. Speciálně po její nevolnosti, díky které jsme museli obětovat jednu celou noc poklidného spánku. Většinou byl na podobné věci docela pedant. Naštěstí se dnes výrazně neopila, takže můžeme doufat, že noc proběhne v klidu. Wolfram zaplatil naši útratu, jak bylo v plánu, za což jsem mu samozřejmě nezapomněl poděkovat. Ač mi to nebylo dvakrát příjemné, určitě bude ještě příležitost mu tuto laskavost nějak oplatit. Má pozornost ho ale brzy opustila a to v momentu, kdy se Richard začal zajímat o Barbaru. Bylo naprosto zřetelně slyšet, na co se jí ptá a pokud jsem to slyšel já, musela to zajisté slyšet i Helen. Takže zatím, co se všichni zvedali k odchodu, já z věšáčku vzal Helenin kabát a zatarasil jí výhled na Richarda s Barbarou. „Půjdeme?“ pousměji se na ní a nastavím jí teplý kus oblečení, aby se do něho mohla nasoukat. „Musíš ještě na převaz, pokud se nepletu.“ Připomenu jí návštěvu na ošetřovně a sám si zabalím krk šálou. „Doprovodím tě.“ Oznámím jí nenuceně a pak očima vyhledám Nicolase. „Jdeš taky?“ Vlastně ani nečekám, co mi odpoví. Kam by taky jinam šel? Wolf se Sinestrou mají své plány, Richard se pravděpodobně zdrží s Barbarou a v podstatě tu nezbývá nikdo jiný, kdo by ho nějak zabavil. Jeho živá povaha by mohla Helen přivést na jiné myšlenky. Snad. S tím přidržím dámě dveře a pomalým krokem se vydáme do hradu. V podstatě jsem ji elegantně a s naprostým klidem vymanévroval ze situace, která by s jejím temperamentem nemusela skončit dobře. Žárlivé scény nejsou potřeba. Navíc by to pak byla právě ona, kdo by to odnesl nejvíc a to není nutné. S mírným světlem, které poskytovala moje hůlka, jsme opatrně šlapali po cestičce směrem k hradu. Nevyjadřuji se. Nemám, co bych řekl. Helen už dávno znala můj názor na to, co s Richardem má. Nemusím jí ho připomínat a krom toho to není má záležitost. Nebudu se v tom šťourat, pokud s tím sama nezačne, což mi ovšem nezabraňuje o tom přemýšlet. Těžko říct, jestli je Richardovi opravdu tak ukradená, nebo ji úmyslně takhle provokuje. Možná obojí, kdo ví. Jedno lepší než druhé a v obou případech je to kruté. Nejvíc mě na tom beztak štve to, že si to ta holka nechá všechno líbit. A ještě pak má tu drzost jeho chování ospravedlňovat. Díky tomuhle přístupu si v podstatě za polovinu problémů může sama a nějaká změna je v nedohlednu. To my přece učíme lidi, jak se k nám mají chovat. Nakonec se nad tím můžu rozčilovat, jak chci. Stejně mi jí ve finále bude líto. „Jak ses vlastně o prázdninách měla? Ještě jsem neměl příležitost se tě na to zeptat.“ Zeptám se, abych nadhodil nějaké téma, když už mi ticho přijde nesnesitelné. Helen pravděpodobně do řeči příliš nebude. "Já se rozhodně nenudil. Onkologická ambulance prochází rekonstrukcí, takže je tam docela zmatek. Děti na oddělení mají trochu problémy s hlukem. No, a když jsem nebyl na oddělení, tak jsem pomáhal tátovi. Teď experimentuje s nějakou novou odrůdou vína. Je kolem toho neskutečný povyk.“ Sám pro sebe se zasměju. "Je vždycky jako malé dítě. Celý nadšený, když se mu jeho pokusy daří a vyjde z nich něco dobrého." Nakonec jsem v tomhle stejný. Ta vinice je i moje dítě a veškerou radost s ním sdílím. Po očku Helen zkontroluji, když vcházíme do hradu. „Co se pak jít projít?“ Navrhnu se shovívavým úsměvem v momentu, kdy se opírám o stěnu vedle ošetřovny. Nepůjdu s ní dovnitř, určitě ocení nějaké soukromí. „Do večerky zbývají ještě dvě hodiny.“ Nádherný západ slunce jsme viděli cestou do hradu. Teď už slunce vidět nebylo, ale prozatím nebyla taková tma, abychom neviděli na krok. „Taková stezka odvahy po pozemcích není špatný nápad, jak zabít čas.“ |
doba vygenerování stránky: 0.92987418174744 sekund