| |||
Můj kabinetpondělí 13. září, večer Benjamin Přerovnávala jsem si na stole nějaké papíry, nic co by nemohlo počkat až do druhého dne, ale jak se říká "Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek." Podle čehož jsem se tady zařídila. Neměla jsem příliš hlad, proto jsem se na poslední chvíli rozhodla, že nakonec na večeři nepůjdu a pokud by se můj žaludek rozhodl, že nakonec by si něco dal, pořád mám v zásobě nějaké sušenky, které se hodí k čaji i k obyčejnému zakousnutí. Naposledy jsem prošla poslední poznámky, zabouchla jsem šuplík pracovního stolu, který jsem uzamknula, připravena vydat se do svého zadního pokoje, abych se pro změnu pustila do příprav na ulehnutí. V mém počínání mě však vyruší krátké zaklepání na dveře, které bych možná přeslechla, kdybych byla na druhé straně místnosti. Otočila jsem se, zamířila k nim, abych je otevřela a před nimi spatřím jednoho ze svých studentů – konkrétně prefekta mé koleje - Benjamina. Trochu mě to překvapí, nečekala bych nikoho z nich v tuto večerní hodinu, v jejich volném čase. Pokud by to nebylo nijak důležité či se něco nestalo. "Dobrý večer, Benjamine. Mohu pro vás něco udělat?" zeptám se s drobným úsměvem, ruce složené na tmavě zelené sukni šatů. |
| |||
Alastor Pondělí 13. září Alastor o tom možná nemá tušení, ale právě zachránil svého otce. Na oko chápavě se na něj usměju a kývnu hlavou. "To nevadí. Úplně to chápu. Asi by to nebyl nejlepší nápad. Divím se, že se tam chce tobě." Na tváři se mi nepohne ani sval, když mi navrhne, abych jela k němu. Otevřu rty v dokonalém o a překvapeně na něj zírám. Dobrovolně jet na území nepřítele a strávit tam několik dní? To zní jako sebevražedná mise... Co by na to řekl otec? Hmmm... Chvíli o tom přemýšlím, než mu dám pořádnou odpověď. I přes pachuť, kterou cítím v krku, se nejistě usměju a s rozzářenýma očima kývnu. Je něco jiného trpět je ve škole a jet k nim dobrovolně. Na druhou stranu... otec by mě tam poslal s otevřenou náručí. Vždycky říkává, že je důležité poznat svého nepřítele co nejlépe. A dozvědět se o Alovi co nejvíc? Ano, prosím! "Pokud to nebude vadit u vás, moc ráda bych jela a poznala tvoji rodinu. Držím ho za ruku a nechám se odvést k té opuštěné učebně, o které mluvil. Nechám ho otevřít. Mezitím držím stráž a tvářím se nezaujatě, skoro znuděně. Pokud jde někdo kolem, může si můj otrávený výraz spojit s nechutí z toho, že se musím jít učit s havraspárským prefektem. "Vedlejší efekt? Teda... to je škoda, ne? Lidi tě pak neprávem odsouděj..." Vkročím za ním a nechám ho, aby zamkl. S úsměvem se na něj otočím. "A co se povídá o mně?" |
doba vygenerování stránky: 0.60413408279419 sekund