| |||
Učebna 8C – stůl č. 3 → chodba 15. října, čtvrtek Diana, Maurice, Caylus, Kayla, Anna a Becca Obezřetně se dívám po plísňácích. Sama útočit nebudu, pokud mně osobně k tomu nedají důvod. |
| |||
Učebna 8C - chodba, nástěnka, pokoje - před učebnou E215 15. října, Čtvrtek Byl jsem neskonale vděčný, když Kayla moje Faux pas vcelku klidně přešla a celkově na mě byla mírná. Vážím si toho a odměním ji za to tím nejmilejším úsměvem, kterého jsem schopen. Annu však za její posměšky probodnu ledovým pohledem. Pak profesorka McGregorová ukončí hodinu, spokojeně kývnu když nám a Havraspáru dá 10 bodů. Celkově se mi hodina, k mému překvapení, líbila a to nejen svoji praktičností. Když už se balím ještě zaslechnu jak spolužačky vykládají, že nás nenechají vyhrát. To mají pravdu, nenechají ať se budou snažit jak budou chtít, doufám že je na hřišti zválcujeme jak Quiberonští camrálisté naposledy Heidelberské harcovníky. Nasázím jí to tam co se do ní vejde, až jí obruče budou malé. he he he Pak už, ale zmizím z učebny a mířím k nástěnce v hlavní síni. Chtěl jsem to udělat už dřív, ale nějak mi nikdy nepřišla vhodná doba a nebo mi hraní sólo prostě stačilo. Teď však už je myslím čas to posunout trochu dál a založit kapelu a tak přidělám na nástěnku vzkaz následujícího znění: ( Linky se divoce rytmicky kroutí, noty vesele poskakují kolem celého vzkazu a klíče dělají přemety a tančí. Při dotyku na noty se spustí tiché odkaz) POZOR! POZOR! Okem zhodnotím svůj vzkaz a spokojeně pokývnu. Jestli se vůbec někdo přihlásí je ve hvězdách, neočekávám velký zájem, ale i třeba další dva nadšení muzikanti by byla výhra. Pak utíkám dolů do svého pokoje, abych si vyzvedl krkavce Huberta jehož můj nezvedený bratr Jean-Filip naučil pár slov, bohužel dost nevhodných. Naštěstí jsou francouzsky, ale i tak to není příjemné. Krkavec se mě zatne drápy do hábitu a spolu míříme k učebně profesorky McGonagallové... Minervy. Mám ji rád je prostě dobrá. Moc se tedy nezdržuji a za občasného krákavého Va chier! či C´est chiant! po kterém se snažím Huberta vždy uklidňovat, dorazím do chodby před učebnu E215. |
| |||
|
| |||
směr Hagridova chatrč15. října, Čtvrtek Bob, okrajově Seb Mám co dělat, abych na Boba neprotočila oči. Dost pochybuji o tom, že by Hagridovy oblíbence zastrašoval zrovna svojí velikostí. Většině těch tvorečků je úplně ukradené, že má nadváhu. “Zbytečně to prožíváš. Je to jako s miminama. Ty taky řvou, když je drží někdo vystresovanej a necítí se s ním v bezpečí.” A ne, nepřijde mi divný, když lidské děti přirovnávám ke zvířatům. Za prvé se zas tolik neliší a za druhé z nich většinou zvířata nakonec vyrostou. A dost možná tím ta zvířata ještě urážím. “Když budeš v klidu ty, budou v klidu i oni. Pokud ti vyloženě nedá nějakýho zmetka, ale o tom dost pochybuju.” pokusím se ho uklidnit svým vlastním způsobem. Kdybych se já měla kvůli každé podobné maličkosti takhle užírat, tak bych brzo skončila u Rhiannon na pravidelných sezeních a Etty by mi míchala můj vlastní uklidňovací koktejl. Konverzace se naštěstí přesouvá na famfrpál a Bob mě svou skromností donutí se pousmát. “Talent nebo ne, hodit se to bude. To je hlavní.” Vlastně na to nemám moc co říct. Má tak trochu pravdu. Ani si ho neumím představit, že by nějak přehnaně aktivně obletoval všechny obruče a v tolika metrech nad zemí předváděl akrobatické cviky na koštěti. “Od nikoho se na hřišti neočekávají zázraky.” Alex by je možná očekávala, ale dokud mám tým pod taktovkou já, tak budu vděčná, když se prostě budou pořádně snažit a dají do toho všechno. Ať už výsledek bude jakýkoli. Prohraný zápas není konec světa. I když body na konci roku by se hodily. Dilema tréninků máme v rychlosti vyřešené. I mně se občas ty dny popletou. Zvlášť, když rozpisy tréninků jsou na nástěnce vedle sebe a Alex s Kaylou mají trochu podobný rukopis. “Jen mě nepokoušej, abych ti na protažení nedala tři kolečka kolem hřiště.” přestože se na něj uculuji, z mého tónu je jasné, že si dělám legraci. “Ne, to udělat, tak můžeme trénink rovnou zabalit. Nebyl bys jediný, kdo by už ve druhém kole umíral.” Pár minut na protažení většinou stačí a s tím by ani Bob neměl mít problém. Vycházkovým krokem vyjdeme z hradu do toho příšerného větru, jakmile se můj buclatý spolužák vydýchá. Přitáhnu si hábit blíž k tělu. “To je odporný počasí.” Kolik vrstev oblečení člověk musí mít, aby mu ve škole bylo teplo? Zatím jsem na pěti a je mi to málo. Rozmrzele se rozhlédnu kolem sebe. Očividně nejsem jediná, komu chladné počasí nedělá dobře. Mimo hrad jsme v podstatě zůstali sami. My dva a v závěsu za námi Seb. Další, kdo to nechal na poslední chvíli. “Ani mi to nepřipomínej. Zahučeli jsme v tom lese do nějaký pasti. Tak pět metrů hluboká díra a očarovaný zdi. No a nemáme my to štěstí, aby tam s náma byla akromantule? Asi to bylo teprve mládě, nebyla tak veliká, jak jsem si jí představovala. Ale byla hladová a dost vytrvalá. A v tom malém prostoru jsme fakt měli co dělat. Domenico si jí od těla držel holýma rukama a já si za boha nevzpomněla na lepší kouzlo než Duro.” teď se tomu směju, ale v tu chvíli mi to fakt vtipný nepřišlo. Kdyby se neobjevil Richard, tak fakt nevím, jak by to dopadlo. “A překvapivě zabralo. Jenom z tý díry se pak lezlo dost blbě.” poznamenám s úšklebkem. Někomu hůř než ostatním, že jo. Ještě teď mě ten loket bolí. “Výron?” zmateně na Boba otočím hlavu, načež skloním pohled k jeho nohám. “Jakej výron? Já ani nevěděla, že sis něco udělal. Jako všimla jsem si, že chybíš, ale žádný info se ke mně nedostalo.” neměla bych jako prefekt o něčem podobném vědět? “Ale už je to teda dobrý, jo?” ujišťuji se zběžně. Nepřijde mi, že by měl problémy s chozením. Minimálně létání by mohlo být v pořádku. |
| |||
Učebna 8C > Chodba Acai, Ryan, Kenji, Daniel a Chris Čtvrtek 15. října Řekla bych, že můj záchvat kašle v důsledku alergie přišel v pravou dobu. Ať už to zní jakkoliv zvláštně. Nemám ráda, když se lidi hádají. Tím spíš, když jsou to zrovna ti dva lidé, které mám na světě nejradši. Takže i když mi oči slzí, že nevidím před sebe, v podstatě nemohu dýchat a mám takové podezření, že mi právě někdo sáhnul na prsa, jsem opravdu vděčná, že mě profesorka posílá na chodbu. Přestože tam záhy pošle i Ryana, strůjce celého konfliktu a nepěkných pomluv. Vyběhnu ven ze třídy, zoufalá zákeřnému prachu uniknout a jakmile se mi to podaří, postavím se k prvnímu oknu s nakřáplou skleněnou výplní, skrz kterou cítím malý závan čerstvého vzduchu. Nebelvírského spolužáka si prozatím příliš nevšímám. Mám co dělat, abych se soustředila na dýchání, natož na mluvení. Netrvalo to tak dlouho, jak jsem původně očekávala. Nekontrolovatelné kašlání a uslzené oči jsou asi pořád tou lepší verzí. Třeba astmatický záchvat bych na chodbě za asistence Ryana rozdýchala opravdu těžko. Tak hrozná ale moje alergie nebyla už od dětství. Naštěstí. Po malé zastávce na toaletách, kde jsem si studenou vodou opláchla obličej a trochu se upravila, jsem byla připravená se vrátit do třídy. Asi by nebylo moudré zůstat na chodbě, jak to pravděpodobně plánoval Ryan. I když představa to byla lákavá, sotva jsem dohnala všechno, co jsem svým pobytem v nemocnici zameškala. Mezery si teď prostě nemůžu dovolit. I na chodbě jsem mohla slyšet falešně znějící symfonii navzájem se přehlušujících hlasů, co se ozývala z učebny. Takže otevřu dveře a tiše jako myška se proplížím zpět na své místo. Zvesela se zazubím na své sousedy, abych je ujistila, že už jsem naprosto v pořádku. Vzduch je tu sice trochu vydýchaný, ale po prachu není ani stopy. Mé načasování je bezchybné, jak se zdá. Přijdu právě včas, abych Acai viděla provádět poslední pokus Pulírexa na nádobí, než na nás profesorka vypustí Plísňáky. Moje tělo reaguje zcela automaticky. Během zlomku sekundy se vyškrábu na židli a s očima navrch hlavy sleduji ta smrdutá zvířátka, jak po třídě tvoří nic než chaos. Chaos a zápach. Chris se válí v louži slizu. Acai prská sprostá slova do prostoru jako confety a Kenji schytává podpásový útok přímo do obličeje. Snad jediný, komu se souboj s nimi daří, je Daniel. Pošlu mu palec nahoru, než se jako samozvaný hrdina žene na pomoc nebohé Mirelle. Skóre u našeho stolu je tedy 3:1 pro Plísňáky. Nahromadím veškerou svou odvahu se do boje zapojit a pokusit se naše síly trochu vyrovnat. “Pulírexo!” (11%) no, možná jsem měla zůstat na chodbě. Rozhodnu se to svést na to, že jsem neměla tolik času si kouzlo procvičit, protože Plísňák akrobat se mému kouzlu obratně vyhnul a poslal mi ten smrdutý sliz přímo do obličeje. Nepanikařím, možná jsem to tak trochu čekala. S klidem sobě vlastním a se znechuceným výrazem, kterým ovšem pod nánosem zeleného čehosi není vidět, si obličej očistím. 4:1. Ani zdaleka se však nevzdávám, jsem odhodlaná se alespoň jednou trefit. Narovnám se a znovu na toho padoucha namířím. “Pulírexo!” (51%) Ani tentokrát se netrefím a co hůř, s hrůzou sleduji, jak se pod mým nátlakem schovává přímo do mého batohu. “Ne, prosím, ne.” zaskučím prosebně a slezu ze židle, abych se k tašce dostala trochu blíž. Naštěstí nemám možnost zkusit své štěstí potřetí. Pravděpodobně by to dopadlo jen další katastrofou. Profesorka totiž hodinu ukončuje a s tím se i ta malá obludka hrabe ze svého (mého) úkrytu a peláší si to zpátky do truhly. Opatrně batoh zvednu a vnitřek pečlivě prozkoumám, zda za sebou náhodou nezanechal nějaký nepěkný suvenýr. Zdá se, že ne. To je dobré znamení. “Jasný. Užij si to.” zavolám spěšně za Acai, když mizí ze třídy. To mi připomíná, že i já měla svoje plány. Rozhlédnu se po třídě, abych zaměřila Kenjiho. Spatřím jen jeho siluetu, jak prchá z učebny jako nějaký zloděj. Můj zmatený výraz a nejisté pokrčení ramen jsou tak jedinou odpovědí, kterou ze mě podobně překvapený Daniel dostane. Nemám nejmenší tušení, co se s Kenjim poslední dobou děje. Každopádně nehodlám zůstat pozadu a v rychlosti se rozejdu za ním, aby mi úplně nezmizel. Už pár dní se choval vážně zvláštně. Divně, dokonce. Což je jen o další důvod navíc, proč ho nehodlám pustit z očí. Něco ho trápí, to je jasné. Jestli si potřebuje promluvit, tak budu ráda poslouchat. Tím, že se uzavře a bude se ploužit po chodbách jako další z duchů, své problémy nevyřeší. V jiném případě ho alespoň trochu odreaguji. “Kenji!” můj pronikavý hlas je jediné varování, které dostane, než se mu bez milosti pověsím na záda. Špičkami se pořád dotýkám země, nechtěla jsem na něj vyloženě skákat. Přeci jen není z nejvyšších ani nejsilnějších a já se váhou ani trochu nepodobám pírku. Válet se tu po zemi by asi nechtěl ani jeden z nás. “To tak pospícháš na hodinu s Goggy? Hodláš Mauricovi lézt do zelí?” poškádlím ho se smíchem, než uvolním ruce, co ho do teď pevně svíraly kolem krku. “Dělám si srandu. Chtěla jsem tě poprosit o pomoc. Ráno mi z pokoje utekl Mr. Sweetie.” povzdechnu si. “Kdykoli jindy bych ho nechala, ať se hezky projde po hradě a večer bych si ho vyzvedla před kolejí nebo rovnou v kuchyni, až by dostal hlad. Ale na tu další hodinu máme mít mazlíčky s sebou.” upřu na něj ty nejlepší štěněčí oči, kterých jsem schopná, kdyby náhodou přemýšlel o tom, že by se na mě vykašlal. “Budeš tak moc moc hodný a pomůžeš mi ho najít? Pěkně prosím, smutně koukám? Mám s sebou nějaké pamlsky, na které bychom ho mohli nalákat. Tedy za předpokladu, že je přes ten smrad ucítí. Ten Plísňák mi to prsknul přímo do obličeje.” |
| |||
Učebna 8C - chodba Mirelle, Becca, Kenji Poslední slova Mir se nesla ve velmi nepřátelském duchu a v podstatě mu přála se navěky věků smažit v pekle. Kdyby tu byla Marie, určitě by si neodpustila poznámku o umění odpouštět a takové ty řeci ve stylu - přej a bude ti přáno. Jojo, kdyby na místě Mirelle stála Mářa, pravděpodobně by mu veškeré jeho hříchy odpustila. Zatrčím hůlku zpátky do hábitu a pobaveně se ušklíbnu. ,,Ještě, že tu není Naira. Ta vyletí z kůže, až se dozví, že jsme na hodině zabíjeli plísňáky." Její láska ke zvířatům mi přišla někdy přehnaná. Co dělá, když na ni přistane komár? To ho jako nezabije?! Z myšlenek mě až násilím vytáhne velmi silná vůně mentolu a nepochází od nikoho jiného, než od mé spolužačky. Jakmile se objeví zdobná krabička i přede mnou, s váháním si jeden mentol vezmu. ,,Dík." Opatrně ho strčím do úst, protože mám oprávněné obavy, že mentol od Mirelle bude mít grády. ,,No ty krávo," zahuhlám a musím otevřít pusu, abych se pořádně vydýchal. ,,To je síla." Zachroptím, když mi nevinně vypadající bonbon vypálil celou pusu, krk i skoro oči. Jediné pozitivum, které tomu nemohu upřít je, že skutečně nic necítím. Dýchací cesty mám sice tak protažené, že bych normálně až odtud cítil školní stáje, ale v tuto chvíli cítím jenom mentol. ,,Poslyš, kolik jich tak běžně denně sníš? Nemůže tě to nějak ohrozit na životě? Třeba rozleptat hrdlo nebo vypálit díru do jazyka? Jsem si jistý, že někde na druhé straně bude napsané doporučené dávkování." Snažím se ji naznačit, že mám skutečný strach o její zdraví. Tohle je výrobek samotného Satana. S tím by zastrašila i upíra, kam se hrabe česnek. Stačilo by před ním otevřít jen tu krabičku. ,,Někde jsem četl, že pavouci nemají rádi tyhle výrazné vůně. Rozmarýn, eukalyptus, máta a tak. Takže až nás Snape pošle zase do lesa, chci být s tebou v týmu!" Jo, tenkrát na školním trestě v Zapovězeném lese by se nám Mirelle hodila. Ušklíbnu se při vzpomínce, jak jsme s Kenjim skončili zamotaní v akromantulí síti. Vrátím se ke svému stolu, kde si sbalím věci a nahážu do batohu. Acai už byla pryč a Kenjiho jsem akorát viděl, jak se řítí z učebny ven. Co mu to zas přelítlo přes čumák? Věnuji tázavý pohled Coraline, která ve třídě ještě byla taky a pak už se jen vydám ke dveřím, kudy se prodírali ostatní spolužáci. "Vlastne... čo máme teraz za hodinu?" uslyším hlas Mir, která stála kousek ode mě. ,,Přeměňování myslím. A pokud se nepletu a nebylo to až na příští hodinu - tak si máme donýst mazlíčky." Rozpomenu se na vzkaz na nástěnce. Sice žádného nemám, ale Kenji z té své zoo určitě nějakého oželí. Ani si nevšimne, když mu tam jeden zmizí. ,,Máš nějakého nebo půjdeš k Hagridovi?" Otočím se na ni. Nebyli jsme spolu na koleji, takže netuším, jestli nějaké zvíře má. Ani si nepamatuji, jestli jsem ji někde s nějakým viděl. Jakmile se dveře uvolní, vyjdu na chodbu před učebnu, kde už stojí Becca s Kenjim. No takže máme deset minut na to si vzít mazlíčka a dojít na nádvoří. ,,Čau Beck." Pozdravím ji a podívám se na toho bručouna vedle. ,,Hele koho si budeš brát na přeměňování?" Zeptám se ho nenápadně. Hádám, že kluběnku, ale raději se ptám. To abych věděl, co zbyde na mě. |
| |||
8C, stůl č.2 -> chodba15.10. Sinestra, Patrick, Richard, Kenji, okrajově Sebastian Sebastian samozřejmě nemá ani tolik slušnosti, aby se zatvářil třeba malinko kajícně. Ráda bych řekla, že jsem překvapená, ale opak byl pravdou. Raději tedy obrátím pozornost na špinavená nádobí, ale do jeho čištění se vůbec nehrnu, nechávám to na ostatních. Ale stejně se tomu zatracenému Pulírexu nevyhnu, protože profesorka na nás vytáhne plísňáky, kteří se rozutečnou po třídě. "Pořád jste roztomilejší než někteří naši spolužáci," zamumlám směrem k "mému" plísňákovi a odolám pokušení do něj dloubnout špičkou hůlky. Bůhví, co by se pak stalo. Potvora spokojeně žere bahno z mých bot, vlastně to může být docela užitečná potvůrka. Váhám s kouzlem i z toho důvodu, že všichni kolem mě s plísňáky zápasí, jako by to nebyli div chiméry. Sinestra ohodí slizem Domenica, Patrick schytá jednu dávku přímo do očí, Domenico se "mstí" tím, že bublinkami nahodí Sinestru. Vlastně je to docela vti-... Mlesk. Do obličeje mi vletí bubliny a pár jich vdechnu. Dávivě se rozkašlu a v puse cítím pachuť mýdla. Richard se taky pustil do plesnivého boje a já jsem očividně nevinná oběť. "Jo, v pohodě," zakašlu na jeho omluvu. Ještě, aby to udělal naschvál, to bych mu musela pak někdy na chodbě podkopnout nohy. Setřu si bublinky z obličeje. Mezitím se můj plísňák zalekl čistoty a snaží se mi vlézt do batohu. "Pulírexo!" (39%) ale plísňáka to nijak netankuje, vyhne se a ještě mi flusne sliz přímo na košili, odkud jsem před hodinou tak namáhavě dostávala inkoust. "Ty seš hajzlík. Pulírexo!" (95%) druhý zásah už je přesný a plísňák se rozplyne. Zůstává po něm smradlavý sliz, stejně jako ten na mojí košili. Tergeem oboje vyčistím, ale smrad zůstává. Až s profesorčinou pomocí ten smrad trochu vymizí. Při první příležitosti balím svoje saky paky, rychle se se svým stolem rozloučím a beru čáru pryč z třídy. Kenjislav má z dnešní hodiny asi podobné pocity, protože mě div nesejme ve dveřích. "Copak, plísňáci na tebe neudělali dojem?" pošťouchnu ho dobromyslně. "Divím se, žes jednoho nečornul pro Unitato jako sourozence." |
| |||
|
| |||
Učebňa 8C - stôl č.4, následne smer chodba Štvrtok 15.října Sebastianovu reakciu na moje bezslovné podpichnutie prejdem len pokrčením ramien a možno by som na to aj dodala, že som si jeho výkonu všimla... ale holt, následne sa udialo toho trochu viac, než by sme všetci vôbec čakali. Hlavne asi nikto nečakal, že tie malé, ohavné a smradľavé stvorenia narobia viac povyku, než keby na nás vypustili niečo, čo by nás účelne vedelo zožrať. |
| |||
směr Hagridova chatrč15. října, Čtvrtek Bob + zmínění “Tak jasně, že ti pomůžu vybrat, pokud nám teda Hagrid dá tu možnost. Mám trochu obavy z toho, že nám dá nějakýho ze svých oblíbenců a vůbec z nich nebudeme tak nadšení jako on. A už vůbec nebudeme mít to srdce mu to odmítnout. Pomazlila bych se klidně i s tou akromantulí, co nás včera chtěla sežrat, jenom kdyby to tomu vousáči udělalo radost.” můžu si nad tím jen odevzdaně povzdychnout. Už jsem smířená s tím, že mám pro ty jeho velký psí oči prostě slabost. "V tom nejhorším případě u tvýho táty skončíme oba. Aspoň se nám to bude líp vysvětlovat." Nakonec nad tím s úsměvem pokrčím rameny. Takhle hrozně to určitě nedopadne. Musíme ty mazlíčky dostat do učebny a ještě je udržet v klidu dost dlouho, aby se na nich dala předvádět kouzla. Hagrid je možná trochu ujetej, ale nedal by nám nic tak moc nebezpečnýho, aby jsme kvůli tomu skončili v nemocnici. Možná nás to poškrábe, štípne nebo ďobne, ale to není nic, co bychom nezvládli. Při představě, jak se koulí dolů po schodech, se musím zasmát. Nemyslím to špatně a jsem si jistá, že Bob mě už dost dobře zná, aby to věděl. Jeho váhu jsem nikdy neřešila. Naopak si někdy říkám, že těch pár polštářů navíc musí někdy být celkem příjemný. “Mám jít před tebou a chytat tě, kdyby ses rozhodl si tu cestu dolů trochu urychlit? I když zas tak moc nepospícháme.” Pravděpodobně by po mně zbyl mastný flek, stejně jako ze všech ostatních, co jdou po schodech před námi. Neujde mi, jak se mu začaly červenat tvářičky i při tak minimálním pohybu. Je jako jablíčko. Jenom ho nakrájet a zapéct do štrůdlu. “Co na to říct, jsem optimista. Neber mi moje růžový brejle.” drknu do něj loktem. Jasně, že by si nás Goggy podala, kdybychom se zpozdili jenom o pár vteřin. Navíc to info na nástěnce plápolá už nějaký ten pátek. Asi bych radši snesla jakýkoli trest, jenom abych se s ní nemusela dohadovat. Běhá mi mráz po zádech, jenom si představím ten její přísný pohled plný tichého nesouhlasu. Přesně takovým mě protínala, když jsme se sborem zpívali v kostele na počest Jackie. “Jasně, že to vím. Ještě, aby mi taková informace unikla. Gratuluju.” po krátkém oklepání, abych ze sebe setřásla děsivou vzpomínku naší zástupkyně, se na Boba upřímně zazubím. “Mám z toho radost. S tebou v bráně určitě vyhrajeme. Navíc si to zasloužíš. Fakt se snažil.” proč šetřit lichotkami. Doufám, že ho dost nabudí, aby ze sebe v sobotu dostal to nejlepší. A zacpal obruče tak, že skrz neprojde ani smítko prachu. Natož pak camrál. “Trénink je dneska, ale neboj, o test určitě nepřijdeš.” neodpustím si popíchnutí. Ten děs v jeho očích určitě není proto, že by se tak bál, že zamešká trénink. Ne. Ten má priority nastavené jinak. Není na tom nic špatného, to určitě ne, ale pravděpodobně by nebyl nadšený, kdybych se snažila profesora přesvědčit, aby test posunul nebo ho z něj omluvil. “Máme ho večer. Od sedmi. To už bys dávno měl mít jistou a čistou Vynikající. Doufám, že na plac přiběhneš nadšený a v plné síle. Máme totiž ještě hodně práce.” Kayla je jak Alex v bledě modrém. Divila bych se, kdyby už teď nešílela a nesnažila se ten jejich výjimečný trénink nějak zachránit. “Každopádně zítra je taky. Od půl páté. To je ten, co máme jednou za čtrnáct dní, pokud teda počítám dobře. Většinou se v tomhle spoléhám na Alex.” Jenže teď, když si z ničeho nic někam odjela a nikomu neřekla kam, ani kdy se vrátí, to mám na starost já. Sama. Prostě další zodpovědnost, co mi někdo hodil na krk. Nejdřív Benji s tím prefektováním, teď Alex a famfrpál. Asi jsem prokletá nebo co. “To info o třech pergamenech místo včerejší hodiny se Snapem už jsi dostal? Nepamatuju si, jestli jsem ti to říkala.” nadhodím, když konečně sejdeme ty poslední schody a trochu zpomalím, aby Bob mohl popadnout dech, pokud to bude potřebovat. Mám toho hodně, prostě už si nepamatuju, komu jsem to říkala a komu ne. |
doba vygenerování stránky: 0.92347097396851 sekund