| |||
Famfrpálové hřiště 13. září, pondělí Lin, Erika, Darri, Christian, David, ostatní na hřišti Zbytek zápasu proběhne kupodivu pro náš mini-tým docela dobře. Jsou tady jisté docela dobré pokusy mě zastavit při přesunu k soupeřově brance, jak ten od Darriho, ale nakonec stojí všechno při mně a mě se podaří dokonale skórovat. A ještě si tu svou volnou střelu řádně užiju! Možná protože se soustředím na umístění camrálu, nijak si v zápalu boje nevšímám ostatních. Nadšeně udělám menší kolečko na koštěti, ale úsměv mi trochu zvadne, když David označí naši hru za nerozhodnou. Na krátký okamžik mě to zamrzí a už už otevírám pusu, abych něco řekla, ale nakonec ze mě nic nevyjde. Sice náš tým vyhrál, ale pravdou je, že jsme byli v lehké přesile a já sama jsem tohle označila za přátelský zápas. Kdyby se jednalo o opravdový mač, bránila bych se, ale takhle to nechám raději plavat. "Díky moc!" zavolám na Patricka. Většina ostatních spolužáků, kteří se přišli na nás podívat, už se zvedli a zamířili – s největší pravděpodobností na večeři, protože je už dávno po šesté hodině, jak už naznačí i Lin směrem ke mně a Erice. A v tu chvíli si uvědomím, že mám po tom všem opravdu velký hlad. Slétnu na zem ke spolužačce ze své vlastní koleje. "Já jsem pro. Pojďme se hned najíst." |
| |||
Hlavní síňPatrick, Samantha13. září, Pondělí Má vlastní bublina je pro mě tak akorát, abych byla spokojená. Jím pomalu. Nikam nespěchám. Ruchu kolem sebe si nevšímám. Vychutnávám si večeři, při které se do mě nikdo nestrefuje a neupoutává na mě nechtěnou pozornost. Kdy takovou zažiji znovu? Pravděpodobně nikdy. Teď jsem tu sama. Ostatní studenti se o mě nezajímají, stejně jako já se nezajímám o ně. Ideální. Spokojeně si do pohárku naliji ovocný džus a pomalu ho usrkávám. Automaticky se ohlédnu, když zaregistruji něčí přítomnost až podezřele blízko u sebe. Kdo se rozhodl mě při večeři oblažit svou přítomností? Pohled mi padne na Patricka. Ani mě nepřekvapí, že je to někdo od havranů. V poslední době jsou skutečně nějak družnější. Pomalu odložím pohárek s džusem a prohlédnu si Andersona od hlavy až k patě. Proti němu samotnému ve své podstatě nic nemám. Naše spolupráce na hodině patřila k těm lepším, co jsem zažila, takže nemám důvod jeho společnost odmítnout, přesto si s odpovědí dám na čas. Přemýšlím, zda se mi chce vzdávat mé malé chvilky klidu kvůli havraspárské invazi. Nakonec proč ne. Třeba to nebude úplná ztráta času. Jídla je tu dost a není tu nikdo, kdo by to snědl. Absence Deirdrea Cayluse je skutečně znát. „Prosím.“ Pokynu mu na prázdné místo vedle sebe a sleduji, jak se na něj usazuje. Alespoň má vychování, což se v jeho koleji nedá říct o všech. Pohledem na něm setrvám do chvíle, než otevře téma dnešních vyučovacích hodin. „Každý má nadání na něco jiného. Není to něco, za co bys mi měl děkovat.“ Odbudu jeho vděk, div nad tím nepokrčím rameny. "Nakonec nebyl jsi až tak špatný, aby to z mé strany vyžadovalo tolik trpělivosti." Kdybych skončila třeba s Rottovou, bylo by to o něčem jiném. Takhle jsem měla jen příjemný pocit, že mám v něčem navrch. „Jistě. Hned po hodině.“ Přitakám a musím se nedobrovolně usmát. Zdá se, že Daniels se netěší takové popularitě, jakou by si za své pohádky představoval. Proč jinak by si je také vymýšlel, že ano. „Nebyla jeho chyba, že mu ten dopis spadl do klína.“ Podotknu jemně a znovu usrknu ze svého pohárku. „Na hodinách nemají zvířata co pohledávat, pokud neslouží jako vyučovací pomůcky. A to neplatí jen o mé sově.“ Myslím, že nemusím dodávat tu protivnou profesorčinu kočku, kvůli které se Chouette polekala. Pomalu zvednu pohled, když se k nám přižene další člen modré koleje. Mají tu sraz nebo co? Nadechnu se, abych Arrkainové odpověděla, ale posadí se mnohem dřív, než stihnu cokoli říct. To se její způsoby za tak krátkou dobu tak zhoršily? Nebo se mi to před tím jen zdálo? Nic neříkajícím výrazem pozoruji, jak si dělá pohodlí a usmívá se na mě jako měsíček na hnoji. Možná jsem vůči ní byla až příliš shovívavá. Zatím se ale nijak nevyjadřuji. Nechám ji říct vše, co má na srdci, a trpělivě čekám, až mi dá prostor. „Tvá přítomnost mi nevadí, ne.“ Ujistím ji a jemně zakroutím hlavou, abych svá slova ještě podtrhla. „Vadí mi ale, že bez mého svolení hyzdíš mé jméno nevhodnými přezdívkami.“ Pronesu jakoby mimochodem a doliji si džus do pohárku. S tichým dotazem se podívám na Patricka. Pokud bude chtít, naliji pohárek i jemu. „Také mi vadí neomalenost, s jakou sis naprosto samozřejmě zabrala místo u cizího stolu, aniž bys počkala, zda ti ho někdo nabídne. Vadí mi absence dobrých způsobů, které jsi ještě před necelou hodinou měla.“ Zvednu k Samanthě klidný pohled. „Že by se vytratily při automatických reakcích tvého těla?“ s řečnickou otázkou pobaveně povytáhnu jedno obočí a džbánkem poukážu na volnou skleničku před ní. „Džus?“ pokud bude chtít, naliji ji také. „Každopádně jsem ráda, že ti mé potřeby nějak poslouží. Jak už jsem řekla – pokud si budeš ten lak chtít nechat, nemám s tím problém.“ Nakonec mi za vše řádně zaplatí. Její vděk je mi k ničemu. Odmlčím se a chvilku pohledem přeskakuji z jednoho svého společníka na druhého. "Nebudete jíst?" zeptám se téměř nevinně, když se sama opět pustím do své večeře. |
| |||
Velká síň - Mrzimorský stůlPondělí, 13. září Mau, Cory Coryho "blbé kecy", jak by jeho řeči označila mamka (já bych něco takového do obličeje asi nikomu říct nedokázala), téměř nereaguji. Jen ostentativně mlčím a vrhnu na něj pohled, za který by se snad nemusel stydět ani Snape. Normálně bych to přešla úsměvem, ale mám trochu zkaženou náladu po tom, co jsem se ztrapnila před Helen a ještě jsem ji nezastihla na ošetrovně, i když jsem měla tak dokonalý plán! Snažím se ale svoje emoce trochu ukočírovat, proto se zhluboka nadechnu a vydechnu, než se podívám na Mau. "Ložnice," zopakuju po ní, než mi to docvakne. Mau to naštěstí nijak nerozebírá. Jsem docela překvapená, že mi to i řekla. Spíš bych čekala, že to bude zapírat. Ale tak co! Ať si užijou! Jenom protože já spíš holdovala monogamním vztahům neznamenalo, že si ostatní nemůžou užívat. Mau rychle změní téma. Nevím, o čem mluví, tak jen mlčky v rýži s kari dělám cestičky vidličkou. Když uslyším svoje jméno, zvednu hlavu a usměju se, když zmíní kočku. "Jé, to je super!" řeknu a podívám se na Coryho vedle sebe, než mi dojde, že kotě tady s sebou nemá. Můj zájem o jeho osobu zase krapet opadne. "Já bych mu vzala vodu. Hodně lidí to neví, ale kočky by kravské mléko moc pít neměli, může to dokonce vyvolat průjem," odpovím zamyšleně a klepu se vidličkou do spodního rtu. "A skřítkové určitě budou mít nějaké kočičí jídlo!" dodám. Krmí kouzelníci svoje kočky konzervami? Netuším. |
| |||
Famfrpálové hřiště Darri, Erika, Marie, Christian, Patrick, David 13. Září Tak se soustředím na chycení zlatonky, že zapomenu i na vlastní nemotornost. Vzpomenu si na ni teprve v okamžiku, kdy si to plnou rychlostí naperu do Davida. Mým pravým ramenem pronikne ostrá bolest, až mi z očí vytrysknou slzy. Zamrkám a skousnu nadávku, přeci jen si za to můžu sama. Raději pohledem zkontroluji, jestli jsem Dava úplně nezrakvila a zavolám na něj: „Šmankote, promiň Davide! To jsem vážně nechtěla!” Naštěstí má David dostatek rozumu na to, aby už ukončil hru. Koneckonců, nezraněná už je s bídou polovina hráčů. Ale nakonec jsme dokonce ani neprohráli! Na jeho prosbu nijak nereaguji, představa že bych se právě já měla honit za potloukama je absurdní. Kouknu na Darriho, jestli jakože ty míče uklidí. Brácha odevzdaně přikývne a já raději slétnu ke Christianovi, abych zjistila, jak je na tom. „V pohodě?” ptám se starostlivě. „Neudělal ti můj šílený bratříček nějaké vážné zranění?” Naštěstí se zdá být docela v pořádku. Všimnu si Davida, který právě odchází ve společnosti Patrika z famfrpálového hřiště. Neurazil se na mě? Pak za ním zajdu a omluvím se mu. Zakloním hlavu, při čemž mě znovu rozbolí rameno. Stisknu si ho levou rukou a zavolalám na Eriku a Marii: „Už je skoro půl sedmé, nepůjdeme rovnou na večeři?“ |
| |||
Velká síňAngela, Cassandra a NoellePondělí 13. září Pěkně si vychutnávám šťavnatou rybičku a koukám po všech vejrech, protože vyhlížím bráchu. Začínám mít o něj trochu strach, když tady ještě není. „Kde se mohl zaseknout?“ Z myšlenek mě vytrhne, když si všimnu Cass, která se na mě usměje. „To je na mě?“ Pro jistotu se ohlédnu za sebe, jestli její úsměv náhodou nepatří někomu jinému. Nezdá se! „Co to?“ podivím se. Vzhledem k těm vtípkům a narážkám jsem nepředpokládala, že by se na mě takhle usmála jen tak z ničeho nic. Ze zdvořilosti nebo při pozdravu… to ano, ale jen tak? Vrtá mi to hlavou, ale nicméně jí úsměv opětuji. |
doba vygenerování stránky: 0.78706502914429 sekund