| |||
Pokoj -> Chodby -> Velká Síň Patrick, Týna, další ve Velké Síni Pondělí, 13. Září S povzdechem zavřu učebnici a sroluju svoje poznámky o třetím runovém písmu, které následně s ostatními úkoly uložím na poličku poblíž postele. Ze všech úkolů byl tenhle ten nejhorší. Sakra, kdo vlastně potřebuje k životu runové písmo? Opět ten unavený povzdech a rozhlédnu se po prázdném pokoji. Možná bych měla jít na večeři. Napadne mě, tak se seberu z postele a pořádně se protáhnu. Hodím na sebe sako, trochu si před zrcadlem upravím rozcuchchané vlasy a svižným tempem vyrazím skrz společenku směr Hlavní Síň. Už z dálky šlo slyšet hlasité cinkání příborů a šum hlasů ostatních studentů, kteří si pochutnávali na velkých hodech, co se na stolech každý den objevovaly. Hmm... Co si asi tak dneska dám? Rozhodně jsem měla chuť na maso. Nějaký pořádný steak by přišel vhod. Nad úvahami o jídle mi hlasitě zakručí v žaludku. Pšššt, už tam budem. Když konečně dorazím, pomalu se rozhlédnu, kdo všechno už tady vlastně je. U Havraspárského stolu je jako vždy živo. Al s Cass, Beccou a Kaylou se baví o něčem, jistě velmi zajímavým. Runa s Izy se smějí Dominikovi, který se jako vždy cpe jako prase. Prostě každodenní rutina u našeho stolu havranů. Zábava jak vyšitá. Počkat, to má Kay vážně pásku přes oko? Pobaveně vyprsknu a zamířím jejím směrem s úmyslem vyčerpat dnešní dávku škodolibosti, která za dnešek ještě jaksi nenašla své využití. Cestou však ale zavadím a téměř prázdný stůl Zmijozelských. Téměř prázdný. Wow wow wow! Týna a Patrick? Uniklo mi něco? Síce vím, že můj drahý kamarád je velikým fandou mezikolejního sdružování (a taky družení), ale nikdy jsem ho s Týnou neviděla prohodit byť jen pohledy. Teda, možná jen na dnešní hodině Nitrozpytu, ale to je asi tak vše. Na chvíli se v chůzi zastavím a pohlédnu nejprve na Zmijozelský stůl, poté na ten náš a zase zpátky na Týnu s Patrickem. Nakonec jen s širokým úsměvem změním kurz a vyrazím za těma dvěma hrdličkama, přemýšlejíc, jestli jdu vlastně vysvobodit Patricka od Týny, nebo Týnu od Patricka. Přecejen, tohle kamarádi dělaj, ne? ^^ Cestou se mi podaří navenek trošičku zklidnit mou škodolibou náladu a donutit se tvářit lehce odměřeně, přesto úsměv nedokážu skrýt. Pomalu s rukama v kapsách obejdu stůl, jako by pro mě bylo zcela běžný večeřet se Zmijozelskými, a usadím se naproti nim. "Zdravím, je tady volno?" Zeptám se, aby se neřeklo, přestože na odpověď nepočkám. Položím ruce na stůl a trochu se předkloním, když těm dvoum věnuji milý úsměv toho největšího neviňátka pod sluncem. Hehe, tohe jestě bude zábava. "Týno, ještě jednou ti chci poděkovat za ty potřeby. Už jsou bezpečně uschovány a čekaji na svou příležitost." Přenesu pozornost na ni a mírně povytáhnu koutek úst. "Taky doufám, že ti má přítomnost zde nevadí. Když jsem viděla, jaký lev salónů se to k tobě usadil, mé tělo zareagovalo zcela automaticky." Odměřeně se zazubím na svého kolejního druha. |
| |||
Velká síň Cory, Naira Překvapeně zamrkám, když mě Cory chytí za ruku a sevře jí v těch svých. “Um…“ Tázavě nadzvednu obočí a poslouchám, co má na srdci. I když musím přiznat, že mě ten náhlý dotek překvapil. Po jeho dotazu na něj chvíli jenom nevěřícně koukám, než můj výraz plynule přejde do chápavého úsměvu, ovšem lehce omluvného. I když bych nového mazlíčka brala, nemohla bych si ho dovolit. Ač darované kotě stále potřebuje věci jako je očkování, potravu, hračky a pelíšek. Nic z toho mu nabídnout nemůžu. Zrovna se nadechuji k odpovědi, když přijde ke stolu Naira a tváří se jako bůh pomsty. Trochu se nahrbím, abych se schovala před jejím zkázonosným pohledem, to už si ale sedá vedle Coryho. Beru to jako vytrestání za to, že jsem si dovolila pozřít něco jiného než salát. Nakonec… se mi trochu ulevilo. Naira je úžasná holka, která se mnou prožívá těžkosti vysokých holek, ale zase bych se občas ráda najedla bez toho, aniž by se mi na vidličce záhadně objevila brokolice. A cuketa a lilek a bůhví jaká další zelenina. Na talíř si nandám ještě pár opečených brambor a zaliji je šťávou, maso už si ale pro jistotu nevezmu. Zase bych chtěla, aby se mnou Naira ještě někdy promluvila. I tak talíř posunu trochu na opačnou stranu, než ona sedí, aby na něj neměla tak dobrý výhled. Vyvalím oči na Coryho, když začne mluvit o tom, jak je maso důležité. Vrtím hlavou jako šílená a doslova švihám rukama, abych mu ukázala, že tu větu rozhodně nemá dokončovat. Ale on to udělal. A já už jenom očekávám, kdy Naiře zrůžoví tvářičky a pustí se do sáhodlouhé přednášky. Tohle jsi fakt neměl, Cory! K mému překvapení nic takového nepřijde, i když už jsem si poctivě připravovala bloček a nacvičovala souhlasné kývání hlavou. Zatvářila se pouze poněkud… zvláštně a tentokrát to nebylo v tom dobrém smyslu. Řekla bych, že blíž smrti můj Mrzimorský kamarád ještě nikdy nebyl, jak se ho snažila usmažit tím nejzlejším pohledem, který měla v repertoáru. “Já povolení nepotřebuju.“ Odvětím rychle po Nairy i Coryho otázce a výmluvně si přitom nacpu plnou pusu, abych to nemusela dál rozvádět. Všichni o mojí finanční situaci vědí, ale pořád jsem to nechtěla nikomu cpát. Nepotřebuju chápavé pohledy, ani žádný soucit. Žiju úplně stejně jako všichni ostatní, možná jenom s trochu zapranou uniformou. Snažím se za to nestydět, i když mi někteří spolužáci z jiných kolejí dávají najevo, že bych měla. “Když jsem Alex viděla naposledy, šla za Benjim do chlapeckého pokoje. Asi jsou tam ještě teď.“ Pokrčím nad tím rameny a zatvářím se, jakože se o tom dál fakt nechci bavit. Rozhodně nehodlám řešit nějaké konspirační teorie, co tam asi tak zrovna dělají. “Zpátky k tomu, o čem jsme mluvili, Cory!“ Vyhrknu náhle, když se rovzpomenu, že mi nabídl něco, na co by asi měl znát odpověď a navíc jsem se tak chtěla vyhnout dalšímu rozjímání ohledně těch dvou hrdliček. “Jsi sice velkorysý, ale je to tvůj dárek. Uvidíš, že s postupem času to bude lepší a lepší a třeba se s Montym nakonec i skamarádíš! Já tomu věřím!“ Přátelsky ho poplácám po paži a povzbudivě se na něj usměji. Ať se ho teď Cory bojí sebevíc, jsem přesvědčená, že se s novým mazlíčkem nakonec spřátelí. Minimálně udělám maximum pro to, aby se tomu tak stalo. “Já jsem někde četla, že se strach nejlíp vyřeší tím, když se mu člověk vystavuje. Jako třeba když se bojíš pavouků, tak ti ho položí do dlaně. Třeba až zjistíš, jaký je Monty báječný společník, taky dojdeš k prozření.“ Nedovolím Corymu na jeho mazlíčka jenom tak zapomenout, protože na něj ve společence čeká a čím víc se o tom budeme bavit, tím víc si –doufám- na tu skutečnost zvykne. Pak se podívám na Nairu, která vlastně nemůže vědět, co se děje. “Ach Nairo! Cory dostal kocourka od tety k narozeninám.“ Neberu to jako tajemství, protože se to stejně ostatní dřív nebo později dozví. A čím víc lidí to bude co nejdřív vědět, tím víc spolužáků mu bude moct pomoci s jeho malým chlupatým neštěstím. “Co bychom měli malému Montymu vzít? Mléko nebo smetanu? Co myslíš, Nairo? Co může být pro kotě lepší?“ Ujmu se okamžitě postu pečovatelky a přesvědčivě se na Coryho usměju. Spolu to zvládneme, jsme přeci Mrzimor! |
| |||
Famfrpálové hřiště -> Velká síň 13. září, pondělí Osazentvo na hřišti, Týna Koukám jak ostatní vesele poletují po obloze a křepčí s potlouky a tak. Lin se mě snaží popichováním dotlačit k tomu, abych si šel pro koště a přidal se k nim. Je to lákavá nabídka, ale brzy začne sezona a já budu ve vzduchu pořád kvůli tréninkům, takže ne, díky, chci si ještě užít trochu klidu a míru. Proto se na Lin upřímně a přátelsky zazubím. "Ne, díky, ja si tohodle užiju ještě dost a dost. Jestli mě chceš vidět lítat, budeš se muset kouknout až bude zápas." Odpovím a kouknu na Kaylu vedle mě. "Prej škrábaneček.." Pronesu na oko pohoršeně, ale jen dělám srandu.Zazubím se na Mau, která mi hrozí pěstí a přátelsky jí zamávám. Milá holka, fakt. Pak se moje pozornost přesune k dění nade mnou. David komanduje svůj tým tak vehementně, až od smíchu začnu slzet, úplně mě odrovná přetahovaná Darriho a Chrise o camrál. Pak ale začnu, jako správný kámoš, povzbuzovat. "Dobrá práce Eriko, skvělá technika létání!" a "Dávej pozor Dave, pořád musíš kontrolovat svoje okolí!" Sleduji jak se nahoře rozhořel boj. Marie vychytala Eriku. "Dobrý zákrok Marie, nevadí Eriko, příště to dáš!" Darriho manévr s potloukem mě nadchl, ten kluk určitě uměl lítat. Začal jsem mohutně tleskat. "Jooo, Darri to je príma chlap, s tím musíš vždycky počítat!" Spustím choreo, co mě zrovna napadlo. Tak se zaberu do dění na hřišti, že si nevšimnu Kaylina odchodu. Že je čas večeře mě trkne až v momentě, kdy skončí zápas. Zvednu se k odchodu a přidám se k ostatním. David se ptá, jak se mi líbil zápas. Odpovím mu veselým zakřeněním a poplácám ho po rameni. "Bylo to bezva, sice padlo málo golu...a nikdo nechytil zlatonku, všichni jste se málem zmrzačili, ale jinak to byl zápas snů." Odpovím mu nadšeně. Ve Velké Síni si všimnu Noelle, jak si sedá k Nebelvírskému stolu. Trochu mě to zarazí. Že by mě nemohla vystát až tak moc? No, jestli kvůli mě nesedí u našeho stolu, tak si tam nesednu ani já. Rozhlédnu se po Síni. Můj pohled padne na Christinu, jak sedí sama, stranou od ostatních. "No jo, ostatní hadi z jejího ročníku mají nějaký mecheche v Prasinkách, že?" Pomyslím si a pak se rozhodnu. Energicky a s úsměvem na rtech vykročím směrem k ní, ale pak mi dojde, že je to Týna, tudíž by mi asi neprošlo, kdybych se k ní přiřítil s úsměvem od ucha k uchu, jak mám zvykem a sednul si k ní. Zamyslím se. Ne, to bych dostal nakopáno, chce to delikátnější přístup. Udeřím se pěstí do hrudníku a párkrát si odkašlu, dodám si odvahu a přistoupím k Týně. "Mohu se přisednout?" Zeptám se formálně a na Týnu se lehce usměji, nikoliv svým typickým širokým zázubem, ale jemným, decentním úsměvem. Když mi dá najevo, že proti mé přítomnosti nic nenamítá, usadím se vedle ní. "Děkuji." Odpovím a usadím se vedle ní. "Ještě jednou ti musím poděkovat za tvoji trpělivost se mnou v hodině Nitrozpytu. Na tyhle věci prostě nemám talent." Poděkuji ji způsobně, jak se sluší a patří. "Jak to vůbec dopadlo s tím dopisem? Vrátil ti ho Ryan? ten kluk umí být někdy pěkná osina, to ti povím." |
| |||
Famfrpálové hřiště -> Velká síň Christian, Erika, Marie, Darri, Lin, Patrick 13. září pondělí Hra už se pořádně rozjela, ale zatím nikdo neměl žádnou vážnější šanci. "Celkem nuda." Jediná zábavnější činnost se udála když Darii skoro shodil Christiana dolů z koštěte při rvačce o camrál. Darri nakonec vyhrál ale žádnou akci stejně nerozvinul. Až se konečně camrál dostal ke mě. "Je čas s tím něco udělat" Rozletím se směrem k brankám soupeře, kde na první pohled nikdo není. Už hážu camrál do jedné brány a jsem si jist gólem když tu se odnikud vynoří Erika, bez problémů ho chytne a s novou energií se rozletí do protiútoku. Neváhám a vydávám se za ní, abych zabránil gólu. Ne že bych Marii nevěřil, ale jistota je jistota. Při pronásledování se mrknu na tribuny. "To je ten zápas tak nudný, nebo už je večeře? Že by nebyli schopni počkat pár minut na konec?" Vtom mě do pravé ruky zasáhne ostrá bolest. Ohlídnu se a vidím jak se jeden potlouk vzdaluje od mojí pravačky. "A sakra" Propadám se o pár metrů níž. Levou rukou se mi naštěstí povede pád zbrzdit. Jak vidím, tak Christian dopadl trochu hůř: pořádně se rozmázl o zem. Když v tom na mě zakřičí Lin a já ji spatřím, jak se na mě řítí. "Asi zlatonka." Nemám čas ji uhnout tak alespoň zkusím natáhnout levou ruku ke zlatonce, která se mezitím dostala do mého zorného pole. Bohužel mi ale doslova proklouzne mezi prsty. Tím pádem se však ničím nedržím. Lin do mě narazí plnou rychlostí ale jakoby zázrakem se mi povede se chytnout koště a udržet se. "Myslím že už bychom měli skončit, než se někdo pořádně zraní." "Vzhledem k tomu že jsem se všichni zrakvili a už je stejně večeře, tak bych byl pro hru ukončit remízou!" Teprve potom zjistím že Marie vstřelila branku. "Já a Chris teď už moc hrát nemůžem tak na gól zapomeňme a podepíšem mírovou smlouvu, souhlasíte?" řeknu srandovním tónem. "Mimochodem, byl by nějaký nezmrzačený hráč ochoten uklidit míče?" Prosebně se podívám na ty, kteří jsou stále ve vzduchu. "Rád bych pomohl, ale s tou bolavou rukou bych jim moc k užitku nebyl." Radši ani nechci myslet na to, co řekne Hoochová až zjistí, že chybí zlatonka. "Tak co říkáš na zápas?" ptám se Patricka, který zbyl jako jediný na tribuně. Pak se uchechtnu a pronesu: "Nebude vám vadit když vás doprovodím do Velké síně?' Mám hlad jako vlk a ruka vypadá celkem v pořádku a tak mířím místo do pokoje nebo na oštetřovnu rovnou do Síně. |
| |||
|
| |||
Ošetřovna-->Kabinet-->Velká síň-->U tří košťatPondělí 13.9. Poté, co jsem se s kolegyněmi rozloučil, jsem se vydal zpět do svého kabinetu, kde jsem se zdržel potřebný čas rozjímáním o ničem. Následně jsem se vydal do velké síně na večeři. Někteří hladoví studenti zde již byli a ládovali se jako prasata. U jednoho z nich se dokonce zastavím, neboť mě jeho konzumace vyloženě znechutila. „Stolujte jako člověk, Bello, nebo vás to nechám příště jíst ze země. To je přeci to, co chcete, ne? Chovat se jak prase.“ Následně přejdu profesorskému stolu, kde si nandám kuřecí salát. Přes to, že já jím v porovnání s některými slušně, spořádám obsah misky poměrně rychle. Cestou pryč mám štěstí, a nikdo další mi den ještě více neznepříjemní. Už se ani nestavuji v kabinetu, vyrazím rovnou k bráně do Prasinek a zamířím ke Třem košťatům na předem slíbenou kontrolu. Jsem zvědavý, jestli mě vůbec brali vážně. |
doba vygenerování stránky: 0.89691209793091 sekund