| |||
Famfrpálové hřiště-->Velká síňCass, spolužáci v okolíPondělí 13.9. „Nároky se snižují, ale průměr se nemění. Mám dojem, že ať budou požadavky na studenty jakékoli, vždycky se najdou tací, kterým bude stačit se plahočit s minimem znalostí. Vždy se to rozdělí podle známkového průměru.“ Když Cass pronese, že bychom se mohli vydat na oběd, knihu zaklapnu a hodím do brašny. „Kéž by. Některá kouzla jsou tak pokročilá, že se je bojím sám dělat. Možná mi s tím pomůže profesor Lupin. No, jde o vyvolávací kouzla. Problém je, že jsou takovým složitějším opakem odvolávacích kouzel a dost se opírají o jejich teorii, kterou jsem jaksi moc nehrotil. Navíc jsou tam zaklínadla psána v runovém jazyce, asi kvůli výslovnosti. A i když mi na tyhle běžné věci moje znalosti stačí, louskat to zabere čas. Školní pohár… vlastně s tím zase tak moc nesouhlasím. Jistě, je to hravá forma soutěže určené k tomu, abychom ze sebe dostali o něco více. Ale mám dojem, že to zvětšuje rivalitu mezi kolejemi. Mám jinou motivaci pro to, abych rozvíjel své znalosti. Na druhou stranu, to zbytečně přicházení o body mě taky nebaví. Hlavně kvůli pověsti koleje. Vždyť máme být ti moudří a rozvážní. Máme být umírněnější než ostatní.“ Když dojdeme do velké síně, sednu si k přátelům a spolužákům k havraspárskému stolu. Všechny pozdravím a po chvilce mi neunikne pohled, který Cass věnovala Dianě. Nerušeně si nandám jídlo a mimoděk pronesu: „Myslel jsem, že se ti moc nezamlouvá?“ Avšak nějak jsem už zvládl postřehnout, že ne vše je takové, jako se na první pohled zdá. „Dee říkala, že to mají od Snapa dovolené. Předpokládám, že někdo z nich má narozeniny, nebo tak něco,“ řeknu Izabell, abych rozptýlil jejich obavy. „Myslím, že dnešní sovy se za pár dní vrátí s odpovědí a budeme moct také jít. Jen mám dojem, že by nebylo úplně moudré hned pokoušet, jestli nám to profesor Lupin dovolí, když to ještě není zaběhlé.“ |
| |||
havraspárští, Hagrid, Angela, Diana Pondělí 13. září U Hagrida jsem se zdržela déle než jsem předpokládala. Nechala jsem si radši třikrát po sobě nechat zopakovat, čím mám Fifinku krmit a ještě jsem si to radši zapsala, abych nezapomněla. I když jsem ještěrky znala, nikdy jsem žádnou nechovala. Trochu mě mrzelo, že tam třeba neměl nějakého miniaturního pašíka. Fifinka ale byla krásná a rozhodně jsem si nemohla stěžovat. Málem jsem se přizabila o stůl, když nám Fífa utekla a trvalo nám dalších deset minut, než jsem ji k sobě nalákala zpět. Ještě jsem od něj vyškemrala zavařovačku, kde měla ještěřice bydlet. Nakonec jsem Hagridovi poděkovala a vydala se ven. Vystlala jsem sklenici hlínou, přidala pár větviček a nakonec i větší kámen, na kterém by se mohla ještěřice vyhřívat. Vhodila jsem ještě pár brouků, které jsem nachytala, přidala jednoho pavouka a pečlivě jsem do sklenice Fifinku vložila a s otevřeným víčkem jsem zamířila do havraspárské věže. Sklenici i s ještěrkou jsem postavila na stolek k oknu, kam ještě jakžtakž šlo světlo. "Tohle je tvůj nový domov... snad se ti tu bude líbit!" Spěšně jsem se na ještěrku usmála, přebalila si věci, rozpustila si vlasy,přejela si balzámem po rtech a trochu se navoněla. Z pokojů jsem se vydala do Hlavní síně. Většina mých spolužáků byla už pryč, a tak jsem šla sama. Měla jsem o dost lepší náladu než před hodinou. Už mi i poměrně vyhládlo, a tak jsem se na večeři těšila. U našeho stolu už seděla Becca, Kayla a Al s Cass. Automaticky jsem zamířila právě tam, abych je alespoň pozdravila. Netušila jsem, kam si sedne Patrick, ale i tak jsem nezapomínala na nabídku, kterou jsem dostala od Blackových. "Čau lidi..." Pozdravila jsem všechny, když jsem došla až ke stolu, usmála se a do kapes jsem si nacpala pár mandarinek pro Dianu. Obdivně jsem hvízdla nad Kaylinou páskou. "Teda, vypadáš jako drsňačka!" Pochválila jsem spolužačku, zazubila se a pokračovala jsem k červeným, kde z našeho ročníku zatím seděla pouze Angie s Dianou. Bylo trochu divné, že tu není Thomas, jelikož jsem dvojčata pokládala za nerozlučná... že by se pohádali? "Ahoj holky!" Pozdravila jsem s úsměvem obě spolužačky a svezla se na lavici vedle Diany. Podstrčila jsem jí mandarinky, které jsem ukradla u našeho stolu. "Neboj, nezapomněla jsem na tebe!" Šibalsky jsem na ní mrkla a na talíř jsem si naložila večeři. "Sorry, že to tak trvalo... trochu jsem se zakecala s Hagridem... Fifinka mu nejdřív utekla, takže nám trvalo věčnost, než jsme ji chytli." Zasměju se a pustím se do jídla. "Kde vlastně máte zbytek? Obvykle u vás vídám víc lidí..." Zvědavě pohlédnu jak na Dianu, tak i na Angie. |
| |||
Famfrpálové hřiště13. září, pondělí Lin, Erika, Marie, Christian, David, ostatní na hřišti Hra na famfrpálovém hřišti už nějakou dobu probíhala a všiml jsem si, že se začaly vyprazdňovat i tribuny. Že by byl už čas večeře? Tak to musím rychle ukončit! Všiml jsem si Eriky, která zrovna mířila na branku a taky potlouku, který letěl za ní. Podařilo se mi potlouk navést na sebe a teď jsem ho měl za zadkem. Zpozoroval jsem nedaleko sebe Christiana. Zamířil jsem co největší rychlostí směrem k němu s myšlenkou, že když před ním těsně zastavím, potlouk začne pronásledovat jej. Zastavil jsem své koště - Shooting Star - těsně před ním a uhl jsem směrem dolů. Potlouk nezabočil a vydal se směrem ke Christianovi (9). Dál jsem neměl čas se touto situací zabývat, protože k našim brankám už se rozletěla Marie a nějak jsem nevěřil, že by se ji Lin podařilo zastavit... Rozletěl jsem se k Marii, abych se mohl pokusit chytit střelu. (5) |
| |||
Kolej > Sovinec > Hlavní síňOkrajově Samantha , zmijozelský stůl13. září, Pondělí Ledabyle povytáhnu jedno obočí nad teatrálním chováním, které přede mnou Samantha demonstrovala. Byla taková vždycky? V jednu chvíli je klidná a umírněná a v té druhé se předvádí jako malé dítě. Nemůže si vybrat? Ze Zmijozelu nejsem na podobné chování zvyklá, takže mi to přijde minimálně zvláštní. I když… Deirdre měla někdy podobné chvilky. Je pravda, že jsem si za ta léta nikdy nedala práci s důkladným poznáváním lidí mimo svou kolej. Kvůli tomu tu nejsem, takže jsem to nikdy nepovažovala za důležité. Poslední dobou se s Havraspárem bavím víc, než kdy před tím. Beztak to je vina Deirdre. Její románek s Alastorem k nám ty modré přitahuje jako magnet. Pohledem Samanthu doprovázím, dokud její postava nezmizí a teprve potom se vrátím zpět na pokoj. Jsem tu sama. Je tu příjemné ticho a hlavně soukromí, které jsem potřebovala. Okatě ignoruji všechna zvířata, která se nám po pokoji potulují. Ať už je to syčení nebo vlezlé předení kočky, co se mi otírá o nohy, nevšímám si toho. Musela bych se zbláznit, kdybych kvůli tomu neustále vyváděla. Usadím se ke svému stolku a konečně vytáhnu dopis od matky. Pokud na něj mám odepsat, tak teď. První, co mě praští do očí, je oslovení. Drahoušku. Naskočí mi z toho husí kůže. Vždy si na takové výrazy potrpěla, speciálně, když po mně něco chtěla. Nutno dodat, že jsem jí vždy vyhověla hlavně proto, aby mi tak už přestala říkat. Lehce se oklepu a pak očima pečlivě prostuduji zbytek dopisu. Matčino úhledné písmo se četlo snadno. Měla vypsanou ruku a už od pohledu se dalo poznat, že autor je někdo velmi sebevědomý a rázný. Informace v dopise byly stručné, jasné a výstižné. Žádné zbytečné otázky ohledně mého pobytu nebo blaha. Jako vždy. Jen otec mi čas od času takový poslal. On a má rozkošná sestřenka. Myšlenky na rodinu ale odsunu do pozadí, když se zaměřím na matčiny adepty. Podle jejího výběru soudím, že nám pomalu docházejí možnosti. Za normálních okolností by mi nikdy nenabízela někoho, jako je Abdul. Arab, tři ženy, dětí, že by s nimi mohl zaplnit minimálně jednu celou třídu. Matko, stárneš? Při troše štěstí by mě dřív ukamenovali, než by mě zdědil nějaký jeho bratr. Jednoho z kandidátů tedy okamžitě zavrhnu. U dalších dvou už ale značně váhám. Už dávno jsem se vzdala naděje, že by se mi můj budoucí manžel mohl líbit. Vzhled nebyl rozhodující a tihle dva nebyli tak hrozní jako ti, co mi poslala minule, přesto… Jeden vypadá, že špehuje malé holčičky na hřišti a ten druhý jako mladší bratr Brumbála. Ušklíbnu se, když si představím svou maličkost po jejich boku. Kingspinova tichá povaha by mi vyhovovala. Ale číslo jeho bývalých družek je docela alarmující. Pokud je tak kreativní, jak matka říká, kdo ví, co s nimi mohl provést. Vlastní většinu továren, ne všechny. Jak může nevýřečný člověk vlastnit vůbec jednu? Kdo ještě dnes používá autobusy? Mohl by zkrachovat dřív, než by vůbec došlo k sňatku a to bych byla tam, kde jsem začala. Navíc… Moldavsko? Zakopat se v takové díře. Ať jsem se na jeho fotku dívala, jak jsem chtěla, nevypadal zdravě. Spíš mi přišlo, že by mohl mít víc chorob než jen jednu. Minimálně štítnou žlázu určitě. S tím by mohl souviset vysoký tlak, možná cukrovka. Ale jsou to jen dohady. Na druhou stranu Usun mi byl od pohledu sympatičtější. Vypadá trochu jako dědeček z pohádky. Jeho zázemí je taky mnohem příjemnější. Banka zní rozhodně líp než autobus. Speciálně Gringottova banka. Ale čtyři dcery? Budou ve věku mé matky. Minimálně. Na malý moment si představím společné svátky, kdy mi čtyři babky říkají mami a jejich vnoučata jsou tak v mém věku. Ew. Jaká je záruka, že by pro nás opravdu nepředstavovaly hrozbu? Do jaké míry mají na otce vliv? Jejich existence by znamenala přinejmenším to, že bych v případě jeho smrti musela jeho majetek rozdělit. Ta představa se mi líbila ještě méně, než společné svátky. Oči mi spočinuly na jednom speciálním slově. Syn. Nepochybuji o tom, že by vynaložil nadlidské úsilí, aby nějakého zplodil. Ale! Byl by ochotný přistoupit na dohodu? Přirozeně chci nejdřív dodělat školu. Pokud bych ho měla doprovázet na cestách, tak by to s bubnem asi taky nebylo ideální. Představa, že bych se podívala do světa, mi vůbec nepřišla špatná. Zakloním hlavu a uvolním se do opěradla židle. Moldavsko nebo Mongolsko. Jedno lepší než druhé. Nakonec ale záleží jen na tom, abychom splatili, co potřebujeme. Nic víc. S hlubokým nádechem si tak vezmu čistý list papíru, brk a začnu zdvořilými slovy psát odpověď. Neobtěžuji se svými myšlenkami nebo vlezlými otázkami, které jsou zcela mimo téma. Stejně jako matčin, i můj dopis je krátký, stručný a výstižný. Na konec ještě přidám žádost o povolení do Prasinek. Čím dřív ho budu mít, tím lépe. Ačkoli tam sama jít nehodlám, mohlo by se hodit. Hotový dopis pak dám do obálky, kterou pečlivě zavřu. Krátce zkontroluji čas, abych zjistila, že začátek večeře už nejspíš nestihnu. Ne, že by mi to nějak vadilo. Beztak nikam nespěchám. S dobrým pocitem a ještě lepší náladou ze svého rozhodnutí zamířím do sovince. Nezdržím se tam dlouho. To prostředí a speciálně ta výška mi vůbec nedělá dobře. A to už nemluvím o tom počtu ptáků, které mě tam obklopilo. Se Chouette to vyřídím brzy a pak klidným krokem dojdu až do hlavní síně. Nerozhlížím se. Většina je v Prasinkách a ten zbytek mi není nijak blízký. Malfoyovi a jeho kumpánům jen kývnu na pozdrav. Nejdu k nim. Posadím se dál. Slyšela jsem ty drby o přestávce po tom, co mě Kratiknot poslal s Crabbem na toalety. Nehodlám je podporovat tím, že bych se s nimi družila. Mlčky si nandám těstoviny se sýrovou omáčkou a pustím se do jídla. |
| |||
Hlavní síň - Havraspárský stůl 13. září Jen co se na stolech objevilo jídlo, do síně se začaly hrnout hladoví studenti. Od prvních ročníků po sedmé. Ti nejmenší už cestu do jídelny znali, takže dohled prefektů nepotřebovali. A kdo zabloudil - dozajista ho do místnosti dovedla vůně jídla. Stoly jen přetékaly a brzy se celou síní ozývalo řinčení příborů o talíře a cinkání skleniček. Zrovna, když do síně vcházel Malfoy s kumpány, za nimi vešla Runa spolu s Dominikem a Izabell. Posadili se k havraspárskému stolu a pozdravili přítomné. Runa se na všechny usmála, hlavně na Cass a zahlaholila rychlé - ,,Čauves všichni. Cass, kde jsi byla celé odpoledne? Nemohla jsem tě najít." Jistě. Jestli tě vůbec hledala, protože když jsi Runu viděla naposledy - odcházela někam ruku v ruce se Seymorem. S Runou jste byly vždycky dobré kamarádky, ale poslední dobou, jak se mezi vás připletl Sey, už to není ono. Tak to bývá.. Kamarádka si najde kluka a najednou jsou všichni ostatní druhořadí. Dominik se začal ládovat jen co se posadil a ještě s plnou pusou se začal vyptávat po Patrickovi a Davidovi. Avšak jen co spatřil Kaylinu pásku přes oko, neubránil se smíchu, až mu pár drobků z pusy vypadlo zpátky na stůl. ,,To je nový doplněk Kaylo? Sekne ti to. Jen škoda, že ta páska není v modrém. Můžu se ti na ní podepsat?" Zazubil se na ni. To už ho ale upozonila Izabell, že s plnou pusou se nemluví a ukázala prstem na svinčík pod stolem a na jeho klíně. Izabell tu byla první rok a navíc to byla sestřenice Nicka. ,,Všimla jsem si hloučku Zmijozelských, jak míří do Prasinek. Pochybuji o tom, že by se jejich sovy dokázaly vrátit tak rychle na to, aby měly povolení už dneska. Pokud se tedy jejich sovy neumí teleportovat. Myslíte, že tam šli na černo?" |
doba vygenerování stránky: 0.84859895706177 sekund