| |||
Famfrpálové hřiště Erika, Marie, Christian, Darri, Lin, ostatní na hřišti 13. září, pondělí Jsem rád že Erika souhlasí s pravidly. Snažil jsem se je udělat stručně, ale podvědomky jsem si udělal výhodu. "Ta moje poloprofesionální baseballská kariéra mi teďka přijde vhod.", pomyslím si. Je to pravda, v baseballu jsem se naučil chytat, házet i odpalovat takže díky tomu se hodim na všechny pozice kromě brankáře. Samozřejmě mi z toho jde nejlíp jen jedna věc a tou je odpalování, které mi teď bude k ničemu. Ale i tak se mi to hodí. Erika si vybíra Islanďany, což je podle mě spravedlivé a tak nic nenamítám. Než se stačím vzpamatovat tak si Erika vezme potlouk a hodí ho k Darrimu. "Takže hra už nejspíš začla no." V tu chvíli však vběhne na hřiště Chris. Má u sebe koště, takže určitě chce hrát s náma. "Počkejte!" křiknu na protihráče. Christian se ptá jestli může jít do týmu se mnou a Marií. Ta je pro, ale ještě se projistotu zeptá mě. "Prý kapitán, mám takový dojem že jsem v našem týmu nejhorší." Na tváři se mi vyčaruje úšklebek. "Jdeš pozdě kamaráde!" říkám tónem, který naznačuje že to vůbec nemyslím zle. "Ale posilu rádi uvítáme." zasměju se. "Teď to sice není úplně nejspravedlivější, ale to by asi nebylo nikdy." "Vzhledem k tomu že teď máme celkem výhodu, tak si myslím že si camrál můžete nechat." řeknu Darrimu. Pak trochu poodlítnu. Naštěstí, protože v místě, kde jsem se předtím vznášel proletěl potlouk, který by mě jinak určitě srazil. Pak se madechnu a z plných plic zakřičim: "Hra!" Porozhlídnu se jestli náhodou neuvidím zlatonku. A opravdu ji zahlídnu. "Že by to skončilo tak rychle?" Rozletím se k ní. Bohužel zlatonka zvýší rychlost a já ji ztrácím z očí. Vyhnu se dalšímu potlouku a pak začínám rychlostí blesku vysypávat taktiku, když už jsem teda ten kapitán. Chrisi, ty budeš hlavně střelec. Marie, ty jsi normáně taky střelec, ale teď potřebuju aby ses starala o brány. Samozřejmě do útoku můžeš taky. Já budu pomáhat Christianovi v útoku, ale hlavně se budu snažit najít zlatonku. Pak už ale letím do cesty Darrimu, aby musel zpomalit svůj postup k našim brankám. "Je to škoda, že mě letos nevybrali do týmu, bude mi to chybět. Ale příležitost musí dostat ti lepší." Opět mě málem zasáhne potlouk. Pak se ale rychle zorientuju a vyčkávám co Darri udělá s camrálem, nebo jestli se do mého zorného pole opět nedostane zlatonka. |
| |||
Famfrpálové hřiště 13. září, pondělí Lin, Erika, Darri, Christian, David, ostatní na hřišti Zatím si jen tak popolítávám ve vzduchu, viditelně s lepší náladou, než jsem opouštěla hodinu magických formulí. Jsem ráda, že jsem souhlasila s pozváním Lin na trochu tréningového famfrpálu. Otočím se, když mě jen hodně těsně míjí David, který vypadá, že už se nemůže dočkat, abychom začali. Já teda souhlasím. "Jsem pro. Pojďme na to," odpovím mu s úsměvem a krátkým pokývnutím. Netrvá dlouho a ve vzduchu jsou oba potlouky, takže přestanu zevlovat na místě, aby mě netrefily. Jedním uchem však stále poslouchám osekaná pravidla pro tuhle minihru. Ok, rozumím. Erika si k sobě vybere Lin a Darriho a já kývnu na Davida, že jsem srozuměna s pozicí v jeho mikrotýmečku. Znovu provedu úhybný manévr, abych se vyhnula letícímu potlouku. Tohle bude ještě sranda. Povšimnu se, že se ve vzduchu objevil Christian, náš druhý střelec. "Já jsem pro, přidej se. Má to být zábava a ne souboj na krev. Co na to náš aktuální kapitán?" zavolám na Davida. Možná moc vyrovnané nebude, ale na druhou stranu – jak jsem řekla, je to spíš jen přátelské utkání. Stejně tam může druhá strana překvapit a porazit nás. Nic není předem rozhodnuto. |
| |||
Skleník č. 2 -> Zmijozelská kolej -> Havraspárská kolej Týna, ostatní po cestě Pondělí, 13. Září Souhlasně přikývnu, když mi Týna oznámí, že naší další a poslední zastávkou bude kolej, kde mi předá, oč jsem žádala. "Jasně, můžeme." věnuju jí úsměv a vydám se s ní ke Zmijozelské společenské místnosti. Cestou pozoruju zašedlé nebe. Zdálo se, že dneska bude pěkná noc. Je zvláštní jak rychle se vše dokáže tak změnit. Měla jsem pocit, jako by mi na tvář dopadla téměř neviditelná kapička vody. "Možná bude pršet." Poznamenám tiše, spíš pro sebe, s hlavou stále zakloněnou s pohledem upřeným k nebi. Prošly jsme hlavním vchodem, poté schodištěm do podzemí a chodbou až ke dveřím Zmijozelské společenky, za nimiž Týna zmizela. S povzdechem se opřu o chladnou zeď a na chvíli zavřu oči. Někde v dálce mám pocit, jako bych slyšela zvuk dopadajících kapiček na hladký kamenný povrch. Oči opět otevřu a pohlédnu dolů na šneka, v krabici v mých rukách. "Byl to dlouhý den, co?" Povzdychnu si směrem k Liv, které má slova ale určená nebyla. Zajímalo by mě, jestli tu byl kdy někdo, kdo se k Týně dostal blíž. Zdá se děsně nepřístupná. Pomalu položím krabici se šnekem na zem a ruce si vrazím do kapes. Je příšerně arogantní, pohlíží na lidi spatra, snad nikdy se neusmívá a ani za mák nedokážu odhadnout, co si asi tak myslí. Je to hodně komplikovaný člověk. Ledová královna Týna, huh? Kdosi projde dveřmi, což upoutá mou pozornost a odvede mě od těch divných myšlenek. Nějaký třetí ročník, krátkovlasý kluk až nepříjemně podobný Malfoyovi, probodne mě ledovým pohledem a pokračuje dál. Hádám, že tu asi nemám co dělat, co? Jsem nezvaný návštěvník. Oplatím mu pohled, ale dál si ho nevšímám a se zavřenýma očima se znova opřu o chladnou vlhkou zeď. Trvá jí to. "Zajímalo by mě, jestli je skutečně tak ledový člověk, jakým se tváří být." Pronesu si pro sebe, ale to už se otevřou dveře podruhé a ven tentokrát skutečně vyjde Týna. "Ne ne, to je v pohodě. Netrvalo to dlouho." Ujistím ji zdvořile a podívám se na koženou taštičku v její ruce. Ve chvíli, kdy mi ji předá, mi lehce povyjedou vzhůru koutky úst, páč si uvědomím, že teď už mám vyhráno. "Páni, mockrát děkuju. Vrátím ti to co nejdříve." Upřímně se na ni zazubím. "Už nic dalšího nepotřebuju. Děkuju ti za tvůj čas." A s tímto prohlášením se ohnu, jednou rukou popadnu krabici se šnekem, páč ve druhé nesu kadeřnické potřeby, a rozejdu se směrem ke schodišti nahoru. Ještě se však zastavím a naposledy se otočím. "Byla radost s vámi obchodovat, madam." Teatrálně se pokusím o rádoby úklon a s posledním zázubem vyběhnu po schodech do přízemí. Po pár rychlých krocích zpomalím a párkrát se nadechnu. Nevím, co udělat, aby se usmála. Skousnu si spodní ret, zatímco pokračuju po schodišti dál směrem ke společence Havraspáru. A vlastně ani nevím proč ji chci vidět se smát. Kývnutím pozdravím hlouček svých mladších spolužáku a s úsměvem přijmu nabídku, že mi jeden z nich pomůže krabici s Liv vzít. Cestou ale moc záživnou konverzaci nevedeme, spíš jdeme v přátelském a mírumilovném tichu, kdy mám čas přemýšlet o svých myšlenkách. Je to divný... Možná jsem divná. Konečně dorazíme nahoru před vchod do společenské místnosti. Zdvořile odmítnu nabídku, že by mi ten milý a ochotný druhák pomohl se šnekem až k pokojům. Tohle už zvládnu sama. Před dveřmi se tedy rozloučíme a já po správné odpovědi na položenou hádanku projdu dovnitř do příjemně vzdušného volného prostoru, který mi vždy připadal jako planetárium. V celé místnosti se nachází pouze jedna známá tvář z mého ročníku, a tou je Becca. Pokud si mě všimne, kývnu jí na pozdrav, a bez dalšího otálení se vydám přímo k pokoji. Tam ke své posteli odložím šneka, kadeřnické potřeby Týny a odhodím těžký batoh a s unaveným zafuněním se svalím na postel. Uuuugh... ano, taky si mi chyběla. Rukama přejíždím po jemné modré pokrývce. Chvíli jen tak ležím s rukama za hlavou a nepřítomně se koukám do stropu. Málem bych snad i usnula, kdybych si neuvědomila, že pořád mám ještě pár věcí na práci. Převalím se na bok a začnu se přehrabovat v batohu. Se spokojeným výrazem pak naházím na polštář svůj blok, tužku, pergamen, brk a učebnici na předmět OPČM. |
| |||
Skleník č. 2 > Zmijozelská kolejSamantha + kdokoli okolo13. září, Pondělí Trpělivě jsem čekala uvnitř skleníku, zády opřená o menší dřevěný stolek, na kterém rostlo cosi, co zdánlivě připomínalo kapradí. Ostatně jako téměř vše, co tu profesorka měla. Pokud to nemělo výraznou barvu nebo odér, nevěnovala jsem tomu větší pozornost. Právě teď se mi to vše slévalo v jednu vůni a chaos zeleně. Přesto to nebylo tak nepříjemné, jako při hodině Bylinkářství. Pravděpodobně proto, že jsme tu byli jen ve třech. Nikdo tu nekřičel, nikdo se nedohadoval. Naprostý klid. Žofka si spokojeně odpočívala v bedně u mých nohou a já cítila úlevu, že už ji nemusím tahat v rukou. Potravy má ve svém provizorním výběhu tolik, že bych si jí do středy vůbec nemusela všímat. Spokojeně od ní odvrátím pohled a zamžourám skrz prosklenou střechu skleníku na zamračené nebe. Mraky se předháněly ve všech možných odstínech šedé a vypadalo to, že by mohlo každou chvilku začít pršet. Bylo by příjemné, kdyby se na chvilku vyjasnilo. Nemuselo být vyloženě teplo, stačilo by jen to sluníčko. Léto uteklo překvapivě rychle. Už je polovina září, za chvilku přijde podzim. Pomalu jsem se nemohla dočkat, až vytáhnu své teplejší oblečení. Vždy jsem pro tohle roční období měla slabost. Ne ten ponurý, deštivý a chladný podzim, ale pro ten teplý, plný barev a vůní, na který jsem byla zvyklá z domova. Snažila jsem se nevnímat, o čem se Samantha se slečnou Rosalie baví, ale v tichém skleníku, kde byl slyšet i růst rostlin, to byl naprosto nemožný úkol. Jejich slova se k mým uším donesla, ať se mi to líbilo nebo ne. Naštěstí nemluvili o ničem tak důvěrném, abych se kvůli tomu cítila špatně. Přesto jsem se rozhodla myslet na jiné věci a vytěsnit jejich hlasy. Konejšivé prostředí skleníku mi dovolilo se uvolnit a zavzpomínat na dobu, kdy jsem si byla schopná podzimního počasí užívat s dětskou radostí a bez starosti o to, jak při tom budu vypadat, nebo co si o tom bude myslet moje matka. Pár let už to je. Stačily dva klacky, špagát, papír a správný vítr, abych se zabavila na celé odpoledne. Ani nevím, co mě na tom vlastně bavilo. Honit se za drakem z papíru mi teď přijde jako celkem fádní způsob, jak si zkrátit dlouhou chvíli. Mimoděk si prstem přejedu po rodovém prstenu na mém prsteníčku. I když to pravděpodobně bylo spíš společností… Po očku jsem kontrolovala Samanthu. Zápolila s hmoždířem a paličkou, aby z bylinky utvořila požadovaný prášek. Nijak mě nepřekvapilo, že ji Rosalie vyšla vstříc. Nepamatuji si, že by někdy odmítla prosbu, ať už přišla od kohokoli. Byl to její klad i zápor. Kvůli té její potřebě udělat všem radost si nikdy nevybuduje respekt. Učitelství přeci není jen o tom, být na studenty hodná. Dnešní hodina ji o tom měla přesvědčit. Z myšlenek mě vytrhne až prohlášení, že je Samantha se svou prací hotova. Pomalu se odlepím od stolu a sehnu se pro krabici, ve které se Žofka stáhla do své ulity. Sleduji poslední interakci mezi svou spolužačkou a profesorkou, která se na nás obě jen vlídně usmívá a přeje nám hezký zbytek dne. „Na viděnou, slečno.“ Rozloučím se i já a vyjdu za svou spolužačkou ven, kde je podstatně chladnější vzduch. Nemíříme ihned k hradu, ale na záhony. Zpětně mi dojde, že nejsem jediná, kdo od Hagrida dostal oblovku a tak ještě pár minut čekám, než si Samantha nabere dostatek hlíny do krabice i pro svého šneka. „V pořádku.“ Ujistím ji neutrálním hlasem. „Nikam nespěchám.“ Lehce pokrčím rameny a letmo si ji prohlédnu. Na to, jak ve sklepení hýřila energií, vypadá teď docela unaveně. Že by ji zmohla taková aktivita? Tomu se mi nějak nechce věřit. Ne, že bych její existenci kdy věnovala přehnanou péči, ale od pohledu bych řekla, že nějakou fyzičku má a rozhodně patřila k těm živým typům. Přesto mi její společnost nebyla vyloženě nepříjemná. „Snad už jen na kolej, abych ti půjčila ty potřeby.“ Pohlédnu na její plné ruce a batoh na zádech. Jak to chce nést, to už nechám na ni. „Můžeme?“ optám se, než vykročím zpět do sklepení. Nijak se nezdržuji. Jsem si jistá, že i ona uvítá rychlejší tempo. „Za moment jsem zpět.“ Oznámím jí a zmizím za vlhkou, kamennou zdí, která představovala vstup na zmijozelskou kolej. Nerozhlížela jsem se po mladších či starších spolužácích ve společenské místnosti. Automaticky jsem zapadla do pokoje, kde jsem odložila Žofku na stůl a koutkem oka zkontrolovala všechny mazlíčky svých spolubydlících. Doufám, že jí tu nic nesežere. To by nejspíš Hagrid radost neměl. Vzala jsem si ze skříňky malou koženou taštičku s mými iniciály, ve které jsem ukrývala veškeré kadeřnické pomůcky, které by tu mé vlasy mohly potřebovat, včetně nepoužitého laku na vlasy v cestovní velikosti. Po zkontrolování, zda je tam vše, co po mně Samantha chtěla, jsem ji jednoduše zase zavřela a klidným krokem prošla kolejí zpět na chodbu. „Doufám, že jsi nečekala příliš dlouho.“ Upozorním na sebe tiše, když se k ní blížím. Podám jí taštičku. „Je to celá sada. Považovala jsem za zbytečné to třídit.“ Upozorním ji mírným pokrčením ramen. „Pokud tedy ode mě nepotřebuješ nic dalšího…“ přešlápnu z jedné nohy na druhou a ani svou větu nedořeknu. Nepředpokládám, že by chtěla ještě něco. Stejně tak už nahlas neříkám, že mi mé věci vrátí v dokonalém stavu. To je totiž samozřejmost. |
| |||
Kolejní místnost -> Kabinet McGonagalové -> Famfrpálové hřiště Lin, Erika, Darri, Patrick, David a ostatní na hřišti okrajově McGonagalová Pondělí 13. září Ve společenské místnosti to docela ožilo. Krátce po mé příchodu se tam začali míhat mí spolužáci a řešit nejrůznější věci, včetně změn ve školním řádu. Pozoroval jsem je a ani jsem nečekal, že by se mohla pozornost strhnout i na mne. Trošku zamrkám, abych se probral, když mne Lin, Darri a Erika zapředou do hovoru a ptají se na famfrpálový trénink. Tahle zpráva mi vleje novou energii do žil a úsměv do tváře. "Jasně to je fajn nápad. Beztak už potřebují naše košťata provětrat. Už si ani nepamatuju, kdy jsme měli pořádný trénink." Zvedám se z křesla ale pak, když už se mají všichni k odchodu na hřiště se zarazím. "Jéva! Málem bych zapomněl musím ještě za McGonagalovou. Doženu vás za chvilku. Sejdeme se na hřišti!" Mávnu na ně a abych neztrácel čas sám rovnou vyrazím směr kabinet naší kolejní, abych si u ní vyzvedl prefektský odznak a informace. Chodbami jsem prošel rychle a za chvilku už klepal na dveře kabinetu profesorky. Po pozvání dál jsem si vyslechl informace, které byly předány pravděpodobně všem preefktům a připnul jsem si nový odznak na hruď. "Taky ho mohli udělat trošku nápaditější.....hmmm no nic soukromá koupelna zní fajn....povinností trochu přibyde, ale to zvládne.....a taky si mě teď bude každej druhej dobírat." Pousměju se pro sebe a kývnu na znamení díku. "Děkuji za všechno paní profesorko a na shledanou na příští hodině!" Rozloučím se s ní spěšně a zamířím na hřiště. Lehce zadýchaný dobíhám mezi své spolužáky ve chvíli, kdy už se vznášejí do vzduchu na košťatech. Taky popadnu to své a vzlétnu. "Už jsem tady.....uh.....jak vidím asi budu vyrovnávat počty na druhé straně co?" Zašklebím se a kouknu na Eriku. Už je to delší doba, co jsme nehráli proti sobě. "Co říkáte kluci mám vás dorovnat do třech ať je to fér?" Otážu se jich a pak rychle uhnu koštětem do strany, aby mě nesmetl potlouk, který si to prosvištěl kolem, jako namydlený blesk. "Bude to nefér, když znám naše taktiky stejně dobře, jako ti proti kterým budu hrát, ale alespoň to bude účinnější." Usoudím a vyčkám jestli budu přijat do hry, abych mohl zaujmout své místo ve vzduchu. |
doba vygenerování stránky: 0.84808301925659 sekund