| |||
Kolej -> Prasinky Většina zmijozelských, označení Pondělí 13. září Merda! Zaklel jsem v duchu, když jsem dlouhým krokem mířil po prašné cestě přímo do Prasinek. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Ač se ostatní určitě zabavili i bez mé přítomnosti, mé vždy dochvilné vnitřní já frustrovaně úpělo. Půlhodinové zpoždění. Půl hodina, na kterou sice mám řádnou omluvu, ale pálila mě na svědomí jako žhavý uhlík. Příště ty doučovací seance budu muset nechat na vhodnější dobu. I tak jsem ale věděl, že pokud mě požádají o vysvětlení téhle, nebo oné látky, neodmítnu. Navzdory tomu všemu jsem si udržoval dobrou náladu a na tváři se mi po chvilce objevil i úsměv. Až na tenhle malý kolaps, byl dnešní den takový, jaký by na škole čar a kouzel měl být. Ranní tělocvik nám všem ukázal, v jakých oblastech musíme zabrat, a jak pohotová vlastně Hoochová je. Já osobně zjistil, že můj plavecký um není takový, jaký jsem si myslel, že bude. Před utonutím mě zachránila naše oliheň. Vysloužil jsem si velký obtisk přísavky na břiše a jeden táhlý šlinc na krku, se kterým jsem se ani neobtěžoval zajít na ošetřovnu. Vyčistil jsem ho po svém a nechal „dýchat“. Však ono se to zahojí. A když ne, tak budu mít další válečnou jizvu do sbírky. Matka bude nadšená. Bylinkářství za nového vedení slečny Rosalie bylo naopak navýsost příjemné. Občas někde něco bouchlo, občas se jedné z dvojic podařilo vytvořit něco unikátně odlišného, než by mělo. Vše šlo hladce. Tedy do chvíle, než se Daniel rozhodl nám zmrzačit naši blonďatou lejdy. A ačkoli to byla spíše nepozornost, než úmysl, nejednoho z nás to pohoršilo. Já se jen ujistil, že to Helen přežije a přislíbil jí své služby, pokud je bude potřebovat. Co bych pro ni také neudělal. Vlastně mě docela překvapilo, že se odhodlala jít na další hodinu. Dle mého názoru by se dívky měly šetřit, a tak jsem ji notkou chvilku častoval nesouhlasnými pohledy. Ne, že by dala na mé rady. Nebo se o ně vůbec zajímala. K nelibosti všech skončil Nitrozpyt tak, jak skončil. Crabb by se měl naučit ovládat svůj svěrač. Dee z toho vrhla, což samozřejmě způsobilo menší rozruch. Ač bych se normálně angažoval, tentokrát měla okolo sebe lidí víc než dost, takže jsem se bez výčitek svědomí dopravil až k lesu, kde nás čekali Kouzelní tvorové. Z naší koleje jsem byl snad jeden z mála, co byl z Tykadlatky nadšený. Ne tak, abych ji líbal, ale rozněžnělému hlazení jsem prostě odolat nemohl. Z této hodiny jsme si odnesli nejvíc bodů, což není něco, čemu bych úplně věnoval pozornost vzhledem k tomu, že z naší koleje jsem to většinou já, kdo může za jejich ztrátu. Poslední hodina byla asi nejzáživnější. Když opomenu učebnicový attack na Crabba, za který nemohl nikdo jiný, než Mau, byla to hodina naplněná kouzly. Ačkoli mi souboje a kouzla nikdy nedělala problém, tenhle předmět pro mě byl z nějakého důvodu noční můrou. Plaval jsem v něm. Ať jsem se snažil jakkoli, nikdy jsem v nich nebyl tak dobrý jako moji spolužáci. Řekl bych zlatý průměr, ale s tím se mi prostě těžko smiřuje. Už delší dobu jsem uvažoval o nějakém doučování, ale komu si o něj říct? Na druhé kouzlo jsem vyfasoval Coryho jako svého partnera. Naneštěstí pro něj. S větší stavbou těla přichází i větší příděl fyzické síly, se kterou jsem se za ta léta nebyl schopný naučit pracovat. S Corym jsem zametl podlahu a mé upřímné omluvy zcela zanikly ve smíchu, který jsem nebyl schopný ovládnout. V poslední části jsem děkoval všem neexistujícím bohům, že se na mě nedostala řada. Odhalovat svým spolužákům své soukromí nepatřilo k mým oblíbeným aktivitám. O to méně sny. A to z toho samého důvodu, proč nakonec profesor hodinu ukončil o něco dřív. Sotva jsem si stihl odložit věci na pokoj, seběhla se na mě skupinka z prvního ročníku s úkolem z dějin. A protože úpěnlivým prosbám se těžko odolává a dějiny patří k mým oblíbeným, strávil jsem s nimi mnohem víc času, než jsem si představoval. Přičemž jsem víc jak polovinu času hovořil o věcech, které se ještě dobrých pár let učit nebudou. Ale ono nikdy nevadí, když je kouzelník s učivem trochu napřed, no ne? Jakmile mě uvítají uličky Prasinek, zpomalím. Nechci se ke Třem Košťatům přihnat jako velká voda, udýchaný a zpocený jak prase. Nakonec dorazím pár minut před půl šestou. Hned mezi dveřmi se rozhlédnu po svých spolužácích a s širokým úsměvem dojdu k jejich stolu, jakmile je zahlédnu. „Omlouvám se za zpoždění. Zmeškal jsem něco podstatného?“ usadím se na volnější lavici k Wolframovi, Sin a Báře, přičemž s úsměvem kývnu na všechny přítomné. Očima přejedu po stole a zastavím se na koktejlu, který stál před Nicolasem. „Proteinová dieta? Co to je, prosim tě?“ pobaveně vytáhnu jedno obočí a sám si u obsluhy objednám topinky s vejci, Zapečené těstoviny s vínovou slaninou a máslový ležák. Samozřejmě neplánuji za sebe nechávat kohokoli platit. Jsem schopný za sebe zaplatit cokoli sám. |
| |||
Pokoj → Famfrpálové hřiště 13. září, pondělí Angela, Lin, ostatní na hřišti Chtěla jsem chvíli klidu, abych rozdýchala, co všechno jsem viděla na hodině magických formulí. Naštěstí pro mě jsem ji dostala. Lehla jsem si na postel, pohled upřený do stropu, hlavou mě běhaly myšlenky, ale během dalších několika následujících minut jich pomalu ubývalo. Otočila jsem hlavu, když do místnosti vstoupila Angela. "Ahoj," vrátila jsem jí tichý pozdrav a pár vteřin jsem ji sledovala, jak přechází ke své kočce, ale pak jsem znovu pohled odvrátila, posadila jsem se na posteli a hledala něco, čím se teď zabavím. Natáhla jsem se pro blok a začala jsem si do něj črtat. Neměla jsem v hlavě nic konkrétního, ale po několika jemných tazích tužkou i ostřejších přitlačení a na papíru začala vyvstávat dívčí tvář. A vůbec nevypadala špatně. Najednou jsem nad sebou zaslechla pozvání na to si jít zahrát famfrpál. Zvedla jsem hlavu od své práce, abych v pokoji spatřila Lin. Pár okamžiků jsem se rozmýšlela, klepajíc tužkou o blok s rozkresleným obrázkem, ale pak jsem se ve zlomku vteřiny rozhodla pro to se přidat. Vstala jsem z postele, zamířila jsem se převléknout a pro koště, abych mohla co nejdříve zamířit na hřiště. "Ahoj lidi," pozdravila jsem ostatní a nasedla na koště. |
| |||
Kabinet profesora Lupina-->Famfrpálové hřištěCass, profesor Lupin, spolužáci na hřištiPondělí 13.9. „Děkuji,“ řeknu, zatímco se dívám zkoumavě na odznak. Chvíli trvá, než mi dojde, že bych si ho měl vzít, ale hned na to si ho připevním vedle odznaku koleje. Poslouchám výčet povinností a výhod prefektů, přičemž jako jedinou výhodu považuji vesměs jen čest a možnost se později stát primusem. Kupé ve vlaku mi přijde trochu povýšenecký a umývárna… no, když do ní nemůžu vzít Dee, tak trochu pozbývá na velikosti. I když, netuším, jak vypadá, tak se mi to možná ještě zalíbí. Přikývnu na znamení, že všemu rozumím. Vlastně se to nezdá zase jako taková přítěž, když jde vesměs jen o prváky. To nejhorší už je odbyto a teď, když už se prváci na škole trochu vyznají, vypadá práce prefekta jednodušeji. Vezmu si od profesora Lupina notes a dám si ho do kapsy saka. „Děkuji“ „Počkám venku, ozve se Cass. Zjevně aby dala profesorovi prostor mi sdělit soukromé záležitosti. Nemusela to dělat, zase tak nedočkavý všechno vyzkoušet ještě nejsem. Podívám se na profesora Lupina, přičemž čokoládu odmítnu. „Myslím, že rozumím. Kontrolovat dodržování řádu a být k dispozici Vám i spolužákům, především prvákům. Chtěl bych se ještě zeptat na mé doučování. Kdy by se Vám to mohlo hodit? Jen ve středu večer máme náhradní hodinu s profesorem Snapem.“ Poté, se s profesorem rozloučím a vyrazím ven, kde na mě čeká Cass. „Máme do večeře ještě chvilku. Nezajdeme na čerstvý vzduch? Mám dojem, že by ti to udělalo dobře po té hodině… třeba na hřiště?“ A poté se tedy společně vydáme na famfrpálové hřiště. Na létání je času málo, ale jen tak se natáhnout na tribuně a v klidu si číst… To si ale dole všimneme několika nebelvírských studentů. „Dobré odpoledne,“ pronesu svým tradičním neutrálním tónem a sednu si. Není to oficiální trénink, takže by jim neměla naše přítomnost zajisté vadit. Vytáhnu z brašny rozečtenou učebnici přeměňování a otevřu tam, kde jsem skončil: základy vyvolávacích kouzel. „Přijde mi, že nás profesoři šetří. Tohle je učebnice z dob, kdy přeměňování učil profesor Brumbál. Je pro čtvrtý a pátý ročník, ale je o něco napřed“ řeknu Cass, zatímco pokračuji ve čtení. |
| |||
Sovinec > pokoje > kabinet Hoochové > famfrpálové hřiště Lin, Erika, Ryan, Daniel,případně další, kteří by se chtěli připojit, Hoochová Pondělí 13.9. Ze sovince jsem se vydal s mou sestrou směrem do Nebelvírských kolejí, abychom sehnali nějaké hráče na famfrpál. Krátký trénink před večeří nikomu neuškodí. Ve společenské místnosti vidím jen Christiana a sestra se ho hned zeptá, jestli by si nešel zahrát. Zatímco ho přesvědčuje, přijde ještě Erika a zeptá se, jestli by se mohla připojit. "J-jasně.. můžeš, samozřejmě, bude super, když s náma půjde i naše kapitánka," řeknu trochu překvapeně. Erika se s nikým moc nebavila, od té doby co nás opustila Jackie. Každopádně jsem rád, že se rozhodla připojit, alespoň přijde na jiné myšlenky.Vstoupil jsem do Nebelvírských ložnic a uviděl Ryana, Daniela a Thomase. Právě se chystáme jít hrát famfrpál, nechcete se přidat?" Mou nabídku odmítnou, pravděpodobně jsou moc zaneprázdněni vymýšlením ďábelských plánů. Připojím se k Lin a ostatním a vydáme se směrem na hřiště. Cestou se odpojím a ještě se vydáme do kabinetu Hoochové. Zaklepu na dveře a počkám, než se z kabinetu ozve: "Dále!" Zeptám se profesorky, jestli si můžeme půjčit míče na famfrpál. Hoochová ukáže prstem na velkou krabici a pokyne mi, ať si ji vezmu. "Hlavně nic nerozbijte! dodá ještě. Opustím kabinet a vydám se směrem na hřiště. Na hřišti už na mě čeká skupinka lidí. Položím krabici na zem a prohlásím: "Co takhle se ještě trochu rozlítat?" S těmito slovy nasednu na svoje koště - Shooting Star a vznesu se pár metrů na zem. |
| |||
Pokoj > Společenská místnost > Famfrpálové hřiště Darri, Erika, David S., Maureen, případně ostatní spolužáci z koleje 13. září, pondělí
Na pokoji jsem se převlékla do volnějšího a sportovnějšího hábitu. Pak jsem otevřela kufr a vyházela na podlahu několik vrstev všemožného smetí a haraburdí, až jsem se konečně prohrabala až k mému Stříbrnému šípu. |
| |||
Chodba -> pokoj -> sovinec -> společenská místnost -> famfrpálové hřiště Pondělí 13.9. Nejsem zrovna v klidu. Ten snový konec hodiny mě pěkně rozhodil. A Ryanova nervozita tomu všemu moc nepřidává. Asi jsem nakonec ráda, že musí někam jít. “Tak… se měj,“ rozloučím se s ním a nenápadně mizím pryč. Rovnou do pokoje, abych odhodila všechny ty věci. Marii jen lehce kývnu na pozdrav. Na chvíli sebou plácnu na postel a vezmu si do náruče Galaina, abych se trochu uklidnila. “Co ty, chlupáči? Napíšeme domů, co…“ podrbu ho za ušima, pak ho položím vedle sebe na postel a napíšu domů krátkou zprávu, že se mám dobře a takové spíš neurčité věci. Tedy až na prosbu o povolení návštěvy Prasinek i ve všední dny. “No co, to se hodí vždycky,“ mrknu na králíka, dám mu mrkev, vrátím ho do klece a vydám se do sovince. Zavolám na svoji sovu pálenou Bailey. Lehce ji pohladím na hrudi, pak jí přivážu dopis na nohu a vyšlu ji domů. Ze sovince se vracím na kolej. Nějak nevím, co bych chtěla dělat. A vrátím se zrovna ve chvíli, kdy Lin s Darrim lákají Christiana na létání na košťatech. “Jé, mohla bych se přidat?“ chytnu se hned. “Zní to jako dobrej nápad,“ dostanu ze sebe, až se tomu sama podivím. Od smrti Jackie se lidem spíš vyhýbám. Jako bych to ani nebyla já. Jsme uzavřená, tichá… jako by byla pryč ta upovídaná veselá a přidrzlá dívka, co normálně bývám. Ale… asi bych se přes to měla přenést. Měla bych se vzpamatovat a zase se zapojit do kolektivu. Zvlášť, když mě teď Hoochová vybrala jako kapitánku. Což vůbec netuším, jak ji mohlo napadnout. Já a zodpovědnost? To opravdu nejde dohromady. Na druhou stranu létání na koštěti miluju. Třeba mi to zvedne náladu a pročistí hlavu. A když tam bude pár lidí navíc? Tím líp, třeba se zase časem rozpovídám… “Jen se převléknu,“ vběhnu do ložnice za Lin. Všimnu si Angely a lehce sebou trhnu. Od… té doby… od Jackie… jsme spolu moc nemluvily… možná bychom měly… ale… ne teď. Teď chci dostat všechno z hlavy, chci cítit vítr ve vlasech! Hodím na sebe starý famfrpálový dres, který používám na tréninky, popadnu koště a ve společence počkám na zbytek. “Tak jdeme?“ vydám se pomalu směr hřiště. Samozřejmě až v momentě, kdy dorazí všichni, kteří se k nám přidají. |
| |||
U Hagridovy hájenky-->PokojeDidý, lidé v ložnici, Noelle, PatrickPondělí 13.9. „Já a adoptovanej? Vzhledem k tomu, že já i brácha jsme talentovaní mistři lektvarů. Matka prý bývala taky dobrá a fotr je sice kapitola sama pro sebe, ale mám dojem, že se právě kvůli lektvarům seznámili… nebo to bylo kvůli kletbě Imperius?“ Jo, tohle nikdy nepochopím. Jak si mamka, tak hodná ženská mohla vybrat za manžela vraha a černokněžníka. „Jsi úspěšnější, protože tu je půlka ročníku na holky a proto, že mě to nebaví. Ale máš pravdu, jsi úspěšnější…“ přitakám s hranou smutností. Je fakt, že když se mi nějaká holka líbila, tak to v nadpoloviční většině skončilo v můj prospěch, takže mě tohle moc nezaskočí. * * * „Jasně, utíkej,“ řeknu Patrickovi a místo zběsilého mávání jen prostě přikývnu. Poté se zamračím na Didý. „Svatá pravda, nešetřete na mne chvalozpěvy! Vidíš, ségra? I když nejsem, tak mi to máš říkat! Tedy… kdybych náhodou nebyl, ale já jsem! Stopro… devadesát… pade?“ Hi hi, vzbudil jsem v Didý hlad, pomsta je sladká. To ale Noelle prohlásí, že půjde taky pro mazlíčka k Hagridovi. „Neměla jsi nějaké ptáky?“ pozastavím se nad tím… ale pravda, taky bych nechtěl proměňovat vlastního psa, na ten risk ho mám moc rád. „Hele, to asi nemá cenu lámat přes koleno, za chvilku je véča a ono to nějaký čas přeci jen zabere. Klidně si můžeš sednout s námi, jestli nebudeš teď chtít trávit večeři v intelektuální společnosti. A k jezeru můžeme jít pak. Ještě si tohle stejně musíme hodit do ložnic.“ Poté, co se s Noelle rozloučíme, vyrazím směrem do nebelvírské společenky a následně do pokojů, uklidit učebnice a vymyslet nějaké dočasné bydlení pro Ferdinanda. |
doba vygenerování stránky: 0.86034893989563 sekund