| |||
2E->Společenská místnost Havraspáru->Sovinec->Pokoj->Někde u ošetřovně->Famfrpálové hřiště Lin, Darri, Patrick G. A., Kayle, Becca, Maureen, spolužáci z nižších ročníků +ostatní Pondělí 13.září Konečně skončila Kratiknotova hodina. Jsem teda velice rád že se na mě nedostala řada. Nerad bych dopadl třeba jako Ryan. Navíc mám takový pocit, že vím, co se mi dneska zdálo,... No každopádně hodina už skončila a vzhledem k tomu že dneska jsem dost unavený a nemám náladu se moc vybavovat s ostatními. To je snad letos poprvé. Míjím chechtající se spolužáky a místo toho mířím do společenské místnosti Havraspáru, abych si tam dal krátkou chrupku. Vycházím točitými schody do věže a přemýšílm, jakou asi dostanu hádanku. Dojdou k našim dveřím a zaklepu klepadlem. Ozve se hádanka a já po chvíli přemýšlení odpovídám. Má odpověď je správná a dveře se otevírají. Na koleji je pozdvižení! Hlavně třeťáci a čtvrťáci se skvěle baví. "Co se tu sakra děje?"zeptám se. Jeden student ukáže na nástěnku. Zkráceně tam stálo: "Oznamuje se změna školního řádu! Ode dneška se může chodit do Prasinek i během dne a to od 16:00 do 21:00. Ale pouze se svolením rodičů nebo kolejního vedoucího." Jakmile si to přečtu nevahám! Nechápu, proč jsem to neudělal hned na začátku školního roku, ale teď už je to jedno. Jdu do svého pokoje a beru si brk a pergamen. Začínám psát svým rodným jazykem: „Hallo, Mama und Papa! Ich schreiben Sie Ihr erstes Jahr in Hogwarts Brief, keine Sorge, nicht, dass ich für Sie einige Bedenken habe. Aber ich habe eine Frage. Würden Sie so freundlich sein und dir meine Erlaubnis nach Hogsmeade zu gehen schicken? Es weil nun an sich ist während der Woche gehen kann! ich bin sicher, dass du mir die Erlaubnis, so verlasse ich mich auf dich (ich nicht immer gehen für Lupin). Viele Grüße David Ps: Ich habe keine Probleme :-) " Dobře, dopis mám, pomyslím si, ale jak ho dostat k rodičům? Určitě nepoužiju školní svou jako minulý rok, beztak se ztratí, nebo se vrátí s odpovědí tak za půl roku. Tak bych si ji asi měl půjčit od nějakého studenta. Sakra všichni ji pravděpodobně taky poslali rodičům. Celkem dlouho nad tím uvažuju. Nakonec mě to napadne. Přece Darrimu a Lině stačí jenom jedna sova! Vzhledem k tomu že dohromady mají 2 sovy, tak mi určitě jednu půjčí, tak jako už to jednou udělali. Vyjdu z Havraspárské věže a místo toho zamířím do věže Nebelvírské. Postupně zrychluji krok a na konci už skoro běžím, abych tu zateacenou svou už, už poslal. Když vybíhám poslední schod ke komnatám Nebelvíru, zaškobrtnu a vrazím přímo do Darriho stojícího vedle Lin. Jaká to ale náhoda! "Viděli jste tu novou vyhlášku? Můžem chodit do Prasinek i přes týden! Jenom potřebuju napsat dopis rodičům. Půjčíte mi někdo sovu? Ty školní létají šnečí rychlostí." vyvalím na ně šíleně rychle. Darri mi na všechno kývne a řekne, že jdou právě do sovince odepsat svůj dopis. Taky? podivím se. Nakonec se zeptá, jestli mám ten dopis u sebe. "Jo mám!" zní moje odpověď. Tak se všichni vydáme do sovince. Po cestě se nic neděje a v klidu vcházíme do sovince. Spatříme tam Eliota Gazdara. Právě tam píše taky nějaký dopis. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby taky psal dopis kde prosí o povolení do Prasinek. Předpokládám, že můj dopis opět poletí s Chlupáčem - sova kulíšek nejmenší, Linin oblíbený miláček. Nakonec se dozvídám že tomu tak opravdu bude. Přivazuju mu dopis k noze. Lin ho pohladí, řekne mu něco pěkného a vypustí ho. Chvíli se za ním koukám. Pak svou svou vypustí i Darri a já najednou dostávám chuť se taky proletět. "Co si takhle zahrát famfrpál?" navrhnu. Všichni souhlasí a tak se vydáváme ke svým kolejím pro košťata. Cesta se opět obejde bez nějakých důležitých věcí a přes hádanku se opět dostanu do havraspárské společenské místnosti. Všichni už se očividně vzpamatovali z té skvělé novinky. Jdu nahoru do pokoje a otvírám svůj obrovský kufr. Chvíli se v něm přehrabuju a nakonec vítězoslavně vytahuju koště. Jedná se o typ kometa dva šedesát. Není to sice taková třída jako Nymbus, ale mě naprosto vyhovuje. Když scházím dolů, dívám se jestli nezahlídnu nějakého páťáka, ale žádného nevidím. No nic no. Vydávám se hradem až se mi nějak povede zatoulat se někam k oštřovnám, kde potkám Patricka, Kayle a Beccu "Proboha kde jste se tak zřídili?" ptám se jich, poté co si všimnu Kaylininy pásky přes oko a Patricka se šrámem na tváři. Když se tázavě podívají na moje koště, řeknu jim: "Jdu si zahrát famfrpál s naši veleznámou islandskou dvojicí. Musím si někdy zatrénovat když už jste mi vyfoukli místo v týmu!" zasměju se. "S váma asi moc počítat nemůžu, co? A alespoň ty Becco? No, každopádně vám přeju ať se z toho brzo dostanete!" Pak se rozloučím a pokračuju v chůzi. Dneska mám opravdu štěstí na náhodná setkání! pomyslím si, když potkám Maureen. "Čau, jdu si zahrát famfrpál! Nechceš se náhodou přidat?" Po její odpovědi si vzpomenu na hodinu létání. Však jistě. Když spolu dojdem k famfrpálovému hřišti, nikdo jiný tam není. |
| |||
Caylus, Richard, Barča, Sin, Wolf, Nick, Helen Pondělí 13. září Nevím, jak dlouho jsem v Sovinci stála a koukala do blba. Probudilo mě až klovnutí do ruky. "Fuj, zlý pták!" Zamračila jsem se na Viktora. Jestli převzal některé své manýry po Williamovi, tak potěš koště. Můj zamračený výraz ptáka nijak neoslovil a vesele mě ignoroval dál a čistil si zobák v peří. Bezva. Ani ten pták mě už nebere vážně... Ještě stále jsem cítila na jazyku pachuť z rozhovoru s Wolfem. Kdybych neměla tak špatnou náladu, nejspíš bych se do té jeho hry zapojila. Tak ať... Bohužel jsem neměla zlaté hodinky jako William, takže jsem na místo setkání přišla skoro pozdě. Proč jsem raději nezůstala s Princem, který už stál vedle hloučku mých spolužáků a Richarda? Dokonce i Bára přišla včas. "Omlouvám se!" Stačila jsem ze sebe jen vyhrknout a s pohledem upřeným do země se kála. Věděla jsem, jak si Richard zakládá na tom, abychom chodili brzy. Už jsem skoro jako Nick! Kde vůbec je? Trochu jsem si oddechla, když dorazil až po mně. Po cestě do Prasinek jsem šla po boku Cayluse. Viktora jsem raději vypustila už po příchodu před Hrad. Nechtěla jsem, aby se stal součástí naší hostiny. V nejhorším případě by mi ještě užíral jídlo! Jsem zabraná do diskuze s Princem o jeho stále chybějící Máje, když mě z ní vytrhne Richardův hlas. "No... jistě. Pokud by vám to nevadilo, s Caylusem se od vás na chvíli odpojíme a připojíme se k vám později." Mile jsem se na Richarda usmála, popadla Prince za ruku a táhla ho přímo do Medového ráje, abychom se vzdálil co nejdál od našich spolužáků. Protože popravdě... sladkosti byli důležitější než nějaká zmijozelská večeře. Sliny se mi sbíhaly už od doby, kdy Ríša večeři poprvé navrhl. Nehodlala jsem se vrátit hned. Na to ať Richard zapomene. Dovolil nám vstoupit na území, které patřilo jen mně a Cayovi. Je čas na žranici! "Nech to na mně, dneska platím já! A vybírám já!" Musela jsem se mu nějak odvděčit. Ještě, že jsem nějaké ty galeony vyštrachala po kapsách a našla zásoby, které jsem dostala od prarodičů. Samozřejmě, že se mi to snažil vymluvit, ale nenechala jsem ho. Donutila jsem ho, aby našel volný stůl a já mezitím objednala. Vrátila jsem se na své místo a sedla si proti němu. Nasadila jsem svůj podmanivý úsměv a zahleděla se mu přímo do očí. Jak jen mi tohle chybělo! Ať se jde nějaká Jordyn vycpat. Princ byl můj. Konec diskuze. "A hele, už se to nese!" Skoro jsem zatleskala, když nám čísnice donesla dvojtou dávku jednorožčí čokolády, talíř s dýňovými paštičkami a několika dalšími sladkostmi. Nechtěla jsem to zbytečně přehánět, protože nás ještě čekala večeře. "No nejsem úžasná?" Potutelně jsem se na Cayluse usmála. "Vypadá to ale nádherně. Myslíš, že by nám to na přání udělali ve škole? Už aby mi otec odepsal. Nechci pořád spolíhat na "dobrodinní" Snapea." Oběma rukama jsem uchopila hrneček s čokoládou a trochu vyzkoušela. Pěna mi zůstala po celém obličeji i s tím modrým. Caylus by nebyl Caylusem, kdyby se mi ihned nevysmál. Naštěstí brzy vypadal úplně stejně, takže jsem mu to mohla oplatit. "Můj bože... tohle chci domů... každej večer..." Prakticky jsem zasténala blahem, když se mi cukr vplavoval do krve. Ta čokoláda byla absolutně boží. Zabrali jsme se do vtipkování a diskuze o hodině formulí. "Ale já za to nemůžu! Už jsem ti to vysvětlovala!" Pokusila jsem se mu objasnit, jak se to se snem o čokoších mělo doopravdy. Čekala jsem, že mě začne obviňovat z toho, že se paktuju s čokošema. Nafoukla jsem navztekaně obě tváře, popadla jeden marshmallow z čokolády a po Princovi ho hodila. Na uniformě mu zůstal mastný flek. Vyplázla jsem na něj jazyk a pořádně se napila. Rukávy na košili jsem si ohrnula tak, aby měl Caylus dobrý výhled na mé zápěstí, kde se blýskal náramek od něj. Skvěle ladil s labutím řetízkem od otce, který jsem nikdy nesundávala. "A náhodou ty nemáš co říkat... Spát s učitelkou? Vážně?" Protočila jsem panenky s lehkým podtónem žárlivosti v hlase. "Přece bys nežárlila, princezno." Nijak jsem na něj nereagovala. Když jemu se zdá o tom, jak ohýbá slečnu Rose, proč by se mně nemohlo zdát o čokoších? Vždyť Reece hořel! Co víc by chtěl? Otec by byl na mě ještě hrdý. Kromě toho, že mi marshmallow spadl na košili a rozplácl se tam, se nic mimořádného nestalo a mi v klidu dopili čokoládu, dojedli paštičky a zvedli se. "Ještě bych se potřebovala stavit v obchodě pro mazlíčky, bude to chvilka!" Udělala jsem na Cayluse psí oči a prakticky ho odvlekla do obchodu. Nechala jsem ho, aby se kochal pavouky a sama jsem koupila krmení pro Viktora. Beztak ho William pravidelně nekrmil. Jakmile jsem byla hotová, spolu s Caylusem jsme konečně vyrazili ke Třem košťatům. "Omlouváme se za zpoždění!" Prohlásila jsem, když jsme dorazili ke zmijozelskému stolu. Sedla jsem si vedle Nicka, který už seděl vedle Helen, a Cayluse jsem nechala, aby si sedl vedle mě. "Tu novou jednorožčí čokoládu musíte všichni vyzkoušet, že, Caylusi?" Byla jsem ráda, že mastný flek od marshmallow nebyl tolik vidět. Naštěstí. Po tomto krátkém proslovu jsem už zmlkla a poslouchala rozhovor, který právě probíhal. Když se později objevila číšnice, měla jsem z menu už vybráno. Nehodlala jsem se držet zpět jako někteří mí spolukolejníci. "Mohla bych poprosit dýňový džus, hmm... medovinu.... jako předkrm bych si dala topinku s vejci!" Nemohla jsem se rozhodnout nad hlavním jídlem, a tak jsem zvolila to, co mi přišlo nejzajímavější. |"Ještě prosím tu začarovanou sekanou s kroketami a ohnivými papričkami... A pokud by to šlo, tak bych si po té sekané ještě dala něco sladkého... hmm... třeba ten jahodový dort? To bude všechno, moc vám děkuji!" Zářivě jsem se usmála. Caylus mi k tomu ještě přiobjednal Nápoj lásky, nad čímž jsem opět protočila oči a vysmála sem mu. Ale co, platí to přeci Wolfram... Pokud se na mě někdo z mých spolužáků nevěřícně podíval, pouze jsem pokrčila rameny. "Však on to Nick nebo Cay dojí, pokud to náhodou nesním... To by se ale stát nemělo..." Rozverně jsem se zaculila. Hostina mohla začít! Jakmile mi byly doneseny nápoje, okamžitě jsem čapla medovinu a napila se. Když už má být sranda, tak pořádná! Alkohol jsem nesnášela totiž moc dobře... |
| |||
Nádvoří -> Pozemky Acai, Rory 13. září Zaculím se na Acai, když se začne pobuřovat nad Rorym. Jestli se s ním bude chtít setkávat častěji, bude si na to muset zvyknout. Dá se to vyřešit s elegancí. Většinou jsem si s ním nakonec dávala srazy v knihovně, protože jsem si mohla během čekání dělat úkoly, nebo si třeba i něco přečíst. Je to opravdu praktická věc, pokud se jedná o našeho školního fotografa. “Nedělá to schválně, řekla bych. On se jenom hrozně zapomíná.“ Sama nechápu, jak může neustále nacházet tolik zajímavých podnětů, ale tím už byl prostě proslavený. “Máš pravdu.“ Přitakám na její odmítavou poznámku ohledně náhradního plánu a vytáhnu se na zídku vedle ní. Patami rytmicky narážím do cihel a chvíli se jenom tak rozhlížím po nádvoří, které vypadá jako mraveniště. Studenti v malých i větších skupinkách, zrovna jako pár jednotlivců cupitají sem a tam, každý směřující ke svému cíl. Dneska asi bude poprask v sovinci, kvůli tomu potvrzení. Pomyslím si, ale osobně mě nechává chladnou i fakt, že pravděpodobně školní sovy budou nedostatkovým zbožím. Tátovi se snažím psát co nejméně, protože se ptáků bojí a neumí s nimi zacházet, navíc je to pro mě absolutně zbytečné, když tam nemám co utrácet. Otočím se na Acai, když zapřede rozhovor opět o Rorym a na chvíli se zamyslím. Ten kluk se poslední dobou v našich rozhovorech objevuje nějak často. “To rozhodně. Ale občas těch detailů vidí až moc. A taky je kvůli tomu k svojí práci hodně kritický.“ Ale co bychom od něj taky mohli chtít. Je to umělec. Což byla škoda, protože já bych dokázala upřímně říct o každé jeho fotce, že je to nádherné dílo. Usměji se a po očku si Acai prohlédnu. Moc často se nestávalo, že by jenom tak oceňovala kvality ostatních, ještě k tomu nahlas. Většinou byla ten člověk, co to uznával spíš mlčky. V další chvíli se ale zakuckám a musím se své kamarádky chytit za rameno, abych neslítla ze zídky. Jakmile získám ztracenou stabilitu, ještě chvíli zápasím s kašlem, než jsem schopná slov. S uslzenýma očima a nevěřícným výrazem se na ni podívám. “To nemůžeš myslet vážně!“ V panice zakroutím hlavou, abych tak dodala váhu svým slovům. Vlastně mlátím hlavou ze strany na stranu, jako kdyby mi měla každou chvíli odlítnout. “Rory je jenom kamarád, jasný? Trávíme spolu čas rádi, ale jsem si víc než jistá, že v tom není ani kousek romantického citu. Beztak by nám to nefungovalo. Ještě bych mu se svou nešikovností rozbila foťák a proklínal by mě ještě v dalším životě.“ Musím se nad tím nakonec jenom pobaveně zasmát a mávnout nad tím rukou. Ta holka musela mít nějaký zatmění smyslů nebo něco takovýho, když jí tohle napadlo. I tak jsem se ji snažila přesvědčit opravdu důkldně už jenom proto, že jsem pořád nevěděla, proč spolu najednou tráví takového času. “Když už bych si vedle něho měla někoho představit – a že on je kluk s romantickým cítěním na bodě mrazu, tak seš to ty. Ten kluk prostě potřebuje pevnou ruku. A čip, kdyby se náhodou ztratil.“ Pobaveně se na ni zakřením a podívám se jí zpříma do očí, abych měla její reakci z první ruky. Můžeš se tvářit jak chceš, ale oči vždycky řeknou pravdu. Snažím se zjistit, jestli se nad tou možností třeba jenom nepozastavila. Neočekávám, že by po jednom stráveném dni najednou pro něj měla mít plné srdce citu, ale spíš jestli by nad něčím takovým byla vůbec schopná uvažovat. “Vlastně ses od něj dneska ani nehnula… jenom abys věděla.“ Samolibě se na ni zazubím, ale to už vidím v dálce Roryho a nenechám ji na to ani nic říct, protože začnu mávat na svého přicházejícího spolužáka. “Ahoj Rory.“ Zavolám na něj klidně. Jsem na pozdní příchody zvyklá, proto mě to rozhodně nevyvádí z míry, na rozdíl od Acai. Třeba jí tím nasadím brouka do hlavy. Pomyslím si, ale zatím držím svoje nadšení na uzdě. Uvidíme, co se z toho vyvrbí. Rory byl v tomhle… poněkud pomalejší a rozhodně to nebude lusknutím prstů. “Hmmm, patnáct minut. Musím říct, že se lepšíš! Byly časy, kdys mě nechal čekat i hodinu.“ Přivítám jej místo odpovědi na jeho otázku, ale zazubím se na něj, aby věděl, že to myslím jako srandu. “Vlastně ani ne, ale znám tebe.“ Zasměju se a seskočím ze zídky, postavím se vedle něj a pohlédnu na Acai významně. Ve tváři mám jasně napsáno „já ti to říkala!“, i když je pravda, že jsem nepočítala zrovna se snem. Ten Rory začíná vymýšlet čím dál zajímavější techniky. Nechám Núbijskou princeznu, aby se s opozdilcem vyrovnala po svém, a celou dobu se jenom smířlivě usmívám. Snad mu za to nenafackuje. Pomyslím si s malými obavami, ale pevně věřím, že to by neudělala. I tak mě ale dožene černé svědomí. Acai mě sem pravděpodobně dotáhla jenom proto, že jsem se podle ní chovala divně. Ale domluvení byli jenom ve dvou a já jim tu chvíli přeci jenom kazit nechci. Navíc nevím, co by na to řekl on. A když už jsme u toho, oba jsou moc hodní na to, aby mi řekli, že jim to vadí. Proto se raději rozhodnu sama. “Vlastně teď jsem si tak vzpomněla, že mám ještě něco na práci. Zatím ahoj!“ Dřív, než se někdo z nich zmůže na slovo, vyrazím pryč od nich. Do společenky se mi nechce, Alex s Benjim tam v chlapeckém pokoji dělají bůhvíco a já nechci být nechtěným svědkem nepatřičných zvuků. Po škole se potulovat taky nechci, ještě bych narazila na ty dva, kterým jsem právě oznámila, jak důležité poslání mě čeká. O Naiře vůbec nevím, kde by se v tuhle chvíli mohla nacházet. A proto se vydám směrem ven. Malá procházka mi určitě neublíží a aspoň mi před večeří vyhládne. Pomyslím si s lehkým úsměvem a plna odhodlání se vydám na pozemky. |
| |||
2E > Černé jezero > Nebelvírská společenská místnost > Sovinec > Koleje > Famfrpálové hřiště Darri, David Schaller, Christian, Marie, Angela, Rian a Daniel Pondělí 13. Září Poté, co nás profesor Kratiknot se zhrozeným výrazem na tváři propustil, jsem zamířila rovnou k Černému jezeru. Sedla jsem si do stínu keřů a vytáhla jsem z kabely své „Zajímavosti o blátoplazích od A do Z". Zabrala jsem se do 14 kapitoly tak moc, že jsem si málem nevšimla Darriho, který se za mnou řítil cestičkou od hradu. No samozřejmě, to je mu podobné, zašklebím se. Dokud tady bratr je, nemůžu počítat s žádnou klidnou chvílí. Četla jsi tu novou vyhlášku ohledně Prasinek ? Strnu. Už je to tady ?! Zakázali nám chodit do Prasinek ? Je to první, co mě napadne. Nějak mi to však nesedí s bratrovým výrazem. Cože ? Proč by to dělali ? Ne, právě naopak ! Dovolili nám chodit do Prasinek i přes týden, ale jen se souhlasem rodičů ! Bratr říká ještě něco, už ho však neslyším, jak můj na můj mozek dolehne to úžasné sdělení. Přes týden ?! Myslíš to vážně, brácho ? Nečekám na odpověď a vyrazím k hradu. Jestli nějaké místo opravdu miluji, kromě Černého jezera a jakéhosi kouzelného místečka na Islandu, jsou to právě Prasinky. Zamířím rovnou k naší koleji, znám bráchu až příliš dobře, než abych se ho musela ptát, co chce. Na pokoji vyhrabu samoopravovací brk a pergamen a v rychlosti napíšu dopis pro rodiče. Pak mi sklouzne zrak na prázdnou krabičku na parapetu a spolu s dopisem ji vecpu do kabelky. Prolezu portrétem, kde už na mě netrpělivě čeká bratr a prudce vyrazíme k sovinci. Urazíme sotva pět kroků, a do bráchy vrazí David, náš kamarád z Havraspáru. Samozřejmě chce půjčit sovu, protože ty školní jsou příliš nespolehlivé a do sovince pokračujeme ve třech. Sotva překročíme práh, před očima se mi mihne stín a už mám svého kulíška ve vlasech. Něžně ho pohladím, jen malíčkem, abych mu náhodou nezarazila hlavu mezi ramena. Promiň, Clupáči, ale dnes musíš letět k Davidovým rodičům, taky potřebuje poslat dopis. Cestu znáš, vždyť užs tam byl. Chlupáč mě jemně klovne do prstu, což je asi taková bolest, jako by vás kousla žížala. Když vypouštím kulíška z okna, koutkem oka zahlédnu Eliota Gazdara, jak v tutéž chvíli také vypouští sovu. Jistě si také píše rodičům o povolení. Pak vylovím z kabelky dopis i prázdnou krabičku od cukroví, kterou posíláme domů v naději, že nám bude vrácena naplněná. Darri všechno uváže ke svému výrečkovi. Co takhle zahrát si famfrpál ? Navrhne David. Skousnu si ret, ale nic nenamítám, stejně by mě neposlouchali. A tak se vydáváme k naším kolejím, abychom si cestu na famfrpálové hřiště vyzvedli košťata.Před naší kolejí se rozdělíme. Po chvíli přesvědčování Buclaté dámy, která je očividně opilá, se s bratrem dostáváme do Nebelvírské společenské místnosti. Je překvapivě prázdná, sedí tu jen Cristian. Nervózně se na něj usměju. Zrovna se s bráchou a Danielem z Havraspáru chystáme zalétat si na košťatech, chceš jít s námi ? Já pak zamířím do dívčího pokoje, abych stejný dotaz vznesla ještě jednou a vyzvedla si koště. Darri jde se stejným záměrem do chlapecké ložnic. |
| |||
|
| |||
2E > Velká síň > Černé jezero > Společenská místnost > Sovinec > Nebelvírské pokoje Lin, David Schaller, Případně ti, které potkám po cestě. Pondělí, 13. září Po velmi zajímavé hodině magických formulí s Kratiknotem jsem zaslechl pár studentů hovořit o nové úpravě školního řádu, která se týkala Prasinek. Prasinky? Že by nám už konečně dovolili chodit do Prasinek kdy chceme? Pomyslel jsem si a vyrazil jsem směrem k hlavní síňi, abych si vyhlášku přečetl. Se souhlasem rodičů, jak jinak... Zakoulel jsem očima, ale přesto jsem si řekl, že rodičům sovu pošlu, za to povolení do Prasinek to stojí.. Nejdřív ale potřebuju najít sestřičku, aby napsala dopis, přece jen, ona byla v přesvědčování rodičů a v psaní dopisů lepší. Naposledy jsem ji viděl odejít směrem ven z hradu a pravděpodobně šla k Černému jezeru, bylo to její oblíbené místo na trávení volného času či učení se. Už z dálky jsem viděl zrzavé vlasy mé sestry které se leskly na slunci. Všimla si mě teprv, když jsem přišel až k ní, jelikož byla naprosto zabraná do své knihy o Blátoplazích. "Četla jsi tu novou vyhlášku ohledně Prasinek?" Zeptal jsem se jí. "Už je to tady? Zakázali nám chodit do Parasinek?" "Cože? Ne, proč by to dělali? Právě naopak! Povolili nám chodit do Prasinek i přes týden, ale jen se souhlasem rodičů! Právě jsem se..." "Přes týden?! Myslíš to vážně, brácho?" Skočila mi do řeči. Lin hodila své Blátoplazy do brašny a vydala se směrem k hradu. Já ji následoval. Když jsme vešli do hradu, zamířili jsme rovnou do nebelvírské společenské místnosti, abychom mohli sepsat dopis. Potom jsme se vydali směrem k Sovinci. Sotva jsem vyšel z naší koleje, vrazil do mě náš havraspárský kamarád David Schaller. "Viděli jste tu novou vyhlášku? Můžem chodit do Prasinek i přes týden! Jenom potřebuju napsat dopis rodičům. Půjčíte mi někdo sovu? Ty školní létají šneci rychlostí." Vychrlil na nás, aniž bychom mu stihli odpovědět na jednotlivé otázky. "Anoanoano, zpomal...Zrovna jsme na cestě do Sovince, abychom sovu poslali našim rodičům. Máš ten dopis u sebe?""Jo, mám,"odpověděl David. "Skvěle, tak tedy jdeme." V Sovinci jsme potkali Eliota Gazdára, kývl jsem mu na pozdrav a vydal jsem se směrem k mému Výrovi. Strčil jsem mu do zobáku dopis, pohladil po srsti a řekl mu, kam má letět. Výr zatřepotal křídly, vznesl se a brzy zmizel z dohledu... David navrhne, že bychom si mohli jít zahrát famfrpál a každý se vydáme směrem k našim pokojům pro košťata. |
doba vygenerování stránky: 0.80245399475098 sekund