| |||
Směr Hagridova chýše > Hagridova chýše > Před Hagridovou chýší :DSam13. 9. Trošku mě pobouří, že se Samantha musí zeptat, co jsem vlastně říkala. Nepřišlo mi, že bych mluvila tak potichu nebo snad nesrozumitelně. Z pravidla jsem mluvila umírněným, ale naprosto pevným hlasem, abych se ujistila, že má slova – ať už jsou jakákoli – se vždy dostanou k uším svých posluchačů. A nic mě nedokáže tak rozladit, jako když mě někdo neposlouchá. Nebo hůř. Ignoruje. Neposlouchala. Ona mě prostě nevnímala. Už stojíme před mým cílem a tak se zastavím a s neprostupným výrazem se na ní otočím. Už se nadechuji, že jí odvětím něco nelibého, ale v ten moment jí nejspíš dojde, na co jsem se ptala. Táhle vydechnu a sleduji ohňostroj jejích výrazů, když mě žádá… o co vlastně? O můj majetek. Žádá mě o zapůjčení mých vlastních věcí, které by každá správná dívka měla mít u sebe. Nepamatuji se, že bychom byly takové kamarádky, abych jí jen tak z laskavosti půjčovala svoje věci. Vypadám snad jako charita? Působím tak vstřícným a nesobeckým dojmem? Jen to pomyšlení mě opravdu pobaví. Stejně jako mě pobaví její zaujatý výraz, když mluví o mých vlasech. Dávala jsem si záležet, aby vypadaly dobře. Pravidelně jsem si je stříhala, obohacovala různými maskami, které je udržovaly zdravé a hebké. Být to stejně praktické, nechala bych si je narůst, ale ke vší té péči… nemám náladu se starat o dlouhé vlasy. Kdybych sama nevěděla, jak dobře vypadají, byla bych polichocena jejím obdivem. „A proč bych…“ započnu, ale to už se zmíní o peněžní náhradě. Přirozeně mě to zarazí. Dokonce natolik, abych úplně zapomněla na fakt, že mi skočila do řeči. Odhadla tok mých myšlenek? Snaží se mě podplatit? Co na tom záleží. Nic není zadarmo a ona to očividně moc dobře ví. Přesto jí to nehodlám odkývat jen tak. „V Havraspáru není nikdo, kdo by ti s tím pomohl?“ Zeptám se výrazně mírnějším hlasem, než jsem původně měla v úmyslu. Zmínka o penězích mě přirozeně trochu obměkčí. „Jít s takovou prosbou až za mnou je docela zvláštní, nemyslíš?“ Copak nikdo z havraspárských holek nemá vlasy? Nikdo z nich se tam neupravuje? Jsme snad v pravěku? Každopádně nechám její prosbu nezodpovězenou a po zaklepání vstoupím do Hagridova domku. Ať už šla dovnitř se mnou nebo ne, za chvilku jsem venku. Na dlaních, které držím v dostatečné vzdálenosti od zbytku svého těla, mi trůní obří šnek. Pod jeho velikostí se mé dlaně téměř ztrácí. "Představuju ti Žofinku. Je to trochejc větší druh šneka, kterýmu se říká Oblovka obrovská, ale to je jedno. Tobě stačí vědět, že je hrozně přítulná. Teda přítulnej. No víš - hlemýždi jsou většinou hermafroditi, ale já ji říkám prostě Žofka. Je to už dáma v letech, ale moc hodná. Stačí, když ji budeš držet ve vlhku, to ona ráda. Ideálně v mokrý hlíně a k tomu ji dát třeba okurku, nebo list salátu nebo pampelišku. Jakmile má co jíst, tak máš od ní pokoj, jinak je trochu dotěrná.“ Ještě stále mi úplně nedošlo, že tahle odporně slizká věc mě bude obtěžovat až do středečního odpoledne. To je vážně nechutné. Přežila bych cokoli jiného. Fretku, krysu… dokonce i hada. Ale tohle. Hagrid se nedal přesvědčit. Snažila jsem se mu vnuknout nápad, že by mi dal něco méně… vláčného, ale vůbec mě neposlouchal. Nakonec mi nedal ani krabici, do které bych Žofku strčila, a jen mě upozornil, že za ulitu jí tahat nemám. Jako by ten hybridní slimák snad měl na výběr. Nějaké preference držení mě vůbec nezajímají! Měla jsem chuť Žofku někam zahodit a na nějaké Přeměňování se úplně vykašlat. Tohle nemám zapotřebí! Jsem hraběnka! Nemám v popisu práce se tahat s nějakým... plžem. Vlnilo se mi to v dlaních a já cítila, jak mi kůži pokrývá tím nechutný průzračným slizem. Naskakovala mi z toho husí kůže. Dejte to někdo ode mě… zakňučím v duchu a téměř okamžitě tu věc položím na zem a přistrčím jí pampelišku k tomu konci, kde jí z těla vyčnívají tykadla. Pochybuju, že by někam utekla. Ruce si utřu vedle ní do trávy a čekám, až od Hagrida vyleze i Samantha. Budu se muset pořádně osprchovat. Nejlíp vydezinfikovat. „Budu potřebovat nějakou krabici s hlínou.“ Řeknu si sama pro sebe a znechuceným pohledem sleduji Žofku, jak se láduje napůl zvadlou pampeliškou. Odolávám při tom nutkání do ní kopnout. Až budeš v hlíně, tak pofrčíš pod postel! |
| |||
Sovinec -> před ošetřovnouPondělí, 13. září Eliot, Kayla, Patrick + označení Všechno se nakonec vyřeší a Angela se za doprovodu Nairy vydá na ošetřovnu. Zamávám holkám, když odcházejí a otočím se na Eliota. "Snad bude v pohodě, Bradavice jsou někdy fakt o život," zašklebím se. "Já asi půjdu do knihovny, ještě mi chybí nějaké úkoly. Měj se," rozloučím se s ním, popadnu tašku a vydám se vstříc "světlým" zítřkům. Úkoly se mi vlastně dělat ani nechtěli, ale ani se mi nechtělo tvrdnout ve společenské místnosti. Škoda, že jsme nemohli jít do těch Prasinek už dneska, to by bylo super! Takhle jsem se mohla maximálně potulovat po hradě a kopat se do zadku, protože se ostatní havrani rozutekli. Možná po cestě někoho potkám a budu se k nim moct přidat, jinak vážně skončím v knihovně nad runami. Jako správnej šprt. S útrpným povzdechem si popotáhnu popruh tašky, aby se mi tak nezařezávala do ramene, a rozhodnu se, že to do knihovny vezmu oklikou. Protáhnu nohy, okysličím krev, bude mi to líp myslet a vůbec! Trocha pohybu ještě nikoho nezabila. Víc pohybu na druhou stranu... Vycházím zrovna zpoza rohu, když si všimnu, že z ošetřovny vycházejí Kayla s Patrickem. Co ty tam dělají? Zlomili si nehtíček? Vždyť formule končily před chvilkou! Zvednu ruku a zámávám na ně, abych na sebe upoutala pozornost. Když se na mě ale otočí a já uvidím, že Kayla má fáč přes oko a Patrick náplast na tváři, ruku zase stáhnu a přikryju si jí pusu, abych zadržela vyprsknutí smíchu. "Ahoj. Co jste dělali? Dostali jste se do nějaký rvačky a mě nepozvali?!" zeptám se jich. |
| |||
Ošetřovna > SkleníkySeverus, Ettariel + ostatní označení13. 9. Nejistě se na Severuse usměju, přičemž sklopím oči do klína. Jako starší a zkušenější kolega se mě tu jednak snaží utěšit a jednak mi dává rady. Dá-li se tomu tak říkat. Upřímně dost pochybuji, že budu schopná se postarat o to, aby moji studenti doplatili na vyrušování v mých hodinách. Nejsem schopná se postarat ani o to, aby v hodině nepřišli k úhoně, i když nevyrušují. A přesně tenhle tok myšlenek mi nedovoluje, abych svému kolegovi pohlédla do tváře. Každopádně jeho slova mi dávají malou naději. Jednou se plavat naučím. Jednou to bude jednodušší. Určitě nejsem jediná, kdo měl těžké začátky. Severus jistě mluví ze zkušeností. Je tu tak dlouho… Můj dotaz na jeho vlastní začátky ho očividně nepotěšil. Soudím tak podle vyhýbavé odpovědi, které se mi dostane kvůli místu profesora lektvarů. Dál se v tom nerýpu. Přeci ho nebudu nutit, aby mi říkal něco ze svého soukromí. Už tak jsem se odvážila na něco takového zeptat. „Ale to víte, že ocení. Není jich mnoho, ale jsou tu studenti, které to baví. Taková slečna Devereux je vašimi hodinami lektvarů naprosto unešena. Mě samotnou lektvary vždy bavily.“ Zda jsem v tom byla dobrá už je věc druhá. Není to tak dlouho, určitě si mé eskapády ještě pamatuje. Nikdy jsem v nich ale nebyla tak špatná jako moje sestra. I když je pravda, že mi Severus už jen svou přítomností působil psychické obtíže. Kolikrát jsem kvůli stresu z něj onemocněla. To mu ale samozřejmě říkat nebudu. Snažím se ho tu povzbudit a jsem si jistá, že by se necítil dobře, kdyby tuto informaci vypustila do éteru a před jeho studenty k tomu. A že jich tu bylo požehnaně. Pohledem přejedu po nově příchozím Patrickovi. Šrám na tváři vypadá opravdu nepříjemně, ale nezdá se, že by mu to zabránilo v přátelském rozhovoru s Kaylou. Ti dva jsou až v podezřele rozverné náladě na to, že přišli na ošetřovnu se zraněním. Nijak to ale nekomentuji. Je to lepší, než kdyby nám tu propukli v hysterický pláč. Mlčky pak sleduji, jak z ošetřovny odchází a přívětivě na ně zamávám, než za sebou zavřou dveře. „To zní velmi dobrodružně.“ Vrátím svou pozornost na kolegu a jeho plány ukazovat druhákům rarachy v lese. Dopil čaj, chystá se k odchodu. Představa těch malých dětí u zapovězeného lesa… za tmy, s rarachy za zády… nepatrně se oklepu. Běhá mi z toho mráz po těle. „Inu, přeji vám pevné nervy, profesore.“ Rozloučím se s ním a pak se otočím na Ettariel. „Já už také půjdu. Mám ještě nějakou práci, kterou bych ráda před večeří stihla a nechci ti tu překážet.“ Vyprázdním kalíšek a opláchnu ho. Na jídlo se ani nepodívám. Co kdyby jí náhodou napadlo mi něco z toho zabalit s sebou?! „Díky za čaj. Uvidíme se u večeře.“ Rozloučím se s ní a vyjdu na chodbu. Na nic nečekám a vyrazím směr skleníky. Studentů je kolem požehnaně, protože výuka pro dnešek nejspíš už skončila. Občasný rozruch mi zvedá pochmurnou náladu a tak do svého království dorazím s úsměvem na rtech. |
| |||
Podzemí -> Hagridova chatrč Týna, případně ostatní Pondělí, 13. Září „Dělej, co uznáš za vhodné.“ odpoví mi Týna a ladně jako císařovna Bradavic, vysoko nad ostatními se svými XXX... X krát XL vysokými podpatky, se vydá ke schodišti do přízemí. Snad si něco při pádu z takové výšky nerozbije.... Kdyby náhodou. S pobaveným úšklebkem ji pozoruji a po pár vteřinách se vydám za ní. Jak je libo, madam. Snad celým podzemím se rozléhá klapot jejích bot. Pohledem, stále nijak zvlášť nezaujatým, sjedu dolů k jejím nohám a původcům toho divně striktního zvuku. Je jako sekretářka... nebo učitelka, co děcka ví, že se blíží, sotva vyrazí z kabinetu na chodbu. Nic však nahlas neříkám, zvednu pohled zpátky ke schodišti a s rukama v kapsách opět nezaujatě pokračuji v tichém následování své spolužačky. Pak se nemá tvářit, že nesnáší hlasité zvuky, když ji samotnou jde slyšet na metry daleko. Heh. Vystoupáme nahoru a já už chci konečně začít rozhovor, to poslední o co stojím je tu s ní takhle trávit její běžný, nudný a otravný den, jen abych už to měla konečně za sebou a mohla se věnovat daleko zajímavějším a zábavnějším věcem, jenže můj hlas přehluší třískání, klapot bot a hlasitý řev přítomných studentů. Což vlastně takhle odpoledne není žádná novinka. Konečně můj nezaujatý a částečně znuděný vzhled nahradí zvědavý pohled po mladších ročnících a jejich formě tráveného času. Nad scenérií nějaké holky s klukem, jak se společně drží za ruce a sráží všechny ty o hlavu či dvě vyšší parchanty, než sou oni, se jen zakřením. Tak to má být! Na co třeba si vynahrazovat trauma ze své výšky nějakými zcela jasně nepohodlnými botami! Mimoděk přitom pohlédnu na Týnu, která se mi mezitím ale nějak utopila v davu. Sakra práce! Stoupnu si na špičky a rozhlédnu se po krátkých hnědých vlasech, co patří někomu, kdo vypadá jako pyšná miss Evropy, a když se mi ji konečně podaří najít, ke svému velkému údivu v duchu zajásám. Proderu se davem opět do své pozice po jejím boku a dělám, jakože nic. Můj pohled opět upoutá cosi v tom chaotickém víru lidské masy a mě to znova nedá a otočím se, jenže to mi do ramene vrazí jeden z dvojice jakýchsi kluků, co spolu vedli jistě velice důležitou diskuzi. Tak důležitou, že ani nebyl schopen opustit probírané téma a alespoň se omluvit či udělat cokoliv v tom gestu. Byl tak o hlavu vyšší než já a jednou tak rozměrnější, ale přesto bylo jasné, že je to prvák, fakt to bolelo. "Dávej bacha!" syknu po něm s nevraživým pohledem, což bylo první, co mě napadlo. Hned se však uklidním a nedám na sobě nic znát. Jestli od Zmijozelské ledové královny něco chci, nesmím si ji nijak znepřátelit. Koukej se chovat! "Cože?!" obrátím k ní rychle hlavu, když mi mozek konečně oznámí, že na mě nejspíše promluvila, rychle se zarazím a pak svou odpověď přijatelně upravím. "A, jo vlastně. Umm... Přejdu rovnou k věci." mírně si odkašlu do zaťaté pěsti a narovnám se. "Hledala jsem tě, abych se zeptala, zda nemáš nějaké kadeřnické potřeby; kadeřnické nůžky, nějaké sponky a barva na vlasy bohatě stačí, a jestli bys mi je případně nebyla ochotná na dnešní večer půjčit. Lak na vlasy..." zpomalím a pohledem zalétnu k jejím vlasům "... očividně nepoužíváš. Páni, vážně vypadají nádherně!" Vydechnu úžasem. Sice jsou krátké, ale vypadají tak strašně jemně a zdravě. Rozhodně se o ně musí jó dobře starat. Na to nestačím ani já. Když si uvědomím, že až moc dlouho zírám na Týninu bujnou kštici, zatřesu hlavou a snad po nekonečně dlouhé době se na ni upřímně usměju. "Všechno to samozřejmě desetkrát vydezinfikuju a spotřebu zaplatím. Ne, že bych pochybovala, že peněz nemáš dost, ale nechci nikomu nic dlužit. Tak... Prosím?" kouknu jí zpříma do očí a opravdu svou žádost myslím vážně, je to docela naléhavé. Ani jsem nepostřehla jak, ale jsme nějakých třicet kroků od Hagridovy chatrče. No paráda! Stejně jsem si sem chtěla zajít pro nějaký to zvíře na přeměňování! V duchu se mi po tváři rozlije zářivý úsměv, že bych získala svou náladu zpátky?, ale navenek to nedám moc znát a jen se nezaujatě kouknu na chatrč a pak zpět na Týnu. Napadne mě reakce typu "Taky nemáš zvíře na přeměňování, huh?" nebo "Jdeš k Hagridovi?" či ještě trapnější verze "Jaká náhoda! Taky jsem sem potřebovala zajít!", ale všechny je spolknu a raději neřeknu nic. Jsem na tenkým ledě, raději opatrně. Pomyslím si a jen si nevědomky skousnu spodní ret. S pohledem zpříma upřeným na Hagridovu chýši a určitým vnitřním napětím, vyčkávám reakci naší ledové královny. |
| |||
Pondělí, 13. září Prasinky: U Tří košťat Večeře Spolužáci Zase pozdě, jak jinak. Pomyslím si v duchu, když dorazí Nick. Nepamatuji se, jestli ten kluk přišel někdy včas. Ale co už, taky jsem nebyla zrovna dochvilná. Cestou do Prasinek jsem šla po boku Wolframa. Tedy alespoň do doby, než si od Richarda nevzal cigaretu. Věnovala jsem mu překvapený výraz, který jasně naznačoval "ty kouříš?" Smrad z cigaret mi vadil vždycky, ať už ji měl v puse kdokoli, proto jsem se nenápadně vzdálila a přesunula se do blízkosti Deirdre. Však oni se pánové dokáží bavit sami. Jakmile se zastavíme u Medového Ráje, jen se ohlédnu na Caye s Dee, kteří zašli dovnitř. ,,Ne, teď asi ne." Zavrtím hlavou k Wolfovi a zamířím s ostatními rovnou do hostince. Normálně bych si něco vybrala, ale nepřišlo mi moudré jíst sladké před večeří. Ne že bych to běžně nedělala, ale večeřet v hlavní síni a hostinci je něco jiného. I když je pravda, že Tři košťata nejsou zrovna takové terno, kvůli kterému bych si měla něco odpírat. Špičkovým restauracím na které jsem zvyklá to nedýchá ani na paty. Jen co Richard zabere stůl, posadím se vedle Wolframa a rozhlédnu po místnosti. Z Bradavic jsme tu byli jediní. Jestli nás někdo viděl, jak odcházíme do Prasinek, určitě zas bude spousta teorií, proč jsme to zrovna my měli dovolené. Nepochybuji o tom, že by někteří byli schopní si zjistit, jakto, že ti Zmijozelští mohou do Prasinek a oni ne. Nebo ještě líp - zkoušet u nějakého z profesorů, že jsme sem šli bez dovolení. Vezmu do ruky jídelní lístek, jakmile se u nás objeví a se zájmem si ho začnu pročítat. Oči od něj na moment odtrhnu až ve chvíli, kdy servírce nadiktuji duhovou šťávu. Placky s máslem, krvavá tlačenka. No fuj. Ošklíbám se v duchu během pročítání řádků a pohledem vyhledám koktejly, o kterých se mluvilo. Nakrčím čelo a podívám se na Nicka. ,,Ty to vážně budeš jí- pít?" Opravím se, když si uvědomím, že to nejspíš ke žvýkání moc nebude. Nevím, co bylo odpornější. Jestli výběr a kombinace ingrediencí jako třeba ananas s majónézou, nebo fakt, že je to vše zmixované do tekuté formy. ,,Jsi blázen." Uchechtnu se nakonec. Ať už to znělo sebeodporněji, byla jsem zvědavá, jak si s tím Nicolas poradí a jestli to vůbec ochutná. Přinejhorším je na ošetřovně vždycky místo. Nakonec si také vyberu zapečené těstoviny a polévku vynechám, místo toho si objednám mísu s ovocem. Nemusím polévky a navíc jejich výběr je dost mizerný. Spokojeně se opřu na židli a snažím se vypadat, že mě zpovídání Barči zajímá. Místo toho pohledem zavadím o Helen a její ruce. Zajímalo by mne, jak hodlá udržet příbor a vůbec večeřet, protože pochybuji, že by ji zrovna Richard ochotně krmil. A já se něčeho takového rozhodně ujímat nebudu. Raději se pohledem přesunu vedle na Wolfa a uculím se na něj. Celkem mi chybí společně strávené chvíle, kdy jsme byli jen my dva a já ho mohla zlobit kousavými poznámkami, ale asi bude těžké se odsud vypařit, když má celou večeři na starosti. Nakonec se rozhodnu si taky Barču vyzpovídat. Nevypadala z naší pozornosti příliš nadšeně, ale kdyby ji to bylo tak moc nepříjemné, vůbec by sem nepřišla. Možná to jen předstírá, aby to ostatní nutilo ji více zapojovat a ona se pak ve finále mohla tvářit, že o to nestojí? ,,Všimla jsem si tvých schopností s ohněm. Je to celkem dost zajímavé, jak dlouho už něco takového umíš? A co všechno dokážeš?" Zeptám se s neskrývanou zvědavostí. Na někoho jejího věku a zkušeností to bylo rozhodně pozoruhodné, ale konec konců to nebylo nic víc, než jen vyčarování ohně bez pomoci hůlky a nutnosti vyslovit zaklínadlo. |
| |||
Chodba ve sklepení > Směr Hagridova chýše Sam + kdokoli koho potkáme 13. 9. Sleduji, jak se výraz v její tváři pomalu mění z přátelského na vážný. Podle mého velmi příjemná změna. Ztřeštěné chování mi mnohdy spíš lezlo na nervy, než aby působilo jako ledoborec. Ne, že bych měla něco proti zábavě. Ráda se pobavím s někým, kdo má podobný smysl pro humor. Ráda se zasměju, když mi něco přijde vtipné. Ráda si s někým zahraju šachy nebo projedu na koni. Mám velmi pestrou škálu zájmů, které bych mohla s někým sdílet. Nehodlám ale své úsměvy rozhazovat kolem jen tak nazdařbůh a upozorňovat na sebe rozjařeným chováním. Když už mě má oblažovat svou přítomností, budu raději, když to bude probíhat takto. Normálně. „Dělej, co uznáš za vhodné.“ Odpovím klidně a ladným krokem zamířím ke schodišti. Sam nevypadá, že by se nechala snadno setřást. Beztak mám pocit, že by se nevzdálila, i kdybych řekla, že mi to vadí. Budu to muset chvíli vydržet. Povzdychnu si v duchu. Nevím, kdy se mi znovu naskytne tahle vzácná příležitost si užít chvilku klidu a ticha, když tu nikdo není. V mírumilovném prostředí sklepení je slyšet každý můj krok doprovázený klapáním podpatků, které se odráží od stěn a vytváří ozvěnu. Nemám je zas tak v oblibě. Jsem na ně zvyklá, vypadají hezky, ale pokud bych si sama měla vybrat, zvolím něco mnohem pohodlnějšího s větší svobodou pohybu. Jsou chvíle, kdy je jejich nošení značně nepříjemné a to už nemluvím o neschůdném terénu v okolí školy. Ale nemám na výběr. 165 není žádná výška, a tak musím chybějící centimetry někde nahnat. Nemluvím. Já nejsem ta, která potřebuje vyplnit ticho prázdnou konverzací. Vyjdeme ze sklepení na denní světlo a v přízemí nás okamžitě přivítá živá atmosféra mladších ročníků. Zatím mě nepřestalo udivovat, jak intenzivní to je. Jako když sleduji vlnobití až příliš dlouho. Když vlny opakovaně naráží na útesy a já začínám chápat, jak funguje svět. Jako by tu byla přítomná veškerá chaotická energie vesmíru. Děcka kroužící kolem v těch velkých rotujících tvarech. Hysterický křik holčičky, kterou nějaký kluk tahá za vlasy. Systém dvou dětí, co se drží za ruce a sráží všechny děti, vyšší jak ony, udržujíc tak všude stejnou výšku. Všechen ten smích, brebentění a křik se slévá do jednoho ohlušujícího zvuku. Nepatrně zrychlím, abych tomu šílenství unikla, přičemž ledovým pohledem zpražím prváka, který do nás málem narazil. Děti. „Takže, čemu vděčím za tvou přítomnost?“ zeptám se jakoby mimochodem, přičemž nijak nedávám najevo, že se jí tím snažím trochu popohnat. Nechci s ní strávit celý zbytek dne. Pohled mám zapíchnutý do Hagridovy chýše, ke které se rychlejším tempem přibližujeme po vyšlapané cestičce. Nedívám se na zem. Nesklápím pohled. Ani se nesnažím ohlížet, zda mi Samantha stačí. Nevidím důvod, proč by neměla. Stejně tak se nesnažím jí vysvětlit svou procházku. Pokud bude tak vytrvalá, jako do teď, sama přijde na to, co s Hagridem zamýšlím. |
doba vygenerování stránky: 0.87216401100159 sekund