| |||
Učebna 2E -> Ošetřovna -> Kolej Christina, Naira, Etty, okrajově Kayla, Zmijozelští Zaujme mě Maureen a její um s lasem, takže si dokonce na chvíli přestanu Richarda a Barbary všímat. Musím skrýt pobavení, když vidím věčně dokonalou a nerozhoditelnou Sinestru, jak klopýtá napříč třídou, přičemž má co dělat, aby nehodila držku. Hlasitý projev Wolframa přecházím, to už je jenom na nich, jak si to vyřeší. Pro mě to účel zábavy splnilo. Hodina se pozvolna přelívá do kouzla číslo tři, což mi bylo stejně tak k ničemu, jako ty dvě předešlé, když jsem si je ani nemohla vyzkoušet. Když se ovšem dají moji spolužáci do činnosti, jsem nakonec docela ráda, že jsem tohohle ušetřena. Dost stačí k tomu, že jsem nucena pozorovat zvrhlé pochody myslí ostatních. Začalo to Reginou, o které jsem si až doteď myslela jenom to nejlepší. Pokračovalo to zvrhlým Caylusem, od kterého to bylo jednoduše očekávatelné, otázka byla, kdo bude jeho obětí. Cítila jsem se nepříjemně. Ošívala se v ramenou, většinu snů ani nedokoukala, protože detailní snímky soulože si můžou strčit za klobouk. Nakonec se zdálo, že celý pátý ročník myslí jenom na jedno – na sex, kromě Alex, která měla v hlavě chlast, Alastora, který tam měl ptáka a Cassandry, která by si měla dojít za školní psycholožkou. Po Dee jsem sekla jedním pohoršeným pohledem, protože ať už za to může přímo nebo ne, dělá koleji jednu velkou ostudu. Očkem jsem hodila i po Wolframovi. Být jím, ještě bych si hodně rozmyslela, jestli jí budu platit žranici, když ho takhle odporně shazuje před ostatními. Nakonec mě to ale zase tolik nepřekvapilo, dalo se to od ní čekat. Zdálo se, že Wolfram byl všeobecně hlavním hrdinou většiny snů, což mu tedy ani trochu nezávidím. Co je na něm tak zajímavého? Richard je rozhodně lepší! Nakonec ale můžu být ráda, že se Richard téměř nevyskytoval a to především v žádných mokrých snech. Ono když už je ten třetí téměř nerozeznatelný od toho prvního, přestane to být dokonce i úsměvné. Navíc se zdá, že nahota je nějaký obrovský vtip a sex tomu všemu dává korunu. Inu… co na to říct. Nakonec mi koutky vyskočí jenom jednou a to při snu Daniela, především při té části, kde Richard mrmlá, že zase budeme muset hlídat caparty věčně omílaného Zmijozelského páru. Naštěstí profesor se nakonec rozhodne celou tuhle věc utnout, za což jsem mu fakt vděčná. On sám vypadá, že ho tohle všechno nepříjemně zaskočilo. Ani se mu nedivím. V rychlosti si sesbírám věci, nijak nekontrolujíc, jestli jsem něco nezapomněla a vydám se směrem z místnosti, kde si nás odchytne Richard. Na jeho organizační připomínky jenom kývnu a pak nechám jeho a Wolframa, aby se vypořádali s Drakeem. Rozejdu se směrem k ošetřovně, když mě ale po pár krocích zastaví Naira a vrací mi hůlku. Kdybych mohla, plácnu se do čela, protože takovéhle věci se prostě nezapomínají. Už vidím, jak by se na to tvářil Kratiknot, kdyby to zjistil. “Díky moc Nairo, dneska ses stala takovou mou dobrou vílou.“ Pobaveně se na ni usměji a hůlku od ní převezmu. Slova se z ní náhle začnou hrnout rychlostí blesku a já mám co dělat, abych byla schopná sledovat sled témat. Nestihnu jí ale na nic z toho odpovědět, protože se vedle nás objeví Alex a okamžitě ji někam táhne. “Jasně, nic se neděje. A díky.“ Nestihnu zareagovat víc, protože mi obě zase mizí z dozoru. Ani jsem Naiře nepoděkovala za její rady a povědět jí, co všechno si o těch snech myslím. Škoda, nějaká vrba, které bych si mohla postěžovat, by se hodila. V tu chvíli se za mými zády ozve další hlas. S překvapením se ohlédnu na Christinu, která mi v tu chvíli bere všechny mé věci. Vyslechnu si její dotaz celý a rozhodně přikývnu. Na začátku hodiny jsem ještě jakž takž poslouchala. “Díky. Na pokoj jdu a ráda ti všechno řeknu, ale potřebuju to vzít oklikou přes ošetřovnu, jestli ti to nevadí.“ Měla jsem v plánu navrhnout jí, ať na mě počká na pokoji, ale bez mrknutí oka se nabídla, že půjde se mnou. Společnost mi nevadí, proto jí na to s vděčným úsměvem kývnu. Přidružím se tedy k ní a zamíříme na ošetřovnu. “Brumbál by měl zauvažovat nad zavedením nějakých těch hodin etikety, nemyslíš?“ Prohodím ledabyle, přičemž nepoukazuji na nikoho konkrétního, ale zrovna tak nikoho nebráním. O zavedení sexuální výchovy pomlčím, i když by některým prospěla. “Jak Vincent vůbec dopadl? Vše v pořádku?“ Optám se jí se zájmem spolužáka z koleje, který má s dotyčným něco společného – například vyučovací hodiny. Crabbe sice vypadal vykolejený, ale to nakonec vypadá sto procent času, takže není lehké určit, jestli mu daná facka učebnicí způsobila nějaké těžkosti. “Hned budu zpátky.“ Usměji se na Christinu a zaklepu na dveře, než vstoupím na ošetřovnu. Uvnitř už na mě čeká Kayla s Etty, které zrovna řeší nějaký problém nevím s čím a nijak mě to nezajímá. Jelikož je to očividně na delší dobu, zdravotnice se rozhodne nejdříve splnit svou povinnost k mé osobě. Žádost léků proti bolesti vyplní, i když s pár výtkami a dostavit se ještě večer musím tak jako tak. Nedá se nic dělat, sice jsem chtěla něco silnějšího, nakonec se ale musím spokojit s tím, co je. Slušně poděkuji, Kayle popřeji brzké uzdravení a než Týna mrkne, jsem zase zpátky. “Tak můžeme.“ Spokojeně si zastrčím pár pilulek do kapsy u sukně a vydám se s ní směrem k naší ložnici. Cestou mluvit nepotřebuji, ale pokud nadhodí nějaké téma, ráda se s ní zapletu do rozhovoru. Jakmile dorazíme na místo určení, pokynu rukou k místu, kde mohla složit mé věci. “Polož to sem. Díky moc, fakt jsi mi pomohla.“ Nebyla jsem z její strany zvyklá na milá gesta, proto mě tohle potěšilo dvakrát tolik. I když za mnou původně přišla s prosbou. Vytáhnu zpod knihy blok a položím ho doprostřed kraje své postele, přičemž si sednu na jednu stranu a Christině pokynu, aby neváhala a vzala druhou. “Probírali jsme kouzlo jménem Diffindo. Kouzlo na stříhání.“ Pronesu a dám se do tříminutového monologu, kde jí shrnu veškerou historii, že bylo vytvořeno mocnou čarodějkou pro stříhání šatů, dostanu se také k zápletce s konkurencí a především k hůlce v bradavici. “Ten pohyb je asi takovýhle.“ Rukou jej naznačím a vyslovím ono kouzlo nahlas, aby věděla, na co dávat při vyslovování důraz. “Klidně si vytrhni list tady z toho sešitu a zkus to.“ Pobídnu ji a jsem ráda, když tak učiní. Sleduji její pokusy a trpělivě vyčkávám, až bude mít dost. “A to je všechno.“ Usměji se na ni a pochvalně kývnu. Pak si ale uvědomím, že čas kvapí a co nevidět budu muset zase jít na onu večeři v Prasinkách. Nenamalovaná a možná i trochu rozcuchaná. To moc reprezentativně vypadat nebudu. Normálně bych si pokusila vystačit sama, ale zde se jedná o jemnou motoriku, které v nynější chvíli nejsem schopná. “Ty Christino, mohla bych na tebe mít taky prosbu?“ Pohlédnu na ni a omluvně se usměji. Určitě měla lepší věci na práci, ale doufala jsem, že v ní zafunguje jakási sounáležitost. “Myslíš, že bys mi mohla pomoci se trochu zkulturnit. Tuhle drobnou práci nezvládnu.“ Poukážu na svoje obvázané ruce, které jsou pocitově jako ze dřeva. |
| |||
2E: Kouzelné formule --> Mrzimorská kolej13 září, pondělí odpoledne Alex, pak přítomní v mrzimorské společence Zdálo se, že můj sen pobavil. Kam jsem se ale hrabal na Dee. Kam na to ta holka chodí? A na co vůbec všechno myslí? Ona sama se zdála svým snem pobavená a já se ani nesnažil zadržovat smích. |
| |||
2E > SpolečenkaKayla, Rory, Mau, Alex + ostatní označení13. 9. Ruch kolem sebe jsem vnímala jen tak okrajově. Oči jsem měla zavřené, hlavu položenou na lavici. Štěbetání zprava i zleva, občasné výkřiky kouzla na stříhání látky, nadávky i profesorovy poznámky, to všechno jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Víčka mi těžkla a v mysli jsem měla naprosté prázdno. Všechny události z rána na mě padly jako obří balvan. Najednou jsem byla tak unavená, že nebýt profesora, určitě bych usnula. S nevolí jsem se vyhoupla na nohy. Při vylézání z lavice se projevila lehká dezorientace z předešlého polospánku a já několikrát málem zapadla za lavici, než se mi povedlo dostat doprostřed učebny. Sotva po několika vteřinách se ke mně přitočila Kayla. Prvně na ni zmateně zírám, než mi dojde, co po mně vlastně chce. „Jo! Jo, jasně.“ Vyhrknu a postavím se tak, aby mezi námi byl dostatek prostoru. Vytáhnu si z kapsy hůlku, kterou namířím na Kaylu a počkám, až se připraví. Teprve potom s ní máchnu. „Carpe Retractum!“ (něco kolem 90, ale přesně si to nepamatuju) Mluvila jsem srozumitelně, nahlas a kouzlo se podařilo. Z hůlky mi vystřelí oranžové laso, které se omotá kolem Kayly a já ji jedním trhnutím přitáhla k sobě. Zachytit ji bylo celkem vtipné a chvilku jsem si myslela, že se složíme obě. Zlatonka je proti ní přeci jenom drobeček. Naštěstí jsme tak nějak stejně stavěné a náraz ustojíme. Být to někdo větší, tak je ze mě placka. Další nacvičování kouzla nechám na ni a bavím se tím, jak jí to nejde. Vždy jen kývnu, že jsem připravená a sleduji, jak se snaží. Napoprvé to i lehce zatahá. Kdežto ty další pokusy jsou dost žalostné. Ne, že by mně to šlo lépe. Předpokládám, že jsem měla jen štěstí začátečníka. Snažím se ji všelijak podporovat, ale jsem vyrušena dutou ránou, co se ozve pár metrů od nás. Otočím za zvukem hlavu, abych uviděla Beccu rozmázlou na zemi a Roryho nad ní. A kdyby to samotné nestačilo, dorazil mě Roryho komentář. V záchvatu smíchu nepostřehnu potyčku mezi zmijozelskými a Maureen, které bych jinak věnovala zvýšenou pozornost. Uklidním se až v momentu, kdy se Kayla začne rozčilovat a ve výsledku se na nějaké nacvičování úplně vykašleme s tím, že to odložíme na později. Na to si pozorně prohlédnu její okolo, které mi v podstatě strčila před nos. „No… od jedný do deseti bych tomu dala tak sedm. Máš to celý červený. Měla by sis to vypláchnout vodou nebo tak. Zdravotnice by ti na to mohla dát nějaký kapky, ne?“ prohlásím trochu nejistě. Určitě to musí být hodně nepříjemný. „Jak se ti ten sliz dostal do oka, sim tě?“ zakroutím nad ní hlavou a pak se přesunu zpět do lavice, abych nechala prostor dalšímu výkladu našeho pidi profesora. Poznámky si sice dělám, ale mé soustředění dost utrpělo únavou. Budu si muset dát kafe nebo tak něco. Z předvádění snů nejsem nijak nadšená, ačkoli samotné kouzlo by mohlo být dost praktické. Mám pár snů, které bych si ráda znovu přehrála. A vzpomínek, co bych si chtěla připomenout. „Somnium Pictura.“ (8) řeknu nahlas, když na mě přijde řada. Mám na mysli jeden konkrétní sen, ale v bublině uprostřed třídy se nakonec objeví něco naprosto jiného. S kamennou tváří se podívám na profesora. Raději se ani nedívám na tváře spolužáků, co v mém snu vystupovali. Moct si vybrat, tak bych volila něco víc… seriózního. No… byly tu i horší sny. Jako třeba Caylus prznící naši bylinkářku... nebo těhotná Sinestra a kdo ví, co ještě. Hodina naštěstí brzy skončí a já se s ostatními zvednu, abych vypadla ze třídy. Ještě než to udělám, si ale odchytím Roryho. „Tak mě napadlo… Máš na zbytek dne něco v plánu? Ráda bych viděla i zbytek těch fotek. Že bysme se třeba v pět sešli někde… nevim. Na nádvoří?“ zazubím se na něj a než mu dám pořádně prostor odpovědět, zmizím ze třídy. Přesně na čas, abych si všimla Mau odcházející od zmijozelské skvadry. Kdo ví, co jí řekli, každopádně není tak energická, jako obyčejně bývá. Nelíbí se mi, když je taková. O to víc, když ji takovou vidím nejspíš poprvé. A nikdo mi nenamluví, že se nic neděje. Každopádně před tím, než zamířím na kolej, kam Mau s největší pravděpodobností mířila, skočím si do jídelny pro kafe. Potřebuju se probrat. U Hlavní síně zčekuju nástěnku, zda tam není něco extrémně zajímavého a trochu se zamračím při vzkazu od Snapa. Ježiš co ten zase blbne. Kdo je zvědavej na hodiny takhle večer. Odfrknu si a pak s hrníčkem plným kafe se odeberu do společenky. U sudů si kafe rozliju na boty a tak vstupuji na kolej s hlasitou ukázkou nadávek ve svém rodném jazyce. Ty ustanou v momentu, kdy zahlédnu holky na křesílkách. „Čego.“ Automaticky se k nim přifařím a dřepnu si k nim na zem. „Číkoli to je… jeden si beru. Díky.“ Sáhnu po dobrotách na stolku, ačkoli normálně sladké fakt nejím. Nenápadně u toho sleduju Mau, jako bych se chtěla ujistit, že se mi její špatné rozpoložení fakt nezdá. Zabloudím očima i k Alex, která před tím mé postřehy nesdílela. Věnuji ji pohled typu: Vidíš?! Vidíš! Nezdálo se mi to! Jako! |
| |||
Pánské toalety > 2E > ChodbaCrabb, Jordyn , Helen + označení13. 9. Stála jsem opřená o zeď jako stráž a čekala, až si Crabb očistí obličej. Páchnoucí pánské toalety nejsou zrovna místo, kde bych chtěla dobrovolně přebývat, ale bylo mi jedno, jestli dovnitř vtrhne někdo nezasvěcený. Z pověření profesora tu prostě být musím a Crabba zase dotáhnu zpět na hodinu. Byl tichý jako vždy. Nemotat se kolem něj Malfoy, tak by si ho možná ani nikdo nikdy nevšiml. I když by to pro něj asi bylo lepší. Že si ale uměl zvolit mluvčího. Ne, že bych nechápala tu potřebu si kolem sebe tvořit slepé stádo. Když není schopný fungovat samostatně… „Můžeme?“ optala jsem se svého silnějšího spolužáka, než jsem se odlepila od zdi a společně s ním se vrátila do hodiny. Na jeho tváři není po červené ani známky, ale na límečku mu zůstalo pár kapek, které se snažím okatě přehlížet. Po pár vteřinách ho ale stejně zastavím, abych mu oblečení očistila hůlku. Věnuji mu káravý pohled. Je jako malé dítě. Celý náš výlet na záchodky a zpět nám patrně zabral dost času. Do hodiny vcházíme zrovna v momentu, kdy profesor rozděluje dvojice. A tak, než se naději, jsem spárovaná s Byrdovou. Poslechnu si výklad profesora a přemýšlím o tom, zda mě chtěl urazit, když mě dal dohromady zrovna s hrošicí. Jak mám tenhle kolos přitáhnout k sobě? V jakém směru je Byrdová přiměřená mé velikosti?! Klidně si Jordyn prohlédnu, aniž bych na sobě dala znát tok svých myšlenek a připravím si hůlku. Krátce se pohledem zastavím na Helen, kterou profesor poslal zpět do lavice. V tuhle chvíli mě docela mrzí, že je indisponována. Bylo by mnohem snazší přitahovat ji, než obtloustlou mrzimorku. Na druhou stranu určitě dávala pozor a vysvětlí mi látku, kterou jsem zameškala. Deirdre beztak nedávala pozor. Rozhlédnu se po zbytku třídy a zdá se mi, že jsem skutečně skončila nejhůř. Nehodlám si představovat, jak moc špatně tahle hodinu může skončit, pokud to jedné z nás nepůjde, takže se rozhodnu jít rovnou na věc. Ať už je to za mnou. Naznačila jsem Jordyn, že by se mohla laskavě připravit, protože začínám kouzlit. „Carpe Retractum.“ (84%) mávnu hůlkou jejím směrem. Načež se objeví provaz oranžového světla, který se kolem ní obmotá. Upřímně musím vynaložit hodně úsilí, abych ji k sobě přitáhla. Možná až příliš. Pomyslím si, když do mě narazí a donutí mě udělat pár zbrklých kroků zpět, doprovázených překvapeným vyjeknutím. Na podpatcích se rovnováha získává pomaleji, ale po chvilce opět stojí vzpřímeně a upravuji si sáčko. „Tak, to bychom měli.“ Prohlásím a stejně jako Sinestra si jdu sednout do lavice, aniž bych Jordyn dala prostor k tomu, aby si kouzlo vyzkoušela. Nehodlám nechat Byrdovou, aby mě tu vláčela. Naštěstí profesor docela spěchá, takže to nijak nekomentuje a přesouvá se na další kouzlo. V rychlosti si napíšu poznámky. Nejsem, opravdu nejsem nadšená z toho, že budeme demonstrovat své sny před celou třídou. Ne jen, že mě sny ostatních vůbec nezajímají, ale co je jim proboha do toho, co se v mé hlavě odehrává během noci? Sen Reginy mi vžene krev do tváří. Možná by bylo lepší, kdyby profesor tu bublinu nezvětšoval. Takový sen bych čekala u většiny chlapců, ale u Reginy? Je mi nepříjemné, že v tom určitým způsobem figuruji, proto odvracím pohled zpět do sešitu, kde si začnu kreslit. Přehlížím sny téměř všech a upřímně doufám, že na mě se nedostane. Vstávají mi chlupy na rukou jen z toho, co slyším. Přesto se pokusu nevyhnu. Neochotně popadnu hůlku a přiložím si jí ke spánku. "Somnium Pictura." (4) nijak jsem se nesnažila. Kouzlo jsem pronesla ledabyle, tiše a tak se nestalo naprosto nic. K mé úlevě. S nepatrným úsměvem jsem se tak vrátila zpět ke svému kreslení, dokud jsem opět nepostřehla svou osobu v něčí bublině. Tentokrát v Patrickově. Věnuji mu nicneříkající pohled a pak si s neskutečnou radostí začnu balit věci, když profesor hodinu ukončí. Nevšímám si Richarda, který řeší věci ohledně pozdější večeře v Prasinkách, zamířím rovnou za Helen. Po odchodu ze třídy ji hned odchytila Naira, což mě nijak netrápí. Než dojdu k nim, Naira odchází s Alex a Helen osamotí. „Helen.“ Upozorním na sebe tiše s nepatrným úsměvem. „Jdeš na pokoj?“ zajímám se, zatím co ji automaticky beru věci z rukou, aby se s nimi nemusela tahat. „Když dovolíš.“ Tahle vstřícná gesta mě unavují. Kdybych od ní nic nepotřebovala, nechala bych to být. Tohle je mužská práce. Copak jsem jediný gentleman na téhle škole? „Mám na tebe velkou prosbu.“ Lehce si povzdychnu a upřu na ní pohled. „Zmeškala jsem část výkladu, když jsem doprovázela Crabba na toalety. Byla bys tak laskavá a vysvětlila mi, co se probíralo? Nerada bych měla ve výuce mezeru.“ Nekouzlila, takže určitě dávala pozor. I bez poznámek by měla být schopná si něco pamatovat. Nikoho jiného o pomoc žádat nehodlám. |
| |||
Soviareň --> jedáleň --> spoločenka Maureen + ktokoľvek v spoločenke 13.9. Pondelok Vyjdem zo soviarne hmkajúc si, vo veľmi dobrej nálade. Keďže mám voľno, rozhodnem sa najskôr v pokoji najesť v našom útulnom kresielku a potom vymyslieť, čo do večera. Možno by som mohla ísť do tej knižnice... alebo si zalietať..alebo zbalamútiť Bendžiho aby ma pustil do tých prefektských kúpeľní. Tá ich vaňa ktorá je v skutočnosti bazén, ježiši, to by bol relax. S príjemnými myšlienkami ide moja prvá cesta do hlavne siene, kde si z najbližšieho stolu pri vchode, Chrabromilského, naberiem na veľký tanier kopu tvarohových koláčov, pričom polka má na vrchu ešte slivky a druhá polka marhule, ktoré mi dnes neobvykle chutia, a ešte si ich trochu oblejem neďalekým čokoládovým pudingom. Takto pripravená, aby som vydržala do večere, prejdem krátku trasu do našej spoločenky. Ahooj Mau. Hopnem do kresla vedľa nej, voľnou rukou hodím tašku na zem a vytiahnem prútik, ktorým privolám neďaleký stôl bližšie k nám. Položím na neho tanier a otočím na ňu hlavu. Moje hmkanie ustane, keď si všimnem že naozaj, tvári sa nejako čudne, a napadnú ma Acaine slová z hodiny. Umh...žeby jej fakt niečo bolo? Prisuniem tanier trochu bližšie k nej a vezmem si jeden koláčik. Daj si, cukor vyplavuje endorfíny... a ty vyzeráš že by si nejaké potrebovala. Nadhodím, ale tvárim sa vľúdne. |
| |||
Kabinet prof. Kwanga--->Jezero Noelle Pondělí 13. září S upřímným úsměvem zavrtím hlavou a zasměji se. "Nechci tě zabít, ale jsi roztomilá, když se červenáš ,jako jahůdka. A mě by pinpongáč v puse neslušil jako Dee." Odpovím. Při objetí Noelle náležitě otlapkám, nenápadně a jakoby náhodou samozřejmě. Proti procházce k jezeru nic nemám. Noelle má pravdu. V Sovinci teď budou davy a i když mám rád tuli-tuli, tak čeho je moc, toho je příliš. Intimčo procházka s moji krásnou kamarádkou k jezeru zní o dost lépe a zajímavěji. "Profesor mi vyvětlil, že je to jejich přirozené chování, které bylo způsobeno tím, že nějaká studentka plavala za bojky, tím narušila jejich přirozené prostředí a dost je naštvala, mírně řečeno." Odpovím, když se mě Noelle ptá na Ďasovce. Mezitím jdeme od Kwanga směr jezero a já pokračuji v konverzaci "Asi jsem jen trochu paranoidní, ale po smrti Jackie se sám sobě nedivím." Odmlčím se, abych se zamyslel a pak pokračuji. "Proto jsem se rozhodl, že na všechny budu dávat pozor, nevím jak bych unesl, kdyby se někomu ještě něco stalo, třeba tobě, nebo Sam, Alovi, Dee, Christině dokonce i Thomas by mi chyběl." Jelikož jsme spolu sami, můžu si dovolit být upřímný. Vím, že Noelle není na fyzický kontakt a dneka jsem jí už v tomhle směru zatížil dostatečně, takže na ni zamrkám a varuji ji. "Pozor, přichází objetí kolem ramen!" Zahlásím a jak jsem řekl tak učiním. "Jéé, ty sis rozpustila vlasy? Měl jsem si toho všimnout dřív, takhle vypadáš sexy." Usměji se uličnicky a rychle dodám. "Teda, ne že by jsi normálně sexy nevypadala, takže jsem spíš měl říct že vypadáš ještě víc sexy..." Zazubím se. Trochu jsem se do toho zamotal, ale pointa je jasná. Chvíli takhle jdeme, já s rukou kolem Noeliných ramen, až se dostaneme k tématu Becca. Propustím Noelle, stejně nevím, jestli je jí to příjemné, nebo není, ale nechci riskovat, že zčervená tolik až se jí spustí krev z nosu...nebo jí bouchne hlava, obojí by bylo nemilé. Zamyšleně se poškrábu na hlavě. "Upřímně si nemyslím, že se líbím komukoliv. Natož Becce. Už si toho všímám delší dobu. Myslím tím, i Al si našel holku." Strčím si ruce do kapes a poprvé od promítání mého snu před třídou se zatvářím rozmrzele, ale hned se zase usměji. Noell si nezaslouží trpět moje rozmrzelé nálady. "Takže budu muset radikálně změnit svůj vzhled a půjdu do toho už dnes. Domlouval jsem se Samíkem, ale nikomu ani muk, má to být pro ostatní překvápko." Spiklenecky si položím prst před ústa a pobaveně zamrkám. Noelle můžu svěřit jakékoliv tajemství, věřím jí na sto procent, takže nemám problém jí říct o svém plánu na změnu vzhledu. "Říkal jsem si, že bych se odbarvil zpět na svoji přirozenou hnědou a přestal se holit a nechal si narůst strniště. Samozřejmě si musím nechat zkrátit účes, slyšel jsem jednou jak Becca říká, že mám až moc dlouhé vlasy a Týna mi to dneska na Nitrozpytu potrdila. Ale neboj, nechci jít na ježka, pořád potřebuji husté vlasy, aby mě slečny měly při jistých situacích za co držet." Zazubím se. Konečně dojdeme k jezeru, kde si Noelle sedn. Následuji jejího příkladu a sednu si tak, abych seděl na svém hábitu. |
doba vygenerování stránky: 0.85701584815979 sekund