| |||
Kouzelné formule, učebna 2E Pondělí 13. září Alex, Acai, profesor Neubráním se úšklebku, když se Acai znenadání zvedne a rozhlédne se po třídě. Netuším, co jí zase přelítlo přes nos, ale z té prapodivné reakce na můj příchod a strohých odpovědí usuzuji, že není úplně ve své kůži. Když nad tím tak přemýšlím, chovala se tak už celý týden. Nejsem si vědom, že by došlo za celé ty dny k nějakému výraznému zlepšení a pokud jo, nevšiml jsem si toho. Co jí žere? „Nějaký problém s mou přítomností?“ Povytáhnu obočí a stočím pohled k Alexandře, která se na rozdíl od Acai tváří daleko přívětivěji. „Najedená? Tak to máš štěstí. Já se pořádně najíst nestihl, patnáct minut je celkem málo. Nechápu, proč nejsou přestávky delší.“ Postěžuju si. V síni jsem stihl sníst jen talíř chlebíčků a pak nějaké ty sladké blbosti kolem, což je pro někoho jako jsem já žalostně málo. Z toho důvodu se ani trochu nedivím Crabbovi, že si vzal jídlo do učebny sebou, protože když ho vidím okusovat sendvič, začnu litovat, že jsem neudělal to samé. „Mám hlad.“ Vzdychnu ztrápeně, to už ale Alex poukazuje na to, že listožroutka chce sedět jinde. „Tak to má smůlu, já tu seděl první.“ zašklebím se. Že se jí nelíbí sedět u zmijozelských je její problém, ne můj. Měla se prvně podívat, kam usazuje zadek. Když jde člověk na záchod, tak si taky nejdřív zkontroluje, jestli má toaleťák, ne? Protože pak nemá nejmenší právo brečet, že si nemá čím vytřít posranou prdel. Tohle je úplně stejná situace a slečně býložravce nezbývá nic jiného, to skousnout. „A vůbec, to bych ti nechyběl, kdybych najednou odešel na opačnej konec třídy?“ Vrhnu po Alex rádoby ublížený pohled. Chápu, že chce mít svou kamarádku poblíž, ale to není dostatečný důvod, abych se zvedl a odešel do blízkosti čokošů. Na můj vkus je jich tam až moc, i když v mém případě je i jeden jediný hrozbou. Sečteno podtrženo, dobrovolně bych tam nešel ani za zlatý prase. „Koukám, že máme na užitečnost učebnic dost podobný názor.“ zazubím se na svou společnici po mé pravé ruce a přesně podle pokynů profesora se pokusím rozdvojit kouzlem pergamen. „Diffindo.“ zahlaholím zaklínadlo, které se mi povede hned na první pokus. Pergamen je na dvě půlky, bez jediné chybičky (6). To samé se bohužel nedá říct o druhém úkolu. Tvořit na látku obrazce je daleko těžší a nepovede se mi tak, jak bych chtěl (33%). Jakýsi tvar tam je, to nikdo popřít nemůže, každopádně to není ani zdaleka tak dokonalé, jako u některých spolužáků. „Jsem snad nějaká švadlena, či co? Připadá mi to hloupé, tohle je práce spíš pro holky.“ S nespokojeným brbláním položím hůlku na stůl a nijak se neprojevuji, dokud se přezemě nenakloní Acai a nezjišťuje od Alex co se děje s Maureen. „Divíte se, že se tváří pořád tak sklesle? Však se na ní podívejte. Taky bych zrovna neskákal radostí do stropu, kdybych měl takové obnošené, děravé oblečení, kor v tak chladným podzimu. Jestli si říkáte kamarádky, složte se jí na nějaký nový hábit.“ Poradím jim a přestože s nejvyšší pravděpodobností nebude mít skleslost toho blonďatého nemehla s oblečením nic společného, já si budu i tak stát za svým. |
| |||
Okraj zapovězeného lesa -> učebna 2E Pondělí 13.9. Poděkuji profesorovi za odpověď a hned ze sebe kouzlem ten sliz dostanu. Nejsem žádná citlivka, že bych musela kvůli trošce slizu vyšilovat, ale zase od něj nemusím mít upatlané všechno. Poté profesor rozdá body a já se mlčky vadám na další hodinu. Moje odpověď nebyla správná, ale co, jsem jenom člověk. A chybami se člověk učí, třeba si to zapamatuju pro příště. Anebo spíš asi ne, znám se… Cestou do učebny se stavím v Hlavní síni napít se a pro kousek ovoce, takže když dojdu do třídy, už tu moc místa není. Jen kousek vedle Ryana. Naštěstí můžu nechat mezi mnou a Ryanem jednu židli volnou, takže nemusím sedět přímo vedle něj. Skoro se na něj nepodívám a připravím si věci. Ještě před příchodem profesora si vedle mě sedne Chris. Usměji se na něj a kývnu, že tu volno opravdu je. Jsem ráda, že si vedle mě sednul. A pak profesor Kratiknot zahájí hodinu. A to rovnou otázkou, na jaké skupiny se dělí kouzla. Hm… tak to zrovna přesně nevím, vždyť jsou NKÚ daleko, na to jsem se ještě neučila… Ani nepatřím zrovna k těm pozorným žákům, co vědí vždycky všechno. Tak jen pokrčím rameny a někam si zapíšu odpověď. Já už to asi někde zapsané mám, ale kdo by to hledal, že? S větším počtem poznámek se zvyšuje šance, že je jednou najdu, až se to budu muset naučit… Kouzelnému brku nahlásím svoje jméno a dál dávám tak napůl pozor. Zpozorním až když zaslechnu svoje jméno. Eh… co že to mám dělat? Jo… zmenšovací kouzlo, jasně… to bych měla zvládnout… Rozhlédnu se po věcech, co bych tak mohla… hele, učebnice! Bylo by zajímavé vidět, jak je z ní malá knížečka drobného formátu. Šibalsky se uculím, zamířím na ni hůlku a zvolám: “Diminuendo!“ Pak už se jen zasměju svému výsledku. “Hele, Chrisi, šťouchnu do souseda pobaveně, hned to učivo vypadá míň děsivě! Škoda, že takhle jde zmenšit jen forma a ne rozsah… Rozhodně je to milejší než Cassandřina a Mariina megaučebnice,“ kývnu, když si všimnu, že měly spolužačky podobný nápad vyzkoušet kouzlo na učebnici. “Ta vypadá vážně děsivě,“ oklepu se. “Z toho bych se učit nechtěla.“ Pak začne profesor opět vykládat. Ten příběh je… zvláštní. A celkem neuvěřitelný. A to i na náš kouzelnický svět. “Pane profesore,“ přihlásím se. “Nemohl byste nás spíš naučit, jak si schovat hůlku do bradavice? To mi přijde poněkud užitečnější než stříhat látky,“ nakrčím nespokojeně nos. Stříhat papír a látku? Nuda… ale pakliže je ta část příběhu s bradavicí pravdivá, je to rozhodně zajímavější kouzlo. Ale chtíc nechtíc, vrhnu se na procvičování nového kouzla. Nutno říct, že pěkně neochotně. Několikrát si zopakuju formuli i pohyb, který nám profesor ukázal. Pak popadnu hůlku a pergamen a jdu zkoušet. “Diffinfo!“ (8) Celkem překvapeně se podívám na papír. No… to není špatné. Na to, s jakou neochotou jsem to kouzlo prováděla… tak dál! “Diffindo! Aj…“ (1) ujede mi, když se napodruhé papír ani nehne. “A to jsem se zrovna začla soustředit. Tak dál…“ povzdechnu si sama pro sebe a dotřetice zamířím na papír. “Diffindo! No, to je hned lepší!“ (9) usměji se. Pak vezmu do ruky červenou látku a trochu si povzdechnu. “Vyřežte tvar, vyřežte tvar… copak vím, jaký tvar mám vyřezat? Já na tohle nejsem...“ mluvím si tiše sama pro sebe. A rozhodnu se pro obyčejné kolečko. To by nemuselo být ani těžké, ani by to nemuselo nikoho urazit… “Diffindo!“ (63%) Překvapeně na výsledek zamrkám. Celkem dobré. Není to sice pravidelné kolečko, je sem tam vyboulené, ale mohlo to dopadnout hůř! Celkem povzbuzená úspěchem opravím látku a vrhnu se na druhý pokus. “Diffindo!“ (6%) Zasměju se svému výsledku. Půlení by mi zcela zjevně šlo, to už jsme si vyzkoušela na pergamenu… A tak znova opravím látku a jdu na třetí pokus. “Diffindo!“ (99%) Vykulím překvapeně oči na své dokonalé a pravidelné kolečko. “Hezký…“ ujede mi tiše. Takový výsledek jsem nečekala. Trochu spokojeně se zaculím a dál to raději nezkouším, abych si to zase nepokazila. |
| |||
2E - formuleDidý, Patrick, Cass, Bella, okrajově Acai a ostatní okoloPondělí 13.9. Hned Patrickova slova mě trochu zchladí. Je to fajn kluk a má recht, i když mám dojem, že je za tím něco víc. „Jo jo, máš pravdu. Když já jen… v bahně by ta rvačka vypadala líp…“ Když Cass dodá svá slova k diskusi, jsem už klidný úplně. Je to fakt fajn holka. Celej Havraspár mi přijde jako banda pohodových lidí, až ne Beccu, to je protivná kravka. Nejraději ze všech mám rád Lunu. Ta holka je tak správně praštěná, že se s ní učím už od prváku. Je vždycky ochotná a je ráda, že poslouchám ty řeči, co vytáhla z Jinotaje. „Já jen kdyby náhodou…. To je jedno, na to stejně časem přijdeš.“ Fakt? Vážně Cass doteď nepochopila, že Didý nechápe rozdíl mezi pohlavími jako drtivá většina ostatních? Dřív jsem si myslel, že to je jen úlet jednou za čas, ale později se začalo víc a víc ukazovat, že je mé krásné sestřičce úplně jedno, jestli skončí s holkou nebo klukem. Docela se divím, vzhledem k rodinným základům. Ale co, oba jsme černé ovce rodiny. Matka a bratr ze Zmijozelu, zastávající pravidla čisté krve, a otec… to je kapitola sama pro sebe. Možná ale právě jeho přívrženectví k silám zla formovalo naše dětství nejvíce. Poté, co ho zavřeli dokonce i matka trochu mírní ve svých názorech. Jo, ale pak promluvila naše princezna Becca. Frňák má až k nebesům a mám rojem, že by se spíš hodila ke Zmijozelským. Po dnešní zkušenosti asi budu muset prohodit přezdívky a začnu říkat Zmije jí… jen nevím, co si vymyslím na Airimoy. „V pohodě, to ty zvládneš za celý stůl,“ neodpustím si poslední slovo, avšak, odpověď na její otázku to není, takže jsem technicky zachoval dekorum. Didý to naštěstí bere všechno v pohodě. Dokonce jí i profesor vyhubuje. Obvykle bych se jí smál za záda, ale tentokrát mám trochu hnutou žluč ze Zmije verze dva nula. Nejraději bych na ní pod stolem seslal koktavou kletbu, ale mám dojem, že formát jako je Kratiknot by hned poznal, o co jde, a odhalil by mě jedním pohybem hůlky. Raději Zmiji už nekomentuji, i kdyby měla další kousavé poznámky, tak jí prostě ignoruji. Namísto toho se dám do čarování a zkouším Diffindo. Napoprvé (1) papír jen trochu nadzdvihnu. Moc se mi nepovedl ten pohyb hůlkou, a tak to zkusím podruhé (7) a už je to mnohem lepší. Mám však pocit, že s látkou a konkrétním tvarem to bude mnohem těžší záležitost. No a měl jsem pravdu. Nevím, jestli to bylo tím, jak jsem to předpokládal nebo tím, že se mi furt chvěla ruka zlostí, ale napoprvé látka neudělala nic (6). Opět odejdu do mého vnitřního klidného místečka. Famfrpálové hřiště a pocit, že létám mne uklidní a konečně se můžu stoprocentně soustředit na svůj úkol. Nejsem žádný šprt, to ne, ale zase nejsem nemehlo. Občas se i učím. Jasně, nejsem z Havraspáru, jako mazánek Krimmer nebo naše Hermiona, kteří čtou o prázdninách všechny knihy dopředu. V Krimmerově případě jsem díky Lence došel k názoru, že dokonce čte i učebnice, které se nepoužívají a veškerou doporučenou literaturu… a to rychlostí světla, aby to všechno stihl a mohl se před Kratiknotem vytahovat. No, napodruhé se to povedlo mnohonásobně lépe (96) a vyřízl jsem z rudé tkaniny tvar zmrzliny o třech kopečcích v kornoutu. Ani nevím, proč mě to napadlo, ale poté se kouknu na Acai a dojde mi to. Trochu se usměji. Ani nevím, jestli si toho všimla a je mi to vcelku jedno… ale až budou povolení, musím jí pozvat. Blackovi drží své slovo. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Okraj lesa → 2E Kouzelné formule ♠ Sin, Dee a ostatní Richard se mnou souhlasil ohledně zapojení Helen do práce. Nepřekvapilo mne to, ale potěšilo. Profesor nejspíše zaslechl mou naprosto skvělou poznámku a podal Helen informaci, že s vajíčky manipulovat samozřejmě nemusí. Všichni tedy mohou být rádi, že mají ve své blízkosti někoho s tak bystrými úsudky, jako mám já. Pochválil bych nejraději sám sebe, ale jsem typické skromné povahy, takže to s radostí vynechám. Ohledně Báry jsem netušil, jak na ni má slova zapůsobila. 'To je odignorovala?!' Už tato myšlenka mě dokázala naplnit vztekem, jak by si to mohla jen dovolit poté, co jsem se po takovém nátlaku rozhodl ozvat také. 'Počkat... že by to brala jako klasické přemlouvání? A já se tak snažil v ní vyvolat pocit viny.' Byl jsem zklamán. Ať už tím, zda má slova nepochopila tak, jak měla, nebo proto, že to nedala najevo. Zklamáním bych založil ruce do kapes a do něčeho se zabručením kopl. V takových situacích jsem byl rád, že zde zůstávala Sin, ta snad každou provokaci s radostí vrací a aspoň mám jistotu, že vše správně pochopí. Dokončil jsem svou práci a očistil si ruce, zatím co v hlavě mi uvízla Deitlerova poznámka. 'Já a dlouhé vlasy...' ta myšlenka mě dokázala rozesmát, jak cirkusově by to vypadalo. 'Jeden Aviv, tady bohatě stačí.' Naštěstí jsem se s ním bavit nemusel a také ho často nepotkával, neboť se potloukal neustále s Nickem a s tím rozhodně nemám žádné společné zájmy. U Helen tomu bylo teď naopak. U té jsem byl překvapen, že stačilo tak málo na její rozhození. Bylo to zajímavé, jak lehce jí jde dostat do rozpaků. Dokonce i jí muselo být jasné, že jsem to myslel ze srandy. Ale utahovat si z ní nebudu, už tak je příliš nepředvídatelná a nikdy netuším, zda je to milá holka nebo skrytý psychopat. Obzvlášť dnes ráno jsem měl vážně nepříjemný pocit kvůli hloupého popichování. S koncem hodiny jsem s ostatníma spokojeně opouštěl tykadlatky. Potěšilo mne další zvýšení náskoku naší koleje před ostatními. Sin a Dee jsou na zvířata frajerky, o tom žádná. Další hodina vypadá tak odpudivě už jen kvůli toho zakrslého profesora, který okatě nadržuje Havraspáru. 'A ti šprti si ještě dovolují otevřít hubu se Snapem.' Protočím oči v nezájmu, jak si sedám. „Nemáte popcorn?“ Uslyším vedle sebe známý hlas. Otočím se a vedle Sin zahlédnu i Dee. Nazval bych to štěstím, kdyby se vedle mě neposadily hrdličky. „Eh...“ "nadšením" jsem vydal náznak odpuzení a víc se namáčkl k Sin ať zvýším mezeru mezi mnou a Reecem. Poté jeho události v hlavní síni už jsem netušil, co od něj očekávat a má manipulace nad ním zažila silný otřes. Navíc se během okamžiku rozhodl zvolit svou orientaci na jinou, což jsem zprvu také neočekával. Obzvlášť když to vypadalo, že má slabost pro Izabell. „Nemáš repelent?“ odpověděl jsem Sin otázkou. „Kdo je Maposa?“ pokusil jsem se přijít na jiné myšlenky, tak jsem obrátil řeč na Dee. Netušil jsem, jestli je to nějaký spolužák, kterého mé ego nebralo zapotřebí ani zaznamenat, nebo nějaká další její přezdívka, v kterých se ne vždy dá vyznat. Začátkem hodiny jsem se už utišil. Nehodlal jsem puberťácky naružovat hodinu žvaněním, přestože se mě prvotní procvičování netýkalo a mne se dotkla nuda. Bylo pro mne těžké jen tak marnit čas vyčkáváním a odolávat pokušení zaměstnávat čas jinak, jak to dělají ostatní kreslením či již zmíněnou debatou mezi sebou. Cirkusu, který případně mohl ve třídě opět zavládnout, si nevšímám. Naneštěstí nad mou pozorností převzali kontrolu opět Reece s Isaacem. jejich debilní uculování mě znervózňovalo. 'O co jim kurva jde?' Oba mohli tušit, že jakmile by se mi pokusili něco udělat, nehezky bych jim to vrátil, dal jim najevo jaké to jsou mudlovské nežádoucí nuly a ještě je jakýmsi zázrakem přiměl strhnout si vlastní body. Tak o co jim šlo?! Pokud jsem je ještě jedinkrát přistihl, jak se dívají na mne, zamračením jsem je upozornil, že by toho měli nechat. Běžně bych jim to vysvětlil milým tónem, tady by však nejspíše nepomohl, místo toho by to mohl zhoršit. Naštěstí brzy přede mnou skončil materiál pro procvičovaní dalšího kouzla, takže by ani oni neměli mít čas se věnovat mému atraktivnímu vzhledu. Stříhání látky? Proč ne. Přišlo mi to celkem zajímavé. Jednoduché, ale zajímavé. Mohlo by se to v budoucnu hodit. „Diffindo.“ nevýrazně a spíše se zkoumajícím pokusem vyzkouším řezat papír. (1) Tak to samozřejmě i skončilo a s papírem se nic nestalo. Což jsem očekával. 'Možná bych měl vyzkoušet větší důraz na mávnutí hůlkou?' Přemýšlel jsem a vyzkoušel to tedy znovu. (6) S rychlejším mávnutím hůlky to víceméně už vyšlo. Někde jsem však udělal znovu chybu, ale tomu jsem se už u papíru věnovat nehodlal a místo toho přešel na látku. U té chybu udělat mohu a v případě nouze látku spravit, takže se není čeho bát. Zaměřil jsem tedy svou hůlku na zelenou látku. „Diffindo.“ Zopakoval jsem stejně mizerný postup, jako u prvního stříhání papíru (18%) „Hmm...“ kus látky vypadal jako africký kontinent a já netušil, jestli jsem na to skutečně myslel, nebo se to prostě nepovedlo, neboť jsem si v ten moment žádný tvar nepředstavil. Proto jsem svůj pokus opět zopakoval s rychlejším mávnutím hůlky. (58%) Dopadlo to očekávaně. 'Zajímavé, zhruba stejná kvalita jako u druhého pokusu s papírem.' Začínal jsem v tom vidět jistý vzorec, proto jsem se neubránil třetímu pokusu. (52%) Bohužel se v ten moment opět střetly mé oči s očima Reece a já kouzlo naprosto zbabral. 'Debil pošahaný!' zanadával jsem si v duchu, neboť naprosto kazí mé soustředění. Nehodlal jsem to však nechat být! „Diffindo!“ zvýraznil jsem především tón hlasu a mávnutí hůlky mírně zpomalil. (113%) Tentokrát to konečně vyšlo a podaří se mi vyřezat krásné pejsky. |
| |||
Patrick, Rory Pondělí 13. září Samotnou mě překvapí, když mě profesor pochválí a řekne, že mám pravdu. Trochu mi zrudnou tváře a sklopím pohled do učebnice. Zachytím pohledy několika svých spolužáků, kteří mě právě teď nejspíš proklínají. No co. Zkusit jsem to musela! Zvednu pohled od svých poznámek a už trochu uvolněněji se zazubím na Fabiana, který moc dobře ví, odkaď moje nově nabyté informace pocházejí. Praktického rozehřání se naštěstí nezúčastním, a tak jen se zájmem pozoruji spolužáky a snažím se něco málo pochytit. Spolu s ostatními vyprsknu smíchy, když Mau strefí Crabba. Bravo, holka! Snad ji za to zmijozelští po hodině nezabijou... Draco se totiž tváří, jako by se na to brzy chystal. "Tobě to nějak jde," prohodím s úsměvem k Patrickovi, který spolupracuje s Beccou. "Skoro jako náš profesionál," pohledem zalétnu k Alastorovi, který si všechna kouzla nejspíš už dávno nacvičil sám a chce nám všem předvést, jak moc dobrý je. Naštěstí k moc nehodám nedošlo. Richard byl stejně dokonalý jako vždy a pohromu od Nai bleskově odrazil. Kdyby mi to taky šlo tak dobře jako jemu... nedává třeba Al soukromé hodiny? Rory po mé levici si opět něco maluje nebo vyřezává, a tak se radši věnuji Patrickovi, který je o poznání živější. Zaujme mě ale pohled, který míří někam směrem k místu, kde sedí Crabb a Christina. Vážně se právě teď Pat začervenal? Potlačím nutkání se zasmát nahlas na celou třídu a nějak neurvale ho popíchnout. Proto se k němu jen nakloním a šťouchnu do něj loktem. "Nějak na tu Spontinovou zíráš... Stalo se během nitrobrany něco, o čem nevím?" Pokusím se na něj smyslně mrknout, ale ve výsledku vypadám spíš jako retard. O něco seriózněji si odkašlu a raději pozornost zaměřím zpět na profesora. Podrobnosti o NKÚ mě trochu vyděsí. Přeci jen jsem nikdy neměla moc štěstí. To abych se začala učit už teď... Příběh vázající se ke kouzlu Diffindu je zajímavý, a tak si zapíšu každičký detail. Stejně to brzy zapomenu... Alec se jako vždy nadšeně hlásí a ptá se na další detaily. Věnuji mu přátelský úsměv. Poté je již čas na praktickou část. Vezmu svou hůlku a předvedu pohyb, který profesor právě předvedl. "Diffindo." Nevypadá to až tak těžce, jak jsem si myslela. Hlavní je se soustředit! To dokážeš, Noe! "Moje svetry? Blázníš? Ještě bych ufikla moc! Pak by mi byly na nic," zamrmlám a podívám se na Patricka s pohledem, který jasně říká, že je totální blázen. "Pokud teda nechceš bejt můj osobní krejčík nebo tak něco. Zatím ti to jde líp jak mně," zasměju se a obrátím zrak k levitujícímu pergamenu. Jako první nás čeká pouhé rozřezávání pergamenu. To snad ještě zvládnu. Nasadím soustředěný výraz a s nacvičeným pohybem rozřežu pergamen na půl (6). Sice mi myšlenky trochu utíkaly, ale pergamen jsem rozřízla. To je hlavní! Tréninku není nikdy dost, a tak se vrhnu na druhý pokus. "Diffindo!" švihnu bleskově hůlkou a málem vypíchnu Patrickovi oko (1). Pergamen se ani nehne. Rozhlédnu se, jestli mě nikdo neviděl. Odkašlu si. Tohle byl tak trochu fail. Zkusím to tedy ještě jednou naposledy. Pergamen tentokrát rozřežu na první pokus a vítězoslavně se zazubím (9). Takhle by to šlo! Vyřezávání vzoru se děsím trochu víc. Nevím, co bych měla vyřezat, nakonec si ale před sebou představím siluety prasečí hlavy. To je ono! Pohlédnu na modrou látku, která před nás přiletěla. "Diffindo!" (18 %) Můj první pokus žalostně zklamal. Hlava ta tam, místo ní se mi povedlo látku jen rozříznout. Svěsím trochu ramena a Reparem látku opravím, abych mohla začít od začátku. Prostě se mi to povede! Mávnu hůlkou (97 %) a s hlasitým Diffindo začnu vyřezávat. A světe div se, ono to funguje! Za chvíli se vítězoslavně culím na svou prasečí hlavu, která v modré variantě sice vypadá trochu zvláštně, ale zvládla jsem to! Klidně by ze mě mohla být švadlenka. "Ne, vůbec to není těžké..." zavrtím hlavou na Patricka. Oba však víme své a raději faily toho druhého nekomentujeme. Od toho přeci kámoši jsou! |
| |||
Učebna 2EPondělí, 13. září Sam, Cass, Patrick, Diana a Thomas Jakmile se do debaty zapojí i Thomas, podívám se na něj, jako kdyby měl lepru. "Mluví na tebe někdo?" zeptám se ho kousavě. "Neodpovídej. To je řečnická otázka," řeknu a mávnu rukou, jako kdybych odháněla dotěrný hmyz. Doufám, že alespoň ví, co to řečnická otázka znamená. Od té chvíle o něj ani nezavadím pohledem. Když ale začne Diana mektat rádoby vtipně, falešně se usměju. Zažila jsem tolik máminých večírků, abych se stala úplnou mistryní ve falešných šklebech, škoda, že za tohle body nedostáváme. "Kdyby ti to myslelo alespoň z poloviny tak dobře, jako umíš mlátit pusinkou, ty hvězdo naše jasná, " řeknu jí sladce. Na Patricka se jen zamračím, nechápu, proč se do toho plete, když se ho to netýká. Jestli se mě chce zastávat, jde mu to hodně špatně. Jeho holky se jen škádlí, znáš to, by mě vyhnalo do vrtule, kdyby na mě nepromluvila Cass. Lehce jí poplácám po rameni. "Dobře," řeknu, ale můj výraz mluví za vše. Řekni jedno slovo a vyškrábu jí oči. Někdy zapomínám, že se o sebe Cass umí postarat, ale když se někdo choval jako Diana, prostě mi to vadilo. Přes všechnu tu akci s pošahanými dvojčaty jsem si ani nevšimla, že se něco stalo na druhé straně místnosti. Naira málem oddělala Richarda a Mau byla s atentátem o chlup úspěšnější. "Děkuji, pane profesore," odpovím Kratiknotovi, ale zalituju, že jsem svoji knihu taky neposlala Dianě do obličeje, jak se tady zdálo být módou. Sleduji Týnu, jak vyvádí Crabba z místnosti a zároveň dál poslouchám výklad. Nevědomky se usměju, když si vzpomenu, jak jsem si s ní dneska ráno ve vodě plácla. Diana se jako obvykle neumí chovat a to přiláká profesorovu pozornost. Taky by jim mohl strhnout nějaké body, aby tu vlčí smečku trochu usměrnil. Kdyby se alespoň vydrželi chovat slušně po dobu pár minut, ale to bylo očividně nad jejich mentální síly. "Diffindo," zamrmlám nezaujatě a špička hůlky jen zabliká, než zhasne (4). Na pergamenu se neobjeví ani škrábanec. "Diffindo!" zkusím to znovu a víc se soustředím. Hůlka se poslušně rozzáří a začne řezat pergamen na kusy (10). Snažím se pergamen dělit na co nejvíc podobné kusy a docela se mi to i daří, ale stejně mě to rychle přestane bavit, proto jsem ráda, když dostaneme kusy látky. "Docela pěkná barva, ne?" zeptám se pobaeně Sam, která vedle mě sedí, když obě dostaneme modrý kus látky. "Co budeš vyřezávat ty? Já zkusím...," zamyslím se, "asi půlměsíc," rozhodnu se nakonec. Mávnu hůlkou. "Diffindo," řeknu a snažím se z látky vyříznout měsíc (26%), ale spíš to vypadá jako jeho retardovaný bratranec. Pokouším se ho upravit do požadované podoby, ale pořád to vypadá, jako kdyby někdo ten můj půlměsíc sežvýkal (41%). Podívám se Sam, jak jí to jde. "No, švadlenka ze mě asi nebude," zachichotám se jako malá, když se podívá na můj výtvor. "Poslední pokus, jestli se mi to nepovede, tak mi něco musíš vyříznout ty, abych nebyla za trapku!" řeknu a naposledy se slovy Diffindo! mávnu hůlkou. A přeříznu svůj půlměsíc vejpůl (29%). "Dobře, končím!" řeknu a poraženě zvednu ruce. |
| |||
Učebna 2E - formule 13. září, Pondělí Acai, Noelle, prof.Kratiknot. Pečlivě si zaznamenávám vše, co pan profesor Kratiknot říká. Mimoděk se rozhlédnu po učebně a uvidím Ala jak hltá celý ten příběh panu Snickertonovi a Delfíně Crimpové. Ta slečna se fakt jmenovala Delfína? Tak to je dobrý. Na pokyn pana profesora vyslovím jasně a zřetelně "Diffindo". když nám ukazuje pohyb hůlkou, opakuji tento pohyb po něm. "No..snad to nebude tak těžké?" Prohodím k Noelle a povzbudivě na ni mrknu. "Hele, to by ti mohlo pomoct se svetry. Když budou moc dlouhé, tak prostě fik a je to." Dodám. Vím, že moje kamarádka má ráda pletené svetry a dost jí sluší, sice jsou na můj vkus moc volné přes hrudník, takže nevyniknou její ducaté partie, naštěstí je ještě teplo a ten moment, kdy holky započnou zahalovat své skvosty je ještě daleko. Ale netěším se na to. Když se přede mnou objeví levitující pergamen, provedu náležitý pohyb hůlkou. "Diffindo." Řeknu velitelsky. Nic, jen jsem omylem do pergamenu dloubnul hůlkou a ten odlevitoval někam nad mojí hlavu (3). Odkašlu si a zamířím na něj znovu hůlkou."Diffindo!" Zvolám mocně a tentokrát se pergamen krásně rozpůlí (9). "Ha! A máš to mamrde!" Řeknu si vítězně, ale normálním hlasem, takže mě slyší jen nejbližší spolusedící. Na řadě je látka. Nejsem žádný krejčík a nenapadá mě žádný originální tvar, který by se dal použít. Chvíli si takhle lámu hlavu a nakonec zkusím něco jednoduchého, třeba rovnostranný trojúhelník. Na první pokus jenom odseknu kus látky (9%). To není moc dobrý start. Zamračím se a zkusím to znvou. Na druhý pokus mi vyšla Davidova Hvězda (37%). Má to jisté prvky společné s trojuhelníkem, ale není to přesně ono. "Co to sakra?" Prohlédnu si výsledek svého snažení, pokrčím rameny a opět se pokusím o rovnostranný trojuhelník. Do třetice všeho dobrého, ne? Zatnu zuby a soustředím se na svůj cíl. A tím myslím, že se opravdu snažím, ne jako normálně, kdy k věcem přistupuji jen tak napůl. Třetí pokus(100%). Výsledek je perfektní rovnostranný trojuhelník, na milimter přesný. "Yay!" Zajásám a zvednu ruku ve vítězném gestu, jako bych něco vyhrál. Potom si uvědomím, že moc oslavuji, mrknu na Noelle a odkašlu si, abych zakryl své předchozí snažení. "Jak jsem říkal, není to tak těžké." Konstatuji rádoby nevzrušeně. |
| |||
E2 – Kouzelné formule13. září, pondělí odpoledne osazenstvo učebny E2 Kratiknot postupně začal ohodnocovat naše jednotlivé výkony a Christinu raději poslal s Crabbem na ošetřovnu. Ani mě to nepřekvapilo. Spíš mě zaujalo, jak Marie usilovně zvětšovala učebnici, až se jí to trochu vymklo z rukou. |
| |||
Pondělí 13. záříOkraj zapovězeného lesa >> Učebna 2EPřevážně Ryan a Daniel, profesořiMusím uznat, že se opravdu bavím. Celá hodina na rozdíl od ostatních probíhá v naprostém poklidu bez rušivých elementů, pokud tedy nepočítám Chrise a jeho nepřiměřenou reakci na fórek mého nejlepšího kamaráda. „Proč hned tak útočný tón? Nemyslel to vážně, proboha.“ Protočím oči. Znal jsem Dana natolik dobře, abych věděl, že šlo jen o vtípek na zlehčení situace, který měl být brán s nadsázkou. Každý to tak pochopil kromě Chrise, který se od zvolení prefekta stával čím dál zapšklejším. „Tragických událostí už bylo víc než dost, dá rozum, že nikdo netouží po další.“ zamračím se a raději přesunu pozornost k testu, který se objevil na stole každé koleje. Zběžně si prohlédnu zadané otázky. Valná většina obsahuje odborné názvy, které mi nic neříkají, proto při zaškrtávání příliš užitečný nejsem. Ne, že bych snad pomoci nechtěl, nebo se stranil týmové práce, ale správné odpovědi vím opravdu jen u těch nejlehčích otázek, které jsou beztak zodpovězené hned jako první. „Třeba má zaražený prdy, proto je tak protivnej.“ Pošeptám Danielovi svou teorii o tom, proč je náš spolužák poslední dobou tak nabubřelý, to už se ale před námi objevují různé pracovní nástroje od zkumavek, misek, až po pinzety. „Bože, proč zas tohle… Pavouci minule nestačili?“ zaúpím, když vidím tykadlatčí vajíčka, která máme oddělit od slizu. Daniel evidentně myslí na to samé, jelikož mi připomíná mou vlastní hlášku o sítích z pavoučí prdele. „Proč vždycky my musíme pracovat s něčím, co vylejzá z něčího kaďáku?“ vzdychnu, když v tom se ozve rána a tu má na svědomí… Kdo jiný, než Seamus. Ten kluk je vážně chodící pohroma. Zakroutím na tím hlavou, stejně tak nad Johnem a jeho potřebou rozebírat zesnulou Jackie. Byl to už týden a John si stále nedal pokoj. Místo toho četl noviny ještě víc a usilovně hledal další články o mrtvých, nebo napadených studentkách. Byl tím úplně posedlý. „Ta odborná pomoc by asi nebyla od věci.“ zamumlám, popadnu misku a pomocí kouzla Aguamenti do ní naleju vodu, kterou pak proměním prudkým švihnutím v celku povedenou várku slizu. „Not bad.“ zazubím se, vezmu pinzetu a velice opatrně začnu oddělovat vajíčka nejprve z leknínu a poté ze slizové kapsle. Na rozdíl od Dana mi jde práce poměrně dobře. Jsem zvyklý zacházet s jídelníma hůlkama, což je samo o sobě umění, tudíž mi jemná práce s pinzetou nedělá žádné potíže. „No, já mám asi hotovo.“ Pyšně se rozhlédnu po svých spolužácích, přičemž nenápadně zabloudím i k Mrzimorským, kde pohledem vyhledám Coraline. Nečum na ní tolik, ještě ti vypadnou oči. Napomene mě svědomí a tak raději stočím hlavu opačným směrem. Ač jsem se navenek tvářil naprosto nedotčeně, vevnitř jsem byl plný pochyb a nejistoty. Neměl jsem nejmenší tušení, jak se ke své nejlepší kamarádce chovat a nepomohl tomu ani náš strohý rozhovor před hodinou tělocviku, který mi na sebevědomí nijak nepřidal. Byl to tak trochu začarovaný kruh. Z proudu pochmurných myšlenek mě naštěstí dostává profesor s rozdělením bodů a ukončením hodiny. Krátce pohlédnu na Daniela s Ryanem, se kterými se pak vydávám na kolej odložit Obludárium. Ve volném čase rychle nakrmím kluběnku, myš i chameleona a pak už s klukama odcházím do třetího patra. „Mám takovej pocit, že Crabbovi se Spontinová líbí.“ Pronesu svou domněnku, když se všichni tři usadíme vedle sebe. „Nemyslíte si to taky?“ podívám se střídavě na jednoho, poté na druhého, když v tom přijde Dragon a uvelebí se vedle Eriky. „Je na můj vkus až moc upjatej. To prefektství mu vlezlo na mozek.“ Přitakám Ryanovi a velmi ochotně mu nabídnu své poznámky z hodiny, které jsou celé v japonštině. „Nech sa páčí.“ Nevinně se na něj usměju a přesně podle profesorových pokynů mu učebnici rozdvojím. Spokojeně si své dílo prohlédnu a jen co Kratiknot znovu spustí, začnu si dělat další várku poznámek. Obzvlášť část se švadlenou z patnáctého století mě hodně zaujme. Měl jsem k podobným věcem velmi blízko, jelikož má babička vlastnila obchod s kimony. Ty prodával jak kouzelníkům, tak mudlům. Jako malý jsem jí často sledoval při práci a jen žasl nad tím, jak úžasné oděvy tvoří. S diffindem mám už zkušenosti ze školního trestu se Snapem, proto pro mě není těžké pergamen rozpůlit (7). Podobný úspěch mám i s tvarem v pergamenu. (73%). Vybral jsem si jednoduchý obrazec slunce. Pravda, některé paprsky sice nejsou úplně dokonalé, ale i tak jde jasně poznat, o co jsem se snažil. |
| |||
Okraj lesa - 2E Rory, Kayla okrajově Caylus 13.9. Uklidní mě jak s klidem Acai vajíčko na noze vezme. ,,Hodně to lepí, budeš mít slepené prsty." Pousměju se na ni zpátky a ukážu na její ruku. ,,Snad to půjde dolů." zamumlám potichu a rychle se raději stočím zpět k práci. Ještě bych znovu něco zvorala. Naštěstí sliz jde prý odstranit tergeem. Vajíčka se mi nepodaří přemístit všechny a do konce hodiny to ani nestihnu, proto jakmile profesor ohlásí konec, tak položím opatrně pinzetu vedle leknínu a sbalím si své Obludárium. Na Cayluse nečekám, ani se neohlížím. Nemám chuť s ním teď mluvit. Ani nevím, jestli s ním někdy chuť mluvit mít ještě budu! Zamířím do suterénu a vyměním Obludárium a za učebnici ke kouzelným formulím. V rychlosti zkontroluji Kimi, jestli někdě něco neprovádí a úplně se zhrozím, když ji uvidím v Naiřině posteli. ,,Kimi!" Vykřiknu, až kotě poplašeně zvedne hlavu a skrčím se do peřin. Rychle ji čapnu za kůži za krkem a zvednu z postele. Naštěstí loužička v peřinách nebyla, proto ji bleskurychle položím na zem a vysvětlím, že tohle se tedy nedělá. Cestou do učebny se stavím ještě v hlavní síni na svačinku a pak už se jen v učebně usadím na volné místo. Pozdravím Roryho i Kaylu a v duchu se podivím, jak je možné, že spolu dnes sedíme už podruhé. Ne že by na tom něco vadilo, jen mě to trochu překvapilo. Asi shoda náhod. Netrvá to dlouho a nedočkavý Kratiknot započne hodinu bez přemýšlení. Pozorně naslouchám a zapisuji všemu, co řekne. Poznámky jsem si dělala vždy a psala i to, co by někdo označil za banalitu. Chci mít zkrátka zapsané raději vše, co kdyby se to u zkoušky objevilo! U procvičování na mě naštěstí prstem neukáže, takže mohu zůstat v klidu a jen tiše pozorovat ostatní, kteří čarují. Kouzla byla vždy tak fascinující.. Pro obyčejné mudly to bylo nepředstavitelné. Jen tak mávnutím hůlky přimět kapesníčky vzplanout nebo donutit učebnici létat. Jak jsem se tak rozhlížela třídou, všimla jsem si, kam se Caylus usadil. Vedle Acai..? Trochu znervózním. Vždycky jsem v sobě ucítila kousek žárlivosti, když jsem je spolu viděla. Možná proto, že jsem se bála, že pro ni mohl pořád mít slabost. Nebo jsem snad žárlila na jejich společné chvíle, které spolu předtím měli? Nebo jsem snad žárlila na Acai, za to jak vypadá a za to, že by mi ho mohla klidně sebrat, kdyby chtěla? Nevím.. Naštěstí jsem nedostala moc možností k tomu do takových myšlenek zabředávat, protože se dozvíme další kouzlo, které se dnes budeme učit. Hmm Diffindo. To zní užitečně. A ani ne tak těžce, ale uvidíme. Bedlivě naslouchám historii a příběhu, který nám vypráví a s lehce zvednutými koutky se na profesora dívám. Vždycky se mi líbilo, jak záživně uměl vyprávět. Ne jako Binns, u kterého jsem měla co dělat, abych se nepraštila čelem o desku stolu. Jakmile přijde řada na praktickou část, trochu nejistě vezmu do ruky hůlku. Sice jsem si před chvílí říkala, jak to bude jednoduché, ale jak se k tomu chýlí, už tak jistá si nejsem. A hlavně bude trapné, pokud to zvořu. ,,Diffindo." Zopakuji si výslovnost kouzla spolu s profesorem a pak si cvičně vyzkouším pohyb hůlkou. A znovu. A pro jistotu ještě jednou. Vždycky jsem v půlce pohybu zapomněla na to, jak dál. To bylo na kouzlech nejhorší. Zapamatovat si u všech jejich jedinečný pohyb. Jakmile si jsem dostatečně jistá, že si pohyb hůlkou pamatuji, namířím ji na pergamen a vyslovím - ,,Diffindo!" Mávnu hůlkou přesně tak, jak jsem si myslela, že mám. (5) Ale nic se nestane. Překvapivě.. Tak jsem ten pohyb přece jen asi pomotala. ,,Diffindo!" Zkusím to ještě jednou (8) a papír se konečně za doprovodu zeleného světélka rozpůlí. Nadšeně se rozhlédnu kolem sebe. Tak tohle by bylo. Než jsem se však nadála k dalšímu pokusu, přistála přede mnou žlutá látka. Tvar? Jaký tvar? Jakože kolečko, čtverec nebo cokoliv? V duchu přemýšlím, co bych z látky mohla asi tak vyříznout. Nakonec mávnu hůlkou a s důrazným Diffindo z látky vyříznu tvar srdce. Nebyl úplně dokonalý, každý oblouček srdce byl trochu jinak velký, ale pořád jsem se s tím dokázala spokojit. (77) |
doba vygenerování stránky: 0.81980490684509 sekund