| |||
Okraj Zapovězeného lesa ->E2 Pondělí, 13. září Becca, Blackovi Zaposlouchám se do profesorovy odpovědi a pokouším se udržet pozornost. Mám trochu zamyšlený výraz, který nevědomky asi zrovna mířil Dianiným směrem. Ale o tom jsem neměla upřímně ani páru! Ani ten test mě úplně neprobere, ale spolužáci si s ním docela poradili. Až na tu jednu otázku. Poté přišla na řadu vajíčka v leknínech. Vezmu si pinzetu a sevřu s ní nepříjemně jednu z potencionálních tykadlatek. Ale snad mě něco rozptýlilo, vylekalo nebo jsem prostě tak moc mimo. Najednou bylo po vajíčku a já byla stoprocentně vzhůru. C-co to? Já právě... zabila tykadlatku?! úplně ve mě hrkne a zírám na zbytky po vajíčku. Teď už se mi vůbec nechce do pokračování, však taky váhám a třese se mi ruka. Nicméně pozonost se mi zcela vrátila a k žádné další katastrofe nedošlo. Přesto jsem do konce hodiny cítila provinilost za toho tvorečka, který se mohl vylíhnout. Jen letmo jsem zaznamenala rozhovory spolužáků, hlavně okolo osoby Dee. Ale nechci se mezi ně plést. Tohle by si měli vyřešit sami. Navíc by Al stejně neposlouchal. Hodina skončí připsanými body, moc jsme koleje před námi nedohnali, ale snad se to o formulích zlepší! Přestávka moc dlouhá není takže se sotva stihnu zbavit velkého Obludária a vyměnit ho za jinou bichli v podobě Příručky pro páté ročníky. Taky to není malá knížečka, ale nekouše! Hrcnu si k Becce, vyndám učebnici a trhnu hlavou směrem doleva. Diana s Thomasem? To... si nemohli sednout někam jinam? "Ahoj," pokusím se o ledabylý tón. Začnu sledovat profesora, ale sem tam mi sjede pohled ke své sousedce. Pokaždé mi lehce cukne obočí z toho jejího výrazu. Co tím sleduje? Těžko říct. Thomas se snaží její pohledy nějak komentovat, ale... nakonec přece nic nedělá. "Bát? Čeho bych se měla bát??" povyjede mi obočí. A na co nemám být? Na družení? "Cassandra Warren-Wentworth,"oznámím docházkovému pergamenu. "Eh... co?" zeptám se Dainy. "Jo tak... říkal pět až deset, myslím..." odpovím jí a snažím se dál vnímat výklad. To ale dlouho nevydrží, protože Diana nejspíš něco dělala, protože ji Becca okřikla, do té se zase pustil Thomas. A nějak tuším, že budu ve středu téhle přestřelky. "Becs, nic se neděje," zavrtím tiše hlavou a pak kývnu na Patricka, má pravdu! "Radši si pište poznámky a dávejte pozor," dloubnu si do nebelvírských zcela nevinně. Když bude Diana sledovat Kratiknota a ne mě, určitě se něco zajímavýho dozví a Becca nebude mít důvod si myslet, že těmi pohledy něco sleduje. A já nebudu tak nervózní, že na mě zírá. Hlavně takhle zblízka! Během opakování jsem zprvu jen poslouchala, ale když Kratiknot zmínil, že to patří do NKÚ, vrhla jsem se po brku a pergamen se mi začal plnit poznámkami! Nakonec některým z nás profesor rozdá úkoly, tak si vytáhnu hůlku a pár vteřin přemýšlím. Jak jen to bylo...? Z přemýšlení mě vytrhne Becca. A rázem se mi rozsvítí! "Ne, dobrý, díky," usměju se a odkašlu si. Namířím hůlku na učebnici a zvolám: "Engorgio!" Učebnice se okamžitě začala zvětšovat (86). A to pořádně! Radši jsem se opřela, abych jí udělala víc místa, ale naštěstí se její růst zastavil. Vypadala teď jako několik Obludárií na sobě! "Ups!" vyprsknu smíchy. Asi v době, kdy Mau spáchá atentát na Crabba. Nejdřív mě napadne, jestli to přežil, ale pak se schovám s pobaveným výrazem za svoji obří učebnici. To má za ten svůj výbuch! Pak mě napadne, že bych si tu učebnici měla zpátky zmenšit, protože s tímhle se tahat fakt nechci! |
| |||
Učebna 2E - formule 13. září, Pondělí Acai, Noelle, Thomas Kniha od Rebeccy zamíří mým směrem. Becca to kouzlo zvládla skvěle, na druhou stranu se do toho vložila nějak moc. Co jsem jí udělal? Knihu vyslanou mým směrem chytím, kdybych však byl jen trochu pomaješí skončil bych s Příručkou kouzelných slov a zaklínadel pro 5.ročník v úsměvu a to by nebylo dobré. Dotčeně se podívám na Beccu a pátrám v hlavě co jsem jí tak mohl udělat. Copak byla moje chyba, že já vůl se do ní zabouchl už v prváku a od té doby nejsem v její přítomnosti zrovna dvakrát výřečný? Pokud se tedy nesoustředím, což s tou Tykadlatkou nešlo! Nebo mám možná haluze a tohle byla jen nešťastná náhoda? Já už nevím co si mám myslet. Ale dal bych levou kouli za to, kdybych s ní uměl mluvit jako s Dee předešlou hodinu. Teda, jen za předpokladu, že by mi dorostla. U Munga prý umí zázraky. Vedle mě se Acai hroutí smíchy, zvědavě se podívám co její veselí způsobilo. Když vidím Crabba s krásně obtisklým vzorem učebnice přímo na čele, začnu se smát taky. Dojde mi, že za tohle dílo zkázy na Crabbeho čele může Mrzimorská neřízená střela Mau. "Jo, viděl. On fakt v jednu chvíli nevěděl co jej trefilo jak je pomalej. To bylo jako opičák, když se snaží počítat trojčlenku." Odpovím "Ta Mau je číslo, ale tahle její nešikovnost je vlastně roztomilá. Ne, že bych vedle ní chtěl sedět na letvarech, nebo tak něco." Řeknu pak k Acai, jakmile se mi podaří popadnout dech a přestat se smát. Další obětí byl Richard, ale jeho kniha netrefila. Projektil tentokrát vyslala Naira. To si Mrzimorští vyřizují se Zmijozelem nějaký účty, nebo co? Všimnu si taky něčeho jiného. Týny, která seděla právě vedle Crabba. To byl pohled asi jako by jste královnu posadili vedle orangutana. Krásně tu byla do očí její elegantní vznešenot v kontrastu s jeho primitivní tupostí. Upřímně začínám čím dál víc přemýšlet o tom Týnině návrhu. V hodně věcech jsem jí musel dát za pravdu. Je prostě rozumnější a v tomhle případě i objektivnější než já. Myslím tím, jsem tu pět let a za tu dobu jsem na sobě nic výrazně nezměnil a neměl jsem ani žádné techtle-mechtle s žádnou spolužačkou. Že by tady bylo jádro problému? Možná když se nechám trochu zastříhnout, vrátím se ke své přírodní hnědé barvě vlasů, přestanu si na bradě úzkostlivě holit každý chloupek...ale já nemám rád svoji hnědou barvu vlasů, proto jsem šel blond i když mamku z toho málem trefil šlak. Na druhou stranu změna je život a já jsem se nikdy nebál zkoušet něco nového, proč bych měl teď? Jelikož jsem zamyšlený, nevšimnu si, že se dívám přímo na Christinu. DKyž si to uvědomím rychle stočím zrak a lehce se začervenám. Z rozpaků mě vyruší Thomas, který brání svoji sestru. Chápu jej, Becca na ni trochu vyjela, ale to bylo pochopitelné, po tom všem dění dnes a k tomu Hulák. Divím se že více lidem neodcházejí nervy. Sice nevím o co tam jde, ale stejně bych se měl jako správný spolukolejník za Beccu postavit. I když je v tomhle tak trochu v neprávu. Pokusím se alespoň mírnit situaci. "Klídek Thomasi, holky se jen škádlí. Znáš to." Řeknu mu, naštěstí sedí přede mnou, tak se k němu můžu mluvit normálně. Doufám, že tím to celé přejdeme v klidu a míru. |
| |||
Okraj zakázaného lesa --> jedáleň --> izba --> E2 Acai, Naira, Bendž, okrajovo Emily, Mau, Caylus Spolu? Myslíš na nejaký festival? Spýtam sa, akoby som si overovala čo som počula. Vlastne, Benji žije s mamčou a tá je mukelka, však? Takže teoreticky ak nie je so svojim strýkom, žije medzi muklami. Pána, musí poznať kopu festivalov! A kapiel! Iii, určite by ma vedel na väčšinu z nich dostať, a hlavne mi pomôcť s tými ich papierovými peniazmi. Akoby mi pomaličky zapínalo, rozťahuje sa mi po perách úsmev a ku koncu môjho myšlienkového vlaku už iba zbesilo prikyvujem hlavou. Och áno, musíme! Na veľa festivalov! Na každý! Takmer mám v očiach hviezdičky a v duchu už plánujem, ako tam so sebou dotiahnem Sin, absolútne neberúc do úvahy, že Bendži a Sin nie sú zrovna najky kamky. Ale to sa porieši potom, nie? Sin je super. Bendži je super. Prinajhoršom pôjdem na polovicu s ním a na polovicu s ňou. Hodina skončí s dosť veľkým úspechom, hlavne som prekvapená že sme ten test dali bez chyby a že naše malé blbnutie so slizom sa mimo Acai vyhlo nejakej väčšej pozornosti. Karhanie od Kwanga mám najmenej rada zo všetkých profesorov, minimálne mi najviac vadí. Čo ak by ma za to niekedy nechcel pustiť k Lune? Bohužial som ale naposledy videla rozvrh ráno a až keď sa všetci ponáhľajú na izby zistím, že toto vlastne nebola posledná hodina, ako som si myslela. Takže do soviarne idem až po kúzelných formuliach. Vzdychnem si. Zaškŕka mi v bruchu. Prečo mi dnešok príde nekonečný? Som hladná...ale kým prejdem do spoločenky po učebnicu a potom do jedálne tak mi nezostane poriadne čas najesť sa. A neznášam jesť narýchlo keď sa ponáhľam. Na druhú stranu, nemôžem svoje obludárium nechať trpieť v zatvorenej taške ďalšiu hodinu. Myknem plecom sama pre seba a rozhodnem sa, že ako prevenciu žalúdočných vredov budem musieť vziať len niečo malé na zahryznutie a najesť sa až potom. Prečo máme sakra také krátke prestávky. Vyberiem sa teda priamo do Veľkej siene po boku Acai, ktorá mieri tým istým smerom. Tiež ťa diriguje žalúdok? Spýtam sa pred dverami do veľkej siene. Tam si naložím plné ruky s hrsťou Dicemoniom vopred vykôstkovaných polovičiek marhúľ, ktoré žujem cestou do spoločenky, kde vymením učebnice a vyberiem do 2E-čka. Dojedajúc poslednú marhuľu žuchnem kdesi na kraj hornej lavice, keďže sa mi nechce presúvať dozadšie, natiahnem dlhé nohy pred seba a so zatvorenými očami zakloním hlavu. Akonáhle sa všetka moja energia skoncentruje na trávenie ovociaľ, cítim ako na mňa začína dopadať útlm. Takto relaxujem kým sa okolo mňa napĺňa učebňa, pomaly nevnímajúc zvuky či pohyby. Z môjho polospánku ma vyruší až Bendžiho pozdrav pri mojej hlave, keď sa zosunie na stoličku vedľa mňa. Otvorím oči a zbadám, že sme si tu spolu s Emily, Mau a Acai začali budovať pekný žltý kútik. Ahojte jazvece. Hlesnem s hlasom zastretým ľahkými driemotami a sadnem si normálne. Chystám sa čosi povedať, keď sa zrazu medzi nami zjaví Caylus a ležérne si sadne. Zdvihnem ruku s úsmevom na privítanie. Dáma po pravici je najedená a zúfalo teraz túži po posteli, keď už sa pýtaš. Odpoviem mu, akoby som naňho nevybehla kvôli ten veci s Jordyn v tento istý deň. Pre mňa to bolo uzavreté, povedala som jej, povedala som jemu, moje svedomie mohlo ďalej nedotknuté sídliť kdesi v podvedomí. Uvedomím si, že hodina začala až keď začujem Kratiknota, keďže doteraz som si ho absolútne nevšimla. Zato, keď som sa aspoň na moment prebudila z ospalej nálady aby som nadiktovala svoje meno, si všimnem dvojicu vydesených očí oproti mne. Naira? Nechápavo dvihnem ruky dlaňami nahor, naznačujúc jej otázku- čo sa deje? Nikdy som neriešila miešanie medzi fakultami- sama som si sadala tak isto často k iným stolom ako ku svojmu, alebo som sa bavila so žiakmi z iných fakúlt. Okrem toho, Naira išla dnes pomáhať Helen a nadala Danovi, čo sa matne pamätám, keď som odchádzala z herbológie. Aj keď som fakt nechápala, prečo veedľa nej sedí Barbara. A o len o kúsok ďalej Malfoy. A Crabb. A Lord. Oukej, tak možno až tak v zelenom skončiť nechcela. Určite je tam menej spokojná ako Caylus v žltom. Pokrčím ramenami na znak toho, že teraz s tým už nič neurobíme. Ústami jej odznačím naspäť slová "skamaráď sa", aj keď som si neni istá, či sa to dá odčítať, a napoly povzbudzujúco, napoly pobavene sa uškrniem. Nenápadne štuchnem do Caylusa lakťom, úplne nevnímajúc zvláštnu atmosféra, plynúcu k nemu od Acai. Hej Cay, myslím že Naira by si s tebou rada vymenila miesto. Poviem s tichým uchechtnutím, ktoré našťastie prehluší hlas Kratiknota, ktorý začína vykladať. Prečo musí začínať s tou najnezáživnejšou časťou tejto hodiny? Teória čarovania. Ako to môže niekoho baviť? Môžem čarovať a ja sa namiesto toho budem o tom iba rozprávať? Pomaličky mi padá hlava až na učebnicu, ktorá dnes poslúži asi iba ako vankúš, keď ma začiatok hodiny uspáva. Vlasy strácajú sýtu listovú farbu, až vyblednú do fádnej hnedej pri korienkoch, ktorá sa mení na sivobielu pri končekoch a celé sa mi skrátia na nenápadnú dĺžku po bradu. Len pomimo vnímam, ako šprti pohotovo odpovedajú na otázky. Asi ma zabije nuda. Šepnem potichu svojmu okoliu. Na zdôraznenie zavriem oči a pootvorím pery, ktoré sa zafarbia do mŕtvolnej fialovej. Musím sa nejako zabaviť aspoň sama, nie? Na moje šťastie prestanem hrať divadielko a otvorím oči akurát, keď sa Kratiknot šplhá na ďalší stoh kníh a začne sa rozhliadať aj po ostatných. Trochu nadvihnem hlavu a snažím sa zaostriť pohľad a vyzerať, že vnímam. Dobre spravím, pretože KONEČNE prejdeme aj na niečo záživnejšie. Okamžite mám v ruke prútik a zbavujem sa mrákot. Čakám kedy aj mne pripadne nejaká úloha, a namiesto toho sa mi pred očami rozpadne učebnica. Kľudne ju tak môžeš nechať, nebude to pre mňa žiaden rozdiel. Zabrblem ku Caylusovi. Nie že by som si ju mimo skúškového čítala. Aj Benjamin dostane od profesora príkaz na rozdvojenie učebnice a ja pobavene sledujem, ako sa zo spánkové stavu, snáď ešte horšieho ako ten môj, snaží sústrediť. Ak plánuješ po tejto hodine jedlo a spánok pred večernou žúrkou, ochotne sa pridám. Ponúknem sa bez ostychu pri jeho sťažovaní sa. Začnem sa obávať, že ma čaká cesta späť do ríše nevnímania, ak nebude aj mne pridelené čarovanie. Čakám a čakám, kedy konečne aj ja budem mať prikázané nejaké kúzlo, ale ako na potvoru ma Kratiknot obchádza. Otvorím rozhorčene ústa, len preto aby som sa rozosmiala spolu s Acai na učebnici, ktorá označkuje Crabbov už aj tak dosť rozpleštený xicht. Maureen, od ktorej priletela, sa síce tvári zdesene, ja jej za to v duchu udelím 10 rovných bodov. Pricapím si ústa na ruky a skrčím sa, aby som smiech utlmila. Karma je zdarma, nemá byť taký nechuťák. Keď sa ku mne Acai nakloní, čakám že povie nejakú posmievačskú poznámku na Crabba. To čo povie ma ale úprimne prekvapí. Tak nevšímavá ako občas viem byť som si na Maureen vôbec nič nezvyčajného nevšimla. Pozriem znova na ňu. Ešte stále mala na tvári ten zdesený výraz že- čo som to zase urobila? Asi má len chuť vyletieť a ísť sa mu ospravedlniť, aj keď je Crabb úplný mamľas. Poznáš ju aká je keď niekomu tou svojou nešikovnosťou ublíži. Navrhnem jediné vysvetlenie, ktoré ma napadne. Mám v čerstvej pamäti ako sa ospravedlňovala Bendžimu keď ho trafila pri telocviku ešte najbližšiu hodinu aj pol. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa > 2EMrzimorští, Caylus, Patrick + označení13. září, Pondělí Bylo vidět, že ostatní jsou mojí reakcí trochu zaskočení. Nebyli jediní. Já sama jsem se překvapila tím, jak jsem jednou poznámkou zkazila veškerou zábavu, ačkoli bych normálně byla první, koho by profesor okřikoval. Netuším, kde se to ve mně vzalo. Zrovna Kwang byl vždycky v pohodě a určitě by za něco takového body nestrhával. Možná mám jenom hlad. To jsem vždycky protivná. Nebo že by hormony? Nah. „Jestli mi po tom slezou vlasy, tak tě praštim.“ Zazubím se na Benjiho, který si naštěstí z mého malého zkratu nic nedělal. Nakonec to bylo jenom jednou. Přece se kvůli tomu svět nezboří a já si dám pozor, aby se to neopakovalo. Nerada bych pak někde poslouchala, že jsem zpychla. Náš test dopadl na výbornou bez jediné chybičky. Nedostali jsme sice body navíc za pomoc spolužákovi, protože u nás nikdo zkryplený není, ale lepší něco než nic. Krátce na to Kwang ukončil hodinu a rozpustil nás. Nově získané body mi krapet zvedly náladu, a abych si pojistila, že znovu neujedu, zamířila jsem rovnou do hlavní síně, kde jsem si dala něco malého k jídlu. Cokoli, co bylo po ruce, abych si tím zatláskala žaludek. Na pokoj pro hůlku jsem pak musela skoro utíkat, abych hodinu s Kratiknotem stihla včas. Kouzelné formule nepatřily k mým oblíbeným, ale ani jsem je výrazně neodsuzovala. Dalo by se říct, že jsem v tomhle předmětu byla naprosto průměrná. Možná hlavně proto, že na většinu hodin jsem dorazila právě bez hůlky. Ve třídě jsem si sedla do horní lavice a s poťouchlým úsměvem sledovala Nairu, jak se cpe mezi Zmijozelské. Očividně jí to samotné nedošlo, dokud nebylo příliš pozdě. Její zoufalý pohled mě rozesmál a dost škodolibě jsem jí naznačila, že si to zaslouží. Má dávat pozor, kam si sedá. To už se ale židle vedle mě zaplnily a já automaticky odpověděla na pozdrav, aniž bych se nejdřív podívala, koho vlastně zdravím. „Nazdar.“ povytáhnu obočí, lehce překvapená Caylusovou přítomností. Ztratil se? Rozhlédnu se po třídě, abych zjistila, jestli je někde nějaké další volné místo, kam bych svojí prdel přemístila, ale žádné nenajdu. „Fajn.“ Zabručím odpověď na Caylovu otázku a pomalu se tedy zase svezu do lavice, než si začnu nervózně hrát s vlasy. Odbudu si nutnou docházku, kde nahlásím své jméno a pak už profesora v podstatě nevnímám. Taky si mohl sednout třeba s Jordyn. Nebo ke svým. Mimoděk ji vyhledám pohledem, ale pokud si mě všimne, rychle jím uhnu stranou. Pořád jsem na ní trochu naštvaná. I když už ne tolik, jako před tím. Kdykoli je mám oba dva na očích, tak to ve mně vře. Celý týden bez komunikace a nic to s ním nedělá. Vlastně ani nejsem překvapená. Týden není nijak převratná doba a s jeho myšlením si to mohl zdůvodnit všelijak. Když mu to neřeknu narovinu, tak to prostě nepochopí. Jakmile se začnou vyvolávat jména, vrátím se myšlenkami do přítomnosti. Naštěstí jsem já osobně vyvolána nebyla, takže mohu jen z dálky sledovat, jak si vedou ostatní. Skoro ani nedutám, když vidím, jak se Mau připravuje ke kouzlení. Samozřejmě očekávám nějakou pohromu. Ta holka má nějakou negativní auru, že takové věci přitahuje. Už od prváku mám pocit, že když ji na chvilku někdo zpustí z očí, tak se stane nějaká pohroma. A ani tentokrát to nebyla výjimka. S pobaveným výrazem sleduji, jak její učebnice nemíří na určený cíl a zasahuje Crabba přímo od obličeje. I takhle z dálky si na jeho čele zvládám přečíst titul knížky. Vyprsknu smíchy, načež Maureen tiše zatleskám. Nijak se nesnažím svůj smích mírnit. Vždycky jsem byla trochu škodolibá. „Ten výraz. Viděl si jeho výraz?!“ zasípu na Patricka se slzami v očích, které si s chichotem utírám. Vlastně by to normálně ani nebylo tak vtipné, ale po té plynové bombě o Nitrozpytu si to možná trochu zasloužil. Navíc kdyby se neládoval uprostřed hodiny, bylo by jeho čelo netknuté. Maličko mě ale zarazí pohled Mau. Už před tím se mi zdálo, že se chová trochu divně. Neúčastnila se a spíš postávala stranou. Na takové chování od ní nejsem zvyklá. Jsem zvyklá, že je hlučná, že se směje a neustále něco breptá. Teď je nepřirozeně potichu a na obličeji má ztrápený výraz. Copak jí nějakej Crabb tak sebral? O tom dost pochybuju. „Hej Alex…“ nakloním se za kamarádkou přes Cayluse. „Co je s Mau? Nevíš?“ zašeptám jí ustaraným hlasem. Pokud neví, pak ji na to alespoň upozorním. Nepamatuji si, že by se Mau kdy s něčím někomu svěřovala. Nemůžu jí to úplně vyčítat, sama jsem na takové věci nebyla, ale to neznamená, že bych nechtěla pomoct, kdybych věděla, že se s mými kamarády něco děje. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa --> 2E - formuleDidý, Ryan , Hagrid a ostatní okolo[/right]Pondělí 13.9.[/right]Chvíli na Ryana jen nevěřícně civím. Měl jsem o něm naprosto jiné mínění. Dokonce už jsem čekal, že dostanu po čuni, ale tohle ani v nejmenším. On se mě ptá na radu? Ne, to jsem doopravdy nečekal. „Myslíš, že existuje nějakej zaručenej způsob? Nemyslím si… Ale je nějaký přirozený rozdělení vlastností mezi chlapa a ženskou a věř mi, drtivá většina holek prostě chce alfasamce, to je lidská přirozenost. Já ti nechci nijak zasahovat do tvejch vztahů, ale jsi kámoš, soukmenovec, a nechce se mi jen tak koukat, jak ze sebe děláš něčí štěně.“ Další větu nemám zatím možnost říct, protože nám profesor zadá další úkoly. Když odejde o kus dál, opět se k tomu vrátím. „Hele, máš recht, neznám jí a ty už sis jí asi fakt získal. A je to kost, takže máš můj respekt. Jen jako nestranej pozorovatel… přijde mi, že ze sebe fakt trochu děláš jejího pejska.“ Po hodině už zase Didý otravuje s žrádlem. Fakt nechápu, jak toho může tolik sežrat… „Běž sama. Jak jsem urgoval před hodinou, nemáme zvíře na přeměňování. Skočím nám pro nějaký malý zvíře, ať námMcGonagallová nepromění nohy na pružiny… i když, to by taky mohla bejt psina.“ Proto hned po hodině vyběhnu zaklepat na Hagridovu hájenku a jestli je v chaloupce přítomen, oslovím ho. „Dobrý den, pane“ Nejsem jako Harry, který ho oslovuje neustále příjmením. Je to zaměstnanec školy a tak si zaslouží oslovení stejně hodnotné jako kantoři… navíc není takovej blbec jako Filch. „Chtěl bych Vás poprosit, jestli byste mi nezapůjčil dvě nějaká zvířata na přeměňování. Já jsem na psy a ty tu bohužel mít nesmíme, no a profesorka McGonagallová po nás chtěla nějaké tvory na přeměňování s tím, že se máme stavit za Vámi, pokud vlastní postrádáme.“ Jestli mi něco dá, sbalím je a prchám pryč. Pokud mi na ně dá nějakou krabici, tím lépe. V opačném případě hold budu muset improvizovat a v nejzazším případě se uchýlím k uspávacím zaklínadlům. Na hodině tiše pozoruji, jak jsou šprtospárští zase ve všem nejlepší. Kupodivu, poslední dobou vlastně zase tak nezáří… ale tohle je jejich předmět, tak proč ne. Nechám jim jejich chvilku slávy a sám sleduji, jak se hned Didý pustí do zpracování Cass. Je to na její vkus poněkud mírné. Já se naopak zasním nad onou vzpomínkou na vzpomínku. „Ahoj. A neboj se jí… sestra je dobrá holka, myslí to jen z legrace… a asi se jí líbíš, ale stačí říct, že na tohle nejsi a ona ti dá pokoj,“ pronesu moudře a pohlédnu na pergamen, co přilétl přede mě. „Thomas Auuu… sarkra…“ v tom uvidím, co to napsalo a už to chce odletět pryč. To ne… Čapnu pergamen i s brkem a své jméno přeškrtám a napíšu, co nejúhledněji dovedu své jméno, což se zdá býti nadlidský úkol, když se mi ta mrcha snaží pořád vyklouznout z rukou. Když se mi to podaří, pustím a nechám pergamen i s brkem pokračovat dál. „Jsi pitomá! Buď ráda, že to stařík neviděl.“ To mě však zarazí něco jiného. Rielová se z ničeho nic pustí do Didý, aniž by k tomu měla zjevný důvod. Fakt, proč tak ostře? Byl to následek toho oběda… ale teď jen pozdravila, sakra. „Hej, Rielová, nepřeháníš to trochu? Vždyť jí Didý jen pozdravila. A já jsem ti udělal velký kulový, tak nechápu, co ti to přelítlo přes nos. A ano, i můj výraz je nechápavý lomeno naštvaný. Nesnáším tyhle typy lidí. Hlavně u holek to vypadá, jako by měla PMS od posledního dne karmínové vlny do prvního dne té další. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa => Učebna 2E Pohlédnu na Wolframa a jenom těžce se mi zakrývá, že mi jeho slova skutečně vadí. Jedna věc je říkat si, že je to všechno v pohodě a stát lordovi po boku. Druhá pak slyšet tu nepříjemnou pravdu z úst ostatních. Tvářím se naprosto nezúčastněně a snažím se držet i po Richardových slovech. Samozřejmě, že vím, jaké to mezi námi je, ale nechci to slyšet. Prostě nechci. Jednou se to totiž určitě zlomí, jednou k tomu dojdeme, až si uvědomí, že je mu se mnou dobře. “Jistě… vtípek…“ Pousměji se na něj, jako kdybych se snažila přesvědčit samu sebe, že tohle je skutečně jenom vtip a Richard to na všechny jenom hraje. Jenže nehrál. Věděli jsme to všichni, jenom ne každý si to byl ochotný přiznat. Jenom ve slabých chvilkách, v těch kratičkých okamžicích, kdy si říkám, že to vlastně nemá cenu. Na chvíli jsem se zamyslela, což je pro mou osobu jev velmi vzácný, takže ze začátku jenom překvapeně pomrkávám na Wolframa a jeho slova mi tak úplně nedocházejí. Jak jako ukradnout pro sebe? … … … JO TAK! Blikne mi náhlé osvícení a já se na Wolfa jenom pobaveně zaculím. Vím, že je Richard blízko nás a neodvažuji se zkontrolovat, jestli se dívá a zajímá o naši konverzaci nebo ne. Takhle si totiž můžu představovat, že to všechno velmi pozorně sleduje svým chladným, deduktivním pohledem a ne, že je mu to vlastně někde. “Ale prosím tebe.“ Pobaveně nad tím mávnu rukou, což tedy nebylo chytré rozhodnutí, nakrčím obočí a lehce našpulím rty v lehce nechápavém výrazu a pak se obrátím ke své stále netknuté práci. Techniku prohrabávání vlasů měl zvládnutou na jedničku, až jsem pro jeho mužské obdivovatele měla pochopení. Určitě to musel procvičovat před zrcadlem, dlouho. Opravdu hodně dlouho. Trochu skloním hlavu, v předstíraném zájmu svých pomůcek, abych skryla ruměnec, který se mi objevil na tváři. Ne, že bych měla pocit, že by to snad Wolfram myslela nějak romanticky, i tak jsem na taková slova nebyla zvyklá. Co si budeme povídat, Richard se jich rozhodně nepředal. Proto mě sebemenší zvrtnutí dokázalo vyvést z míry. Jako tehdy s Danielem na ošetřovně. “To je v pořádku, Wolframe, děkuji.“ Zmírním jeho zmínku dostatečně nahlas, aby se donesla k profesorovi. Nechci si tu hrát na chudinku, co potřebuje zachránit. Vždycky jsem si zakládala na své nezávislosti, a pokud to z nějakých důvodů prostě nešlo, tak jsem na to alespoň neupozorňovala. “Nic se neděje, pane profesore.“ Smířlivě jej ujistím a sama k němu pošlu jeden omluvný pohled. Pravděpodobně bylo spíš mou povinností mu to oznámit, než aby si toho on musel všímat. A já to prvotně vůbec nechtěla rozmazávat, kdyby se do toho aktivně nezapojili spolužáci. Nakonec nám ale moje ruce a Christinina ochota přinesly nějaký ten bodík navíc, což se dá brát za úspěch. Aspoň k něčemu to zpackané bylinkářství bylo. Většina se rozprchne dřív, než se vůbec proberu ze svého nadšení. S posmutnělým pohledem se zadívám na Richardova záda. Nikdy jsem od něj nežádala moc, na veřejnosti vlastně vůbec nic, ale vždycky jsem ho přinejmenším měla za vychovaného mladého gentlemana. A on se najednou bez jediného slova sebral a odešel. Fajn! Snažila jsem se celou hodinu jako blbec a on pak nemá ani kousek slušnosti, aby mi pomohl s taškou? No páni. Vztekle se pro ni tedy sama natáhnu, ale nevšimla jsem si, že je rozevřená, takže mi s jejím pohnutím z ní začnou zvesela vyskakovat věci, jako kdyby byly živé. Zhluboka si povzdechnu a snažím se zachytit nejdříve ty na stole, když se po mém boku objeví Naira a zachrání mě. Začínám mít o chlapcích na téhle škole opravdu špatné mínění. Pomůže mi dokonce nasadit brašnu, čímž prokázala mým spáleným rukám velkou službu. “Děkuju Nairo.“ Usměji se na ni a chvíli očekávám, že se vydá za svými, ona ale z nějakého důvodu zůstane a dá se do rozhovoru, kterého jsem měla být součástí. Nemůžu říct, že by mě to nepřekvapilo, zase na druhou stranu ale potěšilo. “Už je to lepší.“ Odpovím vyhýbavě, abych se vyhnula další vlně politování. To mi uzdravení beztak nepřinese. “Ano. Něčím mi to potřela. Ale musím teď chodit na převazy. A přes noc to asi vyléčené bohužel nebude.“ Zkřivenými rty do tenké přísné linky vyjádřím svou nespokojenost s touhle skutečností. Nechci zbytečnou pozornost kvůli zranění. Nechci lítost a zájem, který opadne, jakmile zmizí poslední kus obvazu z mých rukou. Navíc tu pořád byla ta závislost na druhých, která mě na tom všem rozčilovala ze všeho nejvíc. “Christina mi pomohla.“ Nebylo třeba zakrývat něco, co mohl vidět každý. A proč taky. Má spolužačka mi pomohla, což je od ní milé gesto, které by mělo být známo. “A ano, viděla.“ Přitakám jí a vyslechnu si její rozvášněné prohlašování ohledně Alastorových činů. S pochopením se na ni usmívám, i když si v myšlenkách myslím něco o dramatizování a komárovi s velbloudem. Aktivista za práva zvířátek ze mě nikdy nebude. “To by bylo smutné.“ Přikývnu na její zhrození se nad zraněním tykadlatky, i když mi to ve skutečnosti žíly vážně netrhalo. Vždyť jedna samice vyplodí bambiliardu vajíček nebo co to profesor říkal, tak co takovýho povyku! Navíc by se jí nic nestalo. Alastor je možná zvláštní, ale ne blbej. Celá naše cesta až do učebny se skládala z Naiřina šveholení na téma ‚Zachraňme tykadlatky‘ mísící se s ‚Ostříhejme Alastora za jeho hrozné činy“ a já jí po většinu času spíš přikyvovala. Nejenom, že si nevybrala zrovna vhodné téma na konverzaci, ale co si budeme, se spálenýma rukama se mi zrovna tak dvakrát nechtělo do zdvořilých konverzací a hledání společných témat. Ani si nevšimnu, že se posadila vedle mě, protože celou tu dobu mluvila a mluvila a mluvila. Když nakonec skončila, ohlédnu se na Richarda, který je jak jinak, než vedle mě. Zlobila jsem se na něj a chtěla jsem mu to jenom krátkým pohledem oznámit. Jenže zrovna když jsem se na něj podívala, čekal na mě ten nejkrásnější úsměv na světě a já byla přesvědčená, že patřil jenom mně. V tu chvíli se ze mě vytratila veškerá zloba, jako obláček páry odletěla pryč a já nemohla jinak, než mu úsměv až s jistou blažeností vrátit. Pak už ale začne hodina, kterou tak nějak proplouvám. Vždycky jsem měla pocit, že zrovna ode mě se správné odpovědi zrovna neočekávají a já za takový stav byla ráda. Seděla jsem a poslouchala, co se zrovna probíralo, dokud nepřišlo k praktické části. Věděla jsem, že tady by mohl přijít problém, ale nechtěla jsem po tom, co jsem řekla, že je vše v pořádku ucouvnout a z hodiny se vymluvit. Ruce sice pořád bolely, ale tělo si po nějaké době prostě zvykne. A i když to nebylo zrovna nejpříjemnější, každou další hodinou a novou poznanou skutečností, co fungovat vážně nebude, to bylo snesitelnější. “Nehoda ve sklenících.“ Osvětlím učiteli důvod, proč moje ruce vypadají, jako kdyby nepatřily mně, ale nějaké mumii bez nějakého zbytečného rozmazávání. “Rozhodně se o to mohu pokusit.“ Věnuji mu odhodlaný úsměv, ten ale pravděpodobně nezabral dostatečně, protože mi žádný úkol nezadal. Inu… ne, že by mi to zase až tak vadilo. Sleduji tedy pokusy svých spolužáků. Jako první škobrtne Maureen. Ta holka byla vždycky zvláštní, přeci nemůže existovat někdo TAK moc nešikovný a přitom se pyšnit titulem Bradavického studenta. Sleduji její počin, který vlastně doslova orazítkuje Crabba nedaleko mě. Nesouhlasně se zamračím jejím směrem, protože ze sebe vykoktala jenom jakousi nedostatečnou omluvu. Tak se přeci postav a omluv se mu pořádně, když už jsi taková popleta. Řešit to ale nebudu, protože v tu chvíli se už ozývá Richard a já si teprve teď všímám Týny, které prapodivně cukají koutky. S podezřívavým úsměvem se na ni podívám, bylo to svým způsobem nakažlivé. Ovšem jakmile promluví Richard, jakýkoliv náznak pobavení zapudím. Lordovi to nepřišlo směšné, tak to legrační prostě není! Pohlédnu na něj, když se mě optá. Vážně se právě zajímal o můj názor? O MŮJ BOŽE! To si budu muset zapsat do deníčku! Dobře, dobře, soustřeď se! Chce po tobě, abys řekla něco hezkého o Christině, tak se snaž a nepokaž to! “Moc hezké. Christina už minulou hodinu ukázala, že je milá a ochotná pomoci.“ Myslela jsem přitom svá slova naprosto upřímně a jakákoliv slovní hra mezi těmi dvěma mi absolutně unikala. Nestihnu víc, ani jediný pohled na svou spolužačku, protože si všimnu čelistí, které se rázem Richardovi napjaly. Stihnu se otočit jenom tolik, abych zahlédla knihu, která vychyluje směr od mé hlavy za pomoci Naiřiny ruky směrem k té Richardově, který ji ale zdatně a bravurně (jako vždy), odráží. Sleduji učebnici, která dopadá přímo přede mnou, a ohlédnu se na Nairu, která byla toho všeho strůjcem, ale zároveň taky zachráncem mého obličeje. Já bych si letícího předmětu totiž nevšimla dřív, než kdyby se mi už zarýval do obličeje. A to už bych dneska asi nerozdýchala. Každopádně jí ale nehodlám vyčítat její škortnutí. Stát se to samozřejmě může, s tím se musí počítat a nakonec díky Richardově skvělosti všechno dopadlo dobře. Navíc ohledně porušování určitých hranic tu byli jiní. Richard to vzal až trochu překvapivě s naprosto klidnou hlavou a bez jediné vedlejší poznámky. “V pořádku?“ Pohlédnu na něj a jakmile mi odpoví, pohlédnu i na svou Mrzimorskou sousedku, aby věděla, že ona otázka byla mířena i na ni a prohlédnu si její ruku. Nevím, jak rychle kniha letěla a proto ani nemám ponětí, jestli by byla schopná Naiře ublížit. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa -> Učebna 2EPondělí, 13. září Havraspárští, hlavně Cassandra a Patrick, Diana Poslouchám profesora a poněkud znuděně si píšu poznámky. Sliz, sliz, sliz. Kolikrát řekl sliz v jedné větě? Měla bych z toho udělat drinking game. Jakmile si tohle pomyslím, pohled mi automaticky sjede na Alex. Ta z toho už určitě drinking game udělala. Musím ztlumit vyprsknutí smíchu, aby si ostatní nemysleli, že mi přeskočilo. Naštěstí se to dá vyložit tak, že se směju vajíčku v Kaylině oku. Jsem tak zabraná do toho, jak jsem vtipná, že nechám ostatní vyplnit test a nijak zvlášť se nezapojuju. I sliz přenechám ostatním. Však oni to beze mě přežijou. Snad. Mimoděk zachytím pohled Jordyn a rychle odvrátím oči. Nebyla hluchá, určitě slyšela moji krátkou potyčku s Ryanem. Byla sice naivní, že na Cayluse plýtvala tolika city, ale co jsem slyšela, holky z Mrzimoru se jí to už snažily vysvětlit. Poslechla je? Ne. Tak proč by poslouchala mě, někoho, kdo jejího milého "přefikl" v přístěnku na košťata. Dokázala jsem si představit, že bych z toho vyšla jako zhrzená žárlivka. Abych nemusela myslet na Cayluse a kumbál, znovu se soustředím na profesora, který rozdává testy. Měli jsme jednu chybu. Zakaboním se. Jednou nedávám pozor a oni to takhle pomotají. Proto jsem neměla ráda skupinové práce. "Možná kdybyste přestali probírat Deirdre a soustředili se, měli bychom o bod navíc," napůl vynadám Patrickovi, Alovi a Noelle, ale to už Kwang ukončí hodinu, tak si začnu balit věci. Učebnici jsem si naštěstí vyzvedla už po obědě, takže teď jsem se jen musela dopravit na kouzelné formule. Do třídy tak dorazím mezi prvními. Sleduju ostatní, jak se táhnou stejně jako sliz tykadlatek. Už jsou očividně unavení a těší se na volnou, stejně jako já. "Ahoj Sam," pozdravím ji, když se doslova sveze vedle mě do lavice. Očividně těžkej den. Cass taky pozdravím a usměju se na ní, když se objeví, ale úsměv z tváře mi srazí dvojčata Blackovic. Než se stačím ozvat, hodina začne a my hned dostaneme deset bodů. Alespoň trochu snižujeme náskok těch před námi. Když se přede mnou zastaví brk, přestanu si podpírat bradu, abych mohla mluvit. "Rebecca Eliah Rielová," řeknu celé svoje jméno neochotně. Znělo to, jako kdyby rodiče měli zrovna mrtvici, když mi to jméno vybírali. Kratiknot nám začne rozdávat úkoly. Patrick dostal za úkol po mně mrštit učebnici. Jestli mě trefí do obličeje, tak to bude dost naprd, protože návštěva ošetřovny by jen ujídala z mého volného času. Ale už na něj povzbudivými úsměvy neplýtvám, pořád mám v živé paměti to, jak se choval u lesa. Zatímco se Patrick rozhoupává, všimnu si, že Blacková zase čumí na Cass. Zamračím se. Už zase? "Hele Diano, tvůj bratr je na druhý straně. Aby se vám náhodou nepřetrhla ta pupeční šňůra, když pořád čumíš špatným směrem," řeknu. Můj otec vždycky nad Blackovými ohrnoval nos a já nevěřila, že mu jednou dám za pravdu. Nejspíš bych to měla zmínit v dopise, určitě ho to potěší. Bylo málo věcí, na které jsme já a otec měli stejný názor. Zrovna tihle dva se chovali, jako kdyby je vychovala smečka divokých kentaurů. "Flipendo!" řeknu a s trochu větší razancí, než jsem měla původně v úmyslu, mávnu hůlkou. Nedělala jsem si hlavu s tím, že by se mi zaklínadlo náhodou nepovedlo, protože to byla jedna z těch věcí, které mi šly. Kniha se tedy rozlétla zpět k Patrickovi o trochu rychleji, než bylo bezpečné. "Všechno v pohodě, Cass? Potřebuješ pomoc?" zeptám se kamarádky po svém boku hned, jakmile mi nehrozí, že mi učebnice zlomí nos. Nejsem si sama jistá, jestli se ji ptám na zvětšovací zaklínadlo, nebo na všudypřítomnou Blackovou. Alespoň se nemusí na Dianu koukat, když mluví se mnou. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa ---> Hlavní síň ---> 2EErika, Thomas, Cass a zmíněníPondělí 13. září Zbystřím, když o mně začne bratr mluvit s Chrisem. Přistoupím k němu blíž a... Lup! Pěkně mezi ušiska! „Za co? Ber to jako cvičení na vytvoření podmíněných reflexů. Kdykoli o mně budeš mluvit jako o sani, tak tě zbíííju. A budu tě bít, tak dlouho, dokud tě nebude svrbět zátylek jen při zaslechnutí toho slova.“ |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa-->2EDee, Noelle, Patrick, Angela, kolegové v okolíPondělí 13.9. Patrickově odpovědi se musím doopravdy zasmát. Mít trochu jiný způsob uvažování, asi by mu už přistála jedna rána mezi oči. Ale já nemám. Jsem takový, jaký jsem, a žárlivost u mě nemá smysl. Jak říkám. Kdyby mě nechtěla, tak semnou přeci není. Kdyby ale mojí princeznu obtěžoval, to by byla jiná. „Nic proti tomu nemám, jen to vypadá divně v téhle konstelaci. Stojíš tu hned vedle mě a máváš na mojí holku. Ne, fakt nic proti, nejsem žárlivý typ. Jen to vypadá… no… vypadá to tak, že mi balíš holku přímo před obličejem, a já nic neřeknu. Vím, že bys tohle kamarádovi nikdy neprovedl, ale její spolužáci… no, snažím se, aby mě aspoň trochu brali. Pro její dobro.“ Co řekne poté, to mě však trochu zarazí. Možná je to pravda, ale mám na to jiný názor. „Nebudu se přetvařovat před přítelkyní. Myslím to s ní vážně a přetvářka vede jen k tomu, že si na tebe holka zvykne, ale přitom tě vidí jiného, než jsi. Dlouho ti to nevydrží a pak se to rozpadne. Možná jí to může vadit, ale alespoň ví, na čem je, takže se může rozhodnout, že nejsem ten pravý dřív, než toho bude litovat.“ Je hezké, jak se mě Noelle zastává. Na horoskopy ale ani trochu nevěřím. „Abych byl upřímný, myslím, že se jí na mě líbí právě to, že o holkách moc nevím. Není to moje první holka, to ne, ale spíš mám dojem, že co holka, to úplně jiná osobnost. Že to nejde kategorizovat. Ne, netuším. Na otázku narozek jsme se ještě nedostali. Měl jsem je minulý týden, tak jsem nechtěl, aby mi hned něco sháněla. Znáš to, je mi to docela nepříjemné.“ Po konci hodiny jsem si poctivě zabalil a zkontroloval, že s sebou mám v brašně své tři učebnice na formule. Samozřejmě se jednalo v první řadě o předepsanou učebnici pro pátý ročník. Dále jsem s sebou nosil na moji oblíbenou hodinu sbírku modifikátorů formulí a pokročilá zaklínadla a formule, ve kterých jsem si rád o volných chvílích listoval. Ano, při hodinách formulí bylo často dost krátkých chvilek, kdy mohl člověk rozvíjet své znalosti, a poslední zmíněná kniha si žádala o něco pečlivější a opakované čtení, než se člověk mohl pustit do zaklínadel byť jen z první kapitoly. Během mého přemýšlení a kontroly mne přeruší má krásná zlatovláska. „Samozřejmě“ A tak jsem čekal. Očekával jsem prakticky to nejhorší. Myslel jsem, že se semnou rozejde, protože jsem jí chytil hruběji, než si uvědomuji. Chvíle se protáhla díky napětí na dlouhé hodiny. Tedy samozřejmě to bylo jen pár chvil, ale přišlo mi to tak. Naštěstí mne přivítala úsměvem a chytla mě za ruku. Jako by mi spadl kámen ze srdce a ten svíravý pocit opustil mé vnitřnosti. Poté poví, co má na srdci a já jsem díky ochromení ještě chvíli neschopen nic říct. „Vylekalo mě to. Víš, já nechtěl, ale… Jsem hrozně pyšný na to, že jsem čaroděj. Je to vlastně jediná věc, kterou mám společnou s mojí matkou… A po dnešním tělocviku… prostě jsem citlivý na to, když mi někdo bere hůlku. Jistě, v pořádku. To chápu, nevadí. Stejně bych měl občas pobýt s přáteli. A astronomická věž stejně zní lépe, než večeře, smím-li být upřímný,“ pronesu a usměji se. Ohlédnu se, jestli za námi nejde profesor Kwang a poté Dee strhnu trochu stranou a políbím jí. Když povídá o překvapení, maličko zrůžovím, a když zmíní prefektské koupelny a masáž, zrůžovím ještě více. Zdaleka se to nedá srovnávat s tím, co bylo, když jsem jí tenkrát vyznal svojí lásku, ale i tak… zároveň jsem však překvapen. „Prefekti mají svojí koupelnu? Tak jo, určitě se tam podíváme… doufám, že tě tam s sebou můžu vzít, ale pro jistotu se profesora nebudu ptát konkrétně, protože tuším odpověď. Chtěl bych po něm něco jako soubor práv a povinností prefekta… určitě je nějaká brožura. Řád umím pro jistotu nazpaměť už od té doby, co jsem u něj byl na koberečku.“ Trochu se zasměji. Myslím, že už jsem se jí o mém jediném prohřešku za studium stihl pochlubit. O to je divnější, že to je pravděpodobně důvod, proč jsem se stal prefektem. Když dojdeme do školy, rozloučíme se a já se vydám rovnou do třídy, kde si ještě projdu první kapitolu nové učebnice. Poté, co hodina začne, opět neodpovídám na všeobecně položené otázky, jak je mým zvykem. Už tak se tu šíří fámy, že mi profesor Kratiknot nějak nadržuje, což považuji za neopodstatněné. Je přeci jasné, že každý profesor je spokojen, když má student úspěch v jeho předmětu a jelikož formule vyloženě zbožňuji, tak mi to v drtivé většině případů prostě jde. Poté, co se učebna pomalu zaplní a přijde i Dee, také se na ní usměji a tentokrát dokonce zamávám. Už se těším na večer. Když Noelle zavadí pohledem na mě, kývnu na znamení, že to řekla správně. Že bych to měl nějak doplnit mě ani nenapadne, byť jsem slyšel i poněkud podrobnější rozdělení, než jsou tato… avšak toto rozdělení mám z jisté části knihovny, takže bych to asi neměl zmiňovat. Snad jen že existují ještě modifikátory kouzel… ne, to si také nechám pro sebe… nechci být přehnaně aktivní. Knihu, kterou profesor Kratiknot následně zmíní jsem mám dojem již prolétl, ale větší pozornost jsem jí zatím nevěnoval. Budu si jí asi muset půjčit na vánoce… nebo bych si mohl dokonce pořídit výtisk… Že je latina jazykem druidů mi přijde trochu divné. Jistě, na hodinách dějin čar a kouzel jsem moc pozor nedával, ale měl jsem za to, že latina přišla z římských zemí do provincií a Galie se nikdy úplně nepodvolila. Avšak na druhou stranu… ani nevím o tom, že by Galie sahala až na britské ostrovy. To bylo podle mudlovských dějin se Římané do Británie dostali a založili zde kulturu na úkor původních kmenů. Dnešní Angličtina se řadí do germánských jazyků, takže si domýšlím, co za kmeny je poté vystřídalo. No, zjevně se mudlovské a kouzelnické dějiny liší, navíc si nejsem ani trochu jistý, jestli si to pamatuji správně… dějepis jsem nenáviděl i na mudlovských školách. „Alastor Krimmer“ pronesu, když pergamen přilétne přede mě a poté opět poslouchám, jak tentokrát Sam zodpoví správně otázky položené profesorem. Na hodinách formulí miluji především to, jak jsou komplexní. Jsou vědecké, teoretické i praktické. Kouzla probíráme dopodrobna, pomalu odhalujeme jejich mechanismy a hlavně si je i vyzkoušíme. A na věcech, ne na lidech, což mi je značně příjemnější oproti soubojům. Podívám se na Angelu, se kterou jsem nyní ve dvojici a usměji se na ní. „Připravena?“ zeptám se a poté, co souhlasí, pronesu: Incendio, zatímco naznačím to správné klepnutí hůlkou, aby kapesníčky vzplanuli mírným plamenem, tedy aby hořeli, ale neshořeli během maličké chvilky, jak to má ve zvyku například Seamus Finnigan. |
| |||
Pondělí 13.záříWolfram, Christina, Helen, Naira "To máš pravdu, příteli. Měl by ses více zdržovat v dámské společnosti a okusit její... výhody. Přece bys nechtěl, aby došlo k nějakému... nedorozumnění," můj pohled zalétne k Pascalovi. Zbystřím nad jeho další poznámkou. Okamžitě se zahledím na Helen a na tváři mi vyvstane zamyšlený pohled. "Helen moc dobře ví, jaký vztah spolu máme. Co si myslí ostatní není důležité. Vzhledem k tomu, jaké máme spolužáky... tvoříte se Sinestrou přeci také pár, ne?" Neodpustím si lehce zlomyslný tón, na tváři mám ale stále úsměv. Další počínání mého přítele mne vůbec nevyvede z míry. Vím, že to myslí pouze jako žert. S pootevřenou pusou sleduji, jak na něj bude reagovat Helen, za kterou jsem poslal s pomocí Christinu. Jako nějaká služka... "Myslím, že si toho profesor prostě nevšiml, Wolframe. I když je to velmi... tristní chování." Souhlasně pokývám hlavou a svou pozornost zaměřím opět ke svým vajíčkům. Zatímco Christina pomáhá Helen, spokojeně dokončím svou práci a sliz přeliju do zkumavky. Mám rád dobře odvedenou práci. Profesor se Helen nakonec omluví. Nejspíše zaslechl Wolframovu poznámku. Ve výsledku na tom ale spíše vyděláme bonusovými body. Mám z nás dobrý pocit. I přes tu Deirdřinu aféru s Krimmerem jsme dopadli lépe, než jsem čekal. Deirdre sice byla výbušná a jednala bez přemýšlení, ale její znalosti magických tvorů to plně vynahrazovali. Po ukončení hodiny jsem si pečlivě sbalil všechny věci a s Obludáriem v podpaží jsem se vydal na kolej, kde jsem si vzal učebnici na Kouzelné formule. Na Helen jsem nepočkal. Nejsem její osobní sluha. Jistě se o ni postarají spolužačky. Od toho má přeci své kamarádky. Rozvážným krokem jsem se z koleje vydal do Velké síně, kde jsem ještě stihl posvačit. Poté jsem vyrazil přímo do třetího patra. Posadil jsem se na volné místo a pečlivě si vyskládal učebnici a psací pomůcky na lavici. K mé nechuti si vedle mne sedla Christina. Naštěstí se vedle ní vecpal Crabb, kterému padaly drobty od pusy. Hned jsem měl o něco lepší náladu. Z druhé strany se posadila Helen, které jsem věnoval krátký úsměv. Netušil jsem, jak plánuje čarovat v hodině, která byla z větší poloviny zaměřena prakticky. Profesorův výklad jsem poslouchal se zájmem a vše si pečlivě zapisoval. Když k nám doletí docházka, odměřeně vyslovím své jméno a dál svou pozornost věnuji Kratiknotovi. Než se já nebo kdokoliv ze zmijozelských stačí přihlásit, na otázku už odpovídá O'Mearová, která pohledem těká vyděšeně ke Krimmerovi. Malá naděje vyvstane ve chvíli, kdy se do výkladu vloží Barbara, bohužel však dál nepokračuje a body místo ní dostane Samantha. Taková škoda... Jsem neskutečně rád, když se profesor přesune k praktické části hodiny. Opakování. Prsty kloužu po povrchu své hůlky. Rád se dotýkám věcí a s něčím si hraju. Myslel jsem si, že společnost Christiny po mé levici bude spíže k obtíži, ale mýlil jsem se. O zábavu se postarala Rottová, která svým neskutečným "umem" poslala učebnici přímo naším směrem a strefila do obličeje Crabba. Neušel mi Christinin výraz, když odvracela tvář. Směje se mu? Zářivě jsem se na ni usmál a položil ji ruku na rameno, aby mne začala brát v potaz. "Přece by ses nesmála vlastnímu spolužákovi, Christino. To se od dámy nesluší. Podívej se na něj..." Pokynul jsem směrem ke Crabbově narudlému obličeji. "Jistě máš u sebe nějaký kapesník, tak se o něj prosím postarej. Podívej, jak to má napuchlé. Trocha ochlazení jistě přijde vhod." Z mého úsměvu doslova odkapává jed. Náležitě si to užívám. "Není to od Christiny hezké, Helen?" Otočím se s úsměvem na plavovlásku. Ani jsem si nevšiml, že se vedle ní posadila Sinclairová. Co ta tu dělá? Díky svým reflexům a tomu, že jsem se na obě právě díval jsem stihl postřehnout učebnici, která mířila děsivou rychlostí k mému obličeji. "Depulso!" (8) Mám štěstí, že jsem měl hůlku v ruce a stihl jsem jí švihnout. Kniha dopadla s rachotem na lavici před Helen. Sinclairová se tváří jako by nejradši chtěla utéct. "Nic se nestalo." odvětím s ledovým klidem. Mohlo se to stát každému, i když si pro dnešek mrzimorští evidentně vybrali zmijozelské jako terče. |
doba vygenerování stránky: 0.8267080783844 sekund