| |||
Okraj Zapovězeného lesa Mám chuť dát sama sobě piškotek, když se Richard přidá k mému lákání Deirdre zpátky ke stolu. Nakonec se má spolužačka nechala a vrátila se, což na mém obličeji vykouzlí jemný úsměv. Potěšení, že jsem vlastně udělala přesně to, co Richard chtěl, na chvíli přebilo i tu všudypřítomnou bolest. Se svou vlastní radostí si pak vystačím –ano, tak málo mi stačí ke štěstí, jsem šťastná to osoba- až do rozdání testíků. Se zvědavostí nakouknu Dee přes rameno, když se ujme vyplňování a v následující chvíli jsem skutečně ráda, že díky její iniciativě můžu dělat mrtvého brouka. Víc jak polovině testu jsem vůbec nerozuměla, to bych se spíš fakt vyznala v té španělské vesnici. Nejenom, že jsem profesora moc neposlouchala a spíš se zajímala o Wolframovy škleby a rozplývání svých spolužaček, já jsem polovině odpovědí ani nerozuměla. Nemohla jsem je ani přečíst! Nicméně se tvářím nesmírně důležitě a uznale pokývám hlavou, když list papíru pokládá zpátky, snad jako kdyby se na můj názor někdo ptal. Naštěstí je celou dobu kontroloval i Richard, což byl rozhodně důvěryhodnější zdroj než já a proto je více než jasné, že tam žádná chyba nebude. “Dobrá práce.“ Pochválím blondýnku jednoduše jenom proto, abych nebyla potichu. Nakonec aniž by si to uvědomovala, vytrhla mi jeden trn z paty. Bohužel tam ale zůstal ještě druhý, v podobě praktické stránky dnešní hodiny. Tvářit se, že je všechno v pořádku byla jedna věc, ale být skutečně schopná se vypořádat s tak titěrnou prací druhá. I kdybych pořádně onu pinzetu udržela v ruce, nikdy bych v nynější chvíli nebyla schopná vytáhnout tak maličká vajíčka ze slizu. Samozřejmě nehodlám přiznat, že to není tak růžové, jak jsem to prezentovala a tak se dost loudám s každičkým úkonem. Nejdříve se rozhlížím po všech ostatních kolejích, jenom abych nemusela ihned přistupovat ke stolu. Všimnu si přitom Aleca a s jemným pobavením sleduji vajíčko, které trefuje Kaylu do oka. Samozřejmě, dokud se to stalo někomu jinému než vám, bylo to i celkem legrační. Pokračuji přes zírajícího Tobiase až k jančícímu Ronovi, než se nakonec odevzdaně vracím myšlenkami i pohledem zpátky ke stolu, kde už jsou všichni o značný náskok dál než já, což jsem taky chtěla. Nakonec přistoupím ke stolu a natáhnu se pro jednu z misek. Musím jí chytit do obou dlaní, aby mi nevyklouzla. Nepříjemnému svrbění se nevyhnu, ale i díky lékům, které jsem dostala od zdravotnice, se to dalo nějak skousnout. Vždycky se od tebe bude očekávat jenom to nejlepší, za jakýchkoliv podmínek. Hlavou se mi nese otcův hlas a já se musím sama pro sebe ušklíbnout. Tenkrát bych mu nikdy nevěřila, že jeho lekce mi k něčemu budou a přeci, dnešek byl potvrzením, že všechno to utrpení přeci jenom k něčemu bylo. Zaslechnu konverzaci mezi Christinou a Barbarou a i když se to nedělá, vyslechnu si ono promlouvání do duše, přičemž okatě ignoruji volný leknín, který na mě jako na potvoru čeká. Vlastně jsem ani nevěděla, že se Wolfram rozhodl celou hostinu zaplatit, on sám se o tom nezmínil, takže jsem byla v nevědění, dokud se o tom nezmínil Richard. Samotné mi to bylo vlastně celkem jedno, peníze pro mě nebyly problém, každopádně to bylo milé gesto. V tom případě bych ovšem i pochopila, proč se Bára tak zdráhala, nebylo příjemné se zúčastňovat díky pozvání někoho jiného, než je ona přislíbená peněženka. Christina se na mě dokonce podívá, a jako kdyby to byl pokyn, přistoupím k nim trochu blíž. Jenom doufám, že se Richard dívá, aby viděl, jak zatraceně komunikativní vlastně jsem. “Christina má pravdu Barbaro. Bylo by fajn, kdybys šla. Přeci se nenecháš přemlouvat, no ne?“ Přátelsky se na ni usměji a po očku pohlédnu na Wolframa. Určitě mu to vadit nebude. Je to přeci milý mladý gentleman. A když už jsme u našeho dobrosrdečného spolužáka, se zájmem se podívám směrem k jeho novému obdivovateli a prohlédnu si ho od hlavy až k patě. Richardova poznámka mohla znít trochu zle, i když jsem si jistá, že to tak ani náhodou nemyslel a tak to vylepším, aby se Wolfram necítil tak špatně: “Ber to pozitivně, nakonec je to taky pozornost. Jistým směrem jsi neodolatelný mladý muž.“ Povzbudivě se na něj usměji, spokojená sama se sebou, protože po tomhle se musí cítit rozhodně o hodně líp. Třeba to vynahradí i celýho Karla. Díky všemožnému zdržování jsem se nedostala ještě ani k tomu, abych vytáhla hůlku. S neskrývaným překvapením pohlédnu na Richarda, který s naprostou přirozeností jemu vlastní vyřeší můj problém za mě. Div mi neukápne slzička dojetí. I když to tak občas nevypadá, jemu na mně opravdu záleží a tohle je přeci tomu všemu jasným důkazem. Jinak by mu moje obvázané ruce byly jedno, a i když jsem tvrdila, že to nic není, pořád se zajímá. A mně to prostě udělalo radost, najednou se i všechna ta bolest dala přežít s lehkostí. Podívám na Christinu, a i když bych to normálně odmávla rukou, Richardova rozhodnutí se nejenom nezpochybňují, ale v nynější chvíli by mi to skutečně pomohlo. Proto se na ní s lehkým proviněním v obličeji pousměju. “Bylo by to od tebe moc milé.“ A k mému lehkému překvapení se skutečně zvedne a přijde mi na pomoc. Vzhledem k rozsahu popálení jsem jí nemohla ani asistovat, proto jenom sleduji její počínání a dokonce i trochu obdivuji, s jakou lehkostí všechno zvládá. Sice ne tak zdatně jako Richard, který snad nemá jedinou slabinu, ale vcelku obstojně. Nakonec si s mojí várkou poradí s grácií. “Díky za pomoc.“ Jemně se na ni pousměji a uznale si prohlédnu její práci, kterou bych se svýma rukama ani náhodou nezvládla. Nakonec bych si akorát zamazala obvazy a musela za zdravotnicí dřív, než bylo v plánu. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaDidý, Chris, Ryan a ostatní NebelvírštíPondělí 13.9. „Jo, šak já vím, Chrisi… nemáš to příjmení jen pro parádu jako my… přeci jen, nejsme černí, že?“ Zasměju se a plácnu ho po rameni. „Víš co, všechno je svým způsobem nebezpečné. Vem si tady Didý, tak je nebezpečná jako saň. Jednou si do ní rejpneš a pak tě připraví o holku. Kdybych jí řekl, že chci chodit s tebou, tam to dopadne úplně stej… au! Za co?!“ Promnu si zátylek, který mě poněkud pálí více, než obvykle. Co jí sakra žere? Ale to už do mě šťouchá a naznačuje. Jo, máš pravdu… blbeček. A jo, chová se tak. Kdyby jí jen tak neobletoval… „Bože, Ryane, nech už toho pitvoření. Takhle si tě akorát obmotá kolem prstu a ty budeš skákat, jak píská. Budeš za blbečka a ještě si jí tím nemáš šanci získat.“ Trochu čekám, jestli mi bude chtít jednu fláknout, ale což. Já si za svým názorem stojím. Ryan je jedním z nás a vyloženě mě štve, když se sebe dělá blbečka kvůli holce, která ho evidentně jen zkouší. Další bod u stolu získal Ryan, když se opřel o Chrise. Trochu se zasměji, protože má na jednu stranu pravdu. Na druhou stranu byl Chris takovej tak trochu vždycky, což je zajiste důvod, proč je prefekt. Ale co, i on se umí bavit, jen je to o něco morálnější. Ale v každé partě musí být brzda, co zabrání tomu, aby se ty průšvihy vymkly kontrole… většinou… Test prakticky ignoruji. Možná bych i něco věděl, ale na tohle jsou jiní odborníci. Říkejme tomu přirozená dělba práce, ale tohle prostě odmítám, když nemusím. Místo toho pomáhám u mých oblíbenějších předmětů. Hlavně lektvary. Mám dojem, že jsem jedinej, koho baví… Najednou se ozve rána a já jen stihnu trochu pohnout tváří a hlavu mi ohodí bahno. A jen co si z očí utřu ono bahýnko, přistane mi další od ségry. „V pohodě, už tak vypadám jako ten mladší z nás dvou, byť je opak pravou, prde.“ pronesu co nejsofistikovanějším hlasem, který v tuhle chvíli dokážu vyloudit. No, jsem dobrej, bylo to téměř dokonalé. Přeměním ono bahno na vodu a pustím se do práce. Onu potyčku opodál svérázně ignoruji, kluci se o to postarají. Taky nechápu, proč ten blbec neskončil ve Zmijozelu… |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaDee, Kolegové z HavraspáruPondělí 13.9. Konečně se opět vše uklidnilo. První den jako prefekt a hned bych měl průšvih. Samozřejmě bych se s Alexandrou nepral. Jelikož jsme zde v přítomnosti kantora, pravděpodobně bych ani nevytahoval hůlku, ale takhle hypoteticky se mi to mluví. Kdo ví, co bych dělal, kdyby mi fakt natáhla, a vypadala, že k tomu nemá daleko, což jsem si uvědomil možná až příliš pozdě. Na druhou stranu, je to holka, od té by to zase tak moc bolet nemohlo, i když je od rány. Vyslechnu si proslov pana profesora a zamyslím se nad kvízem. Jak je už u mě zvykem, nevyhrkávám odpovědi jako někteří moji kolegové, nýbrž čekám, dokud nejsem tázán. Navíc, abych se přiznal, nemám tenhle předmět moc nastudován, takže bych si se všemi otázkami asi neporadil. I tak přemýšlím. Samička vypouští vajíčka, samec je oplodní. Takže hermafrodité nebudou… Dimorfismu, dichroismus? To ani nevím, co je… tipoval bych dichroismus. Oplodnění vnější, to je jasné… prakticky ta samá úvaha jako v první otázkce. Tak tohle netuším ani trochu. Živí se hmyzem a ve staří malými obratlovci, to tu padlo. A průměrně se dožívají dvaceti… nebo to byl maximální věk? Je vůbec maximální věk??? Z myšlenek mě vyruší Patrick a Dee, kteří na sebe mávají. Ani nevím proč, ale trochu mě z toho píchlo v břiše. Jako by mi mé podvědomí říkalo něco, co mé racionální uvažování nějak přehlíží. Usměji se na ní trochu nervózně, ani nevím proč. To ale už promluví Noelle. Mám dojem, že ta holka ví fakt o všem. Je jako emoční a vjemový radar, který si všimne téměř všeho. A toho, co si nevšimne, to si většinou správně domyslí. Jako tenkrát s Dee na astronomické věži. Jak vlastně věděla, že jsem šel s ní… vlastně jsme spolu sotva začali. Ostatní si mysleli, že jsem jí jen pro smích. „Bacha na koho máváš, Patricku. Ne, neboj, nejsem žádný žárlivý pitomec, co by ve všem hledal víc, než tam je. Ale… no vypadá to trochu divně, nemyslíš. Mávat na spolužačku, jejíž přítel stojí kousek od tebe a celé to pozoruje.“ Celé jsem to dokázal pronést poměrně klidným a nezaujatým tónem. Kdyby Dee chtěla někoho jiného, nikdy jí v tom nezabráním, na to je moc temperamentní. Ale je teď semnou a tak na mě asi něco vidí. Nechám to být, a věnuji se raději sundávání vajíček. Konečně se mi vyplácí modelaření s tátou i když mi dvě vajíčka upadla a jedno mi vystřelilo někam vzhůru, až jsem ho musel acciem přivolat ještě než spadlo na zem. Dokonce jsem byl tak rychlý, že jsem ani zaklínadlo nevyslovil, za což jsem byl pyšný. Trénink se vyplácí. Avšak výsledek byl nakonec trochu divný… no, asi se počítalo s menším neúspěchem. S další částí úkolu jsem měl ještě menší problém, protože se to konečně podobalo mému nejvíce oblíbenému předmětu. Tak, a je to hotové. Konečně čas si odfrknout a narovnat hábit. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa Pondělí, 13. září |
| |||
Starostlivosť o zázračné tvory Bifľomorskí 13. September, Pondelok Acai mi vysvetlí, ku komu ma prirovnala, a mne sa na tvári usadí prevelice spokojný výraz. Amazonka, huh? S tým sa viem stotožniť. Cvaknem zubami a predstavím si sama seba odenú v nejakej koži, v jednej ruke prútik, v druhej obrovský meč, ako na jednu stranu vysielam zaklínadlá a druhú odsekávam hlavy. Áno, definitívne by sa mi to páčilo. Na Benjiho privítanie späť pri stole len vyčarujem vycerený úsmev a vystrčím bojovne púsť do vzduchu. Acai ma ale nenechá snívať príliš dlho keď sa vráti k tetovaciemu strojčeku. Okamžite prikývnem. Jasné, po hodine som aj tak chcela ísť do sovinca poposielať nejakú poštu. Pokrčím ramenami. Čo ale bude problém, keďže chcem poslať list našim, niekomu z mojich kontaktov kvôli alkoholu a ešte aj kvôli strojčeku. Ale keď tak nad tým premýšľam Denis je tiež polovičný, takže on by mohol vybaviť aj alkohol aj tetovacie srandy. Flašky by mi mohol poslať aj s odpoveďou svojou sovou, a v podstate by som mohla Achillesa potom poslať s listom k našim a priniesol by mi odpoveď iba od nej. Tak by som sa vyhla otázkam doma a mala by som všetko vybavené. Spokojná že som prišla s riešením a že snáď všetko klapne si už teraz začnem v hlave načrtávať, čo napíšem do ktorého listu. Moje mentálne plánovanie preruší až Kwang, ktorý začne vysvetľovať a ja okamžite spozorniem a počúvam. K mojej nespokojnosti je mi tykadlatka odobratá a vrátená do klietky. S tichým fufňaním sa s ňou rozlúčim a opatrne ju tam vložím, posledný krát ju pohladkajúc. Popritom sa venujem Bendžimu. Ten festival bol bomba! Bolo to na nejakom starom letisku a bolo to obrovské! Asi ako keď máme my majstrovstvá sveta v metlobale. Škoda že kvôli hudbe sa nič také u nás čarodejníkov nerobí, asi je to príliš nedôležité na to, aby sa museli zariaďovať všetky opatrenia. V každom prípade si to plánujem toto leto zopakovať, všetci tam boli takí šťastní, milí, hudba bola skvelá, kopa alkoholu všade kam sa pozrieš..a neskutočne som sa zabavila. Rozkecám sa viac, ako by sa na hodine patrilo, pričom takmer až žiarim od toho, ako si na to spomínam. Zvedavo nakúkam na papier s testovými otázkami a kým stihnem všetky prečítať cez Acainu hlavu, ostatní už odpovedajú. Všetci sa vyhýbajú otátzke o výskyte ako čert krížu, preto sa ponorím do nej. Uhm..keď je niečo kozmopolitné, je to svetové, ale tie dve ďalšie možnosti absolútne netuším čo by mohli byť... Rozšafne ukážem prstom na štvrtú otázku. Dajme Bčko, nech sa to pekne strieda. Navrhnem, ak nikto nebude vedieť lepšie. Po vypracovaní testu, ktoré sa nám podľa mňa celkom podarilo sa s elánom postavím pred lekno a pozorne počúvam inštrukcie. S ľahkosťou napustím misku vodou a po pár sekundách, kedy si asi vyzualizujem výsledok, teda sliz, švihnem prútikom v požadovanom smere a voilá- sliz je na svete. Následne chytím pinzetu a až prekvapivo jemne začnem vyberať vajíčka zo slizu. Síce mi to ide pomaly, a občas mi sliz odkvapne a začne sa mi celkom hojne zbierať na prstoch, ale pár vajíčok sa mi podarí premiestniť a aj dostať trošku slizu do skúmavky, kým moju koncentráciu nenaruší kus čohosi ťažkého, čo mi pristane na zelených vlasoch. Zdvihnem oči od lekna a okamžite zbadám Benjeminovu škeriacu sa tvár. Automaticky mi vyletí ruka do vlasov, ale rýchlo sa zaseknem keď si uvedomím, že zapatlanou rukou by som to len zhoršila. Takže to teraz z hlavy ani nedostanem. Nebola som možno najdievčenskejšie dievča z nášho ročníka, ktorá by mala problém sa zašpiniť, ale sakra, tie vlasy sú čerstvo umyté. A niekto bude pykať za to, že ich budem musieť strkať pod vodou znova. Och, ale aj ty máš celkom neupravené hniezdo na hlave, Hunter. Malo by sa s tým niečo spraviť. Zapradiem s nebezpečným podtónom v hlase, pričom položím pinzetu na stôl. Natiahnem zaslizené ruky pred seba a potom bez varovania spravím tri dlhé kroky k previnilcovi a slizovými rukami zaútočím na jeho hlavu, tvár, krk alebo čokoľvek, čo nájdem. Budeš mať peknú pleťovú masku! Brblem pritom pomstychtivo, pričom ani nevnímam okolie, ani že Benjimu pristane na hlave sliz od Emily. Vyruší ma až Acain hlas, ktorý prekvapivo skazí všetku zábavu. Odlepím sa od Bendžemina a zamrkám. A my sme sa niekedy zaťažovali bodmi? Preletí mi hlavou. Bolo to len trochu srandy. Nechápavo zabručím nad tým, že nás tak zrušila. Ešte venujem Benjimu posledné ľahké štuchnutie do ramena, načo sa vrátim k svojmu preparovaniu. |
| |||
zmijozelský stůl a ostatní zmínění Pondělí 13. září Zamračím se, když Christina odmítne mou nabídku na sladkosti. Kdo by sakra nechtěl jídlo zadarmo? Já bych pro to přímo vraždila? "Držíš si štíhlou linii? Víš, že to nepotřebuješ," zavrtím hlavou a sama pro sebe se usměju. Stejně jí něco koupím. Ať se lejdynka třeba zblázní, pořád je to moje kamarádka a je škoda, že s námi nemůže. "Já ti nevím... Ještě si to musím rozmyslet... uvidíme," odvětím. Moje nálada se měnila jako počasí a s ní i to, co jsem momentálně chtěla dělat. Musela jsem si o tom s Alem po hodině nejdříve promluvit. "Brzo? Proč? Abys mohla jít ráno s Nicem běhat? I když pochybuju s tím, jak rád vyspává..." Nakonec však smířlivě přikývnu. Netušila jsem, kdy se vrátíme z večeře a jak se vyvinou mé plány. Týně jsem raději nic neslibovala. Ještě se na ni zamračim, když kritizuje mojí pusu. "Počítáš snad s tím, že bych tě líbala, Týno? Netušila jsem, že tě tak zajímá, jaký budu mít dech... Nebo snad myslíš na Alastorovo dobro?" Povytáhnu jedno obočí. To je ta nejmíň pravděpodobná věc, na kterou by snad myslela. Ale kdo ví. Ďábelsky se k ní nakloním a vtisknu jí polibek na tvář. Neubráním se dalšímu úsměvu, když se ode mě zhnuseně odtáhne. Pak už se věnuji profesorovi a pilně si zapisuji jeho výklad, i když to pro mě v podstatě není nic nového. S tykadlatkami jsem se již párkrát setkala a v Norsku patřily k mým oblíbenkyním, když jsem trávila prázdniny u prarodičů. Skoro zářím, když nám Kwang rozdá menší testík. Teď nastala má šance! Nechám Týnu, aby vepsala své odpovědi a pak hrábnu po tužce sama. Rozhlédnu se po tvářích spolužáků, kdyby se snad chtěl někdo zapojit nebo něco přidat. "Dobrá práce, Týno. Ještě bych tam doplnila to o těch menších obratlovcích, jak říkal profesor..." K Týnině odpovědi hmyzem dopíšu ještě " a menšími obratlovci". Odpověď ohledně věku nechám a jen souhlasně pokývu hlavou. "Určitě se shodneme na tom, že jednička nemůže být nic jinýho než gonochority... Už jsme se přesvědčili o tom, že to hermafrodit fakt není," zalétnu pohledem ke Karlovi v kleci. "Řekla bych, že ta dvojka bude pohlavní dichroismus... Mělo by to asi znamenat, že se lišej jen v barvě a Kwang říkal, že tvar těla maj stejnej..." U třetí otázky se všichni shodneme na tom, že jde o rozmnožování vnější. "Co se týče toho území... vyskytují se jen v Evropě, že? Takže to bude to béčko... v rámci jednoho kontinentu." Jakmile vepíšu všechny odpovědi, přesunu se vedle Prince a nechám místo pro ostatní, pokud by náhodou ještě chtěli něco připsat. Týna se přesunula k Barče, tudíž mi už nic nebrání k tomu, abych viděla jak na Alabastra, tak i na Patricka. Otočím hlavu k Princovi, s kterým jsem neměla příležitost si moc pokecat. "Daniels to fakt podělal s tou svojí nevymáchanou hubou, co? Měl by sis pak promluvit s Jordyn..." Sice mě ta jeho velrybí přítelkyně vůbec nezajímala, ale pořád lepší než Plantážnice. Jak znám Prince, určitě by ho nenapadlo, že si se svou holkou má pokecat. Sice se to s Beccou stalo v době, kdy spolu ještě nechodili, ale sama jsem byla holka a věděla jsem, že jí to určitě neuniklo. "Doufám, že počítáš s tím, že se pak po večeři odpojíme do toho Medovýho ráje. Chci ty jednorožce! Stejně jsem si s tebou chtěla promluvit..." Nedodám o čem. Princ to zatím nepotřebuje vědět. Alespoň bude zvědavý. Navíc jsem musela Viktorovi pořídit klec a krmivo. Práce s vajíčky jsem se trochu obávala. Věděla jsem, jak jsem zručná, i když pořád lepší jak Alec. Neušel mi panický pohled Reginy. Soucitně jsem se na ni usmála. Chudák holka. Divila jsem se, že tu ještě neomdlela. Zůstala jsem na svém místě mezi Caylusem a Avivem a opatrně před sebe postavila misku, kterou jsem s Aquamenti naplnila vodou a následně i bez problémů přeměnila na sliz. Dokud šlo o kouzla, byla jsem doma. Rozhodně víc než s manuální práci. S lítostí jsem koukala na spolužáky, kterým se s vajíčky tolik nedařilo. Chudáci miminka. Držela jsem však jazyk za zuby a raději se soustředila na vlastní vajíčka. S pinzetou mi to nešlo až tak dobře, a tak jsem většinu času strávila spíše tím, že jsem sledovala, co se děje u ostatních stolů. Alec rozhodně nezklamal. Jeho číslo s Kaylou obstálo na výbornou a já se neubránila upřímnému smíchu. Sice jsem na modrovlasého chlapce měla pořád pifku, ale i tak jsem nezapomněla na chvíle strávené v lese. O dost víc mi ale vadilo, že to schytal i Thomas. Chudák malej. Nemá na pořádný oblečení a ještě mu to, co má, takhle ničej... Že se Alec nestydí... Neunikl mi ani Tobiasův pohled, který jsem si ale nedokázala vysvětlit. S úsměvem jsem Patrickovi zamávala nazpět a nezapomněla jsem se ani pořádně usmát na Alastora. Spolu s Nicolasem a Avivem jsem pozorovala nebelvírské. Gabriel se choval jako vždy - násilnické hovado, které mělo potřebu do všech mlátit. Naštěstí ho zastavili. "Nechci nic říkat, ale máš ve vlasech ten hnus..." šťouchla jsem do Aviva a ukázala na jeho vlasy. I tak mu to ale pořád slušelo! Milovala jsem dlouhé vlasy. Pomocí hůlky jsem mu je očistila. Přece tu takhle nebude chodit! Taková škoda. "Ehm, Wolfe...?" Nadhodila jsem a mávla rukou směrem k mrzimorskému stolu. "Myslím, že máš dalšího obdivovatele. Pascal tě doslova svlíká pohledem." Neodpustila jsem si posměšný tón a po očku Alistaira sledovala. Fuj. Kdo by měl rád potkany? Raději jsem se vrátila k preparaci vajíček a co nejšikovnějši jsem se je snažila přemístit do provizorního slizu. |
| |||
Okraj zapovězeného lesa Pondělí 13. září Vždycky, když mám příležitost, jdu k tykadlatce a jemně ji hladím a zkoumám. “Na sedmi letech se shodneme a na samičce taky,“ usměju se. “Je to zvláštní tvoreček… nikdy jsem něco takového neviděla.“ Danova otázka mě lehce pobaví. I když je vlastně celkem logická a k věci, ale mě osobně by nenapadlo řešit něco takového. Trochu to pohřbí poznámkou na Christianovu záchranu spolužáka. V dané situaci, chvíli po tom, co nám umřela Jacqueline, to není zrovna vhodná poznámka. Tak se rozhodnu to raději nekomentovat. Zjevně to Chris zvládá sám. Sice se Dan proti tomu trochu ohradil, ale musím přiznat, že částečně souhlasím s oběma. Chápu, že to Dan nemyslel tak vážně, jak se toho Chris chytil. Ale stejně tak v dané situaci chápu, proč se Chris tak brání. Stejně tak ignoruji, jak si Ryan zabavil našeho zeleného tvorečka jen pro sebe. Nějak mě to jeho chlubení se před Sinestrou už ani nepřekvapuje. Co ale nenechám bez povšimnutí je jeho obhajoba. “Ono je ve výsledku jedno kdo tam co s kým dělal. Ale když si to takhle přibarvíš a pustíš mezi lidi, děláš s toho akorát senzaci a tím spíš se to dostane ven. A já už u tebe prostě občas vážně nevím, co si vymýšlíš, co je pravda a co je přikrášlený,“ odseknu mu. Zaslechla nás i Rebecca a musím uznat, že přidala vážně vtipnou a trefnou poznámku, které se zcela upřímně zasměju. Naštěstí začne profesor mluvit. Začnu ho poslouchat a dělat si sem tam drobné poznámky. Trochu mě zarazí představa, že budeme preparovat tykadlaččí vajíčka. Ale zvládají to jiný, zvládnu to i já, nejsem padavka. Ale nejprve je třeba vyplnit ten test. “Tak co s těmi otázkami? Tu první bych dala áčko jako Angela. Nevím, co to přesně znamená, ale hermafrodit tykadlatka není, takže Diana bude mít pravdu“ uculím se. “Pak si myslím, že je dimorfní, ale nevim. Oplodnění je vnější, to teď říkal, areál je jen Evropa, ale těm slovům nerozumím. S potravou a věkem souhlasím s Chrisem.“ Poté se odhodlaně vrhnu na preparování vajíček. Mávnu hůlkou, ale než sešlu kouzlo, ozve se rána. Nějak automaticky se otočím na Seamuse. Nepletu se. Trochu si povzdechnu, ale nějak jsem si na jeho časté neúspěchy a nečekané výbuchy už zvykla. I na Gabrielovu výbušnou povahu. A nejen na jeho. Vzpomenu si u toho opět na Jackii, jak mu dala pěstí… ta rána tenkrát vážně sedla. Trochu si povzdechnu a vrátím se k práci. To se ale pro změnu ozve jekot. Na Rona zaútočil pavouk. Trochu se poušklíbnu. Zajímalo by mě, jestli ví, že Caylusovi utekla pavoučice a pohybuje se samovolně někde po hradě. Chudák Ron, s jeho štěstím to bude právě on, kdo pavoučici objeví. A pravděpodobně na posteli, na polštáři nebo nějakém podobném místě… Naštěstí Angela pavouka smete a můžeme se zase soustředit. Mávnu hůlkou na vodu, soustředím se na sliz, ale… nic… Zašklebím se a zkusím to znova. A znova a… asi napočtvrté se mi konečně povede vodu proměnit. Pak se chopím pinzety a vrhnu se na vajíčka. Ale ten sliz je tak kluzký, že mi z té pinzety pořád klouzají pryč a nejdou chytit. Tak si prostě pomůžu prsty. Asi nějak nedomyslím následky. Lehce si tedy přidržím vajíčko, vítězoslavně ho chytnu pinzetou a přesunu do slizu. Tak… to by bylo jedno… Teď jdu na další. A postup nechám stejný. Jedním prstem vajíčko lehce přidržet, nabrat do pinzety a hurá s ním do slizu. Když přesunu všechna vajíčka, přihlásím se. “Pane profesore, jak ten sliz teď dostanu z rukou? Pustí normálně vodou?“ |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaNebelvírští a zmíněnípondělí 13. Září Cukají mi koutky, když Erika napomene bráchu ohledně jeho bláhového nápadu ohledně tykadlatkové krabice na doutníky. „To by byl vskutku povedený den,“ řeknu pobaveně na Eriččinu otázku. Vskutku velice povedený den – napadení v jezeře, nehoda ve skleníku a zplynování ve třídě... kousnutí tykadlatkou by to jen dovršilo. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesapřevážně Zmijozelští13. září, Pondělí Dee mi slíbí, že mi na zub něco přinese a mně v tu chvíli přeběhne mráz po zádech. S její povahou a škodolibými sklony si umím velmi barvitě představit, co by mi mohla z Prasinek přinést. Na druhou stranu kdybych měla peníze na rozdávání, asi bych se taky nedržela zpátky. „To jsi hodná, ale nedělej si starosti. Najím se v síni. Víš přece, že si na večerní mlsání zrovna nepotrpím.“ Smířlivým tónem její nabídku odmítnu. Pořád úplně nesouhlasím s tím, aby tam vůbec chodila, ale pokud je přesvědčená, že to její žaludek ustojí… Je dospělá. Může si dělat, co chce. Její další poznámka mě ale pobaví. S potutelným úsměvem se k ní nakloním. „To se dá snadno zařídit.“ Snažím se, aby naši konverzaci slyšelo co nejméně zvědavých uší, i když je snad jasné, že to nemyslím vážně. „Ale vrať se brzy. Po dnešku půjdu spát dřív. Ráda bych tě ještě stihla.“ Její výraz mi napovídá, že má něco v plánu a mám takový pocit, že čajový dýchánek, kdy si navzájem budeme otevírat dušičky, to rozhodně nebude. „A než půjdeš… vyčisti si zuby. Kdo ví, co od té Tykadlatky můžeš chytit.“ Doplním lehce znechuceně, protože mi opravdu neušlo, jak tu obludu u Havraspárských líbala. Nechutné. Pak už svou pozornost upřu na profesora. Pečlivě si zapisuji každé jeho slovo. Tenhle předmět mě nikdy nebavil a nikdy mi nešel, takže bez poznámek bych byla jako bez ruky. Možná hlavně kvůli nim jsem schopná při testu odpovědět na pár otázek. Nutno dodat, že odpovídám hlavně na ty poslední dvě, protože u těch předešlých mám trochu problém rozluštit, co se po nás vůbec chce. Jako kdyby mě zajímalo, jak se rozmnožují tykadlatky. S trochou štěstí se s tím tvorem už nebudu muset nikdy setkat. „Pětka bude „hmyzem“ a šestka bude 20.“ Podívám se do poznámek a pak odpovědi prostě opíšu. Odložím tužku a nechám prostor ostatním, aby doplnili zbytek. I když se do toho teda moc nehrnou. Nedivím se jim. Dnešek se neskutečně táhne. Už jenom jedna hodina a pak volno. Pomyslím si skoro zoufale a pohled mi padne na náš další úkol. Potlačím znechucenou grimasu a chvilku přemýšlím, že bych se taky přihlásila o rukavice, jako to udělala Regina. Nakonec se na to ale vykašlu. Vezmu hůlku a misku naplním vodou. Vzápětí provedu příslušný pohyb rukou, abych ji proměnila ve sliz. Nenápadně se u toho přesunu k Barbaře, abych se vrátila k našemu předchozímu tématu. „Myslím, že bys měla jít. Je to skupinová akce. Co jsem pochopila, tak zváni jsou všichni.“ Ujistím ji. „Je to jedinečná příležitost, jak se konečně trochu zapojit do kolektivu. Po tolika letech už by bylo na čase, nemyslíš?“ Vezmu pinzetu a zaměřím se na kluzká vajíčka v leknínu. „Chodíš kolem jako duch už roky. U stolu sedíš stranou, tváříš se, že k nám nepatříš. Nemůžeš jim vyčítat, že za tebou osobně nikdo nepřišel. Kdo by počítal s tím, že bys vážně chtěla jít…“ Se smířlivým úsměvem si lehce povzdychnu, než se rozhlédnu po stole, jako bych čekala, že se k tomu někdo taky vyjádří. Třeba takový Wolf, který všechno platí. Pro mě je nemístné tu někoho zvát, když to nejde z mé vlastní kapsy. Dál můj pohled směřuje k Helen, která by snad jako jediná doopravdy ocenila společnost, která si z ní nebude utahovat. Rozruch u ostatních stolů mě příliš nezajímá. Nebýt Nicolase a jeho pošilhávání po Kayle, ani bych si nevšimla Tobiase, který mě už asi pěknou chvilku propaluje vražedným pohledem. Aniž bych hnula brvou, vrátím se ke své práci. Na takové pohledy jsem zvyklá a vzhledem k tomu, že naposledy si myslel, že je někde vytratil, tak o jeho galeony se určitě nejedná. Havraspárští jsou zvláštní. Jakoby všichni byli napůl psychopati. S menšími potížemi přehazuji vajíčka do misky a snažím se nezamazat si u toho ruce. Nicolasovi příliš pozornosti nevěnuji. Tedy alespoň jeho pokusům mě využít jako nástroj pro rozhození té havraspárské fúrie. „Nepamatuji se, že má ranní rozcvička je podmíněna tvou přítomností, ale pokud to skutečně musíš vědět… Tak je to proto, že jsi líný. Nechtělo se mi čekat, až se uráčíš vylézt z postele.“ Odpovím mu lehce pobaveně a koncentrovaně nakrčím obočí, když sliz z leknínu nechávám odkapávat do zkumavky. Bylo mi upřímně jedno, jestli budu u večeře sama nebo mi bude dělat společnost. Smířím se s oběma možnostmi. |
| |||
havraspárští a zmínění Pondělí 13. září Jakmile se u našeho stolu vše uklidní, neodpustí si Ryan poznámku směrem k Becce. Překvapeně pohlédnu na kamarádku a můj pohled zalétne i ke zmijozelskému stolu ke Caylusovi. To jsou tedy věci... Chudák Jordyn... Raději se do slovní potyčky nezapojuji. Je to boj Beccy, ne můj. Spokojeně se usměju, když si profesor zjedná pozornost a pochválí nás. Jsem ráda, že jsme se dobrali ke správnému výsledku, byť za lehce dramatických událostí. Vytáhnu své zápisky a pečlivě si zapíšu vše, co profesor o tykadlatkách říká. Třeba se nám to bude hodit později. Takže vlastně přerostlé žáby... Trochu se zamračím u zmínky o kvízu. Byla jsem ráda, že jsme měli možnost jej vyplňovat alespoň ve skupině. Sama bych na tom byla asi špatně. Leknínů a preparování jsem se tolik nebála. Měla by to být hračka. Tedy doufám... Dáme tedy hlavy dohromady a začneme s kvízem. Velení se ujme Patrick, který většinu otázek zodpoví. "S těmi gonochoristy souhlasím..." Co jiného mi zbylo. Věděla jsem pouze to, co znamená hermafrodit, a to tykadlatky fakt nebyly. "Um... nevíte někdo, jakej je rozdíl mezi dimorfismem a dichroismem? Nemám páru, co to znamená..." Obojí znělo dost podobně. "Jo, trojka bude vnější..." Další hádání nechám na Patrickovi. Všechna ta latinská slova mi znějí stejně. Proč musíme používat takové vznešené názvy? Proč prostě neříct, že bydlej na jednom místě? Nechtěla jsem nijak zpochybňovat profesorovu autoritu, ale používání termínů jsem nikdy nefandila. Ulevilo se mi, když jsme skončili s testem a každý jsme se přesunuli ke své vlastní práci. Pečlivě jsem si připravila na mističku a s "Aquamenti!" jsem ji naplnila vodou. Zatím jednoduché. Namířila jsem na ni hůlku a tím správným pohybem ji proměnila ve sliz. Zatím se mi dařilo. Očkem jsem pozorovala spolužáky a málem se zadusila smíchy nad Alecovým stylem práce. S jeho šikovností nakonec strefil Kaylu do oka jedním vajíčkem a druhé se ji přilepilo na hábit. Chudák holka. Navíc to ohodilo i Toma, který se netvářil příliš nadšeně. Zalovila jsem v kapse a nabídla mu kapesník, aby se mohl trochu očistit. Pokusila jsem se opět soustředit a pustila se do preparování vajíček ze slizu. Byla to titěrná práce, ale byla jsem celkem šikovná na ruční práce. Nic, co bych nezvládla. Většinu vajíček se mi podařilo dostat ze slizu do slizu bez nehody, rozdrtila jsem snad jen dvě nebo tři, když mě vyrušilo něco jiného. Všimla jsem si Seymoura, který nestydatě zíral na Runu. Musela jsem se tiše zachichotat. Ach ti zamilovaní! Toby byl jeho pravým opakem. Přátelsky jsem do něj šťouchla loktem. "Klid, Toby... Ona ti je určitě vrátí! Nemáš je zastrčené někde v hábitu nebo tak?" Zamračím se na Patricka, když se zmíní o Reecově vznícení. "Kuš! Nedělej si z chudáka Reece srandu! Buď rád, že Raven nepodpálil tebe, i když to asi není potřeba vzhledem k tomu, jak ses díval na Deirdre." zavrtěla jsem hlavou. Naštěstí se Reece měl k Isaacovi a nevypadal už tak otřeseně jako v předchozím týdnu. Slíbila jsem si, že s ním později prohodím pár slov. Mohli bychom spolu třeba zajít do skleníků nebo tak... Už mi chyběl ten pocit, kdy jsem měla ruce zaryté v zemině. |
doba vygenerování stránky: 0.87183380126953 sekund