| |||
|
| |||
Okraj lesa Po chvilce se k nám přiřítí i Ryan a začne nám povídat o smradu, který jsme si v učebně všichni zažili. Navíc k tomu vytasí poměrně zábavný, ačkoliv všichni víme, že vymyšlený - drb. Představa Cornigruma, jak je spolu s Crabbem ohnutý uvnitř společenské místnosti, oba mají stáhlé gate až ke kolenům a jen usilovně tlačí, aby vyloudili ten správně hlasitý prd. Kenjiho komentář mě naprosto uzemnil, proto jsem se začal tlemit. ,,Tím pádem nemusí do koupele přilejvat žádný přídavky a má bublinkovou koupel úplně zadarmo." Šklebím se pobaveně a pohledem přitom Richarda vyhledám. Neuplynula moc velká doba a brzy jsme tu byli všichni, takže Kwang začal hodinu. Jakmile přišla chvíle na sundání látky z klece, nenápadně jsem trochu poodstoupil. Co kdyby to byla akromantule.. ,,Kenji.." zašeptal jsem ke svýmu kamarádovi. ,,Taky máš takovej blbej pocit z toho lesa?" Podezíravě jsem se rozhlédl na všechny strany. Vzpomínky na běžící akromantule byly silnější než já. Naštěstí se pod plachtou neukrývala akromantule, ale cosi malého a zeleného. A nevypadalo to vůbec nebezpečně, jen vydávalo zvláštní, bublavé zvuky. ,,Jé, to je hustý, co to je?" Přistoupím ke kleci a zvědavě se k ní sehnu, abych na zvíře pořádně viděl. Jenže ucítím na sobě něčí pohled, proto se zase narovnám a letmo se rozhlédnu po všech stolech, jestli na mě skutečně někdo nekouká. A opravdu. Wolfram. Zamračeně na mě civěl. Věnuju mu taky jedno zamračení a přemístím svou pozornost zpátky k tykadlatce. Diana, která dostala za úkol tykadlatku z klece vysvobodit se toho zhostila skvěle. ,,Vypadá to skoro jako puding.. Podle toho, jak ti teče mezi prsty." Zazubím se a zkoumavě ji přejedu dlaní přes hřbet. Spokojeně bublala a dožadovala se další pozornosti. Byla roztomilá. Skoro jakoby byla nějak ochočená nebo tak. Zběžně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil, jaké tykadlatky dostali ostatní. Očividně jsme my s Mrzimorem dostali samičky. Ale.. Co když ti samci utečou a obskočí je tady?! A jestliže jejich pohlaví jde poznat jen podle zbarvení a ne podle toho, co mají mezi nohama, jak se rozmnožují? ,,Pane profesore!!" Zvedl jsem ruku a naléhavě s ní ve vzduchu kormidloval, aby si mě všiml. ,,Jak se tykadlatky rozmnožují? Nemohli bychom je dát k sobě abychom to viděli?" Široce se zazubím a vyčkávám jeho odpovědi. ,,,By mě zajímalo jak to probíhá.. Jestli je to jako rybí tření nebo fakt jak žáby.." Promluvím už k nebelvírským. U havraspárských se mezitím strhl nějaký poprask, kam okamžitě vystartovala Deirdre. ,,Ti zmijozelští jsou taky takový hysterky.." zavrtím nad tím hlavou a kývnu bradou směrem k Wittelsbachovi, který zrovna celý znechucený odkládal tykadlatku na stůl. ,,Myslíte na to, na co myslím já?" zakřením se na svoje dva kamarády a párkrát povytáhnu obočí. Tak to vypadá, že náš lord č.2 nemá rád slizké věci. ,,Cos nám to vůbec chtěl říct Ryane?" Otočím se na tu naši drbnu a čekám, co z něj vypadne. Beztak to bude další volovina, která bude z půlky vymyšlená. To už se ale prozměnu ozve i Erika, která Ryanovi vynadá. Očividně to mezi nima od doby, kdy jsem je načapal ve společence nebylo zrovna ideální. A Ryan se moc nesnažil, aby to urovnal. Místo toho běhal za tou španělskou amigou, která mu akorát zlomí srdce. Nepletu se jim do toho a nechám je to vyříkat. Mezitím se otočím na ostatní. Angela se dneska už podruhé usmála! Nevěřil jsem vlastním očím, skoro jsem ji nepoznával. A dvojčata řešila jak jinak, než zase jídlo. Objevím se vedle Chrise a nenápadně se k němu nakloním. ,,Byl to sice nesmírně hrdinskej čin kámo, ale byli bychom všichni radši, kdybys toho špekouna v tý vodě nechal. Naopak bys prokázal kouzelnickýmu světu neskutečnou službu. Takhle budeme ty jeho hnijící střeva čuchat ještě další dva roky." |
| |||
Pondělí 13. záříG82 >> Kolej >> Okraj zapovězeného lesaDaniel, Ryan + další Nebelvírští, KwangVcelku poklidný průběh hodiny znenadání narušuje zmijozelský špekoun a jeho zkažené zažívání. Zprvu nechápu, co se vlastně děje, ale jakmile mě zápach nechutných výparů praští do nosu, uvědomím si až moc dobře, co se tu právě odehrává. S výrazem naprosté paniky se rozkašlu tak, že mi tabulka s obrázkem vypadne z rukou a s hlasitým třísknutím dopadne na zem. „Panebože!“ palcem a ukazováčkem se chytnu za nos, v zoufalé snaze se před smradem uchránit. „Připadá ti tohle normální?“ se znechuceným výrazem se na obtloustlého spolužáka otočím. Tohle se muže stát každému, přeci jen jsme pořád lidi, ale který normální člověk dobrovolně kombinuje prdící nožičky se smradlavýma kuličkama? Někdo se zdravým rozumem by nic takového neudělal, problém je, že tenhle sádelník zdravý rozum s nejvyšší pravděpodobností nemá. V jeho případě je pak každá rada drahá. Profesorka naštěstí krátce poté ukončuje hodinu, proto neváhám ani minutu a se slovy „Rychle pryč!“ vystřelím ze třídy. „Fakt humus tohleto.“ postěžuju si Danielovi při cestě na kolej, kde si bereme učebnici na další hodinu. „Ten kluk je totálně marnej. Umíš si představit, že má někdo jako on vztah? Vždyť by ta holka chcípla smrady.“ Při té představě se celý ošiju, proto jsem rád, když se stočí řeč k Barbaře, která byla během hodiny mou společnicí. „Moc toho nenamluví, ale jinak byla v pohodě.“ odpovím popravdě. „Jasně, že bych radši seděl s někým od nás, ale pořád lepší ona, než takový Wittelsbach. S ním bych neseděl ani za zlatý prase.“ dodám, chňapnu po Obludáriu a zamířím z koleje pryč. „Pokud vím, Fufík patří Alecovi. Nebo patřil? Kdo ví, co s ním tehdá Snape udělal.“ Ne, že bych to snad Alecovi přál, ale nechávat po chodbách volně pohybovat agresivní všežravou učebnici mi nepřipadá jako rozumný nápad. Za své mazlíčky každý ručí sám a zrovna jemu by neuškodilo, kdyby si je lépe hlídal. Ať už se však s Fufíkem stalo cokoliv, patřilo mu to. Alespoň se nám už nebudou ztrácet ponožky. Jen co dorazíme na okraj Zapovězeného lesa, postavím se podle pokynů k Nebelvírskému stolu. „Co myslíte, že pod tou látkou je? Bublá to jak Crabbovy střeva.“ Kývnu hlavou k přikryté kleci, ze které se ozývají zvláštní zvuky. Chvíli ještě přemýšlím nad tím, co je uvnitř, dokud mě nevyruší Ryan se svým nejnovějším drbem. „Ten člověk, od kterýho to máš už určitě není naživu.“ rozesměju se. Kam Ryan na takový blbosti chodí? „To by ovšem vysvětlovalo, proč je Cornigrum prefekt. V prefektskejch koupelnách si může prdět jak se mu zlíbí. A to se vyplatí!“ zauvažuju nahlas. Ztiším se až ve chvíli, kdy začne mluvit profesor a představí nám kouzelnického tvora pod plátnem. „Páni, vypadá to jako Shrek kříženej s kočkou.“ okomentuji tykadlatčin zevnějšek, přičemž vyčkávám, až tu naší vytáhne Diana z klece. „Máme štěstí, že máme zrovna tuhletu.“ Dalo by se to považovat za výhru v loterii. Když totiž vidím, co se děje u ostatních stolů, tak jsem vážně rád, že jsme dostali právě tohle zvíře a ne jiné. Tykadlatky zbylých kolejí se sebou nenechají manipulovat, jsou mrzuté, nebo zbytečně temperamentní. Nezávidím těm, kteří je musí tahat ven. „Ahoj malá, máš se?“ pousměju se, když se tykadlatka dostane do mé blízkosti. Mám zvířata rád a tahle potvůrka se mi zamlouvá. Mít možnost, udělám si z ní dalšího mazlíčka. A nejspíš nejen já. Holky od Mrzimorských vypadají stvořením podobně nadšeně, ale s tím se dalo počítat. Kwangův předmět mělo rádo spoustu lidí. „Taky tu vidím sedm pruhů.“ Potvrdím slova Angely pokýváním hlavy. „Jestli se dožívaj dvaceti let, tak je v nejlepších letech.“ Jemně zatahám tykadlatku za fousky, ve snaze zjistit, jaké se mi dostane reakce. Ani trochu jí to nevadí, spíše naopak. Dožaduje se dalšího kontaktu a do toho třepotá tykadélky. Ústa se mi při tom pohledu roztáhnou do širokého úsměvu. Sympatický zvíře, fakt že jo. Nakonec od tykadlatky poodstoupím, abych dal prostor ostatním spolužákům, kteří se k ní ještě pořádně nedostali. Ve zbylém čase po očku sleduji nešvar u Havraspárského stolu, který naštěstí profesor rychle uklidní. „Že maj něco takovýho zapotřebí…“ |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa13. září, Pondělí Označení Hodina se zdála být volnější a konečně to vypadalo, že se nás nic nepokusí zabít. Kdo se nezajímal o Tykadlatku, dal se do konverzace, takže nakonec tu byl všudypřítomný šum a všechny možné hlasy. Naše prostorově výraznější Tykadlatka se těšila velmi příjemné pozornosti. Zatím co mi líně bublala v dlaních, holky se nad ní rozplývaly a všelijak ji ošmatlávaly. Fascinovalo mě, jak je klidná. Bylo jí úplně buřt, co s ní děláme a skoro se mi zdálo, jako by každou chvilku měla usnout. Nebo chcípnout, u takhle starý ropuchy jeden nikdy neví. Mně bylo nepříjemné už jen to, že hlouček kolem mě se neustále přibližoval, jak si na naši krásku musel každý sáhnout. Dobrou náladu mi to ale nijak neubralo a rozhodla jsem se, že pro tentokrát nebudu vyvádět. „Nebo si šáhla tam, kam si neměla.“ Zakřením se na Emily, která od naší babky dostala výstražnou ránu a tak se jí jako jediné nepodařilo ulovit dotek pro štěstí. Já jich dneska budu mít dost za nás za všechny. Zelená potvůrka mi skoro protékala mezi prsty, ale nijak mi to nevadilo. Ať už pavouk nebo rosolovitá žába, je to zvíře a já zvířata zbožňuju. I když to tak občas nevypadá. „Třeba je jako víno. Čím starší, tím lepší.“ Uchechtnu se na Benjiho, kterému se do líbání očividně nechtělo. Srabe. „Teda. Takhle ji zlomit srdíčko. Podívej, jak smutně na tebe čumí. I staří tvorové si zaslouží lásku, ty mizero!“ Se smíchem šťouchnu do svého spolužáka loktem a pak se skloním k Tykadlatce. „Nic si z něj nedělej, nezaslouží si tě.“ Teatrálně chlácholím tvora ve svých dlaních, zatím co se o ní otírám tváří. S počítáním skvrn jsem nijak nespěchala. Ostatní to beztak udělali za mě a po krátké chvilce, kdy Jordyn nejspíš nějaký flek přehlédla, se shodli na jednom čísle, tudíž jsem s tím ani nezačala. „Třeba to je nějaká zakletá profesorka.“ Zakoulím očima na Emily a otočím si žábu čelem k sobě, abych si jí pořádně prohlédla. „Vypadá jak Gogy. Myslíš, že nám dá nějaký plusový body, když jí dám pusu?“ poťouchle se na holky podívám, než našpulím rty a chystám se tykadlatce vtisknout polibek. Udělala bych to, kdyby Alex tak najednou nevylítla. S pusou pořád připravenou za ní otočím hlavu a chvilku trvá, než mi dojde, která bije. Al by příště takové nápady neměl říkat nahlas. Nebo alespoň ne TAK nahlas, aby to slyšela některá z našich aktivistek. Sleduji, jak si ho vychutnávají, a neubráním se pobavenému uchechtnutím. „Tady si někdo dneska nevrzne.“ Zanotuji polohlasně, když se otáčím zpět k našemu hloučku. Podle mého to holky s tou bojovností trochu přehání, ale u Alex se nedivím. Je schopná jít z nuly na sto během pikosekundy a navíc jí rozčílí kde jaká hovadina. Nemůžu jí nic vyčítat, jsem na tom dost podobně. U Dee se taky není čemu divit. Je to taková drama queen už od prváku. Teprve, když se ozve i profesor, rozhodnu se sama taky zakročit. Dojdu k Alex a vtisknu jí Tykadlatku do dlaní jako antistresový míček. Tajně doufám, že by to mohlo zmírnit její vztek. „Chill, Xeno.“ Dotlačím jí zpět k našemu stolu, kde změním téma. „Tys říkala, že bys mi mohla pomoct s tím tetováním? Za jak dlouho by tu mohl být ten strojek, kdybys o něj napsala ještě dneska?“ S její pomocí by to mohlo být rychleji, než jsem si myslela, což mě samozřejmě neskutečně těší. Ještě před týdnem to byla jenom letmá myšlenka, ale teď jsem jen maličký krůček k tomu, abych to uskutečnila. „Umí tu z vás někdo kreslit? Jakože… nikdy-to-nezmizí kreslit?“ Rozhlédnu se po naší skupince na možné adepty. Matthew umí krásně kreslit, ale je barvoslepý a já bych celkem ráda zapojila nějaké barvy, takže ten je ze hry. |
| |||
Alastor, Patrick, Kwang, zmijozelští Pondělí 13. září Tuhle zábavu mi nepokazí ani něco tak triviálního jako je připomínka na mé hysterické období před týdnem. Zvlášť, když jsem uprostřed tak zajímavé konverzace. Alastor si z toho evidentně nic nedělá, a tak jen povytáhnu tázavě obočí a se širokým úsměvem nakrčím trochu nos. "Možná by ses na to měl zeptat Ala, ten ti určitě rád prozradí moje tajesmtví..." Záměrně jsem na svého přítele mrkla a triumfálně se na něj usmála. Poté jsem svou pozornost vrátila zpět na Patricka. "Nebo ti o tom povím sama... Záleží, co je ti příjemnější." Pokrčím rameny a sleduju, jak Patrick jejich tvora pojmenovává. Vyprsknu smíchy a rychle si pusu přikryju dlaní, abych se nesmála příliš nahlas. "Jo, to sedí... Wolf je.... vskutku fascinující..." Hlavně mrtvola jeho mrtvé ženy pod jeho postelí... Mé nadšení ale nemá dlouhého trvání, jelikož se ozve jak Helen, tak i Al s tím, že by bylo dobré vrátit se zpět ke svému stolu. Upozornění se dočkáme i od profesora. S úsměvem ještě jak na Patricka, tak na Ala mrknu a cestu ke zmijozelským vezmu kolem profesora. "Vážně se omlouvám, pane profesore. Nevím, co to do mě vjelo. Nedokázala jsem jen sedět, když na něj někdo vytáhl hůlku... Sám moc dobře víte, jaký názor na tohle téma mám." Omluvně se na něj usměju a vrátím se zpět ke zmijozelským jako by se nechumelilo. Sice jsem ještě trochu pobledlá a není mi zrovna nejlíp, ale náladu mám daleko lepší. Karel se mezitím dostal zpět na stůl. S povytaženým obočím se postavím vedle Týny a poslouchám její výměnu názorů s Wolfem a ještě se stihnu usmát na Ala, který sem kouká od havraspárských. Odkdy je na ni Wolf tak milý? Tohle je mírně... děsivé. "Neboj, já ti něco nazub přinesu!" Zářivě se na Týnu usměju. Postavila se tak, aby na mě můj přítel neviděl. Trolololo, Ale. "Samozřejmě, že půjdu! Zastavila by mě jedině smrt!" Zamyšleně Karla pozoruji, jak pobíhá sem a tam. Co s ním máme vlastně udělat teď? Mí spolužáci už určitě určili jak jeho pohlaví, tak jeho věk. Vlastně mě tu vůbec nepotřebovali. "Až se vrátím? Samouzřejmě..." Zářivě se na Týnu usměju bez jakékoliv známky lži v očích. Nijak ale neurčila, kdy přesně se vrátím... Tohle bude dlouhá noc. Možná si cestou udělám ještě pár zastávek... Rty se mi mimoděk zkroutí do velice potěšeného úsměvu a z tváře je mi dobře vidět, že mám něco zalubem. |
| |||
havraspárští, Alex, Dee 13. září Celá scéna u našeho stolu, která se mi odehrává před očima, je jako vystřižená z nějaké knížky pro teenagerky. Sleduju s otevřenou pusou, jak se k našemu stolu žene ochránkyně zvířecích práv Deirdre, která chce svému miláčkovi sebrat hůlku. V duchu zaúpím, jelikož moc dobře vím, jak si Alastor zakládá na svém kouzelnickém původu. Špatná volba, holka! Osobně jsem Ala moc nechapála. Sice jsem taky byla napůl mudla, ale nevadilo mi to, spíš naopak. Kromě Bradavic jsem dávala spíš přednost životu na farmě. Divím se, že se do toho nevložil Alec. Pohled mi sjede k mému modrovlasému spolužákovi, který se musí držet, aby po Alovi taky nevystartoval. Soustrastně poplácám Aleca po hlavě a tiše rty naznačím, aby se do toho nepletl. Všimla jsem si, že v poslední době se zmijozelskou princeznou netráví už skoro žádný čas, zatímco kdysi jsem je spolu na pozemcích občas vídala. Deirdre se poslední týden chovala jako by Alec nikdy neexistoval a maximálně ho častovala povýšenými pohledy. Připlácnu si dlaň na pusu, když se k nám přiřítí další greenpísačka, Alex. Nenápadně se posunu k Becce, abych na celou scénu lépe viděla. Do paměti si ukládám každičký detail, abych jej mohla později použit do fanfikce. Tohle je to správné drama! Sice jsem s používáním kouzel na zvířata taky moc nesouhlasila, jelikož jsem byla toho názoru, že těžkou dřinou a rukama se toho dá udělat nejvíc, ale mlčela jsem. Tykadlatky jsem v životě neviděla a netušila jsem, jak je pořádně zkrotit. Málem jsem se zakuckala smíchy, když se do toho vložil Patrick a začal s Dee flirtovat. Nebo se o to snažil. Jediný pohled na zmijozelačku mi napověděl, že to moc dobře pochopila. Ta holka byla prostě neuvěřitelná! Stačilo pohodit vlasy a každý kluk byl její. Když jsem si to z legrace zkoušela před zrcadlem já, vypadala jsem jako pořádný idiot. "Myslíte, že mu za to Al flákne?" zašeptám k Becce. "Pat je evidentně ve svém živlu..." Patrick tomu nasadí korunu, když našeho tykadláka pojmenuje po Wolframovi. Pohled mi mimoděk sjede na zmijozelského gentlemana a musím odvrátit hlavu, abych se nesmála. "Spíš bych to viděla na Snapea..." Prohodím k Becce. Profesor se naštěstí situaci rozhodl vyřešit sám a Alex s Dee od našeho stolu odehnal jen s malým napomenutím. Deirdre nám ještě prozradila, že důležitou stopou by mohlo být, co jí. Nebyl to špatný nápad. Prasata taky byla hned povolnější, když jsem jim donesla dlabanec. "To je výborný nápad, Ale!" Přidřepnu si k Alecovi, který měl celou dobu Fufíka v rukách a pokynu spolužákovi, aby ho otevřel. "Potřebujeme něco o tom, jak se stravuje... i když by možná nebylo od věci se přímo zeptat profesora... Zatím jsme se teda shodli na tom, že je to sameček a má 11 skvrn, že jo?" Zvednu hlavu a s tázavým pohledem kouknu na své spolužáky. |
| |||
Pondělí, 13. září Okraj Zapovězeného lesa Zmijozelští a označení ,,Jen taková drobnost." Mávnu rukou nad Richardovou otázkou ohledně toho, co mi tu tak přišlo vtipné. Jediný, kdo se mnou pobavení z celé party sdílel, byla Dee. Nikdy nezklame. Od upjaté Christiny, která se neustále tváří, jakoby měla v zadku nastrčenou obří nakládačku nic takového očekávat nemohu. A Wolfram - ten si pravděpodobně promítává lidožravého ďasovce do každého žijícího tvora, i když je to jen neškodná hromádka slizu. Možná by si měl o svém problému s někým promluvit, asi bych mu měla navrhnout návštěvu školní psycholožky, aby ho z toho dostala. No a Helen - to... je prostě Helen. Ach počkat, ona je tu i Barbara? Kdy přišla? Jen nad její existencí u stolu pozvednu obočí a vrátím pohled zpátky ke Karlovi, kterému se věnuji více, než svým spolužákům. S tím, jak je Christina v obličeji zelená se od Karla teď vzhledově moc neliší, možná proto stojí tak opodál. Pravděpodobně jí Kája nastavil zrcadlo. ,,Nejsem si úplně jistá, jestli bych ho chtěla mít doma, ale rozhodně je na něj příjemnější pohled než třeba na Sheehana." Zašklebím se znechuceně během odpovědi k Dee, která lituje, že ji papá nedovolil Tykadlatku jako mazlíčka. Raději bych sdílela prostory školy s těmito lehce oslizlými tvory než s mudlovskými šmejdy. Mlčky sleduji, jak Wolfram pokládá Karla na stůl. ,,Ke mně? Ale hloupost. Vy dva jste byli naprosto k nerozeznání, padre. Jaký otec, takový syn." Nakrčím nos a ušklíbnu se na něj. Když už měl Richard s Helen spočítáno a měli jsme dokonce určené i pohlaví, chystala jsem se dřepnout si na zem a trochu se zahřát. To by ale nesměl Wolfram přijít s další poznámkou. Zvednu obočí tak, až se mi na čele objeví pár drobných linek. To má být jako výzva? Myslí si, že to neudělám? Jen si pohrdavě odfrknu, opráším si ruce od neexistujících smítek a rozejdu se ke stolu. Opatrně, ale pevně chytím Karla a zvednu ho ze stolu. Bořily se do něj prsty a bylo to trochu jako manipulovat s živoucím želé, ale nebylo to tak strašné, jak ta hysterka předvádí. ,,Vidíš Karle? Ten Wolf je taková slečinka." Protočím oči a dál tykadlatku svírám v rukou. Od hraní si s Karlem mě vyruší až pozdvižení, které se odehrávalo u vedlejšího stolu. Nechápavě se k nim otočím a s překvapením zjišťuji, že je tam i Deirdre, jejíž odchod jsem nezaznamenala. Nejen, že vypadala jako duch, ale ona se tak i pohybovala! Netuším, co se u havraspárů odehrálo, protože jsem věnovala pozornost zrovna tykadlatce, ale co jsem tak pochopila z Alexiných slov a Derdřiných, oháňka se pravděpodobně rozhodl usnadnit si práci a tvora znehybnit. Za normálních okolností praktické. Ale kdyby to mělo být tak jednoduché, nebyla by hlavním předmětem těchto hodin "péče" ale trénování kouzelných formulí. Možná je to jen líné prase, které se nehodlá ani obtěžovat vymyslet jiný způsob, jak zvíře uklidnit. Tak jako tak jsem se do výměny názorů vměšovat nehodlala. Alespoň dokud by se někdo nezačal strefovat do Alex, přičemž bych byla připravená se za ni postavit. Přesto mě dost pobavilo oslovení "Alexandro", které Krippel ve své řeči použil. Většinou každý, koho zrovna nenasrala ji prostě říkal Alex. Kdo by se taky chtěl vyslovovat s "Alexandrou". Nemáš se chovat jako debil, Alastore. Promluvím v duchu, pričemž v myšlenkách záměrně napodobím Alův hlas s důrazem na jeho jméno. Jakmile je celá situace zažehnána, otočím se s tykadlatkou zpátky a opatrně ji položím na stůl. Ne, že by mi vadila, ale přece jen byla dost zvláštně rosolovitá a ani Karel dozajista nebyl zvědavý na to, aby ho neustále někdo tahal. Jen co Karel zase zvědavě ťapkal po stole, nenápadně jsem obrátila ruce dlaněmi vzhůru, abych se podívala, zda po sobě tykadlatka zanechává nějaký sliz nebo jiný bordel. A nepřekvapivě jsem měla ruce čisté. I tak se ale těším, až se znovu osprchuji.. |
| |||
Okraj zapovězeného lesa Podobně jako Acai překvapeně vykulím oči na Emily a nechápavě na ni civím. “Noooo…“ Protáhnu, přičemž se snažím rovzpomenout, na co to naše blonďaté zmatené stvoření vlastně naráží. Naštěstí mi dala dostatečně velkou nápovědu, abych si nakonec uvědomila, co po nás chce. “Jo aha!“ Prásknu pravou rukou do dlaně té levé a vítězoslavně se usměju, to už ale Emily navazuje na Acai, která mezitím oznámila, že vůbec nemá tušení. Asi jsem se zamyslela moc dlouho, no nevadí. Občas jsem i já měla problém tu holku stíhat, protože její myšlenkový pochody nabíraly dost divný směry a vracela se k věcem, u nichž jsem ani nevěděla, že byla. Ta holka je jako Fantomas! Nakonec mě u ní vůbec nepřekvapovalo, když odpoledne plynule navázala na konverzaci od snídaně. Byla to prostě Emily. Trochu mimo, ale ta holka má svoje kouzlo. Vlastně to byla i docela sranda. Mohli jsme hrát hru „hádej o čem Emily mluví“. Ještě chvíli poslouchám její řeči, ale vlastně jsem se v tom úplně ztratila a tak nakonec pronesu: “Mám ráda špagety!“ Čímž beru naši konverzaci za uzavřenou a Emily dychtící po informacích uspokojenou, protože nakonec se něco dozvěděla, já jsem jí něco odpověděla a všichni bychom měli být šťastní. Před hodinou pak už jenom poslouchám rozhovor Acai a Nairy o náušnicích a tetováních. Chtěla jsem jim nabídnout, že bych jim u toho ráda asistovala, ale z nějakého neznámého důvodu jsem se zarazila. Jako kdybych snad měla pocit, že by mě odmítly nebo co. Nevím proč. Ovšem dřív, než se nad tím pořádně zamyslím, začne profesor Kwang výklad a já si s nadšením zapisuji svým škrabopisem každé jeho slovo. Kouzelní tvorové mě vždycky hrozně bavili. Veškeré kouzelná zvířata jsem měla ráda, i když oni mě už tolik ne. Pro jejich dobro jsem je ale raději sama moc do rukou nebrala, nakonec jsem věděla, čeho jsem byla schopná. Byla jsem tak zabraná do pozorování malého tvorečka, že mi jakákoliv otázka na její pojmenování unikla a probrala jsem se až v okamžiku, kdy byly přiděleny body. Škoda. Pomyslím si. Zase na druhou stranu jsem už dneska něco málo získala, zase bych neměla být nenažraná. Místo toho jsem se zaměřila na Acai, která začala vytahovat Tykadlatku z klece. Nevím, jestli máme štěstí nebo smůlu, ale ta naše se zdá natolik protřelá životem, že už jí banda nějakých studentíků nechává absolutně klidnou. Přistoupím, co nejblíž to jde a nahlížím na to stvořeníčko ze všech úhlů a ona se přitom nechá bez hnutí brvy očumovat. “Osmnáct! Napočítala jsem osmnáct! Teda ta je ale stará!“ Jordyn mě trochu vyvede z míry a proto se jmu spočítat pruhy ještě jednou, ale vyjde mi stejný výsledek. “Fakt je jich osmnáct. To už tady máme spíš takovou tykadlí babičku.“ Nadšeně se zazubím na Nairu a okamžitě začnu sondovat, jestli někdo napočítal stejně a jakmile najdu Alex a Benjiho, spokojeně se na ně zazubím a zvednu palce nahoru v nadšeném gestu. Překvapivě ale nebyla naše potvůrka ani trochu mrzutá, ba právě naopak, všechno jí bylo absolutně ukradený. Pohlédnu na Jordyn a poukážu na jeden proužek, schovaný na samé špičce ocasu, kterého si možná nevšimla. “Pozor Emily.“ Zazubím se na ni a mimoděk se podívám na její dlaň, která je jenom trochu načervenalá, takže rozhodně nic vážného. Vlastně to ani nestálo za řeč, rozhodně ne pro mě, když vidím odřená kolena každý den. “Je to stará dáma, ta už potřebuje svůj prostor. Nebo seš jí možná nesympatická. Třeba jí štve, že jsi mladá a hezká.“ Zavtipkuji, abych případně rozehnala její chmury ohledně švihnutí, a sama tedy pro jistotu na naši zelenou bublavou slečnu nesahám. Dokážu se zranit sama, nepotřebuju k tomu Tykadlatku. Alex mířící k Havraspárskému stolu si nevšímám. Je to velká holka, která se o sebe dokáže postarat a má důvod, proč to dělá. Být jí pořád za zadkem k dispozici by dost možná bylo spíš na škodu. Proto jsem sice připravená přiběhnout jí na pomoc, přesto doufám, že se všechno vyřeší v pořádku. Protože kdyby se náhodou strhla nějaká bitka století, nebyla jsem asi ten nejlepší parťák. Většinou jsem se prala jako čivava se vzteklinou a můj největší protivník jsem byla já sama. Nakonec to profesor Kwang rozsekl sám. Mají štěstí, naše Alex by je jinak rozcupovala na kousky. Skoro až pyšně shlédnu na svou kamarádku, která se k nám vrací a jestli se na mě podívá, vesele se na ni zazubím. Mohla by nám všem dělat bodyguarda, dokonce i Benjimu. Jelikož jsme měli pohlaví a věk určené a ještě pořád byl očividně nějaký čas, otočím se na Jordyn, s kterou jsem neměla za poslední dny moc šanci mluvit a zářivě se na ni usměji. “Jak se vůbec má ta vaše míca Jordyn? Když jsem mluvila s Fabem naposledy, říkal, že je to docela kvítko.“ Se zájmem vyčkávám její odpověď, zatímco se přeci jenom snažím Tykadlatku pohladit. Nemůžu z téhle hodiny odejít, aniž bych se jí aspoň dotkla. Světe div se, s jejím absolutním klidovým stádiem mi to dovolí bez jediného pohnutí. Hodím přitom vítězoslavný pohled na Emily a škádlivě se na ni zazubím, aby mi to snad neměla za zlé. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaOznačení13. září, Pondělí Ať už mi Barbara odpoví cokoli, odkývám jí to. Nezáleží mi na tom, zda povečeřím sama nebo se společností. Naopak by to mohla být první večeře za velmi dlouhou dobu, kdy do mě nikdo neryje a nijak mě nepošťuchuje. Je ale docela hanba, že jsem to musela být zrovna já, kdo pozval Barbaru na sešlost, které se sama ani neúčastním. Richard by si ani nepovzdechl – a to jí před týdnem „vyznával lásku“ - a Wolfram dělá mrtvého brouka. Hlavně, že se zeptali zraněné Helen, která by jako jediná měla odpočívat. A přesto dělá naprostý opak, což mě nepřekvapí. Nakonec Richard vyjádřil zájem o její společnost. Jak by mohla odmítnout? Na její počínání se nedá dívat, proto raději odvrátím pohled zpět ke Karlovi. Je úplně zoufalá. Copak nemá vůbec žádnou hrdost? Nechápe, že tímhle mu dává moc se k ní chovat jako ke kusu hadru? Tahle její potřeba se mu za každou cenu zavděčit. Rozčiluje mě to. Nepociťuji lítost. Sama si určuje, jak se k ní bude okolí chovat. A v tenhle moment jsem ještě radši, že do Prasinek nejdu. Musela bych se celý večer dívat na to, jak se jím nechává zesměšňovat a ještě se u toho usmívá. Vůbec bych si to jídlo neužila. Do rozhovoru u stolu se příliš nezapojuji. Postávám v dostatečné vzdálenosti od té mazlavé věci ve Wolfově náručí a mlčky sympatizuji s jeho nechutí. Alespoň do chvíle, než se Dee odpojí od naší skupinky. Nebo spíš vyletí a jako velká voda se vřítí k Havraspárským, aby zamezila možnému týrání nebohé ropuchy. Upřímně mi nápad s použitím kouzla nepřišel zase tak nelogický. Naopak. Bylo to velmi praktické a nebýt toho, že Dee zvířata tak miluje, už dávno bych to navrhla. S podmračeným výrazem sleduji její počínání. Nemohlo by mi být víc ukradené, co chtěl Alabastr s Tykadlatkou dělat, ale fakt, že Dee se teď hašteří u Havraspárského stolu, místo toho, aby svými znalostmi pomáhala ve vlastní koleji, mě trochu pobouří. Wolfram dostal od naší žáby přes držku a ona si vesele koketuje u jiného týmu. To není zrovna loajální. Navíc takhle přitahuje pozornost a je jen otázka času, než se ozve profesor. Týmová práce? Body? Svět se netočí jen kolem tvé krásné tvářičky, zlato. Minimálně to přivolalo Alexandru, která se k jejich hloučku přidala. Dál nesouhlasně sleduji vývoj událostí a tak mi neujde, jak po ni Alastor chňapnul. I když jsem do teď byla naštvaná spíš na Deirdre a její přehnanou potřebu za každou cenu působit chaos a vyvolávat drama, zaměřím svůj vztek na něj. Nakonec to kvůli němu se odpojila od nás. Nelíbí se mi. Jeho původ, jeho chování, jeho vzhled. To, jak na ní neomaleně sahá nebo jeho kecy, kterými se snaží si zachovat nějakou důstojnost, ačkoli dost pochybuji o tom, že vůbec nějakou kdy měl. Od chvíle, kdy se objevil u našeho stolu s tou infantilní básničkou, nejsem schopná jeho existenci strávit. Zarytě mlčím, když se ozve Helen, aby Deirdre připomněla pointu dnešní hodiny. Nemohla bych s ní souhlasit víc. Mlčím i v momentu, kdy se konečně ozývá profesor, aby situaci uklidnil. Mimoděk tím uklidní i mě a tak si jen tiše povzdechnu, když se Dee vrací k nám. Ta holka je fakt neskutečná. Nutno dodat, že ji Krimmer pronásleduje pohledem. Už se nadechuji, že její předešlé vystoupení ještě nějak okomentuji, ale to se na mě otáčí Wolfram. „I mně. Takové akce nepodnikáme příliš často.“ Odpovím mu, zatím co se s letmým pohledem na Alastora postavím vedle Dee tak, aby na ni neviděl. Teprve potom se s úsměvem otočím na Wolfa. Navíc, když by mě to nestálo ani halíř a mohla bych sníst naprosto cokoli… Je mi vcelku jedno, jaké má pohnutky k tomu, aby se ke mně choval tak mile. Faktem zůstává, že podruhé už to zadarmo být nemusí. „Pokud v budoucnu bude příležitost, ráda se zúčastním.“ Ujistím ho se stejně milým úsměvem. Vždycky nějaké pohnutky má, ale nezáleží mi na nich tolik, abych nad nimi hlouběji uvažovala. Všimnu si, že Karla už v rukou nemá a tak mu nenápadně podám čistý kapesníček, aby si mohl utřít dlaně. Kdo ví, čím ho ta obluda mohla nakazit. „Cítíš se lépe, jak se zdá… předpokládám, že do Prasinek půjdeš.“ Otočím se na Dee s povytaženým obočím. Vlastně se jí na to ani nemusím ptát. Ani nepočítám s tím, že by si nechala ujít příležitost se přecpat k prasknutí. I kdyby to mělo znamenat, že se večer znovu zeblije. Kdybych nebyla svědkem, nevěřila bych, že ještě před půl hodinou měla hlavu zavěšenou v záchodě. „Promluvíme si tedy, až se vrátíš?“ přívětivě nakloním hlavu na stranu. Už teď vím, že má situace rozhodně nebude to jediné, o čem budeme mluvit. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Okraj lesa Péče o kouzelné tvory ♠ Zmijozelští zastupitelé a ostatní „Super, všichni se shodneme na šesti.“ přitakám k ostatním, jako bych se na jejich odpověď snad dokonce spoléhal. I když jsem víceméně slyšel jen potvrzení toho, co jsem před malou chvílí už zjistil. Chvíli tykadlatku držím naproti sobě a prohlížím si ji. „Možná by mi toho stvoření mělo být líto.“ 'Vážně odporný tvor. Skoro jako Alec.' Lhostejně ji dám na stůl a je mi ukradené, co s ní bude dál. Pouze zhnusením několikrát švihnu rukama do země, jako bych měl dlaně zasviněné nějakým hnusem. Znovu si povzdechnu a podívám na tykadlatku. „Ten Karel se k tobě tak hodí.“ začnu povídat k Sin, která se bez problému tlemila mým pokusům dostat ho z klece. „Proč ho rovnou pořádně nepotulíš?“ Jsem vážně zvědavý, jestli tu želatinu vezme do náruče, když má tak vřelý vztah ke zvířatům. Odchod Dee mě nijak nezajímá a vlastně proč by měl. Pochybuji, že za to Kwang bude strhávat body a nevidím na tom nic tak hrozného, když stejně nemáme nic dalšího na práci. Mille mě tudíž překvapení Helen, která se rozhodla jí dokonce oznámit, že by se měla vrátit. Nečekal bych, že by se ve svém stavu vůbec obtěžovala zabývat takovými maličkostmi. Přestože nám oznámila, že to nic není, tak pochybuji, že by jí to někdo mohl uvěřit. Týna se zeptala i Báry, zda se k nám přidám. Raději uhnu pohledem a koukám někam na ostatní, protože jsem na Barču úplně zapomněl a ani si nevšiml, že je tu s námi. 'Hlavně že tu zvu Helen, ale jí nic neřeknu.' Nechtěl jsem, ať si kvůli toho teď Barča přijde nechtěně, jenomže já si ji skutečně nevšiml. I když si na takové věci za ty roky určitě zvykla, stále by to mohla vzít jako urážku. No, nikdo by ani neočekával, že by se k nám chtěla přidat. Vždy se chovala, jako by k nám nepatřila. Chvíli jsem sledoval živého Karla a přemýšlel, jaké poznámky o chování si máme dle profesora zapsat. Nic, co by stálo za zmínku, jsem neviděl. 'Kdyby aspoň zdrhl...' pomyslel jsem si, a když jsem si všiml divadla, jaké způsobilo obyčejné vytáhnutí hůlky u Havraspáru, tak by to někdo musel nahánět normálně a já bych se za tou ohavností rozhodně neměl. „Do těch Prasinek...“ začal jsem znovu vytahovat toto téma. „Půjdeme tedy už dnes?“ zeptám se, protože jsem nejspíš přesný termín přeslechl a je lepší se zeptat. 'Hmm, možná bych měl určit termín já, když platím.' napadlo mě a pohledem vyhledal Týnu. „Je mi líto, že se nakonec nepřidáš.“ upřímně na ni pohlédnu, protože jsem doufal, že u večeře bude chrlit jednu sarkastickou poznámku za druhou a její přestřelky s Richardem mohly být i zábavné. Dokonce jde i Helen, která by na ni mohla žárlit, že jí vlastně Richard věnuje více pozornosti, než jí. „Třeba jindy, pokud ti budeš chtít.“ naposledy se mile usměji a znovu rozhlédnu, jak to jde ostatním. |
doba vygenerování stránky: 0.81840205192566 sekund