Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7984
Hraje se Denně Herní čas: 12:05  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 14. května 2023 18:27Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 07. října 2022 21:40Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 25. ledna 2024 1:00Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 28. března 2024 18:34Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 28. března 2024 9:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 11. března 2024 21:11Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 16. července 2023 22:49Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Pomocný PJ ۞
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 02. března 2024 12:33Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 19. srpna 2023 23:13Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 06. ledna 2024 21:30Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 26. března 2024 20:18Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 14. ledna 2024 13:11lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 04. září 2023 18:58Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 28. dubna 2023 22:46Henry Kwang
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Naira Sinclair
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 27. března 2024 20:55Jordyn Emily Byrd
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 24. března 2024 16:42Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 27. března 2024 19:43Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je onlineDiana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 23. března 2024 19:38Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 29. listopadu 2023 15:21Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 18. března 2024 23:23Mirelle Devény
 Postava Robert "Bob" Pye je offline, naposledy online byla 25. března 2024 17:56Robert "Bob" Pye
 Postava Maurice de Coligny je onlineMaurice de Coligny
 Postava Pomocný PPJ ^^ je offline, naposledy online byla 23. prosince 2023 12:45Pomocný PPJ ^^
 
Rory Callaghan - 29. června 2017 13:13
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Okraj Zapovězeného lesa


Pondělí 13. září
Havraspárští + Deirdre + ostatní

Naším úkolem v dnešní hodině Péče o kouzelné tvory je zjistit věk a pohlaví tykadlatek – což jsou právě ti tvorové, kteří doteď pod zakrytými klecemi vydávali ty bublavé zvuky. Totiž – vydávají je i teď. Každá kolej má svou vlastní tykadlatku na hraní na zkoumání. Jak tam tak stojíme a posloucháme výklad profesora Kwanga, nemůžu se ubránit pocitu, že ta zvířata vypadají, jako by někdo zkřížil králíka s ropuchou. Překvapivě se mi tykadlatky zdají docela roztomilé. Párkrát stisknu spoušť, ještě než se vůbec pustíme do práce.
Z našeho stolu úkol vytáhnout tykadlatku připadl na Patricka. Zatímco Patrick má kolem toho horu vtipných poznámek, na tykadlatku nic z toho dojem neudělalo. Nabroušeně švihá ocasem po každém, kdo se k ní přiblíží. Padnou nápady jako uplatit ji pamlskem nebo dokonce znehybnit, což nahlas nijak nekomentuju, ale v duchu si myslím své.

Jasně, že by nám to ulehčilo práci. Ale to přece není smyslem hodiny. Ty dlouhé a úmorné hodiny strávené marnými snahami zachytit věčně se hýbající věci před objektivem mě naučily, že na správný moment si člověk musí počkat. Jedno mávnutí hůlkou se mi zdá jako… nevím, podvádění?
A kromě toho by to tykadlatku asi dvakrát nepotěšilo.

Co se týče samotné tykadlatky, nijak necítím potřebu se s ní mazlit nebo ji zkoumat z větší blízkosti. Zvířata radši pozoruju z dálky v jejich přirozeném prostředí, než abych s nimi nějak zacházel a počítal jim skvrny a vyhýbal se trnům a na pamlsek je učil panáčkovat. Jednak to moc neumím, jednak mě to krocení zas tolik netankuje. U nás doma učila našeho retrívra kousky zásadně moje sestra Sophie.
Teď pro změnu učí kousky Niamh. Třeba jak si nenadělat do plenek.

Během hodiny se obecně téměř neangažuju a nic nekomentuju. Jen mimoděk pořídím pár snímků tykadlatky, jak střídavě prochází náručí Patricka a Deirdre, která se tu z nějakého důvodu zničehonic zjevila a začala usilovně mrkat. Pak se s foťákem posadím na zem a v klidu si několik posledních fotografií projdu, zatímco ostatní řeší věci. Věci, co mě vůbec nezajímají.

Několik fotek je sice trochu rozmazaných, protože sebou ta zelená příšera pořád mele a neustále si ji předávají jak horkou bramboru a do toho mi věčně do objektivu lezou zády. Navzdory tomu se pár snímků docela vyvedlo. Teda ne, že by to byla nějaká velká umělecká kvalita, kompozice je mizerná a neprošly by ani jako dokumentární momentky ze školní výuky – ale to jsem zrovna nesledoval. Až tyhle fotky splní účel, zase je smažu.
Ono se přeci jen na nehybných snímcích prohlíží detaily jako počet skvrn na zvířeti lépe, než v reálu.

A tak sedím na zemi a v duchu počítám. Na rozdíl od ostatních k tomu ani skutečné zvíře nepotřebuju – stačí mi to zachycené ve foťáku. Kdyby se na mě někdo v tuhle chvíli ohlédl, mohl by si všimnout, jak neslyšně pohybuju rty.
Z reality kdesi daleko mimo mě a moje fotografie ke mně po chvíli pronikne hlas Noelle. „… Zatím jsme se teda shodli na tom, že je to sameček a má 11 skvrn, že jo?“
„M-hm,“ zapojím se konečně do konverzace souhlasným zamumláním. Výřečné, já vím. Z tureckého sedu, ve kterém jsem se na zemi uvelebil, ke svým spolužákům zvednu oči. „Je jich jedenáct.“
Můj hlas působí dojmem, že jsem si tím číslem naprosto jistý. S vysvětlováním, jak jsem na to mohl přijít, když už tak posledních pět minut zírám jenom do foťáku, se neobtěžuju. Ale z toho, že si prohlížím fotky tykadlatky, se toho dá celkem snadno dovtípit. Kdyby to třeba někoho zajímalo nebo tak.
 
Daniel Fletcher - 29. června 2017 11:13
dan7533.jpg

Okraj lesa
Nebelvírští hlavně, 13.9.




Po chvilce se k nám přiřítí i Ryan a začne nám povídat o smradu, který jsme si v učebně všichni zažili. Navíc k tomu vytasí poměrně zábavný, ačkoliv všichni víme, že vymyšlený - drb. Představa Cornigruma, jak je spolu s Crabbem ohnutý uvnitř společenské místnosti, oba mají stáhlé gate až ke kolenům a jen usilovně tlačí, aby vyloudili ten správně hlasitý prd.
Kenjiho komentář mě naprosto uzemnil, proto jsem se začal tlemit. ,,Tím pádem nemusí do koupele přilejvat žádný přídavky a má bublinkovou koupel úplně zadarmo." Šklebím se pobaveně a pohledem přitom Richarda vyhledám.
Neuplynula moc velká doba a brzy jsme tu byli všichni, takže Kwang začal hodinu. Jakmile přišla chvíle na sundání látky z klece, nenápadně jsem trochu poodstoupil. Co kdyby to byla akromantule.. ,,Kenji.." zašeptal jsem ke svýmu kamarádovi. ,,Taky máš takovej blbej pocit z toho lesa?" Podezíravě jsem se rozhlédl na všechny strany. Vzpomínky na běžící akromantule byly silnější než já.
Naštěstí se pod plachtou neukrývala akromantule, ale cosi malého a zeleného. A nevypadalo to vůbec nebezpečně, jen vydávalo zvláštní, bublavé zvuky. ,,Jé, to je hustý, co to je?" Přistoupím ke kleci a zvědavě se k ní sehnu, abych na zvíře pořádně viděl. Jenže ucítím na sobě něčí pohled, proto se zase narovnám a letmo se rozhlédnu po všech stolech, jestli na mě skutečně někdo nekouká. A opravdu. Wolfram. Zamračeně na mě civěl. Věnuju mu taky jedno zamračení a přemístím svou pozornost zpátky k tykadlatce.

Diana, která dostala za úkol tykadlatku z klece vysvobodit se toho zhostila skvěle. ,,Vypadá to skoro jako puding.. Podle toho, jak ti teče mezi prsty." Zazubím se a zkoumavě ji přejedu dlaní přes hřbet. Spokojeně bublala a dožadovala se další pozornosti. Byla roztomilá. Skoro jakoby byla nějak ochočená nebo tak. Zběžně jsem se rozhlédl kolem, abych zjistil, jaké tykadlatky dostali ostatní. Očividně jsme my s Mrzimorem dostali samičky.
Ale.. Co když ti samci utečou a obskočí je tady?! A jestliže jejich pohlaví jde poznat jen podle zbarvení a ne podle toho, co mají mezi nohama, jak se rozmnožují?
,,Pane profesore!!" Zvedl jsem ruku a naléhavě s ní ve vzduchu kormidloval, aby si mě všiml. ,,Jak se tykadlatky rozmnožují? Nemohli bychom je dát k sobě abychom to viděli?" Široce se zazubím a vyčkávám jeho odpovědi. ,,,By mě zajímalo jak to probíhá.. Jestli je to jako rybí tření nebo fakt jak žáby.." Promluvím už k nebelvírským.
U havraspárských se mezitím strhl nějaký poprask, kam okamžitě vystartovala Deirdre.
,,Ti zmijozelští jsou taky takový hysterky.." zavrtím nad tím hlavou a kývnu bradou směrem k Wittelsbachovi, který zrovna celý znechucený odkládal tykadlatku na stůl. ,,Myslíte na to, na co myslím já?" zakřením se na svoje dva kamarády a párkrát povytáhnu obočí. Tak to vypadá, že náš lord č.2 nemá rád slizké věci. ,,Cos nám to vůbec chtěl říct Ryane?" Otočím se na tu naši drbnu a čekám, co z něj vypadne. Beztak to bude další volovina, která bude z půlky vymyšlená.
To už se ale prozměnu ozve i Erika, která Ryanovi vynadá. Očividně to mezi nima od doby, kdy jsem je načapal ve společence nebylo zrovna ideální. A Ryan se moc nesnažil, aby to urovnal. Místo toho běhal za tou španělskou amigou, která mu akorát zlomí srdce.
Nepletu se jim do toho a nechám je to vyříkat. Mezitím se otočím na ostatní. Angela se dneska už podruhé usmála! Nevěřil jsem vlastním očím, skoro jsem ji nepoznával. A dvojčata řešila jak jinak, než zase jídlo.
Objevím se vedle Chrise a nenápadně se k němu nakloním. ,,Byl to sice nesmírně hrdinskej čin kámo, ale byli bychom všichni radši, kdybys toho špekouna v tý vodě nechal. Naopak bys prokázal kouzelnickýmu světu neskutečnou službu. Takhle budeme ty jeho hnijící střeva čuchat ještě další dva roky."

 
Ogata Kenji - 28. června 2017 22:28
kenji306.jpg

Pondělí 13. září



G82 >> Kolej >> Okraj zapovězeného lesa



Daniel, Ryan + další Nebelvírští, Kwang



Vcelku poklidný průběh hodiny znenadání narušuje zmijozelský špekoun a jeho zkažené zažívání. Zprvu nechápu, co se vlastně děje, ale jakmile mě zápach nechutných výparů praští do nosu, uvědomím si až moc dobře, co se tu právě odehrává. S výrazem naprosté paniky se rozkašlu tak, že mi tabulka s obrázkem vypadne z rukou a s hlasitým třísknutím dopadne na zem. „Panebože!“ palcem a ukazováčkem se chytnu za nos, v zoufalé snaze se před smradem uchránit. „Připadá ti tohle normální?“ se znechuceným výrazem se na obtloustlého spolužáka otočím. Tohle se muže stát každému, přeci jen jsme pořád lidi, ale který normální člověk dobrovolně kombinuje prdící nožičky se smradlavýma kuličkama? Někdo se zdravým rozumem by nic takového neudělal, problém je, že tenhle sádelník zdravý rozum s nejvyšší pravděpodobností nemá. V jeho případě je pak každá rada drahá.
Profesorka naštěstí krátce poté ukončuje hodinu, proto neváhám ani minutu a se slovy „Rychle pryč!“ vystřelím ze třídy. „Fakt humus tohleto.“ postěžuju si Danielovi při cestě na kolej, kde si bereme učebnici na další hodinu. „Ten kluk je totálně marnej. Umíš si představit, že má někdo jako on vztah? Vždyť by ta holka chcípla smrady.“ Při té představě se celý ošiju, proto jsem rád, když se stočí řeč k Barbaře, která byla během hodiny mou společnicí. „Moc toho nenamluví, ale jinak byla v pohodě.“ odpovím popravdě. „Jasně, že bych radši seděl s někým od nás, ale pořád lepší ona, než takový Wittelsbach. S ním bych neseděl ani za zlatý prase.“ dodám, chňapnu po Obludáriu a zamířím z koleje pryč.
„Pokud vím, Fufík patří Alecovi. Nebo patřil? Kdo ví, co s ním tehdá Snape udělal.“ Ne, že bych to snad Alecovi přál, ale nechávat po chodbách volně pohybovat agresivní všežravou učebnici mi nepřipadá jako rozumný nápad. Za své mazlíčky každý ručí sám a zrovna jemu by neuškodilo, kdyby si je lépe hlídal. Ať už se však s Fufíkem stalo cokoliv, patřilo mu to. Alespoň se nám už nebudou ztrácet ponožky.
Jen co dorazíme na okraj Zapovězeného lesa, postavím se podle pokynů k Nebelvírskému stolu. „Co myslíte, že pod tou látkou je? Bublá to jak Crabbovy střeva.“ Kývnu hlavou k přikryté kleci, ze které se ozývají zvláštní zvuky. Chvíli ještě přemýšlím nad tím, co je uvnitř, dokud mě nevyruší Ryan se svým nejnovějším drbem. „Ten člověk, od kterýho to máš už určitě není naživu.“ rozesměju se. Kam Ryan na takový blbosti chodí? „To by ovšem vysvětlovalo, proč je Cornigrum prefekt. V prefektskejch koupelnách si může prdět jak se mu zlíbí. A to se vyplatí!“ zauvažuju nahlas. Ztiším se až ve chvíli, kdy začne mluvit profesor a představí nám kouzelnického tvora pod plátnem. „Páni, vypadá to jako Shrek kříženej s kočkou.“ okomentuji tykadlatčin zevnějšek, přičemž vyčkávám, až tu naší vytáhne Diana z klece. „Máme štěstí, že máme zrovna tuhletu.“ Dalo by se to považovat za výhru v loterii. Když totiž vidím, co se děje u ostatních stolů, tak jsem vážně rád, že jsme dostali právě tohle zvíře a ne jiné. Tykadlatky zbylých kolejí se sebou nenechají manipulovat, jsou mrzuté, nebo zbytečně temperamentní. Nezávidím těm, kteří je musí tahat ven.
„Ahoj malá, máš se?“ pousměju se, když se tykadlatka dostane do mé blízkosti. Mám zvířata rád a tahle potvůrka se mi zamlouvá. Mít možnost, udělám si z ní dalšího mazlíčka. A nejspíš nejen já. Holky od Mrzimorských vypadají stvořením podobně nadšeně, ale s tím se dalo počítat. Kwangův předmět mělo rádo spoustu lidí. „Taky tu vidím sedm pruhů.“ Potvrdím slova Angely pokýváním hlavy. „Jestli se dožívaj dvaceti let, tak je v nejlepších letech.“ Jemně zatahám tykadlatku za fousky, ve snaze zjistit, jaké se mi dostane reakce. Ani trochu jí to nevadí, spíše naopak. Dožaduje se dalšího kontaktu a do toho třepotá tykadélky. Ústa se mi při tom pohledu roztáhnou do širokého úsměvu. Sympatický zvíře, fakt že jo. Nakonec od tykadlatky poodstoupím, abych dal prostor ostatním spolužákům, kteří se k ní ještě pořádně nedostali. Ve zbylém čase po očku sleduji nešvar u Havraspárského stolu, který naštěstí profesor rychle uklidní. „Že maj něco takovýho zapotřebí…“
 
Acai Luqueba - 28. června 2017 15:11
215783.jpg

Okraj Zapovězeného lesa

13. září, Pondělí


Označení



Hodina se zdála být volnější a konečně to vypadalo, že se nás nic nepokusí zabít. Kdo se nezajímal o Tykadlatku, dal se do konverzace, takže nakonec tu byl všudypřítomný šum a všechny možné hlasy. Naše prostorově výraznější Tykadlatka se těšila velmi příjemné pozornosti. Zatím co mi líně bublala v dlaních, holky se nad ní rozplývaly a všelijak ji ošmatlávaly. Fascinovalo mě, jak je klidná. Bylo jí úplně buřt, co s ní děláme a skoro se mi zdálo, jako by každou chvilku měla usnout. Nebo chcípnout, u takhle starý ropuchy jeden nikdy neví. Mně bylo nepříjemné už jen to, že hlouček kolem mě se neustále přibližoval, jak si na naši krásku musel každý sáhnout. Dobrou náladu mi to ale nijak neubralo a rozhodla jsem se, že pro tentokrát nebudu vyvádět.
„Nebo si šáhla tam, kam si neměla.“ Zakřením se na Emily, která od naší babky dostala výstražnou ránu a tak se jí jako jediné nepodařilo ulovit dotek pro štěstí. Já jich dneska budu mít dost za nás za všechny. Zelená potvůrka mi skoro protékala mezi prsty, ale nijak mi to nevadilo. Ať už pavouk nebo rosolovitá žába, je to zvíře a já zvířata zbožňuju. I když to tak občas nevypadá.
„Třeba je jako víno. Čím starší, tím lepší.“ Uchechtnu se na Benjiho, kterému se do líbání očividně nechtělo. Srabe. „Teda. Takhle ji zlomit srdíčko. Podívej, jak smutně na tebe čumí. I staří tvorové si zaslouží lásku, ty mizero!“ Se smíchem šťouchnu do svého spolužáka loktem a pak se skloním k Tykadlatce. „Nic si z něj nedělej, nezaslouží si tě.“ Teatrálně chlácholím tvora ve svých dlaních, zatím co se o ní otírám tváří. S počítáním skvrn jsem nijak nespěchala. Ostatní to beztak udělali za mě a po krátké chvilce, kdy Jordyn nejspíš nějaký flek přehlédla, se shodli na jednom čísle, tudíž jsem s tím ani nezačala.
„Třeba to je nějaká zakletá profesorka.“ Zakoulím očima na Emily a otočím si žábu čelem k sobě, abych si jí pořádně prohlédla. „Vypadá jak Gogy. Myslíš, že nám dá nějaký plusový body, když jí dám pusu?“ poťouchle se na holky podívám, než našpulím rty a chystám se tykadlatce vtisknout polibek. Udělala bych to, kdyby Alex tak najednou nevylítla. S pusou pořád připravenou za ní otočím hlavu a chvilku trvá, než mi dojde, která bije. Al by příště takové nápady neměl říkat nahlas. Nebo alespoň ne TAK nahlas, aby to slyšela některá z našich aktivistek. Sleduji, jak si ho vychutnávají, a neubráním se pobavenému uchechtnutím.
„Tady si někdo dneska nevrzne.“ Zanotuji polohlasně, když se otáčím zpět k našemu hloučku. Podle mého to holky s tou bojovností trochu přehání, ale u Alex se nedivím. Je schopná jít z nuly na sto během pikosekundy a navíc jí rozčílí kde jaká hovadina. Nemůžu jí nic vyčítat, jsem na tom dost podobně. U Dee se taky není čemu divit. Je to taková drama queen už od prváku. Teprve, když se ozve i profesor, rozhodnu se sama taky zakročit. Dojdu k Alex a vtisknu jí Tykadlatku do dlaní jako antistresový míček. Tajně doufám, že by to mohlo zmírnit její vztek.
„Chill, Xeno.“ Dotlačím jí zpět k našemu stolu, kde změním téma. „Tys říkala, že bys mi mohla pomoct s tím tetováním? Za jak dlouho by tu mohl být ten strojek, kdybys o něj napsala ještě dneska?“ S její pomocí by to mohlo být rychleji, než jsem si myslela, což mě samozřejmě neskutečně těší. Ještě před týdnem to byla jenom letmá myšlenka, ale teď jsem jen maličký krůček k tomu, abych to uskutečnila. „Umí tu z vás někdo kreslit? Jakože… nikdy-to-nezmizí kreslit?“ Rozhlédnu se po naší skupince na možné adepty. Matthew umí krásně kreslit, ale je barvoslepý a já bych celkem ráda zapojila nějaké barvy, takže ten je ze hry.
 
Deirdre Airimoy - 28. června 2017 11:53
dd4714.jpg

Okraj Zapovězeného lesa


Alastor, Patrick, Kwang, zmijozelští

Pondělí 13. září



Tuhle zábavu mi nepokazí ani něco tak triviálního jako je připomínka na mé hysterické období před týdnem. Zvlášť, když jsem uprostřed tak zajímavé konverzace. Alastor si z toho evidentně nic nedělá, a tak jen povytáhnu tázavě obočí a se širokým úsměvem nakrčím trochu nos.
"Možná by ses na to měl zeptat Ala, ten ti určitě rád prozradí moje tajesmtví..." Záměrně jsem na svého přítele mrkla a triumfálně se na něj usmála. Poté jsem svou pozornost vrátila zpět na Patricka. "Nebo ti o tom povím sama... Záleží, co je ti příjemnější." Pokrčím rameny a sleduju, jak Patrick jejich tvora pojmenovává. Vyprsknu smíchy a rychle si pusu přikryju dlaní, abych se nesmála příliš nahlas.
"Jo, to sedí... Wolf je.... vskutku fascinující..."
Hlavně mrtvola jeho mrtvé ženy pod jeho postelí...

Mé nadšení ale nemá dlouhého trvání, jelikož se ozve jak Helen, tak i Al s tím, že by bylo dobré vrátit se zpět ke svému stolu. Upozornění se dočkáme i od profesora. S úsměvem ještě jak na Patricka, tak na Ala mrknu a cestu ke zmijozelským vezmu kolem profesora.
"Vážně se omlouvám, pane profesore. Nevím, co to do mě vjelo. Nedokázala jsem jen sedět, když na něj někdo vytáhl hůlku... Sám moc dobře víte, jaký názor na tohle téma mám." Omluvně se na něj usměju a vrátím se zpět ke zmijozelským jako by se nechumelilo. Sice jsem ještě trochu pobledlá a není mi zrovna nejlíp, ale náladu mám daleko lepší. Karel se mezitím dostal zpět na stůl. S povytaženým obočím se postavím vedle Týny a poslouchám její výměnu názorů s Wolfem a ještě se stihnu usmát na Ala, který sem kouká od havraspárských.
Odkdy je na ni Wolf tak milý? Tohle je mírně... děsivé.
"Neboj, já ti něco nazub přinesu!" Zářivě se na Týnu usměju. Postavila se tak, aby na mě můj přítel neviděl. Trolololo, Ale. "Samozřejmě, že půjdu! Zastavila by mě jedině smrt!"

Zamyšleně Karla pozoruji, jak pobíhá sem a tam. Co s ním máme vlastně udělat teď? Mí spolužáci už určitě určili jak jeho pohlaví, tak jeho věk. Vlastně mě tu vůbec nepotřebovali.
"Až se vrátím? Samouzřejmě..." Zářivě se na Týnu usměju bez jakékoliv známky lži v očích.
Nijak ale neurčila, kdy přesně se vrátím... Tohle bude dlouhá noc. Možná si cestou udělám ještě pár zastávek... Rty se mi mimoděk zkroutí do velice potěšeného úsměvu a z tváře je mi dobře vidět, že mám něco zalubem.
 
Noelle O`Meara - 28. června 2017 11:20
noe2291.jpg

Okraj Zapovězeného lesa


havraspárští, Alex, Dee

13. září



Celá scéna u našeho stolu, která se mi odehrává před očima, je jako vystřižená z nějaké knížky pro teenagerky. Sleduju s otevřenou pusou, jak se k našemu stolu žene ochránkyně zvířecích práv Deirdre, která chce svému miláčkovi sebrat hůlku. V duchu zaúpím, jelikož moc dobře vím, jak si Alastor zakládá na svém kouzelnickém původu. Špatná volba, holka! Osobně jsem Ala moc nechapála. Sice jsem taky byla napůl mudla, ale nevadilo mi to, spíš naopak. Kromě Bradavic jsem dávala spíš přednost životu na farmě.
Divím se, že se do toho nevložil Alec. Pohled mi sjede k mému modrovlasému spolužákovi, který se musí držet, aby po Alovi taky nevystartoval. Soustrastně poplácám Aleca po hlavě a tiše rty naznačím, aby se do toho nepletl. Všimla jsem si, že v poslední době se zmijozelskou princeznou netráví už skoro žádný čas, zatímco kdysi jsem je spolu na pozemcích občas vídala. Deirdre se poslední týden chovala jako by Alec nikdy neexistoval a maximálně ho častovala povýšenými pohledy.

Připlácnu si dlaň na pusu, když se k nám přiřítí další greenpísačka, Alex. Nenápadně se posunu k Becce, abych na celou scénu lépe viděla. Do paměti si ukládám každičký detail, abych jej mohla později použit do fanfikce. Tohle je to správné drama! Sice jsem s používáním kouzel na zvířata taky moc nesouhlasila, jelikož jsem byla toho názoru, že těžkou dřinou a rukama se toho dá udělat nejvíc, ale mlčela jsem. Tykadlatky jsem v životě neviděla a netušila jsem, jak je pořádně zkrotit.
Málem jsem se zakuckala smíchy, když se do toho vložil Patrick a začal s Dee flirtovat. Nebo se o to snažil. Jediný pohled na zmijozelačku mi napověděl, že to moc dobře pochopila. Ta holka byla prostě neuvěřitelná! Stačilo pohodit vlasy a každý kluk byl její. Když jsem si to z legrace zkoušela před zrcadlem já, vypadala jsem jako pořádný idiot.
"Myslíte, že mu za to Al flákne?" zašeptám k Becce. "Pat je evidentně ve svém živlu..."

Patrick tomu nasadí korunu, když našeho tykadláka pojmenuje po Wolframovi. Pohled mi mimoděk sjede na zmijozelského gentlemana a musím odvrátit hlavu, abych se nesmála. "Spíš bych to viděla na Snapea..." Prohodím k Becce. Profesor se naštěstí situaci rozhodl vyřešit sám a Alex s Dee od našeho stolu odehnal jen s malým napomenutím. Deirdre nám ještě prozradila, že důležitou stopou by mohlo být, co jí. Nebyl to špatný nápad. Prasata taky byla hned povolnější, když jsem jim donesla dlabanec.
"To je výborný nápad, Ale!" Přidřepnu si k Alecovi, který měl celou dobu Fufíka v rukách a pokynu spolužákovi, aby ho otevřel. "Potřebujeme něco o tom, jak se stravuje... i když by možná nebylo od věci se přímo zeptat profesora... Zatím jsme se teda shodli na tom, že je to sameček a má 11 skvrn, že jo?" Zvednu hlavu a s tázavým pohledem kouknu na své spolužáky.
 
Sinestra Ewing - 27. června 2017 23:19
178372491_4613672338648539_3710232124808808311_n1386.jpg

Pondělí, 13. září


Okraj Zapovězeného lesa

Zmijozelští a označení





,,Jen taková drobnost." Mávnu rukou nad Richardovou otázkou ohledně toho, co mi tu tak přišlo vtipné. Jediný, kdo se mnou pobavení z celé party sdílel, byla Dee. Nikdy nezklame. Od upjaté Christiny, která se neustále tváří, jakoby měla v zadku nastrčenou obří nakládačku nic takového očekávat nemohu. A Wolfram - ten si pravděpodobně promítává lidožravého ďasovce do každého žijícího tvora, i když je to jen neškodná hromádka slizu. Možná by si měl o svém problému s někým promluvit, asi bych mu měla navrhnout návštěvu školní psycholožky, aby ho z toho dostala. No a Helen - to... je prostě Helen. Ach počkat, ona je tu i Barbara? Kdy přišla? Jen nad její existencí u stolu pozvednu obočí a vrátím pohled zpátky ke Karlovi, kterému se věnuji více, než svým spolužákům. S tím, jak je Christina v obličeji zelená se od Karla teď vzhledově moc neliší, možná proto stojí tak opodál. Pravděpodobně jí Kája nastavil zrcadlo.
,,Nejsem si úplně jistá, jestli bych ho chtěla mít doma, ale rozhodně je na něj příjemnější pohled než třeba na Sheehana." Zašklebím se znechuceně během odpovědi k Dee, která lituje, že ji papá nedovolil Tykadlatku jako mazlíčka. Raději bych sdílela prostory školy s těmito lehce oslizlými tvory než s mudlovskými šmejdy.

Mlčky sleduji, jak Wolfram pokládá Karla na stůl. ,,Ke mně? Ale hloupost. Vy dva jste byli naprosto k nerozeznání, padre. Jaký otec, takový syn." Nakrčím nos a ušklíbnu se na něj. Když už měl Richard s Helen spočítáno a měli jsme dokonce určené i pohlaví, chystala jsem se dřepnout si na zem a trochu se zahřát. To by ale nesměl Wolfram přijít s další poznámkou. Zvednu obočí tak, až se mi na čele objeví pár drobných linek. To má být jako výzva? Myslí si, že to neudělám? Jen si pohrdavě odfrknu, opráším si ruce od neexistujících smítek a rozejdu se ke stolu. Opatrně, ale pevně chytím Karla a zvednu ho ze stolu. Bořily se do něj prsty a bylo to trochu jako manipulovat s živoucím želé, ale nebylo to tak strašné, jak ta hysterka předvádí. ,,Vidíš Karle? Ten Wolf je taková slečinka." Protočím oči a dál tykadlatku svírám v rukou. Od hraní si s Karlem mě vyruší až pozdvižení, které se odehrávalo u vedlejšího stolu. Nechápavě se k nim otočím a s překvapením zjišťuji, že je tam i Deirdre, jejíž odchod jsem nezaznamenala. Nejen, že vypadala jako duch, ale ona se tak i pohybovala!

Netuším, co se u havraspárů odehrálo, protože jsem věnovala pozornost zrovna tykadlatce, ale co jsem tak pochopila z Alexiných slov a Derdřiných, oháňka se pravděpodobně rozhodl usnadnit si práci a tvora znehybnit. Za normálních okolností praktické. Ale kdyby to mělo být tak jednoduché, nebyla by hlavním předmětem těchto hodin "péče" ale trénování kouzelných formulí. Možná je to jen líné prase, které se nehodlá ani obtěžovat vymyslet jiný způsob, jak zvíře uklidnit.
Tak jako tak jsem se do výměny názorů vměšovat nehodlala. Alespoň dokud by se někdo nezačal strefovat do Alex, přičemž bych byla připravená se za ni postavit. Přesto mě dost pobavilo oslovení "Alexandro", které Krippel ve své řeči použil. Většinou každý, koho zrovna nenasrala ji prostě říkal Alex. Kdo by se taky chtěl vyslovovat s "Alexandrou".
Nemáš se chovat jako debil, Alastore. Promluvím v duchu, pričemž v myšlenkách záměrně napodobím Alův hlas s důrazem na jeho jméno.

Jakmile je celá situace zažehnána, otočím se s tykadlatkou zpátky a opatrně ji položím na stůl. Ne, že by mi vadila, ale přece jen byla dost zvláštně rosolovitá a ani Karel dozajista nebyl zvědavý na to, aby ho neustále někdo tahal. Jen co Karel zase zvědavě ťapkal po stole, nenápadně jsem obrátila ruce dlaněmi vzhůru, abych se podívala, zda po sobě tykadlatka zanechává nějaký sliz nebo jiný bordel. A nepřekvapivě jsem měla ruce čisté. I tak se ale těším, až se znovu osprchuji..
 
Maureen Rott - 27. června 2017 23:11
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Okraj zapovězeného lesa

Mrzimorští


13. září
Pondělí




Podobně jako Acai překvapeně vykulím oči na Emily a nechápavě na ni civím. “Noooo…“ Protáhnu, přičemž se snažím rovzpomenout, na co to naše blonďaté zmatené stvoření vlastně naráží. Naštěstí mi dala dostatečně velkou nápovědu, abych si nakonec uvědomila, co po nás chce. “Jo aha!“ Prásknu pravou rukou do dlaně té levé a vítězoslavně se usměju, to už ale Emily navazuje na Acai, která mezitím oznámila, že vůbec nemá tušení. Asi jsem se zamyslela moc dlouho, no nevadí.
Občas jsem i já měla problém tu holku stíhat, protože její myšlenkový pochody nabíraly dost divný směry a vracela se k věcem, u nichž jsem ani nevěděla, že byla. Ta holka je jako Fantomas! Nakonec mě u ní vůbec nepřekvapovalo, když odpoledne plynule navázala na konverzaci od snídaně. Byla to prostě Emily. Trochu mimo, ale ta holka má svoje kouzlo. Vlastně to byla i docela sranda. Mohli jsme hrát hru „hádej o čem Emily mluví“.
Ještě chvíli poslouchám její řeči, ale vlastně jsem se v tom úplně ztratila a tak nakonec pronesu: “Mám ráda špagety!“ Čímž beru naši konverzaci za uzavřenou a Emily dychtící po informacích uspokojenou, protože nakonec se něco dozvěděla, já jsem jí něco odpověděla a všichni bychom měli být šťastní.
Před hodinou pak už jenom poslouchám rozhovor Acai a Nairy o náušnicích a tetováních. Chtěla jsem jim nabídnout, že bych jim u toho ráda asistovala, ale z nějakého neznámého důvodu jsem se zarazila. Jako kdybych snad měla pocit, že by mě odmítly nebo co. Nevím proč. Ovšem dřív, než se nad tím pořádně zamyslím, začne profesor Kwang výklad a já si s nadšením zapisuji svým škrabopisem každé jeho slovo. Kouzelní tvorové mě vždycky hrozně bavili. Veškeré kouzelná zvířata jsem měla ráda, i když oni mě už tolik ne. Pro jejich dobro jsem je ale raději sama moc do rukou nebrala, nakonec jsem věděla, čeho jsem byla schopná.
Byla jsem tak zabraná do pozorování malého tvorečka, že mi jakákoliv otázka na její pojmenování unikla a probrala jsem se až v okamžiku, kdy byly přiděleny body. Škoda. Pomyslím si. Zase na druhou stranu jsem už dneska něco málo získala, zase bych neměla být nenažraná.
Místo toho jsem se zaměřila na Acai, která začala vytahovat Tykadlatku z klece. Nevím, jestli máme štěstí nebo smůlu, ale ta naše se zdá natolik protřelá životem, že už jí banda nějakých studentíků nechává absolutně klidnou. Přistoupím, co nejblíž to jde a nahlížím na to stvořeníčko ze všech úhlů a ona se přitom nechá bez hnutí brvy očumovat.
“Osmnáct! Napočítala jsem osmnáct! Teda ta je ale stará!“ Jordyn mě trochu vyvede z míry a proto se jmu spočítat pruhy ještě jednou, ale vyjde mi stejný výsledek. “Fakt je jich osmnáct. To už tady máme spíš takovou tykadlí babičku.“ Nadšeně se zazubím na Nairu a okamžitě začnu sondovat, jestli někdo napočítal stejně a jakmile najdu Alex a Benjiho, spokojeně se na ně zazubím a zvednu palce nahoru v nadšeném gestu. Překvapivě ale nebyla naše potvůrka ani trochu mrzutá, ba právě naopak, všechno jí bylo absolutně ukradený. Pohlédnu na Jordyn a poukážu na jeden proužek, schovaný na samé špičce ocasu, kterého si možná nevšimla.
“Pozor Emily.“ Zazubím se na ni a mimoděk se podívám na její dlaň, která je jenom trochu načervenalá, takže rozhodně nic vážného. Vlastně to ani nestálo za řeč, rozhodně ne pro mě, když vidím odřená kolena každý den. “Je to stará dáma, ta už potřebuje svůj prostor. Nebo seš jí možná nesympatická. Třeba jí štve, že jsi mladá a hezká.“ Zavtipkuji, abych případně rozehnala její chmury ohledně švihnutí, a sama tedy pro jistotu na naši zelenou bublavou slečnu nesahám. Dokážu se zranit sama, nepotřebuju k tomu Tykadlatku.
Alex mířící k Havraspárskému stolu si nevšímám. Je to velká holka, která se o sebe dokáže postarat a má důvod, proč to dělá. Být jí pořád za zadkem k dispozici by dost možná bylo spíš na škodu. Proto jsem sice připravená přiběhnout jí na pomoc, přesto doufám, že se všechno vyřeší v pořádku. Protože kdyby se náhodou strhla nějaká bitka století, nebyla jsem asi ten nejlepší parťák. Většinou jsem se prala jako čivava se vzteklinou a můj největší protivník jsem byla já sama. Nakonec to profesor Kwang rozsekl sám. Mají štěstí, naše Alex by je jinak rozcupovala na kousky. Skoro až pyšně shlédnu na svou kamarádku, která se k nám vrací a jestli se na mě podívá, vesele se na ni zazubím. Mohla by nám všem dělat bodyguarda, dokonce i Benjimu.
Jelikož jsme měli pohlaví a věk určené a ještě pořád byl očividně nějaký čas, otočím se na Jordyn, s kterou jsem neměla za poslední dny moc šanci mluvit a zářivě se na ni usměji. “Jak se vůbec má ta vaše míca Jordyn? Když jsem mluvila s Fabem naposledy, říkal, že je to docela kvítko.“ Se zájmem vyčkávám její odpověď, zatímco se přeci jenom snažím Tykadlatku pohladit. Nemůžu z téhle hodiny odejít, aniž bych se jí aspoň dotkla. Světe div se, s jejím absolutním klidovým stádiem mi to dovolí bez jediného pohnutí. Hodím přitom vítězoslavný pohled na Emily a škádlivě se na ni zazubím, aby mi to snad neměla za zlé.

 
lady Christina De Spontin - 27. června 2017 22:28
234723.jpg

Okraj Zapovězeného lesa

Označení

13. září, Pondělí



Ať už mi Barbara odpoví cokoli, odkývám jí to. Nezáleží mi na tom, zda povečeřím sama nebo se společností. Naopak by to mohla být první večeře za velmi dlouhou dobu, kdy do mě nikdo neryje a nijak mě nepošťuchuje. Je ale docela hanba, že jsem to musela být zrovna já, kdo pozval Barbaru na sešlost, které se sama ani neúčastním. Richard by si ani nepovzdechl – a to jí před týdnem „vyznával lásku“ - a Wolfram dělá mrtvého brouka. Hlavně, že se zeptali zraněné Helen, která by jako jediná měla odpočívat. A přesto dělá naprostý opak, což mě nepřekvapí. Nakonec Richard vyjádřil zájem o její společnost. Jak by mohla odmítnout? Na její počínání se nedá dívat, proto raději odvrátím pohled zpět ke Karlovi. Je úplně zoufalá. Copak nemá vůbec žádnou hrdost? Nechápe, že tímhle mu dává moc se k ní chovat jako ke kusu hadru? Tahle její potřeba se mu za každou cenu zavděčit. Rozčiluje mě to. Nepociťuji lítost. Sama si určuje, jak se k ní bude okolí chovat. A v tenhle moment jsem ještě radši, že do Prasinek nejdu. Musela bych se celý večer dívat na to, jak se jím nechává zesměšňovat a ještě se u toho usmívá. Vůbec bych si to jídlo neužila.
Do rozhovoru u stolu se příliš nezapojuji. Postávám v dostatečné vzdálenosti od té mazlavé věci ve Wolfově náručí a mlčky sympatizuji s jeho nechutí. Alespoň do chvíle, než se Dee odpojí od naší skupinky. Nebo spíš vyletí a jako velká voda se vřítí k Havraspárským, aby zamezila možnému týrání nebohé ropuchy. Upřímně mi nápad s použitím kouzla nepřišel zase tak nelogický. Naopak. Bylo to velmi praktické a nebýt toho, že Dee zvířata tak miluje, už dávno bych to navrhla.
S podmračeným výrazem sleduji její počínání. Nemohlo by mi být víc ukradené, co chtěl Alabastr s Tykadlatkou dělat, ale fakt, že Dee se teď hašteří u Havraspárského stolu, místo toho, aby svými znalostmi pomáhala ve vlastní koleji, mě trochu pobouří. Wolfram dostal od naší žáby přes držku a ona si vesele koketuje u jiného týmu. To není zrovna loajální. Navíc takhle přitahuje pozornost a je jen otázka času, než se ozve profesor. Týmová práce? Body? Svět se netočí jen kolem tvé krásné tvářičky, zlato. Minimálně to přivolalo Alexandru, která se k jejich hloučku přidala.
Dál nesouhlasně sleduji vývoj událostí a tak mi neujde, jak po ni Alastor chňapnul. I když jsem do teď byla naštvaná spíš na Deirdre a její přehnanou potřebu za každou cenu působit chaos a vyvolávat drama, zaměřím svůj vztek na něj. Nakonec to kvůli němu se odpojila od nás. Nelíbí se mi. Jeho původ, jeho chování, jeho vzhled. To, jak na ní neomaleně sahá nebo jeho kecy, kterými se snaží si zachovat nějakou důstojnost, ačkoli dost pochybuji o tom, že vůbec nějakou kdy měl. Od chvíle, kdy se objevil u našeho stolu s tou infantilní básničkou, nejsem schopná jeho existenci strávit.
Zarytě mlčím, když se ozve Helen, aby Deirdre připomněla pointu dnešní hodiny. Nemohla bych s ní souhlasit víc. Mlčím i v momentu, kdy se konečně ozývá profesor, aby situaci uklidnil. Mimoděk tím uklidní i mě a tak si jen tiše povzdechnu, když se Dee vrací k nám. Ta holka je fakt neskutečná. Nutno dodat, že ji Krimmer pronásleduje pohledem. Už se nadechuji, že její předešlé vystoupení ještě nějak okomentuji, ale to se na mě otáčí Wolfram.
„I mně. Takové akce nepodnikáme příliš často.“ Odpovím mu, zatím co se s letmým pohledem na Alastora postavím vedle Dee tak, aby na ni neviděl. Teprve potom se s úsměvem otočím na Wolfa. Navíc, když by mě to nestálo ani halíř a mohla bych sníst naprosto cokoli… Je mi vcelku jedno, jaké má pohnutky k tomu, aby se ke mně choval tak mile. Faktem zůstává, že podruhé už to zadarmo být nemusí.
„Pokud v budoucnu bude příležitost, ráda se zúčastním.“ Ujistím ho se stejně milým úsměvem. Vždycky nějaké pohnutky má, ale nezáleží mi na nich tolik, abych nad nimi hlouběji uvažovala. Všimnu si, že Karla už v rukou nemá a tak mu nenápadně podám čistý kapesníček, aby si mohl utřít dlaně. Kdo ví, čím ho ta obluda mohla nakazit.
„Cítíš se lépe, jak se zdá… předpokládám, že do Prasinek půjdeš.“ Otočím se na Dee s povytaženým obočím. Vlastně se jí na to ani nemusím ptát. Ani nepočítám s tím, že by si nechala ujít příležitost se přecpat k prasknutí. I kdyby to mělo znamenat, že se večer znovu zeblije. Kdybych nebyla svědkem, nevěřila bych, že ještě před půl hodinou měla hlavu zavěšenou v záchodě. „Promluvíme si tedy, až se vrátíš?“ přívětivě nakloním hlavu na stranu. Už teď vím, že má situace rozhodně nebude to jediné, o čem budeme mluvit.
 
Wolfram von Wittelsbach - 27. června 2017 20:06
tumblr_mcbn727mza1qfa94ro1_r1_5005447.jpg

Pondělí, 13. září 2015

Okraj lesa



Péče o kouzelné tvory




♠ Zmijozelští zastupitelé a ostatní




„Super, všichni se shodneme na šesti.“ přitakám k ostatním, jako bych se na jejich odpověď snad dokonce spoléhal. I když jsem víceméně slyšel jen potvrzení toho, co jsem před malou chvílí už zjistil.
Chvíli tykadlatku držím naproti sobě a prohlížím si ji.
„Možná by mi toho stvoření mělo být líto.“ 'Vážně odporný tvor. Skoro jako Alec.'
Lhostejně ji dám na stůl a je mi ukradené, co s ní bude dál. Pouze zhnusením několikrát švihnu rukama do země, jako bych měl dlaně zasviněné nějakým hnusem.
Znovu si povzdechnu a podívám na tykadlatku.
„Ten Karel se k tobě tak hodí.“ začnu povídat k Sin, která se bez problému tlemila mým pokusům dostat ho z klece. „Proč ho rovnou pořádně nepotulíš?“ Jsem vážně zvědavý, jestli tu želatinu vezme do náruče, když má tak vřelý vztah ke zvířatům.
Odchod Dee mě nijak nezajímá a vlastně proč by měl. Pochybuji, že za to Kwang bude strhávat body a nevidím na tom nic tak hrozného, když stejně nemáme nic dalšího na práci.
Mille mě tudíž překvapení Helen, která se rozhodla jí dokonce oznámit, že by se měla vrátit. Nečekal bych, že by se ve svém stavu vůbec obtěžovala zabývat takovými maličkostmi. Přestože nám oznámila, že to nic není, tak pochybuji, že by jí to někdo mohl uvěřit.
Týna se zeptala i Báry, zda se k nám přidám. Raději uhnu pohledem a koukám někam na ostatní, protože jsem na Barču úplně zapomněl a ani si nevšiml, že je tu s námi. 'Hlavně že tu zvu Helen, ale jí nic neřeknu.' Nechtěl jsem, ať si kvůli toho teď Barča přijde nechtěně, jenomže já si ji skutečně nevšiml. I když si na takové věci za ty roky určitě zvykla, stále by to mohla vzít jako urážku. No, nikdo by ani neočekával, že by se k nám chtěla přidat. Vždy se chovala, jako by k nám nepatřila.

Chvíli jsem sledoval živého Karla a přemýšlel, jaké poznámky o chování si máme dle profesora zapsat. Nic, co by stálo za zmínku, jsem neviděl. 'Kdyby aspoň zdrhl...' pomyslel jsem si, a když jsem si všiml divadla, jaké způsobilo obyčejné vytáhnutí hůlky u Havraspáru, tak by to někdo musel nahánět normálně a já bych se za tou ohavností rozhodně neměl.

„Do těch Prasinek...“ začal jsem znovu vytahovat toto téma. „Půjdeme tedy už dnes?“ zeptám se, protože jsem nejspíš přesný termín přeslechl a je lepší se zeptat. 'Hmm, možná bych měl určit termín já, když platím.' napadlo mě a pohledem vyhledal Týnu.
„Je mi líto, že se nakonec nepřidáš.“ upřímně na ni pohlédnu, protože jsem doufal, že u večeře bude chrlit jednu sarkastickou poznámku za druhou a její přestřelky s Richardem mohly být i zábavné. Dokonce jde i Helen, která by na ni mohla žárlit, že jí vlastně Richard věnuje více pozornosti, než jí. „Třeba jindy, pokud ti budeš chtít.“ naposledy se mile usměji a znovu rozhlédnu, jak to jde ostatním.
 
 
799 798 797 796 795 794 793 792 791 790 789 788 787 786 785 784 783 782 781 780 779 778 777 776 775 774 773 772 771 770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.71541905403137 sekund

na začátek stránky