| |||
Okraj Zapovězeného lesa Pondělí 13. září Zmijozelský stůl, profesor Kwang Jen co verdikt kolejního vedoucího všem u stolu přetlumočím, promluví na mě Wolfram. Zdá se, že je s výsledkém mé snahy spokojený. "Také mám radost." odpovím zcela upřímně. "Měl jsem zprvu trochu obavy, ale jsem rád, že to nakonec dopadlo takhle." Pokývám hlavou a s nadmíru spokojeným výrazem položím na stůl Obludárium, které jsem měl doteď v podpaží. "Pokud proti tomu ostatní nic nenamítají, tak ano." pousměji se na nadšeně vypadající Sinestru, která chce vědět, jestli do Prasinek vyrážíme hned po vyučování. "Čím dřív vyrazíme, tím víc času budeme mít na večeři. A to někteří z nás," pohledem zabloudím k Dee a Caylusovi "…Určitě velmi ocení." Už teď je mi jasné, že s nimi a jejich apetitem strávíme U Tří košťat dvojnásobek času, než bez nich. Pak Wolfram nakousne ne příliš lákavé téma týkající se incidentu z minulé hodiny. Respektive se zajímá o ty dva, kteří měli tohle na svědomí. "Nejspíš bych si o tom s nimi promluvit měl, i když mi to nepřipadá jako nejlepší téma k hovoru." A komu by taky připadalo. Kdo by chtěl řešit takový sračky? "Je to hodně citlivá záležitost a mám takový dojem, že těm dvěma pomůže už jedině ošetřovna" Jsem prefekt, ne specialista na zažívání. Pokud to v Crabbovi hnije, jakože ano, pak mu může pomoci jedině zdravotnice. Ta je na takové věci určitě zvyklá. V nemocnici Sv. Munga nepochybně zažila daleko horší věci, než jednoho smrdutýho špekouna. "Ach Helen, ty jsi tu taky…" překvapeně pohlédnu na svou blonďatou milenku, která se doteď nijak neprojevovala. Jen mlčky stojí v hloučku všech zmijozelských s jakýmsi prapodivným výrazem na tváři, který připomíná zabijáka těsně před útokem. "Jsi vždycky tak potichu." poznamenám suše a nechám svého přítele, aby jí vysvětlil, jak se věci mají. Krásně mi tím ulehčil práci. "Každopádně je to tak, jak říká Wolfram. Omezení je pouze pro ty, kterým ještě nebylo osmnáct a to není tvůj případ." Pochopitelně, že si nepamatuji její datum narození, ale i tak mám přehled o tom, že už dávno dosáhla plnoletosti. "Chápu, že jsi teď indisponována a nejspíš odmítneš, ale kdyby sis to přeci jen rozmyslela, tak jsi vřele vítána." Pozvání platilo pro všechny Zmijozelské, tudíž Helen není žádnou výjimkou. Své sliby se vždy snažím plnit, zvlášť když jsem se předtím u stolu vyjádřil jasně. "Pobyt na čerstvém vzduchu by ti určitě prospěl, minimálně jako odreagování se. Takže to promysli, do ničeho tě nenutíme." Dodám a stočím pohled k profesorovi, který zahájil hodinu, proto se automaticky ztiším a začnu poslouchat výklad. Naše kolej je hned záhy bohatší o pět bodů díky Sinestřině správné odpovědi. Uznale pokývám hlavou a trochu podstoupím od klece, abych dal prostor Wolframovi, který jde vytahovat tykadlatku. To se mu bohužel nedaří. Zvíře je až přehnaně živé, plácá ocasem a snaží se za každou cenu vykroutit. Neujde mi Wolframův povzdech. "Ber to jako výzvu, když už nic jiného." Poradím mu a důkladně si tykadlatku prohlédnu. Je tmavě zbarvená, se světlými pruhy. "Myslím si to samé, určitě to bude samec." Přitakám kamarádovi, to už se ale za mými zády objevuje rozesmátá Sinestra. "Copak tě tolik rozveselilo?" dotážu se a zatímco do tykadlatky píchá prstem, snažím se spočítat všechny proužky. "Napočítal jsem jich rovných šest." oznámím do prostoru a koutkem oka zkontroluji ostatní spolužáky u zbylých třech stolů. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaThomas, Nebelvírští a zmíněníPondělí 13. září Zamračím, se když se brácha snaží vykroutit z otázky. „Popup? To se ti nezrodilo v hlavě jen tak? Jaký popud to mohl být,“ uvažuji, ale něco mi říká, že má dobrý důvod, aby mi to neřekl. „Pokud mi to nemůžeš říct, dobrá! Nechám to být. Ovšem jestli zjistím, že mi to jen nechceš říct, tak tě budu otravovat tak dlouho, dokud to z tebe nevytáhnu. A víš moc dobře, že ti ne nervy umím lézt dost dobře!“ Brácha moc dobře ví, že když si usmyslím, že z něj nějakou informaci dostanu, tak ji prostě dostanu! Dokážu být velice vytrvalá. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaDee, Kolegové z HavraspáruPondělí 13.9. Jak se ukázalo, žijeme ve společenství ekoaktivistů. Nechápu, jak by mohlo immobulus ublížit tomu zvěrstvu, co máme na stole. Jediný argument, který mi přijde k věci je, že by to mohlo mít jiné účinky, byť o tom také pochybuji. Jazyk, kterým jsou zaklínadla stvořena je přeci striktní a jakmile je v něm zaklínadlo proneseno, má vždy ten správný efekt. Pokud je tedy podpořeno správným pohybem hůlky a v případě složitějších zaklínadel i nějakými vedlejšími potřebami. Jediné, co bych považoval za možný negativní efekt toho, že kouzlo činíme na zvířata, je imunita vůči efektu kouzla, což se pochopitelně může stát. Draci jsou například často imunní vůči některým kouzlům, ale toť spíše výjimka. „Jistě, zeptá… No jak chcete, jen jsem se ptal,“ zareaguji na kolegy a už už se chystám hůlku opět zastrčit do náprsní kapsičky hábitu, k tomu určené. No, osud tomu asi chtěl jinak a má hůlka se ocitne v rukou mé princezny, Dee. V jiném případě by mě asi její postup pobavil, avšak zde jde o mojí hůlku. Od té chvíle, co jsem provedl v pěti letech „něco divného“ a otec mi následně prozradil, že jsem kouzelník, stejně jako byla má matka, byl jsem okamžitě pyšný na tu skutečnost a kouzelná hůlka jest jakýmsi symbolem mé kouzelnické krve. Projede mi přes záda nepříjemný mráz a mírně se mi zatmí před očima. Ani nechápu, jak se to stalo, ale o zlomek vteřiny jsem o krok dál a držím Dee za zápěstí, naštěstí ne tak silně, abych toho litoval. Ono, kdybych se teď začal omlouvat, tak by to bylo jaksi zbytečné. „Brát kouzelníkovi hůlku? Že se nestydíš.“ Na tváři se mi objeví úsměv, ale rozhodně teď necítím chuť si dělat legraci, a mám pocit, že to jde na mě poznat. Ovšem, mám Dee rád a tak se trochu přemůžu. U jiných by to asi bylo jiné, avšak pochybuji, že by si někdo jiný něco tak drzého dovolil. V Deeině případě samozřejmě lehkou drzost považuji za flirt. Přitáhnu si Dee o něco blíže, ovšem zachovám odstup a rychle své princezně vytáhnu svojí hůlku zpod hábitu a zastrčím jí na své místo. „Neboj se, chtěl jsem tu tykadlovku jen znehybnit.“ O něco více nahlas poté dodám ke kolegům: „A zeptal bych se, nejsem blázen.“ Poté už sleduji, jak se spolužáci potýkají s tím tvorečkem. Jamile si Dee přehodí vlasy přes rameno, je jí vše odpuštěno jen díky její kráse a roztomilosti. Když Patrick pronese, že být to samička, tak ho zbožňuje, málem vyprsknu smíchy. Poté si trochu Dee dobírá a já jsem upřímně zvědav, jak to vyřeší. „Jestli ho zkrotíš, klobouk dolu. Možná by pomohl nějaký pamlsek… co vlastně žerou?“ |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa 13.září, Ponděli Havraspárský stolek + prof.Kwang a Dee "Řekl bych, že tím ji jenom víc rozladíme a vypadalo to, jakob jsme ho chtěli šikanovat. Přepočítával jsem to a vychází mi 11 skvrn." Odpovím Kayle, ale je pravda, že druhý názor potřebujeme, sice jsem napočítal 11 skvrn, ale nikdo nejsme neomylný, takže přistoupím, byť neochotně, Na její návrh. Becca nám přijde na pomoc, aby nám Tykadlatka neutekla, což způsobí, že se mi orosí záda víc než Tykadlatce když se na ni vrhneme. Dokonce na mě Becca promluví. "Řekni něco vtipnýho a chytrýho, vtipnýho a chytrýho" Polknu, otevřu pusu a vyjde ze mě jen "Hmm" To ale není všechno. Když se ptá, jestli jsem si jistý těmi skvrnami, srdce mi spadne až někam do kalhot, což způsobí, že ačkoliv jsem si tím počtem jistý, vypadá to jako bych nebyl. Na její povzbudivý úsměv odpovím svým nejistým. Nejsem uražený, na to nemám ani pomyšlení, jsem vyděšený, proč se vždycky postavím do pozoru, když na mě Becca promluví? To s ní nejsem schopný normálně komunikovat? Vždyť v Síni to šlo. Že by mě ten její Hulák tak rozhodil? S těmito myšlenkami pomůžu Becce přidržet Tykadlatku, zatímco Kayla se snaží počítat skvrny. Není to zrovna moc klidné počínání, potože Tykadlatka se snaží dostat zpět do klece, častuje nás svým nevrlým pohledem a švihá ocasem, což je pochopitelné vzhledem k našemu počínání. Al to nevydrží jako první a vytáhne hůlku s úmyslem Tykadlatku znehybnit pomocí kouzla. To zapřičiní dvě věci, Becca odskočí, aby se vyhnula kouzlu a ocasu který, jen co jej pustila, po ní hned švihl. Becca a ocasy, to je prostě nikdy nekončící příběh. A druhá věc, od zmijozelského stolku se odlepí Dee a zamíří rovnou k jejímu milovanému Alíčkovi a že mu nejde dát pamlsek, je pdole jejího výratu víc, než zřejmé. V reakci na to vezmu Tykadlatku ochanitelsky do rukou, abych ji uchránil před naším milovaným prefektem. "Žádný kouzla, nevíme jak na ně může reagovat a ještě mu ublížíš." Zaprotestuju. Naštěstí Dee zakročí a Alovi hůlku prostě vytrhne. Je to z její strany nezdvořilé chování, to uznávám, ale v lásce a válce se smí všechno. Nebo tak nějak to bylo. Tykadlatku chytnu tak, aby si ho mohla Dee pohladit. "Je to kluk, kdyby to byla holka, tak by mě zbožňovala." Vysvětlím Dee a pobaveně se usměji na znamení, že si dělám srandu, uchopím však Tykaldatku méně pevně než předtím, abych ji ten pobyt u mě trochu zpříjemnil a pohladím ji..vlastně ho. "Tím mi chceš říci, že víš jak na takového samečka?" Zeptám se a s lišáckým úsměvem se důvěrně nakloním ke zmijozelské princezně utrpení. "Protože jak si můžeš všimnout, ten náš je trochu mrzout, takže nám jistě budou vhod tvoje zkušenosti se samečky." Řeknu s mrknutím a předám jí našeho Tykadláka, zvědavý, jestli bude Dee schopna dostát svým slovům a z nevrlé šelmy udělat přítulného mazlíka. |
| |||
Okraj lesa 13.9. Překvapeně zvednu hlavu, když na mou otázku odpovídá Alastor od vedlejšího stolu. Mluvila jsem tedy spíše na mrzimorské, ale tak nevadí. Netušila jsem, že budu slyšet i u havraspárských. Ten má ale sluch. Pomyslím si a postavím se u stolu vedle Emily a očima hypnotizuji klec. Zajímalo mě, co se skrývá pod pokličkou, ale hodina ještě ani nezačala a hlavně tu pořád nejsou všichni! Stejně nedočkavě jako Acai přešlapuji na místě a netrpělivě se rozhlížím. Jakmile dorazili poslední opozdilci, Kwang se ujal slova a dovolil nám sundat plachtu z klece. Jelikož jsem byla kleci zrovna nejblíže, ochotně a se zvědavým výrazem jsem látku sundala. V kleci na nás pokukovalo jakési zelené stvořeni s dlouhými tykadly a prazvláštně bublalo. Čekala jsem spíše něco hnědého, něco tmavého, rozteklého, co bude skutečně vypadat jako bláto, ale tohle bylo mnohem hezčí, než tvor v mých představách. Sinestra nám mezitím objasní o jakého tvora se jedná a mně nezbývá nic jiného, než uznale pozvednout obočí. Nevím proč jsem se vždy držela zarytého stereotypu, že zmijozelští v tomto předmětu moc excelovat nebudou. ,,Takže tykadlatka.." usměju se a prostrčím klecí prst, abych se jí mohla dotknout, ale naneštěstí jsem na ni nedosáhla. Profesor pak určil z každé koleje jednoho, který měl tykadlatku dostat z klece. Uvolnila jsem tedy Acai místo, abych se nepletla a mezitím se rozhlédla po ostatních. Zdá se, že každý dostal tykadlatku jiné povahy. Zatímco my měli tykadlatku okolí nezaujatou, takoví havraspáři měli prozměnu nějakou nabroušenou. Jen co se s ní Acai v rukou otočí a prohlásí, že je to samička, rozzářím se. ,,Ježiši ta je krásná." Promluvím a opatrně k ní natáhnu ruku, abych se jí mohla dotknout. Její kůže byla zvláštní, připomínala žábu, ale do žáby se tolik neboří prsty. Naše tykadlatka vypadala, že jí je úplně šumák, že ji tu právě osahává banda nadšených jezevců. Mezitím, co Acai laškuje s Benjim, já se se soustředěným výrazem snažím spočítat její proužky. Ale má jich tolik, že se vždycky u nějaké zastavím a musím počítat znovu. ,,Sedmnáct?" řeknu a rozhlédnu se po ostatních. ,,Teda doufám, raději to přepočítejte, na ocasu se jí to tak divně kroutí." Netuším jestli je to správně, ale pro klid v duši bych byla raději, kdyby to ještě někdo zkontroloval. Seknout jsem se mohla určitě. Znovu jsem se zvědavě rozhlédla po ostatních stolech, jak se jim daří a potutelně se usmívala. U zmijozelských držel tykadlatku Wolfram, který se netvářil zrovna nadšeně, stejně tak Christina, která raději stála opodál. Sinestra si mezitím stihla tykadlatku pojmenovat. Thomas u červených prozměnu vymýšlel, jaké by to bylo, kdyby s tykadlatkou překvapil svou kolejní vedoucí a u havraspárských se zase vytahovala hůlka. Trochu se zamračím ,když to uvidím. Je to skutečně nutné? Na nebohého tvorečka hned mířit hůlkou? On se ani nepokusil ho nějak uklidnit, hned sahá po hůlce! Vlastně se Deirdre ani nedivím, že zakročila. Dobře udělala! V tuhle chvíli jsem ji fandila a tak jsem jen loktem žďuchla do Nairy, aby to taky viděla. Tušila jsem totiž, že pokud by se tvora nešla zastat Deirdre, šla by tam Naira. Nebo by zasáhl Alec, to je taky takový bojovník za zvířecí práva. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesahavraspárští, Benji, Deirdre, profesor,
Dychtivě poslouchám, co se zmijozelské princezně vlastně stalo. Přesně, jak jsem si myslela. Třasořitka. Není nad pořádný smrad! Patrick je vážně číslo. Neubráním se smíchu, když se snaží zapříst rozhovor s Alastorem. Deirdre a těhotná? No to bych chtěla vidět! Ta holka je hubená jak lunt. Nechtěla jsem Alastora nějak podceňovat, ale s tím, jak trávil většinu času v knihovně, jsem na to moc nesázela. Vždyť spolu byli teprve... týden? Čas je ale nemilosrdný, a tak se brzy musíme rozloučit. Jen na Ala mávnu. Jen ať si na svou milou počká. Nadšeně zatleskám. Konečně někdo zná Shreka! "Nečekala jsem, že bys ho znal! Máš u mě bod!" Na Benjiho se zazubím a rozloučím se s ním. Bohužel už nemáme čas se vrátit na kolej, a tak Patrickovi přikývnu. "Tak jdeme, ať nepřijdeme pozdě! Nechci, abychom přišli o další body. A co se týče toho Shreka... je to postava z mudlovského animáku... Jak bych ho popsala... zelený zlobr, který žije v Bažině a smrdí... a je.... svůj. Nakonec skončí s Princeznou." Nepředpokládala jsem, že by se na to Patrick někdy koukal, a tak si neodpustím spoilery. Počasí se celkem vydařilo. Spokojeně kráčím vedle Pata. "To je fajn. Po těch všech dvojicích zase skupinová práce. Snad nám to k něčemu bude." Postavím se vedle Patricka a sleduji, jak se k nám postupně přidávají všichni spolužáci. Profesor Kwang nám vysvětlí, o co tu půjde, a vybere mého kamaráda, aby se o tykadlatku postaral. Nejsem tak rychlá jako zmijozelská jižanská kráska, která se pohotově přihlásí se jménem tohohle tvora. V kouzelných tvorech jsem se skoro vůbec nevyznala, i když mě tenhle předmět bavil. Zvířata jako zvířata. Poctivě si zapisuju vše, co profesor řekne, abych na něco nezapomněla. Pak dostaneme bojový úkol. Patrick má tykadlatku dostat z klece ven a my se máme pokusit určit pohlaví a věk. "Souhlasím s tím, že je to sameček..." Pokouším se vzpomenout na nápovědu, kterou nám profesor dal. Náš sameček je bohužel trochu mrzout. Nápad Kayly se mi nezdá úplně špatný. Al se to rozhodne vyřešit po svém a vytahuje hůlku. Než se naděju, je u nás jeho milá, která mu hůlku sebere a začne mu vysvětlovat důležitost manuální práce. Zakryju si ruku pusou, abych se nesmála. Ta tu ještě chyběla. "Profesor přeci říkal něco o těch skvrnách... každý rok se tvoří další, takže... by jich mělo bejt 10 nebo 11?" Snažím se alespoň trochu přispět se svou špetkou do mlýna. |
| |||
Alastor, Patrick a havraspárští , zmijozelští, Kwang Pondělí 13. září Můj žaludek se rozhodl uklidnit. Sice jsem ho ještě před deseti minutami nenáviděla, na druhou stranu obdivuju jeho úžasnou schopnost zklidnit se a připravit se na další požírání, když je potřeba. Až na výjimky, kdy jsem se cítila jako zombík a skoro jsem nejedla. Jako třeba minulý víkend. Byla jsem neskutečně ráda, jelikož žranici v Prasinkách jsem si rozhodně nechtěla nechat ujít. Zvlášť, když to platil Wolfram. Postupně se k našemu kroužku přidali další. Všimla jsem si, jak mě Christina neustále kontroluje. Mrkla jsem na ní a naznačila rty, že jsem v pohodě. Bylo hezké, jak se o mě starala a zastávala tak roli, kterou obyčejně měla lady Regina. Pozdravila jsem Barču i Helen a poslouchala Ríšu, který nám oznámil, jak dopadl u Snejpa. Lítostivě jsem pohlédla na Týnu, která byla ještě mrně, a tak s námi nemohla. Na druhou stranu dobře. Alespoň si nebude vyčítat, že by nám to nemohla zaplatit. Usmyslela jsem si, že jí za poslední peníze od táty koupím nějakou dobrotu a přinesu ji jí. Alespoň nějaký suvenýr! "Taky bych šla hned po škole!" Přidám se k Sinině návrhu. Pak už mlčky pozoruju, jak Wolfram zpovídá Helen. Neudržím se a chtě nechtě vyprsknu smíchy, které se snažím zamaskovat záchvatem kašle. Wolfram mluví děsně strojeně. Omylem šťouchnu Cayluse loktem do boku. "Sorry jako..." Nakloním se k němu blíž. "Taky sis všiml toho, jak mluví? Tady nejsme nikde na zámku..." Svoje slova mu šeptám tak potichu, aby je nikdo jiný mimo Prince neslyšel. Chudák Helen. Nevypadá zrovna nadšeně a okamžitě nasadí svou masku "právě jsem ztratila smysl svého života". Chudinka. Moc dobře jsem viděla, jaký nelehký úkol spočívá v tom být kripl. Jak nevděčné to je. Nebýt Patricka, který mě tehdy krmil a Wolfa, který mi dolíval džus, asi by to nebylo tak fajn. Vzhlédla jsem a usmála se na Ala, jehož pohled ke mně putoval. Věděla jsem, že tenhle předmět neměl rád. Škoda. Péči o kouzelný tvory jsem naprosto zbožňovala. Kwang navíc věděl, o čem mluvil. Byla jsem moc zvědavá, co přesně budeme probírat dneska. Můj pohled byl fixovaný na přehozu, který tvorečky zakrýval. Profesor se nejprve zeptal na název tvora a určil ty, kteří s ním budou manipulovat. Trochu mě mrzelo, že nevybral zrovna mě, ale bylo by to příliš lehké. Proč brát potěšení spolužákům, že... Měla jsem jméno tykadlatky na jazyku, ale Sin mě předběhla. Rozkošní tvorečkové. Matka mi o nich velmi často vyprávěla a několikrát mi je ukázala i v divoké přírodě. Milovala jsem naše společné výlety, kterých však bylo stále míň a míň. Neměly jsme si kromě její práce pomalu co říct... A pak se ji pokusí Wolf vytáhnout. Skončím úplně stejně jako Sin, která strategicky přesídlila za Richarda, kde se směje Wolfovu počínaní. Postavím se vedle ní a tiše se směju. Tvorečkovi se Wolfova zručnost moc nelíbí a dokonce ho i praští. Nakonec se Wolfovi povede naši bestijku zkrotit. Se smíchem se připojím k ostatním a přikývnu, když se Wolf zmíní o pohlaví. Samozřejmě. Dokázala bych tyhle tvorečky rozeznat kdekoliv. "No není rozkošný? Párkrát jsem se snažila otce uprosit, aby mi dovolil mít jednu doma... Nikdy mi to ale nepovolil. Nechápu proč, vždyť jsou kouzelné! Myslíte, že by mi profesor dovolil si tohohle mazlíka půjčit a mít ho na koleji?" Doslova mi zářily oči. Byla jsem v sedmém nebi. Přidala jsem se k Sin, která na Karla mluvila a žvatlala. Natáhla jsem k němu opatrně ruku a přejela dlaní po jeho slizoučké kůži. Byl rozkošný. Zvířata mě měla vždy ráda, i když jsem nechápala proč. I kdyby mě Karel snad švihl, vůbec by mi to nevadilo. Nejradši bych ho vyrvala z Wolfovy náruče a umazlila ho k smrti. Určení věku jsem nechala na ostatních spolužácích. Nechtěla jsem jim kazit radost a týmovou práci. Můj pohled zalétl opět k Alovi. Jediné, co jsem viděla, byla hůlka. Jednala jsem dřív, než jsem myslela. Moje nohy automaticky zamířily k havraspárským. Nechtěla jsem udělat příliš velký rozruch, a tak jsem se jen nadechla, nasadila svůj nejlepší úsměv a pokusila jsem se zachovat ledový klid. Hlavně nevybouchnout, Deirdre... "Hůlku bych nedoporučovala..." Ruka mi vyletěla k Alově hůlce, vytrhla jsem mu ji a schovala si ji do hábitu. Omluvě jsem se na Ala usmála. "Promiň, zlato, ale vím, jak moc rád ji používáš... ale radši si ji nechám... Profesor by se mnou určitě souhlasil, můžeš se ho zeptat. Tohle je péče o kouzelné tvory, ne kouzlení... Na zvířata musíš tak, aby tě respektovaly... bez kouzel. Tenhle fešák je evidentně nervózní a nemá moc rád společnost... Co ho zkusit pochopit a být na něj... milejší?" Založím si ruce na hrudi a vyzávavě na ten havraspárský kroužek zírám. Přistoupím k Patrickovi a natáhnu k potvůrce ruku. Dočkám se pouze šlehnutí ocasem, kterému se zvonivě zasměju. Přehodím si vlasy přes rameno, aby mi pořád nelezly do pusy a rozzářeně tykadlatku znovu pohladím. "Oni vůbec netuší, jak na tebe, fešáku." |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaDidý, Chris a ostatní NebelvírštíPondělí 13.9. „To není možné! Zmije ti dala karamelku a ty žiješ. Stal se zázrak, chvalme páně.“ Mimoděk se promnu rameno, kam mě Didý praštila. Když se Didý zeptá na „mé představy“ začínám vážně litovat toho, že jsme si tak blízcí. Jedna věc je před ní nemít svá tajemství, druhá věc je prozradit cizí. „Neřeš to, Didý. Pochopitelně to mělo popud, ale říct ti to nemůžu, utrpěla by má čest.“ A to Diana ví, že je jedna z mála věcí, na kterých si zakládám. Doufám, že se v tom nebude nadále šťourat, ale když vidím ten její pohled, který Cass věnuje, je mi jasné, proč se zajímá. Je smutné být v téhle rodině ten normální. No… jakž takž normální… „Ne, nemám nic k jídlu… počkej, vlastně mám tu kus práskavého pendreku. Klidně ho dojez, ale bacha, ať ti nezačnou z nosu chrčet jiskry,“ upozorním, protože mně se to včera vlastně stalo, a dám sestře v papírovém sáčku zabalený asi třípalcový kousek. „Čau Chrisi. Už jsem poslal dopis mamce, aby nás pustila do Prasinek. Koukej to taky spáchat co nejdřív, ať můžeme na ten ležák!“ No, možná trochu neortodoxní přivítání, ale což, dneska už jsme se viděli. Po chvilce začne konečně výklad. Tvorečkové to jsou značně roztomilí, ale v pátém ročníku už jsem čekal něco pořádnějšího. Čekal jsem mantichory, testrály a nebo dokonce draky. Podívám se na sestru, jestli myslí na to samé a pak prohlásím: „Musíme překecat mamku, aby nás vzala do dračí kolonie!“ Po chvilce přišel Profesor Kwang a jmenoval Didý naší zástupkyní pro tuto hodinu. „Ségra, že ty jsi poslala všem kantorům bonboniéru? Tě furt vyvolávají, to není možné.“ Pak si ovšem uvědomím, že je to blbost. Ta by jim poslala leda prázdný obal. Pozorně sleduji, jak Didý vytahuje tykadlatku a když si všimnu, že vypadá neškodně, pohladím jí prstem na hlavě. „Jo, jsou fajn, ale stejně bych raději draka. Ale je to první holka, co mě dovede řádně ocenit, podívej. Myslíš, že by nám jí Kwang nechal na přeměňování? Byla by z ní roztomilá krabice na doutníky.“ |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaPondělí, 13. září profesor Kwang, Havraspárští, hlavně Patrick, Kayla, Alastor a Charlie Při výkladu profesora si podpírám hlavu. Zvířata jsem měla ráda, ale spíš než tu teorii jsem se s nimi raději mazlila. Takhle jen po Sinestře kmitnu očima, když bleskurychle identifikuje pro mě to neznámé zvíře před námi. To jsem spíš čekala někoho z Mrzimoru, z nějakého důvodu mi přišli v těhlech hipíkovských předmětech nejzdatnější. Přeci jenom měli ve znaku jezevce a to je fakt divný zvíře. Sama pro sebe se nad tím musím usmát. Kwang domluví a já si tedy přestanu podpírat hlavu a narovnám se. Když se k nám blíží, rychle se pomodlím, aby nevybral k vyndavání tykadlatky mě. Naštěstí to schytá Patrick, ale tomu to snad ani nevadí. Odvážně se tykadlatky ujme, i když se zvíře brání a snaží se mu vysmeknout a vrátit se zpátky do klece. "Nedivím se, že se tak mrská, taky bych nechtěla, aby na mě hmatali cizí lidi," zašeptám Charliemu a nakloním k němu, aby mě slyšel. "Vždyť tohle je co, alespoň třetí meta?" zasměju se tiše, než se znovu narovnám. "Taky si myslím, že je to kluk," řeknu už nahlas směrem k Patrickovi a naposledy na Charlieho pobaveně mrknu. Snažíme se spočítat skvrny, ale tykadlák sebou mrská tak, že je to skoro nemožné. Kdyby jich měl alespoň jen pár, ale on jich má snad milion. No dobře, milion asi ne, ale rozhodně nejsou třeba jen tři! Když Kayla přednese svůj nápad, přikyvuju. "To je fajn nápad. Ale pozor na ten ocas, nechci s ním dostat do obličeje, to je moje přednost. Jak říká moje matka, když už nejsi chytrá, tak jsi alespoň pěkná!" vtipkuju, zatímco se snažím chytit mrskající ocas a přidržet ho. Když se mi ho konečně podaří chytit, Patrick nám oznámí, že skvrny už spočítal. "Vážně? Seš si jistej? Možná za to na konci dostaneme body," řeknu trochu ustaraně a otočím se na ostatní. "Spočítal to ještě někdo další?" zeptám se ostatních havranů. "Čímž samozřejmě nechci říct, že nemáš pravdu, ale víc hlav víc ví," otočím se na Patricka s povzdbudivým úsměvem, aby se náhodou neurazil. Pořád držím tu potvoru za ocas, když Alastor vytáhne hůlku. Rychle ocas pustím a ten mě málem zasáhne přímo do obličeje, jen tak tak stačím uhnout. Nehodlám riskovat, aby kouzlo zasáhlo i mě. "Nevím. Možná se zeptej profesora," navrhnu. "Aby nevybouchla nebo tak něco." |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaDee, Kolegové z Havraspáru, hlavně CassPondělí 13.9. „Myslím, že mě máš zastoupit, když budu ležet s přelámanými kostmi na ošetřovně a podobně. Nebo kdybych spáchal nějaký průšvih, za který bych o ten odznak přišel, ale jen hádám.“ Popravdě se trochu divím, že to takhle dopadlo. Vlastně to celé začalo dost zvláštně. Profesor Lupin mi vlastně řekl, abych se přihlásil na to místo těsně poté, co mě k němu dotáhl Filch, který mě chytl za to, že jsem kouzlil ve staré učebně. Na druhou stranu, ta učebna je nepoužívaná, nechápu, proč se stále jako učebna eviduje. Ale asi viděl něco, co sám nevidím, jak říká můj otec. Zvláštní, tihle dospělí. „Nejlepší by bylo, kdybychom mohli dělat prefekta oba. Naše dobré vlastnosti se doplňují. Profesor musel mít těžké rozhodování.“ K dalším řečem už není čas. Sotva se zvládnu usmát na Dee, která už vypadá o něco lépe a Profesor Kwang započne hodinu. Nesnáším tenhle předmět. K čemu to vlastně je? I tak jsem nikdy neodmítl dělat práci, byť mě nebavila. Vždy jsou předměty, které nás baví, a které ne, ale všechny jsou hodnocené a já nehodlám mít z něčeho hůře než uspokojivé hodnocení. Poslechneme si výklad a ani trochu nechápu, jaký má smysl poznávat věk a pohlaví těchto divných žab. K čemu jsou vlastně užiteční? Je z nich nějaká skvělá přísada do lektvarů? Ano, obludné obludárium je jedna z těch mála učebnic, které jsem si o prázdninách nepřečetl, takže nemám ani tucha. V této hodině je nejzajímavější, když pohledem najdu Dee a vzájemně se na sebe usmějeme. Patrick vytáhl naší tykadlatku a určil pohlaví dle zbarvení. Nechápu jeho nejistotu, ale tak pro jistotu souhlasně pokývám hlavou. S věkem to bude o něco složitější a Kayla hned navrhne postup, jak bychom mohli skvrny spočítat. Nesouhlasím. „Je imunní vůči magii? Jestli ne, co petrificus totalus nebo immobulus?“ Na nic nečekám a vytáhnu hůlkou na znamení, že se toho rád zhostím, jestli budou ostatní souhlasit. Přeci jen mi formule vždy šli a věřím si, že bych tykadlatku nemusel omylem ranit… doufám. |
doba vygenerování stránky: 0.85932898521423 sekund