| |||
Okraj Zapovězeného lesaPondělí, 13. září mrzimorskej gang, Helen, profesor KwangKdyž Acai začne svoji první zkušenost s naušnicí popisovat jako porod, nevědomky se zašklebím a promnu si vlastní ucho. "Možná?" řeknu, konec slova stočený do otázky. Ale to se ke mě Acai už nakloní a dloubne mě do žeber, zatímco mi tvrdí, že bude nežná. Protočím oči, jak už je zvykem, a praštím ji do ramene. Ale usmívám se u toho. "Rozmyslím si to," slíbím jí, ale taky si vzpomenu, jak Beccu minulý týden střihla do ucha, když jí stříhala vlasy. Pohled mi zabloudí k zmijozelským a očima najdu Helen. Jestli můj pohled vycítí a zvedne pohled, usměju se na ni. Co ruka? naznačím neslyšně rty, ale pak profesor zahájí svůj výklad, tak svoji pozornost neochotně přesunu na něj. Tak tykadlatky! Ty byli šíleně roztomilý! Nemůžu se dočkat, až je konečně vytáhneme z klece! Tak jsem zabraná do stvoření před sebou, že si ani neuvědomím, že po nás profesor chtěl odpověď, dokud neuslyším Sinestru, jak odpovídá. "Jé, to jsem taky věděla," zamrmlám otráveně, ale špatná nálada mi nevydrží dlouho, protože Acai vytáhna potvůrku z klece a strčí nám ji skoro až pod nos. "Ahoj kočičko," řeknu a lehce poplácám tykadlatku po hlavě. Té je naprosto fuk, že jsem z ní unešená a nevěnujeme mi ani jeden jediný pohled. Začnu přepočítávat skvrny. "Ježiši, to je spíš dalmatin než tykadlatka," řeknu nahlas, když je přepočítávám už potřetí a pokaždé dojdu k jinému číslu. Určitě je to ale už stará babka. "Kolik jste toho napočítali? Můžeme to zprůměrovat," zachichotám se a uhnu z cesty, když se Acai snaží přesvědčit Benjiho, aby tykadlatce dal pusinku. |
| |||
Tělocvik u jezera Pondělí, 13. září Hoochová, Noelle, Runa a Becce Rozcvička, během které jsem si nemohla nevšimnout, že Nicolas drze očumuje všechny holky okolo, konečně skončila. Nick mě docela naštval, ale rozhodla jsem se nekazit si dobrou náladu ze jmenování zástupkyní kapitánky. Hlasitě jsem funěla, ale naštěstí jsem nebyla sama. Už jsem se začínala do jezera docela i těšit, protože jsem se nutně potřebovala trochu zchladit. Hoochová nám dala jen chviličku na vydechnutí, jen aby začala s další buzerací. Už takhle jsem byla napůl mrtvá, ale kolečko kolem jezera mě úplně dorazilo a chvílemi jsem před očima viděla hvězdičky. Když jsem doběhla, plácla jsem sebou na zem a chvíli jen tupě zírala před sebe. Konečně jsem se vzpamatovala. Budeme hrát baseball? Připojila jsem se k Noelle, Runě a Becce a doufala, že moc neublížím ani jim, ani sobě. Postupně jsme se vystřídaly na všech pozicích a nakonec jsem musela uznat, že je to docela sranda, rozhodně lepší než běhání. Zahlédla jsem, že Christina napálila míček Helen přímo do břicha a byla jsem ráda, že my jsme se takovým nehodám vyhnuly. Konečně byl čas na přestávku, které jsem s radostí využila k povalování se po trávě, protože už jsem všeho toho pohybu měla docela dost. Hoochová uklidila nářadí a okamžitě nás zase začala nahánět, tentokrát k jezeru. Neochotně jsem se začala svlékat do plavek a psychicky se připravovat na ledovou vodu. Velmi se mi proto ulevilo, když nám Hoochová začala rozdávat škytník. Byl docela hnusný, ale pořád lepší než mrznout. Když jsem ho konečně spolkla, párkrát jsem škytla, ale naštěstí to rychle přešlo. Tělem se mi začalo rozlévat zvláštní teplo. S ostatními jsem se vydala do vody, ale s pomocí škytníku byla její teplota snesitelná, takže mi ani moc nevydilo, když mě Becca pocákala. Chtěla jsem jí to oplatit, ale mezitím mi uplavala. Rozhodla jsem se plavat jenom k první bójce, ve sladké vodě mi nikdy nešlo plavat tak dobře jako ve slané. Na nějaký závod jsem neměla ani pomyšlení. Najednou mě něco chytlo za nohy a začalo mě to táhnout dolů. Zachvátila mě čirá panika. Začala jsem vší silou kopat a snažit se uniknout. Párkrát jsem něco zasáhla, ale nedokázala jsem říct, co to bylo. Naštěstí se mi podařilo se vymanit a jako šílená jsem plavala ke břehu. Rychle jsem se vyškrábala z vody ven a zhroutila se na zem. Když jsem se podívala zpátky na jezero, viděla jsem naprostý chaos. Jen jsem nevěřícně zírala. Hoochová vyslala jakési kouzlo, ale stejně se nedařilo dostat se z jezera úplně všem. Obrovská vlna a náhlá změť obřích jen přidala na všeobecném zmatku. Já jsem byla panikou úplně přimražená k zemi a nedokázala jsem se zvednout a jít pomáhat. Najednou byl zase klid. Zdálo se, že ven se nějak všichni dostali živí, ať už svépomocí nebo chapadlopomocí. Roztřeseně jsem se zvedla na nohy, které mě nechtěly moc poslouchat. Pečlivě jsem si je prohlédla, ale neviděla jsem žádná zranění, jen se zdálo, že budu mít pěkné modřiny. Váhavě jsem posbírala své věci, trochu se osušila, zabalila se do ručníku a vydala se na kolej. Kolej, bylinkářství ve skleníku č.5 Pondělí, 13. září Rosalie, Runa, Helen Na koleji jsem si dala rychlou horkou sprchu a převlékla jsem se do suchého oblečení. Mokré oblečení jsem si dala sušit. Mezitím jsem se z děsivého zážitku u jezera dostatečně vzpamatovala. Koukla jsem na hodiny, rychle posbírala pomůcky na bylinkářství a vydala se ke skleníkům. Skleník byl jako obvykle plný měkkého světla a zelených listů. Bylo tam ticho, hned jsem se cítila lépe. Zaujala jsem svoje místo u stolu a se zájmem si začala prohlížet jakousi opuchlou orchidej přede mnou na stole. Rosalie začala s výkladem, tak jsem rychle obrátila pozornost zase na ni. Vypadala lehce nervózně, ale dařilo se jí to dobře zvládat. Afrodisiakum, jo? ušklíbla jsem se v duchu. Schválně, kolik lidí se to pokusí ukrást. Proč to vůbec vyrábíme? dumala jsem. Se zájmem jsem poslouchala výklad. Tak ne pro lidi, pro zvířata. Hm... Proč by si to tedy měl kdo chtít odnést? Bylo mi to záhadou. Nijak zvláštní zájem jsem o lahvičku neměla. Možná by se hodila babičce? Navlékla jsem si ochranné pomůcky a za pomoci Runy jsem začala zápolit s květinou a opravdu jsem se snažila, abych všechno udělala správně, ale moc se nám nedařilo. Jako bonus nás tím humusem postříká Helen. Jen jsem si povzdechla a mávla nad tím rukou. Bylo mi ale jasné, že to bude chtít další sprchu. Zkoušela jsem se trochu očistit, když se ozval výbuch. Další leknutí dnešního dne. Než dostuduju, budu mít nervy úplně nadranc... Zpět na kolej, kolej, Velká síň Pondělí, 13. září Runa,, Alastor, Charlie, Becca Rezignovaně jsem si uklidila své věci a společně s Runou se vydala zpět na kolej. Cestou jsem si povšimla změny na nástěnce. Super. Budu moct brzo vyzkoušet tu novou cukrovinku... Znovu jsem se musela osprchovat a převléct. Doufala jsem, že dnes už naposledy. Pak jsem se vydala na oběd. Rozhodla jsem se všechen ten stres zajíst, protože to přece vždycky pomáhá. Na Charlieho jsem se jen neurčitě usmála a kývla hlavou, protože jsem zrovna měla plnou pusu. Postřehla jsem, že se Al ptá, kdy bude první trénink, ale Runa zřejmě ještě neměla žádný konkrétní plán. Udělala jsem si v duchu poznámku, že si o trénincích budeme později muset promluvit. Menší pozdvižení způsobili Reece s Isaacem, kteří se zřejmě prostě museli předvádět přede všemi, čehož si povšiml Snape. Bylo mi jich trochu líto. Tady se člověk prostě v klidu nenají! Becce přišel hulák. Nemohla jsem si pomoci a trochu jsem vyprskla smíchy navzdory tomu, že jsme se vlastně usmířily. Nitrobrana G82 Pondělí, 13. září Saga,, Jordyn Po obědě jsem se rychle vrátila na kolej pro pomůcky, a poté na nitrobranu. Sedla jsem si k Jordyn. S radostí jsem vítala přítomnost Sušenky, kterou jsem mohla pozorovat, abych se na hodině moc nenudila. Ona z naší přítomnosti zjevně radost neměla, ale to mi vůbec nevadilo. Byla jsem z dnešního dne už docela unavená, tak jsem kočku jen ospale hypnotizovala očima a snažila se dávat pozor. Moc mi to nešlo. Naškrábala jsem si pár poznámek, ale měla jsem určité pochybnosti, jestli pak budu schopná je přečíst. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Neochotně jsem zaujala zadanou pozici a otočila se k Jordyn zády. Obrázky byly opravdu pěkné a my se střídaly v pokusech si je vyčíst z hlavy. Někdy se nám to povedlo lépe, někdy hůře, myšlenky neustále někam utíkaly po dnešních zážitcích, ale nakonec to byla docela příjemná hodina, narušila ji jen Christinina sova... a Crabbe. Bylo to vážně odporné. Okamžitě jsem si strčila před pusu rukáv hábitu a snažila se dýchat přes něj. Fialový vzduch štípal do očí. Začínal se mi z toho zvedat žaludek, proto jakmile jsme dostali svolení, vyřítila jsem se ven a vděčně dýchala čistý vzduch. Ještěže péče o kouzelné tvory bude venku, tam nám udušení nehrozí, mračila jsem se na Crabba. Na kraji lesa Pondělí, 13. září Kwang, ti u Havraspárského stolku, Patrick Vrátila jsem se na kolej, opět si vyměnila pomůcky, oblékla se a spěchala jsem k lesu. Péče o kouzelné tvory byla můj oblíbený předmět. Kwang nás odvedl na malou mýtinku. Čekaly tu na nás stolky s něčím, co vypadalo jako klece. Ozýval se z nich zvláštní bublavý zvuk. Po pohlazení jsem otevřela svou učebnici a postavila se ke své koleji k jednomu ze stolků. Tentokrát jsem si poznámky z výkladu psala velmi pečlivě. Opravdu mě to zajímalo, tykadlatka byla docela roztomilá. Trochu mě mrzelo, že to nebudu já, kdo si ji bude moci prohlédnout zblízka jako první, ale Patrick. Ve srovnání s ostatními byla naše tykadlatka poněkud nevrlá. Zdálo se, že je to sameček, ale byla jsem moc daleko, abych mohla počítat skvrny. Přistoupila jsem k Patrickovi blíž, abych si ho mohla dobře prohlédnout, případně mu hopomoci chytit, kdyby se vysmekl. "Určitě je to sameček. Když ho ale držíš takhle, tak nic nespočítáme. Možná bychom ho mohli položit na zem? Dva by ho drželi za nohy a ocas, aby se pořád nemrskal a někdo třetí by mohl počítat skvrny na zádech? Vypadá docela mrzutě, spolupracovat s námi určitě nebude." Pokud ostatní na můj plán přistoupí, nabídnu se, že budu tykadlatku přidržovat. Sahat na sliz mi ani trochu nevadí. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaOznačení13. září, Pondělí Postávala jsem u stolku a trpělivě očekávala zahájení hodiny. Už aby to bylo za mnou. Předmět profesora Kwanga jsem nikdy neměla ráda. Patřil k těm, které jsem spíš nesnášela. Ačkoli sám profesor byl velmi milý. Koutkem oka jsem neustále kontrolovala Deirdre a její navracející se barvu. Nezdálo se, že by jí bylo stále špatně. Stejně by ale do těch Prasinek večer chodit neměla. Bude mít žaludek jako na vodě a mohla by si ho ještě něčím podráždit. Nic jsem ale neříkala. Nakonec je to její věc. Pokud se chce znovu vyblít z podoby, tak může. Já jí u toho ale znovu vlasy držet nebudu. V duchu se vrátím k naší konverzaci na pokoji. Nedá se říct, že bych litovala svého rozhodnutí se jí s tím vším svěřit. Ačkoli měla přesně tu reakci, které jsem se chtěla vyhnout. Nepotřebuji finanční výpomoc, potřebuji řešení. Půjčovat si drobné částky by naší situaci nijak nepomohlo. Nehodlám žebrat o peníze, mám nějakou hrdost. Všichni se pomalu slézají a já začínám být netrpělivá. Tímhle tempem nezačneme nikdy a já mám na pokoji velmi důležitý dopis, který potřebuje urgentní odpověď! Nemám čas se tu zabývat kouzelnými potvorami a tvářit se, že jsem jimi fascinovaná. Mezi posledními se připlazí i Richard se svými zprávami. Upřímnost, se kterou mi sděluje, že já do Prasinek nemůžu, z něj přímo kape. Dřív býval v té přetvářce zdatnější. Kdyby nebylo dopisu, možná by mi tím zkazil náladu, ale teď? Mně to akorát přijde vhod. „Ale to je v pořádku. Mám nějaké záležitosti, které vyžadují mou pozornost. Takhle mi Snape jen ulehčil dilema. Určitě si to užijete i beze mne.“ Věnuji mu pro změnu upřímný úsměv. Beztak bych si neuměla představit, že bych se ve tvé přítomnosti mohla u té večeře bavit. Nemusím s ním trávit víc času, než je nezbytně nutné. S nepatrným úsměvem přivítám příchod Barbary a Helen. Už se nadechuji, že se zeptám na její stav, ale Wolfram mě předběhne. Nepozastavuji se nad jeho motivy. Je mi jedno, jestli je jeho účast jen předstíraná. Helen to určitě ocení i tak, když ji Richard tak okatě ignoruje. Lepší něco než nic. Jedním uchem je poslouchám. Ne, že by mi výrazně záleželo na jejím zdraví, ale nakonec je to její zásluha, že jsme všichni vyvázli bez zranění. Zájem, i když minimální, je zcela na místě. Mezi tím se ale otočím na Báru. „Hodláš se připojit k ostatním a jít na večeři do Prasinek?“ Představa, že budu u zmijozelského stolu v podstatě sama, mi hrůzu nenahání, ale přesto by nebylo špatné tam mít alespoň nějakou společnost. I když třeba mlčenlivou. Navíc si neumím představit, jak se zrovna Barbara dobrovolně vypraví na výlet s našimi spolukolejníky. Stejně jako Helen, kterou tam nejspíš budou muset krmit. Kwang začne s výkladem a já si pečlivě zapisuji každé slovo. Pochybuji, že by se mi to někdy v budoucnu mohlo hodit. Co se mě týká, tak od tohohle tvora se budu držet co nejdál. Má úleva, když Kwang jako osvícený diktátor vybere za dobrovolníka Wolfa, je naprosto pochopitelná. Tohodle bych se nechtěla dotýkat ani za zlaté prase. A že jsem za peníze schopná čehokoli. S pohoršeným výrazem sleduji, jak se ta obluda dostává ven z klece až na čtvrtý pokus a mezitím stihne Wolfa atakovat svým ocasem. Naprosto rozumím jeho nechuti s tím živoucím předmětem manipulovat, proto se nesměji. Nepřijde mi to vtipné. "Odporné." zabrblám sama sobe tak, aby mě nikdo neslyšel. Zůstávám v dostatečné vzdálenosti a hádání nechám na ostatních. Vůbec mě nezajímá, kolik tomu je let. Nechci s tím mít nic společného. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaOznačení13. září, Pondělí Sedím na zemi v tureckém sedu a líným pohledem sleduji všechny příchozí. Táhnou se jak smrad. Jak dlouho může trvat dojít ze školy až sem? Mám krátký nohy a stejně jsem tu dřív jak polovina mých spolužáků. Kwangovy hodiny patřily k mým nejoblíbenějším a já se nemohla dočkat, až konečně začneme. I když to nejspíš bylo pro to, že mi i v závětří byla zima a potřebovala jsem se nějak zabavit. Šortky pod sukní jsou málo. Budu muset vytáhnout legíny. Nejradši bych se zabalila do nějaký kombinézy a vůbec nevylejzala z postele. Z mého útlumu mě probere až Emily, která se k naší skupince přiřítí s hromadou otázek mířených na mě, a já nemám nejmenší tušení, na co se to vůbec ptá. „Co to meleš?“ Zmateně se zasměju jejím směrem, ale pak to pustím z hlavy, protože se jí ujme Maureen. Ta to vyřeší. Já nemám páru, o čem mluví. Místo toho se zaměřím na Nairu a mimoděk si promnu ucho, na které mi zírá tak, že by mi do něj mohla vypálit díru. „Jop. Byl to porod.“ Ušklíbnu se při vzpomínce na svojí první náušnici. „Z té první jsem tehdy byla tak vyklepaná, že jsem nebyla schopná to ucho propíchnout napoprvé. Tolik krve najednou.“ Protočím oči. „Ale ty další už šly hladce. Spíš teď přemýšlím o tetování.“ Dodám a pak si jí prohlédnu zvídavým pohledem. „Proč? Chceš další náušnici?“ Už při té otázce mi hlavou prolétlo všechno, co bych k tomu mohla potřebovat a které naušnice bych mohla obětovat pro její dobro. „Stačí říct. Vercajk na to mám.“ Zakřením se na ni, než se k ní spiklenecky nakloním. „Slibuju, že budu něžná.“ Se smíchem ji dloubnu do žeber, ale to už profesor začne výklad. Ze svého vyhřátého místečka v trávě automaticky zkontroluji, zda jsou tu všichni. Jordyn přišla jak jinak než s Caylusem a Rory pozdě. Jako obvykle. Pohled na něj mi připomene to drobné nedorozumění u oběda. Který kluk v jeho věku by to gesto nepochopil? Když se konečně donutím dávat pozor, tak už jsou body rozdány a obsah klece odhalen. Pobaveně si prohlédnu Tykadlatku, která mi připomíná spíš přerostlého šneka. Za poslední týden jsem měla dost času na studium, takže jsem si některé kapitoly přečetla dopředu. Nemusím si tedy dělat poznámky, ale přesto pozorně poslouchám, co nám Henry říká. Třeba se dozvím něco, co v učebnici nebylo. Profesor začne procházet skupinky a vybírat zástupce, co vytáhne tvora z klece. Za naši kolej jsem si černého Petra vytáhla já a to zrovna v momentu, kdy jsem konečně našla polohu, ve které mi byla nejmenší zima. Možná právě proto mě vybral. Nepatřičně jsem se mu tady roztahovala. „Hej… trocha asistence by bodla.“ Zazubím se na Emily a natáhnu k ní ruce, aby mě mohla vytáhnout na nohy. Trochu mi ztuhla kolena, takže když konečně stojím, musím se pořádně protáhnout. Teprve potom se došourám až ke kleci, kterou pomalu otevřu. Na největší ropuchu musel vybrat člověka s nejmenšíma rukama. „Tak pojď k mamce, krásko.“ Zabručím si pod vousy, když Tykadlatku podebírám a vytahuji z uzavřeného prostředí. Trochu mi přetéká z obou dlaní, ale není tak těžká, abych ji neudržela. Navíc nevypadá, že by jí to nějak výrazně vyvádělo z rovnováhy. Působí, že jí nemůže být víc ukradený, co se s ní děje. Podle skvrn je už jednou nohou v hrobě. Životní zkušenosti se poznají. Otočím se směrem do našeho hloučku s předstíraným dojatým výrazem, jako bych jim ukazovala jejich prvorozené. „Gratuluji, je to holčička.“ Natáhnu ruce před sebe tak, aby na ní viděli všichni a mohli si sami spočítat, kolik jí doopravdy je. Po malé chvilce ji s přihlouplým úsměvem přistrčím Benjimu přímo před obličej, ocasem k sobě. Kdyby se jí přestala manipulace líbit, abych jím dostala já a ne on. „Polib mě, sličný princi, jsem zakletá.“ Promluvím za ni vysokým hláskem a zadržuji smích. |
| |||
13. září, pondělí Okraj Zapovězeného lesa Zmijozelští a zbytek Z učebny jsem zamířila pryč hned, jakmile profesorka ukončila hodinu. S Alastorem jsem se jen v rychlosti rozloučila a dál si ho nevšímala. Stejně ho uvidím ještě u večeře, oběda, snídaně.. Mám takový pocit, jako by se Deein stín tvaroval do Alastorovy siluety. Je jako boomerang, který se pokaždé vrátí zpátky. Navíc ani nezareagoval na můj komentář s Caylusem, což mě dost mrzelo. Buď ho Dee vůbec nezajímala, nebyl žárlivý nebo to byl nechápavý trotl. I v Havraspáru se najdou výjimky, stačí se podívat na Aleca. Kde je vůbec ten lidský plevel? Nějak dlouho se neprojevil. Jaká škoda, Caylus ho vždy tak miloval. Jen co jsem prošla dveřmi jsem zamířila jako většina studentů na kolej, abych se stavila pro učebnici. Rozmrzele jsem tu obří knihu vzala do rukou a zamířila k lesu. Nejen, že byla těžká, ale ještě sebou celou cestu protivně cukala. Já tě tu snad někde zahodím.. Ať si tě odnese třeba Jamar. Vyhrožuju Obludáriu v duchu a hned jak se mi naskytne možnost, hodím knihu na stůl tak neohleduplně, až se celá klec zatřese. Nad tu jsem se jen zkoumavě naklonila, jako by snad ze shora byla látka průsvitná a já mohla vidět, co se skrývá uvnitř. Hodiny s Kwangem mi nikdy nevadily, naopak mě většinou bavily a dařilo se mi. Snad to dnes bude podobné, ale bublá to stejně podezřele jako Crabbův žaludek.. To už došel i Richard a to dokonce i se Snapovým požehnáním na výlet do Prasinek. ,,Super, jdeme tam hned po vyučování?" Rozzářím se nadšeně a úplně ignoruji jeho komentář o věkové výjimce. Mně osmnáct už bylo, takže jsem se přirozeně o tuto informaci nestarala, navíc skutečně nemám páru o tom, kolik je komu tady let. Nestihnu si víc užít své nadšení, protože se ozývá Wolfram. Zaraženě se na něj podívám, jestli to myslí skutečně vážně. Pravděpodobně se nadýchal Crabbových výparů, protože mluvil úplné nesmysly. Takové plky. Protočím v duchu oči a nesnažím se to nějak okomentovat. Chudák Helen, ta snad ani nepozná, že to nemyslí vážně. A Richard si ji skutečně ani nevšiml, začíná mi být té holky líto. Kwang se zahájením hodiny dlouho neotálel, proto jsem se k němu otočila čelem a čekala, kdy nám dovolí sejmout látku z klece. To jsem nechala na Dee, která se po ni dychtivě dívala už od začátku hodiny. Jen co je látka pryč a odkryje mi výhled na stvoření v kleci, neváhám s odpovědí ani minutu. ,,Tykadlatka bublavá." Odpovím Kwangovi pohotově, aniž bych nad tím musela přemýšlet. Listování z nudy učebnicí se vyplatilo a naše kolej získá dalších pět bodů. ,,Vypadá trochu jako Caylus.." neodpustím si rýpnutí do spolužáka, který stál vedle a pobaveně se na něj zakřením. Očividně jsem měla dobrou náladu, protože jsem se spokojeně usmívala a dokonce vyprskla smíchy, když profesor jmenoval Wolfa, aby potvoru z klece dostal. Bylo mi jasné, jak nadšený ze svého úkolu musí být. Následně jsem se nemohla přestat smát, protože naše tykadlatka byla celkem živá a Wolfovi neustále vyklouzávala z rukou. Očividně jejich sympatie byly vzájemné. Postavím se za Richarda, abych svým smíchem tolik nepřitahovala pozornost a dál se škodolibě při vytahování žáby z klece bavím. Zvlášť, když ho ocasem švihne do obličeje, se musím Richarda chytit za rameno, abych smíchy nepřepadla na zem. Po chvilce jsem se však uklidnila a přišla blíže ke stolu, abych si naši tykadlatku lépe prohlédla. Náš vrchní ošetřovatel už zjistil, že je to samec. Já si barev ani proužků během záchvatu smíchu nevšímala. Jestliže se pohlaví určuje podle zbarvení, znamená to, že nemá... Nenápadně jsem naklonila hlavu na stranu, abych si tykadlatku prohlédla zespoda. Jak říkám, Caylus. Nechám počítání proužků ostatním a zvědavě do tykadlatky píchnu prstem. ,,Třeba ti ho Kwang nechá." zakřením se na Wolframa, který se tvářil, jak kdyby držel kus hovna. ,,Takový roztomilý jsi. Budu ti říkat Karel." Spokojeně k žábě mluvím a jemně ji zatahám za tykadýlko. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Okraj lesa Další slizká potvora ♠ Zmijozelští ○ Prof. Kwang a ostatní „Omlouvám se, chtěla jsi něco říci, Helen?“ Pohledem zabloudím ke slečně Lynnerwood, která nevypadala zrovna přátelsky. To jí samozřejmě nikdo nemohl vyčítat. Bylo obdivuhodné, že se rozhodla pokračovat ve vyučování. „Zrovna jsme probírali společné povyražení do Prasinek, které díky Richarda máme povolené již nyní.“ Začnu s vysvětlováním. „Tuším, že jsme to probírali u oběda, kde jsi naneštěstí zrovna nemohla býti. Pokud ti to už tedy někdo předtím nevzkázal, byl bych...“ na decentní okamžik jsem se zastavil, abych se opravil. „Byli bychom rádi, kdyby ses k nám samozřejmě přidala.“ Mile se na Helen usměji a na chvíli se odmlčím, jako bych čekal na její odpověď. „Co ruce, stále nejspíše bolí, viď...?“ zachmuřím se na Daniela, který jí toto zranění způsobil. Poté pohled opět vrátím k Helen. „Samozřejmě ti jsme ochotní pomoci s čímkoliv, co ti tvůj handicap znemožňuje.“ Ať už je její odpověď jakákoliv, pozornost mně nyní směřuje k profesorovi, který již začal se svou úvodní řečí. Nechal jsem ostatní z mé koleje sundat látku z klece a s apatickým výrazem sledoval zvíře v kleci. 'Úchvatné.' Nijak mne nezaujalo. Bylo ošklivé, zakrslé, nudné... Tak či tak si do sešitu zapíši informace, které nám učitel poskytl. Tedy alespoň ty, které mně přišly potřebné. „Ach..“ povzdechnu si. Pan Henry pravděpodobně odhadl mé nesympatické chování k tomuto druhu zvířete, proto mne určitě záměrně vybral k jeho vytáhnutí. 'Úžasné...' sarkasticky jsem si pro sebe poznamenal a začal se po té potvoře zkoumavě dívat. Opatrně jsem položil učebnici a následně jsem se svlékl do košile, u které jsem si pečlivě vyhrnul rukávy po lokty. Mírně jsem si ruce protáhl a sebevědomými kroky přistoupil ke kleci. 'Tak pojď ty slizká svině.' Falešnou nevinností jsem se na tykadlatku usmál a už teď mě iritovalo, jak energeticky se po kleci pohybovala. Plán byl jednoduchý. Chytit ji, vytáhnout, přinést k ostatním, určit požadované informace, vrátit ji zpět do klece. Už po prvním pokusu mi na tváři skončil kamenný výraz. Sotva jsem tu tykadlatku chytil, už živě vyklouzla zpět do klece. Druhý pokus skončil stejně. Po třetí mě mrskla do ksichtu ocasem a znovu skončila v kleci. Rozhlédl jsem se, jak to jde ostatním a poté pohlédl na profesora s pohledem To jako vážně?. Jako by záměrně dal tu největší mrdku zrovna Zmijozelu a záměrně vybral mne. Buď začínám být po dnešku paranoidní, nebo je tu někdo trochu vysazený. Pravděpodobně jsem byl jen rozmrzelý z toho fláknutí ocasu. Nakonec jsem tykadlatku přece jen trochu silněji chytil, aby se tentokrát už nevykouzla a držel ji co nejdál od těla hlavou směrem ke mně, abych se co nejlépe vyvaroval dalšímu setkání se šlehajícím se ocasem. 'Proč to nemůže být štěně?' tiše jsem si stěžoval, že musím držet další slizké zvíře. „Mám takové tušení, že je to samec. “ Věděl jsem už i jeho věk. Při tom vytahování jsem měl možnost o něm zjistit vše. Nechtěl jsem však kazit učitelovi jeho pokus o týmovou práci, tak jsem ostatní nechal na zbytku mé koleje. |
| |||
Hodina péče o kouzelné tvory 13.září, Ponděli Havraspárský stolek + prof.Kwang Stál jsem u klece a nedůvěřivě ji pozoroval poté co jsem z ní sejmul látku. Neměl jsem ani tucha co za divné zvíře je uvnitř, takže jsem se ani nesnažil zvedat ruku a odpovídat, očividně tu byla plná řada zoologů, kteří na tom byli v tomto ohledu lépe než já. "Takže Tykadlatka, jo?" Nadhodím a kouknu se na náš havarspárský exemplář. "Jsou to docela roztomilé příšerky." Řeknu pobaveně. Žerty mě přejdou, když profesor Kwang oznámí, že Tykadlatku budu z klece vyndávat zrovna já. "Oukej, jde se na věc" Řeknu povzbudivě spíš sám k sobě, než k ostatním. "Kůže tykadlatky trochu připomíná kůži žab. Je poměrně kluzká a možná se vám do ní budou bořit prsty.." Spustí Kwang, zrovna když se na tu příšerku chystám sáhnout. "No neke..tohle sis nechal na později schávlně, ty jeden úskočnej, malej.." Pomyslím si a v duchu a Kwanga prokeleju. Dokonce jsme ani nevyfasovali žádné rukavice, to bude chuťka. Trvalo to déle, než bych byl rád, ale nakonec jsem Tykadlatku vyndal. Bránila se a dokonce po mě párkrát mrskla ocasem. "Hele, nech si to" Napomenul jsem ji a chvíli jsme spolu takhle šaškovali, než se mi ji podařilo vytáhnout z klece. Tykadlatka na protest proti mému počínání párkrát zlostně zabublala a pokusila se mi vysmeknout a vrátit se do klece. "Nic takového!" Řeknu rozhodně a pevně, leč opatrně, Tykadlatku uchopím. "To je humus, fakt kluzký, jakoby slizký..." Postěžuji si a strčím Tykadlatku před sebe, aby si ji ostatní mohli prohlédnout, ale samozřejmě tu potvoru nepouštím ani na vteřinu z opatrně pevného sevření. Nutno dodat ,že na toto počínání se Tykadlatka tvářile velmi mrzutě. "Tak co říkáte? Holka, nebo kluk, já bych řekl, že kluk." Vyjádřím svůj názor. S holkou by nebyly takové potíže ,protože mě holky milují, nebo si to alespoň myslím i když podle toho co říkala Christina bych měl radikálně změnit zevnějšek, takže mě možná holky nemilují a já si celou dobu něco nalhávám. Nah, mám v tom zmatek a nemůžu se pořádně soustředit, když mám v ruce mrzutou Tykadlatku, co se mě snaží šlehnout ocasem. |
| |||
Okraj Začarovaného lesa - Hodina péče o kouzelné tvory Všichni přítomní studenti Jen co se studenti přiblíží na okraj Začarovaného lesa, vyjdu jim vstříc, abych je přivítal. ,,Vítám vás všechny na letos první hodině péče o kouzelné tvory. Ještě než začneme, poprosím vás, abyste se rozdělili ke stolkům podle kolejí." Střídavě ukážu na čtyři různé stoly a dám studentům potřebný čas, aby se rozmístili. Jakmile tak učiní, znovu spustím. ,,Nyní prosím sundejte látku z klece, kterou vidíte před sebou." Požádám je a s lehkým úsměvem na tváři sleduji, jak reagují na zelené bublající stvoření, které se pod plátnem skrývá. ,,Věděl by někdo z vás, aniž by se podíval do učebnice, jak se nazývá tvor, který je před vámi?" zeptám se, vyčkávajíc odpověď. Studentovi se správnou odpovědí pak přičtu pět bodů. ,,Správně, jedná se o Tykadlatku bublavou. Není třeba sáhodlouze vysvětlovat, jak ke svému jménu přišla, stačí se na ní podívat. Má dlouhá, výrazná tykadla, která jsou dlouhá až 8 centimetrů, jak u samce, tak samice. Podle nich pohlaví jedince bohužel nepoznáte, to se dá určit pouze podle zbarvení. Samičky jsou světle zelené s tmavě zelenými skvrnami, kdežto u samečků je tomu přesně naopak. Dožívají se kolem dvaceti let." Na malou chvíli se odmlčím, abych dal prostor všem, kteří si dělají poznámky, nebo mají nějaké otázky. Poté pokračuji. ,,Tykadlatka není těžší než 2 kilogramy, zpravidla se však váha pohybuje kolem 1,80 kg. Neměl by pro vás tudíž být problém jí uzvednout, protože přesně to po vás teď budu chtít. Každá kolej svou tykadlatku vytáhne z klece a pokusí se určit její pohlaví a stáří. To poznáte podle skvrn, které vedou od ocasu ke hřbetu. Skvrny se tvoří zpravidla každý rok, tudíž je stačí spočítat. Abyste se u klece zbytečně nemačkali, určím z každé koleje jednoho studenta, který tykadlatku vytáhne." Průběžně začnu chodit od jednoho stolu k druhému, kde postupně zvolím zástupce a to přesně v této sestavě: Nebelvír – Diana Havraspár – Patrick Mrzimor – Acai Zmijozel – Wolfram ,,Kůže tykadlatky trochu připomíná kůži žab. Je poměrně kluzká a možná se vám do ní budou bořit prsty, proto buďte při manipulaci se zvířetem opatrní. Také nezapomínejte na to, že každý jedinec je originál a bude na vás reagovat jinak, takže se nelekejte. Nekousne vás, protože nemá zuby, ale je možné, že některé švihne ocasem. Ten je na jejím těle nejsilnější a používá ho pokud se cítí rozrušená, nebo ohrožená. O chování i všem ostatním si samozřejmě můžete dělat poznámky, které si pak řekneme a vysvětlíme. Tak se pusťte do toho." (* pro lepší představu, tykadlatka je velká cca. jako zakrslý králík) |
| |||
G82 => Kolej => Okraj Zapovězeného lesa Nakonec ani Janna není při dnešní hodině zrovna ve své kůži a svým výkonem je na tom stejně žalostně jako já. Nevím, jestli za to mám být ráda, nebo si pozoufat, jaká jsme to zoufalá dvojka. Rozhodně to ale bylo lepší, než kdybych jí při téhle hodině spíš překážela. Naštěstí vyučování skončí dřív než obvykle, ovšem jak už je pro dnešek pravidlem, nemohlo by to být jenom tak. Pohoršeně se otočím na Crabba, ale vzápětí mě praští do nosu takový smrad, že jsem zapomněla, co jsem mu vlastně chtěla říct o jeho nepřijatelném chování a ubližování Zmijozelské pověsti. Teď si budou myslet, že ve Zmijozelu žijí samá prasata! Když k tomu přidám ještě způsob, jakým jedí Caylus A Deirdre (ano, ta něžná dívka Dee!!!), z kterého je mi občas na omdlení, mohli bychom dát dohromady celkem pěknou farmu. Jediným východiskem pro mě je zadržet dech a doufat, že to zmizí dřív, než se udusím. Po vyzvání k odchodu se snažím sesbírat všechny svoje věci z lavice co nejrychleji, ale ruce mám jako z gumy a každý subjekt mi minimálně dvakrát spadne. A kyslík stále ubývá. Na Jannu jenom kývnu na pozdrav. Pomoc jsem od ní neočekávala, i když mě to trochu frustrovalo, když se bez jediného pozastavení prostě vydala pryč a nechala mě na holičkách. Nakonec přijde záchrana v podobě Alastora, který je natolik milý, že mi věci posbírá sám. Možná konečně začínám trochu pronikat do Deeina zájmu o tohohle na první pohled… podivného tvora. Ovšem dokonce i z chlapce s nevkusně dlouhými vlasy a prapodivným zvykem bodat se při obědě do ruky, se může vyklubat gentleman, i když je to překvapivé zjištění. Navíc by to byl fajn strašák na naši farmu. Společně s ním vylezu ze třídy, lapajíc po vzduchu. I tak jsem se toho zápachu nezbavila úplně, protože se nebezpečně rychle valil z otevřených dveří. “Děkuju.“ Pronesu jeho směrem, ale to už mě pravděpodobně ani nevnímá, protože běží směrem, kde jsem zahlédla jenom mihnout blonďaté vlasy v doprovodu dalších dvou těl a Christinu v závěsu. Ať už se stalo cokoliv, je tam víc než dost lidí, aby se o to postarali. Pokrčím nad tím rameny a vydám se stejně svižným tempem do pokoje, abych unikla tomu fialovému plynu hromadného ničení. Chvíli v pokoji hypnotizuji Obludné obludárium svázané řemeny, ale nakonec se rozhodnu jej nebrat. Kwang nebyl takový hnidopich a mohl by mít pochopení, zvlášť když mu osvětlím celou situaci. Sehnat si potvrzení od zdravotnice by bylo to nejmenší a zavřelo by to pusu všem. Navíc se s takovou obrovskou knihou odmítám tahat až k Zapovězenému lesu s popálenýma rukama. Proto nakonec sáhnu jenom po prvním kabátu, který uvidím a přetáhnu si ho přes uniformu. Ten Daniel se nějak rychle oklepal. Pomyslím si trochu rozmrzele, když s posledním pohledem nechávám knihu dál ležet v truhle a vydávám se směrem k Zapovězenému lesu. Ne, že bych po něm chtěla, aby mi nosil modré z nebe, ale mohl projevit alespoň nějakou tu galantnost a pomoct mi s učebnicemi. Ono by ho taky neubylo a trochu té vlídnosti jsem tak nějak… předpokládala. Vzhledem k tomu, že to vlastně byla jeho vina. Nu což, v Nebelvíru se to asi dělá jinak, nebo spíš nijak. Po následování Hagrida se dostaneme na okraj zapovězeného lesa, kde se máme seřadit u stolů podle kolejí. Pro dnešek jsem vcelku ráda, že už nemusím podstupovat další snahy o navázání nějakých mezikolejních vztahů. Už jsem byla vší té falešné milosti docela přejedená. Chvíli po mně dorazí Richard a informuje nás o nějakém povolení s tím, že jediná Týna nemůže. Vůbec nevím, o čem to mluví a nakonec se rozhodnu ani neptat, dost pravděpodobně se mně to stejně ani netýká. S popálenýma rukama jsem na dva dny mimo provoz. Bohužel Ríšo. Překřížím ruce na prsou a beze slova se zahledím na zakrytou klec, z které vycházely podivné bublavé zvuky. Zatímco u ostatních stolů to vyvolalo všeobecné haló, mně osobně bylo úplně ukradené, co se tam nachází. Chtěla jsem dnešek prostě už jenom přetrpět a zalézt do postele co nejdřív to bude možné. Pohlédnu na Richarda úkosem a nepatrně se zamračím. No jasně, nějaký povolení to je mu drahý, ale že by se třeba aspoň zeptal, jak mi je nebo tak něco? To ne. Ani se na mě nepodívá! Jsem mu úplně ukradená, přitom na ostatní zírá pořád. Hele, teď čumí na Christinu. A teď zase na Sinestru. Jasně. Sinestra… Naštěstí mě zabolí pravá ruka, do které jsem mimoděk zaryla nehty a přeruší tak tok mých myšlenek. Nevím, jak daleko bych se dostala. Jestli k všeobecnému proklínání nebo spřádání plánů na to, jak vyhladím veškeré ženské osazenstvo téhle školy. I tak mě okamžitě napadlo je zavřít do jedné místnosti s Crabbem a dát mu dvojnásobný nášup všech těch rádoby vtipných sladkostí, které měl. Nakonec to ale nevydržím a rozhodnu se na Richarda zareagovat, abych tak přilákala jeho pozornost. Protože co si neudělám sama, to nemám! Už, už se nadechuju, že pronesu nějakou slušnou, trapnou, ale hlavně jemu lichotící frázi, když na něj promluví Wolfram a já zase poslušně sklapnu. Nehodí se, abych zasahovala do konverzace dvou gentlemanů a tak nakonec jakékoliv snahy vzdám. Stojím o půlkrok od ostatních nedaleko stolu a zarytě mlčím, zatímco místo klasického mírného úsměvu mám ze rtů přísnou linku. Nakonec zaženu i své myšlenky hodné masového vraha a vrátím se zpátky k apatickému prázdnému pohledu. |
| |||
G82 -> okraj Zapovězeného lesa Pondělí, 13. září Wolf, Al, dvojčata No, Wolfram si za to mohl sám. Kdyby toho krakena nevytáhl, asi bych si ani nevzpomněla. I když ta podoba s obrázkem tam opravdu v jistém smyslu byla, tak kdo ví! "No... něco takového," zadívám se kriticky na obrázek a na důkaz ho spolužákovi podám, aby viděl, že jsem si něco takového skutečně nevymyslela. Vidíš? Vypadá to jako chapadlo! Poslední pokus už šel snadno, jen jsem měla zvláštní pocit, že se v té jeho hlavě někdo směje! Ale proč by to... Pak vyprsknu smíchy taky. Srna se zlatonkou místo hlavy? Co to jako je? To vymyslel Wolf? Je to tak dětinská představa! Tak jednoduchá, až se tomu člověk prostě musí smát! Nečekala bych to od něj, ale aspoň se bavíme! A Mikovi by se to líbilo! "To se ti povedlo,"řeknu polohlasně, než nám hodinu přeruší ten nevábný puch. Jakmile ale profesorka povolí odchod, ve dvou vteřinkách se sbalím a mířím raději ven! Na Wolframa jen kývnu. "A pardon za to chapadlo," zkřivím tvář do lehce nevinného úsměvu. Pak už pospíchám do chladných chodeb. Chvilku si užívám relativně čerstvého vzduchu a přidám se k několika spolužákům jdoucích do havraspárské věže pro věci. Nevím, jak ostatní soukolejníci, ale já mám z obludária velký respekt a pokud nemusím, nepřibližuju se k němu. Může za to hlavně Fufík, ten nám svůj hlad po všem, především po ponožkách, převáděl donedávna pravidelně! Ať odpočívá v pokoji. Když si sbalím, co budu potřebovat, přesunu se zvolna na hodinu péče o kouzelné tvory. Už se na ni těším, je letos poprvé a profesor Kwang je fajn. O to víc fajn, že nás nerozsadí do lavic po dvojicích a já můžu být v nenápadné skupince mezi svými. Jo, třeba vedle Ala. Koutkem oka si všimnu Thomase, jak na mě zírá. Proč? Děje se něco? Mám něco ve vlasech? Netrčí mi ještě pořád z toho jezera?! Ne, dobrý... Hned se ale otočím na Ala, vzpomenu si, co že to vlastně o něm před hodinou říkal Patrick. "Jo, ty jsi vlastně novej prefekt, co? Patrick říkal," donutím své koutky vylétnout ještě o něco výš. Ale jen na chvíli, pak zvědavě spadnou. "Zástupce?! Já jsem tvůj zástupce?" vyhrknu překvapeně. "Jak to? A... co zástupce dělá?" ptám se překvapeně. Ale docela... radostně! Zástupce prefekta totiž nezní špatně. Vzhlédnu a pohled mi opět zabrousí k červenému hloučku. Teď pro změnu zírá Diana. Co to s nimi dnes je? A pak... pak na mě... mrkne? Chci naprosto nechápavě zamrkat, ale k tomu se mi navíc proti mé vůli pod určitým úhlem světla zbarví tvář do slabého odstínu červené barvy! "Eh... jo, asi za tím Lupinem musíme," vrátím se odhodlaně zpátky k Alovi a přesunu svoji pozornost na záhadnou klec. |
doba vygenerování stránky: 1.0928511619568 sekund