| |||
Zmínění Pondělí 13. září Za týden volna jsem byla vděčná. Sice jsem občas byla smutná kvůli Jackie, ale bylo to lepší. Plně jsem se zaměstnávala pravidelným během, učením se s Fabem a trávením volného času s ním a Maureen nebo Morganou. Asi bych na tom byla hůř, kdybych neměla tak skvělé kamarády. Byla jsem se podívat i na náboru do famfrpálového mužstva, kde jsem už nějaký ten rok měla své místo. Byla jsem ráda za to, že jsme v koleji měli i někoho extrovertnějšího jako je Patrick nebo Charlie, s kterými jsem se mohla bavit bez obalu. Ne jako Alastor, který trávil prakticky veškerý svůj čas v knihovně nebo se svou překrásnou blondýnkou. I tak jsem ale volno ocenila. Konečně jsem se trochu pohnula ve své fankfikci o Malecovi, a stihla jsem i vymyslet nový horoskop pro sebe, Mau a Fabiana. Pondělní ráno jsem začala jako obvykle. Ranním výběhem. Poté následovala lehká snídaně. Nehodlala jsem se přejídat, zvlášť, když nás čekal tělocvik. Rozcvičky se ujala Dia, která nám dala pořádně do těla. Byla jsem za to ráda. Po ranním běhu to pro mě nebylo nic těžkého, a tak jsem si ráda ještě přidala. Oproti těžké práci na farmě brnkačka. S plaváním už to tak slavné nebylo. Sice jsem měla dobrou kondičku, i tak jsem ale skončila mezi těmi, které musel vylovit kraken. Naštěstí jsem neskončila na Ošetřovně jako třeba Charlie. Bylinkářství patřilo mezi mé oblíbené předměty. Svůj volný čas jsem občas trávila ve Sklenících s Reecem a pomáhala mu. Kouzelné rostliny mě fascinovaly. Byly o dost jiné než ty mudlovské, i tak jsem v nich ale nacházela zálibu. Záviděla jsem Reecovi zahradnictví jeho rodiny. Proč mě to nikdy nenapadlo? Mamka měla taky vlastní zahrádku a skleník. Kdybychom spojili své síly a pustily se pořádně do podnikání, mohly bychom na tom třeba ještě vydělat! Do dvojice jsem dostala Johna Dandyho. Měla jsem Johna ráda. Byl přátelský a rád si povídal, což vždycky přišlo k užitku. Naštěstí nám nic neexplodovalo a extrakt se nám podařilo získat bez problémů. John byl tak hodný a nechal mi ho. Poděkovala jsem mu snad desetkrát. Přesně tohle se nám bude na farmě hodit při rozmnožování! Že bych to zkusila na Sněhurce? Oběd jsem si užila ve společnosti svých spolužáků. Nic zvláštního se nestalo až na Dianu, která nám ukradla mandarinky, huláka u Beccy, který ve mně vzbudil ještě větší zvědavost a Reece s Isaacem, kteří se objevili u mrzimorských ruku v ruce. S neskrývaným zájmem jsem je sledovala a tetelila se blahy. Byla jsem šťastná, že se opět dali dohromady. Právě oni dva byli většinovou inspirací pro mé fanfikce.
Benji, Patrick, Alastor Po obědě následovala nitrobrana. Saga nás rozdělila opět do dvojic. Tentokrát jsem skončila s Fabianem, což mi udělalo neskutečnou radost. Oba jsme na tom s tímhle předmětem nebyli úplně nejlíp. Když už to zvorat, tak pořádně. Nakonec se nám ale podařilo jakž takž něco vidět. Sice po deseti pokusech, i tak jsem na nás ale byla pyšná. Nezapomněla jsem Faba pochválit a domluvit si s ním další společné dělání úkolů v knihovně. Minulý týden nám to celkem i šlo, když nás tak netlačily termíny. Ke konci hodiny jsme se dočkali zpestření v podobě puchu od zmijozelského dua, který tím nechvalně proslul. Byla jsem moc ráda, že to projednou nejsem já, komu se stal takovýhle trapas. Brala jsem to jako samozřejmost, a tak jsem jen Crabbovi věnovala soucitný úsměv. Nechápala jsem, co ostatní tolik nadělali. Tenhle smrad nebyl o moc horší než prasečák, v kterém jsem trávila hodně času. Pouze jsem si přes nos přetáhla lem hábitu a počkala, až se o to profesorka postará. Rozloučila jsem se s Fabem a vyrazila z učebny. Ještě jsem zahlédla Benjiho a Patricka, jak někam v doprovodu Christiny vedou Alastorovu přítelkyni. Alastor jim byl v patách. Nechtělo se mi jít na kolej samotné, a tak jsem se vydala za Patrickem. Týna zmizela s Deirdre na toaletách, a tak jsem jen zvědavě přelétla pohledem z Patricka na Benjiho a kývla směrem ke dveřím dívčích toalet. "Čau kluci! O co jsem přišla? Deirdre to asi moc nezvládla, co? Vypadala jako Shrek..." Netušila jsem, jestli některý z nich zná tenhle mudlovský animák, ale já jsem zlobra z Bažiny zbožňovala. Vlastně se dost podobal Crabbovi. "Ale byla to fakt síla, co? Nedivim se, že zkolabovala. Chudinka." Zúčastněně pokývu hlavou. "Ale oproti prasečáku to je nic. Měla bych všechny někdy vzít na exkurzi k nám domů. Věřte mi, že je to daleko horší. Zkuste si kydat celej den v podobným smradu a garantuju vám, že vám nějakej blbej prd ani vadit nebude." Začnu se smát. Prakticky tu "vůni" domova cítím ve vzduchu. Otočím se na Patricka. "Asi bychom měli pohnout, jestli chceme stihnout tu Kwangovu hodinu. Jdeš si ještě pro věci na kolej? Přidala bych se!" |
| |||
Týna, Alastor, Patrick, Benji Pondělí 13. září Chce se mi zvracet. Zoufale se modlým k Lokimu a Thorovi, aby se smilovali a nedopustili, abych skončila jako Szewczyk a Ogata. Prosím. Vždyť by tak dobrého jídla byla škoda. Od zdi mám na čele už obtisknutou rudou skvrnu, jak moc zoufale jsem se snažila zmírnit horkost, kterou tam cítím. Můj žaludek začal vydávat podivné zvuky, nad kterými se mi skoro zastavilo srdce. Táhni! Moje jídlo! Nikam nepůjde! Proto jsem si skoro ani nevšimla, že na mě někdo mluví. Jako první se objevil Patrick, kterého jsem poznala jen díky jeho blond háru. Trochu jsem pootočila hlavu, abych na něj přes clonu svých vlasů viděla. Pokusila jsem se zformulovat nějaká slova, ale nepodařilo se mi to. Zkusila jsem to tedy znova. Kde je sakra můj osobní otrok přítel když ho potřebuju? "Patricku..." Už jen ta slova mě stojí poměrně dost. Po čele mi stéká studený pot a já se nadechnu znova. Zavřu oči a úpěnlivě se pokouším trochu uklidnit, přesně jak mě to učil Santeri. "Je mi zle..." Pravda. Ten smrad by zabil kohokoliv. "Ne, Ošetřovnu prosím ne..." Pak se tu náhle zjevil Benji. Zírám do prázdna a očima jen sleduju, jak nakopne Patricka. Kdyby mi bylo dobře, nejspíš bych se tomu zasmála. "Měla jsem i lepší dny..." Zamumlám na Benjiho poznámku o svém stavu a pokusím se mu věnovat náznak lehkého úsměvu. To je vše, čeho se zmůžu. Pak se začne bavit s Patrickem jako bych tam nebyla a byla nějaká mrtvola. "Já tu jsem taky..." Zašeptám slabě. Nepředpokládám, že by mě některý z nich slyšel. Naštěstí se právě objeví Týna, která celou situaci zachrání a zhodnotí můj stav. V tu chvíli vypadá jako skutečná velitelka a zaúkoluje kluky, aby mě dopravily na záchody. "Díky," vděčně zamumlám, když mě každý z nich podepře z jedné strany a pomůžou mi až na toalety. Zmizím v nich s Týnou dřív, než stačím říct cokoliv dalšího. Týna je tak hodná a drží mi vlasy, když zvracím. Jsem ráda za takovou kamarádku. Se smutkem v očích sleduji, jak všechny ty dobroty mizí v míse a v duchu se s nimi loučím. Škoda. Ale den ještě nekončí! Cítím se mnohem lépe. Můj makeup sice vzal za své, stejně jako vlasy, ale vypadám už trochu lépe. Alastor na mě čekal před záchody jako hodný pejsek. Ujistila jsem ho, že jsem v pořádku a usmála se na něj. Pak mě Týna odvede na pokoj, kde si lehnu na její postel a přes její rameno sleduji, jak si čte dopis. Pozorně si vyslechnu celou její řeč. Ani jeden z těch tří nevypadá kdovíjak vábně. A to jsem ji chtěla říct, s kým mi plánuje svatbu otec... "Pokud bys kdykoliv potřebovala nějakou finanční výpomoc, stačí říct... Večer si o tom popovídáme víc, dobře?" Jasné a výstižné. Krátká přestávka na posteli mi trochu pomohla. Vypila jsem dost vody, sbalila si učebnice, opravila si líčení a spolu s Týnou se pak vydala na mýtinku. Profesora jsem s úsměvem pozdravila. Péči o kouzelné tvory jsem milovala. Byl to můj nejoblíbenější předmět na škole. Své Obludárium jsem položila na stolek a se zájmem pozorovala hadr, pod kterým se nejspíš nacházeli nějací tvorečkové. Nemohla jsem se dočkat, až hodina začne. Tohle byla moje šance zazářit a ukázat, že jsem alespoň v něčem jako moje matka. |
| |||
Učebna G82-->Okraj Zapovězeného lesaAcai, Didý, CassPondělí 13.9. „Cože? Já a úchyl? Na těch čuňárnách co se o mě povídá, není ani zbla pravdy!“ povím s hraným rozhořčením, ale po chvíli vyprsknu smíchy. „Jo, vím, jsem taky pako. Jakmile jsme s Didý spolu, což je skoro furt, jasně… tak se prostě chováme, jak paka. Je to dar i prokletí. Ale poslední dobou se to trochu vymklo z ruky. Ségře to je asi jedno, ale mně jsou některý pomluvy proti srsti. Nebo aspoň tehdy, když jich je nad určitou hranici.“ Jo, dobře, někdy pronesu ze srandy nějakou blbost. Chudák ta židovská holka… jak se jen jmenovala? Do mé příjemné a vtipné verze mě vrátí až konverzace o počtu holek, které měla. „Wow. Dal bych si s tebou nejraději placáka, ale asi by nás seřvala…“ Nad dalším tématem se tady už jen a jen usmívám. S Acai se bavím, jak jsem se krom sestry dlouho s nikým nebavil. Vypálil díru do očí? „To raději ne. Doopravdy to způsobuje. Dokonce i horší věci,“ pronesu s naprosto vážným obličejem a mám co dělat, abych se nerozesmál. „Legenda praví, že v Hirošimě nevybouchla atomovka, ale hlava Japonky, co se podívala na moje nádobíčko. Ne, fakt. Už teď budu mít mindáky na dva týdny dopředu.“ Zarazím se včas, aby ze srandy nepronesl něco ve smyslu: Měl bych se raději vyspat se svojí sestru, aby mě to přešlo rychleji. Sakra, měl bych ty projevy mírnit. Už se ani nedivím, že nás z toho podezírají. Ten humor je fakt občas dost na hraně. Ještě než se začnu Acai hrabat v hlavě, v očekávání, co za prasárny zase uvidím, ucitím, jak se mi někdo snaží dostat do hlavy. Sakra… doufám, že se mu/jí to nepovedlo, protože při myšlence na to, co bych zase mohl vidět, jsem se vrátil zpět k té umývárnové scénce. Pohledem vyhledám Didý, a hned mi je jasné, čí je to vina. Kdo jiný, než ona a profesorka by se mi mohl dostat do hlavy, když jí vyloženě neotvírám. Naznačím tedy neslušné gesto a věnuji se opět své kolegyni. Začínám si formovat obrázek, když v tom se ozve něco, co by mohlo zapadnout do kategorie prd královský rozparovač. „Vážně?“ pronesu, když si všimnu toho viditelného dýmu, co se sem line. „Proč jsi to sakra neudělal už na bylinkářství! Nebo sis to mohl nechat dějiny!“ Otočím se k Acai a naznačím poklonu. „Bylo mi ctí s Vámi sdílet hlubiny mysli, má paní. Děkuji za spolupráci a máte u mě zmrzku v Prasinkách, jakožto omluvu, že nyní prchnu z této smrduté nory.“ S těmito slovy hodím učebnici do tašky a vyběhnu ven, přičemž ještě cestou čapnu Didý za ruku a vyběhneme z místnosti. Nezastavuji a honem prcháme směrem na další hodinu. Až za rohem zpomalím běh v chůzi a pustím sestřinu ruku. „Tak co, bavila ses se Zmijí?“ Ano, jsem upřímně zvědavý. Doopravdy to vypadalo, že si ty dvě rozumí Pomalu se vydáme bok po boku na hodinu péče o kouzelné tvory. Jsme tu dokonce dřív. „Lenka říkala, že si máme na přeměňování dotáhnout zvířata. My, co je tu nemáme, si máme sehnat něco od Hagrida. Zašel bych za ním po hodině. Nějakej rejsek bude stačit.“ Neměl jsem to v úmyslu. Ani v nejmenším. Ale stalo se. Když šla kolem Cass, před očima mi opět naběhla ta scéna ze sprch s Acai. Musím uznat, že ta holka má libovou postavičku. Jestli pak taky jen experimentovala, nebo má jasno, co se jí za gender líbí. Kdo ví. Sakra, na tohle myslet nesmím. Zaklepu hlavou a donutím se vnímat i jiné okolí. Profesor nás konečně nechá být s Didý spolu a já jsem spokojen. Ještě koutkem oka zavadím o Cass, se kterou se začal vybavovat ten dlouhovlasej šprt od Zmije. |
| |||
Učebna G82-->Okraj Zapovězeného lesaSinestra, Dee, Diana, CassPondělí 13.9. Drtivou většinou se soustředím na učivo a tudíž i na správné provedení zadaných úkonů. Pochopitelně se v mé hlavě neukazuje nic jiného, než obrázek. Tedy, až do chvíle, než zaslechnu od stolu Dee a Diany cosi o tom, že se Dee líbala údajně s Runou. V ten okamžik se mi myšlenky naprosto rozskočí a nemyslím chvíli na nic jiného, než na velké: „cože?“ Naštěstí hned na to Dee objasní, že jde jen o nějakou pomluvu, či žertík, a já se opět soustředím. Poté, co čtu myšlenky Sin mě osloví Dee s tím, že by mi mohla konečky zastřihnout… „Byl jsem u kadeřníka dva měsíce nazpět, přeci nemůžu mít roztřepené konečky,“ odpovím Dee a začnu zkoumat pramen vlasů. Ani pořádně netuším, jak se roztřepené konečky projevují, nikdy jsem to moc neřešil. Vím jen, že moje idoly, jako je například Nicko McBrain, mají dlouhé vlasy i na stará kolena. K metalu to patří a tak to mám rád. I tak pokrčím rameny a kývnu hlavou na znamení, že to asi připadá v úvahu. Jen nevím, jestli svede Dee lepší práci než kadeřník, který mi střihá vlasy tak nějak po úrovních, ale za boha nevím, jak se tomu říká nějak odborně. K dalšímu kousku úkolu se ale nedostanu. Namísto toho se ozve Crabbova flatulence a fialový dým. Blbci… Copak neví, že by si za tohle mohli vykoledovat i školní trest? No, nebudu to komentovat. A raději si rychle zabalím. S rukávem před obličejem pomohu některým méně motorným spolužákům a odejdu ze třídy mezi posledními. Napadlo mě, jak bych se mohl smradu zbavit, ale nevím, jestli by to bylo zrovna dvakrát bezpečné řešení používat nezažitou magii v třídě plné lidí. Navíc je mi jasné, že profesorka nebude mít nejmenší problém se zbavit následků žertovné pomůcky jediným mávnutím hůlky. Mojí pozornost však upoutá opět má princezna. Tedy, spíše její absence. Čekal jsem, že tu na mě počká a ona nikde. Rozhlédnu se na obě strany chodby a vidím jí zacházet za roh v chumlu dalších spolužáků. Co mě zarazí je, že nejde hrdě s hlavou vztyčenou, jako obvykle, nýbrž jí kluci, které jsem v tu chvíli nestačil poznat, prakticky nesou. Ještě chvíli tam stojím jako blbec, než si uvědomím, že bych měl spěchat za nimi. Vyrazím tedy něčím mezi rychlou chůzí a během za nimi a po chvilce je opět spatřím. Tentokrát samotné před dívčími umývárnami. Konečně si je mohu prohlédnout a spatřím, že je to Patrick a Benjamin. „Ahoj, co se stalo?“ vyhrknu bez okolků. Poté, co mi to kluci vysvětlí (jestli mi to vysvětlí) se rozhodnu na Dee a Christinu posečkat nejlépe sám. Nemá cenu, aby přeci přišli na hodinu pozdě taktéž. Samozřejmě, že věřím, že si Christýna poradí, avšak kdo ví, může se stát něco hrošího. Co když má na něco z toho, coCrabbe přetrávil alergii? Možná bude potřeba, abych jí odnesl na ošetřovnu. Naštěstí po čase obě holky vyjdou ze dveří a já se jen tázavě podívám, jestli je vše v pořádku. Při pohledu na Dee mi je hned jasné, že se stal nejpravděpodobnější scénář, tedy, že jí ten smrad zatočil s žaludkem. No, nevím upřímně, co mám dělat. Rozhodnu se tedy nedělat nic. Přesvědčil jsem se, že je jakž takž v pořádku a mám dojem, že bych byl spíše na obtíž. V tom mě utvrdí, že míří ne na ošetřovnu, ne ven, ale do podzemí, kde sídlí zmijozelská kolej. Když mi zmizí z dohledu, přesunu se taktéž na hodinu péče o kouzelné tvory. Dnes je zvláštní den. Střídají se mi oblíbené a neoblíbené předměty. Na to teď však nemyslím. Jsem na sebe naštvaný, že jsem pomáhal ve třídě, a přitom ta, které jsem měl pomáhat byla venku. Místo mne jí pomohl někdo jiný. Jasně, jak jsem to mohl tušit. Avšak, mohl jsem se přesvědčit. Takto, po bitvě, již vím, že jsem neudělal dobře. Jedinou útěchou mi je, že nakonec Dee dorazí a zdá se být v pohodě ještě o něco víc. Na příkaz profesora Kwanga se přidám k ostatním z mé koleje. Konečně se mohu postavit vedle Cass, jak jsem zvyklý. ,,Ahoj. Že je dneska den blbec, co? Ale snad se to vylepší. Až budeme mít volnou chvilku, půjdu za profesorem Lupinem. Nepůjdeš se mnou? Chci se dozvědět co přesně mám jako prefekt dělat a ty jsi ten můj zástupce, tak bychom to mohli sfouknout oba spolu, co říkáš?" A pak tě chci zase poprosit o posílání sov. Sakra, musím ti koupit hromadu sladkostí... |
| |||
G82 > Toalety > Pokoj > Okraj Zapovězeného lesaRyan, Dee, Patrick, Benji + kdokoli další okolo13. září, Pondělí Pohledy, kterými jsem profesorku mlčky popoháněla, aby hodinu už konečně ukončila, nakonec zabraly. Jistě jsem nebyla jediná, ale to nic nemění na tom, že Nitrobrana byla za námi. Spěšně jsem vyšla ze třídy, abych se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Možná bych se měla jít vykoupat v nějakém drahém parfému. Nerada bych načuchla. Většina mých spolužáků se ze třídy vyhrnula jako velká voda a já mezi nimi odchytla Ryana. S děkovným úsměvem jsem si od něj převzala svůj dopis, který jsem ale okamžitě schovala do kapsy. Ačkoli nemám, za co bych mu děkovala. Je to můj dopis. Nemůžu za to, že moje sova je retardovaná a vyděsí ji každá maličkost. Nebudu ho číst tady. Ne na chodbě plné lidí, kterým do mého soukromí vůbec nic není. Už se chystám otočit na podpatku a odebrat se na kolej, kde snad budu mít víc klidu, ale to bych si nesměla všimnout hloučku, který se začal shromažďovat kolem Deirdre. Byla mrtvolně bledá, což mě trochu znepokojilo. Že by ji ten smrad až TAK sebral? Normálně ji položí málo co… s nakrčeným obočím a starostí o svou kamarádku dojdu až k nim. „Dee?“ Tázavým pohledem si změřím jak Patricka tak Benjiho, kteří ji stojí po boku, než natočím hlavu tak, abych Dee viděla do tváře. Odhrnu jí vlasy a sáhnu ji na čelo, které má pokryté studeným potem. Zblízka má její kůže spíš zelený nádech a já si v té chvilce vzpomenu, kolik toho při obědě vlastně snědla. Dost slušnou nápovědou jsou mi i nespokojené zvuky jejího žaludku. „Toalety.“ Narovnám se s ledovým klidem. Nerada bych, aby Dee vyzvracela celý obsah svého žaludku tady, kde by si na ni mladší studenti ukazovali a zbytek by ji litoval. Beztak to má z toho, že se neustále přežírá. Husa jedna pitomá. „Musíme jí odvést na toalety.“ Tím „my“ myslím samozřejmě je. Když už jsou tu a jsou tak ochotní, tak je přeci využiji. Beztak bych ji sama nejspíš neutáhla. Cestou na toalety je doprovázím v těsném závěsu. V rukou nesu, kromě svých, i věci Dee, aby se s nimi nemuseli tahat. Naštěstí to není tak daleko, i když se táhneme na můj vkus docela pomalým tempem. Jakmile jsou záchody na dohled, oddechnu si. Modlila jsem se, abychom to stihli včas. „Odtud už to zvládnu. Díky za pomoc.“ Stejně jako Ryana, i je obdařím vděčným úsměvem a přeberu si od nich Dee, která ale sama vlítne do nejbližší volné kabinky a očividně na poslední chvíli. U tohohle už kluci být nemusí a jsem si jistá, že i Deirdre by ocenila, kdyby u toho ani jeden z nich nebyl. Ačkoli nejsem ten typ, co se v něčem takovém vyžíval, vlezu za ní, abych jí podržela vlasy. Druhou rukou ji hladím po zádech a čekám, až ze sebe dostane úplně všechno, co při obědě splácala a nestihla strávit. Svíjí se v křečích a po tvářích jí stékají slzy. Během vteřinky má líčidla rozmazaná po celém obličeji. Mluvím na ní chlácholivým hlasem a v duchu se mezi tím snažím myslet na cokoli jiného než na zvuky, co vydává nebo pach, ze kterého mi taky natahuje. Přijde mi to jako věčnost, ale nakonec se od mísy přeci jen odlepí. Nerada to přiznávám, ale je mi jí trochu líto. Vypadá naprosto vyčerpaně. Následuje ještě krátká zastávka u umyvadla se zrcadlem, než ji odvedu na pokoj, aby si mohla odpočinout a já konečně přečíst svůj dopis. Chvilku prázdně zírám na popsané stránky, než mi plně dojde jejich obsah. Matka opravdu nezahálela. Ale ono se není čemu divit. Jí nejvíc ze všech rmoutí naše situace. Ovšem má radost, že jsem ke svému vysněnému životu zase o krůček blíž, je lehce potlačována jejím výběrem. Abdul, matko?! To přece nemůžeš myslet vážně! Ještě by mě po jeho smrti zdědil nějaký jeho bratr. Vyloučeno! Další dva si nestihnu prohlédnout příliš podrobně. Vyruší mě blízkost Dee, která si přes mé rameno psaní vesele pročítala se mnou. Přes svou zvědavost očividně maličko pozapomněla na svůj fyzický stav. Já ale ne. Proto se na ni nemohu zlobit tak, jak bych to udělala za normální situace. „Moje rodina na tom finančně není dobře. Snažím se dělat vše, co je v mých silách, abych to změnila.“ Řeknu tiše a zkontroluji čas. Přestávka je skoro za námi, a pokud nechceme přijít pozdě, měli bychom si pospíšit. „Pokud na to večer bude čas, tak ti to vše vysvětlím. Teď bychom ale měly jít na hodinu. Pokud se na to cítíš.“ Vlastně ani nevím, proč bych jí to měla vysvětlovat. Nic ji do toho není. Ani nikomu dalšímu. Nejsem tu od toho, abych se ostatním zpovídala. Ale po všech těch letech… je to kamarádka. Ať už je jakákoli, tak tohle pochopí. A mít pro jednou spojence by taky nebylo špatné. Navíc i ona mi bude večer referovat o novinkách s Williamem. Dopis zamknu do své šperkovnice s tím, že si opravdu dopodrobna přečtu později. Na hodinu dorazíme právě včas. Po lesní pěšině se mi v podpatcích chodí o něco hůř než na dlažbě, ale přesto se bez úhony dopravím ke stolku, kde už čeká zbytek našich. Nejsem fanoušek přírody. Nejsem fanoušek zvířat a ta věc, která se skrývá za šátkem, rozhodně nebude příjemná. Jednu. Alespoň jednu hodinu bych dneska ráda prožila v klidu. Profesora krátce pozdravím, když na stůl odkládám dvě knížky se zápisníky. Čerstvý vzduch by mohl Dee udělat dobře, přesto jsem jí věci raději nesla. |
| |||
G82 – Nitrozpyt a nitroobrana --> Před učebnou G8213. září, pondělí odpoledne Runa, poté Patrick a Dee Jak se ukázalo, rozhodně jsem v přátelském okruhu Runy nebyl. Nedalo se říci, že bychom měli nějaké problémy, ale ani to nebyla kdoví jaká sranda, pokud mi tedy zrovna nepadala hlava únavou. Samotná aktivita nebyla špatná, ale dělat něco takového po obědě. To prostě nemohlo dopadnout jinak... Byl jsem ale rád, že to profesorka nevzala nijak zle. Bod pro ni! |
| |||
G82 -> Pokus o přesun na hodinu péče o kouzelné tvory 13. září. Pondělí Christina, Dee. Tak si tak sedím a pokouším se neztrácet soustředění, jelikož jsem ke Christině zády tak nevím jak zápolí s úkolem prohlédnout si obrázek v mojí mysli, ale asi nakonec něco uviděla. Na slova, že moje alternativní já nevypadá špatně přitakám. Christina byla fajn. Hezká, chytrá a dokonce bych řekl že i milá, jen to skrývala. Velmi zdařile, nutno dodat. Že bych k ní začínal něco cítit? Zhoupl se mi žaludek, ale něco bylo špatně, žádní motýlci v břiše a pak mě ovinul příšerný puch. Měl jsem pravdu, začínal jsem něco cítit, ale s Christinou to nemělo nic společného. Kartičku jsem nechal své spolusedící, aby se ovívala, sám jsem si chytil nos a snažil se ho tak ucpat. "To je puch jak od ropuch. Ten kluk snad jí mrtvoly!" Zaprostestuji rozhořčeně. Podle všeho byl původcem jeden z dua Mamlas-Vocas. Nechápu, že někdo jako Chris trpí ve své koleji takové hulvátské opice jako jsou Crabbe a Goyle. Nic ale raději neříkám. Štěstí, že Hermína je tak pohotová a paní profesorka Lindqvist-Weaverová nás milosrdně propustí o něco dřív. Venku před učebnou narazím na Dee. Ten plyn na ni měl účinek jako cyklon b na židy. Málem ji proměnil v mýdlo. Rozhodně nevypadala dobře. Myslím tím, normálně vypadá dobře a teď taky vypadá dobře...ale nevypadala v pořádku. Sakra, začínám se do toho zamotávat. Jen doufám, že Dee nevrhne. "Jsi v pořádku?" Zeptám se a podřepnu si k ní. "Myslím tím, jestli chceš zavést na ošetřovnu, nebo tak něco?" Dodám a rozhlédnu se kolem sebe. "Sakra, v tomhle vůbec nejsem dobrej. Prej jsi v pořádku? Já jsem fakt asi upad, taková zbytečná otázka, navíc tohle by měl řešit Alastor, proč jsem prostě nemohl jen tak projít a Dee si nevšímat? Proč se musím montovat do věcí, po kterých mi nic není?" Pomyslím si. Dee podle mě potřebuje na čerstvý vzduch, aby rozdýchala ten plyn. Toho se chytnu. "Nebo jestli chceš, tak tě vyvedu ven, na čerstvý vzduch, tam ti určitě bude líp." Nabídnu zmijozelské princezně bolesti a utrpení rámě, aby se měla o co opřít v případě, že by nebyla schopna samostaného přesunu. |
| |||
Péče o kouzelné tvory Okraj Zapovězeného lesa 13. září Po skončení hodiny nitrozpytu a nitrobrany jste měli patnáctiminutovou přestávku, kdy jste se mohli nasvačit, napít a dojít na další hodinu, která měla začít už ve dvě hodiny. Čekala vás hodina s profesorem Kwangem, školním veterinářem a také mentorem povinně volitelného předmětu jezdectví. Víte o něm, že je to vášnivý cestoval a má valné zkušenosti s draky. Spolu s Hagridem jsou jediní, kteří mají na škole psa. |
| |||
Diana a ostatní zmínění Pondělí 13. září Kdo by proboha mohl považovat Kjeldovou považovat za atraktivnější než Mařenu? Mařena má sice zadek, ale narozdíl od Orthuny má alespoň nějakou postavu... Svůj názor si nehodlám nechat pro sebe. Marie je přeci moje kamarádka! "Klukům se musí líbit víc Marie. Určitě. Vidělas ten její zadek? Vraždila bych za něj." Doufala jsem, že Marie začne nosit to kožené oblečení, které jsem ji tak ráda koupila, aby ještě vynikl. Ne že by byl tak velký... to jen mně tak připadal. "Vlastně je to celkem škoda. I když je fakt, že vy jste pro drby lepší volba." Mám chuť jí pošťouchnout. Možná jsem byla jednou z těch, kteří nepřímo tyhle pomluvy o nich rozhlašoval. Možná. Rozhodla jsem se svou pozornost věnovat Alastorovi, u kterého jsem čekala na reakci na mou nabídku na zastřižení vlasů. Jelikož se Diana odebrala někam do říše myšlenek kdoví s kým, věnovala jsem tu chvilku sama sobě. Zavřela jsem oči a na chvilku jsem si dala oddech. Santeriho hodina sice byla nudná, tohle se tomu ale podobalo. Proč jsme nemohli třeba zkoušet pronikání do mysli? Chápala jsem, že někteří se soustředěním můžou mít problém, to ale nebyla moje věc. Já jsem tu byla od toho, abych se něco naučila. Měla bych si říct o soukromé lekce otci. V Kruvalu se určitě učily zajímavější věci než my tady. Jak se mu asi vede? Zajímalo by mě, jestli už souhlasil s místem té svatby... Nikolas musí být strachy bez sebe, stejně jako Elsie. Vrátím se do reality teprve ve chvíli, kdy na mě Diana opět začne mluvit. "No, já...." Nadechnu se, ale přeruší mne velmi známý zvuk, který obyčejně slýchám od havraspářských od té farmářky Noelle. Otočím hlavu a snažím se tu její zrzavou hlavu najít, bohužel se ale zápach a komentáře linou od známého dua Crab a Goyle. Mohlo mě to taky napadnout. Prasata... A tohle je u nás v koleji? "To je hnus! Fuj!" Bleskově si zacpu nos, ale je stejně pozdě. Mám co dělat, abych nezačala kašlat a dusit se. Grangerová naštěstí měla spásný nápad a bez dovolení letěla otevřít dveře. Díkybohu za to. Tuhle učebnu vymyslel nějaký inteligent, který zapomněl na okna. Za co? Přitáhla jsem si lem košile přes pusu a nos jako provizorní roušku a snažila jsem se to rozdýchat, abych se tu ještě nepozvracela. Saga naštěstí měla dobrý nápad hodinu ukončit. Zvedla jsem se mezi prvními, prošla kolem lavice Alex a Charlieho a okamžitě jsem zamířila ven, bez jakéhokoliv rozloučení. Opřela jsem se čelem o chladnou zeď chodby a pomalu se to snažila rozdýchat. Lehce mi hučelo v uších a žaludek jsem měla stále na vlnách. Spolužáci si mohli všimnout i toho, že jsem trochu pobledla a vypadala jsem ještě o něco víc smrtkovatěji než obyčejně. Zatracená severská pleť. Zatracený Kreb. Vdechla jsem toho asi víc než bylo nutné. Svezla jsem se k zemi, klekla si na studenou zeď s hlavou stále proti zdi. Vlasy mi visely zplihle přes obličej, jak jsem se lehce třásla. Snažila jsem se hluboce dýchat, abych trochu uklidnila žaludek a hlavu. Hlava se mi pořád točila jak blázen... dokážu se vůbec sama eskortovat na další hodinu? Musel na mě být super pohled... že by repete ze dne, kdy William podpálil Reece? |
doba vygenerování stránky: 0.77716088294983 sekund