| |||
Učebna G82 -> Chodba 13. září A pak přijde zase řada na mě. "Musím to zkusit znovu? To vážně, posledně to byl propadách ach..." S trošku rezignovaným povzdechem vezmu tabulku s obrázkem. "No tak do toho." Zamumlám, nejsem z toho nadšený. Mám docela obavy v co by se to zase mohlo zvrtnout. Nervózně polknu a podívám se na obrázek, který mám nyní. "Bezva zase něco s křídly....hmmm testrál....fajn pro většinu neviditelný...." Už si ho chci začít představovat, když nám dá profesorka pokyn, abychom to spojili se svým prvním obrázkem. Překvapeně zamrkám a spolknu poznámku, která se mi dere na jazyk. "Jak to máme zvládnout, když nám dělal jeden obrázek problémy." Nic naplat stejěn se do toho musí. "Tak jo zkusíme to." Oznámím Erice, aby věděla, že se začínám soustředit a pokusím se vyčistit svou mysl a představovat si terstrála, jak si tam klidně stojí jen jeho...snažím se zavrhnout tu myšlenky, že je tahle bytůstka spojena s úmrtími a představuji si pouze vzhled onoho zvířátka v naději, že se mi zadaří. Pak se tam pokusím přimíchat svištící zlatonku, která jej míjí a už už si myslím, že začínám chytat správný obrázek, když se ozve ono zlověstné zadutí na roh, kterým je jedenn zelený zadek. Jsme hned v prvních liniích palby v zadních lavicích. Smrad, který se line kolem mě donutí rozkašlat se a začnou mi slzet oči. "U Merlinových vousů v něm snad něco chcíplo!" Vyjeknu a zacpnu si marně nos. Alespoň že Hermiona je duchaplná a otevře dveře. A profesorka natolik zodpovědná, že nás tam nenechá chcípnout smrady. Jakmile máme povoleno neváhám, popadnu své věci a mažu na chodbu na čerstvý vzduch. "Že já toho pitomce zachraňoval." Začínám skoro litovat, že jsem ho nenechal utonout v Černém jezeře. |
| |||
Učebna G82 - Konec hodiny13. září všichni v učebněRyanovo zděšení zažene Sušenku zpátky pod mojí katedru. Nevadí mi to, hlavně že ho ta kočka nepokousala. Dál proto chodím mezi lavicemi a kontroluji, jestli se všichni chovají tak, jak by měli. Pokud někdo mluví příliš nahlas, utiším ho a pak rozdám další práci, aby se studenti nenudili. Někteří úkoly plní rychle, ale některým to bohužel chvíli trvá. Nikdo ale ruku nezvedne, tak je nechám, aby se s tím poprali. Nakonec se i já vrátím ke své katedře, kde se schovává kočka. Většina studentů vypadá, že jsou se svými úkoly hotovi, tak zauvažuji, že hodinu ukončím o pár minut dřív. Lepší, než abychom tady na sebe koukali jak vyorané myši. Můj úmysl je ale přerušen známým zvukem. Rychle si dám ruku před pusu, aby studenti neviděli, že jen těžko zadržuju smích. Naštěstí se na mě moc z nich nedívá, protože sledují Crabba. Někteří studentíci se začnou ovívat destičkami a házet na mě prosebné pohledy. Chci je skoro okřiknout, aby to nepřeháněli, ale smrad v tu chvíli dorazí i ke mně. Jen silou vůle se nerozkašlu, ale to už se kolem mě prořítí Hermiona, aby otevřela dveře. "Slečno Grangerová," řeknu káravě, ale body jí za tenhle hrdinský čin nestrhnu. Místo toho se znovu rozhlédnu po třídě. Po tomhle po nich přeci nemůžu chtít, aby se soustředili. Jde na studentech vidět, že jediné, po čem v tuhle chvíli touží, je čerstvý vzduch. "Pro dnešek hodina končí. Pro příště si trénujte vyčištění mysli," řeknu a ještě než stačím doříct poslední větu, někteří už jsou venku ze dveří. Nic jim nevyčítám a jen ustoupím z cesty. Sušenka následuje jejich příkladu a vyletí ze dveří, jako kdyby měla u zadku vrtuli. Počkám, dokud ze třídy neodejde poslední žák, než si konečně dovolím si krátce zasmát. Vytáhnu hůlku a vyženu smrad před učebnu, kde se rozplyne. Pak znovu mávnu hůlkou a z dřevěnných destiček zmizí obrázky, než se mi vyskládají na katedru. |
| |||
Učebna G82DeirdrePondělí 13. září Všimnu si jaký pohled si Deirdre vymění s Thomasem. Ohlédnu se na bratra přes rameno a hned poznám na co myslí. „Ale jdi bráško. Který blázen by dával jed do něčeho takového jako je karamelka. Navíc Deirdre si sama taky jednu dala, takže všechno v pohodě,“ mrknu na něj a snažím se mu dát najevo, že se nemusí bát. Však k sobě máme blízko a často poznáme na co ten druhý myslí, takže by měl pochopit. |
| |||
G28 Pondělí, 13. září Wolf Ta spontánní radost z úspěchu byla tak příjemná! Opravdu jsem věřila, že jsem tam, nicméně Wolfova poznámka byla jako ledová sprcha. Takže se to nepovedlo? Jakto?! Proč bych myslela na zlatonku? Já spíš na potlouk, to bych ještě chápala, ale… nedělá si legraci? Nebo jsem opravdu u někoho jiného? Zmateně se rozhlédnu po spolužácích. Ale všichni se tváří docela normálně. V rámci možností. Tak co to je? “Sovu?“ znejistím. “Tak… aspoň to má křídla, ne?“ pokusím se zažertovat a znovu se pekelně soustředím. Zlatonka dostává čím dál jasnější obrys. Zvláštní. Hledám v ní tu sovu, ale marně! Tady něco nehraje…! Když nakonec přizná zlatonku, velmi se mi uleví. Spolu s tím se dostaví touha přetáhnout ho učebnicí po hlavě! Takhle mě vodit za nos! Zašklebím se. “Aspoň že se bavíš,“ dloubnu do něj lehce loktem. To mi musí stačit. Takhle s odstupem přiznávám, že to asi byla sranda, ale jeho slovo bylo v tu chvíli to jediné, co mi mohlo potvrdit nebo vyvrátit můj úspěch. A nahlodal moji radost. Že se nestydí! “Uh? Ne, vůbec ne. Ale asi mám dost čistou hlavu po dnešku, voda ji vymyla, výbuchem ohluchla. Tak se asi pak soustředí líp,“ nadhodím a vezmu si od něj destičku. “Neboj, proč bych to dělala? Já nejsem zákeřná,“ rýpnu si se špetkou pobavení v hlase. Na krakena… proč bych myslela na krakena? I když… tohle vypadá jako to jeho chapadlo! Se zaujetím si prohlížím obrázek a skutečně mám v hlavě obří chobotnici. Kdyby na to Wolf nenarazil, nejspíš by mě ta podobnost nenapadla, ale takhle? Takhle mám zpočátku před sebou to obří chapadlo! Jak vytahuje spolužáky z vody… Oklepu se. “Ehm… pardon, za to si můžeš sám,“ brouknu a obrázek se trochu změní. Z chapadla na to… hadovité zvíře podobné chapadlu! Ať už Wolfova cesta do mé mysli dopadne jakkoli, za nos ho nevodím. Byla by to jen dětinská pomsta! A pokud byl úspěšný, mohl si ji užít skrze tu chobotnici. Nicméně pak přijde na řadu další kolo. Máme propojit obrázky… propojit… to jsem zvědavá, co vymyslí. Já se ale pěkně uklidním a pustím se do dalšího pokusu! (9) Jen teď už se nenechám obalamutit a zviklat. Ten známý zvuk sice trochu upoutal moji pozornost, ale… no, někdy se to prostě stane, no. A jsme až v první lavici, proto to k nám přišlo o něco později. Spíš jsem těch pár vteřin ohlížela po ostatních, abych zjistila, co se děje. Ale pak? Pomoc! Hned sáhnu po cípu hábitu a strčím si ho před nos. Jako by to mělo pomoct. Tohle je… hrůza! S prosbou v očích vzhlédnu k profesorce. Že můžeme utéct pryč? |
| |||
Učebna G8213. září Ryan + ostatní ve třídě Po hysterickém výlevu Ryana ohledně Sušenky jsme se konečně mohli dát do práce. Ryan schoval dopis a vzal do rukou další destičku. Teď jsem byla na řadě já. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli se chci Ryanovi hrabat v hlavě, ale sama jsem věděla, že v nitrozpytu jsem všechno jen je dobrá, takže tu byla doopravdy malá šance, že něco uvidím. I tak jsem se pokusila vyprázdnit mysl, jak jen jsem dokázala, a zaměřila se na jeho za mými zády. Chvíli se nic nedělo (přesně jak jsem čekala), ale najednou jsem ve své hlavě uviděla rozmazaný obraz líbajícího se páru (8). Nedařilo se mi to moc zaostřit, ale viděla jsem, že se scéna odehrává mezi skleníky. Zatáhl Ryan dneska někoho mezi skleníky? Snažila jsem se rozvzpomenout, ale po hodině jsem se příliš zajímala o Helen, než abych Ryanovi věnovala příliš pozornosti. "Nic nevidím," zalžu nakonec. Nemusí chudák vědět, že jsem viděla jeho milostné dostaveníčko. Ale i tak mě zajímalo, kdo to byl. Snad Sinestra? Nikdo jiný mě nenapadal, Ryan ji nějakou chvíli pronásledoval jako uhranuté štěně. "Promiň," řeknu. "Nitrozpyt mi moc nejde. Moc soustředění," přiznám se. Nakonec jsem tak moc nelhala. Profesorka nás napomene, tak se s Ryanem znovu dáme do práce, ale to nemá dlouhého trvání, protože se ozve zvuk Crabbových podrážděných střev. Nejdřív jsem to chtěla ignorovat, aby se necítil trapněji než je nutné, ale i ke mně se pomalu dostane zápach. Zalapám po dechu, jako kdybych se dusila, ale moc to nepomůže, naopak. "Ježiši," zaúpím a následuji Acaina příkladu, kdy si dolní polovinu obličeje schovám do košile. Moc to ale nepomáhá. Zoufale sleduju Hermionu, která se rozeběhla ke dveřím, aby do třídy dostala alespoň trochu čerstvého vzduchu. I já upřu na profesorku zoufalý pohled, který přímo žebrá o to, aby ukončila hodinu. |
| |||
Učebna G82 Hlavně Alastor 13. září, pondělí Zvědavě pozvednu obočí, když zmíní, že zanedbával své kamarády a chce to napravit. V hlavně mi utkví jediná myšlenka, která mě na chvíli donutí se zapřemýšlet - on má nějaké přátele? Mám takový dojem, že to byl vždycky ten knihomol, zalezlý mezi regály se zabořeným nosem do učebnic, než aby trávil čas se svými spolukolejníky. Ale koneckonců jde asi jen o úhel pohledu, kdy my nazýváme přáteli ty, kteří se sami za ně nepovažují jen proto, abychom neměli pocit, že jsme sami. A nebo jsem jen málo všímavá. Nic jsem mu na to neodpověděla, jen se pobaveně zašklebila při jeho poznámce o Caylusovi. Fajn kluk.. ,,Jo, to jde vidět, že jsi se s ním bavil trochu." Zazubím se a položím destičku zpátky na stůl. Netvrdím, že je Caylus nějak špatný, dalo se s ním občas normálně mluvit bez toho, aby měl nějaké přihlouplé narážky, ale většinu času to byl prostě buran. Nikdy jsem nechápala, co na něm Dee vidí, ale proti gustu žádný dišputát. O co je Alastor vlastně horší? Jistě, ty příšerně dlouhé vlasy a naprosto otřesný styl oblékání. Pravděpodobně nudná a upjatá povaha, ale jinak to je pořád lepší případ než Polák. Jen co se vyjádří ohledně obrazů, které viděl v mé mysli, napůl zklamaně si odfrknu. Takovou práci jsem si s tím dala a tohle je vše? Ale přece mu úsměv oplatím. ,,Vypadal bys ale mnohem lépe, kdybys ty pačesy shodil." Ženy mají rády muže, ne máničky.. ,,Podívej se na Cayla. Netvrdím, že je to zrovna můj typ, ale Dee se očividně líbí." Provokativně se uculím a sleduji, jestli se v jeho očích odrazí alespoň náznak žárlivosti. To už se ale znovu ozývá profesorka s káráním a dalším úkolem. Neochotně se znovu otočím zády a předám destičku zpátky Alastorovi. Už se mi v tom nechtělo pokračovat, nebavilo mě to a já myslela jen na to, až se zase líně natáhnu buď na postel nebo gauč. ,,Tak jo, můžeš." zamručím tiše, rozhodnutá se tentokrát opravdu soustředit. (7) Je to Alastor. Upjatý Havraspár, ten by v životě neodloudil myšlenky jinam, než k právě probírané látce. Pokud se soustředí na obrázek, popíšu mu ho. Ne úplně do detailů, na to je to pořád moc mlhavé, ale to nejdůležitější mu z té hlavy nějak vyškrábu. Zrovna jsem se na něj chystala otočit a zeptat se, jak jsem si vedla, když se ozve zvuk, který bych očekávala spíš v mateřské škole. Po tváři se mi rozleze znechucený škleb, který je stupňován následným smradem a fialovým oblakem. Přiložím si dlaň k nosu a odvrátím hlavu do uličky, jakoby mne to snad mělo od toho puchu zachránit. Vůbec se mi nechtělo dýchat, skoro jsem střídavě zadržovala dech, abych ten jedovatý výpar nedostala do těla. Ještě mi z toho selžou všechny orgány. Kdybych byla skutečně těhotná, tohle by to dítě zaručeně nepřežilo. Neuvěřitelné, jaká hovada se dostala se mnou do pátého ročníku.. Styděla jsem se za to, že jsou z jedné a té samé koleje. Těm dvěma musel zakrnět mozek už v prenatálním věku. |
| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G8213. září, Pondělí Patrick Natočím se zády k Patrickovi a už potřetí za tuto hodinu se snažím vyklidit si mysl. Už to nejde tak dobře jako před tím. Hodina se pomalu blíží ke konci a já začínám být neklidná. Už jenom pár minut, než otevřu svůj dopis. Nedá se říct, že bych se zrovna těšila, co v něm najdu. Jsem nervózní. I tak se překonám a donutím se potlačit irelevantní myšlenky do pozadí. Nejdřív ten dopis musím dostat z Ryana. Stojí mě to trochu úsilí, ale nakonec se Patrickovi nabourám do hlavy hned, jak mi k tomu dá svolení. (5) Nejde popřít, že se těším, až hodina skončí. V téhle uzavřené místnosti se necítím dobře. Je tu vydýchaný vzduch a žádné světlo zvenčí. Čím déle tu jsem, tím horší mé schopnosti jsou. Nevidím tak dobře jako napoprvé. Zpočátku jen nějaké šmouhy. Až po chvilce se obraz začne zaostřovat. Není to dokonalé, ale jsem schopná rozpoznat Patrikův obličej. Tak TO rozhodně na destičkách nebylo. To mi jako chce ukázat, jak by vypadal? Chytlo ho to víc, než jsem předpokládala. Umím si to dost živě představit sama. Pohybujících se fleků v pozadí si příliš nevšímám, protože jsou příliš rozmazané, než abych z nich byla schopná cokoli poznat. „Nevypadá to špatně, že?“ optám se ho tiše a musím uznat, že to vypadá líp, než jsem předpokládala. I když teda prd vidím a realita nakonec může vypadat jakkoli. Alespoň nebude vypadat jako přerostlá dívka. Takže cokoli bude lepší než to, co má na hlavě teď. Najednou se ozve zvuk, který bych rozhodně o hodině nečekala. To je vtip. Nemohl to vydržet? Hodina za chvilku skončí. S naprosto neproniknutelným výrazem se otočím na Patricka. To je nechutné. Mohl s tím vyběhnout aspoň před třídu. Jeden by čekal, že šlechtic bude mít lepší vychování… Chvilku mi trvá, než mi dojde, že to nešlo od něj. To už se ale po třídě roznese ten nesnesitelný zápach. Stáhnu rty do úzké linky a snažím se nedýchat víc, než je naprosto nezbytné. Nemusím se ani ohlížet. Podle hlasů ze zadních lavic je mi jasné, že za to opět můžou ti dva idioti. Se zabručením si od Patricka vezmu destičku s obrázkem a narovnám se v lavici směřujíc svůj pohled přímo k tabuli. Začnu se destičkou ovívat, abych fialkový obláček puchu před svým obličejem alespoň trochu rozehnala. Nemám tušení, co ti dva pohledávají ve Zmijozelu. Dělají nám akorát ostudu. I když je Draco debil, tak nechápu, proč se s nimi zahazuje. Ti dva jsou naprostý omyl přírody. Nedivila bych se, kdybychom kvůli tomuhle přišli o body. Ten kluk snad hnije zevnitř. Profesorka tohle může brát jako napadení. Pokus o otravu toxickými plyny. Tahle třída nemá žádná okna. Je to jako plynová komora. Žaludek mi dělá kotrmelce a já děkuji za to, že jsem se při obědě kvůli Richardovi skoro nenajedla. Mám takový neblahý pocit, že bych nejspíš vrhla. Skeptickým pohledem sleduji Hermionu, jak otevírá dveře. Jako by to snad mohlo pomoct. Než se to vyvětrá, tak se tu všichni otrávíme Crabbovými výpary. I tak ale klidně sedím, intenzivně se ovívám destičkou a čekám, co hodlá profesorka dělat. Pokud se s tím dá něco dělat. „Řekla bych, že ukončit hodinu o trochu dřív by nebylo na škodu. Beztak se v tomhle nebude nikdo soustředit.“ Prohodím suše k Patrickovi. Nepamatuji si, že bych znala nějaké kouzlo, co by mohlo pomoct. |
| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G8213. září, Pondělí Thomas Hodina probíhala celkem hladce. Co se mě týkalo, nemohla jsem si stěžovat. Thomas byl v pohodě. V rámci mezí. Chci říct – když jsem přehlédla jeho oplzlé poznámky a někdy lehce slizké chování, dalo se to přežít. Jsou tu horší. Navíc někdo, kdo tak hezky vychází se svojí sestrou, přece nemůže být špatný člověk. I když i jejich vztah je dost na pováženou. Minimálně to tak občas vypadá. „Nesváděj to na sestru. Oba víme, že hluboko uvnitř seš větší úchyl než tvoje sestra.“ Uchechtnu se, ale na jeho zážitky z léta nijak nereaguji. Nehodlám se ho vyptávat. Ne, že by mě to nezajímalo, ale pořád jsme uprostřed vyučování. Za poslední týden jsem na sobě tak mákla a jenom proto, že jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla, přece nezahodím tolik práce. K něčemu to určitě užitečné bude. Jednou. „Tak to… už jsem dávno přestala počítat.“ Vypláznu na něj jazyk. Tenhle typ dotazu rozhodně nebyl neobvyklý ani mě nijak nevykolejil. Už dávno jsem si zvykla, že se lidi rádi hrabou v soukromí ostatních a považují tenhle typ dotazů za naprosto běžný. Jsem z ostrova, kde nikdo nemá tajemství a pokud ano, stejně se moc dlouho neutají. Něčí aféra je aféra všech. Všichni všechno řeší a něco jako soukromí tam neexistuje. O tisíce a tisíce kilometrů dál… se to liší jenom tím, že se to řeší v „tajnosti“. Dělá se okolo toho mnohem větší drama. Nějak jsem do toho všeho zapadla. I když pořád nechápu, jaký to má smysl. Nedělám si zářezy. „Heh… to je jedině dobře. Nerada bych, aby mi tvoje nádobíčko vypálilo díru do očí.“ Teda ne, že by to nebyl hezkej kluk, ale jeden rozkřiknutej děvkař bohatě stačí. Netuším, jak je na tom Thomas s holkama, ale občas mi přijde, že má ten dal-bych-si-říct-od-kohokoli-nápis skoro vytetovanej na čele. Hormony z něj stříkaj na míle daleko, skoro jako z každýho pátýho kluka na týhle škole, kterej už objevil k čemu ho má. Profesorka nakonec zasáhne a my dostaneme další práci. Představy padnou opět na mně. S hlubokým nádechem si od Thomase vezmu destičku. Ne, že by mě ta hodina nebavila, ale sedět dlouho na jednom místě mi vždycky dělalo problém. Za poslední týden mám tolik přebytečné energie, co nemá kam jít, že soustředění je téměř fyzicky bolestivá činnost. „Nebreč. Mohl si dopadnout mnohem hůř.“ Zasměju se, když se k němu otáčím zády a chvilku vzpomínám, co jsem to měla za obrázek, který jsem mu to ukazovala napoprvé. Nebo měla ukázat. Další chvilku mi trvá, než vymyslím, jak spojit Hrabáka se sovou na knihách. Absolutně netuším, co mají ty dva obrázky společného, ale nakonec nad tím jen pokrčím hlavou. Vymyslím něco za pochodu. „Asi můžeš.“ Dám povel Thomasovi a s vypětím všech svých sil se začnu soustředit jen na výplody své fantazie. Dobře. Hrabák má rád lesklé věci. Sova ani knihy lesklé nejsou. Možná by sova mohla toho hybridního krtka sežrat… Ne, to je morbidní i na mě. Začnu sovu na hromádce knih přetvářet ve zlatou sošku. Nebelvírská šála je též ze zlata, ale pokrytá rudými kameny. Broušený sklo nebo nějakej drahej šutr. Jako by to nebylo jedno. Hlavně, když se to bude třpytit. Knihy tvoří jakýsi podstavec, který tuhle nádheru drží v takové výšce, kde ji nikdo a nic nepřehlédne. Ani Hrabák, který se po knihách hned začne sápat nahoru. Tak nenápadně a obratně, jak jen mu to jeho proporce dovolí. Když se k ní konečně dostane, má problém ji zvednout. Soška je tak o třicet čísel větší než on. Nemá šanci si ji packami narvat do… netuším, co to je. Jestli klokaní kapsa nebo kam si vlastně všechny ty šperky strká a nejsem si úplně jistá, jestli to chci vědět, ale to Thomas pochopí. Každopádně se vyšplhá až na hlavu sovy, otevře svojí kapsu a… proud mých myšlenek je přerušen ve chvíli, kdy se třídou ozve něčí troubení. Vyprsknu smíchy a ohlédnu se, abych našla původce, což vlastně vůbec není těžké. Crabb a Goyle na sebe dost upozorňují a nebýt toho, všude kolem nich se vznáší fialový obláček. Netrvá to dlouho a Crabbovy výpary se roznesou po celé třídě. „Ježiši kriste…“ Stále se smíchem si vytáhnu límec, za který si schovám dolní polovinu obličeje, abych ty jedovaté plyny alespoň trochu odfiltrovala. Je to fakt síla, vyhrknou mi slzy, ale těžko říct, jestli je to ze smíchu nebo z toho puchu. Otočím se na Thomase, abych zjistila, jak na tom je on a zahuhlám na něj zpoza košile. „Dají se za prdění ve třídě strhnout body?“ |
| |||
G82 – Nitrozpyt a nitroobrana13. září, pondělí odpoledne Daniel Samozřejmě jsem se nespletla a skleník na Danielově obrázku nebyl. Bezva. „Zkusím to ještě jednou...,“ napůl jsem se Daniela zeptala a napůl oznámila. Když nic vehementně nenamítal proti, znovu jsem se otočila, zhluboka se nadechla, vydechla a snažila se soustředit. Ať je to lepší, ať je to lepší... Snažila jsem se tak usilovně, že jsem ruce zatnula v pěst a kloubky na prstech mi silou zatnutí zbělaly. Ovšem v mé vlastní mysli se cosi začalo rýsovat. (10) Byla jsem tak uchvácená, že jsem na moment zapomněla dýchat. To je... Hipogryf? Nádhera, vypadá tak majestátně... A tak jasně ho vidím. Málem jsem zapomněla, že obrázek mám především popsat Danielovi, abych se přesvědčila, že jsem viděla správně. „Je to hipogryf, má bílé peří, které ale na křídlech přechází do černé, přední nohy jsou orlí pařáty a zadní nohy jsou koňské. Zobák má velký a určitě pořádně ostrý. Vypadá majestátně a... Úchvatně,“ na krátký moment jsem se usmála a nedočkavě se otočila k Danielovi, abych se přesvědčila: „Je to tak?“ Když mi to potvrdil, opravdu se v mé tváři zračilo nadšení a na rtech se mi vlnil jakýsi úsměv. Profesorka mezitím rozdala další obrázky těm, kteří už byli hotoví a vystřídali se. „Pokračujeme?“ kývla jsem na Daniela a sama si vzala obrázek. Co to...? Krtek? Vypadá.. Vtipně. Po dlouhé době jsem opravdu cítila dobrou náladu. „Tak můžeš,“ dodala jsem k Danielovi už otočená a čekala, zda uvidí, to co já. Tentokrát nebyl problém se na obrázek soustředit, protože se mi opravdu líbil. Pak mi ale došlo, že znění úkolu bylo jiné. „Počkej ještě,“ natočila jsem se zpět k Danielovi. Vždyť si mám představit něco se sovou a krtkem! No... Tak sova, co nese na sobě krtka! Možná ulítlé, ale nechtělo se mi trávit nad tím příliš času a dál Daniela zdržovat. „Tak jo, už to mám v hlavě vymyšlené,“ kývla jsem na Daniela a před očima jsem měla znovu tu samou sovu z prvního obrázku, která nyní místo dopisu nesla přímo na sobě krtečka. A ten se ještě ke všemu smál. Infantilní, já vím... Ale naše psycholožka by ze mě mohla mít radost, no ne? Soustředila jsem se pilně na svou představou, takže jsem rozhodně nevnímala, co říkali Crabbe a Goyle. Ti dva mi nikdy za pozornost svou inteligencí nestáli a tušila jsem, že ani teď není o co stát. Jenže možná bych pak nebyla tak šokovaná, kdybych je trochu poslouchala. Ten příšerný puch mě udeřil takovou silou do nosu, že jsem jen poraženě vydechla: „Fuj, co to...?“ Nechápavě jsem se rozhlédla a po chvíli mi to došlo. Byla jsem vděčná Hermioně, že pohotově běžela otevřít dveře. Sama jsem použila obrázek a začala se s ním ovívat, i když valně mi to nepomohlo. Nemohla by tímto hodina už skončit? Pohlédla jsem na profesorku, zda se k ukončení hodiny opravdu už nemá. Nebo aspoň nějaké kouzlo na vyčištění vzduchu. Sama jsem si na žádné nemohla vzpomenout, ani jsem si nebyla jistá, že jsme něco takového probírali. |
doba vygenerování stránky: 0.93210911750793 sekund