| |||
Nitrozpyt a nitroobrana v G82 Hodina se pomalu chýlí ke konci, většina z vás už má hotový i třetí úkol, když ti nejblíže zadních lavic, uslyší Craba a Goyla: ,,Hele nějak mám nafouklý břicho.." ,,Ale hovno, jen jsi tlustej. Takový ho máš pořád." Odbyde Crabba Goyle a zavrtí nad ním hlavou. Uslyšíte Crabba jen cosi zamručet, ale víc se k tomu už nevyjadřuje. Neuběhnou snad ale ani dvě minuty, a uslyšíte povědomý zvuk, které se v tiché třídě donese až do předních lavic. Někteří se pohoršeně zašklebí a otočí za zvukem, další tomu nevěnují pozornost a jiní se tomu pro změnu smějí. Mezi takové patří třeba samotní Crabb s Goylem. ,,Říkal jsem ti, že nemáš žrát ty prdící nožičky." (=jedna ze žertovných předmětů u Taškáře) Uchechtne se na něj a chystá se ještě něco dodat, když se mu celý obličej zkřiví do zhnuseného šklebu a okamžitě si zacpe nos. Crabb pravděpodobně zkombinoval prdící nožičky se smradlavýma kuličkama, protože to, co se teď řinulo učebnou byl čirý smrad. Jak smrad postupoval odzadu až k učitelské katedře, vzduch ve třídě nabíral lehký nádech fialové. Smrdělo to jako zkažený sýr a houby dohromady. O co hůř, učebna G82 nemá bohužel žádná okna.. ,,Ty prase, tohle je odporné!" uslyšíte zoufalý hlas Cho, držící si nos. Někteří, kteří si nos nedrží, zběsile mávají destičkou s obrázkem před svým obličejem jako s vějířem, aby nevábný vzduch od sebe odvláli. Ronovy už začínaly pomalu slzet oči a Hermiona proto rychle vstala a aniž by se dovolila profesorky, rozeběhla se otevřít alespoň dveře na chodbu. |
| |||
Hodina nitrozpytu - G8213. září hlavně Kenji Na obědě jsem se zdržela relativně krátce. Neměla jsem příliš hlad a seděla jsem poměrně daleko od svých spolužáků, takže jsem nevěděla o jejich pozdějších plánech. Jakmile jsem se najedla, vyrazila jsem na hodinu, která měla brzy začít. Když jsem vešla do třídy, všimla jsem si na tabuli, že jsme byli rozděleni do dvojic. Měla jsem sedět s jedním z Nebelvírských. Posadila jsem se na své místo a čekala jsem, než se usadíme všichni. "Zdravíčko," opětovala jsem Kenjiho pozdrav s lehkým úsměvem. Pohled mi padl na destičku před námi. Copak asi budeme dělat...? Snad to bude alespoň trochu zábavné. Při spolužákově otázce jsem se na něj jen podívala. "Ne. Kočky jsou jako lidi, každá má jinou povahu." Když jsem se podívala na nepříjemnou Sušenku, jen jsem se zasmála. "Tahle je pěkně mrzutá." Nepatřila mezi ty nejpříjemnější a nejpřátelštější zvířata, to rozhodně ne. Vyslechla jsem si profesorčiny instrukce k dnešní hodině a přikývla jsem na Kenjiho návrh. Vzala jsem do ruky destičku a podívala jsem se na obrázek. Byla to zlatonka v letu, docela hezky nakreslená... Ticho buď a soustřeď se, napomenula jsem se v mysli a svůj pohled jsem upřela na obrázek. Jako by to byla teď jediná věc na světě. Snažila jsem se nevnímat nic jiného. Abych si pomohla, v mysli jsem si ji začala obkreslovat, zvýrazňovat linie, jako by to byla má vlastní kresba. Nejspíš mi to pomohlo dobře si v mysli vyobrazit to, co jsem měla před sebou. A byla jsem ráda, že Kenji byl šikovný a dokázal to prakticky bezchybně poznat. "Jo, je to ona," přikývla jsem a svou tabulku jsem odložila na stůl před námi, tentokrát otočenou, aby se můj spolužák mohl přesvědčit o své správnosti. Mezitím si vzal jinou tabulku do ruky on, naše role se měly obrátit. Ale než jsme stačili pořádně začít, vběhla do učebny Cho Chang a za ní sova. Nepatří Christině...? Proč by jí nesla poštu zrovna teď? Nad nastalou situací jsem se trochu zasmála. Chudák opeřenec se ke své majitelce nedostal, Sušenka byla pro něj příliš děsivá, a tak pustil dopis u někoho úplně jiného. Tahle celá situace mě zjevně docela rozhodila, protože když jsme měli pokračovat, vůbec jsem se nemohla soustředit. Ale vůbec. (1) Ani jsem neměla pocit, že jsem se sebemíň dostala do Kenjiho hlavy. Z nějakého důvodu jsem to nedokázala. No, asi nebudu nejlepší z nitrozpytců... V čem že to mám být vlastně vůbec dobrá? "Promiň, nějak mi to nejde," přiznala jsem po několika dlouhých minutách, kdy se mi nepovedlo vůbec nic. "Nic jsem tam neviděla. Ani nevím, jestli se mi podařilo dostat do tvé mysli..." Nějak jsem teď nevěděla, co říct, až jsem si všimla, že někteří lidé dostávají od profesorky ještě třetí destičku. "Chceš to ještě zkusit ty? Nebo mám znovu já?" |
| |||
Hlavní síň >> G82 Pondělí 13. září Deirdre, Emily, okrajově Acai Vlastně mě příliš nepřekvapí, když se žádné odpovědi od mluvící prdele nedočkám. Místo jakékoliv reakce se jen přiblble šklebí a do všech kolem zabodává vražedné pohledy, které mi nepřijdou ani tak děsivé, jako spíš směšné. To samé si evidentně myslí i Sinestra, Richard a Wolfram, jelikož se zvedají od stolu a odchází pryč. Na malou chvíli zapřemýšlím nad tím, jestli si z nich nevzít příklad a nenásledovat je, protože co si budem nalhávat, společnost tu kromě nacistické princezny stojí za starou bačkoru. Je tu sice spousta jídla, jenže při pohledu na líbající se čokoše mě hlad rychle přechází. Teď mám chuť se jít akorát tak někam vyzvracet. „Už asi jíst nebudu.“ zamračeně od sebe talíř s kuřecími nugetami odstrčím. „Až budeš Williamovi odepisovat, tak mu laskavě vyřiď, ať dělá příště věci pořádně a ne jen způlky.“ Kdyby nebyl takovej vůl a nepodělal to, mohlo být o čokoše míň. Mohl bych se v klidu a pohodě naobědvat a nemusel řešit, že se mi zvedá žaludek. „Achjo.“ S povzdechem dloubnu vidličkou do lákavě vypadajícího hamburgeru, na který jsem se předtím tolik těšil. Proč ty ohavné teplomilské opice vždycky všechno zkazí? Zavřel bych je za to do Azkabanu. „Hulák?“ Se zájmem zvednu hlavu k Havraspárskému stolu, kde na sebe právě strhává pozornost až příliš živý dopis adresovaný Rebecce. Pobaveně se zaksichtím. Prováděla bůhví co? A bůhví s kým? Jen jsme spolu souložili, to je toho. Její matka dělá, jako kdyby nic podobného nikdy neprovozovala. Proč jsou ti dospělí tolik upjatí? A hlavně, nebyla to žádná komnata. Byl to obyčejný kumbál na košťata, to ovšem nemění nic na tom, že jsem si to s Rebeccou náramně užil. Holky z koleje největších šprtů jsou jedno velký překvapení. Uvidíme, která mě překvapí příště. Mohla by to bý třeba žirafa. Po tom, co jí u stolu obtěžovala ta incestní holka se třeba nad sebou a svým životem zamyslí a začne se konečně zajímat o kluky. Pořád se na ní sice zlobím za to divadlo v Prasinkách, ale pokud se mi omluví, jsem schopný jí odpustit a něčemu jí přiučit. Vlastně si můžeme být navzájem velmi užiteční. „No jo furt, už jdu.“ Zabrblám nespokojeně, když mě Dee vyhání od stolu. Na nitrozpyt se mi ani trochu nechce, jenže jak se zdá, nemám na výběr. Jen velmi neochotně se zvednu a pomalým tempem zamířím pryč, směr učebna G82. První co po příchodu do třídy spatřím je profesorčina Sušenka. Nikdy jsem nepochopil, jak může někdo pojmenovat zvíře tak debilně. Sám jsem své sklípkany pojmenoval velmi jednoduše a snadno zapamatovatelně, ale pořád lepší mít za mazlíčky Páju s Májou, než Mlíko se Slaninou. Nakonec nechám kočku kočkou a usadím se vedle Emily, se kterou mám být podle instrukcí na tabuli ve dvojici. „Ahoj.“ pozdravím jí automaticky a rozhlédnu se po stole, na kterém je dřevěná destička. Z profesorčina výkladu pochopím, že bych jí měl správně držet já, jelikož sedím napravo, ale Emily si to vyloží po svém a tabulku si vezme sama. „Moment, neměl bych začít já?“ Projistotu se znovu rozhlédnu po třídě. Všichni, kteří sedí ve stejné řadě jako já, drží desku s obrázky. Tedy až na Acai, která zaklání hlavu a podivně se na nás kření. „Je tu něco vtipného?“ zeptám se a pohledem znovu vyhledám Emily. „Kašli na to, nech si jí. Stejně se všichni prostřídáme, tak je to fuk.“ Mávnu nad tím rukou, otočím se k ní zády a začnu se soustředit (6). Netrvá dlouho a spatřím obrázek. Zprvu rozmazaný, ale po chvíli začne nabývat na ostrosti. „Tohle sem už někde viděl… Vypadá to jako nějaká ampulka, nebo tak něco.“ Na chvíli se odmlčím. „Nebo spíš lahvička? Vidím světlou barvu. Žlutá? Možná lehce do oranžova. Je tam nějaký nápis, ale nedokážu ho přečíst.“ Obrázek bohužel není tak jasný, abych byl schopný určit všechny detaily. Na to nejsem příliš soustředěný. „Hádám, že je to nějaký lektvar.“ S nadějí v očích se otočím zpátky, vyčkávajíc, co mi na můj odhad řekne Emily. Ještě než se dočkám odpovědi, přiřítí se do třídy Cho z Havraspáru a hned za ní jakási sova. Chvíli zmateně krouží po místnosti s dopisem v zobáku, který nejspíš nechtěně upustí do klína mluvící prdeli. „Trapný.“ Protočím oči a otočím destičku s druhým obrázkem. Je na něm okamie. Tohle bude trochu tvrdší oříšek. „Až budeš připravená, řekni.“ Krátce kývnu hlavou a začnu s vizualizací, která ale není až tak přesná, jak by měla být. Myšlenky mi létají sem a tam a tak je okamie místo modrého zbarvení bílá, s podivnou prasečí hlavou a tykadly. Sexy… |
| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G82 13. září, Pondělí Christina Když Chris natahuje ruku, aby mi prohrábla vlasy, nejdřív se trochu zarazím, jakože co chce dělat, nicméně neucuknu a když mi shrne ofinu a říká to o očích, tak se zase červenám. Koplimenty většinou skládám, nejsem jejich příjemce. A muži za Zenitem? co to sakra je muž za zenitem? jak se pozná Zenit? Co je to Zenit? Jsem vzrušený a zmatený, ale nedávám to na sobě znát, jednak taky proto, že začínám zvažovat všechno, co mi tu Chris řekla. Než však stačím něco říci, profesorka nás napomene, že moc mluvíme, což je náhodou pravda, protože jsem docela ukecaný člověk. Zvlášť když jsem nervozní. Seberu tedy kartičku a zase se otočím zády ke Christině (pokud tak ovšem už nejsme) a snažím se vyčistit si mysl. "Můžeš" Oznámím. "Testrál a Felix. Takže takhle vypadá Testrál,ale jak ho mám dát dohromady s lektvarem štěstí?" Pomyslím si. Na mysl mi přijde nejdřív opravdu vyřehtaný Testrál s velkým předkusem, jako mají koně ve filmech, když jim namažou pusu máslem, nebo čím, aby to vypadalo že mluví a oni pak při tom mluvení mají takový srandovní výrazy. Jenže tenhle obraz nevydrží dlouho, protože se vnitřně začnu zabývat strništěm a hnědýmy vlasy a jak bych v tom vypadal, takže nakonec z toho vyjde obrázek mého alternativního já a v pozadí vysmátý Testrál tančící s lahví Felixe Felicise, která má ručičky a nožičky, ovšem překvapivě žádný ksichtík. //Ve spoileru alternativní verze Patricka, tančícího testrála jsem z nějakého důvodu nikde nenašel :-D |
| |||
Učebna G82Acai.Pondělí 13.9. S Acai je doopravdy legrace. Vlastně nevím, proč jsem se s ní nikdy zase tak moc nebavil. Jasně, občas jsme prohodili pár slov, občas jsme se potkali v Prasinkách u máslového ležáku, ale nikdy jsme neprokecali odpoledne. Velká chyba, zjevně. Možná to je také tím, že jsme prostě už o něco starší a dospělejší, a lidé se zkrátka mění. „Já a prase? To ty tu máš nekalé myšlenky. Má mysl je klidná a neochvějná!“ Zkusíme tedy ještě párkrát cvičně nabourávání do povrchových myšlenek. Musím uznat, že tohle mě baví. A s Acai dvojnásob, protože ta mrška udělala přesně to, co slíbila. Nevím moc, co dělat, ale po malé chvilce vyhraje gentleman ve mně a vyjdu z její hlavy. Dobře, že jsem se tak rozhodl, protože na konci už jsem zase viděl výbavičku dalšího kluka. „Hej, já to myslel ze srandy!“ pronesu, ale z mého tónu jí musí být jasné, že jsem to myslel z legrace. Uvědomím si, že jsem tentokrát možná šeptal moc nahlas, tak se zase ztiším, aby nás nikdo neslyšel. „Nechci znít jako šprt, ale mohla bys zkusit do příště nějakou meditaci nebo tak něco. Chytneš do dvojice příště někoho, kdo nemá tak trhlou sestru, respektive není zvyklý, a chytne ho infarkt. Fuj, mluvím hrozně. Léto s bráchou a mamkou mě vždycky poznamená. Oba mluví jak ze Shakespeara.“ Na chvilku se zamyslím a poté mi to nedá, prostě se jí musím zeptat. „Hele, kolik jsi těch holek měla? Nebo raději nic neříkej, ještě bys mě zahanbila“, dodám s jistou nadsázkou. Popravdě mi to je svým způsobem jedno. Ale představa Acai s Cass je fakt docela sexy. Tahle informace Didý jistě potěší. Pokud to tedy už neví. Mám takový dojem, že naše spojení je možná jakási přirozená forma nitrozpytu. Už mám chuť se Acai zeptat na další kolo, tentokrát už bych chtěl doopravdy vidět ten obrázek, ale to už se měníme. Acai správně uhádla hipogryfa, i když mu zprvu zjevně nemohla přijít na název. „Dobře ty! Správně. No, a co teď? Stejnou mincí ti asi oplatit nemůžu, s žádným klukem jsem nic neměl a obrázky sám sebe ti předvádět odmítám... na Cayluse výbavou fakt nemám,“ pronesu potichu a na vykouzlím si na tváři smutný výraz. „Jestli chceš trénovat, můžu si třeba představovat čísla a ty je můžeš hádat. Nebo nevím. Tohle je docela volná hodina.“ Volná hodina a vzhledem k tomu, že většinou funguju jen naplno nebo v líném módu, za který by mi Weaverová asi zavraždila, tak se musím nějak zabavit. Na co asi myslí Diana Zaměřím svojí mysl k sestře a nic (1). Asi je moc daleko. Naštěstí je mé případné znuzení zahnáno právě profesorkou, která nás vyzve k další zkoušce. Tentokrát máme hádat nějakou situaci spojenou s prvním obrázkem a novým obrázkem, který se nám zobrazí. Dám destičku Acai. „Tak jo, jdu zase hádat! Zkus se uvolnit a myslet jen na ten obrázek. Hlavně žádný nahatý kluky, prosím,“ zasměju se a otočím se k Acai zády. Jakmile mi dá znamení, že mohu hádat, opět se soustředím a nabourám se Acai do hlavy (6) a zkoumám, co to je vlastně za výlev. Tentokrát to mám trochu složitější, protože se mi to asi nepodařilo úplně dobře, a tak je vize malinko zamlžená. |
| |||
G82 – Nitrozpyt a nitroobrana13. září, pondělí odpoledne Daniel Chtěla jsem se znovu pustit do práce, ale dnes ve třídě prostě nemohl být klid. Po sově a Cho to byl Benjamin, který sebou nebo čím práskl o lavici. On usnul? To snad není možný... Přísně jsem se na něj podívala, ale pochybovala jsem, že by to s ním cokoliv mohlo udělat. Na to byl příliš lehkovážný. |
| |||
G82 "Ne promiň byla to zlatonka v letu trošku se mi to nepovedlo..." Kouknu přes rameno omluvně na Eriku. "Možná je dobře, že jsi neviděla víc." V duchu se mi dost uleví, protože to znamená, že neviděla moc z celkového výjevu, takže jí to nijak zvláště nepoznamená. "Máš štěstí, žes viděla jen to jezero a já taky." Neznatelně se pousměju a pak lehce pokývnu hlavou. "Tak jo můžeme ukaž co pro mě máš." Naberu zase trošku veselejší tón a začnu se soustředit na obrázek, na který myslí Erika. Čekám až si ho začne představovat a pak se snažím odhadnout, co by tam mohlo být. Prvních pár okamžiků se zdá být vše zmatené, ale pak je to, jako úder hromu, prostě najednou tam ten obrázek je. Zatřese se a je vidět tak krásně.....nevěřil bych, že je tohle možné i bez kouzel a ještě tak jasně. Buď mám fakt štěstí, nebo je ona fakt dobrá. A nebo je to jednodušší než jsme si mysleli. "Je vidět úplně krásně...je to krásná malá bílá sovička, která mává křídlem a má na krku naši Nebelvírskou šálu a sedí na....hlavě tvého Arana? Heh....určitě je na tom obrázku tvůj vlk? No i kdyby ne, tak to vypadá fakt dobře. Určitě líp, než na čem měla sedět." (10) Rozzářeně se usměju a pak otevřu oči. "A pak, že prý se neumíš soustředit." Šibalsky na ní kouknu, protože její výkon vypovídá o něčem dočista jiném. |
| |||
Hlavní síň -> G82 Pondělí 13.9. Po Angelině odpovědi jen protočím oči v sloup. “Že si nedá pokoj a kazí si oběd. Jako by nebylo jedno, kdo koho líbal nebo nelíbal. Tohle může řešit vážně jednom Snape…“ povzdechnu si a pokračuju v jídle. Když tu se ozve… jekot… jinak se to nazvat nedá. Trhnu hlavou a otočím se po hulákovi. Je prakticky nemožné neslyšet, o co jde. Já se z toho ale spíš začnu dost mračit. Chudák Becca dostává vynadáno za něco, co vlastně vůbec neprovedla. Jen další z Ryanových výmyslů. A tohle už je opravdu vyhnané do krajnosti. Dojím oběd a stále celkem nespokojeně si jdu do ložnice pro věci a na nitrobranu. U toho se mi hlavou honí myšlenky kolem huláka, kolem Ryanovy přehnaně bujné fantazie a jeho honu za Sinestrou. Ani u oběda už neseděl s přáteli… ale je to jeho boj… Vejdu do třídy, pozdravím profesorku a zaujmu místo hezky vzadu, aby na mě nebylo vidět. Po chvíli se objeví Christian. “Volno? Samozřejmě, posaď se,“ usměji se na něj a shrnu věci na stranu, aby měl na stole prostor. Ryanova příchodu si vůbec nevšímám. Začínám se na něj celkem zlobit. Co mě ale upoutá je jeho zděšený křik při střetu s profesorčinou Sušenkou. Ucuknou mi koutky do jakéhosi škodolibého úsměvu. Ani jsem nevěděla, že umím být škodolibá! Ale dneska to Ryanovi patří. Hlavně za toho huláka. Pak se zaposlouchám do výkladu profesorky. “Vážně to půjde tak snadno? Jen tak sdílet myšlenky? To by to pak dělal každý, ne? Slov by nebylo potřeba…“ řeknu Chrisovi zamyšleně. Pak se k němu dle pokynů otočím zády a začnu se soustředit na jeho mysl. (3) Jenomže to přiletí ona sova a hodinu nám vyruší. Takže ze soustředění nic není. Ono obecně mám se soustředěním problém, tohle je jednoznačně předmět, ve kterém tápu… “Promiň,“ řeknu Chrisovi tiše, když se mi nic nepovede. A tak se začnu soustředit znova. (5) Opravdu to jde hodně ztěžka, ale teď tam vidím jakýsi obrys… jezero? Je to možné? Celé je to v jakési mlze… Rána do zad. Až trochu nadskočím. “To nic,“ řeknu Christianovi vlídně. “Viděla jsem jakési jezero v mlze… to byl ten obrázek? I když to je asi jedno, nejsem zrovna tvor, co se dobře soustředí… takže se asi předem omlouvám za svou mysl, asi to nebudeš mít úplně jednoduché,“ pousměji se omluvně a vezmu si od něj destičku. Podívám se na obrázek. Jé, taková roztomilá sovička na hromadě knih! Tak, Eriko, teď se začni soustředit. Musíš se soustředit, jinak nemá Chris šanci něco poznat. Začnu hezky od vrchu. Zaměřím se na malou bílou sovičku s roztomilým výrazem, Nebelvírskou šálou kolem krku a mávající křídlem. Potom ta hromada knih, jedna po druhé… Přejíždím je očima, ale tu letí moucha, támhle proběhne kočka… ne, hezky zpátky k obrázku… co asi dělají doma? Nesmím zapomenout na to potvrzení do Prasinek… a co asi dělá Aran…? Nejspíš si běhá někde po lese… už se těším domů na vánoce, až ho zase uvidím. Běhat s ním ve sněhu sice není tak skvělé jako v létě, ale je to rozhodně lepší, než tohle nic, co mám tady. Ne, obrázek, zpátky, sovička, šálka… Z mého toku myšlenek nakonec v mé hlavě utkví malá roztomilá mávající sovička s Nebelvírskou šálkou na krku, ale nestojí na hromadě knih, jako na tabulce, kterou už prakticky nevnímám, ale na hlavě sedícímu vlkovi – Aranovi… |
| |||
Kolej => G82 Krátce na to, co otevřu oči, do místnosti vstoupí Sinestra. Zvednu se na loktech a vzhlédnu k ní. Chvilku jenom zmateně mrkám a přemýšlím, co po mně vlastně chce. Až po chvíli mi dochází, že vlastně nic a je tu jenom z vlastní dobroty. “Přijdu, děkuji.“ Kývnu jí na její otázku a na důkaz svého tvrzení se začnu neohrabaně soukat z postele. To už ale vidím jenom její záda, což je mi v nynější chvíli mnohem příjemnější, než kdyby se náhodou rozhodla mi pomoci. I tak si jejího zájmu vážím, milá gesta jsou hodna pamatování, především ve Zmijozelu. Bez pořádné opory rukou jsem musela vypadat jako malé kuře. Byla jsem nejistá, každý pohyb mi trval moc dlouho, nebo byl naopak rychlý, zbrklý a selhal. Zhluboka si povzdechnu. Následující dva dny budou peklo a já se budu především snažit, abych vytvořila co nejméně příhod k posměškům. I tak mi to bude připadat jako věčnost. Zatímco se popálenými prsty snažím urovnat zmuchlanou uniformu, spěchám na hodinu, na kterou dorazím velmi těšně. Posadím se vedle Janny, jak jsem měla nařízeno podle načrtnutého zasedacího pořádku a zběžně ji už tlumeným hlasem pozdravím, protože profesorka se dává do výkladu. Poslouchám ji a pohledem přitom zabloudím po třídě. Hned vedle mě se nachází Daniel. Snad už je alespoň klidnější, aby zase nevyvedl nějakou koninu. Tentokrát už situaci zachraňovat nehodlám, moje hrdinské činy nedopadly zrovna velkým vítězstvím. Zabloudím pohledem i k Richardovi, který tu byl. Samozřejmě, že tu je. Sleduji jeho záda ještě několik vteřin, doufajíc alespoň v jeden jediný jeho pohled, než se zaměřím zpátky na desku stolu. Poslouchám výklad učitelky, ale hlavou mi spíše stále proudí obavy, proto se nesoustředím tolik, jako jindy. Podle instrukcí si tedy vezmu destičku do ruky, což vyvolalo další nepříjemné pocity v mých prstech. Stáhnu přitom rty do tenké linky, protože mě tahle zátěž začíná vcelku rozčilovat. Štve mě vědomí, že každý můj druhý pohyb vyvolává bolestivou reakci. Má nálada není zrovna na vrcholu blaha, podle čehož se taky tvářím. “Dobrá.“ Souhlasně přitakám k jejímu vcelku odhodlanému prohlášení. Otočím se k Janně zády a destičku si položím do klína, abych se jí nemusela dotýkat. Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu, ale bylo to absolutně k ničemu. Přes tupou všudypřítomnou bolest bylo těžké se soustředit. Místo nějaké lahvičky mi v mysli neustále vyskakovaly myšlenky na to, co by se stalo, kdybych Daniela zastavila včas. Nebo kdybych u toho prvního poupěte neselhala. Mohli jsme tu pak všichni sedět, spokojení sami se sebou. Mně by nic nebylo, Daniel by necítil žádnou vinu a znovu bychom pro sebe po hodině přestali existovat. Lahvička, blbá lahvička která měla být plná toho pitomého nektaru. Co je to vůbec za nápad nechat nás pracovat s takovými nebezpečnými rostlinami? A co mně to vlastně napadlo k tomu pustit tu horkokrevnou hlavu? Soustřeď se, Helen. Lahvička. Felix Felicis. Kašlu na nějakou láhev, pořád to bolí! V mé hlavě je najednou takový nepořádek, jako je tam jindy prázdno. “Tak co?“ Optám se nakonec, i když jsem věděla, že pro ni muselo být téměř nemožné vyznat se v mé v nynější chvíli dosti zmatené mysli. Otočím se na ni s omluvným pohledem. Nevypadala, že by byla zrovna nějak úspěšná. Z mojí strany taky moc pomoci nepřišlo, snad bude mít aspoň trochu pochopení. Jakmile si máme vyměnit destičky, se značnou nelibostí tu svou vezmu mezi pobolívající prsty a natáhnu obě ruce směrem k Janně. Ovšem mé sevření je vratké a v polovině cesty mi obrázek vyklouzne z ruky a s hlasitým třeskotem dopadne na zem. Odevzdaně se postavím na nohy, na profesorku jenom omluvně kývnu. “Omlouvám se Janno. Dneska nejsem zrovna ve své kůži.“ Pokusím se desku ze země zvednout, ale bolavé prsty mě od odlepování placaté věci od povrchu hned po prvním pokusu odradí. “Mohla bys?“ Požádám ji o pomocnou zdravou ruku a sama si přitom sednu zpátky na své místo. Chvíli jenom zírám na svoje zafačované ruce, než se zase narovnám, na chvíli zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Nemůže to být tak těžký, není to tak hrozný. Prostě to půjde. Začnu se soustředit na mysl svojí spolužačky. (3) Opravdu se snažím, abych měla čistou mysl, i když periferně mi myšlenky neustále utíkají jinými směry a ne zrovna veselými. Nakonec jenom poraženecky svěsím ramena a nakloním hlavu na stranu. Nebyla jsem schopná se soustředit, když tu neustále byly jiné podněty. Vyrušovalo mě to a já s tím nemohla nic udělat, protože to nešlo nijak zastavit. Nevesele se pousměju. “Nejde to… nemůžu se soustředit.“ Ta slova ke své spolužačce zašeptám, aby je nikdo jiný neslyšel, a ve svém hlase jenom těžce skrývám zklamání. Upřímně mi až doteď nedošlo, jak velké následky to všechno má. A hrozně mi vadí, že mně to tak omezuje. “Jestli chceš, můžeme říct někomu jinému. Nebo profesorce?“ Tázavě na ni pohlédnu a přitom se pokradmu rozhlédnu kolem sebe. Prakticky vzato jsme byli obklopeni Nebelvírskými a věřím tomu, že by kdokoliv z nich byl ochotný Janně poskytnout svou čistou mysl, když já nemůžu. |
| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G8213. září, Pondělí Patrick Zdá se, že jsem se Patricka dotkla, když jsem okomentovala jeho vzezření. „Tvůj boj.“ Ledabyle nad tím pokrčím rameny. Byla to objektivní rada a navíc pro jeho dobro. Jeho mínus. Já nebudu ta, co bude vypadat jako holka před pubertou. Odvrátím od něj pohled s tím, že si ho po zbytek hodiny nebudu všímat, ale začne se omlouvat. Samozřejmě tím opět získá mou pozornost. Nejsem zvyklá, že by někdo takhle analyzoval svoje chování a hned se podle toho choval. Ve Zmijozelu nikdo takový není a mimo něj se v podstatě s nikým nebavím, takže je to pro mě něco nového. Zvědavě si prohlédnu jeho obličej. Skoro jako by se styděl za to, že mě odpálkoval. Tváře má celé červené a vysvětluje mi své důvody ze všech možných stran. Několikrát se nadechnu, abych ho zarazila, a několikrát zase táhle vydechnu, protože mi k tomu nedá šanci. Zachází možná až příliš daleko. Blekotá, přehnaně gestikuluje, přijde mi, že se zamotává do toho, co chce říct a nervózně si pročesává svoje blond vlasy. Nemluvila jsem o jeho účesu, abych se dozvěděla podrobnosti o jeho rodině, ale když už o ní mluví… nejde si nevšimnout určitých rysů, které shledávám minimálně povědomými. Přísná matka, bezstarostný otec, neustálé napomínání a důraz na etiketu. Až na to, že já bych svou matku ani v nejmenším neoznačila za nejlepší mamku na světě. Jenom bych jí tak řekla a dostala bych kázání o respektu. Když domluví, mlčím. Netuším, kdy se mi na rtech usadil pobavený úsměv, ale jakmile si ho uvědomím, ovládnu se. Snažím se vstřebat informace, kterými mě zahltil, ale ani na to mi nedal dost prostoru. Neuplyne ani pár vteřin a už se mě na něco ptá. „Kdybych to nemyslela vážně, tak o tom nemluvím.“ Odpovím, jako by to byla ta nejjasnější věc pod sluncem. Je vidět, že nad tím vážně uvažuje. Možná až příliš vážně. Jistě, na vzhledu záleží, ale jsou to jenom vlasy. Není to světový mír. „Krátké vlasy jsou mnohem praktičtější. Nepřekáží ti, nelezou ti do očí a je snadnější je upravovat.“ Mimoděk si za ucho zastrčím imaginární neposedný pramen. Sama si udržuji krátké vlasy právě z těchto důvodů, i když ten původní byl mnohem víc osobní. „A ty máš rovné vlasy, takže by bylo mnohem snazší jim dát nějaký tvar.“ Párkrát prohrábnout tužidlem a má vystaráno. Podle mého je to mnohem jednodušší než se rozčilovat s rozčesáváním. Má o dost delší vlasy než já. Pomalu k němu natáhnu ruku, aby měl šanci ucuknout, když bude chtít. Pokud tak neučiní, prohrábnu mu vlasy tak, abych ofinu dostala z čela. „Navíc ti není pořádně vidět do očí a to je škoda.“ Pousměji se a zase se stáhnu. „A ta hnědá, no… blond stejně není tvoje přirozená barva, nebo ano?“ pochybovačně nakloním hlavu na stranu. Hnědé obočí a blond vlasy? Pochybuju, že je to chyba přírody. Je to do očí bijící a z nějakého důvodu mě to prostě rozčiluje. „Vypadáš mnohem mladší, než doopravdy jsi. Takový trik většinou používají muži za zenitem a do těch máš ještě daleko. Strniště je jenom… moje preference.“ Poslední větu spíš zašeptám, protože se ozve profesorka a celou třídu rázně okřikne. Nejspíš jsme se nechali příliš unést hovorem. „Nakonec je to na tobě. Podle mého jde hlavně o zvyk. Ne všechny změny jsou špatné.“ Neodpustím si poslední poznámku a pak tedy zvednu ruku, aby nás Saga opět zaúkolovala. Dostaneme nový obrázek, který přesunu k Patrickovi, aniž bych se na něj dívala. Spojit ho s předešlým obrázkem? No… ještě, že to nemusím vymýšlet já. |
doba vygenerování stránky: 0.84576010704041 sekund