Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7694


Hraje se Denně Herní čas: 20:50  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 02. června 2020 21:20Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:22Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 02. června 2020 0:27Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 02. června 2020 18:47Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 02. června 2020 21:37Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 02. června 2020 18:47Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 26. května 2020 12:34Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 02. června 2020 21:20Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 21. května 2020 21:32Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 02. června 2020 23:55Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 01. června 2020 10:13Pomocný PJ ۞
 Postava Remus John Lupin je offline, naposledy online byla 02. června 2020 20:59Remus John Lupin
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 01. června 2020 10:13Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 26. května 2020 17:19Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 27. května 2020 20:10Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 21:29Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 02. června 2020 21:44Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 02. června 2020 19:25Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 01. června 2020 10:13lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 02. června 2020 16:02Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 02. června 2020 23:55Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 02. června 2020 23:55lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 02. ledna 2020 21:13Henry Kwang
 Postava Ryan Daniels je offline, naposledy online byla 14. února 2020 12:05Ryan Daniels
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 31. května 2020 14:11Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 26. května 2020 12:34Naira Sinclair
 Postava Deirdre Airimoy je offline, naposledy online byla 25. března 2020 13:12Deirdre Airimoy
 Postava Christian Dragon je offline, naposledy online byla 02. června 2020 20:59Christian Dragon
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 26. května 2020 12:34Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 02. června 2020 21:46Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 24. května 2020 14:30Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 02. června 2020 22:44Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 31. května 2020 14:11Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 03. června 2020 0:46Mirelle Devény
 Postava Beckett Lewis je offline, naposledy online byla 03. června 2020 0:47Beckett Lewis
 
Seymour Duncan - 10. dubna 2017 18:08
alastor59293611.jpg

Shrnutí týdne

6.9. - 12.9.



Pondělí:

Po obědě jsme se s Runou vydali na procházku k jezeru. Už během dřívějších událostí tohoto dne na mě něčím Runa zapůsobila, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bylo i naopak. Po procházce a polibku, při kterém se zastavil čas, jsem si tak nějak domyslel, že to tedy je oboustranné. Bylo mi s ní opravdu dobře. Když pak odešla na hodinu, šel jsem si utřídit myšlenky hraním na kytaru do svého pokoje. Pro Runu se stavím kousek před koncem její hodiny, aby mě nemusela hledat a když přijde, vyslechnu její pocity z hodiny. Uklidním ji, že ne pokaždé se daří a že příště to určitě bude lepší. Na zmínku o tom, že ji rozptylovaly myšlenky na mě, se akorát usměji. Pak jí řeknu, že jsem jí měl taky plnou hlavu a že jsem se to snažil zužitkovat skládáním nějaké písničky.
Po rozloučení a domluvě na rozcvičku se odeberu do pokoje, padnu do postele a jdu spát, abych byl na zítřejší rozvičku pořádně odpočatý.


Úterý:

Vzbudil jsem se ještě před zazvoněním budíku s motýly v břiše. Nemohl jsem se dočkat, až budu zase s . Po vřelém přivítání vybíháme na školní pozemky. Docela jsem se i překvapil, že jsem nebyl hned vyřízený. Narozdíl od Runy jsem se ale zadýchal mnohem dřív. Když se mě ještě pokusí vyosit, jen se zasměju a pokusím se o to samé, jemně samozřejmě.
Pak následuje protahování a další cviky, které zvládám o něco líp než běh. Po rozcvičce mě Runa chytá za ruku a já ji pevně stisknu.
Sprcha po rozcvičce byla opravdu nutností. Pak jsem se vydal do společenské místnosti, kde jsem automaticky zamířil k Havraspárskému stolu ke své společnici. Se zaujetím si prohlížím komiksy, které mi Runa půjčila a poslouchám každé její slovo, které mi chce o nich říct.
Odpoledne jsme s Runou na hřišti a trénujeme. Jsem docela překvapen, že nám to tak jde, když jsem dlouho netrénoval. Po skončení Runu také pochválím.
Runa pak jde za svými kamarády, což jí vůbec nemůžu vyčítat, ale zase jsem trávil čas čekáním na večeři, až se zase uvidíme. Během té chvíle jsem se podíval na svoje úkoly a něco jsem se pokusil napsat, i když moc jsem toho neudělal.
U večeře jsem zase ve společnosti Runy a skoro nic jiného nevnímám. Večer jsem šel na chvíli do společenky a pokud tam někdo byl, prohodím s ním pár slov. Opět jdu spát docela brzo, protože na mě začala doléhat únava z ranní rozcvičky.

Středa:

I když jsme se na dnešní dopoledne s Runou na ničem nedomluvili, vzbudil jsem se relativně brzo a ležel v posteli s otevřenýma očima a hlavou mi probíhaly poslední dva dny. Dnešní oběd strávím u mrzimorského stolu, abych byl i se svými spolužáky, ale odpoledne máme domluveno, že se s Runou půjdeme učit na naše oblíbené místo. Při té příležitosti jsem jí zahrál něco, co jsem dal dohromady, když jsem na ní čekal během hodiny s Lupinem a doufám, že se jí to líbí.
Po návratu se Runa vydává do knihovny a já ji následuji. Měl bych se přecejen taky něco naučit, když už je to volno. Moc mi to ale nešlo, protože mi oči zklouzávaly v jednom kuse na Runu.

Čtvrtek:

Z celého náboru na famfrpál jsem se těšil akorát na to, že zase uvidím Runu. Uvědomoval jsem si, že je to to jediné, na co v poslední době neustále myslím, abych byl s ní. Ale nijak moc mi to nevadilo, dokud to stejné bude se mnou sdílet i ona. Při náboru jsme se s Runou trochu škádlili, kdo je lepší, což mě docela bavilo. Taky Runě řeknu, ať zkusí zápis na kapitána, že na to určitě má. Já osobně na to kašlu, protože moje vůdčí schopnosti nejsou nijak veliké a nevěděl jsem, jestli bych unesl tu zodpovědnost za celý tým. Zbytek dne jsem strávil s Runou, dokud to šlo.

Pátek:

Celý den jsem opět strávil přípravou na setkání s Runou. Byli jsme domluveni na tom, že si společně zahrajeme na kytaru a já že něco zkusím i na housle. Podíval jsem se do své sbírky not a dával dohromady materiály, co bychom mohli zkoušet. Nakonec jsem s sebou nevzal nic. Při příchodu do velké síně jsem ji spatřil s kytarou. Vypadala opravdu roztomile. Přisedl jsem si k ní a nechal si něco zahrát. Šlo jí to opravdu dobře, ale někdy jsem se jí snažil ukázat lepší způsob hraní, aby to pro ni bylo jednodušší.
Ke konci našeho sezení jsem jí pak řekl, ať hraje čtyři akordy pořád dokola a zkusil jsem trochu improvizovat na housle. Snažil jsem se to opravdu procítit a vměstnat do toho všechny svoje myšlenky z uplynulých dní. Po skončení odložím housle, přisednu si k Runě a dlouze ji políbím.

Sobota:
Dnes jsme se vydali s Runou do prasinek na oběd, který byl opět příjemný jako jiné dny strávené s ní. Po obědě ji pozvu na zmrzlinu, kterou si vezmeme na cestu zpět. Dnes je vlastně kolejní párty, uvědomím si a dojde mi, že nemůžu být s Runou. Při loučení ji pevně obejmu a pošeptám jí, ať na sebe dává pozor. zacítil jsem mírný náznak žárlení.
Na kolejní párty jsem se dobře bavil se svými spolužáky, ale nijak jsem to s alkoholem nepřehnal, abych pak nebyl celou neděli zničený.

Neděle:
Ráno se ve vzduchu vznáší alkoholový opar ze včera a při pohledu na kocovinou postižené spolužáky jsem byl vděčný za to, že jsem to včera nepřehnal. Na snídani jsem se zase setkal s Runou a pak jsme vyrazili na procházku. Vyprávěli jsme si událostech, co se staly večer a k ránu a docela jsme se nasmáli. Celý den jsme byli spolu a povídali si. Bylo mi opravdu dobře a nezdráhal jsem se to Runě několikrát říct.

Pondělí 13.9.



S hrůzou jsem si ráno uvědomil, že už je pondělí a že ten týden strašně rychle utekl. Po dlouhé době bude zase škola. A ještě k tomu jsem si na nástěnce přečetl, že musíme mít plavky... I když jsem měl s podzimním otužováním už zkušenost, nedalo se říct, že bych se do té vody rád vracel. U stolu se vznášelo tolik drbů, že to nebylo hezké. A sám nemám rád, když se o někomu mluví za jeho zády, tak jsem si jich nevšímal. Žádný se netýkal mě, tak to bylo v pohodě.

Při hodině tělocviku se povzbudivě usměju na Runu, když ji Hoochová prohlásí za kapitána havraspárských.
 
Acai Luqueba - 09. dubna 2017 17:28
188886.jpg

Hlavní síň > Tělocvik

Pondělí, 13. září

Všichni přítomní a zmínění



Rozčilování nad novinami mi poskytovalo potřebné rozptýlení nad nadcházejícím plaváním. Tři roky jsem do vody nevlezla, nevlezu tam ani dneska. Hoochová to ví. Nově příchozího Benjiho a jeho otázku obdařím znechuceným šklebem, ačkoli ho celkem ráda vidím.
„Tak jako nikdy.“ Prohodím sarkasticky, ale má tvář se maličko rozjasní, když mi Naira přisune misku jahod. Pokud zapomenu na její přednášky o zvířátkách a všech těch hovadinách, které nám všem neustále cpala, tak měla i momenty, kdy jsem jí měla ráda. Těžko bych neměla ráda někoho, kdo mi dává jídlo, že. Začnu se jimi ládovat a ani nepostřehnu, že se Alex zvedá a odchází. Vlastně by to ani nebylo překvapení. Měla se zmijozelskými dobré vztahy. Není těžké uhodnout proč tomu tak je. Původ je mocná zbraň, speciálně tady.
Pohled od jídla zvednu až ve chvíli, kdy se k nám připojuje Jordyn. Beze slova pozoruji, jak si mlčky sedá ke stolu. Nejde si nevšimnout, jak atmosféra u stolu zhoustla a lhala bych, kdybych řekla, že je mi to jedno. Ale nejsem schopná se donutit s ní mluvit. Prostě nejsem. Napůl je to ublíženost a napůl prostě má tvrdohlavá povaha. Jsem si naprosto vědoma, že se chovám jako malá a nijak to nemůže ani mně, ani Jordyn. Pohled mi tak mimoděk sklouzne ke zmijozelskému stolu, kde kromě Alex spatřím i Cayluse. Hrudník se mi nepříjemně stáhne a tak odvrátím pohled. CO kdyby si všiml, že na něj zírám, že... I tak ale nechám Benjiho a Nairu, aby obstarali plynulou konverzaci u stolu, sama se nezapojuji. Jejich téma je dost daleko od pozitivního a vzduch to mezi námi rozhodně nepročistí. Spíš je to horší. Korunu tomu nasadí až Emily. Musím se začít smát. Jak může být někdo tak strašně mimo po většinu času, to nechápu. Jak se vůbec dostala tak daleko, aniž by přišla k nějaké závažnější újmě?
Najednou se ozve rána a já se leknu, přičemž mi z ruky vypadne poslední jahoda. Poplašeně se podívám na Mau, jejíž záda se mi právě ztrácejí z dohledu.
„Co to doprdele…“ řeknu spíš sama pro sebe a pak se se zoufalým výrazem podívám na červený plod válející se po zemi. „Taková škoda…“ povzdychnu si nešťastně a naposledy si loktu džusu. Dneska je den na hovno. Za všechno může to plavání. A když už jsme u toho…
„No, čas jít, nemyslíte?“ ač se mi tam nechce, nerada bych zrovna na její hodinu přišla pozdě. Takže se zvednu od stolu a ať už mě ostatní následují nebo ne, rozejdu se k famfrpálovému hřišti.
Je tam menší hlouček spolužáků, ke kterým se moc nepřibližuji. Postávám spíš opodál, abych měla kolem sebe dost prostoru.
„Dobré.“ Odpovím profesorce, zatímco přešlapuji na místě. Musím se zazubit jejímu prohlášení. Umím si představit, že se někteří budou zítra producírovat po škole jako namrdaní kačeři, protože to podcenili. Přesto dost znervózním, když se zmíní o plavkách a dál to nerozvede. Nemám z toho dobrý pocit a fakt, že se mi ten přiléhavý materiál nepříjemně lepí na tělo, mi moc klidu nepřidá. I tak si své frustrace nechávám pro sebe a poslušně opustím svou zónu, abych se postavila do řady a Nicolas nás mohl spočítat. Nervózně u toho přešlapuji na místě a hned po tom se ale rychle vzdálím co nejdál od ostatních, abych se po vzoru Diany pečlivě protáhnula. A zatím, co se snažím být opravdu důkladná, poslouchám, co profesorka říká. Vyhlašování kapitánů družstev je více než zajímavé a začíná rovnou těmi nejlepšími, jak jinak. Hodím po Alex široký úsměv a ukážu palec nahoru. Dle mého názoru, je to víc než zasloužené. Lepšího kapitána bych mít nemohla, stejně jako zástupce. Geniální kombinace. Možná jsem trochu zklamaná, že jsem nebyla vybraná já, ale sotva jsem se přidala do týmu. Neodehrála jsem ještě ani jeden zápas, takže je nejspíš logické, že moje jméno zmíněno nebylo.
Z mého přemýšlení mě vytrhne Mau a její štěbetání. S tichým smíchem nad ní zakroutím hlavou. Bože… ta holka jednou někomu vypíchne oko. Samá ruka, samá noha… po tolika letech by se s tím měla naučit zacházet.
 
Helen Lynnerwood - 09. dubna 2017 12:27
tumblr_odwpbmnupm1ram2z9o1_12804376.jpg

Hlavní síň => Pozemky

Zmijozelští, Alex



Neubráním se pozvednutí obočí, když z Wolframových úst uslyším spojení skvělá kamarádka. Nikdy jsem si nevšimla, že bychom měli mnoho společného, vždyť já ho některé dny za celý den ani nezahlédla a že bychom prožívali jeden zábavný pokec za druhým, to se taky zrovna říct nedá.
Možná by mě to i potěšilo, kdyby nepokračoval. Jenže on to udělal a pro mě bylo udržet úsměv na rtech čím dál těžší. Představila jsem si ho jako hada, který na mě každým svým třetím slovem útočil a já se jenom tak tak vyhýbala jeho jedovým zubům. Nutno dodat, že jsem se fakt držela, i když jsem měla chuť mu vyškrábat oči. Úsměv mi sice trochu zatuhl, zase na druhou stranu tam pořád byl a to jsem mohla v nynější chvíli brát jako výhru. Nenechám někoho, jako je zrovna Wolfram, aby mi narušil moje dekórum, to rozhodně ne. I když musím říct, že to byla výzva.
“Je vidět, že sis to hodně promyslel. Těšíš se, co? Možná napíšu matce, aby mi něco sehnala. Je to trochu drbna ve společnosti, ale tak co, že? Nemáš se za co stydět, je to úžasné, že jsi v tak mladém věku připravený být otcem, máš můj obdiv.“ Sladce se na něj uculím a uznale pokývám hlavou. Přičemž se zhluboka napiji ze svého hrnku čaje, abych skryla ústa, která se mi křiví do zlobného šklebu. Nenávidím drby. Nenávidím je a všechny ty ubohé nicky, které si je vymýšlí. A taky nemám ráda Wolframa, protože mě s tím otravuje. A Sinestru, protože je hezká a klidně by to mohla být pravda.
“Páni Wolframe, úplně jsi mě tím zaskočil, budu si to muset promyslet, ale jsem polichocena tvou důvěrou.“ S jemným úsměvem, který byl na tváři udržitelný opravdu těžce, pokorně sklopím oči k zemi a zatřepetám řasami v hraném zardění. Ve skutečnosti bych nejraději vzala vidličku a zapíchla mu ji do krku. Pravděpodobně by ho ani nikdo neoplakával. To vědomí mě možná i trochu uklidnilo.
Nakonec všechno bylo jedno. Ať si pomlouvají, ať si provokují. Pro mě byl důležitý jenom jeden jediný muž v celé téhle místnosti, který zrovna svým elegantním krokem vchází do místnosti. Obličej se mi automaticky rozzáří a já myslím jenom na něj. Na to, jak jsme si včera užili krásný den a na motýlka, kterého mi daroval. S ním se všechny obavy rozplývaly a nikdo a nic nebylo tak důležité.
“Dobré ráno.“ Pozdravím ho a sladce se na něj usměju. Vedle něj všechny starosti byly strašně maličké. Dokonce ani nadcházející hodina nebyla nebezpečím, on mě ochrání. Zlehka vydechnu, Wolframa už si nevšímám, ať mektá cokoliv a zhluboka se napiji čaje, poslouchají přitom svého lorda a jeho sametový hlas.
Bylo otázkou cti, jestli vzápětí udržím čaj v ústech nebo jím pokropím osobu sedící naproti mně. Ztěžka polknu a teplý nápoj mě přitom zapálí v hrdle. Nevěřícně se ohlédnu na Richarda, chviličku na něj zírám, než zase rychle sklopím zrak do misky s ovocem.
Co to říká? Nechápavě hledím na kousky oslizlého ananasu a v hlavě mi to šrotuje. Chce se dělit o otcovství? Chce do péče jednoho z potomků?



JAWFHLUIAFILBALIHBFEAWUZV, ON S NÍ SPAL?!

Zuřivě se postavím na nohy a probodávám celý stůl nenávistnými pohledy. Oči mi žhnou jako rozzuřenému býkovi, kterému někdo zamával červeným šátkem. Proklatý Wolfram! Nenávidím tu jeho nevinnou tvářičku a ledový klid, kterým neustále oplývá. Jsem si víc než jistá, že je to stejně jenom labilní troska, která každou noc pláče do polštáře. Proklatá Sinestra! Je to čarodějnice! Nalákala mého lorda do své pasti a on se nechal svést! Nemám jí ráda za její pěkný vlasy a krásnou postavu, vskutku ne. A v neposlední řadě, proklatý Richard! Ano vskutku, tentokrát se musím zlobit i na něj, leč nerada a přeci jenom na něj nemůžu svalovat plnou vinu, protože za to určitě mohla má jižanská spolužačka, která ho jako podlá čarodějnice zlákala. Jenže on přiznal, že s ní spal a to mé dívčí srdéčko bolí, fakt hodně!
“Propánajána, to budeš teda pěkně tlustá Sinestro. A dvojčata? Budeš mít pak kůži vytahanou jak buldog.“ Zašklebím se na ní a v mém obličeji se nezračí ani trochu přátelskosti. Vlastně Raven není jediný, kdo by naši kolej mohl připravit o pár bodů, no že ano? Copak je to nějaké výsostné právo? Nemyslím si, pojďme se o tom přesvědčit.
Vytáhnu hůlku a úlisně se na všechny usměji. Švihnu jednou a mísa s ovocem začne levitovat. Švihnu podruhé a celý její obsah vychrstnu Sinestře přímo do obličeje. Se zákeřným zadostiučiněním sleduji, jak se jí ve vlasech zachytily kousky ananasu, manga a jablka a jak se její dokonale namalovaný obličej začíná roztékat pod náporem ovocné šťávy. Fakt, že něco málo (ehm, trochu víc) vyprsklo i na Alexandru a Christinu vedle, mě nijak nerozrušil. Aspoň na vlastní kůži otestují, jaké výborné a zdraví nezávazné pochutiny se tu podávají. Možná to bude mít na jejich kůži i blahodárné účinky? Vlastně jsem jim udělala takovou očistnou kůru zadarmo. No není za co!
Pohlédnu na Wolframa a zakaboním se na něj. Tak dlouho jsem se na něj musela usmívat, až mě z toho bolely obličejové svaly. Švihnu hůlkou a vytáhnu mu trenýrky až po půli zad. Přiskřípnuté nádobíčko by jej mělo dostatečně vytrestat. S trochou štěstí si bude muset ještě pár dní mazat zadinku, aby se mu šrámy zahojily. Jo a nechci být teda nějaký hnidopich, ale je pondělí a na jeho spodním prádle je velkými tiskacími písmeny napsán PÁTEK. Fakt hnus. Styď se, Wolframe!
Rozzlobeně pohlédnu i na svého drahého. Nejraději bych mu vylila něco horkého do klína, tu bolest si opravdu zasloužil, ale prostě jsem nemohla. Určitě bude mít nějaké alespoň trochu rozumné vysvětlení, ale teď jsem si chtěla hrát na uraženou. Bude se muset snažit, aby získal mou náklonnost zpět, přesně tak! Wolframova zaříznutá sedinka mi bude dostatečným uspokojením, kór jeho chůze teď bude víc než zajímavá.
S nosánkem hezky nahoře a spokojená sama se sebou obejdu Richarda bez jediného slova, až na samotném konci stolu se zastavím. “Jo a vyřiďte Hoochový, že na tuhle hodinu seru!“ Sprosté slovo z mých úst znělo tak nezvykle, ale cítila jsem se přitom drsně, jako nikdy. Frajersky mávnu ručkou všem na pozdrav, už zase zády otočená k osazenstvu a vykračuji si to z místnosti. Měla jsem ten dojem, že jsem slyšela Richarda volat moje jméno, ale neotočila jsem se.


A pak se zase vrátím do reality, stále sedíc na místě a upírajíc pohled na misku plnou ovoce. Wolfram se Sinestrou byli absolutně nedotčení, naopak to dívčin pohyb mě probral z představ. S útrpně připnutou usmívající se maskou na obličeji se donutím upít znovu z hrnku čaje a tvářit se, jako kdyby se mě jejich konverzace vůbec netýkala. Snad nebude mít Wolfram jeden z těch pitomých nápadů mě do ní přizvat.
Naopak to udělá Sinestra, i když to byla vcelku milá reakce, tedy pro mě určitě. Možná ten salát byl trochu moc… Pomyslím si, ale v druhém okamžiku tuhle myšlenku zaženu, protože fakt, že je to Wolfovo ještě přeci vůbec nemusí znamenat, že spolu nespali. A mě ta myšlenka tížila jako tunový balvan, i když navenek jsem se na ni jenom mile usmála a zase sklopila oči do svého klína.
Teda ona fakt to dítě čeká? Teda ty děti? Nebo jak to je? Už jsem se v tom úplně zamotala.
“Stejně se raději pomodlím.“ Zakřením se na Wolframovu poznámku taktně a s humorem, i když v očích mi přitom nebezpečně blýskne. Neměla jsem daleko k tomu, abych tu hůlku fakt vytáhla. Jsem si víc než jistá, že mnoho z mých spolužáků by mi fandilo.
Nakonec následuji příkladu obou a i já se s omluvou zvednu od stolu a vydám se směrem k místu setkání. Zrovna teď se mi nechce následovat ani samotného lorda, protože mi hlavou stále víří myšlenky na něj a Sinestru, proto si to zase po dlouhé době kráčím jako samostatná jednotka. Bylo hrozně nespravedlivé, že vlastně každá dívka ve Zmijozelu byla hezká, každičká do jedné mě ohrožovala. Nakonec jsem v Richardovi neměla ani podporu, ani příslib, že by se neotočil za jinou.
Rty stáhnu do přísné linky. Nejenom, že mě Richard podvádí – teda že si začal se Sinestrou, ale ještě k tomu zrovna mířím na ten debilní tělocvik. Uprosit Hoochovou, aby mi místo toho dala sepsat nějakou práci nebo něco podobného bylo nesplnitelné.
Proto nakonec na místo setkání dorážím, nutno dodat, že kvůli mému loudání jako jedna z posledních. Snažím se tvářit mile, ale jakási pachuť otrávenosti je jasně patrná. Ještě pořád se ve mně mísil vztek, ovšem pomaličku polehoučku přecházel v jistou melancholii, spojenou s děsem z nadcházejících minut, ale i dní.
Celou dobu, co se počítá studenstvo myslím jenom na to, co když je to fakt pravda. Duchem nepřítomná zírám před sebe a vzpamatuji se až ve chvíli, kdy se ostatní začnou rozestupovat.
Napodobím je a pokusím se co nejlépe schovat ve změti těl, abych nebyla vidět. Rozcvičku flákám, jak to jenom jde, ale zároveň aby Hoochová nemohla nic namítat. Nenávidím tělocvik, dáma by se nikdy neměla zpotit a přesně to mi teď hrozí. Jak nepatřičné.
Povýšení Nicolase na kapitána týmu ohodnotím vlažnou gratulací. Možná mě trochu překvapilo, že to nebyl Richard, je přeci v týmu nejlepší. Ovšem nakonec je mi to stejně jedno jako ostatní záležitosti famfrpálu. Zajímalo mě nakonec jenom skóre, a jak moc to lordovi sluší v dresu.
Co když mě kvůli ní opustí?

 
Maureen Rott - 09. dubna 2017 11:15
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Hlavní síň => Chodby => Tělocvik

Acai, Alex, Benji, Fabian, Jordyn, Emily, Hoochová


13. září
Pondělí



Pohlédnu na Acai a zamyslím se nad její poznámkou ohledně našeho sežrání. Otevřu pusu s tím, že to nějak okomentuju, ale nakonec ji zase poslušně sklapnu. Má exotická kamarádka nevypadá, že by byla v dobrém naladění a tak by jí pravděpodobně moje ujištění, že by jim stejně nechutnala, moc nepotěšilo. Na druhou stranu bych to ale nevylepšila ani tím, že by byla určitě tím nejlepším dezertem pro jakoukoliv potvoru tam v hlubinách.
Následuje její rozčilování nad spletením famfrpálového týmu a já se div nepoplácám po rameni, že jsem taky pro jednou držela pusu. Přitom jí samozřejmě souhlasně přitakám, jak je to hrozné, i když vlastně ani nevím, o čem to mluví. Famfrpál nikdy nepatřil mezi mojí doménu. Ale za všechno prý můžou Francouzi a to dává smysl.
Naštěstí náš stůl se rychle plní, a proto se můžu zaměřit na někoho jiného než nasupenou Acai. Bála jsem se cokoliv říct, vypadala, že každou chvíli vyletí z kůže. Nechtěla jsem pokazit ten hezký týden, co jsme spolu strávily.
S nadšením se otočím na Benjiho, když okomentuje mou volbu. “A ještě líp to chutná!“ Zahuhňám s plnou pusou, protože ani moji mrzimorští spolukolejníci mě nemůžou zpomalit v konzumování takové dobroty.
“Náhodou!“ Ozvu se dotčeně, protože to snad vypadalo, že jsem si chtěla na plavání stěžovat. A to rozhodně tak není. “Já se těším! Třeba na Hoochovou konečně udělám dojem!“ Natěšeně si poposednu na místě a zvesela se zatetelím. Rovnice byla jednoduchá a dávala absolutní smysl. Nemám si jak odřít kolena, způsobit si modřiny, zlomeniny, výrony a dokonce ani ostatní by nemuseli být v nebezpečí. Vypadá to na první úspěšný tělocvik a já se nemůžu dočkat, až konečně ukážu profesorce, že nejsem jenom poleno.
“Pozdravuj na temné straně.“ Rozloučím se s Alex se smíchem a zamávám za ní. Hrozně jsem ji obdivovala. Byla oblíbená, kamkoliv se vrtla a dokonce i takoví snobové, jako Zmijozelští jí mezi sebou brali. Mít trochu jejího taktu jako ona, třeba by se mi taky dařilo. A šikovnosti. A původu. A peněz. No… popojedem.
Jako jedny z posledních dochází Emily s Jordyn. “No to je dost, vy dvě! Skoro jste to nestihly!“ Přivítám je přátelsky, snažíc se přitom ignorovat narůstající napětí všude kolem. Nevyrovnaně pohlédnu na Fabiana, který s Jordyn ještě stále nemluvil a pak na Acai, která taky nevypadala, že by prožívala jeden ze svých nejlepších dní.
Tahle situace mezi námi mě hrozně tížila. Nechtěla jsem, aby mezi námi byly konflikty. Kdekoliv jinde, ale Mrzimor taková kolej přeci není. Vždycky jsem na nás byla tolik pyšná za to, jak mezi sebou držíme. A teď se to všechno drolilo, kousek po kousku. A já se na to mohla jenom koukat, protože jsem se vlastně neodvážila do toho nějakým způsobem zapojovat. Každý smutek, ať už pocházející ze strany Jordyn, Acai, Fabiana nebo kohokoliv jiného mě tížil jako můj vlastní.
Téma se zase stočilo k Smrtijedovi, který zabil Jackie. A já toho měla tak akorát. Měla jsem pocit, že ten týden nám pomůže to všechno překonat. Místo toho všechno padalo do čím dál tím větší propasti.
Spěšně se zvednu a prásknu oběma rukama do stolu, až nádobí zařinčí, zírajíc na svůj talíř. “Pardon.“ Omluvím se zběžně a se spěchem odejdu od stolu, nechávajíc za sebou nedojedenou snídani, což se jenom tak nevidí. Nenávidím, když někdo nechává zbytky a plýtvá jídlem, dnes ale není jiného východiska.

Ke skupině připravené na tělocvik se připojím až jako jedna z posledních. Na vině byla oklika, kterou jsem to vzala, abych si mohla utřídit myšlenky. S jemným, nicneříkajícím úsměvem se přiřadím k Mrzimorským. Naštěstí nebyl čas se nějak bavit, protože v tu chvíli začne mluvit profesorka.
“Dobré ráno!“ Pozdravím ji a vyhýbám se přitom jakémukoliv očnímu kontaktu.
Po docházce se máme rozestavět tak, abychom se nijak neohrožovali. Bezmyšlenkovitě vymrštím ruce kolem sebe, abych se přesvědčila, že tomu skutečně tak je. Bohužel jsem si ale nevšimla blízko stojícího Benjiho, kterému tím vlepím facana. Ne zase tak silného, ale rozhodně to nemohlo být příjemné. Vyděšeně si zakryji ústa, jako kdyby snad tohle gesto mohlo všechno zachránit.
“Proboha, moc se omlouvám!“ Starostlivě mu položím ruku na rameno a kontroluji jeho stav. Má rána ho určitě překvapila, což nemůže být příjemné nikomu, ani tomu nejotrlejšímu z nás. “Jsi v pořádku, neteče ti krev nebo tak něco?“ Zajímám se o něj a útrpně sleduji jeho obličej, jako kdyby on praštil mě a ne já jeho. Teprve po tisícerém ujištění, že je skutečně v pořádku, nekrvácí, nedělá se mu mžitky před očima a nemá pocit na omdlení, se jsem schopná trochu uklidnit a nevyšilovat, že jsem přizabila kamaráda. Teprve po milionu omluv, kdy mu naslibuju hory doly, jako že mu celý týden budu nosit tašku a učebnice, dělat úkoly, klidně ho třeba i krmit, pokud mu to udělá radost, jenom aby mi odpustil, se vrátím na svoje místo. Ovšem i během rozcvičky mu nezapomenu několikrát připomenout, že mě to fakt mrzí a že jsem opravdu nechtěla a že pokud by se mu dělalo špatně nebo cokoliv, že má říct a já s ním půjdu na ošetřovnu. Inu to máme k tomu předsevzetí, že dneska před Hoochovou nebudu za blbce.
Povýšení Alex na kapitánku týmu ohodnotím zvednutými palci vzhůru a hlasitou gratulací, za což jsem si vysloužila další přísný pohled od profesorky. Dneska se asi zase nezadaří… Nicméně i když na famfrpál nechodím, pořád jsem měla potřebu jí dát svou radost za ni najevo, i když trochu vlažnější než obvykle.
 
Alacazar Zmijozel - 09. dubna 2017 11:02
alac1592.jpg

Shrnutí týdne





V týdnu


Volno které ředitel vyhlásil sem bral spíš jako nutné zlo, nicméně byl to ředitel a nedalo se s tím moc dělat, nevěděl sem co s časem který sme měli a události posledních dní mě stejně nenechali abych se pořádně soustředil, věděl sem že není jiná cesta. Prostě sem si vzal pár dní volno a odjel domů, trochu načerpat síly a hlavně sestra chtěla pomoci s výrobou hůlky. Hodilo se to, a bylo to přesně to co sem potřeboval, vím většina profesorů má jako domov právě Bradavice, ale já měl svůj domov. A nutnost si odpočinout byla velká. Vzal sem to rychle, jak by taky né, v sobotu večer už sem se vrátil zpět.

Víkend před začátkem výuky, Pondělí ráno

Neděli sem strávil u knihách a zápisech, u koní a přípravou na další hodinu. A v pondělí, chvíli po snídani sem se vydal opět ke koním. Přeci jen, je jich dost a práce kolem nich je pořád. Musel sem je vyhřebelcovat, protáhnout přes pozemky a zkontrolovat jejich kování. A také bylo zase potřeby vyčistit stáje. Chvíli sem se díval k hradu a říkal si že by se pár provinilců hodilo, ale dál sem pokračoval v hřebelcování a kontrole. Někdo to přeci dělat musí...,

Pak sem si ale vzpomněl na neděli kdy Hoochová u oběda řešila co dělat s neplavci a já podotkl že ve stájích je vždy co dělat, a jí se ta myšlenka líbila, ostatně mě také vidět ty otrávené výrazy studentů jež si myslí že se ulejí a místo toho budou kydat hnůj je velice ...jak se to říká? Píše se to karma, vyslovuje Dobře ti tak?
 
Orthuna "Runa" Kjeld - 08. dubna 2017 19:40
runka9841.jpg

Shrnutí týdne





6.9-12.9





Pondělí:


Oběd i čas po něm jsem věnovala Seyovi. Společně trávené odpoledne u jezera se ukázalo být jako dobrý nápad. Po nekonečně dlouhém polibku jsem pomalu zapomněla čas i prostor. Málem jsem vůbec nepřišla na hodinu s Lupinem. Seyovi jsem se s úsměvem omluvila, chytla ho za ruku a rozeběhla se s ním ke hradu. U velké síně se sním rozloučím polibkem na tvář a prosbou, jestli na mne může chvilku počkat. Ujistím ho, že si ho po hodině s profesorem najdu. Omluvně se usměju na Cass a Alastora, zatím jim nic vysvětlovat nebudu, na to bude čas jindy. Lupinův nápad postavit se nejprve figurínám se ukázal být dobrý . Sleduji Cass, první zásah kouzlem se jí opravdu povedl. Cítila jsem hrdost. Můj první expelliarmus (69%) se mi také celkem povedl, vítězoslavně se usměji a opět hodím očko po Cass.
Hudbu skoro vůbec nevnímám, na to mám plnou hlavu někoho jiného. Pouhá myšlenka na něj mi na tváři vykreslila úsměv. O to víc se musím soustředit na další kouzla. “Mdloby na tebe „ (30%) vyřknu a zde projeví se má nesoustředěnost. Zhluboka se nadechnu a pomalu o poznání soustředěněji vydechnu, tohle zopakuji ještě několikrát, než znovu pronesu. “Mdloby na tebe „ (39%) Ani to se mi moc nepovede, myšlenky mi létají u odpoledne s modrookým houslistou.
Když hodina skončí, mávnu na Ala a Cass a jako pára nad hrncem se s pokrčením ramen a zářivým úsměvem, vytratím. Když najdu Seye povyprávím mu o svém kouzelnickém fiasku a o tom, že Cass byla o poznání lepší než já. Nejsem z toho skleslá, vím, že se musím zlepšit a to mne žene dopředu. Taky přiznám, že jsem myslela víc na něj než na to, abych vyřadila soupeře. Večeři a zbytek večera si užívám v jeho přítomnosti. Domluvím si s ním ranní rozcvičku a modlím se za hezké počasí a to že dodrží slib. Při loučení se Seyem nešetřím polibky a při návratu do společenky si pískám nějakou veselou melodii. Cass zastihnu až v ložnici, dám jí dobrou noc a slíbím jí, že si na ní v týdnu udělám čas. Budík si nastavím na půl sedmou a usnu s komiksovou knihou na obličeji.

Úterý:

Ač se mi nechtělo z vyhřáté postele a opravdu jsem se musela nutit, abych vůbec vystrčila nohu a dotkla se podlahy. O dvacet minut později už stepuji před hradem a čekám příchod Seye. Před vyběhnutí mu věnuji polibek na přivítanou a přitisknu se k němu. Být to na mojí maličkosti, k rozcvičce se ani nedostaneme, místo toho bych trávila celý den v jeho objetí. Nakonec se od něj odlepím a rozeběhnu se poklusem ke kostelu, oběhneme kostel a pokračujeme po okraji jezera. Několikrát vyhledám pohledem Seye, abych se ujistila, že mi stačí, také do něj několikrát strčím bokem, abych jeho dráhu běhu vyosila. Zastavím se na svém oblíbeném místě, kde následuje půl hodinka protahovacích cviků, prostupně protáhnu celé tělo. Kliky a zkracovačky přijdou na řadu jako poslední. Když se vracíme zpět ke hradu, nenápadně se pokusím vzít Seye za ruku.
Před snídaní si odskočím dát sprchu, pohladím Zaru a vytáhnu z kufru několik komiksových sešitů, které chci půjčit Seyovi. Čistá a upravená se vracím do velké síně a usedám k našemu stolu. Ač je to neomalené, pohled mi těká po příchozích a k Mrzimorskému stolu a hledá Seye. Pokud na mne někdo mluví, musí do mě spíš strčit, abych ho začala vnímat.
Pokud se ke mně přidal Sey, položím na stůl před něj s úsměvem štos komiksových sešitů. Ke každému mám co povědět, takže rozhovor určitě nevázne. S Cass se nevidím celý den, protože odpoledne na několik hodit obsadím já a Sey půlku hřiště a trénujeme proti sobě. Když skončíme, vyseknu mu pochvalu za báječnou hru.
Potom Seye vyměním za Felixe, určitě i on měl své povinnosti a i když bych si ho velice ráda přivlastnila na celý den, nechci být za stíhačku. Felix je po Cass má nejlepší kamarád. Jeho zápal pro létání mne nadchl a dlouho jsem ho vyslýchala, proč už dávno není v našem týmu.
Vůbec mne nepřekvapilo, že Felix už má většinu úkolů hotových. S ním my vždycky šlo všechno lépe od ruky, i když do toho povídal a opravoval mi chyby, které bych já sama neviděla. Největší radost, ale byla, když mi připravil Felix svou výtečnou kávu, u které jsme si povídali a smáli se. Potom vyrazíme na večeři. K našemu stolu pozvu Seye, kterému věnuji všechnu svou pozornost.
U večeře se stane incident s Fufíkem a Snape ho vyřeší po svém. Aleca mi je líto, ale mé ponožky jsou v bezpečí. Rozloučím se s Seyem a vydám se do společenky za Cass, abych se jí zeptala na novinky a sama se jí tak trochu vypovídala.

Středa:


Celé dopoledne se věnuji válení v posteli a i na snídani se vykašlu. Nebylo špatné si trochu přispat a využít tak volný čas. Zara byla celou dobu přimáčklá na má záda. Během dopoledne se ke mně donesl nápad, který se zrodil ve Felixově hlavě a velmi mne potěšil. Méně potěšující zpráva byla ta, že Felix našel Caylovu tarantuli. Mohla to být Felixova poslední minuta. V duchu ho lituji. Odpoledne se vydáme se Seyem na naše oblíbené místo, já obtěžkána školním batohem, ve kterém mám všechny učební materiály, on s kytarou. Zatím co si dodělávám úkoly, hrál Sey na kytaru a já díky tomu měla na tváři úsměv.
Vracíme se zrovna, když má Filch vše uklizené. Byla jsem opravdu ráda, že nás tchoříčkový turnaj minul. Další plán byl, směr knihovna a chvilka studia, jen proto, abych si zopakovala látku. Pokud mne Sey následoval, neprotestuji.


Čtvrtek:


Ze čtvrtka jsem měla opravdu radost, probíhal nábor do famfrpálových týmů a u toho nesmím chybět. Vykolejila mne srážka Cass a Reginy, moje kamarádka to odnesla s velkou boulí. Nikdo ji to ale nemohl mít za zlé, v zápalu hry se stávají daleko horší věci. Objala jsem ji a ujistila v tom, že to není její vinna. Na náboru jsem se opět viděla se Seyem a trochu si ho dobírala v tom kdo bude lepší, bylo to takové přátelské hecování. Chvilku váhám nad tím, jestli se vůbec zapíšu na post kapitána. Ale za zkoušku nic nedám a podepíšu se. Byla bych na sebe patřičně hrdá, kdybys se na místo kapitánky dostala, ale kdo ví, jaké jsou mé šance.

Pátek:

Jedním slovem relax. Felix se o nás staral jako v luxusním salónu, nalakované nehty, účes, který mi udělal ve vlasech a maska na obličeji. Ještě masáž a připadala bych si jako v ráji. Cass vypadala také velice spokojeně. Svěřila jsem se kamarádkám, že už od pondělí trávím více času se Seymourem a je mi jeho přítomnost velice příjemná. Byla jsem rudá jako rak. Musela jsem opustit jejich společnost, protože jsem byla domluvená se Seyem na třetí. Nechala jsem si účes od Felixe a trochu se nalíčila. Odcházela s futrálem na kytaru, mé kroky vedly do velké síně, jít ven nepřipadalo v úvahu, našla jsem si místo u Havraspárského stolu, co nejdál od dveří a začala jsem si vybrnkávat náhodou melodii.

Sobota:


Den D, naší kolejní párty a oběda se Seyem v Prasinkách. Než jsem odešli byla jsem požádána Felixem o to, abych nakoupila nějaké sladkosti v Medovém ráji. Mávnu rukou nad finančním vyrovnáním, se slovy, že to budu jíst stejně tak jako oni. Odpoledne se Seyem bylo velice příjemné a vůbec se mi nechtělo vracet se zpět. Rozloučila jsem se s ním, stejně jako jiné dny, polibkem, obejmutím a slibem, že celou neděli budu s ním. Domluvili jsme se na desátou hodinu. Následovalo ještě pár polibků, než se od něj odtrhnu úplně a odejdu se bavit.

Kayla mně zase trochu naštvala, kvůli ní nám byly strženy další body. I když v tomhle případě to bylo pro vyšší dobro. Pondělí mne štvalo o něco víc, to napadla Beccu, přitom se to dalo vyřešit jinak. Nechci nějakým řešením bodů kazit náladu a raději hrábnu po kytaře a začala hrát. Felix byl veselý a jen zářil. Určitě měl radost z toho jak se mu párty daří. Becca s Kaylou se usmířily. Měla jsem z toho také radost, protože nehrozilo už žádné hloupé strhávání bodů za jejich nerozvážnost. Tristan opravdu krásně zpíval. Střídala jsem melodie od veselých a rychlých melodií po tklivé až smutné. Tristan mne nikdy nepřestane překvapovat. Nešetřila jsem úsměvy a účastnila se i výzev, které spolužáci připravili.

Sklenku vína také neodmítnu a přiťuknu si s ostatními a popřeju jim šťastný školní rok.

Nápadu s bobříkem odvahy se hned chytnu. S rukou na ústech, aby nebylo slyšet jak se směju se kradu tiše za Tristanem. Paní Norrisová sice sladká nebyla, ale růžová byla dost.
Po tomto zážitku se s hurónským smíchem odeberu do ložnice, sklenka vína mi stoupla do hlavy. Nejvyšší čas jít spát.

Neděle:

Ráno mne probudí dávivé zvuky, které se derou ze společenky. Je mi jasné co se tam děje, ale lepší bude si to nepředstavovat, nebo můj obsah žaludku skončí také na koberci, ač jsem toho tolik nevypila a ani jsem se nepřejedla cukrové vaty. V rychlosti jsem spáchala hygienu, oblékla se a proběhla společenkou jako vítr. Nechci, aby na mne Sey musel čekat. Následovala procházka a vyprávění co se v noci a k ránu dělo.


Pondělí 13.9




Plavání? No super! Ač nesnáším pondělí a rána, tohle je ta nejlepší zpráva. Dobrou náladu mi nepokazí ani pár drbů, které zaslechnu. Nick se mi opravdu nelíbí a zájem o něj doopravdy nemám. Protočím oči v sloup.Kayla občas chrápe, ale to bych nikomu neřekla, nevím proč mají lidi potřebu spojovat mne s něčím takovým. Nakrčím nos a poklepu si na čelo. Ostatní hloupé pomluvy mi jsou ukradené.
Stejně tak noviny. Stačí poslouchat Cassiiny úvahy.Cass, přidám ti na tu jednorožčí věc, dost mě láká to ochutnat, ale jen ochutnat, sníst to celé, tak mám vystaráno na rok dopředu se sladkým.“Odvětím Cass a usměju se na ní.

“No voda v jezeře podle mne moc teplá nebude. Já s tím problém úplně nemám, ale na první pocit to nebude nic příjemného.“ Odpovím jí. “Ale určitš to nebude nic co by se nedalo přežít. Jen pozor na křeče.“ Dodám a pomalu se začnu zvedat od stolu. Vrátím se do ložnici, abych si na sebe oblékla plavky a vzala si ručník.

O několik minut později hledím do temné vody jezera a přemýšlím, jestli až tam vlezeme nás něco nesežere jako jednohubku. Spíš mne ty myšlenky pobaví než znejistí.
Postávám vedle Cass a ptám se ji na nějaké věci ohledně úkolů. Když se objeví Hoochová, odpovím ji na pozdrav a poslouchám její proslov, který je veden hlavně k těm, co toho moc nenasportují. Zařadím se vedle svých spolužáků a upřu pohled na profesorku, která úkoluje Nicolase. Výraz v mé tváři je neutrální.
Mít dost prostoru při rozcvičce je důležité, nechci, abych své spolužáky šťouchla loktem nebo náhodou kopla.
Během rozcvičky se profesorka zmíní o výběru kapitánů famfrpálových týmů. Přeji to každému, všichni si to zasloužili stejným dílem. Za nás bych viděla jako kapitánku Cass nebo Kaylu, obě jsou velice dobré. Podívám se Cassiiným směrem a když zmíní Hoochová mé jméno, zamrznu v pohybu na několik sekund a vykulím oči. Potom se ale vzpamatuji a pokračuji v rozcvičce. To není možné! Já? Můj ty světě. Ani to nepotřehnu a na tváři se mi vykouzlí široký úsměv.

Úsměv mi nemizí z tváře, ani když čte zástupce kapitánů. Pohledem vyhledám Kaylu, pokývnu hlavou a usměju se na ni.Přeci jen alespoň jeden můj tip vyšel. Z myšlenek mě vytrhne Roryho gratulace , otočím se jeho směrem a tiše špitnu,“děkuji.“
 
Rory Callaghan - 07. dubna 2017 23:51
13fd1b012bc8212827c6153ff89f6330timursimakovbadboys(1)kopie3414.jpg

Shrnutí: 6.–12. září


Poslední týden jsem byl sotva k zahlédnutí, a když už, tak s polovinou obličeje skrytou za foťákem, jak pořizuji jeden snímek za druhým – ať už pohyblivý, nebo ne. Desítky snímků. Stovky snímků. Tisíce ne, na to už zase nemám peníze. Každopádně mě bylo vidět jedině, jak vytrvale mačkám spoušť.
Jak ležím na zemi uprostřed chodby a snažím se z toho jediného správného úhlu zachytit rozbřesk v okenní vitráži. Ale zakoplo o mě snad jen šest nebo sedm lidí, takže to považuji za úspěšný den.
Jak večer visím vykloněný z okna v sovinci a čekám na moment, kdy konečně vzlétnou sovy, abych je mohl zblízka zachytit. A jak se pak snažím z toho okna nevypadnout, když se zobák jedné z nich dostal až moc blízko.
Jak bloumám knihovnou a donekonečna fotím jeden a ten samý štos knih, který jsem si zdánlivě bůhvíproč vyhlédl (všímavý pozorovatel by postřehl, že se nacházel přímo naproti Oddělenému přístupu…).
Jak k večeru na koštěti obrážím famfrpálové branky a snažím se jednou z nich orámovat záběr na Bradavice.
Jak do foťáku cpu jeden film za druhým, a jak okupuju prázdné komnaty, ze kterých si příležitostně dělám vyvolávací místnosti, a jak mě z nich tu a tam někdo vykopne, protože jsou už… ehm… tak nějak obsazeny.

Nebo jak mě tu a tam zaujme i živá bytost (nebo duch, to je jedno) – určité gesto, výraz, souhra světla barev, kompozice kolejí – a já se snažím být tak nenápadný, až je to tragikomické. Lidi je nejlepší fotit, když o tom neví, protože jedině tak jsou přirození. Na nic si nehrají, pro nikoho se nepřetvařují. Všechna faleš jde stranou. Dívají se docela jinak, než když pózují. A i tak se dá tenhle moment zachytit jen v jednom snímku z deseti. A pořídit aspoň deset fotek člověka tak, aby o tom nevěděl, a vy kolem něj nekroužili jako paparazzi večer před uzávěrkou, je docela oříšek.
… Což mi připomíná, že nemáme ještě ani polovinu září a mně už skoro došla zásoba filmu. Jak je to možné? Skoro jsem přece nefotil…

Když se to tak vezme kolem a kolem, tohle sedmidenní volno tak těsně po začátku školního roku pro mě bylo z fotografického hlediska nečekaným dárkem, byť za cenu velké tragédie – a tady je určitě nutno říct, jak bych všechny ty fotky bez diskuze vyměnil za život pro Jackie, což bych tedy určitě udělal, pochopte – fakt jo. Nejsem idiot. Jsem z Havraspáru.
Jenže v takovém případě bych pak neměl příležitost zachytit výraz Buclaté dámy, když jí zrovna zaskočilo hroznové víno (myslím, že ten snímek nazvu „Zaskočena“ a jednou ho vystavím v Národní galerii). Takže je snad všem jasné, že tahle otázka by pro mě byla několikahodinovým dilematem, než bych se konečně rozhoupal...
… Snad to nevyznělo necitelně. Tak jsem to nemyslel.

Dělal jsem vůbec něco jiného po zbytek týdne, než fotil? Hm… Možná, ale nebylo to tak důležité. Snad jen famfrpál. A kromě toho jsem načal domácí úkol z Lektvarů. Jenže pak mě napadlo, že zrovna teď je venku ideální počasí na focení, což je, když se člověk snaží, prakticky neustále. Takže jsem té eseji stejně moc nedal.
Vlastně jsem jí nedal nic než datum a jméno v levém horním rohu.
To je prostě pořád to samé dokola. Já se sice snažím pracovat, ale po ruce je foťák. A když je po ruce foťák, což je pořád, pracovat prostě nejde. Myslím, že Snape už mě letos vážně zabije. A jestli to nezvládne on, zbytek sborovny už mě nějak dorazí.
… Ale já bych stejně vsadil na Snapea.


Pondělí, 13. září

9:00, Velká síň -> Tělocvik
Havraspárský stůl, všichni na tělocviku



U snídaně sedím stranou. Před sebou mám položenou misku suchých cereálií, ve které se čas od času nepřítomně přehrábnu lžící, aniž bych si všimnul, že jsem na ni nic nenabral, a k tomu tři dny starého Denního věštce, kterým nepřítomně listuji. Ani si nevšimnu, že jsem si omylem vzal staré vydání – a i kdyby, je to vlastně úplně jedno. Očima přelétávám články, aniž bych se na ně pořádně soustředil, a stejně tak moc nevnímám ani hlasy okolo sebe – jen občas ke mně dolehne útržek rozhovoru, který mi projde jedním uchem tam, druhým ven.
Celý svět je pro mě momentálně jen jakási kulisa. Myšlenkami jsem jinde. Jako ostatně téměř pořád.

Vedle sebe mám položenou tašku s foťákem. Rozhodl jsem se svůj zbývající film šetřit aspoň pár následujících dní, než pošlu Henryho pro trochu předčasnou várku domů. Teoreticky by mělo to pokušení zmírnit několik zipů a přezek, které mě teď od foťáku dělí.
Teoreticky.
Hm, a možná snad i prakticky. Řady studentů v plavkách a cvičebních úborech nejsou zas tak zajímavým podmětem k…

Počkat.
V plavkách. Celý pátý ročník je v plavkách.
Já jsem taky v pátém ročníku.
Ale plavky na sobě nemám.
… Já věděl, že jsem na něco zapomněl.

_______


Z hradu až k hřišti dorazím až skoro ke konci rozcvičky. Pomalu, rozvážně, jako bych pozdě vlastně vůbec nešel. Zato mám na sobě plavky i cvičební úbor. Nevím sice moc, co v něm budu dělat, protože do hluboké vody mě nikdo nedostane ani párem volů, ale je určitě fajn oblečením zapadnout mezi spolužáky. Tlak společnosti a tak vůbec.

Posledních pár desítek metrů ovšem přidám do poklidného klusu, načež se nenápadně protlačím mezi ostatní („Pardon, s dovolením, pardon, dobréránomadamHoochová, pardon, s dovolením, pardon, pardon,“) a začnu se protahovat, jako bych tu celou dobu byl a mrzl kolektivně se všemi ostatními páťáky. Celkový dojem sice lehce kazí fakt, že mám přes rameno pořád přehozenou tašku s foťákem a hůlkou, kterou jsem si zapomněl odložit a která mi dost neobratně přepadává přes hlavu, kdykoli se pokusím o nějaký cvik – takže se stejně musím vrátit ji odložit stranou („Pardon, vážně se omlouvám, pardon, s dovolením,“) a zase zpátky na místo (to už radši zůstanu na kraji a jsem zticha).

Po celou dobu trochu nervózně zírám směrem k jezeru. V hlavě mi běží nekonečný seznam tvorů, které tu pod vodou žijí, a jen ve mně roste hrůza. I taková štafeta s vlkodlaky mi teď zní líp než lekce plavání. Proč prostě nemůžeme jen zaběhnout nějaké limity?

Zatímco se rozcvičujeme, madam Hoochová čte nové kapitány družstev a jejich zástupce. Pro havraspárský tým je to Runa s Kaylou. Očima je postupně obě vyhledám a na každou se povzbudivě usměju. „Gratuluju,“ zašeptám směrem k nim.
Mám za ně radost. Já sám nikdy na post kapitána neaspiroval, a i kdyby ano, vybrat mě by byla docela recese. Famfrpál mám rád, ale takovou zodpovědnost bych nechtěl, a kromě toho si ji stejně ani nezasloužím. Sotva na hřišti dokážu ohlídat sám sebe, natož dalších šest spoluhráčů. A něco organizovat? Jo, ten se povedl. Poslední věc, kterou si Rory Callaghan opravdu dobře zorganizoval, bylo loňské focení v Zapovězeném lese.
A jak to dopadlo, si dnes díky hodině plavání může všimnout každý: bledá, na prst tlustá jizva, která se mi táhne podél celé klíční kosti. A to bylo to nejmenší. Z ošetřovny mě Madam Pomfreyová pustila až za týden.
Ale snad každý fotograf by měl být ochotný trochu riskovat, ne?
Chci říct, kromě jezera. Jezero už je trochu přes čáru i na mě.
 
Rolanda Hoochová - 07. dubna 2017 19:29
large(8)59646442.jpg

U famfrpálového hřiště , 13. září

Tělesná výchova

Studentcvo

Obrázek



Stojím s rukama v bok a přimhouřenýma, zlatavýma očkama sleduji příchozí studenty. Táhli se jako sliz. Však oni se budou hýbat! Jakmile padne na hodinách 9 hodina ranní, postavím se před již hlouček studentů a přejedu všechny přísným pohledem.
,,Dobré ráno třído!" pozdravím studenty pátého ročníku a očekávám řádnou odpověď. ,,Vítám vás na první hodině tělesné výuky v tomto školním roce. Pevně věřím, že jste přes letní prázdniny příliš nezlenivěli a trochu se hýbali. Protože jestli ne, na tuhle hodinu budete pravděpodobně vzpomínat ještě zítra." Prohlásím dostatečně nahlas a zkontroluji, jestli jsou všichni řádně převlečeni do tělocvikého úboru. ,,Doufám, že jste si všichni přečetli můj vzkaz na nástěnce a vzali jste si plavky." Víc jim prozatím nenaznačím a vytáhnu z kapsy srolovaný kus pergamenu a brk. Z vnitřní kapsy šusťákové mikiny vytáhnu hůlku očaruji s ním brk i pergamen, aby se vznášeli vedle mě a brk samovolně zapisoval. Jednoduché kouzlo, které používají i novináři z Denního Věštce.

,,Tak, třído - seřadit!" zavelím, s nohama rozkročenýma a rukama v bok a čekám, až se začnou řadit vedle sebe do řady, jako to děláme každý rok na začátku hodiny. Vyberu prvního v řadě, což je momentálně Nicolas, aby vystoupil vpřed a řadu spočítal. ,,Pan Hook mi nahlásí celkový počet cvičících a jména těch, co chybí." Poručím mu a trpělivě vyčkávám, až začne počítat. Sama si začnu očima studenty přepočítávat sama. Jakmile má Hook hotovo a nahlásí výsledek, trochu se zakaboním. ,,Nezapomněl jste tak náhodou na sebe?" poznamenám, když mi číslo o jednoho studenta nesedí. Chybějící studenty si brk levitující vedle mě sám zapíše. ,,Výborně, vraťte se do řady." poručím mu a docházku i s brkem vrátím zpět do kapes.

,,Rozestupte se tady na trávě, abyste měli kolem sebe místo na roztažené paže a třeba... slečna Blacková povede dnešní rozcvičku." kývnu hlavou k Dianě a pokynu ji, aby se postavila před své spolužáky. Nechám ji v rozcvičce volnou ruku a mezitím, co se studenti rozcvičují, vytáhnu z druhé kapsy další pergamen.
,,Jak jistě víte, vybírala jsem nové kapitány famfrpálových družstev. Někdo si svou pozici obhájil, někdo ne." Začnu. ,,Kapitáni se vybírali podle zkušeností a dovedností, které na trénincích a soutěžích předváděli." Vysvětlím jim. ,,Pro Mrzimorský tým se kapitánkou týmu stala slečna Scottmayersová!" Vyhledám ji pohledem a věnuji ji rychlý úsměv. ,,Havraspárský tým povede slečna Kjeldová!" Také ji vyhledám pohledem a s úsměvem na ni kývnu. ,,Zmijozelský tým povede pan Hook. A jako poslední - Nebelvírský tým bude vést slečna Claythornová!" ,,Všem kapitánům gratuluji a přeji hodně štěstí." Pogratuluji jim a vysleduji, jak se rozcvičují.
,,Pane Lawsone - přestaňte sledovat vaše spolužačky a zaměřte se raději na to, abyste byl řádně rozcvičený. Nechci tu vidět žádné natáhnuté svaly." Pokárám ho, když vidím, že své rozcvičování bez ostychu odflakuje.

,,Kromě kapitánů, byli zvoleni i jejich náhradníci a zástupci. A jejich jména jsou: pan Daniels pro nebelvírské, Cornigrum pro zmijozelské, Harper-Burnsová pro havraspárské a pan Hunt pro mrzimorské." Chystám se jim znovu pogratulovat, když si všimnu, jak si Christian cosi špitá s Jannou. ,,Vy dva! Bez mluvení."
 
Daniel Fletcher - 07. dubna 2017 16:49
61894639_429306564517434_5059874900966113280_n8464.png
Hlavní síň > tělák
13. září
Nikdo zvlášť konkrétní, možná Alex


Vypadalo to, že nikdo moc neměl chuť se bavit. Ryan na mou narážku nereagoval, Erika se taky moc netvářila a Angele, Janne a Chrisovi jsem do řeči skákat nechtěl. Kde je Kenji? Postesknu si po svým bráchovi a rozhlédnu se po síni. Když jsem odcházel z pokoje, byl už vzhůru a pomalu se hrabal z pokoje. Jestli se někde zasekl s nějakou asiatkou.. Jen aby nepřišel na hodinu pozdě. Dráždit Hoochovou by si nedovolil snad nikdo.

Dojedl jsem tedy v tichosti a mlčky svoji snídani, přičemž jsem si četl noviny. Zprávu se smrtijedem jsem přečetl jedním dechem. Děsil mě pohled na někoho, kdo pravděpodobně stojí za smrtí naší kamarádky. A možná ještě víc mě děsil fakt, že je stále na svobodě a může komukoliv a kdykoliv zase ublížit. Zpráva o dívce, která nevěděla, co celých 7 dní dělala byla taky zvláštní. Použil na ni někdo nějaké kouzlo? Vymazali ji paměť? Co když to není ona, ale jen nějaký její klon, který tu dosadili mimozemšťani?! Napadlo to někoho?
Odložím příbor a s lehkým odkašláním se postavím na nohy. ,,No já už asi půjdu ke hřišti. Jde někdo taky?" Rozejdu se po spolužácích u stolu a ať už se někdo přidá nebo ne, vydám se z hradu ven.

Venku bylo chladno a vypadalo to na klasické, podzimní počasí. Ani trochu to nebylo počasí vhodné na plavání, pokud tu nemají někde krytý bazén. Při té myšlence se zasněně usměju. Celkem není špatný nápad navrhnout Brumbálovi, aby nechal ve škole zkonstruovat bazén. Já bych se tedy rozhodně nezlobil.
Když dorazím ke hřišti, spatřím tam už skupinku spolužáků, včetně rodičovského páru a Alex. ,,Nazdar Alex! Jaké bylo volno?" pozdravím ji z vesela a mávnu na ni. Ani bych nepostřehl profesorku, která tu už stála taky. ,,Ehm, dobré ráno madam." trochu zaskočeně ji pozdravím.
 
Wolfram von Wittelsbach - 07. dubna 2017 16:03
tumblr_mcbn727mza1qfa94ro1_r1_5005447.jpg

Pondělí, 13. září

Hlavní síň → Pokoj → Tělocvik



Ráno




♠ Sin, Richard, Helen
♦ Sanny



“Ovšem jsou to jenom drby, Wolframe.“ Párkrát zamrkám a s přátelským úsměvem poslouchám odezvu Helen.
Jak rozkošná reakce. Kéž by se tak uměl ovládat i Raven. 'Milá za každou cenu, alespoň prozatím.' Úsměv ze rtů na chvíli opadl, když jsem na zádech ucítil vražedný pohled. Donutilo mě to lehce zachvět znepokojením. Kdo to asi tak mohl být?
Během krátké odmlky sním nějaké pečivo a zapiji to vodou.
Helen ještě doplní o něco delší poznámku. 'Shánět výbavičku?' uvíznou v mé hlavě její slova. 'Zásnubní dar?' pozvednu zamyšleně obočí, zatím co zapíjím sousto.
„Přece bych neodmítl dar od skvělé kamarádky.“ Pokládám sklenici. „Rovnou bych z tebe udělal i kmotru, to by ti nevadilo, drahá Helen, ne? Přece jen je tu ještě šance, že by to stejně bylo Richardovo.“ Pobaveně pokračuji. „No neměla bys z toho radost?“
'Od kdy to přešlo až do této fáze?!' Zamračím se v myšlenkách při pomyšlení, že by nám tu někdo v drbech plánoval dokonce svatbu. Stačí, že tu mají někteří dětinské připomínky ohledně Sary. Vtipně ironické to je od Nebelvírských. Na jednu stranu si stěžují, že Zmijozelští se příliš nezajímají o smrt Jackie a jsou schopní uhranout pohledem všechny, kteří netruchlí, na druhou stranu jím nedělá problém utahovat si z mrtvých jiných osob, které se jich netýkají. Ale bylo by zbytečně přísné nazývat je pokrytci. Nemůžu jím zazlívat to, že si to jejich zakrnělé mozky nejsou schopny uvědomit. Bylo by to vůči ním nefér.

„Hlavní je, že to aspoň bereš s humorem.“ pokračuji v přátelském hlase, i když se může zdát, že naznačuji, jako by to byla pravda. Samozřejmě bych nic takového záměrně nenaznačoval, že?
Tolik milých úsměvů a žertovného pošťuchování. Není to roztomilé? Měl jsem pocit, jako by to uvnitř Helen vřelo a skoro jsem se neubránil škodolibému úšklebku, protože to působilo tak k popukání.
To už k nám přece jen přichází i Richard.
„Dobré ráno, Richarde.“ pozdravím ho zpět stejným tónem, jako on nás.
Očekával jsem, že utiší vznícené poznámky ohledně jeho rodinného příslušníka již připravenou řečí, neboť jsem myslel, že o tom věděl dříve, než to bylo v novinách.
Asi bylo dobře, že to zbytečně nekomentoval, když to vypadalo, že ho to samotného překvapilo.
Místo toho navázal na mou konverzaci s Helen. Skoro jako by nás o tom slyšel povídat. 'Jako vždy, dar na načasování.'
Znění jeho slov mi vykouzlilo další úsměv na tváři, téměř zlomyslné zazubení, kterému jsem beznadějně odolával.
Pokukával jsem po Helen, jak se na to asi bude tvářit, když to slyší. Nedivil bych se, kdyby se rozhodla do Sin zapíchnout vidličku.
Dřív, než mu na to však zareaguji, prochází kolem Sin. Byl jsem připraven, že nějak vrátí tu kousavou poznámku, jako obvykle, jako vždy... ale nestalo. Už jsem myslel, že prostě jen odešla, ale místo toho jsem s překvapením znovu uslyšel její hlas a ucítil vlhký dotek na mé tváři. Poté teprve odejde.
„Vypadá to, že si můžeš oddechnout, Helen.“ žertovně roztáhnu ústa do úsměvu, zatím co v mé hlavě to vypadá trochu jinak, když přemýšlím nad dopadem.
Zobrazit SPOILER

'Doufám, že to vyšumí v hluku dnešních nových drbů. Nikoho nezajímají staré drby, ne?' Utěšoval jsem se a doufal, že to nebude zajímat nikoho jiného, než zdejší výmluvné studenty. Byl bych nerad, kdyby mi matka posílala oblečení s vyšitým nápisem 'der Vater'. Znovu jsem se zachvěl nad tou myšlenkou.
„Omluvte mě, musím se zajít ještě převléknout.“ naposledy přejedu ostatní unaveným přátelským úsměvem a opustím Velkou síň.

Rychlým krokem se vrátím do svého pokoje, kde se převléknu do plavek a úboru, abych mohl vyrazit na pozemky do toho deseti stupňového mrazu. Možná bych to mrazem nenazval, kdybych si nevzal jen tričko. Zachvěji se, když studený vítr pohladí mé předloktí. „Odporný podzim.“ mrmlám si pro sebe, když procházím pozemky, kde se opět připojím k Alex a Sin, která tam stojí snad jediná z naší koleje.
Přejedu ji pohledem a povím další kousavou poznámku.
„Zajímalo by mě, jak se češeš, že ti nejdou vidět rohy.“ zazubím se pobaveně na toho Satana a vyčkávám na začátek hodiny profesorky Hoochové. „Odporný podzim...“ opakuji si ještě jednou potichu.
 
 
770 769 768 767 766 765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580 579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.7995228767395 sekund

na začátek stránky