| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G82 13. září, Pondělí Christina Christina má naštěstí pro mé Nitrozpytačské fiasko pochopení. Vlastně je celkem milá, pak však nahodí téma mého vzhledu. Ne, že bych si o sobě myslel bůh ví co, vzhled byla opravdu jedna z mála věcí, kterou jsem nikdy neřešil. Až na cvičení a udržování se v kondici, ale to byla samozřejmost. Takže když moje spolusedící začala rozvíjet tezi, že s hnědýmy vlasy a strništěm by mi to slušelo víc, automaticky to beru jako kritiku. To znamená ne dobře. "Asi máš pravdu Christino...vážně ti do toho nic není." Odpovím a hned vzápětí se zastydím. Když se nad tím totiž zamyslím bez emocí, vlastně to není vůbec kritika, jen vyjádření názoru a kdo jsem abych kvůli tomu někoho haněl, že ano? Raději sklopím hlavu, aby Chris neviděla jak se červenám. Nutno dodat že je to marná snaha. " Promiň." Omluvím se zkroušeně. "Automatická reakce. Vyjádřila jsi názor a nemyslíš to zle, já jenom, že takhle přesně mluví moje mamka, gantleman tohle, gantleman támhle, seď rovně, bav hosty, už se konečněš ostříhej, správný gantleman bla bla bla. Její pra-prababička byla ministryní kouzel mezi lety 1903 - 1912 a ona sama je z hooooodně starého a bohatého rodu a tak si potrpí na tyhle věci. Taťka ne, sice je taky z kouzelnické aristokracie, ale byl až druhý syn, takže jeho výchova nebyla tak přísná. Proto když se doma s někým hádám, tak jenom s mamkou a většinou je to o mých vlasech." Prohrábnu si účes a usměji se. Pak si uvědomím, že to zní jako by byla moje mamka tyran, který mě utlačuje, nebo že tím nějak trpím, což by nebyla pravda. Proto začnu rychle mávat rukama jako bych tui myšlenku chtěl odvát, než Christinu vůbec napadne. "Nechápej to prosím zle. Není to tak, že by to byla nějaká moje osudová rána, nebo že bych tím nějak trpěl. Mamku mám rád a nedám na ni dopustit, je to ta nejlepší mamka na světě. Jen si občas vjedeme do vlasů, ale to je běžné ve všech rodinách." Vysvětlím rychle. "Hmm...vážně myslíš, že by mi to víc slušelo tak jak jsi říkala?" Zeptám se pak po chvíli a je vidět, že se nad tím zamýšlím. Je pravda, že jsem asi jediný tady ve třídě, kdo se za pět let školní docházky nijak výrazně nezměnil, tedy by bylo na místě přemýšlet o nějaké nové image. Na druhou stranu, kdybych chtěl nějak vypadat, musel bych ráno trávit víc času v koupelně a to se mi vážně nechtělo. V současném stavu stačilo jen párkrát přejet hřebenem po hlavě a jednou za čas oholit těch pár chlupů co mi narostou. Navíc bych rád, aby mě měli lidi rádi kvůli tomu jaký jsem a ne podle toho jak vypadám. Na druhou stranu, jak kdysi řekl někdo moudrý (já) "Charakter nepícháš". Taky je tu otázka relevance. Christinin názor je objektivnější než můj, protože jsem za a) kluk a za b) je to názor na mě samotného, takže vždy v tomhle ohledu budu ten nejméně objektivní člověk. Ale Chris je ze Zmijozelu, bůhvíco tím návrhem vůbec sleduje. Ale taková přece není? Nebo je? Já nevím. Zamýšlím se nad tím tak mocně, že Chris prakticky může vidět jak se mi v hlavě otáčí kolečka, jak porovnávám různá pro a proti. |
| |||
Nitrozpyt a Nitrobrana – G8213. září, Pondělí Thomas Sova a špatně doručený dopis se na malou chvilku stávají středem pozornosti. Kdo to nekomentuje, tak minimálně zvedne hlavu. Christina vypadá, jako by v jejím dopise byl zapečetěný nějaký poklad a rozhodně není nadšená z toho, že ho má v rukou zrovna Ryan. K její smůle ale profesorka zavelela a tak bude muset počkat až na konec hodiny. Je sice praštěnej a vymýšlí hovadiny, ale není tak blbej, aby otevíral soukromý dopis. Listovní tajemství přece musí něco znamenat i tady, ne? Zmijozelští někdy bývají až zbytečně paranoidní. Podle sebe soudím tebe, vysvětlovalo by to mnoho. Nakonec to ale není můj problém, takže to vypouštím z hlavy. „Někdy se to hodí.“ Zakřením se na Kenjiho, ačkoli to byl spíš odhad, než že bych to věděla s jistotou. Sov jsou tu tři prdele ve všech různých barvách, ale černých je menšina stejně jako těch čistě bílých. Takové se nezapomínají. Přijde mi, jako by profesorku vůbec netankovalo, že se jí tu studenti vykecávají. Hlavně, když to dělají potichu. Někteří už ani neřeší obrázky. Jako třeba Thomasova sestra a Dee. Netuším, o čem se to baví, ale vypadají neskutečně ponořené do konverzace. Trochu jim závidím. Stále mám před očima otrávený pohled Emily, když jsem se otáčela k jejich lavici. Nejspíš vstala špatnou nohou. A to je normálně tak miloučká. Thomas nakonec můj malý výlet do světa fantazie a zvrácených představ vzal s humorem. Ne, že by mě nějak trápilo, kdyby reagoval jinak, ale takhle je to mnohem příjemnější. Rozverně mrknu i na Beccu, když se k nám na moment pobaveně natočí. Asi jsem mluvila příliš nahlas a naši konverzaci zaslechla. „Jo, párkrát už jsem to slyšela.“ Potvrdím Thomasovi jeho výrok jako bych na to byla pyšná. Což vlastně jsem. Zní to mnohem líp, než kdyby o mně někdo říkal, že jsem nudná. Nebo kdyby moje přítomnost byla tak nevýrazná, že by si nikdo nepamatoval, jak se jmenuju. Takhle mám spoustu přezdívek – i těch špatných, ale všichni vědí, kdo jsem. I když většina z nich říká moje jméno špatně. Je to nejspíš tím nutkáním angličtiny všechna psaná C vyslovovat jako K. Už dávno je neopravuji. Smířila jsem se s tím. Vyslechnu si jeho návrh a zatvářím se šokovaně. „Takhle mě zneužívat. Že se nestydíš, ty prase!“ s hraným pobouřením i tak udělám, co navrhnul, protože… proč ne? Sranda musí být. Pokud se to ale dozví Cassandra, tak mě zabije. Naše setkání ve sprše je totiž to první, na co si vzpomenu. Byla rozkošná. A tak rozhozená. Úplný opak Alex, která mi přijde na mysl jako druhá. Ten večer, kdy jsme ve třech zůstali ve společence omámeni alkoholem. Naše společné vytváření duhy na Benjiho… „Sorry. Nemam nic proti experimentům, ale kluci prostě vedou.“ zasměju se, protože Thomasovi znova ukážu něco, co vidět nechtěl. A opět mi to není ani trochu líto. Profesorka nakonec zavelí, abychom si vyměnili role. Dám Thomasovi kartičku a tentokrát se mi povede zklidnit. Soustředím se a pomalu zaostřuji na jeho mysl. (9) „Koště?“ zeptám se nahlas, ale obraz se po chvilce změní na nějaké zvíře. Zobák, čtyři nohy, křídla… „Oh! To vim, co je! To vim, co je!“ párkrát lusknu prsty, jako by mi to mohlo pomoct najít to správné slovo. „Mám to na jazyku, sakra… Um… Hipogryf!“ vystřelím od boku a pak se s širokým úsměvem otočím na lvíče, očekávajíc pochvalu za svůj výkon. |
| |||
G82 Charlie, okrajovo Benji 13.9., Pondelok Mám pocit, že si konečne do hlavy dokážem vypáliť obrázok letiacej sovy, keď sa triedou ozve hlasné buchnutie. Mierne mnou mykne a otočím sa k pôvodcovi. Keď zbadám, že je to Benji, potichu sa zachechcem a venujem mu zubatý úškrn. To znelo bolestivo. Bendžík je tuším unavený. Och, mal by si pred večerom v tom prípade pospať, lebo ak zase odkväcne v strede najlepšieho, už ho nenechám. Strčím ho pokojne pod studenú sprchu aby sa prebral. Najskôr si predstavím, ako odpadnutého Benjamina ťahám do kúpeľne a dobre že na neho nehádžem kocky ľadu. Potom sa však Bendž v mojej hlave preberie a začne sa od zimy klepať, a vyhľadávať teplo, a ja som ako prvý tepelný zdroj...Myseľ znova utečená kdesi preč, ani sa nečudujem keď mi Charlie povie, že nič nevidí. To bude aj moja vina, v mojej hlave je strašný bordel. Odfrknem si pobavene. Asi môžem byť momentálne rada, že sa mi do mysle nevie dostať, keď si predstavujem... Moment? Postava v hmle? Zamrkám pár krát a pomrvím sa. Nebola to síce hmla, bola to para, ale ak naozaj vidí to čo si ja predstavujem, tak je práve hosť pri pozeraní sprchujúceho sa Huntera a mňa ako sa popri ňom zalizujem. To...je čudné. Akoby bol v nedobrovoľnej trojke. Hormóny zafungujú pri tej myšlienke okamžite a než sa nazdám, do imaginárnej sprchy vojde aj Charlie, postaví sa pod prúd vody a pomaly si ním nechá zmáčať vlasy, z ktorých kvapky stekajú po ramenách a hrudi. Ktovie aké telo skrýva pod tou uniformou. Stavím sa že má pevný zadok. Pohľad uprený pred seba mám už úplne neprítomný a moja predstavivosť sa s tým vôbec nemazná. Pokračovala by som aj ďalej a pripojila tam aj seba, keby mi do uší nedoľahne Charlieho hlas a troch to nerozbije obraz, ktorý vidím. Na metle? Čo by robili na metle v sprche? To je...to je divná predstava. Imaginárny Benji aj Charlie naskočia v sprchách takí mokrí na metly a začnú sa tam naháňať, čo úplne rozbije celú atmosféru, a keď im obom ešte narastie dlhá blonďavá hriva... Neudržím sa a vyprsknem do smiechu, takmer prepočujúc začiatok mena, ktoré Charlie spomenul. Až v tú ranu mi dopne, že si zo mňa vystrelil, tichý chichot sa ale už nedá zastaviť. Čo..čo ti na to poviem. Upozornila...som ťa že tam...mám bordel. Chechcem sa ďalej, keďže si práve dosť naživo vybavujem, ako sa im hongajú na metlách rodinné poklady. Pre Merlinove gule, neviem či to definitívne nechcem vidieť naživo alebo či o taký pohľad nechcem prísť. Na jeho vysvetlenie, že si to celé vymyslel, mávnem ľahkovážne rukou a zotriem si jednu slzu smiechu spod oka. Vrátiť? Máš čo skrývať v tej tvojej peknej hlave? Dobromyseľne ho zľahka frnknem do spánku, keď máme k sebe natočené tváre. Postupne sa upokojím a prestane ma natriasať od smiechu, a tak sa znova usadím s hlavou opretou o jeho a odovzdám mu doštičku. Neviem či je to tým, že na živého človeka, ktorého za sebou cítim sa mi sústredí lepšie ako na nejaký obrázok v mojej ruke, no mám pocit, že táto časť úlohy mi ide lepšie. Pár minút sa síce ešte neviem zbaviť sprchovej scény, no potom začnem viac vnímať teplo tela za mnou či ľahké nadvihovanie ramien ako Charlie dýcha. Nevedomky zladím dych s tým jeho a ešte viac cítim, kde všade sa ma jeho hlava a ramená dotýkajú, v hlave si živo vybavujúc jeho tvár. Úplne ma to pohltí. Sústredím sa na jeho oči a čelo, akoby som chcela vidieť cez ne, podvedome privriem svoje oči a v tme za viečkami sa mi zrazu mihne nejaká postava. Zvraštím čelo ako sa znova sústredím, no celá sa rozmaže, a začne sa zväčšovať, a čosi...čosi jej trčí...Sú to krídla? Postava sa prestane hýbať, a akoby spod vody, ktorá sa hmýri, sa mi pomaly v hlave zjaví vznešene vyzerajúci hipogryf. neviem príliš rozoznať, kde a ako má nohy, ale zobák, krídla a čosi čo vyzerá ako perá ma nenechá na pochybách. Práve sa snažím zaostriť na tie nohy, keď zrazu hipogryf zmizne a dosť živo sa na mňa v mysli vrhne akási zubatá obluda. Prudko otvorím oči a žmurknem, zaostriac na triedu. Pána, buď má na ten doske Hipogryfa a sníva o nejakých malých zúrivých škriatkoch, alebo opačne. V jednom či druhom prípade som mala pocit, že sa mi to podarilo. S mojou rozháranou mysľou som si v duchu zatlieskala aj za takýto úspech. Okej, buď tam máš takého bledého hipogryfa s krídlami, alebo niečo zúrivé malé škaredé a zubaté. Trafila som? Otočím hlavu k nemu s nedočkavým pohľadom. |
| |||
G82 - nitrozpyt a nitroobrana Angela to tedy nakonec zkusí znovu. Tedy, alespoň řekla, že se o to pokusí. Více jsem se tedy na židli uvelebil, aby se mi lépe soustředilo na její mysl, i když jsem si nebyl moc jistý, jestli se mi tam chce po tom všem ještě vracet. Nechci znovu vidět tvář Jackie. Už nikdy víc. Měl jsem někde zahrabanou společnou fotku, ještě s Ryanem, Erikou a Kenjim, kdy nás fotil Thomas těsně po famfrpálovém zápasu. Jackie tam vypadala šťastně, protože nebelvírští zrovna vyhráli. Tu fotku jsem uložil na dno kufru a odmítal se na ni někdy znovu podívat. Zavřu tedy na oči a trochu se zamračím, což dělám nevědomky vždy, když usilovně přemýšlím nebo si snažím na něco vzpomenout. Obraz v mé mysli byl nejdřív rozmazaný a nejasný, pořád sebou škubal, ale nakonec se ustálil a já mohl zcela jasně vidět obraz sovy. ,,Hnědobílá sova, která letí a v zobáku má.." odmlčím se a snažím se uklidnit chvějivý obraz sovy, abych pořádně viděl na to, co drží v zobáku. ,,Dopis s Bradavickou pečetí!" vyhrkl jsem nadšeně a otočil se na Angelu, jestli je to dobře. Jakmile mi to odkývala, připadal jsem si neskutečně chytře. Naprostý nitrozpytec. Zatím se mi ta hodina líbila. Tady to totiž vypadalo, že bych nemusel provést nějaký další průser. I tak jsem se raději zběžně podíval na Helen. Když přijde pokyn, abychom se vystřídali, vezmu si od Angely destičku a obrátím ji. Obrázek sovy se změnil na obraz hippogryfa s roztaženými křídly. Snažil jsem si ho v mysli co nejvíce zapamtovat, aby ho mohla vidět jasně. ,,Můžeš." Hypnotizoval jsem destičku v rukách a snažil se vrýt ten obrázek do mysli, ale myšlenky mi občas utíkaly k výbuchu z předešlé hodiny.. |
| |||
Diana, Alastor Pondělí 13. září Diana se zdá zajímavějším partnerem než kdy byl Felix. Spolupracuje, na poměry nebelvírských má i společný náhled na věc jako já. Nebelvířany sice pořád nenávidím, ale zábava s nimi je. Narozdíl od těch ostatních. Jestlipak je takový i její bratr, když jsou to dvojčata? Všimla jsem si, jak po ní neustále pokukuje. Bojí se snad, že mu sestřičku otrávím? To těžko. Jed bych plýtvala jen na někoho výjimečného jako je třeba Marie nebo Reece. Sladce se na Thomase usměju a vrátím mu upřený pohled, zatímco cumlám karamelku. Pokud by u sebe někdo měl otrávené karamelky, pak by to byl William. Ne já. To on bezdůvodně napadal lidi na veřejnosti. Bylo by mu to podobné. Myšlenky se mi na chvilku přenesly k Viktorovi, kterého jsem vypustila ven. Byla jsem si jistá, že se po vyučování vrátí. Měla jsem s ním své plány. Se zaujetím poslouchám její vyprávění o tom jejich dvojčecím vztahu. Nope. To rozhodně já a Nik nejsme. Spíš... "Páni, to je fakt hustý. Dost mi to připomíná mě a Cayluse... Samozřejmě jen v některých věcech. Ale za ty roky, co tu studujeme, se z něj stal prakticky můj bratr... Občas se taky takhle doplňujeme. Je to fakt děsivý, když se nad tím pořádně zamyslíš, co?" Zívnu a protáhnu se. Spokojeně se usměju a spiklenecky na ni mrknu zpět. Alastora se stoprocentně zeptám. Pak se náš rozhovor stočí k Marii. Pokrčím rameny a rozpustile se usměju. "Proč si neužít, když to jde. Život je moc krátký na to, abych nic nezažila. Neslyšelas ty drby z minulého týdne? Někdo mě viděl se líbat s Kjeldovou... taková blbost! Nicméně je dost možný, že si Marie pustila pusu na špacír před Ryanem nebo někým podobným a rozneslo se to... Nebo nás někdo viděl... v týhle škole by mě to ani nepřekvapovalo. Jen zaměnili Marušku za Runu." Drby měly zázračnou moc. Občas skvěle pobavily, třeba když spárovali Marii s Calvínem. Stačilo si jen vzpomenout na Calvínův kyselý ksicht při snídani, kdy si k nám milá Marie přisedla. Nejlepší den v mém životě. "Nebo to, že mám transgenderní sestru... Divím se, že k tomu nikdo nepřidal to, že s ním rovnou i spím, když se mi tak krásně vyznal... ti Havraspárští jsou fakt neuvěřitelní! Vypadají jako super šprtové a pak dělají tohle... věřila bys tomu?" Přešla jsem opět do důvěrného šepotu. Nechtěla jsem, aby tohle slyšel Al. O Tristanově kresbě neměl ani potuchy. První pokus se soustředěním nám nevyšel. Tak ať. Koho to vlastně zajímá? "To neva, koho by to... nerozladilo. Jedem znova, času máme dost." Opět zavřu oči a představuji si sovu na kupě. Rty se mi stáhnou do úsměvu, když Diana trhaně popíše, co vidí. No hurá! "Správně! Trefila ses," zazubím se na ni a otočím se, abychom si mohly plácnout rukama. "Je ale dost těžký nepřemejšlet o něčem jiným... Asi za to, že mi to vůbec jde, může Santeri. Chodila jsem k němu na tu jeho mentální přípravu a bylo to docela fajn..." Se zájmem otočím hlavu k Sin a Alovi a sleduji jejich počin. Netuším přesně, co si Sin představovala, ale s její averzí k dlouhovlasáčům a koňským oháňkám si to můžu domyslet. "Dlouhý vlasy jsou super! Vlastně jsem se tě chtěla zeptat, jestli bych ti nemohla zastřihnout konečky, co na to říkáš?" Usměju se na Ala jako nevinný andílek. "Přece nechceš, aby se ti moc roztřepily..." |
| |||
Pondělí 13. záříSkleníky >> Kolej >> G82Převážně Barbara + zbytek označenýchHodina bylinkářství byla jedna velká katastrofa, kterou bych nejraději s okamžitou platností vymazal z paměti. Když už jsem si myslel, že nic horšího než můj výbuch nepřijde, ozvaly se z různých koutů stolu další tři rány. První dvě se od sebe nijak zvlášť nelišily, kdežto ta třetí byla jako samotná apokalypsa. O to horší bylo zjištění, že za tuhle pohromu mohl můj nejlepší kamarád, kterému se ke všemu podařilo zranit Helen. Celý ten výjev jsem sledoval se zatajeným dechem, neschopen ze sebe vypravit kloudné slovo, což se bohužel nezměnilo ani po skončení hodiny. Má výřečnost se kamsi poděla a já se zmohl jen na krátké rozloučení s Maureen, která měla viditelně naspěch a ze skleníků vystřelila jako raketa. I ostatní spolužáci se kamsi rozutekli. Někteří na ošetřovnu, jiní na oběd a další na kolej. Mít hlad, určitě bych následoval většinu do hlavní síně, jenže na jídlo jsem tentokrát neměl ani pomyšlení. A tak jsem zbylý čas trávil posedáváním (a částečně i poleháváním) ve společenské místnosti, kde se mi dostalo potřebného klidu pro přemýšlení a odpočinek, který jsem po náročném ránu opravdu uvítal. Mám rád legraci a dobrodružství, ale není žádná sranda, když bojujete o život s ďasovci a o hodinu později málem explodujete ve skleníku. Ke všemu hodina skončila dřív, než jsme s Maureen stihli dodělat extrakt, tudíž se mi v jedné minutě rozplynul sen o rozmnožování mazlíčků a také o kluběnčí farmě, na které jsem plánoval zbohatnout. Aneb když se to sere, tak pořádně. Pět minut před začátkem hodiny odlepím zadek od sedačky a odejdu z koleje pryč, přímo do učebny G82. Schody se se mnou překvapivě ani jednou nepřemístí, tudíž jsem na místě určení včas, což je zrovna u někoho, jako jsem já dosti neobvyklé. „Ach jo, už zase?“ Nevěřícně zakroutím hlavou nad zasedacím pořádkem, který je napsaný na tabuli. Doufal jsem, že si alespoň teď budeme moci vybrat dvojice podle vlastního uvážení, jenže to nám není dopřáno. Místo toho abych seděl s některým ze svých přátel, sedím s Barbarou ze Zmijozelu. Ne, že bych proti ní snad něco měl, ale představoval jsem si někoho kapánek… živějšího. S povzdechem zapluji ke svému stolu a usadím se vedle slečny ledovky. „Konnichiwa.“ pozdravím jí, přičemž se krátce rozhlédnu po třídě. Pobaví mě, když vidím Daniela, který má podobně nemluvnou spolusedící, jako já. Asi máme dneska štěstí. Jako druhý v pořadí mě rozesměje Ryan a jeho reakce na učitelčinu Sušenku. Co si budeme nalhávat, náš kamarád je snad ještě větší hysterka než holka, která právě uviděla na stěně Caylusova pavouka. Když to ale vezmu kolem a kolem, tak jeho chování celkem chápu. Ani my nesmíme mít při hodinách mazlíčky, pokud k tomu nejsme vyzváni, tudíž nechápu, proč by měla být učitelka výjimkou. Kočky mi nikdy nevadily, jenže s tímhle zvířetem nebylo něco v pořádku. Je to vůbec kočka? Není to spíš převlečený ďábel, nebo tak něco? Párkrát jsem jí potkal na chodbě a musím uznat, že moc přátelské setkání to nebylo. Vlastně se ani Ryanovi nedivím, že jí nemá rád. Tohle zvíře musí být protivný i samo sobě. „To jsou všechny kočky takovýhle?“ Úkosem pohlédnu na Barbaru. Pokud vím, tak kočku měla, i když těžko říct, jestli je moudré se ptát na tohle zrovna někoho, kdo má své zvíře raději než lidi. „Pustíme se do práce?“ Navrhnu a ukážu na destičku s obrázkem. Jakmile mi dá Barbara kladnou odpověď a sedneme si k sobě zády, zavřu oči a začnu se soustředit. Zprvu se neděje nic, kdežto pak se mi přímo před očima objeví malá okřídlená kulička. Letí vzduchem a třepotá křidélky. Vidím jí velmi jasně a zřetelně. (8) „To je Zlatonka v pohybu, že ano?“ vyslovím nahlas svou domněnku, vyčkávajíc pochvalu, nebo minimálně souhlas. „Každopádně, jsi na řadě.“ Pousměju se a vezmu do rukou tabulku. Než si jí však stačím pořádně prohlédnout, přiřítí se zadýchaná Cho. A není sama. Hned za ní přilétává otevřenými dveřmi čísi sova. Chvíli zmateně krouží kolem, jakoby někoho hledala, jenže pak zaprská učitelčina Sušenka a chudáka sovu vyděsí tak, že jí vypadne ze zobáku psaní. To skončí v Ryanově klíně. „Nechodí pošta ráno o snídani?“ podivím se. To už se ale ozývá Acai. „Máš celkem dobrou paměť.“ Poznamenám, když poznává sovu Christiny. Já sám si pamatoval jen svojí a to jedině proto, že byla jedna z nejmenších. Neměl jsem ponětí, jak vypadají sovy ostatních z Nebelvíru, natož někoho ze Zmijozelu. Ale budiž. Někdo má talent na průsery a někdo zase na ptáky. Možná si Acai pamatuje i to, ve kterém výklenku která sova bydlí, což určitě není na škodu, zvlášť když nutně potřebujete najít tu svou. Samotného by mě zajímalo, kde přesně si Shiro udělala bejvák, i když mám takový pocit, že se nebude moc lišit od těch ostatních. Posraný byly všechny stejně. Ale dost už bylo sov, měl bych se soustředit na hodinu! „Gomenasai, jenom jsem se trochu zamyslel.“ Omluvně se na Barbaru usměju, otočím se k ní zády a vezmu do ruky obrázek, na kterém je… SOVA! Bože, co to má být? Ptáci všude kam se podívám… Snaží se mi tím snad někdo něco naznačit?! |
| |||
Učebna G82DeirdrePondělí 13. září „Přesně tak,“ přitakám k Deirdřiným stížnostem ohledně nedostatku prostoru k tomu se najíst. „V čem je problém? Když mám hlad, tak to mám během hodiny trpět hlady? Vo co de? Dyť tím jeden nikomu nepřekáží, a navíc po jídle je člověk spokojen a pracuje líp.“ Hrozné toto! To není jako doma, kde je pořád plná lednička, špajz, sklep a různé misky, které jsou snad v každé místnosti. Mamka je prostě super a myslí na nás, když se zastavíme doma. Vždycky udělá obrovský zásoby a do každý místnosti dá misku nebo košík s něčím dobrým k snědku, abychom nemuseli chodit až do kuchyně. Kdo se tam má trmácet, když si pěkně hoví v křesílku nebo na gaučíku. |
| |||
Nitrozpyt a nitrobrana - G82Patrick13. září, Pondělí „Spíš bych řekla zbytečného.“ Zabručím si pod vousy, když se mi Patrick snaží zvednout náladu tím, že mi chválí sovu. Víc mimo být nemůže. „Je útočná a zbytečně tvrdohlavá. Kdyby to nebylo nezbytně nutné, tak bych ji dávno prodala.“ nikdy jsem se netajila tím, že nemám ráda zvířata. Vyhýbám se jim, pokud můžu. Do teď si pamatuji, když jsem poprvé přišla na kolej a viděla tam tu sbírku všech možných potvor. Moje noční můra. „I tak je to do Belgie dálka a trvá to. Neumím si představit, že bych dopisy posílala mudlovskou poštou.“ Snad Richard zařídí to povolení od Snapa, abychom mohli na tu večeři do Prasinek. Když už nás Wolfram pozval, tak by byla škoda nejít. Což mi připomíná, že budu muset matce co nejdřív odepsat. Naše průběžná konverzace mi nijak nepomáhá si vyčistit hlavu a soustředit se na obrázek. A to už nemluvím o tom, jak strašně jsem nervózní ze svého dopisu. Nepochybuji, že mi Ryan dopis dá, ale není mi příjemné, že ho má v rukou zrovna on. Jediná osoba, která vymyslí i nemyslitelné, aby na sebe upozornila. Dělá mi starost i obsah psaní. Co by mohlo tak spěchat? Nějaké potíže? Nebo dobré zprávy? Ať tak nebo onak, rozhodně to nebude nic, co by měli vidět cizí oči. Snažím se dostat své pocity pod kontrolu. Zvládnout dělat několik věcí najednou je ženská přednost, tohle zvládnu. Patrick se mi vrtá v hlavě, nepotřebuje vědět všechno. Naskočí mi husí kůže, když se o mě otře v gestu, které mě má nejspíš ukonejšit. Spíš mě rozhodí. „Myslím, že v tomhle se budeme rozcházet.“ Aniž bych otevřela oči, narovnám se, abych mezi námi vytvořila dostatečný prostor a unikla tak fyzickému kontaktu. Nevím, jestli vypadám tak přístupně, že se mu zdá v pořádku se ke mně chovat tak familiárně. Toleruji to Regině a Deirdre, možná Richardovi, ale to je všechno. Nicméně nahlas to nekomentuji. Sice šlápl vedle, ale pořád se snažil mi zvednout náladu a uklidnit mě. Myslel to dobře, i když jsem se o jeho účast vůbec neprosila. „Ty prkotiny jsou součástí života. Považuji je za důležité.“ Vydechnu už o poznání klidněji. Jeho rozptylování nakonec dosahuje jistého efektu. Natočím hlavu k němu a ztiším hlas tak, aby moje slova slyšely jen jeho uši. „Uřknutí není špatný nápad. Spoléhám na tebe.“ Pousměji se. Jednou se nabídl. Proč to říkat nahlas, pokud by to nemyslel vážně, že? S nově získaným klidem a soustředěním konečně dokáži svou pozornost koncentrovat pouze na obrázek. Zvýrazňuji všechny drobné detaily, abych to Patrickovi co nejvíc usnadnila. Není to tedy má chyba, když to ani tentokrát nevyjde. „To je v pořádku. Není za co se omlouvat. Ne vždycky se daří.“ Smířeně nad tím pokrčím rameny. Odložím destičku a posadím se normálně. „Třeba budeme mít příště víc štěstí. Po všech těch událostech z rána se těžko soustředí. Určitě nebudeme jediní.“ ignoruji fakt, že mi neříká celým jménem, ale pro praktické využití si ho zkrátil. Jistě, nebyl první ani poslední, ale stále se mi nelíbí, když mi někdo komolí jméno. Bylo mi dáno, aby se používalo, ne aby se upravovalo. Když někdo řekne Chris, tak nevím, jestli oslovují mě nebo Dragona. Pohodím hlavou, abych ze zorného pole dostala své vlasy. Už je mám zbytečně dlouhé. Asi řeknu Dee, aby mi je zkrátila všechny. Ne jen tu ofinu. Upřu pozornost na Patricka a pozorně si ho prohlédnu. „Patricku… já vím, že mi do toho nic není, ale nepřemýšlel si o tom, že by sis nechal zkrátit vlasy? Gentleman by nikdy neměl mít vlasy delší, než kam sahá jeho límeček. Nikdy by neměly překrývat uši nebo padat do očí. Navíc máš hnědé obočí… co zkusit hnědou barvu? A strniště?“ zamyšleně nakloním hlavu na stranu, jak se snažím si ho představit se změnami, které mě napadají. „Jsem si jistá, že bys vypadal dobře. Hlavně starší a mužnější. Blond vlasy zjemňují. Speciálně ty dlouhé.“ Povzbudivě se na něj pousměji. Nechci mu říkat, že vypadá jako třináctiletá dívka, ale určitě by mu to slušelo. |
| |||
Učebna G82SinestraPondělí 13.9. „Nevadí. Můžeš to zkusit znova, jestli chceš,“ pronesu, avšak Sin chce zjevně probírat něco úplně jiného. Docela mě těmi otázkami zarazila. Nevěděl jsem, do jaké míry to myslí upřímně anebo si ze mě dělá legraci. Za ten týden jsem zvládl prakticky vypozorovat, že většina zmijozelských jsou mistři v přetvářce a baví se tím, že dokonalou upřímností vymýšlí fórky jeden na druhého nebo ještě častěji na lidi z jiné koleje. Tak si člověk zkrátka nemůže být jistý, zdali to Sinestra myslí vážně nebo ne. Rozhodnu se předpokládat, že to myslí upřímně. Alespoň na venek, abych jí neurazil. „Jde spíš o Dee. Vím, že vás má ráda a tak jí nechci odpírat čas, který s vámi tráví. Na druhou stranu jsem poslední dobou zanedbával své kamarády, tak to chci trochu uvést v rovnováhu. A jestli bude příležitost, rád se seznámím s ostatními. S Caylusem jsem se už trochu bavil, fajn kluk.“ Už už chci něco pronést o Christině, ale raději svá slova polknu. Nepřijde mi, že jsem jí zrovna dvakrát padl do oka, ale kdo ví. Nejsem ten typ, co moc dává na první pohled a vzhledem k tomu, jak probíhalo mé seznámení s Dee, nedivil bych se, že to má svůj vliv. Na příkaz profesorky předám Sinestře kartičku. Zavzpomínám na teorii nitrozpytectví. Vzhledem k mé povaze mám raději spíš druhou stranu mince, avšak i tak shledávám tuto oblast čar a kouzel velice zajímavou. Doopravdy jsem se nemohl dočkat, až si to vyzkouším. Když Sinestra řekne, že mohu, zavřu oči a soustředím se přímo na ní. Před očima se mi začne zjevovat obraz (5). Je to sice mlhavé a trhavé, i tak poznám sám sebe a nějakého kluka, co vypadá... to snad ne. Musím uznat, že to sice není úplně ono, ale asi vím, co si Sin představovala a na kartičce to rozhodně nebylo. Následně se usměji a otočím se na ní. „Dobře, dobře. Ale dlouhé vlasy jsou součástí mojí víry, jinak to nejde.“ |
| |||
Učebna G82Acai.Pondělí 13.9. Něco na tom, co Acai řekla o té potvoře Sušence, nebo jak se to jmenuje, se zdá býti velice uvěřitelné. Samozřejmě to nezanechám bez komentáře. „Že jo! A jak já nesnáším kočky, tak tyhle dvě jsou možná důvod.“ Pohled mi sklouzne na Didý. Nejsem si zprvu jistý, jak Zmiji rozdýchá, ale po chvilce se evidentně dali do tichého hovoru. Dokonce... co to je? Ty si bereš od Deidre karamelku? Vždyť bude otrávená!!! Ne, dobře, to by bylo asi moc i na zmijozelské. Navíc, možná jsem se v ní zmýlil. Mají se k sobě fakt dobře. Takže nakonec sestra nebalí Šprta, ale Zmiji. No, tak tohle je přesně ta partie, kterou bych jí asi tak úplně neschvaloval. Když mi Acai vysvětli onu spojitost mezi tím, co jsem měl vidět a co jsem ve skutečnosti viděl, vyprsknu smíchy. V tu chvíli mi je upřímně jedno, že jsem na hodině, ale chvilku na to smích utnu. „Promiňte, paní profesorko,“ omluvím se, ale stále mi cukají koutky. Posečkám, než se profesorka začne věnovat dalším lidem a poté opět šeptem promluvím. „Ty jsi číslo, víš to? Pojď, zkusíme to ještě párkrát, v rámci tréninku. Jen tentokrát žádný nahatý chlapy prosím tě. Neměla jsi někdy něco s nějakou slečnou? Já jen abych z toho taky něco měl.“ Pokud bude Acai souhlasit, budeme zkoušet její klidnou mysl a opravdové čtení z mysli, dokud nás profesorka nevyzve k záměně. Vezmu si kartičku do ruky a sleduji, jak se obrázek změní hned poté, co profesorka mávne hůlkou. Vyčistím si hlavu. Poté, co jsem viděl u Acai se soustředím doopravdy. Klidná mysl. Jako když letím na koštěti. Jako by ze mě všechno padlo. Opět se podívám na obrázek a zapamatuji si ho. „Můžeš,“ pronesu a zavřu oči. Klid jako na koštěti. Chvíli před sebou možná k jejímu zmatení vidím špičku koštěte, ale to plyne jen z mé relaxační metody. Následně se plně soustředím jen na svůj obrázek (hipogryf) a snažím se Acai co nejvíce zpřístupnit povrch mé mysli. |
doba vygenerování stránky: 0.94859910011292 sekund