| |||
Učebna G82 Alastor Pondělí, 13. září ,,Zvláštní. Vůbec nic nevidím." Zamumlám s naoko hraným zklamaným tónem, když se stále nepokouším dostat do jeho mysli. Netuším, co bych tam viděla a ani nad tím nechci přemýšlet. Otočím se k němu a vyčaruji na tváři omluvný úsměv. ,,Promiň, určitě jsi se snažil." Uculím se a zkoumavě si ho prohlédnu. Nakonec se rozhodnu začít krátký rozhovor: ,,Chystáš se k nám ke stolu sedat častěji? Určitě by sis měl příště sednout vedle Wolframa. Co tak vím, rád si povídá s havraspárskými a ty mu připadáš sympatický." Podepřu si bradu rukou a zářivě se na něj usmívám. ,,Myslím, že se mi teď ve společence zmínil o tom, že by si s tebou rád zahrál šachy." Bude nepochybně nadšený. Mluvím tiše, abych nerušila ostatní a neupozornila na sebe profesorku nebo tu hnusnou kočku. ,,Dee s tebou vypadá spokojeně, určitě by chtěla, aby ses více seznámil s jejími přáteli. S Richardem, Caylusem - určitě i Christina by ráda poznala nového přítele své kamarádky." Dál pokračuji v cenných radách. Z povídání mne vyruší otevření dveří a pozdní příchod Cho. Nijak si toho víc nevšímám, pouze zaznamenám, že do místnosti vlítla i nějaká sova. Můj Oscar to nebyl, takže jsem tomu více nevěnovala pozornost. Nebo alespoň do doby, než Sušenka nezasyčela a sova neupustila dopis na Ryana. Hnusná kočka. Asi přestanu Ayshu pár týdnů krmit a pak ji vypustím do chodeb. Znovu se k Alovi otočím zády a vezmu si destičku do rukou tentokrát já. Znuděně vydechnu nad útrpnou nudou v této hodině. Alespoň se netopíme, buď ráda. Napomenu se v duchu a důkladně si obrázek pohlédnu. Hloubavě pozvednu obočí. To kreslil ten Polák? Vypadalo to jako modrá, okřídlená Aysha se zobákem. Co kdybych tuto hodinu Alastorovi trochu zpříjemnila? Jistě je dnešními událostmi taky poznamenaný a nějaké rozptýlení by zaručeně uvítal. Samou škodolibostí mi zacukají koutky úst a já se nedočkavě přes rameno na Alastora ohlédnu. ,,Fajn, můžeš." Snažím se v mysli co nejvíce vybavit postavu samotného Alastora, jak sedí přikurtovaný k židli a za ním stojím já - v andělských křídlech, svatozáří a s obrovskými kadeřnickými nůžkami v ruce. V dalším obraze může vidět sám sebe na krátko, ale já už nedržím nůžky, ale holicí strojek. Po chvilce se na něj však otočím. ,,Promiň. Nějak se dnes nedokážu pořádně soustředit. Viděl jsi něco?" S nevinným uculením nakloním hlavu na stranu. |
| |||
Nitrozpyt a nitrobrana - G82 Pondělí, 13.září Christina Skoro jsem se bál, že ta rána zničí naše společné snažení, ale Chris je hvězda a obrázek správně uhodla napoprvé, což ve mě vyvolalo napůl nadšení a napůl zděšení. Musím si před ní dávat pozor na myšlenky. Přesto se na Christinu otočím a chci si s ní plácnout, jakože high five, ale přeruší mě přílet sovy, která něco upustí Ryanovi přímo do klína. Nevím, že se jedná o Christininu sovu, zase takový přehled o mazlíčcích v Bradavicích nemám. Všechno mi dojde až podle reakce Chris. "To je tvoje sova?" Zeptám se, ale už je to jen řečnická otázka. Podívám se na Ryana a pak zase zpět na Christinu. "Tak to máš teda fakt smůlu." Prohlásím soustrastně. "Ale alespoň máš milého domácího mazlíka." Pokusím se své spolusedící alespoň trochu zvednout náladu, aby se mohla soustředit na náš úkol. Moc mi to nejde mám dojem. Zajímá mě , co v tom dopise vlastně je. Asi je to soukromé a jelikož ta sova s tím vlétla přímo do hodiny, tak i důležité. Nedá se nic dělat. Paní profesorka Lindqvist-Weaverová se vyjádřila jasně a jednat proti tomu by bylo o body a to Chris riskovat očividně nehodlá, ale po přestávce asi bude binec, musím se rychle klidit, aby mě nezasáhla křížová palba, kdyby se něco semlelo. Předám tedy Christině kartičku a pokusím se na ni zaměřit svoji mysl. Je nervozní. Kdo by nebyl v téhle situaci? Dokonce mi sama říká, že je nesoustředěná. "Klídek. Po přestávce dostaneš svůj dopis zpět. Když ten dopis otevře, tak ho můžu uřknout, nebo po něm můžeš požadovat neporušitelný slib, že nevyzradí co je uvnitř. A navíc, dokud ti nejde o život, tak jsou všechno jen prkotiny, nemyslíš?" Jemně se otřu temenem své hlavy o Chris. Pokouším se ji ukldinit. Ukázat ji, že jsem v tomhle na její straně, má moji plnou podporu a tudíž se na mě může spolehnout. Předpokládám, že to by udělal každý její zmijozelský kamarád, takže tu vlastně takového kamaráda supluji. Nevadí mi to. I když...na tohle prostě nejsem stavěný a tak můžu jen odhadovat jaká měla moje snaha efekt. No nic, zpátky do práce. Vytěsnám všechny myšlenky z hlavy a zaměřím se jenom na Chris. Nemyslím na to ,že je to kočka, zelená ji sluší a když se usměje vypadá ještě pěkněji....ne."Hrome, soustřeď se!" Napomenu se a zatnu zuby(2). "Vidím...vidím...." Začnu dramaticky. "..Vidím dlouhý a temný tunel!" Vyhrknu nakonec vítězoslavně, přesvědčený o tom, že jsem trefil správný obrázek. Když se dozvím, že ne, rozpačitě se podrbu na zátylku. "A hrrome, tak to nám nevyšlo. Omlouvám se, Chris." Řeknu a omluvně se usměji. |
| |||
Velká síň -> Učebna G82 Raději už moc dál nějak nekomentuju Blackovy nápady ohledně mé údajné chlastačky. Je sice pravda, že nějaký ten máslový ležák, by byl fajn a medovinou taky nepohrdnu, ale...kdo ví v co by se to zvrtlo a která velká huba by nás naprášila profesorům. Každopádně jelikož se blíží čas naší hodiny nitrozpytu začnou se všichni pomalu vytrácet na tuto nebo jinou hodinu. Ani já nezůstávám výjimkou. "Chudák." Pomyslím si nad spolužačkou, která dostala pořádného huláka, který určitě neměl být slyšen mezi všemi spolužáky. Do učebny G82 docházím s knihou v ruce mezi posledními a sedám si do jedné ze zadních lavic, kde je ještě volno. "Tak tentokrát s profesorkou Sagou." Jsem zvědavý, jak bude hodina probíhat. Usadím se vedle Eriky. "Ahoj máš tu ještě volno?." Pozdravím jí s úsměvem a pro jistotu se optám na místo. Ač věřím, že kdyby tam měl někdo sedět už tam sedí. "Proč s ní ale nesedí Ryan?" Moc mi to nejde na rozum, když vím, jak mě zpucoval posledně za to, že jsem Eriku dostal z depky já, když jeho to nenapadlo. Nějak tuhle otázku ale neřeším a věnuji se výkladu profesorky. "Tak obrázek jo?" Slétnu očima na desku na stole a zhluboka se nadechnu. "Tak fajn budu se snažit, abys viděla, co nejjasněji." Pokusím se Eriku ujistit ale sám si tím tak jistý už nejsem. Vytočím se z uličky a vezmu obrázek do ruky. A prohlédnu si ho. Dívám se na něj dál, když se Erika natočí ke mě zády. "Fajn zlatonka.....zlatonku si představit zvládnu ne? Vždyť se s ní sakra vídám dost často, i když jí nechytám." Začnu si představovat obrázek se zlatonkou. Z počátku to jde docela dobře je to v pohodě, vidím před sebou zlatonku, ale pak se mi obraz v mysli začne vlnit a přetvářet. Patrně jsem i zavřel oči, jak jsem se snažil soustředit na obrázek, který jsem si už vryl snad do paměti, ale chyba....má představivost a myšlenky se stočily úplně někam jinam. Zlatonka začala tmavnout zvětšovat se a její křídla se roztahovala v blány. Najedno už to nebyla zlatonka, ale Maďarský trnoocasý drak, který hrozivě v mé mysli zařval a natočil se ke mě více bokem a pak máchl ocasem, přímo proti tomu, kdo celý výjev sledoval, tedy proti mě. Mám opravdu hrozně neposlušnou mysl. "Ne!" Pročísnu svou mysl zděšeně niterním výkřikem a obraz se rázem rozplyne a přeskočí na to první, nač jsem si vzpomněl....voda....všude je voda a modré hlubiny....hodina tělocviku na Černém jezeře, která se mi vryla hluboko pod kůži. Opět se mi před očima míhají obrazy, jak vyprošťuji ze sevření ďasovce Eriku, jak plavu do hlubin a pomáhám na hladinu Ryanovi a jak se, jako šílenec nořím do temnost pro Craba a pohlcuje mě zoufalství z toho, že se nedostanu na hladinu včas a že se utopíme oba. Strach a zoufalost z toho, že se nadechnu vody a půjdu ke dnu. A pak se myšlenky roztrhnout a já sebou prudce trhnu až málem narazím zády o ty Eriky. "Sakra....já....promiň...." Vydechnu trošku zmateně a zamrkám na obrázek, který svírám v rukách. "Jsi v pohodě?" Na zátylku mě polije studený pot z toho, jakou psychickou újmu bych mohl svými rozvířenými myšlenkami před chvílí způsobit své spolužačce. Opravdu se těším na výměnu tabulek nemám moc odvahu zkoušet myslet znovu na zlatonku, aby ji mohla zahlédnout. V tuhle chvíli mám přílišné obavy z toho, co za další strašný výjev by vyplul napovrch. |
| |||
Hlavní síň - G82 Sin, zmijozelský stůl, Naira 13. září Zůstávám dál sedět u stolu a se stejným rádoby přátelským úsměvem se po zmijozelských rozhlížím. Jen tak s pozvednutým obočím sleduju Richarda s Caylusem, jak tu veřejně přede mnou podceňují nebelvírský famfrpálový tým a zároveň i mě. Okej, letos jsem na koštěti ještě nebyl, ale to neznamená, že bych snad zapomněl lítat nebo co. I tak, Sinin nápad o společném tréninku přišel skutečně nevhod. Tohle je pěkně v prdeli. Já jsem v prdeli. Pokud nebudu chtít zůstat pro smích jim a Sin, která se na zápas příjde určitě podívat, pak budu muset jít po škole trénovat! Asi zburcuju ještě Kenjiho s Danem, ať jdou se mnou. Nechci se před ní ztrapnit. Před ní a jejími kamarády. A před ním. Zabodnu do Wolframa zamračený pohled. Myslel si, že spolknul šalamounovo hovno. Celou dobu mluvil, jak kdyby vylezl nějakýmu césarovi z prdele a považoval se za nějaký vyšší druh. Vsadim se, že jeho hovno smrdí úplně stejně jako všech ostatních. Idiot. Víc na něj nereaguju, jen tiše sedím vedle Sin. K tomuhle stolu už mě nikdo nedostane. Teda - pokud si to Sin zase nebude přát a já doufám, že ne. Zvědavě jsem na ni kouknul zrovna ve chvíli, kdy si znuděně podpírala bradu. Pocítil jsem nutkavou potřebu ji nějak zabavit, rozveselit. To jsem nestihl, protože ten vocas se znovu přihlásil o slovo a začal mojí Sin zvát do Prasinek. Na malej moment jsem přišel o svůj falešnej, kamarádskej úsměv a zapíchnul do něj ten nejnepřátelštější pohled, jakej mi v tu chvíli přistál na obličeji. Určitě to udělal naschvál, stoprocentně! Nikdy jsem ho neměl rád. Tenkrát, jak jsem chtěl poslat Sin dopis a kytky, jsem měl strach, že to najde tenhle vůl a k ní se to vůbec nedostane. Nebo jí to snad dá on sám. Věděl jsem, že mám důvod ho chtít odklidit z cesty. Srdce mi na chvíli přestalo bít ve chvíli, kdy jeho nabídku přijala. To jsem jen nasucho polkl a snažil se udržet výraz, který říkal, že mi je to úplně volný, že se nemám vůbec čeho bát. Ale už teď jsem začínal panikařit. ´Oni sami dva v Prasinkách! Úplně sami! Tam je tolik obchodů, tolik křoví.. Co když? Měl bych jít taky? Ne to je blbý. Nemůžu jít s ní, to je trapný. Nechci se vtírat. Hm, tak co jinýho. Nějak ji to rozmluvit? Překazit? Aby nešli? Jenže jak to udělám.. Odtáhnu ji? Přiměju počasí, aby začalo pršet? Jsme v Anglii, určitě bude ohromná bouřka. To je jasný. Nebo si to rozmyslí sama. Ale co když ne?´ Začínal jsem se v myšlenkách pomalu, ale jistě měnit na hysterku. Klid Ryane, buď nad věcí. S touto pozitivní myšlenkou jsem se rozhodl k náhlému gestu, které mělo všem u stolu ukázat, komu tady Sin patří. Vzal tedy Sin kolem pasu a přitiskl ji k sobě. Celé to testosteronem sršící gesto kazil jen nejistý výraz ve tváři. Doufal jsem, že mi nehodí maso do ksichtu. No naštěstí nehodila, místo toho se po chvíli odtáhla a vstala. Chystal jsem se začít znovu panikařit. Sin odchází a nechává mě tady u stolu plným zelených. Teď mě tady rozbijou spolu se Snapem držku. Ale tohle bych snad ještě přežil. Ale znovu se mi sevřel hrudník, když se zvedl i Kokotfram a rozhodl se odejít s ní. To jeho škodolibé ušklíbnutí ve mně nezanechávalo vůbec, ale vůbec dobrý pocity. Nejraději bych Sin ke kolejím doprovodil sám, ale dovnitř stejně nemůžu, takže tak jako tak, by tam s ním zůstala sama. ,,Dobře." - Bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal vydolovat. Jen co zmizeli za dveřma jsem se rozhlédl po zbývajících u stolu a začal se nakonec taky pomalu zvedat. ,,Já musím vlastně taky jít. Musím se podívat kde mám učebnici a tak." Řekl jsem první kravinu, která mě napadl a rychle spěchal od stolu. U dveří jsem zrovna akorát míjel Reece s Isaacem. Na hodinu jsem přišel mezi prvníma a netrpělivě vyhlížel změť tmavých vlasů, která by měla přijít každou chvíli. Sinestra sice přišla, ale zase jí byl v patách Wittelsbach. Doprdele, ten je jak trollí kemr! Nejde se ho zbavit. Zamručel jsem v duchu a s naprostým ignorem jeho a ostatních, jsem se objevil vedle Sin. ,,Je ti trochu líp?" Starostlivě jsem si ji prohlídnul, ale nakonec ji nechal usednout do lavice. Až do poslední chvíle jsem si nevšiml, že je v místnosti kočka. ,,JEŽIŠI KRISTE!" Přeskočil mi hlas v půlce křiku, když jsem ji uviděl a jako hysterická holka, která uviděla krysu, jsem vyskočil z lavice. Ve tváři jsem měl výraz největší hrůzy a zděšeně jsem se díval Sušence do očí. ,,Odveďte ji proboha!" Oklepal jsem se znovu, ale už jsem nekřičel. Očividně jsem já sám kočku polekal, takže zaběhla za profesorku, odkud na mě zlostně syčela. Když byla o něco dál, už mnohem klidněji jsem se rozhlédl po třídě a s naprostou hrůzou zjistil, že jsou na mě upřené veškeré pohledy ve třídě. Včetně toho jejího. Nechtěl jsem před ní vypadat jako nějaká holka, proto jsem si mužně odkašlal a už výrazně hlubším hlasem jsem pronesl: ,,Mám na kočky silnou alergii, mohl bych se začít každou chvíli dusit." Vysvětlím rychle. Nakonec se přece jenom posadim do lavice, ale stále nespouštím z té chlupaté krysy oči. Co kdyby se přiblížila moc blízko. Otočil jsem se k Naiře zády a nejistě se pořád rozhlížel po třídě. ,,Jo můžeš." Pronesu k ní a víc se zadkem zavrtím na židli, abych našel pohodlnější pozici a mně se tak líp soustředilo. Jenže nedokázal jsem se soustředit vůbec, (1) protože ta odporná bestie pořád byla ve třídě. Nechápu proč ji tahá do hodin jako. Si budu stěžovat. Půjdu za McGonaggalovou. Ale ona je sama vlastně kočka.. ,,Sorry, nějak mi to nejde. Vůbec nic nevidim." Zamumlám zničený z toho, že se mi v týhle škole nedostane pomoci, si ani nevšimnu, že do místnosti vlítla sova. To až ve chvíli, kdy mi do klína cosi spadne. Otevřu pusu, že začnu křičet v domnění, že už na mě ta bestie skáče a chce mě zabít, když zjistím, že je to jen nějaká obálka. S naprosto dementním výrazem se na ni podívám a párkrát ji v ruce otočím, abych zjistil co to jako je. Až když se vedle mě ozve Naira, že je to Christiny, si všimnu jejího jména nadepsaného na obálce. Chvíli jen tak tupě civím na dopis, než mi to sepne. Držím dopis adresovaný Spontinový.. Vybaví se mi veškeré její arogantní a povýšené pohledy, kterými se na mě dívala a já měl v tu chvíli jasno. Na rameni se mi v tu chvíli objevil malý Ryan s rohy na hlavě, který si mnul ruce. ,,Jasně, omlouvám se." Zamumlal jsem a schoval dopis do hábitu. Letmo pohlédnu na Christinu, která na mě čuměla jak agent 007, kterej se snaží zjistit, co dělám s jeho dopisem. Nevšímal jsem si ji a znovu se otočil k Naiře zády. Tentokrát měla hádat ona. Mlčky jsem vzal do ruky destičku a krátce si prohlédl hippogryfa na ní. Neustále jsem ho hypnotizoval pohledem, aby Naira mohla vidět jak vypadá, ale pořád se mi v mysli vracel dnešní incident za skleníky.. To bylo poprvé, co jsem se rozhoupal. Co jsem sebral veškerou odvahu a zahnal veškeré obavy proto, abych ji mohl políbit.. Stálo to za to. |
| |||
Diana Pondělí 13. září Souhlasně přikývnu, tahle holka mi vážně mluví z duše. Taky bych sežrala cokoliv, na co narazím. "Taky mám pořád hlad... A tady ve škole na to vůbec neberou ohledy! Napařej nám tříhodinový vyučování a ani nás nenechaj sníst nějakou svačinu během hodiny nebo alespoň o přestávce! To si jako myslej, že s sebou budu pořád tahat nějaký svačiny?" Zavrtím rozhořčeně hlavou. Někomu možná stačila snídaně a pak až oběd, ale já bych si něco malého klidně dala. Zvlášť, pokud máme nějakou vyčerpávající hodinu jako je třeba tělocvik. Mrknu na karamelku a zašklebím se. "Tohle? Ale, mám jich ještě tucet. Pamatuješ si na Ravena od nás? Toho, co zapálil Reece? Nechal si v pokoji sáček, tak jsem mu ho zabavila... Pro něj stejně škoda..." Cumlám karamelku a užívám si bohatou chuť, která se mi rozlévá na jazyku. "Sorry jako... vlastně ani nevím, proč jsem to udělala," pokrčím rameny a zasměju se. Občas jednám prostě dřív než myslím. "Asi jsem nedokázala snést, jak někdo jiný než já krade nějaké to jídlo... Nemoc z "povolání"." Přesně. Zlodějka je jen jedna, a to jsem já. V mysli se mi okamžitě objevil můj "oltář" zasvěcený Princovým věcem. "Možná bychom měly prosit u Brumbála a třeba by nám otevřel Velkou síň i o přestávkách!" Zní to sice absurdně, ale myšlenka je to moc pěkná. Ani nemrknu a s na oko vážnou tváří kývnu. Sice bych to nikomu nepřiznala, ale byla jsem zvědavá. Hodně zvědavá. Nikdy jsem s bratrem takový vztah neměla, tudíž jsem nemohla soudit. Svatouškovsky se usměju. "Přesně tak. Promiň. Ale znáš to, drby... člověk je prostě zvědavěj. Docela mě to fascinuje. S bráchou takovej vztah fakt nemám a nic takovýho neznám... Už se nám párkrát stalo, že si ostatní mysleli, že spolu chodíme nebo tak něco, protože mi není vůbec podobnej..." Já a Nikolas jsme byli jako noc a den. On vypadal jako máma, já zase jako táta. "Hmmm, to ona vždycky..." Kývnu vědoucně hlavou. Žádná novinka. "Taky mi to tak přijde. Ledová královna, která ale bude pěkná divoška... Ne, že bych o tom něco věděla... Hodně štěstí. Kdybys potřebovala nějak pomoct, stačí jen říct. Můj přítel se s ní hodně baví... Možná by to nějak šlo." Cass jsem moc neznala, takže jsem spíš blufovala, ale Alastora jsem se zeptat mohla. Určitě bude rád souhlasit s čímkoliv, co navrhnu. Nakloním se blíž a dám si prsty na rty ve znamení, že budu rozhodně zticha. "Nó... Řekněme, že jsem si všimla, jak se na mě dívá a chtěla jsem vyzkoušet, co se pod tou její křesťanskou fasádou skrývá... Koho by to nezajímlo? A trocha zábavy nikdy nikoho nezabila..." A pak se ozve ta rána, která mě vytrhne z našeho příjemného rozhovoru. Neubráním se tichému smíchu. Přesně tohle se mi stalo u Santy, kde jsem omylem usnula. Kdo by mi to měl ale za zlé! Saga si odkašle a doporučí nám, abychom dávali pozor. "Vypadá to tak. Konec legrace," otočím se a usadím zpět do původní pozice. Ještě otočím hlavou. "Za svoje myšlenky neručím. Díky tobě už mám hlad." Vypláznu na ni jazyk a omrknu obrázek, na který se mám soustředit. Ta sovička je děsně rozotomilá!!!! Málem se rozplynu z rozkošného ptáčka, který sedí na kupičce knih. Nadechnu se a trochu zklidním svou mysl. Pokusím se obrázek si co nejlépe zapamatovat, zavřu oči a soustředěně se snažím myslet pouze na obrázek, který jsem před chvílí viděla v co nejjasnějších barvách. |
| |||
Nitrozpyt a nitrobrana - G82Patrick + okrajově profesorka, Naira, Acai, Ryan a Dee13. září, Pondělí Na otázku ohledně oběda odpovím neutrálním souhlasem a to jen proto, aby se neřeklo. Nechci být za nevychovanou a úplně ho ignorovat. Nakonec Patrick patřil k těm spolužákům, se kterými mám dobrý vztah. Což v mém případě znamená žádný vztah. Tyhle pokusy o zdvořilostní konverzaci nejsou třeba. Jsme spolu na škole dostatečně dlouho na to, abychom si tohle mohli odpustit. Otočená zády k němu protočím panenky nad jeho teatrální francouzštinou. Prosím, takhle prznit můj mateřský jazyk. Nahlas to ale nekomentuji. Zavřu oči, zhluboka se nadechnu a hned na to pomalu vydechnu. Vyklidím svou mysl a soustředím se jen na obraz v Patrickově hlavě. Není to tak těžké, jak se zdá. Zprvu sice vidím dost rozmazaně, což určitě nebude moje vina. Po chvilce se mi ale obraz začne zaostřovat. „Felix Felicis. Korková zátka, malá průsvitná lahvička se zlatavou tekutinou s nápisem Felix Felicis.“ Řeknu tichým, ale dost jistým hlasem. V tu dobu vidím obrázek téměř tak jasně, jako bych se na něj právě dívala vlastníma očima. Nevnímám pozdní příchod spolužačky. Ze soustředění mě vytáhne až neobvyklý zvuk podobající se křídlům ptáka. Otevřu oči, abych zjistila, že nějaká sova si vesele poletuje po učebně. Neskutečné. Copak kočka nestačí? Musí si sem tahat ještě… tak moment. Na druhý pohled zjišťuji, že je to moje sova. S nesouhlasným výrazem sleduji, jak se mě snaží najít v záplavě tváří a nakonec beztak hází můj dopis někomu úplně jinému. Praštěný, neužitečný pták. „Ano, to byla.“ Odpovím Acai dost suchým tónem. Copak nemá nic jiného na práci? Takhle pozdě mi pošta nikdy nechodí. Otec mi píše jen o víkendech a s matkou jsem vše vyřešila už před několika dny. Leda že by to bylo něco neodkladného… nakloním se tak, abych viděla na Ryana, kterému můj dopis spadl do klína. Na Nairu jen kývnu. Jaké překvapení, že moje sova donesla dopis zrovna mně. Kdyby tu nebyla ta chlupatá krysa naší profesorky, tak bych ho skutečně dostala já. "Deirdre!" Syknu na svou kamarádku káravým tónem. Dost jasně jsem slyšela, jak se po mém psaní sápala. Nemám nic proti tomu jí ho ukázat, pokud v něm nebude něco, co by vědět neměla. Ale aby ho otvíral nějaký tlučhuba od červených, na to opravdu nejsem zvědavá. Měla jsem chuť se hned zvednout a pro dopis si dojít. Důležité psaní nerada nechávám v rukou někoho cizího, ale stále je hodina. Profesorka se jasně vyjádřila, že si to máme nechat až na přestávku, takže se nakonec nedá nic dělat. „Jsem na řadě.“ Otočím se zpět na Patricka a vezmu si od něj destičku. Obrázek na ní se změnil a po lektvaru nebylo ani památky. Místo něj tam byla kreslená sova na učebnicích. Ježiši, kdo tyhle obrázky vymýšlel. A kdo je kreslil? Prváci? Sova měla šálu a nepřirozeně velké žluté oči. A co hůř, ta šála byla v barvách nebelvírské koleje. Protěžováni dokonce i mezi profesory. Červená se zlatou ani není takový trhák. Je to až příliš agresivní. Dvanáct různě barevných knih, jejichž názvy nedokážu rozluštit a hůlka k tomu. Chvilku ale váhám, zda to není hodně zmenšené koště. Snažím se svou mysl soustředit jen a jen na obrázek sovy, ale nedaří se mi. Ne tak, jak bych chtěla. Nervozita z toho, že nemám svůj dopis u sebe, mi zabraňuje se do toho skutečně ponořit. „Snažím se.“ Zašeptám na Patricka za sebou. „Jsem nesoustředěná. Vidíš něco?“ I tak se ale snažím. |
| |||
Deirdre |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 G82 V hlavě ♣ Cass ○ Saga a ostatní Pohled můj, tak jako všech, spočine na Cho, která celá zadýchaná vtrhne do hodiny. 'Jak trapné...' normálně bych si pomyslel, ale tady je to na denním pořádku. Jsme přece v Bradavicích. Nejen, že se tě tady hned během prvních pár dnů pokusí zabít několik studentů, ale dokonce i obludy z Jezera či dokonce schody. Může být ve srovnání s tím nějaký opozdilec zajímavý? To asi těžko. Mou pozornost upoutalo něco jiného. Sušenka opět vztekle prskla a já už to nevydržel a varovně na ni ukázal prstem. „Nepokoušej mě.“ zlostně, ale potichu, jsem k ní vypravil obě slova. S tím už jsem se podíval, proč tak prská. 'Hele, sova. Není to ta od Christiny s tím debilním jménem, co zní jak nějaká francouzská varianta pečeného kuřete?' Sova dokonce něco spustila na Ryana! Chystal jsem se vyletět z lavice a jásat, že ho ta sova posrala. Bohužel to byl jen dopis, co na něj shodí, takže má pozornost opět přešla jen k obrázku a dále mne to absolutně nezajímalo. Cass se skutečně dostala do mé hlavy! 'Grr... děsivé.' ošil jsem se a raději se stále věnoval obrázku. „Zlatonka? Vážně?“ ušklíbnu se pobaveně, když se snažím Cass znejistit. Naštěstí to ušklíbnutí neuvidí, takže jsem se mému démonskému pousmání nemusel vůbec bránit. „Jsi si jistá? Já vidím jasnou sovu. Zkus to znova.“ Zubil jsem se dál. „Třeba ses naladila na jinou hlavu. To od tebe není pěkné, Cass.“ Dokonce mě napadlo, zda dokáže vnímat i zvukové signály z mé hlavy. "Pustil" jsem jí tedy v mé hlavě nějakou tu melodii na lepší hádání, pokud to ovšem může slyšet. Pokud to zkouší znovu, tak jí už nebudu trápit. „Ale jo, byla to zlatonka.“ povím k ní upřímně nakonec a ukážu jí obrázek. „Šlo ti to dost dobře,“ pochválím ji, když si uvědomím, že to skutečně přesně popsala. „Věnuješ se nitrozpytu, nebo něčemu podobnému?“ pohlédl jsem na ni tázavou zvědavostí. S dalším rozkazem profesorky jsem destičku podal Cass a znovu se k ní otočil zády. „Doufám, že se budeš snažit a nemyslet na něco jiného. Třeba Krakena!“ varoval jsem ji a poslední slova myslel naprosto vážně. Pousmál jsem se přátelsky a znovu otočil ke Cass zády. „Můžeme tedy?“ zeptal jsem se. |
| |||
Hodina nitrozpytu - Učebna G2813. září Ryan, Christina, Benjamin + ostatní Procházím mezi lavicemi a musím se kontrolovat, abych náhodou nějakému ze studentů nevlezla do hlavy. Nejenže se to neslušelo, ale nechtěla jsem snad ani vědět, co se v hlavách puberťáků tak může odehrávat. Sama jsem věděla, na co jsem v jejich věku myslela. Zopakovat si to nepotřebuju. Navíc, tady jsem nebyla u výslechů, abych musela vědět, na co každý myslí. Zatím to vypadá, že nikdo moji pomoc nepotřebuje, když do učebny přijde s trochu menším zpožděním Cho. "Nic se neděje. Přidej se k nějaké dvojici, oni ti to cvičení vysvětlí," vyzvu ji a ustoupím, aby mohla kolem mě projít. Té sovy bych si ani nevšimla, kdyby na ni Sušenka nezasyčela. Sleduji, jak dopis spadne panu Danielsovi do klína. Dál jsem se tím nechtěla zabývat, ale pak slyším slečnu Luquebovou a následně i slečnu Sinclairovou, že dopis Ryanovi není adresován. Přejdu tedy k Ryanovi a natáhnu ruku. "Prosím," řeknu a trpělivě čekám, než mi dopis předá. A doopravdy, adresovaný je někomu úplně jinému. "Slečna de Spontinová si ho u mě může vyzvednout po hodině," řeknu a vydám se zpět ke katedře, kde ho položím. Pak se otočím zpátky ke studentům. "Poprosím vás, abyste si poštu příště nechali do Velké síně," řeknu, než se znovu vydám mezi lavice. Benjamin to mírně přehnal se "zamyšlením" a já nejsem sama, kdo sebou trhne, když se ozve rána jako z děla. "Dávejte pozor," napomenu ho měkkce. Už jsem viděla Ettarielin výraz, když bych jí ze své hodiny poslala někoho se zlomenou čelistí. To bych si mohla rovnou sbalit saky paky a odstěhovat se zpátky do Stockholmu. Ale hodina je zatím celkem klidná. Studenti buď dělají to, co jsem jim řekla, nebo alespoň předstírají. Já tu nejsem od toho, abych jim vzdělání cpala až do krku a pokud nejsou sami schopni v tomhle věku vydat ani špetku snahy, křik nepomůže. Dám studentům ještě několik minut, aby se mohli soustředit, než znovu promluvím. "Výborně. Teď poprosím ty s destičkami, aby je dali těm, kteří doteď hádali," počkám, až se tak stane, než vytáhnu hůlku a mávnu s ní. Obrázky se změní. "Ti kteří doteď měli obrázek budou hádat a naopak. Nezapomeňte, jestli máte jakýkoliv dotaz, zvedněte ruku a já k vám přijdu," dodám, než hůlku zase schovám. |
| |||
Velká síň -> G82 Pondělí, 13. září Wolf, Becca, Runa Ten hulák pro Beccu mě skutečně trochu vykolejil, přeci jen je tu nemáme každý den a tenhle hulákal kousíček ode mě. Úplně mi vyhnal z hlavy myšlenky na nějakého prefekta. Věnuju jí povzbudivý úsměv a v rychlosti dojím oběd. Bylo to akorát, protože čas pokročil a nastal čas na další hodinu. Proto se po boku Runy vydám za ostatními pomalu do učebny. A tiše si přeju, aby se aspoň tahle hodina obešla bez nějakých katastrof! Ve třídě se už už chci vydat k zadním lavicím, když si všimnu zasedacího pořádku. Proč?! Proč si nemůžeme sednout, jak chceme? Letmo si povzdechnu a hledám své jméno. Najdu ho až v první lavici vedle Wolframa. Zase? Touhle rychlostí mi ze zmijozelských kluků zbyde jenom Caylus, probleskne mi hlavou lehce zděšeně a smířeně zapluju do první lavice. Vlastně můžu být za Wolfa ráda, je velmi schopný a určitě nebude rozptylovat. Budu se tak moct soustředit hlavně na hodinu, což je moc dobře! Ale stejně se mi nelíbí, jak nás rozsazují! Vyndám si sešit a sem tam si poznamenám něco z výkladu paní profesorky. Dokud se Sušenka zdržovala na katedře, občas mi sjel pohled i k ní. Dalším rozptýlením byla sova s poštou. Ano, ve třídě! Jak nás tu našla…? Naštěstí jsem se brzy vzpamatovala vrátila se zpět duchem k profesorce. Takže si budeme lézt do hlavy? Podívám se krátce po Wolfovi. To bude hodně zvláštní. Lézt někomu do hlavy. Spíš se těším, až se budeme učit, jak tomu zabránit. Ale je pravda, že nejdřív je nutné zvládnout opak. “Asi můžeme,“ přikývnu s podobným zdvořilým úsměvem a otočím se k němu zády. Zhluboka se nadechnu, přivřu oči, jako by mi to snad mělo pomoct a začnu s pekelným soustředěním (7)! Zpočátku vidím takové kouřové nic. Nevzdávám to ovšem a myšlenky dál směřuju k jeho mysli. Najednou se tou zvláštní mlhou něco mihne. Křidélka?! Počkat, to je… “Zlatonka!“ vyhrknu tiše a překvapeně. Já tam skutečně něco vidím! “Je to letící zlatonka, pěkně se leskne… a asi letí hodně rychle, když se za ní tak práší,“ dodám pobaveně. “Je to tak? Nebo je tam ještě něco?“ zeptám se Wolfa s mnohem lepší náladou. |
doba vygenerování stránky: 0.81470990180969 sekund